Červen 2014

Sourozenci

27. června 2014 v 17:00 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 6. 2014

Téma týdne 80:

Toto téma se zdánlivě týká jenom těch, kdo sourozence mají. Záměrně jsem vynechal hodnocení, zda mají či nemají to štěstí, neboť je to případ od případu jiné. Znám sourozence, kteří bez sebe nedají ránu a pravidelně se navštěvují. Na druhé straně znám i sourozence, kteří se již léta neviděli a nemohou si přijít na jméno. V mezilidských vztazích fakt pokrevního příbuzenství nehraje příliš velkou roli. Když si jako lidi nesednete, může ten druhý být klidně vaše dvojče, a nebude to nic platné.
Dokonce jsem poznal několik dvojčat jednovaječných. Tam je to poněkud jiné. Tito lidé k sobě mají zpravidla velice blízký vztah. Někdy dokonce vztah připomínající spíše symbiózu, než normální soužití. Problém je, když symbióza přeroste v parazitismus. Tomu se v těchto případech těžko brání. Takový začínající parazitismus jsem viděl u jedné verze dvojčat, kde jeden byl výjimečně inteligentní a ten druhý výjimečně líný. Oba dnes mají vysokou škole, ale hádejte, čí je to zásluha? Samozřejmě toho inteligentního. Absolvoval současně dvě vysoké školy. Tu svoji a ve volných chvílích i tu bratrovu. Využili beze zbytku toho, že je běžný smrtelník nerozezná. Měli s tím problém i jejich spolužáci, a myslím, že i jejich dívky. Minimálně v tomto bodě je otázkou nakolik je třeba jim to závidět. Popravdě je to věc názoru a úhlu pohledu.
Já jsem na sourozence štěstí neměl. Alespoň ne na ty vlastní. Prostě se neurodilo. Nebudu soudit, čí to byla vina, protože to na věci nic nezmění. Ani nevlastní sourozenci nebyli zrovna vzoroví. Ze strany nevlastního táty jsem znal akorát nevlastního bráchu. Tu a tam se potkáme, ale myslím, že naposledy jsem ho viděl na tátově pohřbu, což už bude deset let. Nevlastní sestru jsem nikdy neviděl a se sourozenci ze strany mého vlastního otce jsem se nestýkal, protože tato polovina rodiny byla označena za tabu. Dodnes nechápu, proč rodiče trestají děti za svoje vlastní chyby. Copak já za to mohl, že se naši rozvedli?
Tak jsem si vytvářel sourozence vlastní. Nikdo to nechápal. Prostě jsme se dohodli s jednou vzdálenou sestřenicí, že budeme bratr a sestra a ono to, světe div se, fungovalo. Zažili jsme spoustu legrace. Psali jsme si dopisy, navštěvovali jsme se, a prostě jsme se chovali jako skuteční sourozenci, které svět rozdělil a bydlí každý v jiném městě. Nebylo to ani tak daleko. Snad třicet kilometrů. Bohužel po mém odchodu na Znojemsko se naše vazby trochu potrhaly a s politováním musím konstatovat, že jsem ji už taky přes dvacet let neviděl.
Mít sourozence je na jednu stranu přínosem. Od dětství si máte s kým hrát, s kým se pošťuchovat, s kým se pohádat. Mě tyto alternativy nahrazoval bratranec a sestřenice, se kterými jsme trávili hodně společného času na zahradě, na výletech, o prázdninách a prostě ve všech volných chvílích. Člověk alespoň neztrácí kontakt s realitou, a je neustále konfrontován s vrstevníky, i v okamžicích volna. Přítomnost druhých lidí, především, když jste na podobné vlně, člověka obohacuje. Pokud sourozenecké pouto funguje, máte po ruce vždy někoho, na koho se můžete obrátit s žádostí o cokoliv. O radu, o pomoc. Sourozenci, pokud je to v jejich silách vás zpravidla neodmítnou. Určitě je jednodušší si zajít pro pomoc k sourozenci, než k nějakému kamarádovi. I když se v tomto momentě ukáže, zda je to skutečně kamarád.
Na druhou stranu je přítomnost sourozenců i poněkud omezující. Pořád se musíte s někým dělit. V dětství o hračky, o pokoj, o rodiče, o oblečení a o spoustu dalších věcí. Je to omezující, ale přínosné, protože se již v mládí naučíte, že nic není zadarmo. O svoje místo na slunci se musí bojovat. Ani samo dělení se, není jev negativní. Naopak. Je to pozitivní vlastnost. Kdo má od malička vše jenom pro sebe, musí později hodně bojovat s tím, aby uznal druhým právo na společný podíl na věcech. Nakonec problém s dělením majetku neřešíte vy, jako sourozenci. Ten musí vyřešit rodiče. Ono to materiální vlastnictví taky není vždycky top. Spousta lidí by se toho klidně dokázala vzdát, protože to šíleně zavazuje. Na druhou stranu jiní po majetku přímo prahnou. Jejich zodpovědnost při jeho spravování však bývá zpravidla mizivá. Lidé, kteří po majetku primárně netoužili, ale prostě se u nich vlivem řady faktorů vyskytl, si jej zpravidla jinak váží, protože si uvědomují zodpovědnost, kterou jeho vlastnictvím přijímají. Takoví lidé nemají zpravidla ani problém se sourozenci. Ideál je, když majetek po rodičích spravují všichni společně. Stejně budou jednou i oni řešit problém dělení, neboť zatímco vaši rodiče byli dva a měli jeden majetek. Vy jste třeba tři sourozenci, takže bylo nutno majetek dělit třemi, a pokud máte každý tři děti, pak už je původní majetek rozdělen na devět dílů. Tímto způsobem by se za pár generací původní majetek rozparceloval na zlomky. Proto naši předkové zpravidla předávali nemovitosti nejstaršímu dítěti, zpravidla synovi. Dcery dobře provdali za jiné prvorozené syny, a zbylé děti podělili nějakým věnem. Ideálně je nechali vyučit řemeslu, aby si následně mohli sami vybudovat vlastní majetek.
Budování vlastního majetku je svým způsobem výhoda druhorozených sourozenců, neboť tito si poctivě vybudovaného živobytí mnohem více váží. Prvorozeným synům, kterým spadl do klína bez vlastního přičinění rodinný grunt, se často stávalo, že jej spravovali špatně, propili jej, nebo prohráli v kartách. Nemuseli se na něj nadřít, majetek byl zavedený a zpravidla vydělával. Tak jakápak dřina. Jakápak snaha o zvelebování a rozšiřování.
Osvícení rodiče právo prvorozených zavrhli a svěřovali majetek tomu z dětí, které se během let nejvíce projevovalo jako správný a poctivý hospodář. Bylo to sice prozřetelné, ale často to způsobovalo zlou krev. V pozitivním případě to ale mohlo způsobit zdravou soutěživost mezi sourozenci. To pak bylo těžké rozhodování. Pokud však byli sourozenci normální, dokázali se s tím vypořádat, a přesto, že majetek získal jenom jeden z nich, nic jim nebránilo v tom, jej i nadále spravovat společně, neboť na to byli zvyklí. Pokud ale jejich soutěživost byla spíše řevnivostí, mohlo to skončit i rodinnou katastrofou.
Sourozenecké vztahy se prostě od těch ostatních příliš neliší. Jsou jenom více či méně zatíženy společnou krví, ponorkovou nemocí a dalšími drobnostmi, které nemusíme brát u ostatních vztahů v úvahu. Všeho se dá zneužívat a všeho dokážeme využít. Ať už pozitivně, či negativně. Pokud tedy máte dobré vztahy a super sourozence, je to životní výhra, protože jsou to ti nejlepší přátelé. Nezneužívejte toho. Pokud ale vaše vztahy nejsou zrovna super, snažte se to z důvodů výše popsaných změnit. Kdo jiný by vám měl být blíž a lépe vám rozumět, než vaše krev, váš sourozenec.
Rodiče jednou odejdou. Sourozenci jsou vaši vrstevníci a budou tady přibližně stejnou dobu jako vy. I když se odstěhují na druhý konec světa, nepřestanou být vašimi sourozenci. Manžel může jednoho dne zmizet s jinou, manželka s jiným. Přátelé se odstěhují. Tam pouta většinou končí. Po manželství vám sice zůstanou děti, to bude ale to jediné, co vás bude s bývalým partnerem spojovat. Ale sourozenec se svého vztahu s vámi může jen těžko vzdát. Žádný soud nemůže prohlásit, že dnešním dnem tento člověk přestává být vaším bratrem, nebo sestrou. Nejde to. Bohu dík.

Můj příběh

26. června 2014 v 17:17 | najda |  Úvahy, věda a tak
25. 6. 2014
Téma týdne 79:

Psát na pár řádcích svůj příběh je holá nerozvážnost. Cokoliv jsem napsal, byl můj příběh. Je toho už tisíce stránek, a zkomprimovat to do pár řádků prostě nelze. Ani obyčejný životopis, který léta používám a pravidelně jej doplňuji o nové údaje, se na jednu stránku nevleze. Tedy alespoň ne ten úplný. Abych potenciální zaměstnavatele neděsil, musel jsem některé nepodstatné etapy svého pracovního života taktně vynechat. Jinak by to působilo poněkud zběsile.
Vypustil jsem všechny souběhy zaměstnání, kdy jsem byl zaměstnán a zároveň jsem podnikal. Vynechal jsem aktivity, které vzhledem k délce svého trvání nestály za zmínku, a jejichž výsledek byl zpravidla nula. Bohužel i takové činnosti se během let naskytly. Třeba týdenní pobyt v Rakousku při montáži sádrokartonů nezmiňuji ani v podrobném životopise, neboť jsem neobdržel ani smlouvu, ani slíbené peníze. Stejně vynechávám práci na reklamním katalogu. Nevím, co jsem si od toho tehdy sliboval. Myšlenka to byla dobrá, ale popravdě se u nás ujala o dvacet let později, než přišly první pokusy. Byl jsem tedy jako vždycky buď na špatném místě ve správný čas, nebo na správném místě, ale ve špatný čas. To už se tak někdy stává.
Vzhledem k tomu, že neustále píšu nějaké příběhy ze života, nevím dost dobře, čím naplnit tuto úvahu. Ve výsledku je však moje váhání mnohem méně škodlivé, než váhání autora nekonečného seriálu nad problémem, čím vyplnit další díly, když už mu dávno došla inspirace. Řada těchto seriálů nese neklamné známky toho, že autorům došla inspirace už v prvním díle. Kvalita těch následujících tomu pak logicky odpovídá.
Příběh každého z nás by vydal na román. Na každém životním příběhu se najde řada zajímavého, romantického i dramatického, poučného i zavrženíhodného. Život je velmi pestrý a nikdo z nás nežije nudnou frašku, i když mu to tak na první pohled připadá, ani neprožívá to nejhorší drama, či noční můru, i když se mu to tak z jeho pohledu nutně jeví. Někdy nám jenom chybí určitý potřebný odstup od událostí, jež nás obklopují. Navíc se všichni podvědomě podrobujeme pocitu hroucení světa a hrozícího kolapsu pokaždé, když se nepovede víc než jedna věc v krátké době po sobě. Už Murphy si všiml, že život je jenom nepřetržitá řada průserů nahodile po sobě jdoucích, takže se klidně stane, že jich přijde i víc za sebou v nepřerušené řadě, ale není to nic dramatického, z čeho bychom se měli hroutit. To tak jenom prostě je.
Zajímavé je, že nikdo nepodlehne opačné euforii v momentě, kdy se mu naopak daří delší dobu a více věcí po sobě. Zpravidla si toho ani nevšimneme, neboť to považujeme za normální. Jenomže je to mnohem méně normální, než předešlá verze několika průšvihů v řadě. Buď jsme se v počtu pozitiv přepočítali, nebo jsme jenom přehlédli nějaký superprůser mezitím. Paradoxem superprůseru je to, že zpočátku vypadá jako naprostý úspěch a jako superprůser se projeví až časem, čímž nás mate. Běžné průsery jsou na první pohled zcela zjevné a patrné. Superprůsery se maskují jako úspěchy a udeří až v momentě, kdy to nečekáme. Trochu mi to připomíná rozdíl mezi úrazem a nemocí z povolání. Zatímco úraz zjistím hned, že ho mám, neboť to většinou bolí, (a letos obzvlášť, což jsem si už na vlastní kůži vyzkoušel), nemoc z povolání si musím poctivě odpracovat, protože je zpravidla zakuklená v celé řadě drobných chybiček, problémečků a náznaků. Projeví se pak naráz, třeba až za několik let, kdy se s tím už nedá nic dělat. Zatímco nemoc z povolání však můžu pravidelnými prohlídkami včas diagnostikovat, diagnostika náznaků superprůseru ještě nebyla zcela objasněna, takže nás to nakonec stejně vždycky překvapí.
Žádný příběh není v konečném důsledku zase tak docela můj. V žádném příběhu nehraju sám, snad jedině, že bych byl trosečníkem na pustém ostrově. To by pak byl čistě můj příběh, alespoň z lidského hlediska. Ovšem i to není tak docela pravda. Dokud mám nějaké přátele a rodinné příslušníky, kteří by mou nepřítomnost pociťovali jako ztrátu (alespoň doufám), byl by to stále příběh náš, nejen můj. Každý příběh koliduje s celou řadou dalších příběhů. Někdy se míjejí, jindy prolínají. Někdy spolu jedou po stejné koleji, jindy spolu kolidují. Někdy mají společné rysy a rámečky, kulisy i motivy, jindy jsou diametrálně odlišné, a přesto se mohou navzájem ovlivňovat. V tom je jejich kouzlo. Všimli si toho i scénáristé, takže žádný film není jenom příběhem jednoho jedince, ale vždy je tvořen prolínáním příběhů a osudů mnoha lidí. Čím důvtipnější autor, tím složitější kombinace nám vymyslí. V konečném důsledku nám do našeho příběhu mohou vstoupit lidé, jejichž příběh se po řadu let odvíjel zcela nezávisle na tom našem. Na docela jiném místě, někdy dokonce na opačné straně světa. Díky globalizaci medií nás může dokonce ovlivnit člověk, který o naší existenci nemá ani tušení. I my můžeme ovlivnit životy lidí v jiných končinách. Síť lidských příběhů je ještě komplikovanější, než samotná síť internetu.
Koneckonců naše životní příběhy mohly být ovlivněny mnohem dříve, než jsme se narodili. Nikdo netuší, co by se stalo, kdyby nevyhynuli dinosauři, kdyby se nenarodili někteří lidé, nebo kdyby včas zemřeli. Stejně tak naše příběhy mohou ovlivnit v budoucnu věci a děje, které rovněž nedokážeme ovlivnit. Stačí jeden vychýlený asteroid a naše příběhy se jednou provždy uzavřou, a už se o nich nikdy nikdo nedozví. Někdo sice může ve vesmíru zachytit nějaké naše satelity a vesmírné sondy. Možná zachytí nějaké zbytky materiálů, které budou zjevně uměle vytvořené, ale už nebude mít možnost zjistit, odkud pocházejí, neboť z naší planety zbyde jenom světelný obraz ztracený v dalekém vesmíru. I ten však za pár milionů let bude postupně zmizet, v závislosti na tom, jak bude mizet naše světelná stopa.
I naše stopy na této zemi postupně mizí. Stopa některých z nás zmizí jednu či dvě generace po smrti, neboť naši potomci postupně ztratí kontinuitu vzpomínek. Na některé se zapomene mnohem dříve, pokud zemřeli bez příbuzných, známých a potomků. Na jiné budou naopak vzpomínat celé generace. Vezměme si třeba Egyptské faraony. Jejich jména a příběhy jsou známy dodnes. Stejně tak v historických pamětech zůstaly stovky dalších příběhů jiných významných lidí. Je jenom na nás, jaká stopa po každém z nás zůstane, a jak bude hluboká. Nakonec i o dinosaurech víme jenom proto, že nám po nich zbyly stopy. Kdyby po nich nezůstalo nic, netušili bychom, že nějaká podobná monstra mohla kdy na naší planetě existovat, i když bychom se o tom mohli dohadovat a považovat to za více, či méně pravděpodobné, stejně jako debatujeme o tom, jak pravděpodobné je, že na zemi už před námi žily jiné inteligentní civilizace, které ovšem beze stopy zmizely a zanechali nám tady jenom záhadné stavby a jiné neuvěřitelné artefakty. Takové příběhy jsou mnohem zajímavější, než příběh střídání zaměstnání s pobyty na úřadu práce, či střídání bydlišť, manželek, milenek, či jakýkoliv jiný příběh kohokoliv jiného. Na těchto příbězích jsou jiné, mnohem krásnější věci, které však jejich aktéři zpravidla považují za nepodstatné, malicherné či nicotné, a jejichž kouzlo odhalíme zpravidla až po mnoha letech obtěžkáni řadou dalších životních zkušeností a mouder.

Floccinaucinihilipilification

12. června 2014 v 17:54 | najda
11. 6. 2014

Téma týdne 78:

Už když jsem viděl toto téma poprvé, tak mě zaujalo. Přečetl jsem si příspěvky ostatních blogerů a ocenil jejich kreativitu. Stejně jako většina z nich jsem si původně myslel, že jde o nějaký žert. Zcela nesmyslné a vymyšlené slovo, shluk písmen a podobně. Takže jsem aplikoval shodný postup a zadal slovo do vyhledávače a ejhle, blogeři se nemýlili. Jde o něco skutečně bezvýznamného, nehodného zájmu, nicotného, lhostejného, prostě o prkotinu. Kromě toho je to jedno z nejdelších netechnických anglických slov (29 písmen), které bylo uměle vytvořeno někdy před 200 lety z několika latinských výrazů. Prvním z nich je "flocci" ze slova "Floccus", což je pramínek nebo kus vlny, či chmýří. Něco opravdu zanedbatelného z hlediska hmotnosti. Dalším slovem je "nauci" z "naucum", což je maličkost, čili něco bezvýznamného z hlediska obsahu. Následuje "nihili" z latinského "nihil", což znamená nic. Pak je tam slovo "pili" z výrazu "pilus" - vlas, či něco nevýznamného ve smyslu malosti či ve významu "nic". Přípona -fication je známá i z češtiny, ve tvaru -fikace (bonifikace, glorifikace, personifikace…). V latině se požívá výraz "flocci non facio" - nezajímá mě to, čili výraz doslovné lhostejnosti dané věci, děje či čehokoliv. Jde o naprostou zbytečnost nehodnou zájmu, nedůležitou a podobně.
Zajímavé je, jaké důležitosti nabyde výraz nedůležitosti v momentě, kdy se pokoušíte pochopit jeho pravý význam. Přestane být nezajímavý a kromě faktu, že je neskutečně dlouhý a krkolomný, což je v tomto případě v přímém rozporu s jeho obsahem, začne člověka zajímat jako jazyková zajímavost. Mě to přivedlo na stránky kde je možné si pustit demo výslovnosti v různých provedeních, a tam jsem objevil ještě další perly co do délky jednoho slova. Nenašel jsem sice zřejmě nejdelší české slovo - nejneobhospodařovávatelnějšími (30 písmen), které znám už od střední školy. Přitom by se skřípěním zubů mohlo být tu a tam použito našimi zemědělci, kteří by se těmito nejneobhospodařovávatelnějšími pozemky mohli skutečně vážně zabývat, neboť jim přinášejí vrásky na čelech a zvyšují náklady. Oni je však záměrně neřeší a nechávají je ležet ladem, aby se nemuseli ztrapňovat při vyslovování nevyslovitelného.
Z dalších jazyků mě zaujala ruština s výrazem противогосударственнопредпринимательский (45 písmen a znaků). Pro neznalce azbuky to přepíšu foneticky do latinky - protivogosudarstvěnnopredprinimatěľskij. O významu raději nebudu spekulovat, ale delší Ruský výraz jsem tam nenašel. Mnou osobně viděný výraz byl mašpriborintorg. Což je složenina čtyř slov - maš, jako mašinostrojitělnyj (vyrábějící stroje), pribor (což jsou součásti strojů - například nože, frézky a podobně) a intorg byla zjevně zkratka mezinárodní organizace (int. org.). Tato zkratka zdobila dlouhá léta jeden dům na Moravském náměstí v Brně. Jinak Rusové moc nápadití nebyli. Kdo zná názvy vozidel jako GAZ, VAZ, UAZ, KAMAZ a podobně, ten zajisté také ví, že koncové AZ znamenalo vždy zkratku - avtomobilnyj zavód. Začátek pak místo, kde sídlil (Volžskij, Kamčatskij a podobně).
Velice mě zaujal výraz Chargoggagoggmanchauggagoggchaubunagungamaugg. Kromě toho, že je to slovo velice dlouhé (45 písmen), obsahuje nebývalé množství písmene "g" (15x) a to dokonce ve zdvojené podobě (5x). O tom jak se to čte, raději nebudu vůbec spekulovat, to vědí asi jen indiáni kmene Nipmuc ve státě Massachusetts. U názvu chybí jedna nepatrná, zanedbatelná a nicotná drobnost (Floccinaucinihilipilification), a to je slůvko "lake", čili jezero. Ano, toto šíleně vypadající slovo je indiánský název jednoho Amerického jezera poblíž Websteru. I toto naše vyhledávače zvládnou. Přestože se to čte stejně blbě, jako se to píše, je to jedinečné a těžko přehlédnutelné. Ale nazpaměť se to fakt učit nebudu.
Přeborníky v tvorbě krkolomných slovních spojení jsou podle mě jednoznačně Němci. Ti dokáží spojit dohromady tak komplikované soubory slov, že to nakonec ani sami nedokážou vyslovit, někteří dokonce ani napsat. O použitelnosti podobných výrazů se pak dá s úspěchem spekulovat. Nejdelší výraz (63 písmen), který jsem našel zní - Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz. Popravdě je to zatím to spolehlivě nejdelší slovo, které jsem našel. Ani nevím, jestli chci vědět, co to znamená česky. Zřejmě jde o nějaký předpis týkající se značení hovězího masa a nějakých dalších souvisejících činností. V tomto mi přijde čeština mnohem přehlednější, protože přece jenom upřednostňujeme přehlednost a čitelnost, před kumulací nesourodých výrazů do jedné složeniny. Ono to pak jde nejen těžko pochopit, ale i přeložit. Zásada je ta, že abyste mohli výraz přeložit, musíte jej pochopit. Otrocký překlad čehokoliv totiž zpravidla postrádá smysl a tudíž i význam. Pak se v informaci snadno ztratíme, nebo ji pochopíme úplně špatně, což může mít velice nepříjemné důsledky. Není to tudíž žádná prkotina, jak tomu bylo v jiných případech.
Neštěstí témat, o nichž člověk dopředu přemýšlí je v tom, že si má čas utřídit myšlenky a srovnat fakta. Tím nutně dospěje k okamžiku, kdy všechny zjištěné poznatky a nápady vyčerpá a nemá následně o čem psát. Kdykoliv usedám k novému tématu, které jsem doposud neviděl a neměl jsem tudíž šanci o něm přemýšlet, mám zpočátku pocit, že po pěti větách nebudu mít o čem psát a nakonec se po dvou stránkách musím brzdit, aby z toho nebyl román na pokračování. Výsledkem jsou témata na pokračování, neboť poté, co článek dokončím, napadnou mě ještě další myšlenky, takže musím nutně při další návštěvě počítače získané poznatky a nové myšlenky opět hodit takzvaně na papír. Naproti tomu předem promyšlená témata se prostě rychle vyčerpají a já řeším problém, jak pokračovat, aby to mělo nějaký smysl a logiku. Takže pak píšu podobné bezcenné a nicotné myšlenky, blbosti, prkotiny a zabývám se problémy, jež lze s jistotou označit jako Floccinaucinihilipilification. A protože se toho o prkotinách napsalo už dost, je tento obsažný výraz obsažným nejen věcně, ale i materiálně, šili počtem písmen. Ale i tak si budou muset Angličané i další národy vymyslet nějaká jiná slova, protože na Němce prostě prozatím nemají.
Navíc trendem moderní doby je naopak zkracování. Přece nebudeme kamarádům na netu psát sáhodlouhé výrazy, když lze všechno zkrátit a minimalizovat. Výsledek vypadá spíš jako kód Navaho, než jako smysluplná konverzace. Pro neznalé je luštění podobných zpráv podobným problémem, jako pro archeology různá historická písma. Může trvat týdny, než pochopíme, co chtěl někdo nějakou zprávou sdělit. Používají se podoby výrazů a písmen, nebo číslic, takže třeba výraz "pro tebe" vypadá v SMS takto "4U". podoba s anglickým přepisem for jú, je alespoň částečně zasvěceným zřejmá. A podobných zkratek jsou asi stovky, ne-li víc. Zde tedy docházíme k opačnému extrému, kde nicotné a zanedbatelné shluky písmen, zdánlivě bez obsahu a bez významu, mají naopak velice jasný a významný obsah. Ta …fikace se zde projeví minimem znaků s maximálním obsahem. Takže klame tělem. Bezvýznamnost je zde pouze zdánlivá. Jsem přesvědčen, že i bezvýznamnost této úvahy, či eseje, či jak by to literární teoretici nazvali, je pouze zdánlivá a že se nakonec těch pár bezvýznamných nicotných, zbytečných prkotin, bude někomu hodit.

Toaleťák

10. června 2014 v 17:01 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 6. 2014

Téma týdne 77:

Ouha, to je téma. Za tento vynález by měl někdo dostat Nobelovu cenu. Nikdy se nenaučím používat mušličky. (Pozn. to je z nějakého filmu o budoucnosti). Raději zůstanu u klasického toaletního papíru. Někdy mu pracovně říkám toaletní hajzlpapír. Dneska jsme zhýčkaní všelijakými třívrstvými výdobytky, které ještě navíc voní. Tedy alespoň chvilku. Ale já si živě pamatuji skládaný papír. Napůl složené lístky které do sebe střídavě zapadaly. Bylo by to praktické, kdyby to ovšem bylo z jiného materiálu. Ale zkuste si vytřít zadek pauzovacím papírem. Z jedné strany to bylo jako struhadlo a ze druhé zase dokonale hladké. Přitom to bylo vcelku pevné, takže to krásně sklouzlo, aniž by se to protrhlo. V jistých situacích to byla vlastnost dosti nevítaná. Ani nevím, co na to říkala čistička odpadních vod, překřtěná místně na hovnomlat. Papír se totiž velice špatně rozpouštěl.
Druhou verzí byl klasický Harmasan. Většinou jednovrstvý, kvalitou zhruba na úrovni dnešních levných toaleťáků, takže se naopak protrhával velice snadno a byl proto terčem vtipů, jako například: Víte jaký je rozdíl mezi cirkulárkou a toaletním papírem? NE? No přece žádný. Stačí trocha nepozornosti a máte prsty v pr..li. všechny dnešní levné papíry mají zhruba stejnou kvalitu. Výrobci však strukturu i kvalitu podstatně vylepšili. Dnešní kvalitní papíry, kromě toho, že voní, což považuji za zhola zbytečné, mají mnohem lepší pevnost, a jsou na použití příjemnější, neboť jsou jemnější. Už to není, jako když si utíráte pozadí smirkovým papírem. Spíše to připomíná nějakou jemnou látku a přitom je to pevné, což se cení. Přidáním dalších vrstev se komfort zlepšil. Ale musíte si trochu připlatit.
Nedávno jsem dokonce objevil, že někteří výrobci začali vyrábět i rozpustné roličky, na kterých je papír namotán. Ty staré byly velice pevné a někteří kutilové z nich dokázali dělat spoustu užitečných věcí. Nebo i neužitečných. Každopádně bylo nutné je pak vhodit do odpadkového koše, zatímco ty rozpustné prostě spláchnete s posledním útržkem do záchodu.
Výroba toaletního papíru je prakticky nesmrtelná, pokud někdo nevymyslí inteligentnější způsob, jak jej nahradit. Představa pratelné náhrady na mě nepůsobí příliš sympaticky a používat holou ruku je projev čirého zoufalství. I když uznávám, že jsou místa, kde člověk příliš mnoho jiných možností nemá. Zažil jsem to již mnohokrát, a nepřítomnost toaletního papíru je popravdě velice nepříjemná. Což o to, v přírodě si nějak pomůžete. V zimně jsem vyzkoušel použít sníh. Je to sice nepříjemné, ale funguje to. Především když je sníh přemrzlý to člověku připomene pionýrské roky a staré modely papíru. Ale účel to splní. V ostatní sezóně můžete použít nějaké přírodní produkty. Většinou se jako vhodné jeví různé větší listy. Trávu bych nevolil, to byste se mohli pořezat, což by nebylo příjemné. Ale třeba lopuch, nebo javor mají listy dost velké. Problém je pouze v jejich malé pevnosti, takže se zpravidla snadno trhají, což ve výsledku vypadá, jako byste si zadek vytřeli holou rukou. Ani větvičky ze smrku nejsou dobrá volba, to je vyzkoušené.
Párkrát jsem sáhl po náhradní variantě v podobě jiného druhu papíru. Pokud máte po ruce obyčejné noviny, není to ještě takový problém. Dají se celkem slušně použít. Ovšem papír dnešních časopisů není vhodný vůbec. Je sice pevný, ale příliš hladký a tvrdý. Nevýhody jsou zřejmé. Dokonce ani listy ze školních sešitů nejsou bez předchozí úpravy příliš dobré. Většinu těchto papírů musíte nejdříve mechanicky pomačkat a tím zdrsnit a změkčit, jinak šíleně kloužou a jsou nepoddajné. To už je lepší obětovat kapesník, nebo nějakou starší látku. Ještě jsou dobré papírové kapesníky, nebo jiné hygienické papírové potřeby.
Díky strýci jsme měli jako děti spartánskou výchovu, takže mě nějaké utírání zadku v přírodě nemůže překvapit. Vždycky jsem si poradil. Dnešní děti ale mají problém. Dcera mích známých jednou v lese potřebovala na záchod. Podali jsme jí listí, lopuchy a další běžné náhražky, ale ona na nás koukala jako na dementy. Ona si přece nebude utírat prdel do nějakého listí, ona chce papír. Vytrhl jsem jí pár listů z čtverečkovaného bloku, ať si to užije. Čekali jsme na ni další půlhodinu. Netroufám si odhadnout, kde všude to měla rozmazané.
V praxi jsem se přesvědčil i o tom, že je vám sebelepší papír k ničemu, když se náhodou připravíte o končetinu, nebo její část, kterou při úkonu běžně používáte. Nemusíte si ji přitom zrovna useknout, nebo přijít o prsty, stačí ji mít v sádře, nebo si jenom scvaknout do něčeho prsty a mít je pak obalené fáčem. To při každé návštěvě toalety řešíte závažný problém. Dojde vám to ale zpravidla až v momentě, kdy toaletu potřebujete použít. Vytírat si zadek druhou rukou je zpočátku velice krkolomné a zdá se to být až téměř nemožné. Ale člověk časem natrénuje všechno. Jakmile však pomine důvod fačování, velice rádi se vrátíte k původní praxi. Ještě napínavější je to v momentě, kdy máte nefunkční obě ruce. To se bez asistence opravdu neobejdete. Naštěstí jsem to nezažil, ale viděl jsem to nedávno v televizi. Člověku to nedojde do okamžiku, než dojde právě k oné nutnosti navštívit toaletu. V první chvíli jsem si představil, jak bych si já sám asi poradil, mít obě ruce v dlahách, třeba jenom při malé potřebě. No, pokud by byl člověk schopen alespoň připažit, nemuselo by to být tak hrozné. Ale v těžším případě, ať už zranění, nebo potřeby, už to ale problém opravdu je. V tom momentě je vám sebekvalitnější papír k ničemu. Myslím, že byste vyměnili kvalitnější papír klidně za totalitní verzi, jenom kdybyste si mohli vytřít zadek sami, bez asistence asistentky.
Toaleťák je výborný vynález. Ale jako všechny věci denní potřeby se některé jeho verze hodí spíš do muzea. Viděl jsem roličky s potiskem bankovek, novin a podobných extravagancí a recesí. To jako nápad chápu, taky bych někdy řekl, že to na nic jiného není dobré a kvituji s povděkem, že si to některé tiskárny uvědomily. Na druhou stanu mi některá vylepšení přijdou zbytečná. Třeba ta vůně. Postrádá to smysl. Stejně tak různé barvy a motivy. Stejně to nakonec skončí znečištěné výkaly a spláchnuté v kanalizaci, jímce, nebo na hovnomlatu. Barva nebarva, vůně nevůně, motiv nemotiv. Na konečném výsledku to nic nezmění. Snad jenom pár dílků bude mít to štěstí, že se ocitnou v nějaké ujeté sbírce nějakého ujetého sběratele. Zbytek skončí zpravidla úplně stejně.
Mnohokrát v životě jsem ocenil nebývalý přínos této zdánlivě zcela obyčejné věci, jakou je rolička toaletního papíru. Dokonce jsem si jím vybavil auto i pracovní věci, neboť nikdy nevíte, kdy to na vás přijde, a nikdo vám nezaručí, že bude poblíž toaleta, a bude-li, že na ní bude použitelný toaleťák. Nejednou jsem dosedl na mísu a zjistil, že tam není papír buď vůbec, nebo leží na zemi v kaluži jakési neidentifikovatelné tekutiny, nebo je jím místnůstka umně dekorována, o všem papír je znehodnocen tak, že stejně nejde použít. Ne vždy se v těchto momentech někoho dovoláte. Ale už jsem nejednou volal z toalety mobilem, aby mi přinesli papír. Jednou dokonce na stavbě v Německu z mobilního zařízení, jemuž jsme pracovně říkali tojota. Kolega mi pak vezl roličku z opačného konce stavby. Doma to není takový průšvih, tam se znáte, ale na stavbě je velká spousta zvědavců, kteří se diví, co se kolem nich děje. Proto jsem raději v kapse nosil vlastní roličku, nebo alespoň její použitelnou část. ostatně na stavbách jsem zažil řadu tojkových historek. Jednou jsem se na tojce zašíval před nepříjemným stavbyvedoucím a větrem. Kolem stále jezdily nějaké nakladače, takže tomu člověk nevěnoval dostatečnou pozornost, dokud se pod moji tojku nezapíchly vidle jednoho z nich. Málem mě přestěhovali i s tojkou.
Také jsem měl kolegu, který byl na tojce desetkrát denně. Pokaždé na ni musel přes celou stavbu, pak na ní hodinu seděl a pak přes celou stavbu zpátky. Potom jsme půl hodiny dělali a on prohlásil, že se mu chce zas. Po třetí návštěvě jsme práci ukončili, protože cestou na tojky a pobytem tam strávil asi tři a půl hodiny, a to je neslučitelné s jakoukoliv smysluplnou činností, natož s prací v úkole.
Korunou mích tojkových zážitků však byla zimní stavba v Německu. Vedle buňky stavbyvedoucího, kde jsem sídlil se Švýcarským kolegou se nacházela nádherná buňka se sociálním zázemím. Asi tři týdny jsme čekali, než do ní zavedli topení a vodu, abychom ji mohli v mrazech používat. Když se jim to povedlo, přijela parta asi třiceti Turků. Ráno jsem se vypravil na vyhřátou toaletu. Popravdě nepotřebovala ani topení. Biologické procesy ji vytápěly dostatečně. Smrad mě vyrazil dech hned mezi dveřmi. Když jsem srovnal trávení a nadýchal se na zápraží čerstvého vzduchu, vešel jsem na hluboký nádech dovnitř, abych zjistil, co se děje. Ani jednu ze tří toalet jsem pod hromadou hoven nenašel. Turkům pojem splachovací záchod zjevně nic neříkal. Jenom na prkýnkách byla vidět místa, kde spočívaly jejich pracovní boty. Toalety byly dlouhodobě nepoužitelné, neboť pokusy o spláchnutí tohoto nadělení byly zcela marné a vedly jenom k vytopení buňky vodou. Švýcarský kolega málem omdlel, když jsem mu to řekl, a pak ho to málem trefilo, když uviděl, že je to pravda. Předák to nechal vyčistit prostřednictvím několika dobrovolníků. Pak byla buňka uzamčena a uvedena do zimního spánku. Nikdo z nás už neměl odvahu tam jít, ani na malou. Raději jsme šli kilometr na obyčejnou suchou tojku. Tak to byly moje zážitky s toaleťákem.

