Nemožné

24. října 2014 v 17:39 | najda |  Bůh a jiné záhady
24. 10. 2014

Téma týdne 89:
Nic není nemožné. Něco je možné. Něco je nemožné. Něco není možné. Něco není nemožné. Nic je možné. Nic je nemožné. Nic není možné. Tři zápory za sebou, to je síla. Každopádně však souhlasím s mottem Toyoty, že je všechno možné, byť ho používají v negativním provedení. Podle matematické logiky se dva zápory za sebou vylučují. Pokud tedy vezmeme za výchozí tvrzení - nic není nemožné, nutně z toho vyplývá, že buď je něco přece jenom nemožné, a/nebo je nic možné. Celý výrok je tedy v zásadě totální nesmysl.
S nemožným jde ruku v ruce předpoklad, že je-li něco nemožné, pak to nejde. Jestli něco fakt nesnáším, tak výraz, že něco nejde. Vždycky mě jako první napadne, že se někomu spíš nechce. A když se nechce, to je horší, jak když člověk nemůže. V podstatě jde všechno, jenom malé děti musíme vodit. Ale vodit dospělého je nerozum. Navíc se stejně vždycky najde blbec, který to udělá, tak proč u toho být za vola. Podle mě je lepší třeba přiznat, že to neumím. Vypadá to mnohem líp, než stupidní výrok - to nejde.
Historie nám již mnohokrát dokázala, že věci, které vypadaly zprvu zcela nemožné, se nakonec podařilo uskutečnit. Je to jasné vodítko k tomu, že de facto neexistují věci, které jsou nemožné. Jenom to třeba dneska ještě neumíme, ale pokud se budeme snažit, určitě to jednou možné bude. Tak třeba našim předkům připadalo nemožné pohybovat se rychleji než zvuk. Dnes to zvládáme i několikrát rychleji, ale zase nám jako nemožné připadne pokoření rychlosti světla. Zřejmě to ale bude stejně možné, jako překonání rychlosti zvuku, jenom zatím nevíme, jak na to. Nebo to možná víme, jenom netušíme, že to je ono. To už tady také bylo, že jsme měli odpověď na otázku přímo před nosem, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že je to ta hledaná odpověď. Někdy jsme příliš krátkozrací, omezení a zabednění. Ukotvení v zaběhlých stereotypech. Přitom by třeba stačilo dát na názor někoho jiného, nezatíženého stereotypy. Podívat se na věc z odstupu, z nadhledu. Ne každý to umí, a pro mnohé lidi je to téměř zcela nemožné.
Abychom učinili z nemožného možné, musíme mnohdy překročit vlastní stín, a to docela výrazně. Řada lidí jej běžně překračuje, a jsou pak terčem výsměchu. Jiní zase svůj stín překročí, ale nemají dostatečné znalosti, aby si s nabytou zkušeností věděli rady. Mnohdy vůbec netuší, čeho jsou vlastně svědky a co objevili. Jindy nám chybí souvislosti. Máme mnohdy celou řadu dílčích zkušeností, objevů a poznatků, ale dokud je někdo nespojí k sobě, jsou nám k ničemu. Je to vlastně takové obrovské puzzle. Některé díly k sobě patří jen zdánlivě a svádějí nás na scestí, jiné k sobě na první pohled nepatří, ale opak je pravdou. Ač mnohé věci vypadají odlišně a rozporuplně, tak velmi často spolu tvoří jeden nedílný celek. Chce to jenom trpělivost. Tak jak lze složit každé puzzle, tak se nakonec dají vyřešit i problémy, jejichž řešení se zdálo nemožné.
Ale není to jenom o vědě. Velmi často se nám zdá, že je nemožné najít řešení banální životní situace. Tady velmi často platí, že je potřeba nechat situaci vyhnít. Řada zdánlivě neřešitelných věcí má tendenci se vyřešit sama. Jindy je dobré zvolit to nejjednodušší řešení a nehledat v tom vědu. Když se tu a tam podívám na nějaký stupidní seriál, a vidím, jak si "hrdinové" komplikují život zastíráním a lhaním, a přitom by stačilo jenom říct věci otevřeně a postavit se problému čelem, je mi jasné, že mezi normálními lidmi je mnohem lepší řešit problémy narovinu. Od toho máme partnera, aby nám naslouchal a my naslouchali jemu. Od toho máme přátele. Problém je, když někdo poslouchat nechce, nebo nechce věřit. To mi připomnělo ten starý vtip, když manželka nachytala manžela in flagranti a samozřejmě začala hádka, ve které jí manžel pravil, tak ty věříš vlastním očím víc, než mě? A to je jádro věci, či pudla.
Někdy člověku přijdou nemožné i obyčejné věci, o kterých dobře ví, že možné jsou. Vliv na to má momentální psychické rozpoložení. Jsme-li v depresi, zdají se nám i nejjednodušší věci být nedostižné a neuskutečnitelné. Naopak, když budeme v euforii, nebude nám připadat nemožné prakticky nic. Já třeba pokaždé, když začínám psát podobnou úvahu, považuji za nemožné, abych popsal celou stránku. Výsledek zpravidla překvapí mně samotného, neboť mívám zpravidla problém se do jedné stránky vměstnat a to přesto, že na začátku zpravidla ani netuším, o čem budu vlastně psát. Ale jak začnou myšlenky plynout, stává se nemožné možným a řádky přibývají jako houby po dešti.
Podobně jsou na tom vědci. Když jim na začátku zkoumání přijde nemožné, že by danou věc mohli rozlousknout, tak se jim to zpravidla záhy povede, a oni mnohdy ani netuší, jak k tomu došlo. Naopak, jdou-li do řešení problému s tím, že je to v podstatě banální a řešení na sebe nenechá dlouho čekat, setkají se po cestě s tolika problémy, o jejichž existenci neměli ani tušení, že se nakonec řešení problému povážlivě vzdaluje. Dalo by se z toho usoudit, že pokud jde člověk do akce s pokorou a mírnou nedůvěrou, bývá spíše příjemně překvapen a pokora je následně oceněna hladším průběhem akce. Oproti tomu přílišný optimismus a sebejistota vedou nezřídka ke komplikacím a scestím, se kterými si příliš sebejistý jedinec prostě nedokáže poradit. Nakonec se do problému zamotá tak, že jej z něho nevysvobodí ani vědecký superman a on se v něm umlátí vlastními protiargumenty. Nicméně jít do všeho s apriorním přesvědčením, že je to vlastně nemožné, není zrovna ideální varianta. Používat výraz nemožné je vlastně jenom házením flinty do žita, nebo stahováním kalhot, když je brod ještě daleko. Říct, že jsou věci nemožné, aniž bychom se o ně alespoň pokusili, je nezodpovědné a pohodlné. Kdyby se takto stavěli k řešení problému všichni, tak ještě dnes skáčeme po stromech a házíme po sobě kamením. Ačkoliv uznávám, že někde je to ještě i dnes zvykem a svědčí to o úrovni myšlení a stupni vývoje daných jedinců. Prostě zamrzli někde v době kamenné. Jiní zase v době bronzové. Zbytek světa létá do vesmíru a snaží se rozlousknout zásadní otázky vědy, zatímco nějaké zaostalé ostrůvky lidské blbosti a malosti nejsou schopny dohlédnout dál, než na špičku svého nosu. Ale jejich osvícení není nemožné. Přinejmenším budou ozářeni, pokud je něco neosvítí. Ale i takovéto věci jsou dnes možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama