Hon na čarodějnice

20. února 2015 v 17:50 | najda |  Úvahy, věda a tak

20. 2. 2015


Téma týdne 92:


Téma, které jsem odkládal, ale o němž jsem zároveň na jiných místech často psal. Musím ho spojit s tématem křižáckých válek, neboť mi to k sobě tak nějak patří. Jsou to dvě související fáze vývoje náboženství a zároveň i jakékoliv jiné ideologie. Přitom je nutno dodat, že i náboženství je vlastně ideologie, takže lze mezi moderní ideologie a náboženství udělat v řadě bodů rovnítko. A tak, jak si prošlo křesťanství svými křižáckými válkami, které jsou vlastně jenom způsobem, jak rozšířit ideologii násilným způsobem, tak si svými křižáckými válkami procházeli i politické ideologie, především ti totalitářské. Dá se vlastně vysledovat, že totalitní ideologie jsou velmi často provázeny kultem osobnosti, což je v mnoha ohledech podobné, jako víra v jediného Boha, ač právě proti ní nelze mít jedinou výhradu. Na rozdíl od toho je potřeba mít ke kultu osobnosti řadu výhrad, neboť jedinec se nemůže povyšovat na roveň Boha, neboť mu zpravidla nesahá ani po kotníky.

První fáze rozšiřování víry, či ideologie je vždy na úrovni osobního kontaktu. Pokud má ideologie jenom omezený počet příznivců, tak jim ani nic jiného nezbývá, než vzbudit důvěru slovy a dobrými skutky. Víra k tomu používá i zázraky, z nichž mnohé lze nakonec i vědecky podložit, a jsou mnohdy důkazem toho, že jejich vykonavatelé byli velmi inteligentní a dokázali využít aktuální znalosti a aktuální situaci. Poté, co se víra, či ideologie dostatečně rozšíří a dobyde souvislá území, či alespoň získá jistou moc a pravomoci, může přejít do fáze dobyvatelské, čili do fáze křižáckých válek. Jde jen o to, jak rozšířit svoji víru či ideologii mezi další masy lidu, tentokrát však násilným způsobem. O kvalitě takto rozšířené ideologie lez samozřejmě účinně pochybovat. Pod pohrůžkou násilí se každý rozumný smrtelník rozhodne akceptovat vnější projevy víry, či ideologie, ač si o ní v duchu myslí cokoliv, jen ne to, že v ni věří. To je také největší nebezpečí pro víru, či ideologii, neboť si tím vlastně pěstuje obrovskou masu zarytých odpůrců, kteří se ovšem velmi dlouho tváří, jako příznivci.

Výsledkem je narůstání obav vedoucích postav ideologie, či víry, z neposlušnosti věřících, či dokonce obav z toho, že je věřící chtějí připravit o jejich statky, vedoucí pozice, či dokonce o jejich životy. Většinou je to v první fázi čistá paranoia, která však paradoxně vede k tomu, že se stane skutečností. A to jsme ve fázi honu na čarodějnice. Jde vlastně o hon na ty, kdo podle představ vedoucích představitelů moci, ideologie, či víry, nevěří dostatečně, či věří v něco jiného a víru pouze předstírají, nebo kují ďábelské plány na sesazení mocných. V prvních obdobích je tento hon skutečně paranoidní hrou na hledání nepřátel tam, kde nejsou. Zpravidla to odskáčou nejbližší spolupracovníci, věrní společníci a hrdí šiřitelé ideologie, či víry, kteří se v očích mocných proviní vlastně jenom tím, že jsou. Jakmile získá mocný pocit, že mu někdo z jeho souputníků šlape na paty, zdánlivě jej ohrožuje, či opravuje jeho zjevné omyly, je upálen, popraven, či jinak sprovozen ze světa.

Tím se však logicky dostane hon na čarodějnice do druhé fáze, kdy ti, kdo o správnosti víry skutečně pochybovali, ale rafinovaně to nedávali najevo, začnou skutečně kout pikle ve snaze sesadit stávající mocné. Ne vždy to má stejný průběh. Záleží na rafinovanosti těchto spiklenců. Zpravidla jsou velice chytří a podlézaví, takže se i přes zjevnou nevíru dokáží vetřít do přízně těch, které chtějí sesadit, což jim dá dostatek příležitostí k tomu, aby svoje plány dovedly do konce. V jiných případech se mezi nimi najde pověstný Jidáš, který ve vidině prospěchu jejich plány odhalí. Většinou se ze svého zisku neraduje dlouho, neboť v této fázi má již stávající mocenská elita tolik odpůrců, že není problém ukout nové plány s novými lidmi a celou věc dotáhnout do konce.

