Říjen 2014

Bisexualita

27. října 2014 v 17:19 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 10. 2014

Téma týdne 90:


Jedna známá prohlašuje, že člověk je v podstatě od přírody bisexuální, jenom si to ne všichni jedinci hodlají připustit a přiznat. Tak docela s tím nesouhlasím, i když uznávám, že na tom bude dost pravdy. Zatímco jiné živočišné druhy se věnují páření jen příležitostně, člověk a druhy jemu příbuzné si z toho udělaly sport. Nakonec proč ne, když je to docela příjemné zpestření života. Bohužel se nám však pletou do cesty zásadní překážky. Muži můžou prý téměř pořád, což není tak docela pravda. I muži mají své dny. I muž potřebuje trochu regenerace, alespoň pokud je již po svém nejplodnějším období. Mladí můžou logicky mnohem častěji, ale zase si to tak neužijí, protože to neumějí. Tedy oni si myslí, že to umějí a že jsou přeborníci, ale není tomu tak. Problém tkví v tom, že zatímco se chlap udělá skoro pokaždé, některé ženy s tím mají problém. Pokud to tito samci nevědí a nerespektují potřeby ženy, mají sice čárku, ale v podstatě jenom splnili kopulační povinnost, bez oboustranného uspokojení. Ti starší si to mnohem víc užívají.

Ženy nemají potřebu tak často, a navíc jim do toho leze tetička z Červené Lhoty. Pokud bychom se měli pářit jenom za účelem plození potomků, byla by to nuda. Navíc se to ne vždy povede napoprvé. Spolehlivou metodu ještě nikdo nevymyslel. Plodné dny nezabírají vždy. Některé páry spolu nemohou mít z neznámého důvodu děti vůbec, přesto, že jsou jinak v pořádku. Když dáte dohromady potřeby a touhy muže a ženy, sejde se jim to jenom občas, a v pozdějším věku ještě méně často. Ještě, že nás to baví.

Pozvolna tím směřuji ke zdůvodnění toho, proč nás příroda možná obdařila bisexualitou. Bez sexu by nám asi brzo hráblo. Někdo to řeší svépomocí. Jiní se dostali do situace, která jim nenabízí jiné alternativy. Už kapitáni námořních lodí věděli, že brát na palubu ženy je holý nerozum. Žádná by tam dlouho nevydržela. Namítáte, že některé třeba ano. Opakuji - žádná. Nebyla to plavba na týden. Trvalo to měsíce i déle. Je tedy vcelku logické, že si příroda pomohla. Otázkou je, nakolik je možné považovat podobné extrémy za dostatečně prokazující existenci bisexuality u lidí. Vždycky se do toho vloudí otázka nedobrovolnosti a jiná specifika. Každopádně to nic nevypovídá o tom, nakolik můžou mít podobné události a okolnosti vliv na přirozenou lidskou bisexualitu. Zatím mi z toho vyplývá jenom to, že si člověk umí poradit v extrémních situacích.

U žen může být bisexualita spojena například s bezpečným sexem. Kontaktem s jinou ženou nemůže zpravidla otěhotnět, a přesto si může užívat toho, co se jí líbí. Navíc, jak pravila jedna z nich, jenom žena ví, co dělá ženě dobře. On to nakonec zjistí i leckterý muž, ale až mnohem později. U žen bych tedy řekl, že je to mnohem přirozenější, než u mužů. Navíc je to pro ně také bezpečnější. Vždycky to bylo bezpečnější. Druhy, které mohou být oplodněny prakticky kdykoliv, musí někdy volit alternativní způsoby, neboť jě někdy nežádoucí přivádět na svět neustále nové potomky. Je to otázka přežití spojená například s ročním obdobím a dostatkem potravy. Když to na samici přijde, a hrozí přivedení potomků do nepříznivých klimatických, či potravních podmínek, může samici logicky volit alternativní plán, aby zabránila nežádoucímu početí. Což o to, u lidí lze kalkulovat s jakousi antikoncepcí, ale ne každý je zodpovědný, ne každý to umí a respektuje, a ne všechny prostředky jsou stoprocentní. Pak může být bisexualita u samic vcelku logickou vývojovou variantou. Samcům je to jedno a nepřijde mi tudíž přirozenost jejich bisexuality jako podložená.

Někdy je to jenom otázka zvědavosti. Řada jedinců, ač heterosexuálních, se klidně přizná i k homosexuálním pokusům, které ovšem plynuly spíše z touhy po něčem jiném. Většinou je to jeden pokus, po kterém již nenásleduje žádné opakování, neboť u typicky heterosexuálního jedince tím zdaleka nejsou jeho touhy uspokojeny, dokonce mu tato skutečnost může být nepříjemná. Platí to jak pro muže, tak pro ženy. Řada z nich si raději pomůže sama, než by vyhledávala podobné extrémní vztahy.

Mám-li použít vlastní zkušenost, tak v tomto ohledu žádnou nemám. Docela mi stačí, když se tu a tam podívám na nějaký hambatý film, a je mi jasné, že jsem čistě heterosexuální, neboť mi na těchto filmech muži překážejí. To se raději podívám na film plný bab, než bych se musel dívat na funícího chlapa. A to nemluvím o tom, co za extrémy režiséři do svých filmů vybírají. To si pak člověk připadne téměř méněcenný, pokud nemá nářadí velikosti basebalové pálky. Ale to je jiné téma.

Bisexualitu nikomu neberu. Pokud je v situaci, kdy nemá jinou možnost, nebo je to od přírody experimentátor a má na to žaludek, tak ať si klidně užívá tu s tím, tu s tou. Já zůstanu jenom u bab. Tedy u té své. J Už od malička mi bylo jasné, že jsem hetero. V mých pubertálních snech se objevovaly všechny možné dívky. Jeden čas jsem měl teoretických favoritek asi patnáct. Platonicky. Fakticky mě čtrnáct z nich vůbec neznalo. Ale při snění je to mnohem bezpečnější, alespoň jsem se vyhnul problémům. Časy se měnily a favoritky také. Jak jsem postupně tu a tam s nějakou dívkou fakt chodil, musely ostatní favoritky stranou. I přes faktickou nepolíbenost jsem byl vždycky věrný. To už je holt asi povahová vada. Za mých mladých let se o nějaké homosexualitě, či bisexualitě vůbec nemluvilo. Nebylo to dostatečně socialisticky zodpovědné. Ani hanbaté časopisy se nedaly běžně sehnat. Pokud je někdo měl, bylo to zpravidla jenom proto, že někdo z rodiny jezdil do zahraničí, kde podobné plátky byly běžně v prodeji. To už si dneska nedokáže nikdo ani představit, že bylo nutno podobné věci tajně pašovat v kufru a doufat, že to celníci nenajdou, protože by z toho byla pěkná polízanice. To byste byli hned za vyvrhela a narušitele socialistické morálky. Co na tom, že zabavené tiskoviny putovaly dál mezi celníky, politiky a dalšími, takže se často nakonec vrátily oklikou do ruky tomu, komu byly původně určeny, aniž to kdo tušil. Dneska už to není žádné vzrůšo. Časopisů a filmů jsou plné regály a na netu si můžete prohlédnout, co chcete. Třeba cokoliv.

Toliko mírná retrospektiva do dob dávno minulých. Já jenom aby dnešní mládež věděla, že to nebylo vždycky tak jednoduché. Tehdy nebylo možné někomu vykrást uložiště na netu a rozeslat jeho fotky do světa. Žádný internet nebyl a svět končil na Česko - Rakouské, či Česko - Německé hranici. Ti odvážnější si mohli vyzkoušet vlastní výrobu lechtivých fotek. Na to jste ale museli mít vhodnou a ke všemu svolnou modelku, a fotokomoru. Nedoporučoval bych dávat podobné filmy vyvolat do fotosběrny. Asi by vám je nevrátili, a ještě by se vás spousta divných lidí vyptávala na spoustu nepříjemných otázek. Ani vlastní fotokomora nebyla vždy stoprocentní řešení. Stačilo zapůjčit fotky nesprávnému kamarádovi a problémy nastaly naprosto stejné. Navíc jste kromě sebe udělaly problémy i modelce, a to to klidně mohla být jinak slušná holka. Po podobném extempore se mohla z fleku odstěhovat, nejlépe za polární kruh.

Pak se divte, že raději nikdo neřešil otázky nějaké bisexuality. Byla to spíš jenom otázka náhody, že na sebe narazili lidé s podobnými zájmy. Tím chci říct, že se to jistě dělo, ale v nijak masovém měřítku. Lidskou sexualitu nepředělá ani totalita a socialistická morálka. Tehdy mohla vzniknout spousta bisexuálů z trucu. Prostě proto, že se to nesmělo. Zákazy dělají s lidmi divy. Zakažte člověku souložit a při nejbližší příležitosti se usouloží k smrti. Zakažte mu chlast a uděláte z něj notorika. Zakažte mu kouřit a fabriky nestihnou balit cigarety. A to tak máte vlastně se vším. Zakázané ovoce chutná vždycky nejlépe, a to už od Adama a Evy.

17:07

Nemožné

24. října 2014 v 17:39 | najda |  Bůh a jiné záhady
24. 10. 2014

Téma týdne 89:
Nic není nemožné. Něco je možné. Něco je nemožné. Něco není možné. Něco není nemožné. Nic je možné. Nic je nemožné. Nic není možné. Tři zápory za sebou, to je síla. Každopádně však souhlasím s mottem Toyoty, že je všechno možné, byť ho používají v negativním provedení. Podle matematické logiky se dva zápory za sebou vylučují. Pokud tedy vezmeme za výchozí tvrzení - nic není nemožné, nutně z toho vyplývá, že buď je něco přece jenom nemožné, a/nebo je nic možné. Celý výrok je tedy v zásadě totální nesmysl.
S nemožným jde ruku v ruce předpoklad, že je-li něco nemožné, pak to nejde. Jestli něco fakt nesnáším, tak výraz, že něco nejde. Vždycky mě jako první napadne, že se někomu spíš nechce. A když se nechce, to je horší, jak když člověk nemůže. V podstatě jde všechno, jenom malé děti musíme vodit. Ale vodit dospělého je nerozum. Navíc se stejně vždycky najde blbec, který to udělá, tak proč u toho být za vola. Podle mě je lepší třeba přiznat, že to neumím. Vypadá to mnohem líp, než stupidní výrok - to nejde.
Historie nám již mnohokrát dokázala, že věci, které vypadaly zprvu zcela nemožné, se nakonec podařilo uskutečnit. Je to jasné vodítko k tomu, že de facto neexistují věci, které jsou nemožné. Jenom to třeba dneska ještě neumíme, ale pokud se budeme snažit, určitě to jednou možné bude. Tak třeba našim předkům připadalo nemožné pohybovat se rychleji než zvuk. Dnes to zvládáme i několikrát rychleji, ale zase nám jako nemožné připadne pokoření rychlosti světla. Zřejmě to ale bude stejně možné, jako překonání rychlosti zvuku, jenom zatím nevíme, jak na to. Nebo to možná víme, jenom netušíme, že to je ono. To už tady také bylo, že jsme měli odpověď na otázku přímo před nosem, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že je to ta hledaná odpověď. Někdy jsme příliš krátkozrací, omezení a zabednění. Ukotvení v zaběhlých stereotypech. Přitom by třeba stačilo dát na názor někoho jiného, nezatíženého stereotypy. Podívat se na věc z odstupu, z nadhledu. Ne každý to umí, a pro mnohé lidi je to téměř zcela nemožné.
Abychom učinili z nemožného možné, musíme mnohdy překročit vlastní stín, a to docela výrazně. Řada lidí jej běžně překračuje, a jsou pak terčem výsměchu. Jiní zase svůj stín překročí, ale nemají dostatečné znalosti, aby si s nabytou zkušeností věděli rady. Mnohdy vůbec netuší, čeho jsou vlastně svědky a co objevili. Jindy nám chybí souvislosti. Máme mnohdy celou řadu dílčích zkušeností, objevů a poznatků, ale dokud je někdo nespojí k sobě, jsou nám k ničemu. Je to vlastně takové obrovské puzzle. Některé díly k sobě patří jen zdánlivě a svádějí nás na scestí, jiné k sobě na první pohled nepatří, ale opak je pravdou. Ač mnohé věci vypadají odlišně a rozporuplně, tak velmi často spolu tvoří jeden nedílný celek. Chce to jenom trpělivost. Tak jak lze složit každé puzzle, tak se nakonec dají vyřešit i problémy, jejichž řešení se zdálo nemožné.
Ale není to jenom o vědě. Velmi často se nám zdá, že je nemožné najít řešení banální životní situace. Tady velmi často platí, že je potřeba nechat situaci vyhnít. Řada zdánlivě neřešitelných věcí má tendenci se vyřešit sama. Jindy je dobré zvolit to nejjednodušší řešení a nehledat v tom vědu. Když se tu a tam podívám na nějaký stupidní seriál, a vidím, jak si "hrdinové" komplikují život zastíráním a lhaním, a přitom by stačilo jenom říct věci otevřeně a postavit se problému čelem, je mi jasné, že mezi normálními lidmi je mnohem lepší řešit problémy narovinu. Od toho máme partnera, aby nám naslouchal a my naslouchali jemu. Od toho máme přátele. Problém je, když někdo poslouchat nechce, nebo nechce věřit. To mi připomnělo ten starý vtip, když manželka nachytala manžela in flagranti a samozřejmě začala hádka, ve které jí manžel pravil, tak ty věříš vlastním očím víc, než mě? A to je jádro věci, či pudla.
Někdy člověku přijdou nemožné i obyčejné věci, o kterých dobře ví, že možné jsou. Vliv na to má momentální psychické rozpoložení. Jsme-li v depresi, zdají se nám i nejjednodušší věci být nedostižné a neuskutečnitelné. Naopak, když budeme v euforii, nebude nám připadat nemožné prakticky nic. Já třeba pokaždé, když začínám psát podobnou úvahu, považuji za nemožné, abych popsal celou stránku. Výsledek zpravidla překvapí mně samotného, neboť mívám zpravidla problém se do jedné stránky vměstnat a to přesto, že na začátku zpravidla ani netuším, o čem budu vlastně psát. Ale jak začnou myšlenky plynout, stává se nemožné možným a řádky přibývají jako houby po dešti.
Podobně jsou na tom vědci. Když jim na začátku zkoumání přijde nemožné, že by danou věc mohli rozlousknout, tak se jim to zpravidla záhy povede, a oni mnohdy ani netuší, jak k tomu došlo. Naopak, jdou-li do řešení problému s tím, že je to v podstatě banální a řešení na sebe nenechá dlouho čekat, setkají se po cestě s tolika problémy, o jejichž existenci neměli ani tušení, že se nakonec řešení problému povážlivě vzdaluje. Dalo by se z toho usoudit, že pokud jde člověk do akce s pokorou a mírnou nedůvěrou, bývá spíše příjemně překvapen a pokora je následně oceněna hladším průběhem akce. Oproti tomu přílišný optimismus a sebejistota vedou nezřídka ke komplikacím a scestím, se kterými si příliš sebejistý jedinec prostě nedokáže poradit. Nakonec se do problému zamotá tak, že jej z něho nevysvobodí ani vědecký superman a on se v něm umlátí vlastními protiargumenty. Nicméně jít do všeho s apriorním přesvědčením, že je to vlastně nemožné, není zrovna ideální varianta. Používat výraz nemožné je vlastně jenom házením flinty do žita, nebo stahováním kalhot, když je brod ještě daleko. Říct, že jsou věci nemožné, aniž bychom se o ně alespoň pokusili, je nezodpovědné a pohodlné. Kdyby se takto stavěli k řešení problému všichni, tak ještě dnes skáčeme po stromech a házíme po sobě kamením. Ačkoliv uznávám, že někde je to ještě i dnes zvykem a svědčí to o úrovni myšlení a stupni vývoje daných jedinců. Prostě zamrzli někde v době kamenné. Jiní zase v době bronzové. Zbytek světa létá do vesmíru a snaží se rozlousknout zásadní otázky vědy, zatímco nějaké zaostalé ostrůvky lidské blbosti a malosti nejsou schopny dohlédnout dál, než na špičku svého nosu. Ale jejich osvícení není nemožné. Přinejmenším budou ozářeni, pokud je něco neosvítí. Ale i takovéto věci jsou dnes možné.

Naruby

23. října 2014 v 17:58 | najda |  Úvahy, věda a tak
22. 10. 2014

Téma týdne 88:
Někdy mi opravdu přijde, že je naruby úplně všechno. Jako dítě jsem si musel osvojit zásady oblékání, abych si neoblékl tričko naruby. Ačkoliv tuto činnost již docela zvládám, stejně si ho občas naruby obléknu. Některé svršky či spodky klamou tělem natolik, že bývá problém určit, jak vlastně patří, takže si je často obléknu špatně. Až potom se ujistím, že svršek skutečně patří obléci jinak.
Někdo nosí některé oděvní součásti naruby záměrně. Z pověrčivosti. Údajně, když si obléknete tričko naruby a nespravíte si jej, přináší to štěstí. Už si popravdě nepamatuji, zda se mi tato pravda potvrdila či nikoliv, neboť mnohdy se může štěstí projevit zcela nenápadně, že si ani nevšimneme, že jsme jej měli. Můžeme třeba nevědomky zabočit o ulici dřív, čímž se stane, že nám na hlavu nespadne lavina sněhu ze střechy, nebo uvolněná taška. To nemusíme vůbec zjistit. Takže si v konečném důsledku nemusíme zásah štěstěny ani uvědomit.
Mnoho lidí pere oděvy i jiné textilie naruby. Prý se tím šetří jejich lícová část. Asi je to nesmysl. Spousta lidí se obrátí svršky naruby pokaždé, když je sundává, protože to prostě jinak neumí. Jejich partneři jim pak nadávají, což je taky nesmysl. Řada věcí se musí sušit naruby, protože by v normální poloze dobře neproschla. Třeba rukavice.
Naruby ovšem nemusí být pouze oděvy. I když u těch je to mnohem častější. Občas můžeme mít naruby žaludek. Je to vcelku nepříjemné, byť pouze obrazné. Ve skutečnosti se žaludek dá naruby obrátit jenom při zabijačce, když jej čistíme, abychom do něj mohli zašít tlačenku. Nebo hovězí žaludek, když si chceme uvařit dršťkovou polívku. Fyziologicky je totiž obrácení žaludku naruby za normálních podmínek nemožné. Ale ten pocit tam prostě je, a není to nic příjemného.
Každý rub mívá svůj líc. Je to dialektická jednota protikladů. Neexistuje rub bez líce a líc bez rubu. I když není mnohdy na první pohled patrné, která strana je která. Někdy to závisí výhradně na úhlu pohledu, zvyklostech či jiné objektivní realitě. Obecně se jako rub označuje vždy ta horší strana. Asi proto, že jsme vždy spokojenější, když se můžeme dívat na stranu lícovou, která je líbivější, i když ne vždy vypovídá o skutečnosti zcela objektivně. Když obrátíme rub a líc naruby, vznikne z toho nežádoucí efekt, ve kterém je to co vidíme příšerné a to co nevidíme, ještě horší.
Někdy se setkáme s vyjádřením, že někdo obrátil někomu život naruby. To si tak klidně žijete ve vyjetých kolejích, máte stálého partnera, rodinu, děti, práci, koníčky, stálý příjem, no prostě samá pozitiva a sociální jistoty, a do toho přijde třeba krize, a jste bez práce a bez peněz. Nebo si partner najde někoho jiného, a vy jste rázem bez rodiny, bez dětí, bez peněz, bez chuti do života, někdy i bez střechy nad hlavou. Život máte obrácený naruby. Takových příkladů se dá vymyslet bezpočet. Někdy stačí se podívat na reality show, nekonečné seriály či bulvární zprávy a zjistíte, že je naruby celý svět. Zpravidla obrácení naruby v tomto kontextu znamená změnu zaběhlých hodnot a jistot tím, že se kterákoliv z nich zhroutí jak domeček z karet. Pokud se jednalo o systém vzájemně propojený, dojde zpravidla během času k postupné destrukci celého systému, neboť jednotlivé součásti jsou na sebe navázány a mezi sebou různě vzájemně propojeny. Pouhý výpadek příjmu nemusí být tedy fatální, pokud není dlouhodobý, a jeho důsledkem není úplná ztráta zaměstnání. Tady už se začíná do pozitivní strany života pomalu vsouvat strana negativní. Následuje delší pobyt na úřadě práce, postupné vyčerpání rezerv, a to už partnerovi dochází trpělivost. Začínají výčitky, hádky, zdravotní problémy, odchod partnera, a další životní negativa a to už to obracení života naruby jede samospádem.
Někdo umí udělat z negativa pozitivum. I rub může z určitého hlediska být považován za líc. No dobře, tak nejsem milionář, ale hlavně že jsem zdráv. Pro někoho může oproštění se od hmotných statků znamenat obrovskou úlevu. Když mám málo, mám jen málo starostí. Malé náklady, malé riziko, že mi bude někdo závidět. Velký dům například znamená velké výdaje. Opravy, údržba, poplatky, daně. Když naopak máte jenom malou chatku, jsou tyto náklady pouze zlomkové, vydržíte tudíž s mnohem menší sumou peněz a starostí. Mnohé to osvobodí, a když si vzpomenou na život v přepychu, tak jej nakonec mohou dokonce pokládat za to horší období plné stresu, obav, honění se za úspěchem a penězi. Zatímco v mnohem prostším prostředí si mohou připadat daleko volněji a svobodněji.
V partnerství je to podobné. Když máte partnerku semetriku, a k ní adekvátní tchýni, můžete si připadat spokojeně, dokud můžete uspokojovat jejich potřeby dostatkem hmotných statků. Dojdou-li statky, bývají zpravidla první, kdo opouštějí loď, a takto opuštěný kapitán si nakonec může v důsledku oddechnout a obrácení života naruby může považovat za klad. Přijde žena nezatížená statky, neoslepená parádou a takovýto bývalý milionář s ní nakonec stráví spokojený zbytek života někde na venkovské chalupě, kde budou společně pěstovat zeleninu a chovat domácí zvířectvo.
Chtěl jsem jenom říct, že zdání někdy klame, a život zdánlivě obrácený naruby může naopak znamenat pozitivum, návrat k podstatě, nalezení sebe sama, nalezení trvalejších hodnot, než jsou peníze a majetek. Problém tkví v tom, že pro nás v prvních chvílích znamená ztráta stávajících hodnot velký problém a pozitivum v tom hledáme jenom velmi těžko. To přichází až časem. Fakt je, že na přepych se zvyká mnohem snáz, než na skromné podmínky. Přesednout z lepšího do horšího je zprvu náročné. Ale ne všechno, co nevypadá zprvu přepychově je ve skutečnosti docela skromné. Někdy zjistíme, že je to vlastně mnohem větší přepych, než to, na co jsme byli doposud zvyklý. My totiž za přepychem vidíme nejčastěji peníze, zlato, diamanty a podobný klumprt, místo abychom za ním viděli lidi, pohodu a spokojenost. Je to jenom otázka toho, jak moc máme pokřivený žebříček hodnot. Čím pokřivenější, tím větší náraz je takové obrácení života naruby.
Někdy nám obrátí život naruby naši politici. Stačí když vymyslí nějaký nesmyslný zákon, a už máme problém. Doposud zaběhlá pravidla jsou obrácena naruby přesto, že spolehlivě a dokonale fungovala. Někdy se až nestíháme divit, jak málo stačí k dramatickým zvratům. Někdy je to spojka, nebo čárka ve větě, a všechno má docela jiný význam. Jedno písmenko obrátí význam věty naruby.
Při oblékání stačí, když si rozsvítíme, prohlédneme si dotčený kus oděvu, srovnáme si v hlavě, jak patří a v kontextu předchozích zkušeností zabráníme oblečení svršku naruby. Pokud jde o život, musíme být stále ve střehu a být připraveni na nejhorší. Nicméně řadě zvratů zabránit nedokážeme. Přijít o práci může i majitel firmy, neboť krize je sviňa. Partnerka uteče i hodnému a pozornému chlapovi, neboť hormony jsou svině. Bankovní konto nám někdo vyluxuje, nebo zkrachuje banka, protože to tak je. Dům nám třeba shoří, nebo ho vezme velká voda, protože těmto věcem moc poroučet neumíme. Ale v žádném případě bychom si neměli nechat vzít optimismus, pokoru, lásku a podobné pozitivní vlastnosti, neboť ty dokážeme ovlivňovat sami.
Těžko vinit venkovní realitu za dějinné zvraty, krize a katastrofy. Mnozí sice tvrdí, že za to může lidstvo, ale to je jenom zaklínadlo. Lidstvo je stejně součástí přírody, jako cokoliv jiného, a tudíž jakýkoliv vývoj je vývojem nutným. Většina zákonů, ať už fyzikálních, nebo ekonomických, či jiných funguje nezávisle na naší vůli a na naší snaze je zvrátit, či změnit. Prostě neoblafneme Newtona, ale ani kohokoliv jiného. Jednou za čas prostě příroda nazná, že je potřeba změny, a tak obrátí všechno naruby. Ani dinosauři na tom nedokázali nic změnit, a to byli jinačí kabrňáci.