Návrat do reality

6. června 2014 v 17:08 | najda |  Úvahy, věda a tak
6. 6. 2014

Téma týdne 76:

Každý z nás někdy ulítne do svých snů a představ. Vrátit se do reality je v tomto případě a za normálních okolností celkem snadné. Problém je, když si člověk svoje představy a sny zafixuje jakoby šlo o realitu. To už je pak případ pro Chocholouška. Návrat do reality bývá v těchto případech složitý. Zajímavé přitom je, že na kliniky posíláme neškodné Kryštofy Kolumby, či Napoleony bez vojska, zatímco řada přesvědčených světovládců nám pobíhá po světě a těší se přízni medií. Říkají si většinou politici a nejsou o nic méně odtržení od reality, než přesvědčený Napoleon. Jejich víra v realitu jejich představ je někdy až zarážející. O to více jsou však často jejich představy realitě vzdálené. Bohužel je do skutečné reality zpravidla nevrátí ani jejich nezvolení, neboť kolem sebe mají další spousty od reality odtržených jedinců, kteří je v jejich bludech rádi podporují a pomáhají jim. Pomáhají, neboť se jim to vyplatí.
Zatímco obyčejný člověk je s realitou konfrontován dnes a denně, kdy se musí starat o základní přežití sebe i své rodiny. Tito lidé jsou uměle utvrzováni v přesvědčení, že mají pravdu a lidé se mají ve skutečnosti dobře, dokonce lépe, než si sami chtějí připustit. Pak nám tito od reality odtržení jedinci do očí říkají, že bychom se měli vrátit k realitě a přiznat si, že se máme dobře. Netuším, jaká pro to mají měřítka, ale zcela jistě diametrálně odlišná od těch našich. Je tudíž velmi problematické rozhodnout, kdože se vlastně do té reality má vrátit. My se do ní vracet nemusíme, neboť v ní žijeme a mnohdy bychom z ní nejraději utekli. Oč lépe je na tom Napoleon či Kolumbus, kteří si vytvořili vlastní virtuální realitu. Dokonce je vlastně chápu, neboť se jim z té naší podařilo dokonale uprchnout. Někde uvnitř se asi smějí.
Občas i já opouštím naši realitu, když začnu vymýšlet různé příběhy a/nebo třeba psát básně. Manželka si to pak přečte a zcela logicky prohlásí, že to nechápe. Já také ne. Ale to není moje věc. Ať se smyslem mích slov zabývají jiní. Třeba si na tom jednou někdo založí kariéru a bude se mít dobře. Bude moci žít v jiné realitě, než většina jeho okolí.
Život v jiné realitě je otázkou peněz. Běžný člověk, který řeší denní problémy s pár korunami v kapse, nebo na účtu, žije zcela jistě v odlišné realitě, než někdo, kdo dokáže ušetřit tisíce a může si dovolit něco navíc. Třeba dovolenou u moře, pěkný dům, nové auto… takový člověk posouvá svoji realitu sice na vyšší úroveň, je však s běžnou realitou stále konfrontován, neboť ví, že nic není zadarmo a že všechno, co si pořídil, zaplatil poctivě vydělanými penězi. Z tohoto levelu se do běžné reality vrátíte celkem snadno. Stačí přijít o práci, nebo se rozvést. Zastaví se přísun coinů do dalšího levelu a vy spadnete o level níž, ani nevíte, jak k tomu došlo. Posun do další reality je vždy vykoupen penězi. Vždy něco získáme, ale mnohé ztrácíme. Otázkou je, co pro nás má větší cenu. Zda vyšší realita, více peněz, náročnější milenka, nové auto a podobně, nebo solidní standart, věrná manželka, vychované děti, auto, které alespoň funguje, dobří kamarádi a další drobnosti.
Někteří se snaží pár realit přeskočit a dostat se přes několik levelů naráz. I ve hrách to jde. Existují zkratky a zkušení hráči o nich vědí. Dokonce u některých her se podobné návody obchodují mezi hráči. Nic ale není zadarmo, a pád bývá navíc o to tvrdší. Přeskočením levelů ztrácíte záchytné body. Ztrácíte kontinuitu, která vám zaručuje, že se postupně naučíte fígle a postupy vedoucí k úspěchu v jednotlivých úrovních. Pokud tyto fígle neznáte, je těžké se ve vyšším levelu udržet, a vy, pokud neznáte další podvůdky, kterými vše obejdete, musíte padnout na hubu a vrátit se do reality původního levelu. Je přitom zcela jedno, jestli hrajete hru, nebo žijete svůj život. Do vyššího levelu vás může nakopnout nějaká zdánlivě výhodná půjčka od zdánlivě dobrého přítele. On to ale jednoho dne bude chtít zpátky, i když původně tvrdil něco jiného. Může vám pomoci nějaká lumpárna. Na tu se ale zpravidla stejně přijde. Může vám pomoci výhra. V tom případě máte mírné štěstí. Pokud si zachováte zdravý rozum, můžete se prodrat přes nižší levely trochu rychleji, a po cestě se naučit nějaké ty životní fígle. Třeba, jak si peníze užít, jak je přiměřeně rozmnožit, jak s nimi správně nakládat, jak si jich vážit, jak nedávat rychlý přechod na vyšší level příliš okázale najevo a podobně. Pokud tohle zvládnete, můžete se posunout v realitě o pár příček výš a neztratíte přitom kontakt se svojí původní realitou.
Někdo před realitou utíká programově. Vytváří si alternativní realitu. Někdy to pomáhá, aby se člověk z té skutečné reality nezbláznil. Nakonec, kdo z nás se někdy nezasní a nepředstavuje si některé věci lepší, než jsou. Kdo si občas nevysní nějaký ideální konec nějakého děje. Kdo z nás neprobere v hlavě několik možných scénářů toho, co nás čeká. Děláme to vlastně všichni. Někteří se v tom ale utopí a jejich návrat do reality bývá bolestivý. Jsou situace, které bych si ani nedokázal vymyslet, a přece se staly. Některé mi připadnou jako zlý sen, ze kterého bych se rád probudil. Když pak ale zvážím další věci, které následovaly, tak o původním požadavku probuzení již nejsem tak moc přesvědčen. Jsou totiž při všem zlém i věci dobré, které by člověk neměnil, a mnohdy by je, nebýt zlého, ani neprožil.
Naše virtuální reality bývají různé. Někteří cestují vesmírem a poznávají jiné světy. Jiní jsou nejraději trosečníky na pustém ostrově. Další si ve snech plní svoje nenaplněné ambice. Třeba vyhrávají závody formule 1, nebo zvedají nad hlavu nějaký slavný pohár. Ti praktičtější sní o úspěších v práci či ve svém oboru. Ambicióznější pak obsazují virtuální funkce. Bohužel návrat do reality bývá dost často rozčarováním. Do vesmíru se hned tak hromadně nepodíváme a noví Jeddi se z nás nestane. Pusté ostrovy již v dnešní době nelze nalézt, takže na nich lze i těžko ztroskotat. Dostat místo v nějakém prestižním týmu formule 1 je nemožné. Nenechají vás řídit ani letitý monopost bez profesionálního pilota. Zkušenosti z felície jsou vám k ničemu. Slavným hokejistou se nelze stát ze dne na den, ani když máte talent. V pokročilém věku, kdy jste rádi, že se z dřepu postavíte zpátky na nohy, už můžete o kariéře hokejového gólmana opravdu jenom snít. Davisův pohár těžko zvednete nad hlavu jinak, než v nějaké levné napodobenině. Když se navíc nejste schopni trefit míčkem na soupeřovu polovinu a po vašem zásahu musí na jeho hledání poslat loveckého psa, je získání jakékoliv tenisové trofeje v rovině čiré fantazie. Snít o pracovních úspěších, je projevem čirého bláznovství. Kdo ksakru sní ve volném čase o práci? To fantazírování o povýšení, či úspěchu ve volbách už může mít reálnější základ. Dokonce bych řekl, že je to z výše uvedeného nejsnáze realizovatelné. Ale nedělejte si marné naděje. Návrat do reality je vždy bolestný a působí mnohá rozčarování. Z toho důvodu se opravdu nedivím těm, kteří se ve své virtuální realitě zavřou a nehodlají ji opustit. Ušetří si tím právě ten kontrast srážky s realitou.
Samostatnou kapitolu tvoří moderní technologie. Ty nám dokáží udělat virtuální realitu velice reálnou. Stačí hloupá sluchátka na uších a už jste v jiném světě odtrženi od skutečnosti. Pokud ležíte doma na kanapi v obýváku, je to v pohodě. Pokud ale potřebujete fungovat mimo realitu obýváku, má to svá úskalí. Především potřebujeme mít ze svého okolí kompletní vjemy, tedy včetně vjemů sluchových. Pokud vám v uších zní na plné koule nějaký metal, naprosto to stačí k tomu, abyste byly totálně dezorientováni ve skutečné realitě a klidně skočíte pod kola projíždějícího autobusu. Tvrdý návrat do reality. Problém je v tom, že zatímco hluchý člověk je na svůj handicap zvyklý a umí s ním žít. Ví, že se musí spoléhat na ostatní smysly. Zdravý člověk otupený virtuální realitou svého zvukového přehrávače, si tento handicap vůbec neuvědomuje. Je slyšící, a tudíž mu nedochází, že hudba v jeho sluchátkách ho připravuje o nutný sluchový vjem skutečné reality.
Nedávno jsem viděl pár záběrů ze zkoušky virtuálních brýlí. Pokud s nimi hrajete hru na počítači, je to v pohodě. Odezva počítače je v korelaci s vašimi pohyby. Jakmile však začnete uvažovat o pohybu v realitě, zjistíte, že i zpoždění vjemu v řádu milisekund, má fatální důsledky. Náš mozek je zvyklý na určité zpoždění odezvy z našich smyslových orgánů, a je jim přizpůsoben. Když však přidáte zpoždění počítačové odezvy, vznikne disproporce, která pro externího pozorovatele může působit humorně. Lidem s virtuálními brýlemi padají věci z rukou, kolidují s nábytkem, netrefí se do hrnku a podobně. Zpožděná odezva způsobená technikou je na náš mozek už moc a on nedokáže zkoordinovat dostatečně naše pohyby. Teď si představte, že takovéhoto člověka vypustíte na ulici. Návrat do reality bude při současném stavu těchto přístrojů asi fatální.
Jsme zvyklí vnímat určitou realitu. Náš mozek kombinuje vjemy ze všech našich smyslů. Pokud jsme zdraví, mozek očekává všechny potřebné vjemy. Pokud mu je vlastní vinou nedáme, nebo je otupíme, přinášíme mu neřešitelný problém, který nás prakticky vždy vrátí velice rychle do reality. Někdy stačí, když se při chůzi nad něčím zamyslíte. Mozek začne zpracovávat informace nesouvisející s vaší chůzí. Jistou dobu to bude fungovat, ale když se pak zamyslíte nad trasou, kterou jste prošli zjistíte, že si z ní prakticky nic nepamatujete. Teď si představte, že vám v tomto stavu bude do cesty postavena nějaká překážka. Budete schopni na ni reagovat? Za těchto podmínek možná ano, ale zcela jistě se zpožděním, a to poté, co přijde nějaký silnější podnět zvenčí, než jsou vaše myšlenky. Třeba klakson auta. Pokud budete mít štěstí, tak se jenom leknete. I tak je ale návrat do reality poněkud nepříjemný a budete to chvíli rozdýchávat.
I když člověk přijde o nějaký smysl, je schopen se situaci přizpůsobit. Chybějící smysl je nahrazen zbystřením těch ostatních. O to důležitější pak ale je, abyste je nezatěžovali vjemy nesouvisejícími s danou činností. Když přijdete o zrak, zjistíte, že chodit ven se sluchátky na uších je nesmysl, když potřebujete sluch ke zlepšení orientace v prostoru. Když neslyšíte, asi nepůjdete ven v černých brýlích, když musíte mít oči na stopkách. V momentě ztráty nějakého vjemu si začnete uvědomovat jeho důležitost pro vnímání reality. Proto jsou cenné některé aktivity postižených, nebo jejich příznivců. Myslím tím třeba akce, kdy si zdravý člověk může za pomoci pomůcek vyzkoušet život s handicapem. Mnoha lidem tam dojde, jak dokáže být návrat do reality nepříjemný.
Kromě svých představ a fantazií, kde utíkám do reality virtuální, ze které už návraty zvládám celkem spolehlivě, jsem zjistil, že můj pojem reality trpí obyčejnou prací na počítači. Delší koukání do obrazovky monitoru otupuje smysly a já pak několik hodin působím na okolí jako naprostý idiot, který je na všechny naštvaný a s nikým nekomunikuje. Vnitřně přitom cítím, že jsem vlastně jenom otupělý koukáním na monitor a potřebuji se jenom vrátit do reality.

Porno

5. června 2014 v 17:56 | najda |  Úvahy, věda a tak
5. 6. 2014

Téma týdne 75:

Porno! Svádí to k psaní lechtivých historek, rozebírání sexuality či k jiným podobným aktivitám, prezentovatelným po 22 hodině. To umí každý. Mě spíš napadá, jestli je porno plodem kinematografie, nebo zda jeho obdoba existuje alespoň tak dlouho, jako samo lidstvo. Člověk má sexuální pud vyvinutý poněkud odlišně od většiny dalších živočichů. Zapojujeme do sexu city a rozum, což podstatná většina dalších živočichů nedělá. Navíc sexujeme i pro zábavu, což je také vcelku ojedinělé.
Dokážu si představit, že už někdy v pravěku mohly probíhat sexuální radovánky typu swingers party. Tenkrát ještě asi nikdo neřešil nevěru. Za prvé nevěděli, co je to nevěra, a za druhé netušili, že to, co dělají je hromadný sex. Prostě se jim to líbilo, tak to dělali. Ti, co to zrovna nedělali, se jen dívali, a porno je na světě. Už jenom ta představa je velmi zajímavá. Popravdě ani nechci domýšlet, jaké praktiky tehdy prováděli, neboť při tehdejší hygieně to musel být pěkný humáč. Ale třeba je podceňuji a oni se předtím někde v potoce, v řece, nebo v jezírku pečlivě vykoupali. Tehdy to šlo. Nikde jim vody neznečišťovaly žádné továrny.
Že byl středověk plný sexu a sexuálních praktik a intrik, o tom není sporu. Především vládci měli různé výsady, a jejich poddaní pro ně museli zcela jistě pořádat různá představení. Kromě hrdinských her se v repertoáru zcela jistě objevovaly i soukromé a intimní žánry, které byly prezentovány jen úzkému okruhu vyvolených. Nedělám si o nějakém puritánství žádné iluze a dokážu si zcela živě představit, že se podobných představení účastnili různí představitelé moci a vyvolení. Dokážu si domyslet, jak takováto představení asi končila. Nehledě na to, že tehdejší mocní měli plné paláce různých konkubín a jiné paláce plné nemanželských potomků.
Že se o tom v žádné historické publikaci nedočtete? To přece ještě neznamená, že se nic takového nedělo. Jenom se to nikde nerozpitvávalo. Žádný malíř vám neprozradí, jak ve skutečnosti probíhá malování aktu. Profesionálně se tváří většinou jenom puritáni, eunuši, nebo ti, které ženy nezajímají. Stejně tak se nebude žádná skupina komediantů v análech chlubit erotickým repertoárem pro vrchnost. Důležité bylo, že to přineslo finanční prospěch. Kromě toho určité náznaky podobných večírků by se asi přece jenom daly v některých análech vystopovat. I když tam asi nebude nic napsáno jednoznačně a na rovinu. Spíše půjde o zmínky a náznaky. I když třeba o sexu a starých Řecích a Římanech, se v souvislosti s jejich lázněmi, hovořilo vcelku nepokrytě. Japonci to taky moc neskrývali, neboť by pak jistě nevznikla známá Kámasútra. V ní je vidět, že otázky sexu a věcí s ním souvisejících, nebyly v některých oblastech a skupinách zase tak docela tabu. Paradoxně v otázkách tabuizace sexu to nejdál dotáhli ti, kteří si se sexem příliš starostí nedělali. Šlo vždy spíše o přetvářku a pokrytectví. Tito tabuizátoři zpravidla kázali vodu a sami pili víno, a to po celých kádích.
S příchodem obrazového záznamu přišel nevyhnutně i nápad fotit akty. Dokonce jsem přesvědčen, že nezůstávalo jen u aktů, a že by se i dnešní fotografové červenali, kdyby viděli všechna dílka svých předchůdců. Kdo ví, kde je jim konec. Možná někde v soukromých sbírkách. Na světlo světa pronikly jenom neškodné černobílé akty z dob, kdy se ještě místo celuloidu používaly skleněné tabulky. Z toho plyne, že se akty skutečně fotily, a fotili-li se akty, dá se předpokládat, že došlo i na odvážnější projekty. Když zvážíme, jaký byl vždy o nahotinky zájem, pak je jasné, že by se o odvážnější fotky zcela jistě strhla pěkná bitva. Určitě je bylo vždy možno zpeněžit snáz a lépe, než nějaké krajinky, nebo studené portréty. Bez tohoto sortimentu by fotograf zřejmě zemřel hlady, a už vůbec by nesehnal peníze na další focení. Materiál byl nákladný a většinu si fotografové připravovali sami doma.
Když někoho napadlo spojit políčka za sebe a vytvořit pohyblivé leporelo, musela být erotická tematika jasnou volbou. Koho by bavilo se dívat na trhané pohyby neznámých postav někde na ulici, nebo němé šumění lesa. Erotické video, to mělo náboj a akci. Ti, co na to měli, byli vždy ochotni za to slušně zaplatit, tak proč něco takového netočit, že? První přístroje sice ještě neměly příliš sofistikovanou optiku, takže mohly erotické hemžení zabírat bez detailů jenom z uctivé vzdálenosti. Jakmile se ale začaly přístroje vylepšovat, bylo možné jít do větších detailů, a přinést i velice intimní záběry. V dnešní době lze zaběhnout až do detailů přímo mikroskopických, což ovšem zajímá jenom úzký okruh zasvěcených. Běžný uživatel se spokojí s tím, co zvládne vidět prostým okem, byť se velmi rád podívá na velice intimní detaily, kterých si při živé produkci někdy ani nevšimne. Pro dospěláky je to vlastně jakýsi studijní materiál, kde můžou načerpat inspiraci a naučit se něco nového, co doposud nikdy neviděli a nevyzkoušeli.
Když už měli autoři vhodnou techniku, začala se poptávka různit. Ten měl zájem o to, jiný o něco zcela jiného. Když dnes chcete něco i v této oblasti na netu vyhledat, existují stovky klíčových slov, podle kterých si můžete najít svůj šálek kávy. I když z mnoha oblastmi se bytostně neztotožňuji. Sex se zvířaty je humus. Fekální sex ještě větší. A dětské porno, za to bych nechal autory rovnou mučit. Středověká mučírna by pro to byla nejvhodnější. Palečnice, švédská bota, železná panna, lámání v kole, natahování na skřipec. To by bylo sado maso. Někteří to i točí, ale bohužel tam nemučí autory předešlých hnusů, ale dobrovolníky, tedy - většinou. Další věc, kterou v tomto ohledu neuznávám je skutečné násilí a nedobrovolnost. Je sice fakt, že nahrané násilí je vždy trochu poznat, především proto, že tito herci nejsou herci v tom pravém smyslu slova. Určitá fáze se dá sice nahrát, ale finiš nahrajete těžko, ten musí herec prožít. U chlapů je to jasné. Ženy to velice často hrají, a mnohdy velice přesvědčivě.
Tu a tam jsem něco viděl. Vadí mi tam chlapy, chlupy a amatérismus. Nesnáším, když se herečka dívá do kamery v příběhu, kde by měla předstírat, že o kameře neví. Ostatně mě vilný pohled hereček do kamery vadí pokaždé. Vždycky se u toho tváří, jako kdyby přišli o rozum. Na druhou stranu jsem viděl spoustu milých videí a filmů, které mě inspirovaly. Ideální herci jsou kreslené figurky. Nekoukají do kamery, netváří se debilně a nic nepředstírají. Je sice pravda, že jejich výkony jsou poněkud nadpozemské, ale jsou kreslení, tak jim to odpouštím. Mám svoje oblíbená témata, a neoblíbené typy. Nelze porno odsoudit po zhlédnutí jednoho záběru. Berme to jako zpestření sexuálního života. Probuzení sexuální fantazie. Nesouhlasme s tím, aby v těchto filmech hráli herci nedobrovolně a bylo jim ubližováno víc, než sami dovolí. Ale berme to tak, že to dělají proto, že je to baví, a taky proto, aby to bavilo nás, aby nás to inspirovalo. Lidské tělo je nádherný stroj. Teď vynechávám záměrně rod. Mě se tedy osobně nejvíce líbí ženské tělo. Nejlépe nepřerostlé a nepřestárlé. Jinému se může zase líbit nějaké docela jiné, a ženám se asi budou líbit na oplátku těla mužská. I porno je svým způsobem umění. Má nás bavit. Koho nebaví sex, ten je pravděpodobně mrtvý. Já zaplať Bůh stále žiju, a tak si to občas užiju.

Reklama

3. června 2014 v 17:42 | najda |  Úvahy, věda a tak
2. 6. 2014


Téma týdne 74:

Už za socializmu jsem reklamu překřtil na "reálný klam". Sloveso klamat z výrazu přímo bije do očí, takže použít spojení klamavá reklama působí poněkud nadbytečně, neboť reklama je vždy klamavá.
Od dob pana Vajíčka, který uváděl reklamní bloky v dobách totality, se toho mnoho změnilo. Především byla tehdy spousta věcí, které nebylo možno umístit do reklamy, neboť jich byl nedostatek. Na nedostatkové zboží je zbytečné dělat reklamu. Sám jeho nedostatek mu dělá reklamu zcela dostatečnou. Plyne z toho jediné, že zboží, jež se v reklamách objevovalo byl zřejmě přebytek, takže bylo nutno zajistit jeho dostatečný odbyt. Hodně to vypovídá o socialistickém hospodaření, ale není to jeho specialita. Obecně se dá říct i dnes, že dělat reklamu na nedostatkové zboží je zbytečné. Reklamu děláme na zboží, jehož je dostatek. Principem je, přesvědčit kupujícího, že dané zboží nutně potřebuje, že je na trhu jedinečné a nejlepší a že má vlastnosti, o kterých se mu doposud ani nesnilo. Všechno je to lež a iluze. Zboží určitě nepotřebujete, je naprosto tuctové, a pokud jde o kvalitu tak je velice diskutabilní. Vlastnosti, které reklama vyzdvihuje, nemá nabízené zboží vůbec, takže se vám o nich může i nadále jenom zdát.
Jsou reklamy, u kterých se s chutí zasměju. Vzhledem k tomu, že se jedná de facto o určitý obor umění, najdou se i nadaní tvůrci reklam, kteří mají vtip a fantazii. Jimi prezentované zboží si sice nekoupím, ale alespoň se u reklamy pobavím. Jenom namátkou si vzpomínám na sérii reklam s Kotkem a Pavláskem, a je vcelku jedno, jestli šlo o bandu motorkářů, tým skokanů na lyžích, nebo posilovnu. Vždycky jsem si našel svůj vtip. Ani mi nevadilo, že je to reklama. Spíš to pro mě byl krátký humorný skeč, a to beru.
Pak je skupina reklam, které rvou moje uši různými slovními novotvary typu "čistoskvoucí a běloskvoucí". Za to by měl někdo viset. Nehledě na to, že nic z toho není pravda. O hygienické čistotě z jiné reklamy zase dodnes nevím, co se za ní vlastně skrývá, neboť jsem nikde nebyl poučen, jak vypadá nehygienická čistota, či hygienická nečistota. Jedná se zjevně o nesmyslné slovní spojení, a o ještě nesmyslnější honbu za absolutní čistotou, která spěje jenom k tomu, že nám přibývá alergiků. Děti vychovávané v hygienickém inkubátoru nutně podlehnout prvnímu bacilu či alergenu, který jim v nehygienickém venkovním prostředí vstoupí do cesty.
Co mě vytáčí do běla jsou reklamy na jogurty. S čestnou výjimkou Müllera, který je alespoň vtipný a dělá si z těch ostatních legraci. Ty ostatní ve mně vždy vzbuzoval dojem, že pokud se u pojídání jogurtu netvářím jako dokonalý debil a idiot, nemůže mi jogurt vlastně vůbec chutnat. Pokud u jeho pojídání nevyluzuji podivné zvuky, nemůžu si tu odpornou chuť céček ani vychutnat. Připomnělo mi to scénu z jednoho filmu, kde byl jeden hrdina z minulosti přemluven k nahrání reklamy na jakýsi rostlinný tuk, a měl se u toho náležitě tvářit a vyluzovat zvuky. Dokud to činil na sucho, šlo vše hladce. Pak mu dali skutečný výrobek a on to vyplivl, protože to bylo fakt hnusné. Už vidím herce podobné reklamy, jak padne klapka, vypne se kamera a jeho obličej se zkřiví odporem a on jde na nejbližší toaletu, nebo do připraveného kbelíku, potupně vrhnout. Pak vyinkasuje svoji odměnu a jde si koupit něco normálního, aby tu reklamní pachuť přerazil.
Vytáčí mě reklamy na jogurty s živými kulturami, za které bychom měli platit nehorázné sumy. Všechny živé kultury jsou v jogurtech záměrně zabíjeny, neboť jejich působením se brzo kazí. Pokud se jogurt do dvou dnů nezkazí, není to jogurt, ale chemie. Skutečný jogurt nevydrží, protože obsahuje živé kultury. Chceme-li je, musíme si je připlatit. Kdysi byly v jogurtech zcela běžné. Jogurt se po dvou třech dnech nedal jíst, protože se zkazil. Ale pokud jste ho snědli včas, nepotřebovali jste žádné další speciální a drahé výrobky, údajně obsahující živé kultury. Ono jich tam taky moc není, protože by se to zkazilo úplně stejně, jako ten jogurt.
Reklamy nás přesvědčují i o tom, jaké různé preparáty potřebujeme k tomu, abychom byli zdraví. Všechny ty léčebné a výživové preparáty. Zaručeně zdravé a nepostradatelné pro naše přežití. Zaručeně drahé a nepotřebné. Kdybych měl kupovat všechno, co mi v reklamě vnucují a co je podle nich zaručeně zdravé, nestačil by mi plat ani na týden života, žaludek bych měl plný různých pilulí, patáků a tobolek a asi bych brzy zahynul na přebytek zdraví. Ve skutečnosti by se nestalo nic převratného, kromě totálního vybílení mého konta, zkažení žaludku a řady zdravotních komplikací způsobených těmito, zpravidla chemickými, preparáty, které ovšem reklamy vydávají za čistě přírodní. Příroda neumí vyrábět tablety, a už vůbec ne potahované. Snad jenom v pohádce by mohl vyrůst strom tabletovník. Kdoví, co by na něm rostlo, a jestli by to nebylo jedovaté. Ani na frňákovníku nerostlo nic moc, a to co tam rostlo, muselo být neutralizováno jiným ovocem.
Řada reklam nás mate. Především uvádí v omyl naše děti. Ať už existencí neexistující fialové krávy, či veselé krávy, nebo dojením žirafy. Dojí se tím jenom naše peněženky a my jsme neveselí a fialoví vzteky. Já alespoň ano, především když si o víkendu pustím omylem nějaké dětské pořady, hustě prokládané reklamami na ty nejblbější a nejstupidnější hračky, jaké svět kdy viděl. Kýčovité figurky a neexistující zvířátka křiklavých barev ohlupují děti už odmalička. Dokážu strávit transformery, neboť alespoň podporují manuální zručnost a představivost. Dokážu pochopit legoland, stavebnice, puzzle a hry podporující kreativnost a představivost. Nestrávím ale vychrtlé barbíny, fialové poníky, růžové medvídky a podobné nechutnosti. Za vysílání těchto zvěrstev bych nechal někoho zavřít.
Pak si sednu večer k oblíbenému filmu a nestíhám se divit. Z dvou hodin plánovaných na jeho vysílání, zabere polovinu reklama. Film začne o deset minut později - kvůli reklamě. Po pěti minutách je přerušen - reklamou. Vždy v momentě, kdy začne něco zajímavého, přijde reklama. Pak se blíží konec, přijde reklama, po ní poslední dvě minuty filmu a titulky, které přelétnou tak rychle, že je z nich vidět jenom rozmazaný pruh, nebo se zmenší na zlomek obrazovky a objeví se upoutávka na další program, čili opět reklama. Další program, i přes tvrzení, že bude za chvíli, začne nejdříve za čtvrt hodiny.
U sportovních přenosů je to stejné. Hokejisté alespoň na reklamní pauzu přestanou hrát. Asi jim to vyhovuje. Mohou probrat taktiku a nepotřebují time out. Motorky ale kvůli reklamě nezastaví. Klidně si odjedou dvě kola. Pochopil bych reklamu před a po závodu, ale přerušení během závodu mě štve. Odpustil bych i reklamní banner někde pod obrazem, nebo v rohu. Ale přerušit přímý přenos kvůli reklamě na jogurt, nebo na nefungující čisticí prostředek, to je tragédie. Navíc, když reklama nemá ani nápad, ani vtip, ani logiku. Odcházím na toaletu, přepínám program. Zajímavé je, že běží-li reklama na jednom programu, běží i na těch ostatních. Asi jsou domluvení.
Nesnáším reklamy. Stejně mě nikdy nepřinutí, abych si něco koupil. Jenom zabírají místo kvalitnějšímu programu. Navíc - kvalitní zboží reklamu nepotřebuje.

Začátek

2. června 2014 v 17:03 | najda
27. 5. 2014 - 2. 6. 2014


Téma týdne 73:

Dalo by se říct, že začátek by měl být vždy přesně daný a popsatelný. Problém je, že ne všechny začátky jsou v momentě svého vzniku patrné a za začátky považované. Někdy se to pozná až po letech, že cosi existuje a muselo to tedy někdy mít svůj začátek. Většina začátků je tak velice relativní. Vlastně se jako začátek považuje vždy něco, co lze vystopovat a dokázat. Pravý začátek je ovšem zpravidla tvořen myšlenkou, či nezdokumentovaným dějem, takže jej lze vystopovat jen stěží.
O počátcích vesmíru se jenom dohadujeme. Počátek sluneční soustavy si dokážeme alespoň představit. Počátky života na zemi určujeme s rozptylem milionů let, a počátky civilizace tak zhruba s rozptylem stovek tisíc let. Ani Bible neřeší datum počátku. Řeší pouze jeho postup a průběh. Když nebylo nic, pak nezbývá, než se zeptat, kde byl tedy Bůh? Ale to není hlavní sdělení. Stejně jako fakt počátku, je nutno přijmout fakt existence. Kdybychom neexistovali, nemohli bychom vést podobné filozofické debaty. V zásadě je jedno, kdy co začalo. Důležité je, že to je.
Ani začátky dějinných událostí nelze s jistotou vystopovat. Dokonce ani o sametové revoluci nemůžeme říct s jistotou, zda skutečně začala 17. listopadu. Její počátek můžeme vztáhnout k okamžiku naplánování demonstrace, nebo dokonce k demonstracím v lednu 1989. Při troše rozmachu můžeme dokonce říct, že počátkem je srpen 68, neboť bez něj by nebyla normalizace, bez níž by nebylo nutno dělat jakoukoliv revoluci. Pak můžeme zajít do roku 48 a za začátek prohlásit únorové vítězství pracujícího lidu. Toho by nebylo bez osvobození, toho pak bez války a ta by nezačala, kdyby nebyl Hitler zvolen říšským kancléřem. Čistě teoreticky bych se touto regresí dostal k Bílé hoře a k vyhynutí dinosaurů, a nakonec i k onomu zmíněnému počátku vesmíru. Bez toho by nebylo nic.
Všechno co je, a co se děje, mělo svůj začátek. Mnoho začátků nás ještě čeká. Mnohé začátky umíme stanovit relativně přesně. Třeba začátek nějakého utkání. Ale je to začátek samotného zápasu. Ten by se nemohl odehrát bez plánování a řady dalších okolností, které bylo nutno někdy započít. A opět bych se mohl při regresi fotbalu dostat k počátkům ligy, prvnímu oficiálnímu zápasu, prvním pokusům a následně pak až k začátku vesmíru.
Ani začátek lidského života není zcela jednoznačný. Mnozí za něj považují moment narození. Všechny horoskopy se připravují podle data narození. Ale skutečný počátek života jedince sahá mnohem dál. Tedy minimálně devět měsíců daleko. Či spíše optimálně k okamžiku početí. I to je relativní, neboť se lze dostat přes onen okamžik prodrat až k prvním polibkům, dvoření, seznámení, narození rodičů, prarodičů až ke vzniku vesmíru.
Čili počátkem všeho je vznik vesmíru, pokud něco takového kdy skutečně proběhlo. A to pomíjím filozofickou debatu o tom, co bylo před vznikem vesmíru, neboť logicky něco být muselo. Muselo existovat něco, z čeho vesmír vznikl, to něco muselo mít také svůj začátek. Začátek začátků. Což je ovšem dost složité na pochopení a vytvoření konkrétní představy. I věci zdánlivě nekonečné mají svůj začátek. Žádný začátek není jednoznačný.
Opustím teď filozofický rozměr začátku, neboť se stále dostávám k témuž závěru. V krátkosti projdu životní začátky, byť je zmíním s vědomím, že jejich určení bude vždy striktně nejednoznačné. Především každý z nás zažije svůj počátek zrození, na což si nepamatujeme. Nicméně existenci tohoto počátku nelze zcela zpochybnit, pokud nezpochybníme samotnou svoji existenci, což ovšem mnozí zvládají dokonale. Dokonce jsou jisté filozofie, které samotnou existenci popírají, tyto filozofie raději pominu, to bych se nikam nedostal.
Pak jednoho dne začneme vnímat okolí, žvatlat, obracet se, chodit, mluvit…. Začneme zlobit rodiče, začneme se ptát, začneme se vztekat. Následují první kamarádi, školka, škola, první láska, další školy a práce. První sňatek, první dítě a první rozvod. Některé krásné začátky mívají totiž nehezké konce. Každý konec nám však umožňuje začít znovu a jinak. Snad i lépe. Záleží na míře poučitelnosti každého jedince. Někdo se nepoučí nikdy.
Začínáme dospívat, chápat, stárnout, zapomínat. Několikrát v životě začínáme v novém zaměstnání. Každý den začínáme znovu. Každý den znovu začínáme s řadou aktivit a činností. Každým okamžikem s něčím začínáme, v něčem pokračujeme a něco končíme. Život je totiž nepřetržitá řada začátků a konců.
Když jsem začal psát tyto řádky, bylo úterý. Když je dokončuji, je pondělí. I pokračování jsem musel v určitém momentě začít psát, což činí určitý paradox, neboť jsem začal psát něco, co jsem měl rozepsané. Řada začátků je totiž jenom pokračováním něčeho, co již bylo dříve započato, ale bylo to z jistých důvodů přerušeno. I po přerušení musíme začínat znovu. Koloběh začátků, průběhů a konců končí smrtí. Zdánlivě. Řada životů smrtí nekončí. Ještě několik generací se můžeme objevovat ve vzpomínkách a myšlenkách našich potomků. Někteří i v myšlenkách docela cizích lidí. To pokud jsme se zapsali do historie. Třeba Karel IV. Technicky vzato již dávno zemřel, ale je stále připomínán a učíme se o něm. Máme na očích jeho dílo. Když se opět začne opravovat Karlův most, je to jenom pokračování v jeho započatém díle.
Tak jak nejsou zřejmé všechny začátky, nejsou zřejmé ani konce. Nejistota nás neustále nutí poznávat a zkoumat, abychom získali jistotu. Je to činnost bez začátku a bez konce. Ale jedne konce si stejně dovolím. Konec tohoto příspěvku.