Paradoxem honu na čarodějnice je to, že v první fázi zpravidla postihne ty, kdož skutečně věří, a naivně si myslí, že hlásáním původních tezí vlastní víry budou spaseni. Tyto původní teze však byli lety upraveny a zkomoleny ve prospěch mocných, kteří však jejich původní znění nechtějí znovu vzkřísit k životu, neboť upravené teze se jim pro jejich potřeby hodí lépe. Proč upálili Jana Husa? Právě proto, že věřil ve správné učení Krista a opravoval omyly mocných. Ti je však opravovat nechtěli, a je vždy snazší hlasatele správných tezí označit za kacíře, než přiznat, že má pravdu. Proč popravili Hitler, či Stalin řadu svých předních vojevůdců a příznivců? Z těch samých důvodů. Ohrožovali samu podstatu jejich bytí. A nakonec si vzpomeňme na padesátá léta u nás. Tatáž skutková podstata, jen s jinými aktéry.

A přitom si i tyto poslední ideologie prošly svým křižáckým tažením. Hitler pro svoji ideologii uvrhl do války celý svět a Stalin toho využil, aby na Hitlerův úkor prosadil ideologii svou. Ten druhý byl nakonec rafinovanější a dokonce svět na nějaký čas přesvědčil, že to myslí dobře. Ale jenom na čas. Zásadním rozdílem se zdá být časová sekvence událostí. Zatímco křesťanství se svými etapami brodilo celá staletí, moderní ideologie to zpravidla stihly za několik let. Je to vlastně jenom otázka složitosti ideologie, jejího totalitního podtextu a nepostřehnutí historických paralel, které jsem uvedl. Netotalitní ideologie, které přece jenom zakládají svoje pravidla na větší míře autonomie jedince, jeho individuálních schopnostech a demokracii názorů, nejsou k podobnému průběhu dějin tak náchylné, i když proti němu nejsou v žádném případě imunní. Nakonec i válka severu proti jihu nesla punc křižáckého tažení za novou víru, v tomto případě za víru rovnosti, svobody a demokracie. Vzhledem k primární snaze těchto ideologií o střídání vlády a založení systému řízení na souboji více ideologií, je systém méně náchylný k honům na čarodějnice, i když vzhledem k rychlosti fungování moderních ideologií se může nakonec ukázat, že i desetileté vládnutí jedné ideologie může vést k podobným jevům. Nakonec i v Americe došlo k atentátům na prezidenty, či k aféře Watergate. V mnoha ohledech by tyto události mohly splňovat kritéria honu na čarodějnice, jenom se zde podařilo mnohem dříve dosáhnout kýžených změn.

Moderní doba přináší jedno velké křižácké tažení. Je to válka proti terorismu a islamismu. Především u islamismu chci uklidnit pravověrné Muslimy, že se v tomto ohledu nemusí nutně jednat o válku proti nim. Spíše jde o válku proti těm, kdo jejich víry zneužívají k získání moci a nadvlády, byť je to moc založená na strachu. Vzhledem k delšímu poločasu rozpadu u náboženství je zjevné, že si Islám právě v dnešní době prodělává svoje období křižáckých válek. Islamisté se snaží násilnými prostředky vnutit svoji víru a svůj světový názor, ostatnímu světu. Mohu je uklidnit. Pokud se jim to podaří, bude to jenom Pyrrhovo vítězství, neboť si touto metodou vyrobí víc nepřátel, než věřících. Bůh nestojí o věřící, kteří svoji víru projevují pouze povrchními prostředky, a přitom v srdci vnuceného Boha nenávidí, ať už mu dáme jméno jakékoliv. Mohu se navenek modlit, až do roztrhání těla, ale nikdo nevidí do duše člověka a do jeho myšlenek. Mohu se hluboko klanět vrchnosti, usmívat se na ni, a přitom ji z duše nenávidět. Většinou se to neprojeví ihned, ale jednoho dne se takovýto vřed protrhne a dojde na pálení čarodějnic.

Nakonec moderní doba a její rychlost uspíšila už i tuto fázi. Stačí si povšimnout, že ti tzv. pravověrní muslimové, či islamisté, nebo jak je budeme nazývat, přestávají při svých útocích rozlišovat mezi příslušníky vlastní víry a příslušníky jiných věr, či bezvěrci a útočí bezhlavě na všechno, co se hýbe. To ale popravdě dělají jenom poraněné šelmy. Musíme doufat, že i zde jde nakonec jenom o poslední tažení. Islamisté klidně popraví příznivce vlastní víry, neboť jim vadí, že věří trochu jinak. Opět paralela k původním čarodějnickým procesům. Půjde-li i zde vývoj stejně, budou i oni nakonec smeteni ze světa, a to paradoxně opět těmi, kdo věří ve stejného Boha jako oni, neboť nejzarytějšími bojovníky jsou vždy ti, kdo věří ve stejné ideje. Důkazem je to, že křesťanství po čarodějnických procesech nezaniklo. Že komunismus přežil. Vždy záleží na tom, jak moc nesmlouvavá daná ideologie je. Pokud je v ní alespoň něco lidského, tak se zpravidla narodí znovu obrozená a čistší. Pokud byla od základu špatná, pak zřejmě zanikne, nebo bude okleštěna na úzký okruh fanatiků, který však zpravidla nebude mít nadále potřebné vážnosti, aby nakazil nějaké významné množství dalších lidí. Samozřejmě vždy se něco zachová a budou-li vhodné podmínky, může z jiskry vzniknout plamen. Ale když se ponaučíme z výše uvedeného a uvědomíme si potřebné souvislosti, měli bychom být schopni napříště tomuto cyklu účinně předcházet. Ať už zvenčí, tím, že nebezpečné ideologie zavčas eliminujeme, nebo zevnitř, tím, že si nenecháme správné myšlenky překrucovat a rozvracet.

Islamisté se nevědomky dostávají z období křižáckého tažení, do období honu na čarodějnice, a nebude to dlouho trvat, a začnou se stravovat zevnitř. Nejúčinnějšími bojovníky proti nim jsou přitom právě muslimové. Tedy především ti muslimové, kteří chápou víru jako motivaci k dobrému, jako soubor zkušeností, které nás nemají nabádat k boji, ale mají nám pomoci boji předcházet. Přitom je nutné vždy uvažovat v kontextu doby. I křesťanství musí některé svoje teze upravit, aby udrželo krok s moderním světem, moderními lidmi a vědou. Pokud si budou křesťané, muslimové, či příslušníci jiných náboženství myslet, že věda podkopává jejich víru, pak si nenajdou cestu k srdcím moderních lidí. Ale pokud uznají, že věda řadu otázek jejich víry potvrzuje, že dokonce potvrzuje i pravdivost řady doposud zpochybňovaných částí svatých textů, můžou si najít cestu i k duším moderních lidí. Doba křižáckých válek a honů na čarodějnice by měla skončit. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nakonec nevěříme všichni v téhož Boha, a zda mu jenom každý nedáváme jiné jméno. Vždyť v Bibli je psáno, že když lidé začali stavět Babylonskou věž, byl to Bůh, kdo je rozdělil jinými jazyky. Není to tak, že právě díky tomuto rozdělení bylo nutno každému národu podat víru jiným způsobem a pojmenovat Boha jiným jménem, aby byl znova přijat? Není již čas, abychom opět pojmenovali Boha jedním jménem a pochopili jeho tehdejší záměr? Co když čeká právě na to, že to konečně prohlédneme a přikročíme opět k tomu, že začneme táhnout za jeden provaz. Ne proti Bohu, ale proti jeho nactiutrhačům a pochybovačům. Na zemi je nás už mnoho a společná práce nás může posunout mnohem blíž k důležitým objevům, které nás mohou jako lidstvo zachránit. Určitě je lepší napnout síly ke společnému cíli, než se rozpustit v místních potyčkách o kus hlíny, kus žvance, nebo o správný význam toho, či onoho slova, ať už je lidské, nebo Boží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama