Květen 2014

Začátek

17. května 2014 v 17:32 | najda |  Úvahy, věda a tak
16. 5. 2014
Téma týdne 73:

Zase jedno výživné téma. Jenom nechápu, proč jej nepoužil někdo hned na začátku, když se už samo o sobě nabízí. Takhle jako téma 73 to působí opravdu podivně. Pokud ovšem nepovažujeme každý nový okamžik za začátek. Každý začátek je pak logicky a zcela paradoxně i svým vlastním okamžitým koncem. Tento výrok mě málem přinutil úvahu touto velkou myšlenkou ukončit, ale snad se mi podaří vzpomenout si ještě na nějaké asociace a začátky, které mě postihly během mého života plného událostí. Určitě se nechystám na nějaké konce, i když neustále cosi končí. Ale i během krátké doby lze paradoxně zažít celou řadu začátků a dobrých i špatných konců. Zatímco na koncích můžeme usilovně pracovat a udělat maximum proto, aby byly šťastné, začátky přijdou bez varování a nelze dopředu určit, zda to budou začátky něčeho dobrého, či nikoliv. V to dobré můžeme jenom doufat, ale ne vždy dokážeme všechno dostatečně ovlivnit a uřídit.
Za počátek života považují lidé zrození. Je to do značné míry omyl. Pravým počátkem života je početí. Je to zároveň krásný příklad toho, jak se mohou některé začátky změnit v nežádoucí konce, a jak je to všechno relativní. Ne vždy je totiž zrození tím šťastným koncem. Nežádoucí těhotenství je vlastně začátkem problémů jedněch, zatímco žádoucí je počátkem štěstí jiných. I žádoucí početí však nemusí dopadnout dobře, zatímco to nežádoucí zpravidla dobře probíhá a relativně dobře i končí. Další životní paradox Murphyovského ražení zajišťující hladký průběh věcí nežádoucích a komplikovaný průběh věcí žádoucích.
Moje začátky byly v tomto ohledu vcelku pozitivní. Narodil jsem se jako zdravé dítě v době relativních sociálních jistot. Rodiče měli kde bydlet, měli jistou práci a stabilní příjmy. Ceny byly přiměřené platům. Chování rodičů nepřiměřené situaci, neboť se záhy rozvedli, takže tento jejich počátek měl relativně rychlý konec. Pro mě to byl počátek něčeho, co jsem asi jako dítě nechtěl. Ale já toho v životě tolik nechtěl. Cokoliv jsem v životě nechtěl, to se stalo. Začal jsem některé nechtěné věci usilovně chtít, aby se nestaly. Funguje to. Jenom někdy člověk působí jako nechutný cynik.
Začal jsem chodit do školky. Nepamatuji se, nakolik byly tyto dětské začátky lehké, a nakolik ne. I když moudří tvrdí, že je každý začátek těžký, mě některé začátky těžké nepřišly vůbec. Spíše jsem za těžké považoval konce. Na začátek školy si pamatuji jenom matně, ale protože jsem se do školy těšil, byl to začátek jistě lehký. V určitém okamžiku jsem dospěl k rozhodnutí, že se začnu učit sám. Asi to bylo zprvu trochu těžší, ale vyhnul jsem se neustálému sekýrování a výtkám rodičů. Stejně už většině toho, co jsem se učil, nerozuměli a jejich informace byly nepřesné a zavádějící.
Protože jsem chtěl chodit s klukama do parku hrát fotbal a hokej, začal jsem chodit do pionýra. Přeskočil jsem jiskry. Tak uvědomělý jsem zase nebyl. I pionýra jsem měl jako zástěrku, která mi umožňovala dostat se z domu, alespoň některé dny, a jít si zařádit do parku. Začal jsem chytat, protože jsem nikdy nebyl bravurní technik. Branka byla mým útočištěm, které jsem hájil tak usilovně, až jsem přiváděl soupeře k zoufalství. Bohužel mi nebylo umožněno začít hrát skutečný hokej, přestože jsem chtěl stát v brance a nikoli v útoku. Byl to první konec, který nastal dřív, než začátek, který mě celkem ranil. Kde jsem dnes mohl být, kdyby mi tehdejší trenéři dali šanci. Začít dnes? Tak ligu pro sportovní důchodce. Musel bych podstatně omládnout. Být o třicet let mladší, tak bych do toho ještě šel.
Konec základní školy byl pozitivní, neboť jsem se o jeho pozitivní konec popral se životem a se svými vědomostmi. Začátek na gymnáziu byl o poznání těžší, neboť jsem musel čekat na odvolání. Ale podařilo se, a já měl tu čest zažít celou řadu středoškolských začátků. Třeba začátek prváku, začátek druháku, konce po druháku, začátek třeťáku (to už se snad ani nedá pít), začátek čtvrťáku (to už nemůže ani fungovat). Začal jsem psát. Nejdříve texty, pak verše a nakonec cokoliv, co mě napadlo. Tu a tam jsem dal na kytaře nějaký nový song. Což mi připomíná další příjemný začátek, a to moje setkání s kytarou. Neměl jsem nejmenší ambice k muzice a zpěvu, neboť moje máti má hudební hluch jak řemen. Přesto jsem se hrát naučil a to za pouhé jedno odpoledne na pionýrském táboře. Večer jsem již poprvé vystupoval na pěvecké soutěži, kde jsem se poprvé projevil jako galantní muž, neboť jsem se vzdal vítězství ve prospěch kamarádky.
Začátek mého plaveckého umění se datuje někam ke dvanáctému roku, z čehož plyne, že jsem nikdy nezískal dostatečnou praxi, takže v předtuše nepříjemných konců se ve vodě zdržuji zásadně pouze v místech, která nejsou hlubší, než vzdálenost od mých šlapek po prsní bradavky. Navíc ještě v místech, kde v okruhu několika kilometrů kolem mě nikdo ve vodě není. Poprvé jsem se topil na plaveckém kurzu a stačilo mi to jednou provždy. Od té doby vím, že instruktor plavání nikdy nikoho plavat nenaučí i kdyby se rozkrájel. Maximálně je na kurzu dobrý proto, aby vás nenechal se utopit. Pokud toto nezvládne, nemá na kurzu co dělat.
Přišlo první rande a první kopačky. Další paradox, každé první rande s novou dívkou je první a má svoje neopakovatelné kouzlo. Problémem je, když to ta dívka nebere dostatečně vážně. Nejednou bylo první rande i randetem posledním, respektive nebylo vůbec, neboť se dotyčná ani neobtěžovala dostavit. Jejich výmluvy by vydaly na román. Byl jsem ale trpělivý, jako ten mladík, který se díval na hodinky a přemítal. Tak, jsou dvě. Domluvili jsme se na třetí. Takže, když do čtyř nepřijde, počkám do pěti a v šest půjdu domů. Šel jsem v sedm. Pro jistotu.
Poprvé jsem se líbal, když mi bylo asi patnáct. Bylo to velmi příjemné. Zkuste to někdy. V nepravidelných intervalech jsem si to pak ještě párkrát zopakoval. Je zajímavé, jak je to napoprvé vždycky nové a vzrušující. A i když už je to pak poněkud všednější, přesto si člověk někde uvnitř přeje, aby to ještě hodně dlouho nebylo naposled.
S kytarou jsem si taky poprvé zazpíval Kryla. Byl konec sedmdesátých let. Na táboře nám vedoucí nechal opsat pár jeho písniček a tajně nám je i zahrál. Za odměnu jsem mu poradil svůj druhý verš. Bylo to poprvé, co mě napadlo, že bych toho mohl klidně napsat víc. Hledal tehdy usilovně rým na slovo drazí, a napadali ho jenom vrazi, což logicky vyřadil jako nevhodné. Já mu poradil slovo mrazí, což ho zjevně překvapilo a inspirovalo. Asi proto se nezdráhal nás naučit Kryla. Doma jsem si ho pak přehrával u otevřeného okna v přízemí.
Napoprvé jsem zahrál Anděla. Nepotřeboval jsem text ani akordy. Prostě jsem vzal kytaru a bylo to tam. Taky jsem poprvé stál na lyžích, jel na kole, sedl na kotvu a pomu, poprvé jsem ochutnal řadu jídel. A poprvé mě štípla vosa, nebo včela. Tato poprvé bych si odpustil, ale kvůli protilátkám to naopak považuji za velice přínosné. Poprvé jsem dostal žloutenku, bohužel nikoliv naposled. Pak jsem měl poprvé slepé střevo, což bylo zároveň i naposled. Taky jsem měl poprvé zánět mozkových blan a několik dalších nemocí. Většinu jídel, která jsem měl poprvé, jsem si dal opakovaně. Zatím ni nikdo neuvařil nic tak odporného, aby se to nedalo sníst. Toto poprvé zatím očekávám.
Poprvé jsem na výšce vyletěl od zkoušky. To jsem si ještě několikrát zopakoval, ale jenom v prvním semestru. Pak jsem nastolil éru zkoušek napoprvé a držím ji dodnes. Poprvé jsem se zmýlil v člověku, tentokrát pozitivně. Spolužačka, která vypadala na první pohled dost neobvykle, se ukázala jako neopakovatelný člověk a zažili jsme spolu spoustu legrace. Měl jsem spoustu kamarádek, takže ani nevím, která byla tou první. Jejich výjimečnost byla v tom, že jsme se nikdy navzájem nepovažovali za objekty sexuálního zájmu, ale upřednostňovali jsme lidskou stránku vztahu. Sex by to určitě pokazil. Klidně si vzaly jiné chlapy a ještě jsme se bavili zmatením okolí, které něco podobného vůbec nečekalo. Ještě dnes si se svými kamarádkami rád napíšu, nebo zavolám. Jenom už není tolik té legrace. Jako studenti jsme byli poněkud více bezstarostní. V tom nás život posunul někam, kde jsme asi moc být nechtěli, ale nic s tím nenaděláme.
Pak jsem se poprvé miloval a dokonce jsem se miloval poprvé poprvé. Poprvé je to nejkrásnější. Zde využívám shody obsahu slov poprvé a na začátek. Začátek je de facto synonymem slova poprvé a opačně. Pak jsem se ještě poprvé dostal do pracovního procesu. Poprvé mě vyhodili z práce a pak ještě několikrát. Poprvé jsem se oženil a poprvé rozvedl. Začátky byly krásné, ale zároveň přišly i bolestné konce. Každý den je nový začátek, a snažím se to tak brát. Stále začínáme nové věci a nové projekty. Staré dokončujeme, abychom mohli jinde začít znovu. Nelze ukončit něco, co nezačalo. Já jsem za každý začátek vděčný, i když nedokážu hned na začátku říct, jaký bude konec, a mnohdy si nepovedené začátky vyčítám a ještě více mne trápí nepovedené konce. Naopak radost mám z povedených konců po nepovedených začátcích.
Každý začátkem dává novou naději. Nebudeme-li mít s čím začít, bude to známka konce. Takže raději preventivně stále s něčím začínám, abych měl motivaci stále něco dokončovat a nedostal se do situace, kdy budu mít všechno hotovo a nebudu mít proč pokračovat.
Tak ať máme stále s čím začínat, na čem pracovat a co dokončovat. Ať nás čekají jenom hezké začátky a ještě hezčí konce těchto začátků.

Zkratky

16. května 2014 v 17:23 | najda |  Moudra a srandy
16. 5. 2014
Nedávno jsem z nějakého media zaslechl povědomou melodii. Někdo si zřejmě nahrál starou píseň Ivana Mládka - Zkratky. Na nahrávku typuji proto, že mezi písněmi nebylo mluvené slovo a velice často následovalo po sobě několik písní téhož interpreta, což se běžně v rádiu nestává, pokud tedy zrovna personál nestávkuje. Před řadou let jsem totiž zažil stávku osazenstva dnes již zaniklého rádia. Celý den se do éteru linula píseň Petra Jandy a Petry Janů - Jedeme dál. Hru hráli i posluchači, kteří si v písničkách na přání přáli právě tuto písničku, protože ji už dlouho neslyšeli. Stávka prodloužila rádiu život o rok. Pak ho stejně zrušili.
Ale vraťme se k Mládkovi. Při poslechu Zkratek jsem zavzpomínal na mládí a uvědomil jsem si, že dnešní mládež už u většiny zkratek nebude mít vůbec tušení, o co tehdy šlo. Napadlo mě k této písni udělat pár drobných vysvětlivek, protože i já sám už mám místy problém obsah rozluštit. Písničku jsem si stáhl z netu, takže budu do reálného textu, vyznačeného tučně, psát rovnou vysvětlivky, jinak bychom se nedomluvili, o co vlastně jde. I já budu muset u některých zkratek použít nápovědu na internetu, neboť si nejsem tak docela jist, zda tato verze je skutečně tím pravým textem. Ale vzhledem k tomu, že je na více místech stejná verze, tak to asi bude pravda.
Tedy: Z PLR do MLR jel jsem přes ČSSR, zde může dělat problém změn v geopolitické mapě Evropy. Ani jeden ze států již v této podobě neexistuje. PLR byla zkratka Polské lidové republiky, dnes je to jen Polská republika. MLR byla Maďarská lidová republika, dnes pouze Maďarská republika a nakonec ČSSR, což je dnes již neexistující soustátí Čechů a Slováků, jež se v té době jmenovalo Československá socialistická republika. Dnes tedy republiky dvě a to Česká republika a Slovenská republika. Zjevně již dnes lze podobnou cestu vykonat jen stěží. Jediná lidová republika, která mě dnes napadá, je Čínská, případně Korejská lidově demokratická. To by ale byla poněkud zajížďka. Snad jedině, že bychom se přestěhovali úplně na východ a jeli z ČLR do KR, přes KLDR. Proveditelnost tohoto průjezdu je však velmi malá.
SNB mé DKW si stoplo na TK obsahuje minimálně jednu zkratku neexistující a dvě prakticky nepoužívané. Především příslušníky SNB (Sboru národní bezpečnosti) už na silnicích nepotkáme, leda bychom se připletli k natáčení nějakého retro filmu. DKW je zkratka pro Deutsche Kraftwagen. Z toho plyne, že autor jel zřejmě v nějakém oblíbeném modelu vyrobeném v tehdejší NDR (Německá demokratická republika), neboť vozidla z NSR (Německé spolkové republiky) byla sice kvalitnější, ale hůře dostupná. Podle SPZ uvedené dále by se snad dalo zjistit, zda se jednalo o oblíbeného Trabanta, či Wartburga. Stejně tak by ale mohla být použita zkratka PKW (Personenkraftwagen) čili osobní automobil, což by rovněž odpovídalo. Třetí zkratkou je TK, nebo-li technická kontrola. Tu známe sice i dnes, ale zkratka se už asi nepoužívá. Spíše budeme znát asi STK, což je přímo Stanice technické kontroly, která dnes provádí kontroly vozidel, zatímco tehdy to měli na starost policisté. Proto si mohli zastavit vozidlo a provádět na něm mnohem více kontrolních úkonů, než mohou učinit dnes.
Mé DKW SPZ ABT 25 - 50. První zkratka již byla vysvětlena a SPZ, nebo-li Státní poznávací značka, byla před několika lety nahrazena značkou registrační (RZ). Přesto ještě řada vozidel jezdí se starými SPZ, které uváděli příslušnost auta ke konkrétnímu okresu, zatímco dnes určuje pouze kraj. Takže znojmáci měli na SPZ ZN, a písmena AB patřila, společně ještě s řadou dalších Praze. Poslední písmeno jenom rozšiřovalo škálu možností pro daný okres, takže jsme mohli potkat varianty od ABA po ABZ, původně dokonce i dvoupísmenné verze AB. Další čtyřčíslí je prakticky shodné s dnešním systémem.
Musí teďka na GO do ČSAO. TK zjevně nedopadla příliš dobře, když byl řidič odeslán na GO, čili generální opravu vozidla, do ČSAO, což je oficiální zkratka názvu firmy Československé automobilové opravny. Ty měly na opravy vozidel monopol. Byly to jediné autorizované servisy u nás. Měly to vcelku snadné, neboť příliš oficiálních modelů tehdy po našich silnicích nejezdilo. Nejčastějšími vozidly byly škodovky, pak zmíněné německé vozy, něco Polských Fiatů, či Sovětských Žigulíků, které si byly podobné jak vejce vejci, Moskviče a to bylo na našem trhu tolik procent, že tehdejší ČSAO nemusela složitě studovat tisíce manuálů. Pouze malé procento lidí mělo štěstí a podařilo se jim přes Tuzex sehnat nějaké auto z kapitalistického zahraničí. S opravou těchto vozidel však byl trochu problém. Takže našinec raději zvolil jistotu běžných značek, které mu ČSAO mohlo opravit bez většíchproblémů, nebo si je nakonec dokázal opravit i doma v garáži za pomoci sousedů a náhradních dílů z jiných aut.
OHC či OHV či co má to DKW - OHC a OHV jsou systémy rozvodů v motoru. OverHead Camshaft - Ventilový rozvod s vačkovým hřídelem v bloku motoru a ventily v hlavě válců a OverHead Valve - Ventilový rozvod s vačkovou hřídelí v klikové skříni. Jejich přesnější popis si už nepamatuji, ale na internetu se dá určitě dohledat. Tehdejší vozy to tak složité neměly, neboť měly na každém válci zpravidla pouze dva ventily, jeden nasávací a jeden výfukový, což u dvouválce Trabantu nebyla pravda, neboť ten byl ještě jednodušší. U tří válců Wartburgu to dělalo asi šest ventilů a u ostatních čtyřválců pak osm ventilů. Když to srovnáme s dnešními šestnácti a více ventily, je pokrok jasně vidět.
Potřebuje z NDR nová šoupátka. No logicky Německé auto potřebuje náhradní díly od výrobce. Vzhledem k uvedení NDR (viz výše) je zjevné, že se jednalo o východoněmecké vozidlo. Šoupátka měl zjevně Wartburg i Trabant, takže se dá jen těžko odhadnout, které vozidlo autor měl.
Jsem RNDr. CSc. z ČVUT v Praze 2 - Tady nám autor píše něco o sobě. RNDr., čili doktor přírodních věd, navíc dnes již nepříliš užívaná zkratka za jménem dešifrovaná jako kandidát věd, což někteří vykládali jako "celkom spokojený cigán". To ČVUT funguje dodnes neboť se jedná o České vysoké učení technické. Jenom nevím zda stále sídlí v Praze 2. Autor je tedy zřejmě kantor této školy, což by vysvětlovalo levné auto a neschopnost jej sám opravit. Tito vědci byli vždy poněkud nepraktičtí a nešikovní.
V ČSAO v Praze 3 já mám tlačenku. Tato věta není o jídle, jak by se dalo usoudit po prvním přečtení. Tlačenka je i v tomto případě sice od slova tlačit, ovšem nikoliv ve významu tlačit směs do střeva, ale tlačit někoho někam, čili mu zajišťovat protekci. Lze tedy udělat rovnítko mezi slova tlačenka a protekce. To byla jediná možnost, jak zajistit včasné a řádné provedení čehokoliv, kdekoliv. Bez tlačenky jste mohli čekat na cokoliv, jakkoliv dlouho. Pokud jste tedy potřebovali opravit auto rychle, museli jste využít známostí, které vám zajistili rychlost a kvalitu opravy, a především sehnání potřebných náhradních dílů. To vyžadovalo dokonalý řetězec známostí, o čemž je vlastně zbytek písničky, neboť každý v tom řetězu uměl cosi zařídit a za tuto službu očekával protislužbu. Dnes by se řeklo korupce a úplatky, ale tehdy to bez toho nešlo na všech úrovních. Proto jsme v tom dnes tak dobří.
Tohle IA VHJ dělá kromě DKW - asi tam má být I.A., což byla první A třída, čili zřejmě špička v oboru a VHJ byla výrobně hospodářská jednotka, což se dá interpretovat jako provozovna, a to ještě asi ta nejlepší v širokém okolí. Kdo by taky dával vozidlo opravit do provozovny, která je na chvostu kvality i rychlosti. To platí i dnes. Prostě si vybereme toho, komu důvěřujeme, že provede opravu včas a kvalitně, a dnes ještě navíc i levně. Tehdy to cenově vyšlo všude skoro nastejno, ovšem záleželo hodně na tom, co jste mohli nabídnout tak nějak mimo účet.
BMW a NSU, KDF i MG. Asi to musela být fakt dobrá opravna, neboť kromě uvedených východoněmeckých značek opravovala i BMW, což známe i dnes. Otázkou je, kolik lidí ví, že se opět jedná o zkratku, na které si Němci obecně velmi potrpí? V tomto případě jde o Bayerischemotorwerke. A protože je Bayern v západní části Německa, je zřejmé, že se jednalo o vozidlo kapitalistické.To NSU je méně známé, neboť je to značka předválečných německých motocyklů - (N)ECKAR(SU)LM. KDF pak v přepisu znamená Kraft durch Freude, což mi překladač přeložil jako "moc radosti", což je úsměvná verze, a jednalo se o značku aut vyráběných v letech 1934 - 1945, opět v Německu. MG, neboli Morris Garages, zřejmě Morrisovi garáže, byla pro změnu značka Britská, vyrábějící rovněž automobily, asi nejznámější je pak vůz MINI, kterým jezdí i Mr. Bean. Jak naše VHJ přišla k opravám těchto vozidel, to opravdu netuším.
Za dvě LP KTO DKW mám na GO - tady je potřeba připomenout, že LP je starší hudební nosič, nebo-li vinylová gramofonová deska ve verzi long play, která obsahovala celé řadové album interpreta, čili většinou šest skladem na jedné a šest na druhé straně. Celkově dokázala hrát cca 45 minut, včetně otočky, neboť byla oboustranná. Víc se na ni nevešlo. Ještě byly SP, neboli singl play, které obsahovaly zpravidla dvě, maximálně pak 4 skladby, to v případě takzvaného maxisinglu. To vám byla vymoženost. V našem případě se jednalo o dlouhohrající desku skupiny KTO, nebo-li Kamarádů táborových ohňů, jejichž zpěvákem byl Waldemar Matuška. Jednalo se zde o úplatek, za který se podařilo doktorovi dostat své vozidlo na opravu. To ale nebylo zdaleka všechno, neboť samotná oprava vyžadovala náhradní díly, a ty pak kooperaci dalších osob. Bylo tedy nutné využít dalších konexí.
Když dostanu na ČVUT syna Kelblové. O tom je tento verš. Smysl celé akce je vysvětlen dále. Kelblová z OPBH mistrovi ČSAO dá do bytu PVC a teplou H2O. uvedená paní pracovala na velice důležité instituci, která měla zodpovědnost za naše bydlení. Byl to Obvodní podnik bytového hospodářství, který spravoval všechny bytové domy. Kdo bydlel ve státním či družstevním bytě, musel spoléhat na někoho z OPBH, aby mu byly včas provedeny opravy v bytě. Mít tady známé bylo štěstí. Dostat nové PVC, čili linoleum z Polyvinylchloridu vyžadovalo nadlidské úsilí, neboť většina potřebných věcí byla zároveň i věcmi nedostatkovými, které člověk bez známostí nesehnal. A když, tak v nedostatečném množství, špatné kvalitě, nebo nevhodném designu. A to nemluvím o zde uvedené verzi výstavního zboží. Ne všechno, co bylo někde vystaveno, bylo nakonec i vyráběno, takže to mohl být způsob, jak získat věc jedinečnou a neobvyklou.
Vystavené na LVT PVC však přiveze skladníkovi DKP šofér V3S. LVT, čili Liberecké výstavní trhy byly jedním z míst, kde bylo možné shlédnout a při troše štěstí i zakoupit nové výrobky, či vzorky. Chtělo to ovšem dobré známé. A taky mít zajištěný okamžitý odvoz. Systém - kdo dřív přijde, ten dřív mele, fungoval dokonale. I tak musela jít řada materiálu přes sklad. V případě OPBH i jiných podniků se jednalo o sklad DKP, čili drobných, krátkodobých předmětů. De facto sklad spotřebního materiálu. Dnes je to asi drobný hmotný majetek, či spotřební majetek. Dopravu pak zajišťoval řidič nejrozšířenějšího nákladního automobilu té doby, staré Pragy V3S, známé taky jako "vejtřaska", což byla nejen zkomolenina tovární značky, ale i popis pocitů, které měla posádka při jízdě. Mimo jiné se jednalo i o oblíbené vozidlo naší armády, protože bylo spolehlivé a všude vyjelo, i když vcelku pomalu.
Všechno dopadne OK za lístky na FOK, tady není sporu, že pojem OK má již dlouhodobě standardní význam. Nejinak tomu bylo i tehdy, takže žádný problém. I lístky na FOK dnes ještě můžeme sehnat, neboť to byla zkratka "film, opera, koncert", kterou mělo, a dosud má, za svým názvem hudební těleso Symfonický orchestr hlavního města Prahy. Zkratka FOK má zřejmě charakterizovat jejich hudební univerzálnost. Shánění lístků na různé koncerty patřilo rovněž k oblíbeným korupčním postupům. Především na představení oblíbených seskupení a kapel, o zahraničních interpretech nemluvě. Bez známostí se mnohdy nedaly vstupenky sehnat ani náhodou, neboť se díky tomuto klientelismu vůbec do distribuce nedostaly. Většinu lístků obdržely stranické a odborové organizace pro svoje členy, a tady byl velký prostor pro klientelistické vazby, neboť předsedové, či jiní členové těchto organizací dokázali těchto možností umně využít.
Šofér ČSAD má o Schumanna zájem. Tady se objevuje partnerská značka ČSAO, a to ČSAD, čili Československá autobusová doprava. I když si nejsem jist, zda se nejednalo o dopravu automobilovou. Firma totiž zajišťovala veškerou dopravu, včetně nákladní. Šofér by pro lino do Liberce nejel jenom tak. Navíc zřejmě v pracovní době, mimo své běžné povinnosti. Byl zřejmě velice kulturní, když si přál lístky na koncert FOK a to přímo cíleně na Roberta Schumanna. No možná tam spíš chtěla jeho manželka, nebo tchýně, nebo to měl jako úplatek pro někoho jiného za něco jiného.
Mistr od ČSAO známou má na PKO, to nebude problém, neboť mistry v opravnách máme dodnes. To PKO mi činí problémy, neboť by se mohlo jednat o Pražskou kulturní organizaci, Pražský komorní orchestr i Park kultury a oddechu. Pražský klub otužilců taktně vynechám. Kde známá pracovala, aby mohla získat lístky na FOK, to je mi záhadou. To ví asi jenom autor. Co lze říct jistě, to je informace o jejím bratrovi. Její bratr v OÚNZ dělá sestřičku. Na tom není nic divného. I můj strýc byl zdravotní sestra, protože pojem zdravotní bratr se moc neujal. A pokud si nevíme rady s OÚNZ, pak se jednalo o Okresní ústav národního zdraví. Čili vlastně nemocnici.
V OÚNZ na WC mistr chytil TBC, to není nic divného. Splachovací záchody byly už tehdy a i přes urputný boj proti nakažlivým chorobám se tu a tam objevily i ty nebezpečné, jako třeba tubera, čili TBC. A kde jinde ji chytnout, než v nemocnici na záchodě.
Musí na RTG, EKG a EEG. Následují potřebná vyšetření. I tehdy běžný roentgen a elektrokardiograf. Tato vyšetření byla kupodivu i tehdy dostupná a běžně užívaná. To EEG, nebo-li elektro-encefalograf, to už asi chtělo známosti. Snad proto ten sestřička.
Spojení ČSAO-ČVUT-OPBH--ČSAD-FOK přerušilo se. Pokud nahlédnete do řádků výše, bude vám zřejmé, že se přerušilo spojení mezi zástupce výše uvedených firem, způsobené onemocněním jednoho z nich. Vypadl tedy jeden článek korupčního cyklu a tento nebylo následně možno dokončit. Vypadl li jeden článek, zhroutil se celý systém a dílo se nepodařilo dokončit. Zpravidla celá transakce skončila na úplné banalitě. Nebyly mobilní telefony, takže se to nedalo domluvit náhradním způsobem. A s TBC nikoho ven z nemocnice nepustili a za ním zpravidla po určitou dobu taky nikdo nesměl.
RNDr. CSc. z ČVUT dá DKW SPZ ABT 25-50 do šrotu. Doktorovi tedy nezbylo nic jiného, než odvézt neopravitelné vozidlo do sběrných surovin. Tady bych usoudil, že se jednalo o Wartburga, neboť Trabanta by vám, vzhledem k vysokému obsahu plastových dílů, nikdo v kovošrotu nevykoupil.
Z ČSSR do MLR z ČVUT RNDr. musí chudák s ČSAD nebo s ČSD. Chvilku jsem si lámal hlavu s významem této věty, až mi to po letech docvaklo. Když dal pan doktor vozidlo sešrotovat, musel v cestě do Maďarska pokračovat náhradní dopravou. Nezbylo mu tedy nic jiného, než využít služeb autobusové dopravy, případně Československých drah.
Tak si říkám, jak by asi taková píseň vypadala za použití současných frekventovaných zkratek. Ivane Mládku, co takhle provést aktualizaci textu pro 21. století?

Vynucování víry

14. května 2014 v 17:21 | najda |  Bůh a jiné záhady
13. 5. 2014

Tu a tam zaslechnu nějaké informace o tom, že někdo přestoupil na jinou víru. Nelze to přitom zjednodušit pouze na otázku náboženství. I politické názory jsou svým způsobem otázkou víry. Stejně tak je náboženství do značné míry politickým programem. Jediná politická strana, která své ideologické teze dotáhla do podoby vpravdě biblické, jsou komunisté. Všem ostatním stranám stačí několik stránek programu a pár úderných hesel.
Možná srovnání Bible, či Biblí se spisy komunistických buditelů, přijde někomu poněkud přitažené za vlasy, nebo urážlivé, ale zamyslíme-li se nad jejich základním posláním, zjistíme, že toto srovnání není až tak úplně nepřijatelné. V zásadě jde ve všech případech o poměrně podrobný popis základních etických i politických myšlenek, o popis ideálního politického, hospodářského a společenského systému. Ne vždy musí být tento popis nereálný či přímo utopický. Je sice jasné, že za současného stavu poznání, cítění, víry, etiky apod., nelze dosáhnout ideálu ani jedné ze zmíněných knih. Na druhé straně na tom můžeme usilovně pracovat, což je asi hlavním smyslem každého politického programu, i toho, založeného na víře v nějakou vyšší spravedlnost.
Problémem ale bývá velice často otázka přesvědčení většího počtu osob o té či oné pravdě a o správnosti té, či oné cesty. Každý systém, ať už náboženský, nebo politický si prošel svými čarodějnickými procesy a křižáckými válkami, nebo jím prochází či v budoucnosti projde. Kdo si myslí, že se tomu vyhne, ten se hluboce mýlí. Vždycky se každé dobré myšlenky chopí špatní lidé. To je úděl dobrých myšlenek. Kdo by si taky osvojoval myšlenku, která je již prvoplánově špatná, že? Leda by snad o její špatnosti nevěděl. Špatná myšlenka se ovšem odhalí velice brzo a velice snadno. Stejně tak se velice rychle odhalí myšlenka dobrá. Vzhledem k lidské skepsi je však téměř vždy postavena do pozice utopie či nesplnitelného snu. Pak se najdou jedinci, kteří si, původně zpravidla v dobré víře, dají za cíl všechny přesvědčit, že to bude fungovat. Mnozí z nich k tomu však bohužel použijí neadekvátní prostředky.
Smutné je, že použití adekvátních prostředků k prosazení dobrých myšlenek bývá zpravidla absolutně neúčinné. Dobře smýšlející jedinci pak použijí méně adekvátních prostředků. Jsou-li však dostatečně etičtí (ti jedinci) může se jim alespoň na čas, a na malém prostoru nastolit podmínky, za nichž může systém fungovat. Jenomže ideální systém obklopený systémy neideálními je zpravidla dříve či později stejně odsouzen k záhubě. Není to proto, že by jeho zastánci byli slabí ve víře, ale je to dáno spíše závistí okolí, které nemůže připustit instalaci takového systému na větší ploše, neboť by to zpravidla znamenalo likvidace doposud zažitých systémů a jistot. Například likvidace soukromého vlastnictví, likvidaci autorit a podobné nepřípustné jevy.
Nastolení ideálního systému pomocí adekvátních, či víceméně adekvátních prostředků, je tedy zpravidla odsouzeno k záhubě. Leda, že by se vedle dobře myslícího vůdce objevila řada prospěchářů, kteří v tomto systému ucítí možnost uchvácení absolutní moci. Zjevně je zcela jedno, zda se takový jedinec prohlásí za jediného boha, nebo za toho nej, nej, nej vůdce, bez něhož by ti ostatní byli úplně ztracení a vydání napospas drsné realitě. V obou případech je to zjevně tatáž fixní idea takového vůdce přesvědčeného o své genialitě a nepostradatelnosti.
V historii to postihlo celou řadu velkých vůdců, kteří to zprvu mysleli fakt dobře a nakonec podlehli přesvědčení o své nenahraditelnosti, nesmrtelnosti, genialitě a kdoví o čem ještě. Bohužel jsou takoví i dnes. A nejsou to ojedinělé výjimky.
Problémem nakonec vždy je nedůvěra poddaných, či podřízených. Objeví se pochybovači. Logicky jsou však přítomni i hlídači původní dobré myšlenky, kteří jsou však v jistém momentě nepohodlní, neboť si, zpravidla jako jediní, uvědomují vznikající nebezpečí kultu osobnosti či zbožštění vůdce, což nechtějí připustit. Bohužel tito pravověrní padají za oběť ideálnímu systému jako první. Jsou totiž hrozbou individuálního přesvědčení vůdce o své neomylnosti.
Jiní vůdcové sice nepodlehnout podobným přeludům, nicméně často podléhají dojmu, že jen oni sami dokážou vybrat vhodného nástupce. Dá se říci, že se ve 100% případů zmýlí, a předají žezlo tomu nepravému, jsa omámeni jeho neposkvrněnými myšlenkami a fasádou, z kterými umně skrývají výše uvedené neduhy a ambice. A opět je zcela jedno, zda jde jen o otázky víry, či politický program. Z obojího se v tom momentě stává jen zástěrka a hromádka slámy či pilin k vyplnění nějaké nabubřelé ohavnosti. Tím se dostávám do období pálení čarodějnic a křižáckých tažení, neboť takovíto vůdcové logicky mají snahu likvidovat všechnu nepohodlnou opozici, byť je to opozice pravověrná, neboť pravá víra se v tomto okamžiku stává přítěží. To je pálení čarodějnic.
Křižáckými taženími se dostávám k otázce získávání nových držav a převádění nevěřících na vlastní víru. Že je to tažení z gruntu násilné, je zřejmé. Prostředky k tomuto tažení použité odpovídají době svého průběhu. Ve středověku se používal meč a oheň. Pak to byly střelné zbraně a plynové komory. Dnes jsou to výbušniny, únosy a jiné teroristické akce. Přitom paradoxně takto získané ovečky nestojí za zlámanou grešli. Žádný Bůh, ať už jej nazveme jakkoliv o takovéto ovečky nestojí. I v Bibli stojí psáno něco o rozsévání semen na úrodnou půdu a skálu. Přičemž úrodnou půdu pro svoje myšlenky najdeme pouze tehdy, přistupujeme-li k rozsévání s citem a pevným přesvědčením o své pravdě. Pak jsme schopni správnost myšlenky zargumentovat.
Pokud však použijeme k prosazení myšlenky zbraně a nátlak, dosáhneme pouze toho, že lidé přijmou víru pouze vně, ale neztotožní se s ní. Společně s námi se budou naoko modlit, a když je nikdo neuvidí, použijí stránky z moudrých knih třeba na podpal, nebo k zabalení potravin, či k něčemu ještě horšímu, neboť jim jejich myšlenky nic neřeknou. Dokonce jim budou protivné, ať už budou ve své podstatě sebelepší.
Slyším-li nějaké zastánce jakékoliv ideologie či víry, že na svou stranu získali nějaké ovečky, jsem pln pochybností. Především pokud se dotyční pochlubí, že tyto ovečky unesli a tím je dle své ideologie zachránili. Být jejich Bohem, nevážil bych si nikdy jejich činů, ani takto získaných oveček, neboť by ke mně nedošla duše ani jedné z nich. Dokonce bych měl pocit, že jsem jim z duše protivný, a že umně napodobují vnější projevy víry, zatímco uvnitř mě z duše nenávidí. A neplatí to jenom o Bohu. Zažila si to i spousta politických ideologií. Kdy v atmosféře strachu vstupovali do stran davy lidí, mocní si mnuli ruce, ale neuvědomovali si, že si tím nasazují vši do kožichu. Běžnou obranou davu je jeho schopnost přizpůsobení se a rozežírání systému zevnitř. Až dav pronikne jako virus až k hlavě, blíží se konec ideologie. Ale zatímco ideologie tím chcípá na úbytě, víra se tím obrozuje a očišťuje.
Je tedy mnohem cennější získávat nové příznivce argumentací a diskuzí, než za pomocí násilí a řinčení zbraní. Neboť přesvědčení příznivci skutečně věří a jsou schopni dále argumentovat a přesvědčovat, zatímco násilně "přesvědčení" příznivci jsou příznivci pouze ze strachu, nebo z prospěchu. Především ti druzí pak mohou být jakékoliv víře velice nebezpeční, neboť jim nejde o víru či program samotný, ale pouze o výhody s jeho prosazováním spojené, jako například posty ve vedení, ve vládě, u moci. Z takovýchto příznivců vznikají noví polobozi a totalitáři, kteří nakonec sami tu hlavní, byť původně dobrou myšlenku, spolehlivě zahubí.

Duchové

13. května 2014 v 17:00 | najda |  Bůh a jiné záhady
13. 5. 2014
Téma týdne 72:

Podobná nadpřirozená témata mě baví. Někdo by si řekl, že jsou to nesmysly, ale já tvrdím, samozřejmě společně s řadou dalších, že jsou věci, mezi nebem a zemí, kterým stále nerozumíme, nechápeme je, a asi je ještě dlouho chápat nebudeme. Problém je v tom, že jsme podezíraví ke všemu, co nelze změřit a zvážit. A duchové nejdou ani změřit, ani zvážit. Dokonce je ani všichni nemůžeme vidět, nebo jinak vnímat. Dokáží to jenom někteří, a těm logicky ti ostatní nevěří. Snažím se být objektivní, takže nikoho z vymýšlení si nepodezírám a předpokládám, že by si něco podobného nevymyslel, protože by mu muselo být dopředu jasné, že bude za blázna. Když navíc vidíte v očích vypravěče nefalšovanou hrůzu, nelze neuvěřit.
Sice jsem ducha zřejmě nikdy neviděl, nebrání mi to však v ně věřit. Prostě předpokládám, že nehmotná část lidského já tady klidně může zůstat a přebývat mezi námi. Kromě toho jsme ještě neviděli řadu jiných věcí, a věříme, že existují. Což mi připomíná známý výrok Bohuše (Bolka Polívky) ve filmu Dědictví, kdy se ptal paní Chýlkové, jestli věří v Boha. Naprosto v souladu s běžnou logikou mu odpověděla, že ne, protože ho nikdo nikdy neviděl. Bolkova odpověď byla logická a dostatečně výstižná - já jsem vašu p..u taky neviděl, a věřím, že ju máte. To je naprosto přesně vyřčená základní pravda o podobných věcech. To, že je nikdo neviděl, nebo alespoň ne podstatná a důvěryhodná většina, nemusí ještě nutně znamenat, že daná věc neexistuje.
Duchové jsou v tomto ohledu nešťastníci, protože spadají do stejné škatulky s ufouny a dalšími jevy a historickými rozpory. Všechno co nám nezapadá do zaběhlých schémat a šuplíků, máme tendenci zpochybňovat. Když to navíc nemůžeme změřit a zvážit, tak je to úplně zavrženo. Jsme dokonce schopni zpochybnit i věci a fakta, která měřitelná jsou. Pro tyto eventuality jsme si našli formulku - podvrh. Platí totéž, co již bylo napsáno. Pokud to nezapadá do šablon a šuplíků, a zároveň je to hmatatelné, popsané a měřitelné, jedná se o podvrh. Naprosto pomíjíme fakt, že nejsme vševědoucí a existuje spousta jevů a věcí, které ještě neznáme a neumíme vysvětlit a definovat. Pokud bychom si zachovali potřebnou objektivitu a nadhled, museli bychom řadu věcí a jevů alespoň připustit. Tedy například i existenci duchů.
Sám jsem je neviděl, ale znám lidi, kteří je viděli. Viděli většinou duchy svých předků, přátel či známých. Někdy i úplně cizích lidí, kteří je třeba chtěli jenom před něčím varovat, nebo na něco upozornit. Možná jim chtěli jenom sdělit, že existují a že si mají zachovat víru. Třeba i víru v život po životě. Duchové mohou být spojováni právě s tímto fenoménem. Koneckonců jsou to většinou obrazy lidí, kteří již dávno nežijí. I když popsány jsou i případy setkání s živými lidmi, kteří se však na daném místě ani při nejlepší vůli nemohli vyskytovat, neboť byli v ten samý čas prokazatelně na opačném konci světa, či alespoň kontinentu.
Psychické propojení některých lidí je neuvěřitelné a nepopsatelné. Velice často se jedná o duševní propojení matky s jejími dětmi. Ale obecně jde zpravidla vždy o kontakt osob, které mají vůči sobě silné citové vazby. Genetika v tom nemusí hrát žádnou roli. Každý z nás zřejmě někdy pocítil ten divný pocit, že se někomu z našich blízkých děje nějaké příkoří. Nemuseli jsme jej fyzicky vidět, ale někde uvnitř jsme se cítili divně. Pociťovali jsme obavu, strach či pocit ohrožení. Tento stav jsem zažil mnohokrát a mnohokrát se mi obavy potvrdily. Proč to tak cítíme, je stejně záhadné, jako samotní duchové.
Konečně, není podmínkou důkazu existence ducha pouze jeho optické spatření. Jeho přítomnost můžeme zaznamenat i jinak. Řada lidí popisuje fyzický kontakt, přestože nic neviděli. Jedné mojí známé se stalo, že když se bavila s přáteli o svém zesnulém manželovi, řekla o něm něco nelichotivého a v tom okamžiku jí sklenice, kterou držela v ruce, vyletěla a rozbila se, jako by jí ji někdo vyrazil z ruky. Od té doby se o svém nebožtíkovi zmiňovala vždy jen v dobrém. Pro jistotu.
Podobných fyzických kontaktů jistě zaznamenáváme hodně, a ani si je neuvědomujeme. Řadu z nich připisujeme průvanu, nebo jiným vysvětlitelným jevům, přesto, že se řada z podmínek vysvětlitelného jevu zjevně nesplnila. Jindy máme pocit, že nám někdo něco našeptává. Může to být až nepříjemně reálný hlas, a velmi intenzivní pocit, který nám sdělí zcela jasnou a ověřitelnou informaci, která však není logicky v daném momentě nijak zdůvodnitelná. Zpravidla jde například o smrt někoho známého či blízkého. Když nám tuto informaci následně někdo sdělí oficiálně, třeba po telefonu, jsme zpravidla šokováni tím, že to pro nás vlastně není žádná novinka, a přemýšlíme, kdo nám to vlastně řekl dřív a proč. Odpověď se nedozvíme, pokud si nepřiznáme, že to byl jakýsi hlas z hůry, či duch samotného nebožtíka. Osobně jsem tento pocit zažil hned několikrát. Dozvěděl jsem se informaci dříve, než by bylo logické se ji dozvědět. Podotýkám, že to bylo v dobách, kdy nebyly mobilní telefony (ano byly doby, kdy skutečně neexistovaly mobilní telefony, ať se to zdá nepravděpodobné), nebyl internet (platí to co v předešlém případě), dokonce jsme doma neměli ještě ani pevnou linku (i toto bylo kdysi faktem). Doma nikdo nebyl, takže mi prvotní informaci neměl kdo sdělit. Přesto jsem ji znal dřív, než ostatní.
Děti jsou zjevně k některým podnětům vnímavější. Dospělí postupně otupí, neboť je jim vštěpováno, že co není jednoznačně dokazatelné, to je pochybné a diskutabilní. Dospělí začínají být velice pragmatičtí a realističtí. Děti ještě nejsou zatíženy předsudky a naučenými poučkami. Pokud jsou ochotny uvěřit v Ježíška, nemají problém ani s komunikací s nadpřirozenými silami, a jsou mnohem přístupnější kontaktu s nadpřirozenem. Samozřejmě jim ale nikdo nevěří, a přesto, že zcela jistě mají pravdu, je jim dospělými vysvětlováno, že se jim to zdálo a že to není pravda. Chyba! Jenom v nich tak zabíjíme přirozené vlohy a prapůvodní citlivost k zachycení vjemů, ke kterým si jinak vypěstujeme odolnost. Někdo tomu říká šestý smysl, jiný třeba pudy. Obecně citlivější jsou ženy. Alespoň pokud jde o lidi. Zvířata si zachovala řadu schopností, neboť na jejich fungování závisí jejich přežití. Není to jenom dobrý sluch nebo čich, či zrak, ale jsou to i schopnosti vnímat podněty, které nejsou slučitelné s jakýmkoliv popsaným smyslem. Podněty, které nelze vidět, cítit čichem, ani hmatem, nelze je slyšet, ani ochutnat. Vyplývá mi z toho, že bychom měli mít naprosto reálně nějaký další smysl, kterému nerozumíme a nedokážeme jej nejen dostatečně popsat, ale ani používat.
Když se lidé baví o duších, připisují jim řadu lidských vlastností. Dělí například ducha na dobré a zlé. Je to čistě lidský dojem, plynoucí z předpokladu, že duchové jsou zatíženi stejnými zlozvyky, jako jejich fyzické protějšky. Je to zjevný omyl. Většina špatných lidských vlastností má příčinu v pozemských statcích a potřebách. Ty jsou ale duchům cizí. Duch nemá politické ambice. Nechce podnikat. Nezávidí. Nemá důvod hromadit majetky, ani toužit po cizí ženě. Proč by to dělal? Nemůže mít tudíž žádné špatné lidské vlastnosti. Nemá k nim důvod, ani nemá fyzickou potřebu, která by v něm podobné špatné vlastnosti vzbuzovala.
Mohou nás samozřejmě vyděsit, pokud s jejich přítomností nepočítáme, nebo v ni nevěříme. Pak se vyděsíme prostě proto, že nás děsí všechno nepoznané, všechno, na co si nemůžeme sáhnout. Nakonec přece existuje neoddiskutovatelná pravda, že mrtvých se bát nemusíme. Ti nám už neublíží, byť velice často vypadají odpudivě a děsivě. Bát bychom se měli živých. Ti dokážou ublížit. A nejenom fyzicky.
Na závěr mohu tedy vesele zvolat, obdobně, jak to kdysi udělali tvůrci jednoho našeho filmu pro děti - ať žijí duchové!

Druhá tvář

7. května 2014 v 16:58 | najda
7. 5. 2014

Téma týdne 71:

V jistém smyslu je to poněkud zavádějící, neboť se druhou tváří mnohdy myslí konec těla, kde záda přestávají mít slušný název. Kdybychom měli všichni takto růžová líčka. Kdyby byly všechny naše údy hebké jako dětská prdýlka. Ona tato druhá tvář přináší mnohé asociace a různé významy. Dá se sem lézt, čemuž se odborně říká anální speleologie. Dá se to líbat, což může být buď projevem čistě sexuálním, nebo naopak výzvou urážlivou, vyzývající k líbání druhé tváře, coby projevu nelibosti, ponížení druhého a podobně. Abych nezabředl do hmoty opouštějící ve víceméně pravidelných intervalech tuto naši druhou tvář, raději se pokusím najít několik myšlenek probírajících jinou verzi druhé tváře.
Druhá tvář bývá chápána jako tvář odvrácená. I Měsíc má svoji odvrácenou tvář. Ve spojitosti s tím je tato tvář považována za tu méně přívětivou a nehostinnou. Na přivrácené straně je slunce, zatímco na druhé stín a zima. Obecně je Slunce spojováno s pozitivními vlastnostmi, zatímco stín a stinné stránky označují spíše opak. Odvrácená strana neboli druhá tvář pak zpravidla nutně znamená méně přívětivou stránku věci, či osoby.
Většinou nám všichni lidé ukazují svoji pozitivní tvář. Každý se podvědomě snaží vypadat lépe, než jaký ve skutečnosti je. Ukazuje svoji lepší tvář, neboť vnitřně cítí, že si takto získá na svou stranu okolí. Řadu lidí tím zmate, neboť neznají psychoanalytické symptomy, jimiž se dá odhalit lež a přetvářka. I když se člověk snaží, jeho tělo ho v mnoha ohledech automaticky zrazuje a znalým osobám tak dává najevo, že tento člověk s námi nehraje narovinu. Bohužel všichni nemáme školení z psychoanalýzy a dalších vědních oborů, takže se necháme snadno oklamat a zmanipulovat. Přitom si neuvědomujeme, že vlastně nevidíme pravou tvář takového člověka, ale jeho druhou tvář. Tu pravou zná jeho nejbližší okolí a pak samozřejmě ti, kdo potřebné znalosti mají.
Paradoxně u těchto lidí nemusí být druhá tvář tou poslední. Někteří nemusí svoji přetvářku ani hrát, neboť třeba jsou sami přesvědčeni o svém poslání. Nicméně jejich pracovní tvář musí být drsná a hrají naopak tu špatnou roli. Zajímavé je, že lidé, kteří jsou ve své podstatě dobří a pozitivní se s negativní rolí špatně ztotožňují, neboť jde proti jejich zásadnímu přesvědčení, takže je snáze odhalíme a objevíme v nich jejich přívětivou podstatu snadněji, než když je to opačně.
Lidé, kteří jsou od podstaty zlí, a takříkajíc zlo zosobňují, dokážou být v hraní klaďáka velmi přesvědčiví, neboť jim nedělá problém nás podvádět a uvádět v omyl. Nepovažují to za nic špatného, takže se jim to hraje mnohem lépe, než dobrým lidem záporák, když to jde proti jejich naturelu.
Nutí mě to, abych se vrátil k starší úvaze o morálních kodexech. Princip je totiž stejný. Morálního člověka může nutnost podpisu něčeho takového urážet, neboť s tím sice souhlasí, ale protože to běžně dodržuje a nikdy by ho nenapadlo to porušit, považuje za ponížení, když někdo a priori předpokládá, že by nemusel morální kodex dodržovat. Je to otázka zásad a mravních priorit.
Zatímco člověk nemorální kodex s klidem podepíše, neboť mu nepřijde nemorální jej vzápětí porušit. Dokonce se bude hájit, že jej neporušil a všechno s klidným svědomím zapře. Podepsat morální kodex tedy de facto znamená, že jsem nemorální, neboť pokud bych byl morální, musel bych se nutně cítit požadavkem podpisu uražen. To je důvod, proč jsem kdysi napsal, že s morálním kodexem souhlasím, ale nikdy jej nepodepíšu, neboť je to pro mě urážlivé, abych se písemně zavazoval k dodržování něčeho, co považuji za elementární slušnost.
Patřím k lidem, kteří neumí hrát druhou tvář. Je to pro život jednodušší. Jak říká pan prezident. Nelžu, neboť jsem líný si pamatovat, co jsem komu nalhal. Mít jednu tvář je pohodlnější, neboť se člověk nemusí hlídat, aby si udržel tu či onu tvář, před těmi či jinými lidmi. Nemluvě o tom, že když se dostanete do konfliktu s dvěma skupinami, z nichž každé jste ukázal zcela jinou tvář, budete nutně konfrontováni s realitou, že vás ani jedna ze stran nakonec nebude brát vážně, neboť bude vaším jednáním zmatená. Nemůžete hrát v jeden moment dvě role, takže je zjevně vždy lepší hrát sám sebe, neboť se podobným problémům spolehlivě vyhnete.
Tak, jak tak, má každý z nás dvě tváře. Většina z nás však dokáže tu negativní potlačit, a ta vyplouvá napovrch jenom tu a tam. Někdy naopak vyplave tvář skrytá hluboko v nás, která nás může překvapit, příjemně či nepříjemně. Někdy je to tvář zbabělce, jindy hrdiny. Nikdo z nás nemůže spolehlivě říct, jak se zachová v extrémních a krizových situacích. Zda vezme nohy na ramena, nebo naopak bude bojovat s nasazením vlastního zdraví. Mnozí z nás nejsou s touto skrytou tváří konfrontováni nikdy, někteří ji objevují dnes a denně, neboť z různých důvodů musí. Vykonávají třeba tak náročné povolání, kdy i tyto skryté tváře musejí v určitých chvílích chtě nechtě vyplout a zafungovat. Ale tato tvář může být trvale skryta, a nemusíme ji objevit nikdy.
Byl bych nejraděj, kdybychom všichni ukazovali jenom tu svoji pravou tvář, ať už je kladná, nebo záporná. Byl bych rád, kdyby dokázali všichni záporáci fungovat na tomto světě jako katalyzátor a přitom škodit jenom přiměřeně. Bez nich by to stejně byla nuda. Byl bych rád, abychom v sobě všichni v hloubi našli hrdinu, spíše než zbabělce. Ale to bych chtěl moc. Tak jak to je, je to asi správně. Musíme bojovat s různými tvářemi a přetvářkami, abychom nasbírali dostatek zkušeností, které můžeme předávat dál.
Ať si každý z nás zachová svou tvář.