Únor 2015

Pod maskou

27. února 2015 v 17:44 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 2. 2015
Téma týdne 93:
Pod maskou čehokoliv se skrývá cokoliv. Jednodušší verzi lze vysvětlit tak, že pod maskou luxusního vozu je ukryt nějaký motor, nebo nějaká funkční součástka. Většinou je tam chladič. Někdo namítne, že to je za maskou, a vlastně má pravdu. Pod maskou je většinou nárazník, nebo spojler. Přeneseně se dá říct, že seč pod maskou lidového vozu skrývá plnokrevný sporťák, nebo naopak. Obecně se spíš spojení "pod maskou" používá ke znázornění něčeho ukrytého, utajeného, schovaného, či jaké synonymum lze ještě použít.
Pod maskou dobráka se pak skrývá pěkný zmetek, zatímco pod maskou tvrďáka vcelku citlivý člověk. Obyčejně se extrémy maskují za extrémy jiné, většinou celkem opačné. Na co se maskovat vlastní maskou? Maskovat šaška maskou šaška nedává valný smysl, to už se nemusíte maskovat vůbec. Mnohdy potřebujeme zamaskovat něco, co je pro nás v daném okamžiku nepotřebné, nepřijatelné či nepříjemné. Ale vždy musíme mít na paměti, že stejně v jistém momentě dojde k odmaskování. To pak podle typu masky může být příjemné, nebo nepříjemné. A to jak pro maskovaného, tak pro jeho okolí. Žádná maska není docela jednoznačná. Vždy může přinést příjemné odmaskování, ale i velké zklamání. Osobně se ve svém životě nemaskuji. Je to popravdě pohodlnější. Nemusíte si pamatovat, kde si máte nasadit jakou masku. Vlastně je to podobné, jako se lží. Kdo lže, musí si pamatovat komu, a co nalhal. Jinak mu hrozí nepříjemné odhalení. I maskovaný musí používat na stejných místech stejnou masku, aby nebyl odhalen. Tedy, pokud hovoříme stále o maskách pomyslných. Pomyslná maska, je de facto vlastně lež. Lež o tom, kdo a jací jsme. Maska je snaha přesvědčit okolí, že jsme někdo jiný, nebo nějací jiní, než jsme ve skutečnosti.
Já jsem líný si pamatovat masky a lži, takže se nemaskuji a nelžu, neboť je to mnohem pohodlnější. Je problém si pamatovat lži, stejně tak je problém si pamatovat, co jste komu neřekli. Není to sice čistokrevná lež, ale pokud to mělo za účel něco zamlčet, zkreslit, nebo jinak upravit, pak je taky důležité si to pamatovat. Když si to nepamatujete, hrozí riziko, že budete přistiženi a budete muset vysvětlovat, proč jste to, či ono neřekli. Nepříjemné odmaskování zamlčené skutečnosti. A popravdě to vidím pravidelně v různých seriálech. Lidé si tam neříkají důležité věci, přitom, kdyby si je řekli ihned, nenapáchaly by vlastně většinou žádnou škodu. Takto napáchají zpravidla nedozírné škody, především na důvěře a vztazích.
Někdy jsou masky prospěšné. Třeba na karnevalu. Já tedy většinou chodím na karneval za fotografa, čímž mi odpadá nutnost se složitě upravovat. Nakonec, když se na sebe podívám, tak už toho příroda napáchala sama dost, tak proč to ještě vylepšovat? Takovéto masky jsou neškodné. Tedy - zpravidla jsou neškodné. Umožňují lidem odhodit zábrany a jak se říká, odvázat se. Nejlépe jsem se cítil v masce tučňáka, protože mě vůbec nebylo vidět. S člověka spadne veškerá tréma, ostych a sebekontrola a může bezuzdně dovádět. Ani vaši známí a sousedi vás často nepoznají, tak si můžete dovolit věci, které byste jinak nikdy neudělali. A zde je právě jisté riziko, které jsem uvodil slovem - zpravidla. Mnozí jedinci využívají maškar k páchání nekalostí. Mnohdy i k páchání trestných činů, přičemž spoléhají na jistou anonymitu své masky. Často se jim to vyplácí, neboť identifikovat někoho, kdo je zakryt maskou bývá dosti složité. Musí udělat nějakou banální chybu v ustrojení, a nechat si na sobě nějaký markant, který jej normálně identifikuje. Má třeba nápadné značkové boty, nebo výrazné hodinky, tetování a podobně. Ale pokud je maska dokonalá, a navíc se jich v okolí pohybuje víc, je identifikace nemožná. Zkuste najít jednoho Santu mezi tisícovkami jiných. Nebo Mikuláše, či jinou bytost vyznačující se specifickou celotělovou maskou. Maska, rovná se anonymita.
Anonymitu masky lze využít i k jiným účelům. Maskování používají například automobilky při testování nových modelů, aby ztížili identifikaci přesných tvarů. Využívají přitom optických klamů a iluzí, které zakryjí některé specifické detaily. Především v poslední době jsem si podobných případů všiml hned několikrát.
Maskování používá příroda, aby ochránila některé druhy živočichů i rostlin. Buď se maskují neškodné druhy, jako druhy nebezpečné, nebo se maskují tak, aby je nebylo vůbec vidět. Kupodivu i příroda vyvinula nápadné maskování. Každý by očekával, když se řekne maskování, že to, co je maskované, nebude skoro vidět, a někdy i příroda zvolí přesně opačný efekt, a naopak na maskovaný druh přímo upozorní. Ale protože živočichové jsou nedůvěřiví, tak, i když je daný druh zcela neškodný a poživatelný, raději se mu vyhnou, neboť daná barevná, nebo tvarová variace působí příliš nápadně, než aby byla bezpečná. Takže i taková kamufláž je možná.
Nevím, jak dlouho by přežil nápadně kamuflovaný voják. Ti si berou spíše příklad s kamufláží zaručujících neviditelnost. Pod maskou křoví se pak skrývá po zuby ozbrojený sniper, který je ale většinou nebezpečný hlavně na velkou vzdálenost, což je zákeřné. Když jsem si spojil slovo křoví a zákeřné, vyplynulo mi z toho, že zákeřnost je vlastně vlastnost, kdy je někdo ohrožován někým jiný, kdo je schován v záloze, čili historicky většinou v křoví, nebo za křovím. Pokud se dokonce sám za křoví vydává, je to o to zákeřnější.
Někdy jsou maskované i věci, o nichž bychom to nikdy neřekli. Třeba pod maskou lákavé nabídky se ve skutečnosti skrývá pěkná zlodějina. Pod maskou hodného prodejce pak pěkný šmejd, a pod maskou politika obyčejný zloděj a podvodník. Pod maskou souseda můžete najít zabijáka, a pod maskou nádeníka bývalého ředitele banky. Některé masky jsou bezděčné a nechtěné. Kterýpak ředitel by chtěl skončit jako nádeník, kterýpak lékař, jako topič v kotelně. A přece se i takovéto maskování objevovalo a objevuje. Kdo si myslí, že je to přežitek totalitního režimu, ten se mýlí. Osobně znám doktora přírodních věd, který pracoval jako ostraha, a to docela nedávno. Bylo mu slibováno, on uvěřil a nakonec byl rád, že sehnal takovéto místo. Stačí, když se Vám začne někdo vlivný mstít, a nic moc se svým maskováním nenaděláte. Ale byly doby, kdy bylo mnohem hůř. Dnes se nakonec můžete sbalit a jet z dosahu mstitele, a máte klid. Ne vždy to však šlo, a tak jsme se všichni svým způsobem maskovali, abychom byli přiměřeně nenápadní, a neupoutávali na sebe pozornost. Vlastně jsme celkem vycvičení v různých mimikrách, jenom mi už nepřijde nějak moc aktuální je využívat nepřetržitě, neboť nakonec můžeme mít problémy s vlastní identifikací, s vlastním sebeurčením a stanou se z nás schizofrenici, kteří si nakonec nebudou jistí, kdo že vlastně jsou, co je maska, a co skutečnost. Bylo by špatné, abychom pod vlastní maskou nenašli sami sebe, či abychom nakonec nedokázali sami bezpečně říct, zda jsme to ještě my, nebo už ne. V každém z nás se schovává maska. U někoho vyplave občas napovrch, někdo si ji nechává pro sebe, neboť ji považuje za intimní tajemství. Typickým vítězstvím masky nad člověkem byla Maska, která ovládala Jima Carryeho. Vlastně jsme mohli vidět, byť ve filmové nadsázce, jak vlastně taková maska funguje a co se pod ní vlastně může skrývat. A o tom to je, jak praví Pitkin.

Hon na čarodějnice

20. února 2015 v 17:50 | najda |  Úvahy, věda a tak

20. 2. 2015


Téma týdne 92:


Téma, které jsem odkládal, ale o němž jsem zároveň na jiných místech často psal. Musím ho spojit s tématem křižáckých válek, neboť mi to k sobě tak nějak patří. Jsou to dvě související fáze vývoje náboženství a zároveň i jakékoliv jiné ideologie. Přitom je nutno dodat, že i náboženství je vlastně ideologie, takže lze mezi moderní ideologie a náboženství udělat v řadě bodů rovnítko. A tak, jak si prošlo křesťanství svými křižáckými válkami, které jsou vlastně jenom způsobem, jak rozšířit ideologii násilným způsobem, tak si svými křižáckými válkami procházeli i politické ideologie, především ti totalitářské. Dá se vlastně vysledovat, že totalitní ideologie jsou velmi často provázeny kultem osobnosti, což je v mnoha ohledech podobné, jako víra v jediného Boha, ač právě proti ní nelze mít jedinou výhradu. Na rozdíl od toho je potřeba mít ke kultu osobnosti řadu výhrad, neboť jedinec se nemůže povyšovat na roveň Boha, neboť mu zpravidla nesahá ani po kotníky.

První fáze rozšiřování víry, či ideologie je vždy na úrovni osobního kontaktu. Pokud má ideologie jenom omezený počet příznivců, tak jim ani nic jiného nezbývá, než vzbudit důvěru slovy a dobrými skutky. Víra k tomu používá i zázraky, z nichž mnohé lze nakonec i vědecky podložit, a jsou mnohdy důkazem toho, že jejich vykonavatelé byli velmi inteligentní a dokázali využít aktuální znalosti a aktuální situaci. Poté, co se víra, či ideologie dostatečně rozšíří a dobyde souvislá území, či alespoň získá jistou moc a pravomoci, může přejít do fáze dobyvatelské, čili do fáze křižáckých válek. Jde jen o to, jak rozšířit svoji víru či ideologii mezi další masy lidu, tentokrát však násilným způsobem. O kvalitě takto rozšířené ideologie lez samozřejmě účinně pochybovat. Pod pohrůžkou násilí se každý rozumný smrtelník rozhodne akceptovat vnější projevy víry, či ideologie, ač si o ní v duchu myslí cokoliv, jen ne to, že v ni věří. To je také největší nebezpečí pro víru, či ideologii, neboť si tím vlastně pěstuje obrovskou masu zarytých odpůrců, kteří se ovšem velmi dlouho tváří, jako příznivci.

Výsledkem je narůstání obav vedoucích postav ideologie, či víry, z neposlušnosti věřících, či dokonce obav z toho, že je věřící chtějí připravit o jejich statky, vedoucí pozice, či dokonce o jejich životy. Většinou je to v první fázi čistá paranoia, která však paradoxně vede k tomu, že se stane skutečností. A to jsme ve fázi honu na čarodějnice. Jde vlastně o hon na ty, kdo podle představ vedoucích představitelů moci, ideologie, či víry, nevěří dostatečně, či věří v něco jiného a víru pouze předstírají, nebo kují ďábelské plány na sesazení mocných. V prvních obdobích je tento hon skutečně paranoidní hrou na hledání nepřátel tam, kde nejsou. Zpravidla to odskáčou nejbližší spolupracovníci, věrní společníci a hrdí šiřitelé ideologie, či víry, kteří se v očích mocných proviní vlastně jenom tím, že jsou. Jakmile získá mocný pocit, že mu někdo z jeho souputníků šlape na paty, zdánlivě jej ohrožuje, či opravuje jeho zjevné omyly, je upálen, popraven, či jinak sprovozen ze světa.

Tím se však logicky dostane hon na čarodějnice do druhé fáze, kdy ti, kdo o správnosti víry skutečně pochybovali, ale rafinovaně to nedávali najevo, začnou skutečně kout pikle ve snaze sesadit stávající mocné. Ne vždy to má stejný průběh. Záleží na rafinovanosti těchto spiklenců. Zpravidla jsou velice chytří a podlézaví, takže se i přes zjevnou nevíru dokáží vetřít do přízně těch, které chtějí sesadit, což jim dá dostatek příležitostí k tomu, aby svoje plány dovedly do konce. V jiných případech se mezi nimi najde pověstný Jidáš, který ve vidině prospěchu jejich plány odhalí. Většinou se ze svého zisku neraduje dlouho, neboť v této fázi má již stávající mocenská elita tolik odpůrců, že není problém ukout nové plány s novými lidmi a celou věc dotáhnout do konce.

Paradoxem honu na čarodějnice je to, že v první fázi zpravidla postihne ty, kdož skutečně věří, a naivně si myslí, že hlásáním původních tezí vlastní víry budou spaseni. Tyto původní teze však byli lety upraveny a zkomoleny ve prospěch mocných, kteří však jejich původní znění nechtějí znovu vzkřísit k životu, neboť upravené teze se jim pro jejich potřeby hodí lépe. Proč upálili Jana Husa? Právě proto, že věřil ve správné učení Krista a opravoval omyly mocných. Ti je však opravovat nechtěli, a je vždy snazší hlasatele správných tezí označit za kacíře, než přiznat, že má pravdu. Proč popravili Hitler, či Stalin řadu svých předních vojevůdců a příznivců? Z těch samých důvodů. Ohrožovali samu podstatu jejich bytí. A nakonec si vzpomeňme na padesátá léta u nás. Tatáž skutková podstata, jen s jinými aktéry.

A přitom si i tyto poslední ideologie prošly svým křižáckým tažením. Hitler pro svoji ideologii uvrhl do války celý svět a Stalin toho využil, aby na Hitlerův úkor prosadil ideologii svou. Ten druhý byl nakonec rafinovanější a dokonce svět na nějaký čas přesvědčil, že to myslí dobře. Ale jenom na čas. Zásadním rozdílem se zdá být časová sekvence událostí. Zatímco křesťanství se svými etapami brodilo celá staletí, moderní ideologie to zpravidla stihly za několik let. Je to vlastně jenom otázka složitosti ideologie, jejího totalitního podtextu a nepostřehnutí historických paralel, které jsem uvedl. Netotalitní ideologie, které přece jenom zakládají svoje pravidla na větší míře autonomie jedince, jeho individuálních schopnostech a demokracii názorů, nejsou k podobnému průběhu dějin tak náchylné, i když proti němu nejsou v žádném případě imunní. Nakonec i válka severu proti jihu nesla punc křižáckého tažení za novou víru, v tomto případě za víru rovnosti, svobody a demokracie. Vzhledem k primární snaze těchto ideologií o střídání vlády a založení systému řízení na souboji více ideologií, je systém méně náchylný k honům na čarodějnice, i když vzhledem k rychlosti fungování moderních ideologií se může nakonec ukázat, že i desetileté vládnutí jedné ideologie může vést k podobným jevům. Nakonec i v Americe došlo k atentátům na prezidenty, či k aféře Watergate. V mnoha ohledech by tyto události mohly splňovat kritéria honu na čarodějnice, jenom se zde podařilo mnohem dříve dosáhnout kýžených změn.

Moderní doba přináší jedno velké křižácké tažení. Je to válka proti terorismu a islamismu. Především u islamismu chci uklidnit pravověrné Muslimy, že se v tomto ohledu nemusí nutně jednat o válku proti nim. Spíše jde o válku proti těm, kdo jejich víry zneužívají k získání moci a nadvlády, byť je to moc založená na strachu. Vzhledem k delšímu poločasu rozpadu u náboženství je zjevné, že si Islám právě v dnešní době prodělává svoje období křižáckých válek. Islamisté se snaží násilnými prostředky vnutit svoji víru a svůj světový názor, ostatnímu světu. Mohu je uklidnit. Pokud se jim to podaří, bude to jenom Pyrrhovo vítězství, neboť si touto metodou vyrobí víc nepřátel, než věřících. Bůh nestojí o věřící, kteří svoji víru projevují pouze povrchními prostředky, a přitom v srdci vnuceného Boha nenávidí, ať už mu dáme jméno jakékoliv. Mohu se navenek modlit, až do roztrhání těla, ale nikdo nevidí do duše člověka a do jeho myšlenek. Mohu se hluboko klanět vrchnosti, usmívat se na ni, a přitom ji z duše nenávidět. Většinou se to neprojeví ihned, ale jednoho dne se takovýto vřed protrhne a dojde na pálení čarodějnic.