Prezidentovo jubileum

8. října 2014 v 17:20 | najda |  Autorská próza

8. 10. 2014


Skoro bych se o tom mohl zmínit v souvislosti se zajímavostmi týdne, ale popravdě je to obsahově o něčem úplně jiném. Když padl v srpnu na zahájení volební kampaně SPO v Praze dotaz na pana prezidenta, jak oslaví svoje letošní jubileum, a koho pozve, odpověděl, že nikoho zvát nebudou, neboť hrozí riziko, že na někoho zapomenou, a ten se pak bude cítit ukřivděn, že ten či onen pozván byl, a právě on nikoliv. Rozhodli se zvolit jinou variantu. Kdo si pošle požadavek na kancelář, že by se chtěl oslavy zúčastnit, čímž dá tento zájem na vědomí, bude zařazen do výběru a následně mu bude oznámeno, zda se dostal mezi ty šťastné. Prostě pro to každý musí něco udělat, chce-li panu prezidentovi popřát.

Líná huba, holé neštěstí, řekl jsem si, a zašel za kancléřem, abych se mu drze připomněl. Vyslechl moji prosbu a doporučil mi poslat mail na kancelář prezidenta, a pak čekat. Čekal jsem. Asi tři týdny. Mezitím předseda kraje začal organizovat výlet na tuto akci. Jenže asi týden před jejím konáním mi od něj přišla SMS, že se původní plán ruší, neboť míst je jen omezený počet. Náhradní termín je koncem října, nebo koncem roku, až bude pan prezident v Brně. Napsal jsem OK a dál to neřešil. Jako rozený optimista jsem věděl, že ne všechny sny se vyplní. Proč by měli zvát na hrad zrovna mě, že ano?

Druhý den jsem otevřel mailovou poštu, a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v ní mám pozdrav přímo z kanceláře prezidenta s pozváním na tuto akci. Byl jsem zmatený. Jeden den mi řeknou, že je omezen počet účastníků, a druhý den jsem mezi pozvanými? Volal jsem to předsedovi (Marianovi Keremidskému), a pral se, co je vlastně správně. Nevěděl. Divil se. Nerozuměl. Napsal jsem tedy na kontaktní mail uvedený ve zprávě z kanceláře prezidenta. Odtud mi paní odpověděla, že jsem skutečně pozván, a že mám účast potvrdit. Potvrdil jsem, přičemž jsem se dotázal, zda mohu přijet s manželkou, a jestli existuje nějaké omezení, co se týče darů. To abych nevozil něco, co by mi ochranka nedovolila pronést přes hradní bránu. Za chvíli zvonil telefon. Paní z kanceláře volala osobně a ujistila mě, že jako přímo pozvaný můžu samozřejmě přijet i s manželkou, a dary že nejsou nijak omezené. Dokonce je povolen i domácí alkohol. Ale já stejně slivovici zavrhl, neboť jsem usoudil, že tu mu přiveze skoro každý, a to by asi prezidentova játra nezvládla.

Sdělil jsem to Marianovi a ten naznal, že jsem s tím pěkně vyjebal, když jsem poslechl doporučení kancléře a poslal jsem mail bez ohledu na hromadné akce. Spousta těch, kteří předpokládali, že se tam podívají na základě hromadné žádosti krajů, musela totiž zůstat doma, neboť hromadné objednávky byly omezeny na pět členů na kraj.

Když jsem měl jistou účast, kterou jsem samozřejmě potvrdil, neboť kdy se zase člověku poštěstí popřát osobně, na hradě, panu prezidentovi k jubileu, započaly organizační záležitosti. Nabídl jsem Marianovi odvoz. Po jistých peripetiích jej nakonec přijal. Moje žena však mezitím chytila nějaký moribundus a necítila se fit na podobnou akci, takže musela od této akce upustit, byť nerada. Výsledek byl takový, že jsme vyrazili v úterý 7. 10. 2014 s Marianem sami ku Praze. Akce byla naplánována na čtvrtou hodinu odpolední do míčovny Pražského hradu. Tam jsem …. Taky ještě nebyl.

Vyrazili jsme krátce po jedné hodině ze Znojma. Jenom cesta do Jihlavy za kamiony a traktory nám trvala hodinu a půl. Probírali jsme aktuální témata před komunálními volbami, budoucnost SPO (Strany práv občanů - což dodávám pro případ, že se po nás časem slehne zem, aby i nevědomí čtenáři pochopili o co šlo) a také nějaké osobní záležitosti. No o čem si chcete povídat, když sedíte dvě a půl hodiny zavření v autě.

Cesta po dálnici, připomínající tankodrom i překážkovou dráhu, testovací dráhu na ovladatelnost vozidel, či trať pro překážkový orientační běh, probíhala vcelku poklidně. Krátkou pauzu jsme si dali na Shellce, protože já jinde nestavím. V Praze jsme byly těsně před čtvrtou. Pavel Liška v navigaci nepanikařil, protože Prahu zná jako své boty. Jenom já jsem se při čtení navigace přehlédl a odbočil jsem včil doprava. Až po projetí křižovatky jsem si všiml, že jsem měl vjet do Strahovského tunelu, a ne uhnout před ním. Ta správná odbočka následovala až za dva kilometry. Ale Pavel to bryskně přepočítal, a tak jsme to vzali zkratkou kolem Strahova, serpentinami vzhůru na Loretánské náměstí. Marian nakonec naznal, že to asi byla ta lepší varianta, protože tady ještě v životě nebyl. Alespoň jsme viděli chloubu sociálismu - oprýskaný Strahovský stadion, a také stadion Sparty, který by mohli klidně zbourat společné s tím Strahovem. Z mého pohledu by se nic tak hrozného nestalo.

Když jsme dojeli na Loretánské náměstí, konstatoval Marian, že to byla asi ta rychlejší varianta, byť zvolená nechtěně, protože když on jezdí tím tunelem, tak tam je dost křižovatek, na kterých se dlouho stojí. Touto trasou jsme tady byli rychleji a bez zastávek. Marian se rozeběhl ke svému Pražskému bydlišti, kde se plánoval převléct s tím, že se sejdeme před hlavním vchodem do hradu. Já jsem se vydal hledat parkovací automat, a když jsem ho našel, tak jsem zase musel najít někoho, kdo mi rozmění stovku. Podařilo se to až v šestém obchodě, protože nikde neměli drobné, a pokud je měli, tak zase byli protivní. No - Pražáci. Drobné peníze jim nic neříkají a když slyší moravský dialekt, jsou z toho na prášky stejně jako my na Moravě, když slyšíme ten jejich.

Zaplatil jsem parkovné odhadem na tři hodiny. Až po návratu jsem zjistil, že jsem mohl stát na parkovišti až do osmi do rána. Asi jsem si v tom fofru nepřečetl všechny informace a přehlédl jsem, že automat je jen do šesti, pak je to zdarma. Asi jsem přispěl zbytečně Pražskému magistrátu nějakými penězi na jejich plýtvání. Oblékl jsem si sako, uvázal kravatu a rozběhl se k hradu. V mobilu jsem si mezitím přečetl, že mi psala moje drahá polovička, abych jí po příjezdu zavolal, jak jsme dojeli. Když jsem ji chtěl vytočit, rozezvonil se telefon. Vola Marian, kde se flákám. Byl jsem od něj asi pět set metrů, tak jsem ho uklidnil, že už jsem na dohled. Pak jsem vytočil ženu, abych ji uklidnil, že jsme dojeli v pořádku. Byla ráda. To už se přede mnou otevřel pohled na hlavní bránu Pražského hradu. Před ní stáli nehnutě hradní stráže a nervózně přešlapoval Marian v obleku. Doběhl jsem k němu a nechal se vést, protože na Pražském hradě jsem byl naposledy před skoro třiceti lety. Vešli jsme boční bránou směrem do zahrad a pak kordonem novinářů kolem prezence k míčovně. Naštěstí nás novináři neznali, takže jsme prošli bez povšimnutí. Slečna u prezence si nás odškrtla na půl kilometru dlouhém seznamu. Další zastávka byla stanoviště ochranky, kde byly zkontrolovány dary, zda jsou to skutečně dary. Prošli jsme. Ani to nebylo tak složité. Nevím, zda člen ochranky při pohledu na nás, dobře živené Moraváky na chvíli nezapochyboval, zda ty pneumatiky\ kolem pasu nejsou tvořeny semtexem, každopádně asi uznal, že jsou pravé, tak nás propustil bez problémů.

Před míčovnou stála asi sto metrů dlouhá fronta několikrát zahnutá. Odhadem tři sta lidí. Dobře dvě stě osmdesát jsem jich viděl poprvé v životě. A asi stejný počet jich vidělo poprvé mně. U některých jsem mohl použít známou větu z filmu Dědictví - ahoj, ty mňa neznáš? Já ťa znám z televize! Předběhli jsme posledních dvacet lidí a zařadili se mezi hlouček kolegů z Jižní Moravy, v čele s hejtmanem Haškem. Dělali jsme si legraci, že to na něj naprášíme premiérovi, že byl u pana prezidenta. Byl nad věcí. Podal nám dva prsty, ve zbylých totiž držel nějakou krabici, zřejmě s lahví vína, a ve druhé pak pečlivě zabalený obraz. Připomněl jsem mu naše setkání před lety v jeho rodném Drásově, kdy mi ještě jako starosta radil, když jsem se ucházel o místo přednosty končícího okresního úřadu ve Znojmě - neúspěšně, zaplať Bůh. Vzpomněl si.

S Marianem pak řešili nějaké problémy Znojemska, především obchvaty Lechovic a Znojma, ale zabrousili jsme i k tématu Znojemské nemocnice. Je vidět, že pana hejtmana tyto věci zajímají a stará se o ně. O ministrovi dopravy se příliš pochvalně nezmínil, ale nepomlouval. Jenom konstatoval, že všechna vyjádření nejsou zrovna nejšťastnější. Pak jej zajal houf Kyjováků. Postavili se tak, aby k němu nikdo nemohl a začali ho bombardovat svými postřehy. Když prohodil pár slov s někým jiným, prohlásil jejich mluvčí, že to vůbec není zajímavé, že se raději vrátí ke Kyjovu, neboť to je zajímavější. … Nebylo. Alespoň ne pro ostatní.

V této družné zábavě se pokračovala asi půl hodiny. Za námi stál pan Jakubisku ve slušivém klobouku s manželkou po boku. Kolem prošlo kožené křeslo. Kdosi konstatoval, že je to Daniel Hůlka. Byl to on, jenom ho nebylo moc vidět, neboť celkem mohutné křeslo nesl na hlavě. Vzhledem k objemnosti a váze daru byl vpuštěn do míčovny přednostně.

Kolem půl páté se otevřely dveře a dav byl vpuštěn do předsálí. Zakroutil se zde do složitých smyček, ve kterých přestalo být patrné kdo za kým a před kým stojí. Já se vmísil do hloučku kolem pana Jakubiska. Vedli jsme debatu o všem možném. Před námi stál vyšší pán v parádní uniformě, jenom na rameni měl cosi, co připomínalo antuku. Přistoupil jsem k němu a nejdříve jsem jej oslovil s tím, že bych mu oprášil uniformu, pokud mu to nebude vadit. Zvolil jsem tuto metodu, neboť jsem si nebyl jistý, jak by reagoval, kdybych jej bez upozornění začal mlátit po rameni. Proti očistě nic neměl. Smetl jsem nečistotu a zbytek dokončila jeho partnerka. Bylo mi z jeho strany poděkováno. Červený prach nebyla antuka, ale pyl z nějaké kytice. Každopádně vypadal na parádní uniformě poněkud nepatřičně.

Fronta se mezitím pomalu sunula předsíňkou ke vstupu do míčovny, kde za dveřmi seděl pan prezident Miloš Zeman s chotí a přijímal gratulace a dary. Když jsem přehlédl množství gratulantů a darů, tak jsem mu moc nezáviděl. Než to všechno jenom prohlédne bude to trvat celé dny. Pak bude muset něco přečíst, něco vypít, něco zřejmě i vykouřit. To má minimálně do dalšího kulatého jubilea co dělat. A pak to začne nanovo.

Způsobně jsem se zařadil za pana Jakubiska s jeho partnerkou, abych se mezi ně nevklínil, protože by to vypadalo nepatřičně, na čemž jsme se shodli. Pan režisér na poslední chvíli otrhal z přineseného obrazu balicí papír a předal jej i s jeho zbytky panu prezidentovi. Chvíli s ním debatoval, což přítomní organizátoři neviděli moc rádi, neboť to mírně zdržovalo průběh akce. Ale já je uklidnil, že mě to tedy opravdu nevadí, a myslím, že těm za mnou také ne. Pak jsem přišel na řadu já. Podal jsem panu prezidentovi ruku na pozdrav a vyjádřil potěšení z toho, že se můžu této oslavy zúčastnit. Předal jsem mu dárek - knížku s tím, že jsem mu prozradil, že se jedná zřejmě o humorné vyprávění nějakého politika, které se jmenuje - Zvolte mě a budete brečet. Ptal se, kdo je autorem, ale já popravdě přiznal, že to nevím, protože jsem to tam sám nenašel. Popřál jsem mu zdraví a přešel k jeho ženě, kterou jsem rovněž zdvořile pozdravil.

Pak jsem pozdravil Jardu - prezidentova sekretáře a projevil mu účast, protože než s panem prezidentem proberou všechny dary, dá jim to jistě hodně práce. Jenom mávl odevzdaně rukou. Pak jsem pozdravil Dana Hůlku a pustil se s ním do krátkého hovoru o muzice. V podstatě jsem vyjádřil názor, že mám v muzice rád výrazné postavy, především hlasově výrazné. Je dobře, když člověk uslyší první tóny a hned pozná kdo to je. Třeba ten, jak už umřel. Daniel chvíli přemýšlel a ptá se - náš? No, náš. Odpověděl jsem mu, načež jsem si vzpomněl na Petra Muka. Asi jsme se shodli, že v muzice je výrazný projev a odlišnost určitě výhodou, neboť ten zbytek upadne do šedivého průměru. Vzpomněl jsem na Superstar, kde někteří finalisté sice odvedli technicky dokonalý výkon, ale bez výrazu, zatímco třeba Křováková sice dělala chyby, ale zato byla výrazná a svá. Myslím, že to Dan mohl klidně podepsat, a že jsme se shodli. Pak jsem ještě chvíli popocházel v davu. Znovu jsem narazil na Jakubiskovi a udělali jsme si s panem režisérem nepovedené selfie. Nakonec jsem požádal kolemjdoucího, aby nás vyfotil. Načež proběhlo hromadné focení nejenom s Jakubiskovými, ale i s Danem Hůlkou. Jsou to profíci. Nedali ani hnutím koutku najevo, že jsme otravní fanoušci. Hlavně já.

Pak jsem opět narazil na pana hejtmana. Na chvíli jsme se zastavili a já povídám - pane hejtmane, tak vám ani nevím, jestli jsme si tenkrát tykali, nebo ne. Načež mi řekl -to je jedno, já jsem Michal a podal mi ruku. Taky jsem se představil a následně jsme ještě vyladili mobilní spojení, neboť můj uložený kontakt již nebyl aktuální. Slíbil, že až zase přijede k nám do nemocnice, že se určitě ukáže. Možná to bylo spíše zdvořilostní, ale možná také ne. Trochu ho znám a myslím, že je z trochu jiné sorty politiků. Víc jsem jej neobtěžoval. Snad znám ještě míru kdy je zájem únosný, a kdy je lepší se vzdálit.

Chtěl jsem zavést řeč s předsedou SPO panem Velebou, ale po pár větách nás přerušil někdo důležitější, a tak pan předseda odešel vyřizovat důležitější věci, což je pochopitelné. Pak už jsme se míjeli v přeplněném sále. Tak jsem alespoň ochutnal nějaké jednohubky, kterých byly plné stoly a také koláčky. Sladké - to já můžu. Bohužel jsem nemohl ochutnat ani nabízený sekt, ani víno či Plzeňské pivo, protože jsem se potřeboval ještě dostat bezpečně domů. Tak jsem si vzal lahev coly. Potkal jsem několik kolegů z Moravy, se kterými jsme hodili řeč. Jednoho jsem požádal o zaslání fotek, neboť pokaždé něco fotí, a já mám problém, protože pokaždé, když fotím, nejsem ani na jedné fotce. Snad to vyjde.

Napadlo mě, že jsem u gratulací viděl nějaké fotografy. Vydal jsem se je hledat. Jednoho jsem našel. Slíbil, že když mu pošlu nějakou svoji fotku, podle které by mě identifikoval, tak že mi nějakou pošle na oplátku také. Pak jsem dokonce našel i hradní fotografku, která mě odkázala na kancelář. Kancléř mi pak řekl, že budou rozesílat fotografie z akce, že se mám připomenout. Tak to by snad bylo zařízené.

Když už jsem stál vepředu kousek od prezidenta a darů, dal jsem se jako vždy do řeči s ochrankou. Sympatičtí kluci. Ještě, že jsme spíše národem Švejků, a ohrožování prezidenta provádíme jenom hloupými řečmi v hospodě, nebo paintballovou pistolí, což je spíše recese, než vážně míněný útok. Asi bychom v historii těžko hledali případ atentátu na nějakého státníka. Poslední, kdo mi tak vytanul na mysli byl říšský protektor Heydrich. Od té doby jsme nic podobného nepodnikli, přestože ne všichni prezidenti byli echt gold. My je spíš odstřelíme nějakým vtipem, než bychom plýtvali municí. Nakonec je to dobře. Bez smyslu pro humor by byl ten svět velmi šedivý.

Mezitím se pan prezident prokousal davem gratulantů až nakonec, a bylo možno přistoupit k dalšímu bodu programu. Tím bylo přání pana kancléře Mynáře. To si vyslechl pan prezident pod podiem v davu gratulantů. Pak si vzal mikrofon, a přestože původně chtěl hovořit z místa, kde byl, nakonec vystoupil na podium, abychom jej viděli i vzadu. Jedna zásadní myšlenka mi utkvěla v paměti. Politikovi nemusí sloužit nohy, hlavně že mu slouží hlava. Jinak všem poděkoval. Opět mluvil z patra. Vysloužil si potlesk. Hned dvakrát. Pak si šel sednout ke stolu, kde nastala fotografická mánie. Pan prezident si povídal s lidmi okolo, a za jeho židlí se střídali příznivci jako svatí na orloji, blesky bleskaly, spouště cvakaly a foťáky ukládaly data jak o život. Tuto selanku přerušil Dan Hůlka, který vzpomněl na dobu po vítězné volbě prezidenta, kdy na oslavu vítězství zpíval Českou hymnu a na počest pana prezidenta ji dal i tentokrát. Sál způsobně ztichl, aby se rozezvučel tóny hymny. Dan je profík, a ubrzdil to. Na část - nad Tatrou sa blýska, se nedostalo, i když řadě lidí už už cukaly koutky. Zvyk je železná košile. Jestliže něco víc než půl života zpíváte, těžko se to pak odnaučuje.

Mezitím jsem si přečetl esemesku od manželky a rozhodl jsem se splnit její přání a vyřídit panu prezidentovi její pozdrav, neboť jsem na to v tom fofru na začátku zapomněl. Využil jsem po hymně moment překvapení, než se davy svatých vrátily na orloj, a omluvu a pozdravení své ženy jsem mu vyřídil. Přijal to s úsměvem a bylo patrné, že dobře ví, o koho jde, i když se potkali zatím jenom jednou. Pan prezident má obdivuhodnou paměť.

Následovalo armádní kolečko. Nejdříve jsem s velitelem hradní posádky probral armádu a vzpomínky na moji sporadickou účast v ní. Poté jsem se dozvěděl, že muž v uniformě, kterého jsem zdvořile zbavil nečistot na stejnokroji, byl sám policejní prezident. Šel jsem se mu tedy představit. Sdělil jsem mu, že si pamatuji obličeje, ale někdy si je nedokážu zaškatulkovat, takže jsem až teď zjistil, koho jsem měl tu čest oprášit. Došlo ke vzájemnému představení a krátkému zdvořilostnímu rozhovoru. Myslím, že pro oba byla tato kulturní vložka humorným zpestřením večera. Na dálku prohlašuji, že toho nehodlám v budoucnu zneužít.

Pár slov jsem prohodil rovněž s mluvčím hradu panem Ovčáčkem. Zajímavý mladý muž, který jednoznačně cítí obrovskou čest, že může s panem prezidentem spolupracovat. Bylo vidět jeho nadšení z této spolupráce a oddanost panu prezidentovi. Z rozhovoru jednoznačně vyplynulo, jak je pro něj tato spolupráce přínosná a příjemná, byť je pan prezident přísný a přesný. Každý zná jeho názor na novináře. Dělat v této situaci tiskového mluvčího, což je do značné míry hodně o novinařině, je těžké, ale zároveň je to obrovská škola. Tak trochu mu to závidím a doufám, že ho jeho nadšení neopustí.

Protože se mezitím připozdilo, a mně čekala ještě cesta domů, rozhlédl jsem se po sále, abych se alespoň s některými lidmi rozloučil. Pana prezidenta jsem nechtěl touto nepodstatnou skutečností obtěžovat, tak jsem se spokojil s kolegy z Moravy, Marianem a manželi Jakubiskovými, neboť s nimi jsem prokecal valnou část cesty ve frontě na gratulace. Pak jsem opustil míčovnu a vydal se ztemnělou zahradou směrem k východu. Před vchodem již novináři balili svá fidlátka, protože dovnitř je nikdo nevpustil a ven se zatím nikdo ze známých osobností nechystal. Oni musí stihnout uzávěrky, a něco úžasného do svých zpráv nalhat. Lidi mají rádi senzace, tak nevím, jestli je tato oslava nějak výrazně uspokojí.

Když jsem míjel hradní stráž, zeptal jsem se za chůze strážného v budce, zda je režim stejně přísný, jako v Anglii. Aniž by výrazně hnul brvou procedil mezi zuby - je! Myslel jsem si to, odpověděl jsem mu a spěchal k autu. V autě jsem se vysoukal ze saka, sundal jsem kravatu a nastavil navigaci. Zavolal jsem ženě, že už vyrážím. Nebylo ani půl osmé. Navigace mě vedla kamsi doprava. Poslouchal jsem až do chvíle, než mě chtěl Liška přinutit odbočit do parku. Asi stará mapa. Vyžadovala odbočku doprava a pak následně doleva na výpadovku. Doprava to šlo, ale jinde, než ukazovala mapa, a doleva to teda opravdu nešlo. Odbočil jsem tedy doprava a Liška mě nutil, abych se otočil přes čtyřproudovou silnici. To jsem kategoricky odmítl. Odbočil jsem na další křižovatce s tím, že mi nabídne jinou variantu. Opět po mně chtěl, abych se otočil. Tady už to šlo, tak jsem se vrátil na Loretánské náměstí. Abych předešel nutnosti odbočit do parku, rozhodl jsem se jet zpátky, odkud jsme odpoledne přijeli. Liška se zorientoval a už se nezmýlil. Vyvedl mě Strahovským tunelem zpět na silnici na Brno.

Jel jsem sám, protože Marian zůstal pracovně v Praze. Když jsem se konečně napojil na D1, vyhlížel jsem netrpělivě Shellku, protože jsem se nestihl vyvenčit. Stálo to patnáct korun. Protože ale kupon byl zároveň poukaz na stejnou slevu na coffee to go, koupil jsem si na cestu capucino. Opět nastalo kličkování mezi pruhy, jízda mezi kužely i zátěžová test pro klaustrofobiky spočívající v průjezdu mezi betonovými obrubníky z jedné strany a vlajícími kamiony ze strany druhé. Neodvážil jsem se podívat do zpětných zrcátek, kolik tam je místa. Především předjíždění Rumunského kamionu převážejícího auta byl adrenalinový zážitek, neboť jeho řidič jel poprostředku, což na dou zúžených pruzích nedává moc šancí na předjetí. Naštěstí ho to asi po dvou kilometrech přestalo bavit a zařadil se do svého pruhu, což mi umožnilo sebrat odvahu a pustit se mezi něj a svodidla. Vyšlo to. Jenom mě. Ti za mnou měli zase smůlu, protože kamion hned za mnou tu úzkou skulinu opět uzavřel.

Zbytek cesty proběhl klidně. Doma jsem byl v deset. Manželce jsem povykládal čerstvé zážitky a ona hned rozeslal těch pár fotek z mobilu a dala je na ksichtbúk, jak tomu říká náš perspektivní zeťák.

No a to je konec.