Červenec 2014

Společnost

31. července 2014 v 17:47 | najda |  Úvahy, věda a tak
31. 7. 2014

Téma týdne 83:

Teď jsem opravdu na vážkách, o čem to dneska vlastně bude. Společnost je široký pojem. Může být lidská, obchodní, s ručením omezeným, s vedením omezeným, můžeme ji někomu dělat, nebo po někom vyžadovat. Každopádně je to vždy o lidech v množném čísle. Když jich je někde víc, už je to společnost. Otázkou je, co je víc, společnost, nebo lid? Lid je také společnost. Lidstvo je společnost. Lidi jsou společnost, byť ne všichni jsou dostatečně společenští. Někteří jsou přímo programově nespolečenští, a dávají to nepokrytě najevo.
Já to mám tak napůl. Asi je to dobře, mít to tak napůl. Člověk nemůže být neustále obklopen lidmi, být ve společnosti. Někdy potřebuje svůj klídek, svoje soukromí. Někdy je zapotřebí být programově nespolečenský, abych mohl zase jindy společnost poctít svojí přítomností, a mít z toho radost. Když jsem ve společnosti, těším se na chvilku klidu a soukromí, a když už mám toho soukromí plné zuby, těším se na společnost. Někdy mi úplně postačí společnost mé ženy a našich psů. Jindy zase prahnu po společnosti širší.
Když jsem dlouho seděl doma, nemaje do čeho píchnout, byl jsem vděčný za každou pracovní společnost, která se naskytla. Vzhledem k povaze svých stěžejních zaměstnání jsem se těšil velice rozmanité společnosti, která mi dala poznat řadu zajímavých postaviček. Opravdu pestrá plejáda nátur, povah a letor. Co jedinec, to opravdový originál. V zásadě jsem se nikdy nenudil, i když společnost některých jsem postupem času přestal vyhledávat, dokonce jsem se jim začal i programově vyhýbat. Došlo to tak daleko, že jsem si dokonce kladl podmínky, s kým chci, a s kým nechci pracovat. Kdybyste znali celé pozadí, ani byste se nedivili. Asi budete souhlasit s tím, že pokud se člověk může vyhnout srážce s blbcem, tak to udělá. O nic jiného nešlo. Jenom o zachování zdravého rozumu a celkového zdraví.
Na druhé straně mi společnost jiných lidí nikdy nevadila, a dodnes některé z nich rád potkávám. Píšu jim. Telefonuji. Mailuji. Chatuji. Jsem moderní. Dnes mi dělají společnost všichni, kdo jsou momentálně on line, i když uznávám, že řada z nich můžou být i pěkní blbci. Ale při občasném kontaktu se to zase tak moc nepozná. A když někde na fóru zjistím, že ti ostatní jsou fakt docela mimo, tak fórum opouštím a už mě na něm nikdo neuvidí. Nemám zapotřebí se dobrovolně dohadovat s pitomci, kteří si myslí, že všemu rozumí, a ve skutečnosti nerozumí vůbec ničemu. Mají špatné, nebo vůbec žádné informace. Sežrali všechen rozum, a vzápětí jej svévolně vyzvraceli do klávesnice svého počítače. Pak se divte, že je vám z některých diskutérů na zvracení.
Řada lidí se ráda ukazuje ve společnosti slavných. Kdo by se taky rád neukazoval vedle nějaké profláklé tváře, že? Taky mám pár známých, jejichž přízeň mě těší a jsem hrdý na to, že se s nimi znám a mám tu a tam tu čest s nimi prohodit pár slov. Patří k nim třeba i pan prezident, se kterým jsem strávil spoustu zajímavých chvil při debatách o všem možném, i jen tak, o životě. Určitě do této společnosti patří pan Kerndl, nebo Danka Magálová. Pak mám ještě pár potvrzených přátel na facebooku, kde si velice cením přátelství s Martinou Sáblikovou, i když na moje zprávy vytrvale neodpovídá. Ale proč by to dělala. Třeba patřím mezi blbce, se kterými se nechce srazit. Musíme si v tomto kontextu uvědomit, že každý z nás je pro řadu dalších lidí právě tím, blbcem, kterému se vyhýbají. Chce to jenom s pokorou uznat, že ani mi nejsme bez chyby a právě ty naše chyby můžou jednomu imponovat, druhému děsně vadit.
