Září 2014

Déšť

10. září 2014 v 17:13 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 9. 2014

Téma týdne 87 :

Některá témata jsou vyloženě krásná, jiná složitá, další těžko uchopitelná, či dokonce těžko pochopitelná. Déšť je krásný, složitý, těžko uchopitelný i pochopitelný. Někdy mi leze na nervy, jindy na něj čekám každý den jak na smilování. Nikdy nejsem přesvědčen, že právě ten současný model počasí je ten pravý. Buď prší moc, nebo málo. Když prší málo, musím zalévat, nerostou houby, neroste tráva a vysychají prameny. Když prší moc, hrozí povodně, všude je bláto, voda mi nateče i do sklepa, a nezřídka mi zateče i do domu, což nesu nelibě.
Jsou období, kde déšť nemá co dělat. Třeba v zimě. V zimě má sněžit a ne pršet. Jestli něco nemusím, tak jsou to vánoce na blátě. Na druhé straně bílé velikonoce, taky nic moc. Blátivých vánoc jsem prožil víc, než těch bílých. Velikonoce na sněhu snad jenom jedny. Každopádně mi k zimě fakt spíš sedí ten sníh, než mlhavo, sychravo a nepříjemno, provázené deštěm, mrholením či jinými plačtivými a depresivními projevy.
Na jaře je zase déšť zapotřebí. Příroda je v rozpuku a potřebuje každou kapku vláhy. Popravdě mě tropická vedra na konci dubna děsí. Nikdy to nevěstí nic dobrého pro přírodu. Pranostika praví, že v březnu máme vlézt za kamna a v dubnu tam ještě být, a ne abychom se v dubnu chodili koupat. Apríl má být prostě proměnlivý a deštivý. I májový deštík byl vždy opěvován. Po něm se prý roste. Tedy alespoň příroda po májovém dešti vždy okřeje. Jinak moc příjemný nebývá. V máji zase zpravidla taková horka nejsou, aby nás mohl deštík příjemně osvěžit. To taková bouřka v červenci, nebo srpnu, to je nářez.
Já bouřky miluji. Nechápu, proč se jich lidi bojí. No, tak je trochu randál. Blesky lítají, hromy divo bijů a na nás se valí proudy vody. Je tedy pravda, že všeho moc škodí, a letní bouřka nezřídka zavání přívalovým lijákem. To je tak, když je někde vody málo a jinde zase moc. Když v televizi oznamují, že bude pršet, vždycky říkám - jak kde. Někde bude, někde nebude. U nás dost často neprší celé týdny. Já pak lítám po zahradě s konví, nebo s hadicí, snažím se udržet rostlinstvo a sebe při životě a nadávám jak špaček na špatné hospodaření přírody s vodními zdroji. I když za to dost často můžeme my sami.
Letos se přes naši vesničku přehnal jeden liják, který spláchl plevy z pole do rybníka, zvedl hladinu a zakalil vodu. Doma nám zateklo střechou a srážkoměr málem přetekl. Přitom to celé prý netrvalo ani hodinu. Rybník jsme čistili dva dny, voda klesala taky dva dny a kalný je ještě teď. Když se něco podobného přehnalo před třemi lety, trvalo vyčištění vody v rybníce rok a půl. Ryby se nažraly plev z pole a nechtěly žrát nic jiného. Vzhledem k tomu, že přišla tehdy vedra, tak nám ještě slabší kusy pochcípaly. Letos to tak drsné nebylo, protože se už žádná velká vedra nekonala. Navíc následně přišla vlna normálních dešťů, které vodu trochu pročistily. Ten poslední trval tři dny, což i pamětníci hodnotili pozitivně, neboť řada z nich si na poslední delší déšť nemohla vzpomenout. Když u nás prší, tak nejdéle tak den. Ale tři dny, to už dlouho nikdo nepamatuje.
Na přírodu to mělo pozitivní vliv. Dostatečný přísun vody doplnil podzemní prameny a já v lese znovu zaznamenal téct vodu z pramenů, kde již několik let netekla. Ještě v létě jsem říkal, že na místech, kde se normálně nedalo suchou nohou projít, chodím již několik let, a práší se mi od tenisek. Teď už to není pravda, protože se zde opět objevila voda. Je to hned veselejší. A těch hub.
Lidé si ztěžují, že moc hub nevěstí nic dobrého. Já mám pocit, že jsem už zažil v lesích i mnohem víc hub a nic se nestalo. Spíš jim to po těch hubených letech přijde jako sen, když vejdou do lesa a zase nevědí, kam šlápnout, aby nerozšlápli nějakou prašivku. Já jsem třeba vloni nenašel hub ani na smaženici. Letos jich nosím plné koše a to jsem se ještě nedostal ani na všechna místa, kam normálně chodím. Doplňujeme zásoby hub v octě, hub v mrazáku i hub sušených. Je to potřeba, protože příští rok, už to zase taková sláva být nemusí. A v zimě, jako když najdete. Uznávám, že i v zimě se dají najít některé houby. Ale musíte vědět kde, a co, hledat. Prolezete hektary lesa, abyste si nakonec přinesli pár kousků nějakých houževnatých a na kost zmrzlých exemplářů. To si tam raději zajdu v hlavní sezoně a nasbírám si ty nejlepší. Třeba letos se díky dostatku vláhy objevilo velké množství ryzců a dalších hub, které normálně najdu jenom sporadicky, i když vím, kde je mám hledat. Všechno je to o tom dešti. Když neprší, nic neroste.
Zalévání nepomáhá. Vždycky si vzpomenu na slova jednoho profesora na vysoké škole, který říkal, že zaléváním jenom udržujeme rostliny, aby nezašly, ale na jejich růst a pozitivní vývoj to nemá příliš valný vliv. Letos jsem se o tom zase přesvědčil na vlastní kůži. Zasel jsem novou trávu. Ta první vzešla pěkně, protože pršelo. Pak jsem udělal další kousek, a zasel další trávu, načež začalo svítit sluníčko. Poctivě jsem každý den nový trávník zaléval. Lil jsem na něj hektolitry vody, dokud tam nestály kaluže, a ráno byla zem jak troud. Semena plavala v kalužích a nejevila ani snahu vyklíčit. Po třech týdnech jsem to vzdal, a nechal to na přírodě. Pak začalo pršet. Pršelo asi hodinu a světe div se, žloutnoucí trávník se zazelenal a semena vzklíčila už po tomto prvním dešti, a to napadlo bratru jenom pár milimetrů. To já na to nalil vody mnohem víc, ale to mikroklima po dešti a celková vlhkost ve vzduchu prostě dělá svoje. Po pár dnech a několika deštích byla tráva hustá, že to ani sekačka nebrala. Všechno, co i přes dennodenní zálivku chřadlo, se najednou probralo k životu a zahrada by bez naší péče vypadala za pár týdnů jako džungle. Zatímco v parných týdnech jsem nemusel prakticky sekačku vytáhnout z garáže, po deštích bych mohl sekat klidně dvakrát do týdne. Ale nejde to. Tráva je po deštích mokrá a sekačka se dusí. Vždycky musím počkat, když se počasí na pár dní umoudří a tráva proschne. Jenomže mezitím zase hodně povyroste. Sekačka se už jistě těší na zimní údržbu.
Léto se svými bouřkami je pomalu pryč, a blíží se doba podzimních plískanic. Mám déšť sice rád, ale nemám moc rád dlouhé dny zatažena, neboť podléhám depresím. Jistě, po pár týdnech sucha je každá kapka vody vítaná, ale nemusí být zrovna zataženo měsíc v kuse. Paradoxní je, že mnohdy je celé dny zataženo, a přitom nespadne ani jedna kapka. Těžké mraky se válí po kopcích, mlha po lučinách, boryš po skalinách, já se válím doma u televize a čekám, kdy to spadne a ono nic. Jindy se zase přižene nicotný mráček a z něj se vylijí hektolitry vody. Bylo by zajímavé spočítat, kolik vody může spadnout na naši republiku při takové průtrži mračen. Tak schválně. Rozloha ČR je podle internetu 78.866 km2. Pokud by napršelo průměrně 40mm na metr čtvereční, což je 40 litrů, spadlo by na 1 hektar 400 tisíc litrů vody, což je 400 m3. Do kilometru čtverečního je 100 hektarů, na které napadne 40.000 m3 vody. Takže na celou republiku to je 3.154.640.000 m3 vody. To je pokud dobře počítám 3,155 km3 vody na celou republiku. No to je síla. A to ještě ani moc nepršelo. Vezměte si, kolik je to vody za rok. Kolik vody od nás odteče řekami do moře, kolik sami spotřebujeme. Ještě že je koloběh vody uzavřený systém. Technicky vzato, se voda nemůže nikam ztratit. Buď je v tekuté formě v moři, v řekách, nebo v zemi. Nebo v plynné v ovzduší. Taky je ve všem živém. Mimo planetu se v zásadě vypařit nemůže. Takže je jí na zemi relativně dost. Jenomže problém je v tom, že jí je někde příliš moc a jinde příliš málo. My jí máme relativně dost, jenom s ní neumíme dobře hospodařit. V tom je celý problém. Takže pokud nás někdo straší nedostatkem vody, pak je to jenom relativní. Voda vždycky někde bude. Jde o to, aby ten správný déšť přišel vždy v ten správný čas. Já bych třeba přivítal, kdyby pršelo hlavně v noci, během pracovního týdne. O víkendech a ve dne by mohlo být hezky. Ale to bychom pak vlastně přišli o duhu. Tak teda dobře, ať si prší kdy chce. Hlavně ať toho není ani moc, ani málo. - Čvachty čvacht!