Nakonec moderní doba a její rychlost uspíšila už i tuto fázi. Stačí si povšimnout, že ti tzv. pravověrní muslimové, či islamisté, nebo jak je budeme nazývat, přestávají při svých útocích rozlišovat mezi příslušníky vlastní víry a příslušníky jiných věr, či bezvěrci a útočí bezhlavě na všechno, co se hýbe. To ale popravdě dělají jenom poraněné šelmy. Musíme doufat, že i zde jde nakonec jenom o poslední tažení. Islamisté klidně popraví příznivce vlastní víry, neboť jim vadí, že věří trochu jinak. Opět paralela k původním čarodějnickým procesům. Půjde-li i zde vývoj stejně, budou i oni nakonec smeteni ze světa, a to paradoxně opět těmi, kdo věří ve stejného Boha jako oni, neboť nejzarytějšími bojovníky jsou vždy ti, kdo věří ve stejné ideje. Důkazem je to, že křesťanství po čarodějnických procesech nezaniklo. Že komunismus přežil. Vždy záleží na tom, jak moc nesmlouvavá daná ideologie je. Pokud je v ní alespoň něco lidského, tak se zpravidla narodí znovu obrozená a čistší. Pokud byla od základu špatná, pak zřejmě zanikne, nebo bude okleštěna na úzký okruh fanatiků, který však zpravidla nebude mít nadále potřebné vážnosti, aby nakazil nějaké významné množství dalších lidí. Samozřejmě vždy se něco zachová a budou-li vhodné podmínky, může z jiskry vzniknout plamen. Ale když se ponaučíme z výše uvedeného a uvědomíme si potřebné souvislosti, měli bychom být schopni napříště tomuto cyklu účinně předcházet. Ať už zvenčí, tím, že nebezpečné ideologie zavčas eliminujeme, nebo zevnitř, tím, že si nenecháme správné myšlenky překrucovat a rozvracet.

Islamisté se nevědomky dostávají z období křižáckého tažení, do období honu na čarodějnice, a nebude to dlouho trvat, a začnou se stravovat zevnitř. Nejúčinnějšími bojovníky proti nim jsou přitom právě muslimové. Tedy především ti muslimové, kteří chápou víru jako motivaci k dobrému, jako soubor zkušeností, které nás nemají nabádat k boji, ale mají nám pomoci boji předcházet. Přitom je nutné vždy uvažovat v kontextu doby. I křesťanství musí některé svoje teze upravit, aby udrželo krok s moderním světem, moderními lidmi a vědou. Pokud si budou křesťané, muslimové, či příslušníci jiných náboženství myslet, že věda podkopává jejich víru, pak si nenajdou cestu k srdcím moderních lidí. Ale pokud uznají, že věda řadu otázek jejich víry potvrzuje, že dokonce potvrzuje i pravdivost řady doposud zpochybňovaných částí svatých textů, můžou si najít cestu i k duším moderních lidí. Doba křižáckých válek a honů na čarodějnice by měla skončit. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nakonec nevěříme všichni v téhož Boha, a zda mu jenom každý nedáváme jiné jméno. Vždyť v Bibli je psáno, že když lidé začali stavět Babylonskou věž, byl to Bůh, kdo je rozdělil jinými jazyky. Není to tak, že právě díky tomuto rozdělení bylo nutno každému národu podat víru jiným způsobem a pojmenovat Boha jiným jménem, aby byl znova přijat? Není již čas, abychom opět pojmenovali Boha jedním jménem a pochopili jeho tehdejší záměr? Co když čeká právě na to, že to konečně prohlédneme a přikročíme opět k tomu, že začneme táhnout za jeden provaz. Ne proti Bohu, ale proti jeho nactiutrhačům a pochybovačům. Na zemi je nás už mnoho a společná práce nás může posunout mnohem blíž k důležitým objevům, které nás mohou jako lidstvo zachránit. Určitě je lepší napnout síly ke společnému cíli, než se rozpustit v místních potyčkách o kus hlíny, kus žvance, nebo o správný význam toho, či onoho slova, ať už je lidské, nebo Boží.