Třeba naši baviči. Petra Novotného přímo baštím, a přitom vím, že ho mnoho lidí vůbec nemusí vidět, natož slyšet a vypínají televizi, jakmile se tam objeví. Jiná krevní skupina - řekl bych. Máme to tak prostě každý. Někdo svého idola nepotká nikdy, zato s blbci se sráží na každém kroku. Jiný na blbce nenarazí, jak je rok dlouhý. Těch prvních lituji a těm druhým závidím. Já to mám tak nějak vyrovnané. I když jsem vždycky toužil poznat někoho, s kým bych byl na stejné vlně, třeba pokud jde o humor, nebo o hraní na kytaru. Znám takových dvojic spoustu, a závidím jim. Ale ne každý najde svého Šlitra, Wericha či Grossmanna, pokud jde o humor i hudbu.
Vždycky jsem raději vyhledával společnost žen, než mužů. Lépe jsem si s nimi rozuměl. Nebyl jsem žádný Donjuan. Lamač dívčích srdcí. Jenom jsem si s nimi dokázal celé hodiny vykládat a nic nechtít. Dnes vím, že i muž a žena, můžou být opravdoví kamarádi. Jenom to většinou okolí chápe úplně jinak. Společnost je totiž jinak nastavená. Přátelství je přijímáno a chápáno docela jinak. Ona ostatně společnost je v řadě věcí nastavená docela jinak. Zpravodajství je plné předsudků a jiného chápání. Společnost by to možná chápala docela jinak, kdyby jí nebylo medii podsouváno jakési kolektivní pojetí některých věcí. Lidé mají totiž tendenci podléhat mediální masáži a přijímat hlásané za svoje. Využívali toho všichni známí diktátoři a jejich ideologičtí poradci. Vzpomeňte na Hitlera a Goebbelse. To byli zruční manipulátoři davů. A to tehdy považte, neměli ty mediální možnosti, které máme dnes. Kdyby se v současnosti objevili manipulátoři jejich ražení, musel by zavládnout šílený chaos. Nevěřím, že naše společnost nedisponuje podobnými exoty. Jenom doufám, že jim nikdy nebude dopřáno sluchu. Alespoň ne v míře nerozumné.
Společnost je potřebná. I Robinson si musel najít společnost. Ať už mu ji tvořilo cokoliv. Někdy stačí domácí zvíře, jindy věc, třeba pomalovaný balon. Záchranou je Pátek, nebo klidně Sobota, či jiný den v týdnu. Hlavně, že je s kým si povídat, komu se svěřit, na koho si zanadávat. Na koho se urazit. Koho nenávidět. Řadu citů a pocitů můžeme projevit zdravě jenom tehdy, když máme společnost. Není-li společnost přítomna, dochází k nezdravému rozvoji rozpolcené osobnosti, neboť v tom případě si musíme vytvořit svou vlastní, vnitřní společnost, ze svých vnitřních já, a to nemusí také dopadnout dobře. Ne každý dokáže dlouhodobě zvládat několik svých já, aby se v nich neztratil. Časem se přestane orientovat, kým je právě teď, a to může mít neblahé důsledky. Výhoda je, pokud je člověk sám, někde na pustém ostrově. To mu to může být jedno, neboť za blázny je tady jenom sám sobě. Horší je, když se mu to přihodí někde ve společnosti, která to neví, nezná a nechápe.
Pán Bůh asi dobře věděl, proč dělá Evu. Kdyby nechal Adama samotného, nejenom, že by jeho výtvor časem vymřel po meči, ale ještě by se docela zbláznil.

Ticho

8. července 2014 v 17:39 | najda |  Úvahy, věda a tak

8. 7. 2014


Téma týdne 82:

Pokud mám psát o tichu, není to moc daleko od mé profese. Jako bezpečák mám v ranku třeba hluk, a to je vlastně opak ticha. Skutečné ticho je pojem relativní, neboť hluk je logaritmická funkce a tudíž naše ucho nedokáže zcela jasně definovat rozdíl mezi tichem a hlukem.
Hygienici kdysi udělali kontrolní měření nočních ulic ve Znojmě, kde bylo krásné noční ticho, nerušené lidmi na ulicích, dokonce ani projíždějícími vozidly, a přesto naměřili více než padesát decibelů. Je-li hygienický limit 85 decibelů, pak to zase není tak velký matematický rozdíl mezi něčím, co bychom mohli nazvat tichem a tím, o čem už bezpečně víme, že je to hluk.
Stejně tak je pro nás těžko rozpoznatelný i opačný extrém. Jen těžko rozeznáme rozdíl mezi 110 a 150 decibely, neboť obojí je celkem slušný randál. Krátkodobé vystavení účinkům hluku není problematické. Dokážeme si s ním poradit. Mě třeba po absolvování koncertu Kabátů v kotli, ještě týden hučelo v uších, a dodnes netuším, co na koncertě hráli. Nerozuměl jsem ani slovo. Randál se slil do jednolitého řevu, který jsem jen těžko identifikoval. Po týdnu se uši uklidnily, a já si pustil svoje oblíbené Kabáty pěkně doma v klídku.
Pojmy ticho a hluk jsou relativní. Zatímco pro jednoho je hluk už pouhé vrčení holicího strojku, jiný začíná s hlukem na hranici schopností reproduktorové soustavy rozlišit jednotlivé tóny od jednolitého pískotu. Kdysi mi odpůrci větrné elektrárny tvrdili, že způsobuje hluk. Zeptal jsem se jich, zda to dokáží blíže specifikovat, a oni řekli, že podle měření je tři sta metrů od rotoru hluk osmdesát decibelů. Protože jsem o tom něco četl, tak jsem se jich zeptal, jestli vědí, jaký je hluk tři sta metrů od lesa, když bude normálně vát vítr. Nevěděli. Ujistil jsem je, že je to stejných osmdesát decibelů. Jak chtějí tedy poznat, co to v dáli šustí, když pár metrů za větrníky je les, a obojí je od nich vzdálené nejméně šest set metrů? Netušili. Já osobně přiznávám, že bych byl za ideálních podmínek schopen v šumění větví rozeznat zvuk úvratě listu vrtule, neboť bude mít pravděpodobně jiný kmitočet. Ale musel bych se na to soustředit.
Stál jsem od té doby u řady vrtulí a musím říct, že obavy z jejich hluku jsou skutečně poněkud naivní a zcestné. Hluk vrtule jsem rozeznal až ve vzdálenosti do sto metrů. Pokud jsem stál dál, běžely vrtule jako v němém filmu. Vjem hluku je totiž relativní. Každý máme svou běžnou hladinu, která nám přijde normální. Mění se s věkem a zdravotním stavem. Samozřejmě, že pokud nás bolí hlava, nebo jsme nevyspalí, je naše vnímání hluku ovlivněno a může nám vadit mnohem menší hluk, než když jsme v pohodě. Někdy nám může i běžná hladina překážet a působit rušivě především, pokud posloucháme něco, co nejde zesílit, jako třeba hovor přátel u stolu, nebo telefonujeme. Pak i mírný hluk, nebo změna pozadí může působit rušivě.
Tím, jak jsme nastaveni na určitou běžnou hlukovou hladinu, bychom mohli pociťovat zdravotní problémy i v případě opačného extrému. Přemíra ticha může mír na naši psychiku stejně neblahý vliv, jako nadbytek hluku. Náš organismus zvyklý na zvukové vjemy, je bude nahrazovat fantomovým hlukem, aby hluk nahradil, což může vyvolat psychické poruchy. Začne nám hučet v uších, uslyšíme neexistující zvuky. Ani kosmonauti ve vesmíru nejsou v absolutním tichu. I když vzhledem k nepřítomnosti rušivých elementů slyší zcela jistě i věci, které by na zemi zcela zanikly. Tipl bych si na vrčení proudu v drátech, různé cvakání relátek a přepínačů, praskání konstrukce. Může to být celkem strašidelné, neboť jsou to zvuky, které na zemi slyšet běžně není. Ruch kolem nás je všudypřítomný.
Ticho v noci je zajímavé. Díky různým fyzikálním jevům se zvuk nese potmě mnohem lépe, takže můžeme díky nepřítomnosti řady dalších ruchů, slyšet zvuky z velké dálky. Na Žlutém kopci v Brně jsem v létě v noci slyšel hluk posunování vagonů z hlavního nádraží, které je vzdálené několik kilometrů. Ve dne jej slyšet není. Hodně závisí i na směru větru. Například při velké ceně Brna, když se ještě jezdívala na starém okruhu, jsme při dobrém větru slyšeli nejen burácení motorů, ale i hlášení hlasatele. I když mu nebylo moc rozumět. Kdyby se jelo v noci, nebyl by se srozumitelností velký problém.
Řada běžných zvuků nás může uklimbat, a jindy nám nedovolí usnout. Usínat v absolutním tichu by bylo prakticky nemožné, neboť by člověk měl pocit dis komfortu, nepatřičnosti. Přece jenom jsme zvyklí na svoje zvuky, svou hladinu hluku, která je pro nás příjemná a přiměřená. Zajímavé je, že mě někdy televize rušila při usínání, a jindy mě naopak uspávala. Ironií je, že mě uspávala tehdy, když jsem chtěl program sledovat, a rušila tehdy, když mě vůbec nezajímal. Dokonce dokážu usnout i při hudbě. Samozřejmě nesmí být volume na maximu. Hudba musí dělat příjemnou kulisu, a pak je mi vcelku jedno, jestli je to Bach, Kryl, nebo Kabáti.
Absolutní ticho bychom asi nepřežili. Je nepřirozené. Na zemi, ani ve vesmíru vlastně nikdy absolutní ticho nebylo. Řekl bych, že tam byl většinou spíše pěkný rámus. Jenom se zvuk při rozpínání vesmíru rozptýlil. Dnes už jeho zbytky zaznamenají jenom ty nejcitlivější přístroje. Nemá se ve vesmíru pořádně čím přenášet. Přenos vln ve vakuu je problém. Ještě že není vesmír úplné vakuum. Díky tomu není docela tichý. Radisti znají rádiový klid. Takové ticho na radiových vlnách. Jindy se dá použít opačný postup, kdy v daných frekvencích přeplníme éter signály tak, že nebude možné je rozeznat. Řekněme - rádiový hluk. Je to zajímavé, ale některé kmitočty nedokážeme bez technických pomůcek vůbec rozpoznat. Takže zatímco nám připadne prostor tichý, ve skutečnosti je plný hluku v pro nás nepolapitelných frekvencích. Na to se taky protivětrníkoví aktivisté vymlouvali. Na ultrazvuk a infrazvuk. Opět jsem je ubezpečil, že je to nesmysl. Divoce žijící zvěř je mnohem vnímavější i na frekvence pro nás neslyšitelné. Kdyby to bylo tak horké, nebylo by kolem vrtulí ani živáčka, ani mrtváčka. Světe div se. Myslivci v Německu udělali výzkum a zjistili, že kolem vrtulí je mnohem víc zvěře než jí napočítali na dalších lokalitách. Takže to s těmi škodlivými frekvencemi nebude tak horké. Určitě to bude bezpečnější, než mikrovlnka, nebo mobilní telefon. I když ani to druhé vám mozek neohřeje dostatečně na to, aby vám to ublížilo. A mikrovlnku bez dvířek není bezpečné používat, což snad všichni vědí, i amatérští výzkumníci.
Tak ať máte přiměřené ticho k životu a vaše reprosoustava ať má co nejvěrnější zvuk, když už musíte ten rámus poslouchat, ať je alespoň kvalitní.

Nahota

7. července 2014 v 17:50 | najda |  Úvahy, věda a tak
7. 7. 2014

Téma týdne 81:

Už něbuděm nahý, drahé slečny, drahé ženy…. Pozdě! Někdy není tak nežádoucí nahota těla, jako spíš nahota ducha. Duševní nudismus je odrůdou exhibicionismu, a je jím postižen každý, kdo jedná otevřeně a bez přetvářky. Lidé se někdy tváří prudérně když vidí někoho více odhaleného, než je obvyklé, ale často je to jenom přetvářka. Ostatně to pěkně vyznělo ve filmu Mravnost nade vše. Ti, co se tváří jako mravnostní policie, jsou někdy sami nemravní až hanba.
Mě osobně nahota nevadí. Tělesná už vůbec ne, neboť je přirozená. Kdybychom byli vychováváni přirozeně, nebyla by pro nás nahota neznámým tabu, ale přirozenou součástí života. Jsme-li však vychovávání v předsudku nahoty, zaměňujeme ji často za sexualitu, a prahneme po nahotě, neboť pro nás značí něco neřestného a zakázaného. Přitom na ní není nic nepřirozeného. Pod oblečením schováváme zpravidla všichni to samé. Muži své mužství a ženy své ženství. Rozdílnost je však pouze formální a zcela odpovídá individuálním rozdílům ve vzhledu a formě ostatních, zcela neintimních partií našich těl.
Přemíra zahalenosti sice rozvíjí fantazii a představivost, nicméně může způsobit i chorobné stavy. Nejsme-li vůči nahotě přiměřeně otupělí, může se zvyšovat naše žádostivost, která se může rozvinout v nepředvídatelné úchylky. Přiměřená otupělost sice zmírňuje rozvoj fantazie, neboť mnohé je již odhaleno, nicméně stále zbývají kousky neznámého, které rozvoji fantazie naprosto postačují. Otupělost k nahotě pak snižuje riziko úchylek, neboť je omezuje pouze na některé ohraničené druhy. Kdybychom například chodili úplně nazí, neměl by fetišismus žádný velký smysl, neboť by nebylo co sbírat. Těžko by se uplatnili úchylové obnažující se v parcích, neboť by neměli co skrývat a tudíž ani následně co odhalovat. Dívky by nebyly vyděšené z prvního vizuálního kontaktu a chlapci by nebyly konsternovaní z téhož důvodu. Byly bychom prostě zvyklí. Byli jsme zvyklí. Až vývoj nás přivedl k módním doplňkům, byť zprvu neměly zcela jistě za úkol něco skrývat, jako spíše chránit. Přece jenom jsou některé partie našeho těla poněkud choulostivější na poranění, takže vyžadují lepší ochranu. Když nám ji vývojem odepřela příroda, museli jsme si ji vytvořit sami.
Nakonec to příroda vymyslela vcelku dobře, protože se sice zbavila povinnosti vymýšlet, ale přehrála ten úkol na nás. Však si, člověče, namáhej hlavu, a sám si vymysli, jak si ochránit choulostivé části těla, abys o ně v boji nepřišel, neumrzly ti, nezranil sis je při úprku přes houští a bodláčí. Jauvajs, to je děsná představa. Dobrá myšlenka byla časem zneužita pro puritánské účely, a z oděvu se stalo něco, čím původně vůbec neměl být. Otázka ochrany ustoupila módě a puritánství. Dnes je to symbióza módy, minimální ochrany, a stále více potlačovaného puritánství. Bohužel původní smyl - ochranný je utlačován do pozadí, a někdy se nám jeho pozůstatky do pozadí zarývají do slova a do písmene. Oděv již mnohdy ani nechrání, ani nezahaluje.
Toliko o nahotě těla. I když by se dalo ještě psán třeba o nudismu, adamitech, uvolněné morálce let šedesátých jež vyprodukovala hippies a demokratičtější přístup k nahotě. Určitě by se dalo najít pár odkazů k vynálezu minisukní, silonek a push-upek. Snad by se dalo ještě připojit pár řádků k dokonalé nahotě provázené depilací, holením a dalšími vychytávkami. Nejenže spousta těchto módních věcí je navíc i praktická a hygienická, ale zároveň je to inspirující. I když to mnozí považují za úchylku. To je ale opět to puritánství.
K nahému tělu patří některé módní výstřelky, jako je například pearcing. Já tomu neholduji, ale v jisté rozumné míře je to zajímavé. Pokud se to přežene, už je to spíš divné. Samostatnou kapitolu by mělo tvořit tetování. Či kresby na kůži. Viděl jsem spoustu nádherných, řekl bych až uměleckých děl, ať už vytvořených permanentním tetováním, nebo jenom barvičkami na tělo. Obojí může být krásné. Permanentní tetování má však jednu vadu - nejde umýt. Tělo se využije jako plátno jednou. Dlouho to může vypadat krásně, ale co to udělá ve stáří, to je otázka. Mladá pružná dívka s pevnou kůží může vypadat potetovaná velice krásně. Ale co až z ní bude stará squaw s kůží vrásčitou a povislou? To už moc ke koukání nebude.
Kresby na nahé tělo jsou inspirující. Viděl jsem spoustu variant. Internet je toho plný. Těla jsou využita jednotlivě, i ve skupinách a tvoří plastické obrazce. Někdy ani nepoznáte, že je obraz tvořen pomalovanými lidskými těly. Stejně pozoruhodné je i kreslení oblečení přímo na nahé tělo. Může to být tak dokonalé, že vás to i oklame. Malíři jsou šikovní a umí to.
Trochu jinde jsou pak některé amatérské pokusy o tetování, které jsou zpravidla modré a rozplizlé, a většinou působí spíše nevzhledně a odpudivě. To už si raději nalepím na ruku tištěnou tetovačku, nebo se nechám tetovat henou, protože to jde umýt, takže, když nebudu s výsledkem spokojen, nebo se mi přestane líbit, můžu to prostě doma odrhnout kartáčkem. Kvalita zpracování a námětů hodně vypovídá o nahotě ducha. Motivy uměleckých děl na naší kůži spolehlivě vypovídají o tom, co jsme zač.
Někteří lidé se odhalují neradi. Jiní to mají v popisu práce a spoustě dalších to prostě jenom nevadí. Nakonec za zavřenými vrátky naší duše se může schovávat mnohem horší marast, než je naše odhalená nahota. Když odhalíme duši puritána, zjistíme zpravidla, že není ani zdaleka tak puritánská, jak se nám snaží navenek namluvit. Dokonce bývá mnohdy mnohem černější a špinavější. Kdo je schopen svoji duši odhalovat a nic neskrývat, je sice zranitelný, ale v kontextu věcí to ničemu nevadí.
Nahota je zdravá. Je hygienická. Je přirozená. Je očistná. Je naše.