Duben 2014

Seriály

28. dubna 2014 v 17:09 | najda |  Úvahy, věda a tak
28. 4. 2014
Téma týdne 70:

Tak toto téma je velice výživné. Jsem pamětníkem dob, kdy nejdelším seriálem byla Nemocnice na kraji města. Ostatně Dietlovy seriály mělo něco do sebe, i když byly poplatné době. Lidé si z nich dělaly legraci, když například tvrdili, že si autoři popletly názvy a seriálu o přehradě dali název Velké sedlo a seriálu o koních pak Dobrá voda. Každopádně nás seriály nikdy netrápily neúměrně dlouhou dobu, neboť měly zpravidla jen o něco málo více než deset dílů. Rozuzlení zápletky se tudíž dalo předvídat a očekávat. Trochu delší byly dětské seriálové Večerníčky. Ty však měly nepřehlédnutelnou výhodu v tom, že každá epizoda byla dokončená, takže si člověk nemusel zoufat, když náhodou nějaký díl neviděl.
Je velmi pravděpodobné, že právě ta Večerníčkovská ukončenost jednotlivých dílů ve mně ukotvila jakousi pudovou náklonnost k takovým seriálům, které mají podobný charakter. Jsou to většinou takzvané sitkomy, které nejsou náročné na nepřerušené sledování dílů. Je mi vcelku jedno jestli je finální produkt hraný, nebo kreslený, takže si mohu vybrat, jestli se budu dívat na MASH, nebo na Simpsonovi. U této skupiny seriálů nejsem příliš vybíravý, i když řadě seriálů orientovaných především na mladší ročníky už taky moc nerozumím. Vždycky jsem však rád, když je zápletka vyřešena v tomtéž dílu ve kterém vznikla. Je to vcelku důležité, protože opravdu nechci dlouhé roky trávit u televize sledováním nekonečných seriálů s neukončenou zápletkou, kde sotva se vyřeší jeden problém, objeví se další dva. Kde odchodem jednoho blbce trápení nekončí, naopak, nahradí jej někdo jiný, ještě blbější, nebo se tam objeví dokonce více blbců různého ražení najednou. Jako bychom toho v normálním životě neměli dost.
Někdo řekne, že tyto nekonečné seriály jsou o životě, a události v nich jsou víceméně typické a reálné. O tom nechci vést spor, to je jistě do značné míry pravda. Ale nezdá se mi, že by někdo byl v běžném životě programový záporák, nebo idiot skrz naskrz. Spíš se v každém člověku snoubí různé charaktery. Běžný člověk je mnohem barevnější, a když na jedné straně je nepříjemný záporák, tak na straně druhé to může být velice milý a příjemný člověk. Jenom prostě v práci jedná jinak, než jak ho poznáte v soukromí. Asi jsem měl štěstí, ale stoprocentního záporáka jsem nepotkal, i když jsem narazil na spoustu blbců.
Když začne v televizi Ulice, nebo Růžovka, vyklízím pozice. Když nějaká stanice dostane ten stupidní nápad, opakovat Dallas, nebo jinou podobně zelenou hrůzu, vypínám televizi a odcházím. Úplně mi stačí se podívat na zprávy, nebo tu a tam pořešit problémy v okolí, nepotřebuji se nervovat ještě u nekonečných seriálů. Na to mě opravdu neužije. Když se někdo na podobný brak dívá, zeptám se jej provokativně, jestli už všichni pomřeli, neboť to jediné mi připadne jako smysluplné vyřešení celé zápletky. Když pak scénárista nechá někoho umřít a vzbudí tím vlnu odporu u diváků, tak zahodí několik měsíců práce a velkou část zápletky hodí za hlavu a hlavního hrdinu opět zázračně oživí. Fantazie scénáristů nezná mezí a postrádá logiku a rozumné vysvětlení.
Pamatuji se na boom který přinesl právě Dallas. Já to považuji za jeden z nejblbějších seriálů, jaký mohl kdy kdo natočit. Skoro bych řekl, že jakýkoliv nekonečný seriál natočený takzvaně ze života, je jenom mrháním materiálem a penězi. Bohužel je to i mrhání talenty zúčastněných herců. I když v dnešní době je zřejmě víc herců, než kvalitních rolí, takže musí brát i podobné nesmysly. Bohužel se jich na nás valí stále hodně a jistá skupinka lidí se na tom pěkně pakuje.
Já se tu a tam kouknu na ten MASH, na Simpsonovi, nebo na Comeback, či jiný komediální seriál a jsem spokojen, protože se nemusím dívat na dalších deset pokračování, aniž bych přišel o nějakou podstatně nepodstatnou informaci.
Byl jsem jistý čas nucen tu a tam shlédnout nějaký ten díl ubohé Ulice. Pak jsem třeba dvacet dílů neviděl, a když jsem zase jeden shlédl, zjistil jsem, že se v seriálu nic nepohnulo. Problémy nebyly vyřešeny ani v náznaku, lumpové si vesele běhali po světě a celý díl řešil věci, které řešit není třeba, neboť podléhají samořešení. Seriál planých řečí, zbytečných postav a nevyřešených problémů. Když si náhodou pustíte první díl a pak ten tisící, ani vám nepřijde, že by se mezitím stalo něco důležitého, kromě toho, že jsou někteří herci o poznání starší. Děj se nikam neposunul. Když si vzpomenu na některé dny ze svého života, děsím se toho, že by někdo podobnou nudu natočil a hle, kohosi to napadlo, a dokonce na pokračování. A světe div se, lidi na to koukají jako zhypnotizovaní a další den stráví polovinu pracovní doby debatou o pár minutách stupidního seriálu.
Já se u televize raději bavím, nebo v ní hledám poučení. Stupidní seriály mi nepřinášejí ani jedno, ani druhé. Tedy alespoň já si pod pojmem zábava a poučení představuji něco docela jiného. Ještě že existují soudní autoři, kteří vědí, že všeho moc škodí. Někteří dokonce tvrdí, že i tři pokračování jsou až moc. Dietl to měl promyšlené. Uzavřené série o nějakých čtrnácti dílech mají jasnou strukturu a vždy se v nich dočkáte vyřešení všeho podstatného, co autoři v první půli seriálu rozpitvali. Samozřejmě se v posledním díle objeví nějaký náznak, který vás má navnadit na případné pokračování, ale je to náznak, který nepokládá žádné velké otázky, spíše budí zvědavost.
Baví mě celkem kriminální seriály. Ty sdružují dohromady kontinuální zápletku týkající se skupiny kriminalistů, kteří na oddělení kriminální případy řeší, a uzavřené epizody kriminálních případů. Tu a tam se objeví složitější případ, který si vyžádá dva, nebo maximálně tři pokračování. Ale víc nás autoři většinou netrápí. Poučení v tom bývá, neboť člověk vidí v praxi, jak asi probíhá vyšetřování, a je mu jasné, že zmást zkušené kriminalisty je velmi složité, až nemožné. Každý díl mi tedy přinese minimálně jednu zásadní informaci, abych nepáchal zločiny, neboť se na to stejně jednou přijde.
Když nenajdu schopný program na jedné ze základních stanic našeho televizního programu, přepínám na dokumenty. To jsou seriály, které mají pointu. Přinášejí ponaučení, jakož občas i ten humor. Záleží, o čem konkrétní dokument je. Často se mi stane, že ani tady nenajdu smysluplný pořad. Koho by bavilo dívat se pořád dokola na bandu obchodníků kupujících zaprášené garáže a sklady v očekávání, co najdou uvnitř. Nebo nadšence neustále dokola něco renovující. I to se jednou omrzí, i když uznávám, že na rozdíl od seriálových postaviček, jsou tohle alespoň borci, kteří něco dokážou.
Pokud jde o seriál ze života, stačí mi docela ten můj. Tu a tam se v něm objeví nutný záporák, ale velice často se i zasmějeme a to od srdce. Poučení mi přináší každý den, neboť denně jsem konfrontován s realitou života jsem nucen řešit různé drobné problémy a někdy si i upravit svoje názory. Když to však srovnám se přihlouplými seriály, vždycky to má nějakou pointu. Nikdo kolem nás není tak úplně Boby, ani tak úplně J.R. my jsme vcelku normální. Normální znamená, že jsme tu a tam tak trochu záporáci ale většinou spíš klaďáci, protože tok tak má být.
Poslední seriál, na který jsem se začal dívat jsou Doktoři z Počátků. Z počátku to vypadalo na celkem pěkný, humorně laděný seriál, než to scénárista pokazil nekonečně intrikujícím hospodským, a když se konečně zbavil hospodského vrátil se nekonečně intrikující Carda Retarda, který se zde svoji bavičskou přezdívku snaží naplnit plnými doušky. Asi se schyluje k jeho odchodu, neboť se do seriálu vetřel další zjevně intrikující člen, bývalý záchranář. To intrikující Blanche a Lexa, to má alespoň lidový humor a neustále se to odehrává v přijatelných mezích, kdy se člověk tu a tam jejich handrkování i zasměje. Až se člověk kolikrát podivuje, kam se průběžně ztrácejí některé postavy, které by na place měly průběžně být, tedy třeba alespoň proběhnout, když jsou součástí rodiny. Scénárista však usoudil zřejmě, že pokud někdo nemá říct alespoň dobrý den, nemá na place co pohledávat, takže se postavy často ocitají v liduprázdných objektech v době, kdy by tam normálně měl někdo být. Naopak pak přicházejí do míst, kde by nikdo být neměl a je tam přitom plno. Prostě mě tento typ seriálů moc nebere a nikdo s tím nic neudělá, a já s tím nic dělat nechci. To bych musel u televize strávit většinu života a to fakt nehodlám. To si raději zajdu do lesa, nebo na ryby, nebo zajdu něco okopat na zahrádku. Práce se vždycky nějaká najde a má to větší smysl, než vysedávat u bedny před trapnými seriály.

Pohřby

25. dubna 2014 v 17:30 | najda |  Úvahy, věda a tak
25. 4. 2014

Nemám rád pohřby. Na začátku roku jsem psal úvahu na téma smrt. Někdy se pak přihodí, že nám okolnosti přiblíží tuto nedílnou součást téměř na dotek. V tématu o smrti jsem rozebral různé úrovně prožívání smrti, podle toho, jak je nám kdo blízký. Toto dělení se logicky přenáší i do otázky následných pohřbů, které jsou historickou součástí našich společenských tradic a konvencí. Již od prehistorie svoje zemřelé pohřbíváme a nenecháváme je napospas dravcům a jiným nadzemním živlům.
Pohřebním obřadem projevujeme našim zesnulým úctu. Je přitom vcelku jedno, jaký způsob pohřbení zvolíme, zda tradiční pohřbení do hrobu, nebo žehem a následné uložení v urně, nebo rozptylem. Každý na to má svůj pohled a těžko soudit, co je etičtější, co je projevem větší úcty a podobně. Například můj dědeček byl členem spolku Přátel žehu. Bylo tedy zjevné, že tento způsob rozloučení byl pro něj prioritou. Poslední přání se mají plnit. Mrzí mně, že jsem u toho nebyl, i když jsem mu to zřejmě slíbil. Vzhledem k selekci vzpomínek, kterou můj mozek provádí bez ohledu na mé vlastní priority, to však nemohu stoprocentně potvrdit. Uznávám ale, že to není omluva.
Pracovně jsem si i pohřby rozdělil. Je to nutné, neboť nejsem profesionální plačka, a jak jsem už napsal, nemám pohřby příliš v lásce. Je na nich něco definitivního. Pravdou však je, že naše podvědomí se lépe srovnává s definitivou, než s nejistotou. Žít v nejistotě, zda nějaký náš blízký člověk žije, či nikoliv, je stresující. Definitiva, kterou je jistota jeho skonu je svým způsobem očistná a přináší sice bolest, ale zároveň i jistou úlevu jistoty. Ne, neponeseme smrt nikdy lehce, především pokud půjde o smrt někoho blízkého, ale dokážeme se s ní snáze vyrovnat, když máme alespoň nějaké jistoty. Především jistotu vědomí, že se dotyčný člověk netrápil, že smrtí skončilo nějaké trápení, duševní či tělesná bolest. A, jak už jsem napsal, pomáhá i jistota definitivy, čili jistota toho, že víme o tom, že dotyčný je skutečně mrtev, že nepanují pochybnosti a nejistota, či plané naděje, že dotyčný snad někde žije a je v pořádku. Pokud žijeme dlouho těmito marnými nadějemi, je naše utrpení z definitivy mnohem větší.
Následuje ceremoniál rozloučení, kterému říkáme pohřeb, a jak jsem řekl, je ve výsledku jedno, jakou variantu zvolíme. Účastí projevujeme zesnulému úctu a pozůstalým svoji účast na jejich bolesti. Ani množství vynaložených prostředků na zajištění obřadu nehraje roli. Pompézní obřad nemusí být objektivním obrazem skutečných citů, které jsme k zesnulému chovali, či které k němu chovala jeho rodina. Bývá to spíše okázalá ukázka ostatním, že na to pozůstalí mají. On i pohřeb za málo peněz může být důstojný, a mnohdy působí mnohem osobněji a příjemněji, než přeplácaná a nabubřelá okázalost, až kýčovitost drahého pohřbu.
Pokud máme to štěstí, že pro nás není pohřeb nijak osobní, a umožňuje nám to jistý nadhled, můžeme mnohem lépe posoudit estetickou i osobní hodnotu rozloučení. Je rozdíl, zda za něčím stojí srdce, nebo peníze. Tento odstup můžeme mít pouze u rozloučení, které je pro nás víceméně neosobní. Je to první skupina lidí, kde není naše účast nutná. Jsou to takzvaně cizí pohřby. Rozloučení s lidmi, které jsme neznali. Takových pohřbů probíhají denně tisíce, v různých částech světa. K některým se dostaneme náhodou, neboť neočekávaně zkříží naši cestu, o jiných se ani nedozvíme. Je to skupina pohřbů, které, i když o nich víme dopředu, tak na ně zpravidla nechodíme. Kdo z nás se občas nezastaví před vývěskou pohřební služby, aby si přečetl vystavená parte. Kdo z nás na nich neobjevil někoho, koho nějakým způsobem znal. Avšak ani na jeden z těchto pohřbů zpravidla nechodíme, pouze si na ty lidi vzpomeneme, pokud jsme je znali.
Druhá skupina je tvořena pohřby, kam musíme jít ze slušnosti, abychom projevili úctu někomu, kdo nám byl svým způsobem blízký. Ať už jde o spolupracovníka, spolužáka, kamaráda, souseda či nějakou veřejnou osobnost, které jsme si vážili. Tato účast je sice nepovinná a neúčast je omluvitelná, ale je to skutečně v rovině projevu úcty a slušnosti. Sami si musíme stanovit okruh lidí, které bychom měli tímto způsobem uctít. Je to individuální. Záleží to hodně na tom, jak moc jsme s takovým člověkem byli v kontaktu, zda nás ten člověk nějakým způsobem v životě ovlivnil, zda jste společně prožili něco, co ve vás vyvolalo pocit závazku. Osobně cítím jako projev slušnosti jít se rozloučit s nějakým blízkým sousedem, či s lidmi, se kterými jsem úzce spolupracoval například v zastupitelstvu, s blízkými přáteli a přáteli mích blízkých, s lidmi s nimiž jsem sdílel nějakého koníčka v jehož rámci jsme vykonávali společné aktivity a tak dále.
Třetí skupina je nejbolestnější. Zahrnuje všechny naše blízké a příbuzné. Zde vlastně neexistuje omluvenka. Nicméně bývá tato ztráta natolik bolestná, že nám mnohdy svazuje nohy a stahuje hrdlo natolik, že těžko hledáme sílu k účasti. Každý den, měsíc i rok, kdy se nemusím účastnit takovéto události, velebím jako příznivý. Je-li takových let několik po sobě, hovořím o velkém štěstí, které nás poctilo svou přízní a nepovolilo osudu nějak významně zasáhnout do našich životů. Nicméně, ať chceme, nebo ne, ten den vždycky jednou přijít musí. Nemládneme. Stárnutí s sebou nutně přináší nutnost konce. Neumíme to zatím ovládnout, a tak se chtě nechtě musíme neustále smiřovat s nezvratnými fakty. Osud s námi hraje ruskou ruletu a nikdy nevíme, na koho padne ostrá.
Děkuji za každý rok, kdy ostrá nepadne.

R.I.P.

25. dubna 2014 v 17:15 | najda
25. 4. 2014

Pohřeb přináší pocit něčeho definitivního. Chceme-li si zachovat alespoň malou naději něčeho pozitivního a lepšího, nezbývá nám nic jiného, než se snažit, aby jedinou definitivou pohřbu byl odchod fyzického těla. Nesmíme nikdy připustit, aby se jednalo o definitivní odchod i z našich duší a vzpomínek.
Jako dítě bych vsadil boty za to, že jsem se viděl se svým dědečkem z máminy strany. Pohled na datum jeho úmrtí a mého narození však zcela jasně ukazuje, že to nebylo možné. Přesto si dědečka pamatuji jako živého člověka. Čím to je? Je to právě tím, že na něj jeho blízcí nezapomněli, a že v jejich vzpomínkách a paměti zůstal živým člověkem. Takového mi jej připomínali. Když se tyto vzpomínky dostaly do kontaktu se vzpomínkami fyzickými, ukrytými ve fotografiích a věcech, které dědečkovi patřily, vznikl plastický a živý obraz člověka, kterého jsem nikdy nepoznal, a přece ho mám v paměti, jako živou osobu. A to je to, co bychom měli zachovat i když se rozloučíme s fyzickou podstatou člověka.
I další generace našich potomků si díky fotografiím, filmům, nahrávkám, dopisům a dalším věcem, v kombinaci s naším vyprávěním a vzpomínkami, budou moci o předcích, které nikdy neviděli udělat velmi plastickou představu, a tito lidé budou tak žít dál. To je pro nás i pro další generace důležité, aby s odchodem fyzického těla, neodešlo z našeho života úplně všechno, co zde takový člověk zanechal.
Zemřel mi strýc. Včera? Před týdnem? Před měsícem? Před rokem? Před lety? Chci tím jen zdůraznit, že čas není podstatný. To co teď napíšu platilo včera, platí to dnes a bude to platit i nadále.
Když jsem se to dozvěděl, nebyl jsem překvapen. Jeho zdraví již nebylo takové, aby nás naplňovalo přehnaným optimismem. Považoval jsem to za jeho osvobození. Celý život si jej pamatuji jako veselého, činorodého, vitálního a pracovitého člověka, sportovce. Stav, ve kterém se poslední měsíce nacházel, musel pro něj být velice frustrující, a ubíjející. On, který se celý život proháněl na lyžích, běžkách, na kole, či pěšky po horách a dalších destinacích, byl odkázán na péči a pomoc druhých. Nedokážu si představit, jaké pocity to v něm vyvolávalo.
Ale buďme pozitivní. Když jsem začal vzpomínat, zjistil jsem, že byl vlastně mít třetím otcem. Vysvětlení je snadné. Byl u spousty mých kroků, u kterých by člověk logicky chtěl vidět tátu. Objektivní příčiny však chtěly, aby to byl on, kdo u mě v těchto momentech stál. Byl to on, kdo mě postavil na lyže a naučil mě lyžovat. Naučil mě, jak se připnout na kotvu, jak jezdit na pomě. Postavil mě na běžky. Nakonec to byl on, kdo mě naučil jezdit na kole. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Jel jsem na dětském pionýrovi po dvorku a volal - "strýcu, držíš?!" odpověděl - "držím" a přitom šel dva kroky za mnou s rukama za zády. To jsem ale zjistil až později. Záchranu mi dával jenom při obrátce na konci dvorku.
Byl to on, kdo v konečném důsledku zajišťoval moje sportovní vybavení. Ano, platili to naši, ale strýc to byl, kdo lyže koupil, namontoval na ně vázání, koupil lyžařské boty a hůlky. Byl to on, kdo mi před pár lety věnoval svoje staré horské kolo, i když slovo staré je spíše eufemismus. Zase tak staré nebylo.
Jako děti jsme s ním absolvovali spoustu výletů za krásami naší vlasti. Byl to on, kdo mě jako malého kluka nosil na zádech, a já byl připraven mu to oplatit. Klidně bych s ním absolvoval jakýkoliv výlet, kamkoli by si přál, a klidně bych ho tam na zádech donesl, projevil by toto přání. Nebudu už mít příležitost mu to fyzicky oplatit. Nicméně jej přesto všude ponesu s sebou.
Vzpomněl jsem si na hrady a zámky, kde jsme spolu byli, a na naše letní i zimní túry po Jeseníkách. Stejně jako na poslední společný výlet, který jsme absolvovali před třemi lety. Jeli jsme společně na Šumavu. Strýc by normálně jel s ostatními na kole, ale zdraví mu to již neumožňovalo, tak jsem mu dělal sparingpartnera na pěších túrách po Šumavě. Považuji za štěstí, že jsem s sebou měl videokameru a foťák a společné zážitky si zaznamenal. Dnes se můžu k těmto okamžikům vrátit a připomenout si je, jako by se staly nedávno.
Když jsem si tedy promítl všechny společné zážitky, nemohl jsem dospět k jinému závěru, než k tomu, který jsem zmínil před chvílí. Strejda byl u okamžiků, u nichž by člověk logicky viděl tátu, takže mi v mnoha ohledech tátu suploval. O to osobnější pro mě jeho odchod je.
Ale, jak bylo řečeno na počátku. Nesmíme připustit, aby odchod fyzický, byl odchodem definitivním. Musíme si zachovat vzpomínky, a to jak ty nehmotné, uschované v našem srdci a v naší paměti, tak ty hmotné spočívající na fotografickém papíře, celuloidu či jiných nosičích. Jejich kombinací dokážeme vytvořit i pro ty, jež jej neznali jeho velice hmotný a trojrozměrný obraz.
Viděl jsem strejdu v poslední době asi třikrát. I přesto si jej budu pamatovat jako člověka veselého, vitálního, pracovitého a poctivého, jakého jsem ho znal celá dlouhá léta, a takového ho budu představovat svým potomkům, a lidem, kteří neměli tu čest se s ním setkat osobně.

Strýcu, odpočívej v pokoji. Vím, že tady budeš navždycky s námi.

Magie

24. dubna 2014 v 17:04 | najda |  Úvahy, věda a tak
24. 4. 2014


Téma týdne 69:

Magie, kouzla a čáry. Je jen otázkou, kterou magií se zabývat. Svá kouzla umí příroda i život. Třeba jenom zrození nového života je magické, či kouzelné. Při bližším pohledu na cokoliv objevíme řadu kouzel. Stačí jenom pohled na východ či západ slunce a musíte nabýt dojmu, že jde o kouzlo. Každý den je to jinak. Kouzlo přírody je v tom, že neudělá dvakrát úplně to samé. Každý jedinec je originál. I to, co je zdánlivě úplně stejné, má charakteristické individuální znaky. Jako typický příklad je možné uvést vločky sněhu.
Ty nejobyčejnější věci jsou zpravidla nejkouzelnější. Jenom si to neuvědomujeme. Považujeme řadu těchto věcí za samozřejmost. Jejich kouzlo nám uniká, neboť jsme zaujatí jinými věcmi a činnostmi. Mnohdy nás více zajímají peníze a jejich hromadění, než kouzla každodenního života. Když si vzpomenu na svoje dětství, musím říct, že nejkouzelnější zážitky z hor jsem jako dítě měl v době, kdy na podnikové chatě ČSAO v Jeseníkách nebylo topení, ani teplá voda, a elektřinu zajišťoval dieselagregát, který bylo nutné po příjezdu nejdříve k činnosti přemluvit, což často trvalo i několik hodin. Zařízení, které bylo celý týden v klidu, při teplotách hluboko pod nulou, bylo nutné rozpohybovat a rozehřát. I když se to nakonec podařilo, kvalita osvětlení byla nevalná. Žárovky jenom mžouraly a jejich světlo připomínalo dnešní úsporné zdroje. Jak to charakterizoval pan prezident, bylo tam světlo, jak v márnici.
Topit jsme si museli v Petrách. Pokaždé jsem měl jedno topidlo na starosti. Spal jsem vedle kamen a musel jsem v nich po příjezdu rozdělat oheň a pak jej udržovat. Mělo to své výhody i nevýhody. Spal jsem u tepla, což ovšem splňovalo kritéria pro výhodu i nevýhodu. Výhoda byla, že jsem měl teplo jako první, nevýhoda byla, že po roztopení kamen bylo vedle nich tepla až moc. Ráno, když byla kamna vyhaslá, byla stejně všude stejná zima. Pak jsme se šli umýt. Jak jsem již napsal, žádný vodovod s teplou vodou tam nebyl. Venku byla smaltovaná koryta, která známe z vojny, a do nich tekla ledová voda z nedaleké studánky. V tom jsme se museli mýt. Pro mě to s odstupem času znamená to největší kouzlo, které pominulo v momentě, kdy byla do chaty zavedena elektřina, vybudováno ústřední topení, postavena koupelna a rozvedena teplá voda. Pak už to nebylo ono.
Kouzlo života s minimálním přístupem civilizace jsem si následně užíval na jiném táboře. S hrůzou jsem zjistil, že dnešní děti by v přírodě sami nepřežily zřejmě ani den. Neumí rozdělat oheň, neumí se v přírodě orientovat a neumí ještě spoustu dalších věcí. Jediné co je zajímá, je mobil a internet. I když vedení tábora jasně na přihláškách uvádí, že děti nemají mít mobilní telefony, ani jiné přístroje, přesto jim je rodiče s sebou dávají, a to i s tím rizikem, na něž jsou upozorněni, že bude dítěti přístroj odebrán a uložen u hlavního vedoucího. Pobyt pod stany v přírodě řadě z nich kouzelný nepřipadá. Mě stále ano.
Když se přesunu na kouzla tvořená lidmi, tak musím konstatovat, že cokoliv kdy lidstvo vynalezlo a vymyslelo, je kouzelné, i když nám to tak už dnes nepřipadá. Teoreticky můžu přeskočit všechny běžné potřeby, počínaje nožem, jehlou, oděvy a zdaleka nekonče čímkoliv dalším, na co si jen vzpomenete. I ty nejobyčejnější věci jsou kouzelné, když si uvědomíte, jak jsou jednoduché a přitom lidstvu trvalo i řadu století, než je vymyslelo a zdokonalilo. A to jsem prozatím jenom u jednoduchých věcí, k jejichž funkčnosti je zapotřebí lidská zručnost a práce. Co teprve, když přidáme věci poháněné různými druhy energií, počínaje parním strojem až po kosmické rakety. Stačí, když vám někdo otevře nějaký servisní poklop odhalující složité rozvody a technologie a máte pocit, že jste se ocitly v říši divů. Že za fungováním těchto strojů stojí nějaká kouzla. Ostatně, kdybyste před několika desítkami let někoho přivedli k vypínači a jeho pouhým otočením rozsvítili světlo, asi by vás opravdu považovali za čaroděje. Stejně tak by ještě před nějakými třiceti lety vypadal člověk s handsfree v uchu, jako dokonalý blázen, o mluvení do placatého kusu plastu nemluvě. On jako blázen nakonec vypadal i Bell, když prezentoval první telefon, neboť nikdo nevěřil, že lze hlas přenést pomocí drátů na libovolnou vzdálenost a tak spolu vzájemně komunikovat.
Všechny moderní vynálezy by v jejich nedaleké historii nutně vypadaly jako kouzla. Ale nakonec všechny časem zevšedněly, takže jejich kouzlo pominulo, i když ne pro všechny. Je stále spousta lidí, kteří se nechávají unášet kouzlem některých věcí, sbírají je, opravují, renovují a zachovávají pro budoucnost. Jakmile je některý vynález překonán a nahrazen dalším, zafunguje po určitém čase opět jeho kouzlo a přiláká řadu dalších obdivovatelů. Jako příklad mohu použít staré parní lokomotivy. Když začaly jezdit, lidé se jich bály a obdivovali je. Pak jim zevšedněly a dnes zase, díky nadšencům, jejich kouzlo opět funguje. Stejné je to třeba i s autoveterány. Zní to nepravděpodobně, ale i dnešní moderní vozy se jednoho dne stanou veterány. Pamatuji se, jak jsme obdivovali novou Škodu 100, následně Škodu 120, nebo Favorita. A dnes je to všechno historie a tyto vozy se začínají objevovat jen na srazech veteránů. Opět objevujeme kouzlo jejich jednoduchosti. A stejné to je se vším, co lidé kdysi vymysleli, jako novinku a časem to bylo překonáno novými vynálezy, modernizací a dalším vývojem. Když je to nové, je to kouzelné, pak to zevšední, a nakonec je kouzlo oprášeno nadšenci a sběrateli.
Nedávno jsem návrat kouzla zažil, když jsem našel na webu virtuální obchoďák se zbožím, které se v našich obchodech objevovalo před dvaceti a více lety. Některé vzpomínky mi vehnaly slzy do očí. Prakticky všechno, co bylo vyfoceno a vystaveno si pamatuji. Ať už to byly potraviny, elektronika, hračky, či cokoliv jiného. Dokonce, i když najdu nějaký střep na zahradě, objeví se okamžitě kouzlo, které jej umístí na speciální kámen na skalce. Každý tento střep má svoji historii a je škoda, že neumí vyprávět.
Nakonec jsem si nechal to, co jsme zvyklí nazývat kouzlem a magií. Jsou to produkce kouzelníků, mágů a iluzionistů. Ti existují snad stejně dlouho jako samo lidstvo. Kdysi si vystačili s příchodem z mlhy, znalostí okolí a přírodních zákonitostí. Pak předpověděli déšť, nebo útok nepřátel. Měli často dobré pomocníky, kteří jim včas poskytli informace, které jiní neměli. Přinášelo jim to jisté výhody a výsady. Každé kouzlo se ale časem provalí. Kouzelníci a mágové však byli vždy lidé zvídaví a dokázali využít všech poznatků aktuálně moderní vědy. Takže si osvojili znalosti, které jiným připadaly magické. Dnes to, co znali staří mágové, zná většina žáků základní školy. Většinou to byla chemie, způsobující výbuchy a mlhy, či ohňostroje. Nebo optika, vyvolávající optické klamy, či mechanika, která dobře ukryta rozpohybovala věci, od kterých se pohyb neočekával.
Dnešní mágové to mají složitější. Je nasnadě, že řadu jednodušších kouzel už sami pustili do světa. Většinou jsou to jednoduché podfuky, které ovšem vyžadují určitou přípravu, šikovnost a umění odvádět pozornost publika. Někteří méně šikovní si na menší šikovnosti dokonce svoje kouzlení založili, a používají tyto pomůcky nikoliv k obelstění a vyvolání úžasu, jako spíš k pobavení a vyvolání smíchu. Ale nakonec je to stejné, jako s parodováním čehokoliv. Chcete-li parodovat například hru na housle, je lepší, když na ně doopravdy umíte hrát. Stejně tak parodovat kouzlení znamená, že parodované triky musíte skutečně ovládat, takže úvaha o nešikovném kouzelníkovi se ukazuje jako lichá. Nešikovnost je totiž pouze předstíraná.
Jsou magické kousky, které nás skutečně ohromí. Zatímco u některých předpokládáme existenci tajných úkrytů, zrcadel a podobných rekvizit, u jiných nám naše představivost nestačí. Jak dostane kouzelník prsten na nohu sklenice na víno? Jak nacpe minci do sklenice od koly? Jak proleze sklem výkladu přímo na ulici? Jak prostrčí ruku do vitríny se šperky? Jak nechá zmizet sochu Svobody? Nebo jak se dokáže před zraky davu lidí vznést do vzduchu bez přistaveného jeřábu? To je pochopitelné pouze zasvěceným. Na jedné straně lze předpokládat, že tito lidé vědí, či umějí něco, co my nevíme a neumíme. Na druhé straně možná jenom umně využívají naší nepozornosti a prostředků moderní vědy a techniky. Nebo jsou to mimozemšťani. I představa dalších světů a civilizací ve vesmíru dnes působí kouzelně. Po jejich objevení se stane všední a po jejich zániku opět nabyde na magičnosti. Magie, kouzla a čáry. Doporučuji je všechny upálit na hranici jako kacíře. Toť středověk. Magie, kouzla a čáry. Nafilmovat, zaplatit, oslavovat. Toť současnost. Magie, kouzla a čáry. Doporučuji obdivovat a žasnout. Toť ideál.

Vesmír

23. dubna 2014 v 17:00 | najda
23. 4. 2014


Téma týdne 68:


Všeobjímající témata jsou záludná. Zdánlivě je o nich možno napsat mnoho, ale je zde veliké riziko, že člověk zabředne do podrobností, kterým ne zcela rozumí. Mě při úvaze k tématu vesmír napadají určité podobnosti, jako například vesmír v nás, a podobně. Vzhledem k jisté podobnosti různých systémů lze odhadnout, že pokud pochopíme jeden systém, budeme blízko k pochopení systémů dalších, byť třeba komplikovanějších.
Vesmírem je v jistém slova smyslu i naše tělo. Každé buňce musí organismus připadat jako nekonečný vesmír, ale jenom my, si vlastním uvědoměním dokážeme jednoznačně přiznat, že máme své pevné hranice. Za těmito hranicemi je další vesmír, tvořený naším okolím. Přičemž naše obec může být dána jako příklad jedné sluneční soustavy a jeden stát, jako představitel galaxie. Celá Země je pak jeden velký vesmír. I zde si dokážeme jasně představit jeho konec. Nicméně zde jednoznačně vidíme, že kromě pevného povrchu, který tvoří hmatatelné hranice, existuje ještě plynný obal, který je proměnný. Vrátím-li se zpět k jedinci, či člověku, pak by měl i on mít odpovídající plynný obal. Někdo tomu říká aura, jiný za tím vidí energetické pole, či něco jiného. Každopádně jsem přesvědčen o tom, že každý jedinec má i tento nehmotný obal, který je součástí našeho soukromého vesmíru.
Hovoří pro to mnoho okolností. Nejen poznatky některých učení a filozofií, ale i poznatky sociologické či jiných uznávaných věd. Při jednom školení o jednání s lidmi jsme byli instruováni, že každý člověk má kolem sebe určitý osobní prostor, který je nutné respektovat. Někdo si nás pustí relativně blízko k tělu, neboť má tento prostor úzký, jiný před námi začne couvat už při přiblížení na několik metrů. Tento prostor je individuální. Svým způsobem to pro mě dokazuje výše uvedené tvrzení o nehmotném obalu každého z nás, neboť toto může být jedním z jeho projevů a důkazů. Čím mocnější bude obal, tím více bude dotyčný člověk izolován od okolí a tím více se bude cítit ohrožen při narušení tohoto prostoru. Takže kladu řečnickou otázku - není to tak i s naší planetou? Eventuálně i s jinými planetami? Některé jsou velice přístupné a lze je snadno zkoumat, jelikož jejich obal i gravitační pole jsou slabé. Jiné halí neproniknutelná atmosféra a jejich gravitační pole je silné.
I naši sluneční soustavu bude zřejmě obklopovat podobné energetické pole, podobné atmosféře, stejně tak bude podobné pole obepínat celou naši galaxii.
Kdysi si lidé nedokázali představit nic víc, než naši sluneční soustavu. Cokoliv dál jim připadalo nepředstavitelné a relevantní pro ně byla myšlenka, že hvězdy jsou nějaké svítící body v blízkém vesmíru. Později jsme za sluneční soustavou odhalili naši galaxii, a poté za naší galaxií další podobné i zcela odlišné galaxie, které zaplňují tu část vesmíru, kterou nám bylo doposud umožněno poznat. Co je dál si nedokážeme představit. Netušíme, jak vypadá konec vesmíru. Dost možná je opět tvořen podobným energeticko-plynným obalem a je součástí dalších vesmírů. Dokud nedohlédneme konce toho našeho, nebudeme to nikdy vědět jistě.
I stávající vesmír může tvořit měnící se počet galaxií, každá galaxie může být tvořena měnícím se počtem slunečních soustav, a součástí slunečních soustav může být měnící se počet planet a dalšího materiálu. Opět beru analogii na Zemi. Země je tvořena neustále se měnícími ekosystémy, pohybují se celé kontinenty, mění se morfologie, mění se hranice států, jejich velikost i počty. Vesmír je zcela určitě stejně proměnný, neboť zjevně nic zde není stabilní a statické. I uvnitř nás probíhají změny. Celá život je nepřetržitá změna. Vzhledem k těmto změnám se skoro nabízí myšlenka, že člověk, který se narodí a člověk, který o pár desítek let později zemře, jsou zcela rozdílní lidé, byť sdílejí společné zkušenosti a myšlenky. Protože se měníme každým dnem, každou hodinou a každou vteřinou, jsme sice zdánlivě tíž, ale přesto stále jiní. I jedno staré přísloví praví, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. Neplatí to tedy zjevně pouze o řekách. Platí to i o nás, o našem okolí, našem kontinentu, o celé planetě, soustavě, galaxii i o celém vesmíru.
Hvězdy se zdánlivě nehýbou, ale ve skutečnosti se řítí vesmírem obrovskou rychlostí, a to najednou v mnoha směrech. Vezměme si třeba Zemi. Otáčí se kolem vlastní osy. Obíhá kolem slunce. Absolvuje precesní pohyby - naklánění osy. Společně se sluneční soustavou rotuje kolem jádra galaxie. Společně s galaxií se pohybuje dalším vesmírem a to ještě dost možná není vůbec všechno.
Zajímavým vesmírem na zemi je moře. I zde platí všechno to, co jsem již napsal. Dokonce je tu a tam viditelný i obal ve formě oparu či mlhy. Ani státy nemají úplně jednoznačné hranice. Vždy je tvoří různě široké hraniční pásmo, a to jak na souši tak na moři, dokonce i ve vzduchu. Je to neplánovaná paralela, neboť vyplynula z vesmírem stanovené nutnosti. I zde se projevuje rozdílnost velikosti styčných ploch. Zatímco některé státy je vědomě zmenšují, nebo dokonce téměř ruší, jiné se naopak snaží je co nejvíce rozšířit, aby byly lépe chráněny před vlivy okolí.
Vesmír je všude. I buňka má svůj vnitřní vesmír, stejně jako částice hmoty mají svůj vesmír tvořený protony, neutrony, elektrony a dalšími částicemi. Zde je snad nejlépe viditelná podobnost tohoto mikroskopického vesmíru s tím velkým, neboť jádro atomu lze chápat jako slunce a další částice pohybující se rychleji, či pomaleji kolem něj, můžeme přirovnat k planetám. Jak jsem tedy zmínil na začátku, pochopíme-li strukturu a fungování jednoho vesmíru, dokážeme snáze pochopit strukturu a fungování všech dalších vesmírů, byť nám ta srovnání mohou často připadat velice přitažená za vlasy. Ale věřte nebo ne, funguje to. I když máme někdy pocit, že především otázky politické či národnostní a další věci spojené s lidským konáním a existencí, se řídí poněkud, nebo zcela, jinými zákonitostmi. Nakonec stejně dojdeme k zobecnění, u kterého zjistíme, že je platné univerzálně, bez ohledu na to, zda podléhá pouze zákonům přírodním, nebo byť jenom zdánlivě, zákonům lidským. Ale on i člověk je jenom jedním malým vesmírem a nakonec se chtě nechtě stejně řídí týmiž zákony, které platí kdekoliv jinde ve vesmíru, a nic podstatného s tím nenadělá.

Stroj času

22. dubna 2014 v 17:28 | najda
22. 4. 2014

Téma týdne 67:

Toto zařízení si dnes dokážeme představit jenom ve fantaziích. Vidíme je v různých filmech, a v teoretické rovině o nich tu a tam pohovoří, či napíše nějaký vědec. Ale zřejmě je jen otázkou času, kdy bude problém cestování časem vyřešen. Stejně jsme vyřešili i samotné cestování. Kdysi bylo nepředstavitelné využití páry, nebo jízda automobilem. Řadě vynálezů z tohoto ranku byl prorokován jepičí život a jejich praktická nevyužitelnost. Budoucnost to však většinou viděla jinak. Jezdíme rychlými automobily, létáme v nadzvukových letadlech, dokonce létáme do vesmíru. Cestování v čase je jenom další logický krok. Asi to bude problém vhodného energetického zdroje, jako u dálkových letů do vesmíru, a zajištění vhodné cestovní rychlosti.
Teorie relativity tento problém teoreticky vyřešila. Pokud bychom byly schopni cestovat několikrát rychleji, než světlo, mohli bychom nahlédnout do naší minulosti, neboť bychom pak byli schopni předběhnout světelné paprsky nesoucí informaci o naší současnosti a dohnat paprsky s naší minulostí. Pokud bychom se pak stejně rychle vrátili, je docela dobře možné, že bychom byli schopni přistát v podstatně dřívějším čase, než ve kterém jsme vzlétli. Ale protože naše známá minulost nepřinesla žádné podobné setkání, dá se předpokládat, že bychom pravděpodobně letěli do mnohem vzdálenější minulosti, kde by nás naši pra předkové považovali za Bohy, což už zdokumentováno je.
Trochu jiný problém nastává při cestě do budoucnosti. Tu vlastně podnikáme každý den. Každou vteřinou se posunujeme k budoucnosti, která se tak pomalu, ale jistě stává minulostí. Zbývá jenom vyřešit problém, jak se posunout rychleji kupředu, což budeme samozřejmě potřebovat i při cestě do minulosti, abychom se dokázali úspěšně vrátit. Samozřejmě to bude reálné pouze v případě, že minulost, kterou navštívíme, bude skutečnou minulostí, či zda se nebude jednat pouze o její obraz. To by se samozřejmě rovněž mohlo stát. Poznání budoucnosti bude zřejmě hodně závislé na tom, zda existují paralelní světy, ve kterých již náš čas dávno pominul a existuje tam paralelně naše budoucnost. Pak by ovšem mohl logicky existovat i opačný paralelní svět s naší minulostí. Pak by ale cestování mezi nimi mohlo být relativně snadné.
Na některé cesty máme náhradní prostředky. Především minulost známe celkem dobře. Můžeme nastrojit lidi do kostýmů a minulost si nahrát. Pomocí počítačů dokážeme naanimovat i minulost velmi vzdálenou. Kdyby naše filmy viděli lidé v minulosti, asi by byli velmi překvapeni, že máme natočeny živé dinosaury, přičemž my víme, že to není pravda. I první film zachycující příjezd vlaku do stanice vzbudil zděšení. Dokážu si představit, jak by asi lidé neznalí dnešní technologie reagovali na příchod T-Rexe na scénu.
Zatímco minulost dokážeme nahrát celkem přesvědčivě, přechod do budoucnosti už je víceméně závislý na fantazii tvůrců a odhadu možného vývoje. Jde spíše o představu. První sci-fi filmy působily ve své době velmi přesvědčivě, zatímco dnes se nad nimi jenom usmíváme, jak byli naivní. Myslím, že týž osud budou mít i naše moderní sci-fi, až na ně budou hledět příští generace, které už budou s budoucností seznámeny mnohem lépe.
Naše reálné cestování časem je víceméně jenom hrané a kašírované, nicméně řadu historických událostí máme zachycenu díky filmu. Především díky filmu dokumentárnímu, který zachycuje nehrané záběry z reálného života. Tak se můžeme podívat do minulosti věrohodně a vcelku zblízka, byť kvalita není někdy příliš valná. I tak nám to umožňuje vidět děje, jež již pominuly, stejně jako lidi, kteří už nežijí a místa, která dávno zanikla díky lidskému konání. Filmové kamery jsou jakýmisi stroji času, byť nám můžou minulost pouze zprostředkovat, nemohou nás do ní reálně přenést. Ale i to už je pokrok.
Jednodušším strojem času je fotoaparát. I když dokáže zachytit jenom jeden okamžik, bývá to okamžik velice cenný, a se vzdalující se dobou jeho pořízení, pak zároveň i čím dál zajímavější. Někdy má člověk tendenci nějaký záběr zahodit, neboť mu připadne nedůležitý a nezajímavý. Když se na stejný záběr podívá za deset let, zjistí najednou, jak zajímavý a důležitý ten záběr vlastně je. Za další roky se zajímavost snímku postupně zvětšuje.
Pravidelně se o tom přesvědčuji při prohlížení starých fotografií v kronikách, i ve vlastním archivu. Původně nezajímavé fotografie se najednou po letech stávají zajímavými a postupně odhalují svoje kouzlo. Rád používám tento stroj času, abych si připomněl místa a lidi, které jsem už léta neviděl. Místa, která už mnohdy vypadají docela jinak a lidi, kteří už mnohdy nežijí. Tím se dostávám k otázce vzpomínek, což je vlastně vnitřní stroj času, který nám umožnuje, byť v omezené míře cestovat zpět. Je to samozřejmě do značné míry závislé na tom, co si pamatujeme. Jak jsme staří, či kolik jsme toho v životě prožili. Každopádně nám takovéto exkurze do vlastní minulosti mohou přinést mnoho poznatků o sobě samých, jakož i o lidech a věcech kolem. Může nám to pomoci rozpoznat zpětně chyby, které jsme udělali, abychom se jich příště vyvarovali, nebo naopak odhalit pozitiva, která je dobré předávat dál. Naše paměť má však bohužel i schopnost informace zkreslovat, takže se může stát, že se na skutečném průběhu událostí neshodneme ani s těmi, kdo je prožívali vedle nás. Objektivita naší paměti je malá. Samozřejmě se snaží nás poněkud klamat, abychom sami o sobě neztratili dobré mínění. Navíc nám našed paměť selektivně ukládá jen ty události, které ona uzná za vhodné, a řadu jiných nemilosrdně maže, nebo je ukládá mnohem hlouběji, aby k jejich vyvolání bylo zapotřebí značného úsilí. Asi to má nějaký smysl, ale tolik o sobě ještě nevíme, abychom tento smysl odhalili.
Neznamená to ale, že bychom o sobě měli pochybovat. Jako lidstvo jsme toho dokázali hodně a otázku cestování do hlubin vesmíru zřejmě objevíme dřív, než se nadějeme, a pak už budeme nadohled i od vyřešení problému cestování časem. Znovu musím připomenout, že podle mne je to jenom otázka vyřešení energetického problému přemisťování, neboť budeme muset zvládnout nepředstavitelné rychlosti. Je také celkem možné a pravděpodobné, že se celý problém ukáže jako banální a jednoduchý a my se budeme bít do hlavy, že jsme na to nepřišli už dávno. A nestalo by se nám to poprvé. Podobných vynálezů, které se přímo nabízely, někdy celá desetiletí, jenom jejich řešení nikdo neviděl, nebo vidět nechtěl, byly desítky. Až přišel kdosi, kdo dal dohromady jedna a jedna a výsledek byl náhle na světě. Tak i stroj na cestování časem a vesmírem, již máme dost možná před očima, jenom netušíme, že to je to správné řešení, které hledáme.

Pohádky

21. dubna 2014 v 16:30 | najda |  Úvahy, věda a tak
18. 4. 2014

Téma týdne 66:

Tak na tohle téma jsem se vyloženě těšil. Nesnáším pohádky. Pár jsem jich napsal. Je těžké nepodléhat v pohádkách zažitým klišé. To je vlastně to první, co mi na nich vadí, že neustále kopírují stejné motivy, jen je různě přeskládávají. Vnucují nám určité zažité představy, které jsou ale zcela odporující logice a skutečné realitě. Další skutečnost, která mi vadí, je fakt, že to vlastně mnohdy ani nejsou pohádky, ale horory. Krváky plné násilí, krve, zlých skřetů, strašidel a podivných bytostí, které narušují pohádkovou atmosféru příběhu a vytváří z něj příběh hodný Alfreda Hitchcocka. Tímhle pak krmíme děti, nezřídka před spaním, a divíme se, že mají divoké sny. Že se po tmě sami bojí, že se bojí v lese a na hřbitově, a vlastně skoro všude. Příčinou jsou přitom právě pohádky. Místo, aby se jednalo o milé příběhy o milých lidech dělajících pěkné a pozitivní věci, jsou to příběhy jak vystřižené z černé kroniky, plné zla, špatností, úkladů a prostě všeho negativního, na co si jenom autor vzpomněl.
Nejčastějším klišé, kterým autor plní pohádku, je vzhled postav. Třeba princezny jsou nám předkládány téměř výhradně ve formátu předpokládajícím, že krásná, hubená blondýna je ta hodná a žádaná, zatímco bruneta, namnoze nevzhledná, či alespoň obtloustlá, je ta špatná a zlá. To je zjevný nesmysl. Popírá to zažitá fakta, a běžnou dětskou zkušenost. Naopak to v dětech nutně budí nepřiměřenou důvěru k lidem jistého vzhledu a nedůvěru k těm druhým. Vůbec nechápu, kde autoři vzali tolik blonďatých princezen. O rovnítku mezi krásou, inteligencí a jinými kladnými vlastnostmi lze rovněž úspěšně pochybovat. I krásná blondýna může být pěkná mrcha, a taky může být tlustá. Představa princezny s postavou Barbie je taky pochybná. Autoři prostě postavu princezny zcela odtrhávají od reality, což je špatně. Vždyť hodná princezna může klidně vypadat jako Kalamity Jane, nebo Bára Hrzánová (promiňte, nemyslím to zle). Zato mrcha může mít klidně obličej i postavu Sabiny Laurinové (opět se omlouvám). Takže bychom měli pohádkové princezny více přiblížit realitě.
Otázka princů je vlastně totožná. Každý hned vidí Pepíka Zímu, nebo Honzu Čenského či nejznámější prince Pavla Trávníčka. To je rovněž silně zavádějící. Proč by hodný prince nemohl vypadat jako Mojda Maděrič, nebo Jirka Růžička, nebo dokonce jako Pepa Náhlovský. Neustále dětem vnucujeme představu, že jenom hezcí lidé mají dobré srdce a podobné nesmysly. Přitom to velice často bývá obráceně. Obecně je vzhled a chování postav nejčastějším pohádkovým klišé. Končí to tím, že hodnou babičku od zlé ježibaby nakonec poznáte jenom podle živějších barev oděvu a jiného modelu koštěte.
Tím se dostávám k dalšímu nesmyslu, a tím je doprava všech těch čarodějů, černokněžníků a ježibab. Přesto, že se zjevně dokáží proměnit v kdejakého tvora, včetně ptáků, nutí jim autor neustále nesmyslný prostředek v podobě koštěte. Když to pak chce někdo geniálně zmodernizovat, posadí ježibabu na vysavač, a to už mě opravdu berou mory. To už klidně přežiju proměnu upíra na létající maximyš, než ježibabu na vysavači. Celkem nápadité mi přijdou sedmimílové boty, nebo plášť, který vás přenese kamkoliv. Při čarodějnických schopnostech si tyto propriety dokáže vyčarovat i čaroděj té nejnižší třídy, neboť bez nich je ztracen.
Zarážející je i bydlení, které těmto tvorům, či osobám autoři předepisují. Pochopím poustevníka v jeskyni, neboť to vychází z poznané reality, ale nevidím důvod, proč by měla ježibaba bydlet někde v neútulné jeskyni, nebo vachrlaté chaloupce na muří nožce, když si můžou snadno vyčarovat lepší bydlení. A fantazie na to mají určitě dost. Celkem přijímám variantu hradu ztraceného v lesích, který budí dojem totální opuštěnosti a zpustlosti, zatímco jeho vnitřek a podzemí je přepychově vybaveno. Je to obyčejné klamání nepřítele, ale pokud v lese narazíte na polorozpadlou chatrč, navíc opatřenou naprosto nevhodnou střešní krytinou z perníku, musíte nutně zavětřit nějakou levárnu.
Na pováženou jsou i metody, kterými se daří těm hodným a hrdinným klaďákům, dostávat se do blízkosti čarodějů, a jak naivními metodami jsou pak tito záporáci likvidováni. Nechápu, jak by mohl čaroděj, byť jenom připustit, aby se do jeho nebezpečné blízkosti dostal kdokoliv se zjevným úmyslem čaroděje zlikvidovat. Vyjednávat totiž většinou nejdou, takže to zas až takoví klaďáci nejsou. Já být černokněžníkem, tak se ke mně nikdo nedostane blíž než na desítky kilometrů. A pokud by prošel všemi nástrahami, pak bych jej jediným banálním kouzlem zlikvidoval. Dodnes jsem nepochopil, proč černokněžníci s netušenými schopnostmi přistupují na konvenční způsoby boje. Jsou záporáci, tak můžou nepřítele klidně a bez skrupulí zlikvidovat dřív, než jenom pomyslí na to, že by mohl jít kohokoliv vysvobodit. A to už vůbec nemluvím o tom, proč vlastně čarodějové unášejí nějaké princezny, když jsou snadnější oběti, nemluvě o faktu, že si mohou vyčarovat princeznu vlastní, což i v pohádce mnohdy učiní, aby zmátli klaďáka.
Nebudu nijak zpochybňovat fakt, že zvířata nemluví. Je zřejmé, že pro pohádkové potřeby je možno udělat výjimku, a nechat zvíře hovořit, než složitě vysvětlovat, jak z pohybů a dalších projevů zvířete hrdina pochopil, co mu chce dané zvíře sdělit. Řada lidí pozná spolehlivě, po čem jejich miláček touží, a to nemusí ani mluvit. Pro potřeby pohádky a s odvoláním na bajky musím přiznat, že nemusí jít nutně o klišé, pokud tedy nepožadujeme mluvu od zvířat, která ani nevydávají jakékoliv zvuky. Navíc zde můžeme předpokládat, ač je to prakticky neproveditelné, že se v případě těchto zvířat může jednat buď o tvory zakleté, nebo dobré čaroděje, kteří se hrdinovi z těch, či oněch důvodů, rozhodli pomoci. Nicméně tvrdit, že se jednalo o důvody nezištné, patří mezi nejstupidnější klišé, jaké lze vymyslet. Zakletý jedinec pomáhá ze zjevně zcela zištných důvodů. Vždyť chce přece zlomit své prokletí. Takže se o nezištnosti nedá hovořit ani s notnou dávkou ironie. U hodných čarodějů to rovněž nezištné není, neboť jim jde zpravidla vždy o nějakou drobnou mstu, odplatu či satisfakci.
Velmi častým klišé jsou čerti. Především hodní čerti. To je učiněný nesmysl. Čerti, coby zosobnění zla a zasloužené odplaty, nebudou nikdy hodní. A už vůbec nebudou nikomu pomáhat. Lidé si společně s některými bytostmi vytvořili i jakýsi zaručený systém obrany. Zajímavé je, že málokoho napadne, že nejlepším způsobem, jak se chránit před čertem je, být dobrým a poctivým člověkem. Ostatní berličky vymysleli ti ostatní, aby si alespoň vytvořili iluzi, že mají proti peklu nějaké zbraně. Ale asi bych i v jejich případě použil výrok Draculy z jedné verze upířích příběhů, zřejmě s van Helsinga. Tam upír komentoval snažení o svoje zničení pomocí běžných metod, tedy česneku, kříže a podobně slovy, že to jsou lidské výmysly, a že pravidla boje tady určuje on, tedy Dracula. Totéž by asi platilo u čertů. Pravidla určují oni. Ohánět se pírkem zřejmě vychází z představy okřídleného anděla, na kterého by měl být čert alergický, ale autoři tak nějak pozapomněli, že i Satan je vlastně padlým andělem, a peří mu tudíž není cizí.
Vzhledem k tomu, že jsem již překročil svůj limit pro podobné úvahy, popřemýšlím o dalších pohádkových nesmyslech, a někdy se v dalším rozboru k tématu ještě vrátím a zkusím pohledat nějaké další pohádkové nesmysly, kterými nás pohádkáři usilovně krmí a deprimují a děsí naše děti.

Budoucnost

20. dubna 2014 v 11:33 | najda |  Úvahy, věda a tak
18. 4. 2014

Téma týdne 65:

Musíme prožít nějakou minulost, abychom si vydobyli právo na budoucnost. Minulé kroky mají na budoucnost někdy větší vliv, než si dokážeme představit. Někdy si to představit dovedeme, jenom nám to prostě v daném okamžiku nedojde. Některé věci jsou předurčené a nijak je neovlivníme. Nemluvím tady o typicky osudových tématech, jako spíš o genetice a způsobu výchovy. Genetika náš život ovlivňuje především zpočátku velmi aktivně. Už sám fakt, jestli se narodíme jako holka, nebo kluk má zcela jistě na naši budoucnost zásadní vliv. Další faktory se podepisují na našich vlastnostech a schopnostech. To většinou rovněž nedokážeme dostatečně ovládat. Jsme-li dyslektici, nic s tím neuděláme. Nemáme-li hudební sluch, nic s tím neuděláme. Nemáme-li pro cokoliv předpoklady, nic moc s tím prostě neuděláme. Můžeme se tomu sice vzepřít, ale výsledek bude poznamenán naší přirozeností. Někdo je talent od přírody a jiný si to poctivě odpracuje. Na výsledku je to ale poznat. Klasickým příkladem byli Mozart a Saliery. Zatímco Mozart byl zázračné dítě a hudební talent od přírody, Saliery byl dělník. Musel si každou notu poctivě odpracovat a na výsledku to bylo znát. I hudební analfabet většinou rozpozná, co tak nějak hudebně plyne samo, a co je upracované a těžkopádné. I jemu v tom nakonec něco chybí a těžko se to poslouchá. Takže zjevně - vrozené předpoklady naši budoucnost ovlivňují dost podstatně. Co však ovlivňujeme my, je to, zda náš talent dojde naplnění.
Někdo svůj talent neobjeví za celý život, zatímco u jiného se bude projevovat už od mládí. Je to otázka příležitostí. Nepřijdete-li do kontaktu s tím, na co máte talent, nedáte mu šanci se projevit. Pokud budete vyrůstat někde na ostrově, kde nebude jediný klavír, a vy máte vrozený talent ke hře na tento nástroj, pak se pravděpodobně o svém talentu nikdy nedovíte. Nebudete mít příležitost. Budete li mít vrozené vlohy k burzovním machinacím, a nepřijdete za celý život do sebemenšího kontaktu s penězi, natožpak s burzou, asi rovněž svůj talent neobjevíte a nebudete jej moci rozvinout. Takže je to i otázka skutečných příležitostí k rozvinutí vrozených předpokladů.
Otázka výchovy nás rovněž formuje. Sebevětší talent bude mít smůlu, když bude vyrůstat v nevhodném a nepřejícím prostředí. Přičemž to může znamenat i to, že budete mít talent k opracování dřeva a rodiče vás budou nutit hrát na housle. Pokud máte sluch, asi se to za čas naučíte, ale budete jenom dělník houslí, místo abyste byl virtuosem dřeva. Nebo v horším případě nebudete vedeni vůbec k ničemu, s výjimkou flákání, kouření, alkoholu a drog, což se nutně na vaší budoucnosti projeví negativně. Výchova nám dává další předpoklady pro naši budoucnost a pro eventuální projevení a naplnění našeho talentu.
Od určitého věku začneme svoji budoucnost formovat výhradně sami. Ovlivní ji náš přístup k učení, naše volnočasové aktivity, které mohou odhalit předpoklady odlišné od aplikace základních vědomostí. Hovořím především o talentu na různé sporty, k manuálním činnostem, či čemukoliv dalšímu.
Jednoznačný vliv má absolvování různých typů zkoušek, ať už jde o maturitu, či absolvování vysoké školy, či učebního oboru. To má na naši budoucnost vliv velmi podstatný, neboť to může na celý náš aktivní život ovlivnit naše konání. I přesto však můžeme většinu života hledat a střídavě nalézat, či nenalézat smysluplné aktivity, které nás budou či nebudou, posouvat životem dál. Je však dávat pozor na rčení - sedmero řemesel, osmá bída. Ani zvládnutí více profesí nám nemusí přinést kýžené úspěchy a výsledky, když ani jednu neovládáme dokonale.
Naši budoucnost ovlivňují lidé. Už od dětství. Ti první a nejdůležitější ovlivňovači, jsou rodiče, sourozenci, prarodiče a vůbec nejbližší rodina. Tady se můžeme setkat s mnoha příklady, pozitivními i negativními, které formují nás a tím i naši budoucnost. Začneme třeba chodit na ryby, protože tam chodí děda. Budeme sbírat houby, protože strejda je vášnivý houbař a naučí nás vše podstatné pro tuto činnost. Odsud je jen kousek i k případné volbě budoucího povolání, neboť se můžeme stát, třeba lesníkem, nebo rybářem.
Pokud bude náš strýc závodit na motorce, může se nám to stát koníčkem, nebo i povoláním. Příklady totiž táhnou. Naši nejbližší nás formují, předávají nám svoje vědomosti, zasvěcují nás do tajů svých koníčků a otevírají v nás různá vrátka rozličných talentů a zájmů. V zásadě můžeme pro budoucnost využít především to, co si můžeme v mládí osahat, s čím přijdeme do kontaktu, k čemu jsme vedeni. Talent neznamená jenom to, že v tom budeme nejlepší, ale třeba i to, že v tom budeme dost dobří, konkurence schopní a respektovaní.
Dalšími lidmi, kteří nás ovlivňují, jsou samozřejmě kantoři. Ti nám předávají jisté vědomosti zcela cíleně. Zatímco jednomu není nutné zdlouhavě vysvětlovat principy sčítání, neboť má talent, jiný to bude muset poctivě nadřít, aby zvládl alespoň nutné základy. Ve škole se může rozvinout talent na různé vědní obory. Kdo se tady nikde nenajde, může být ještě pořád dobrým sportovcem, umělcem či může být manuálně zručný. Že to někomu nejde ve škole ještě neznamená, že je ztracen. Je spousta dalších aktivit, ve kterých může v budoucnu nalézt svůj talent a svoje uplatnění.
Jak se postupně protloukáme životem, narážíme na další lidi. Spolužáky, rodiče spolužáků, spolupracovníky, kamarády … Ti všichni nás tvarují a pracují na našem objevování sebe sama a našich vloh, jež můžeme v budoucnosti rozvinout. Až poté, co se budoucnost stane minulostí můžeme zodpovědně říct, co z naší minulosti mělo na naši budoucnost podstatný vliv, a co se naopak ukázalo, jako naprosto liché a zbytečné. Nikdy to totiž nemůžeme říct zcela zodpovědně dopředu. To, že absolvujeme lesnickou fakultu, ještě neznamená, že strávíme zbytek života v lese. Můžeme tam začít, ale další vlivy a okolnosti nás pak mohou přesměrovat na úplně jiné cesty a koleje.
Paradoxně na nás má vliv ještě spousta dalších lidí, se kterými se nikdy nesetkáme. Dobrým příkladem ovlivnění budoucnosti byla sametová revoluce. Ta změnila život všem lidem v naší zemi, i těm, kteří se na jejím průběhu aktivně nepodíleli. Takových dějinných zlomů ovlivňujících naši budoucnost není mnoho, zato je jejich vliv velmi často velice podstatný až fatální. Každý dějinný zlom je veden zpravidla lidmi, tedy především, hovoříme li o zlomech společenských. Takovým mírným zlomem jsou zpravidla každé volby. Tehdy zcela cizí lidé ovlivňují naši budoucnost, ať už svou volbou, nebo přímo svým zvolením.
Nezávislými zdroji změn budoucnosti jsou přírodní jevy. Ty zpravidla neovlivníme, zato ony mohou do značné míry ovlivnit nás. Stačí když si naplánujete dovolenou a krátce před odletem vybuchne sopka. Buď nemůžete odletět, neboť je zrušen letecký provoz kvůli sopečnému prachu, nebo zcela zmizela destinace, do které jste se chtěli vypravit. Budoucnost je tedy bezesporu ovlivňována i přírodními silami a jevy, jako jsou požáry, vichřice, povodně, sucha, zemětřesení či výbuchy sopek. Samozřejmě že nejvíce ovlivní budoucnost v lokalitách, kterých se dotkly, ale mnohdy mohou ovlivnit budoucnost i v lokalitách vzdálených.
Na budoucnost má vliv tolik faktorů, že ji sice můžeme úspěšně odhadovat, nikdy ji však nebudeme moci přesně předpovědět, neboť se na ní podepisuje příliš mnoho proměnných, z nichž mnohé nedovedeme ani odhadnout. Teoreticky můžu sice říct, že v našich končinách nehrozí silné zemětřesení, neboť se zde žádné neobjevilo už stovky let. Ale stále musím s jistou pravděpodobností předpokládat, že k něčemu takovému může v budoucnosti dojít, neboť geologické změny na Zemi probíhají nepřetržitě. Většinou nás překvapí, že někdy v historii došlo k něčemu, co nikdo nepředpokládal. Třeba výbuch sopky v Tichomoří dokázal ovlivnit budoucnost celé planety a tím i celého tehdejšího lidstva.
Takže naše budoucnost je tvořena jak ovlivnitelnými skutečnostmi, tak vrozenými předpoklady, ale i na naší volbě nezávislými ději a skutečnostmi. Je jen otázkou našeho očekávání, jak moc budeme z budoucnosti nadšeni, či zklamáni. Životní optimisté, očekávající jen to nejlepší jsou tak velice často záhy vyléčeni ze svého optimismu. Ale i pesimisté mohou díky častým příjemným překvapením nakonec dospět k názoru, že budoucnost není jenom černá. Z obou skupin se pak mohou postupem času stávat realisté. Každopádně však u nich vždy bude vítězit jejich vrozená či získaná podstata. I realista může mít buď optimističtější, nebo pesimističtější očekávání. Otázkou je, která varianta je lepší. Osobně se přikláním k mírné skepsi, či pesimismu, neboť nás pak realita zpravidla překvapí příjemně, což je jistě lepší, než když očekáváme víc, a jsme pak překvapeni nepříjemně.
Doporučil bych, abychom vzali jako fakt, že některé věci opravdu neovlivníme, i když bychom asi chtěli. Naopak, abychom se snažili svoji budoucnost aktivně formovat v těch oblastech, které ovlivnit můžeme a umíme.

Maturita

19. dubna 2014 v 17:00 | najda |  Úvahy, věda a tak
17. 4. 2014

Téma týdne 64:

To už je dávno. Připomíná mi to začátek nějaké pohádky. Bylo, nebylo. Dávno tomu. Bylo nám asi tak osmnáct, život před sebou a přece už naplnění dojmem, že všechno známe a všechno víme. Znali jsme prd a věděli ještě větší. Můžu uklidnit čerstvé maturanty, že to je jev každoročně pravidelně opakovaný. Pravdu člověk pozná až s lety. Všechno vypadlo růžově. Byl rozvinutý socialismus, a jeho konce jsme tehdy ještě nedohlédli. Vzhledem k obecným sociálním jistotám se budoucnost jevila příznivě. Po maturitě prázdniny, pak vysoká škola, tedy alespoň u některých, po vysoké škole umístěnka do nějakého státního podniku, pak nějaký byteček, většinou služební či družstevní, rodina, auto, dovolená v Jugošce, rozvod, a tak pořád dokola, až do odchodu do zaslouženého důchodu. Chování slepic a králíků, zahrádka, ryby, houby. A ono houby. Všechno je jinak, což je ale jiná kapitola. Vraťme se k maturitě.
Holky to v tomto ohledu měly vždy o něco lepší. Holka může fungovat i s maturitou, jako sekretářka, asistentka, nebo cokoliv podobného. Kluci to s maturitou mají horší. Už vidím, jak se ženou na sekretariát nějakého ředitele. Nezbývá jim nic jiného, než si dodělat cokoliv dalšího, nejlépe vysokou. Někteří zvolí nějakou nástavbu. Kluk jenom s maturitou je neupotřebitelný.
Já jsem zvolil gymnázium, kde bylo nejsnazší absolvovat maturitu, z čistě taktického hlediska. Po základní škole jsem si vůbec nebyl jistý, co bych vlastně chtěl dělat. Čtyři roky na gymnáziu mi měly dát více času na přemýšlení. Měl jsem vždycky několik variant. Ty první dětské se motaly kolem vesmíru. Prostě jsem chtěl být kosmonautem. Vyléčily mě z toho kolotoče. Když se vám dělá zle i na skluzavce, asi to není vhodná volba zaměstnání. Náhradní verzí byl prezident. Ale v dobách totalitních by to znamenalo vstoupit do strany a hlásat myšlenky, se kterými jsem namnoze nesouhlasil, takže jsem dočasně tuto myšlenku opustil. Pak jsem si pohrával s myšlenkou archeologie. Mělo to jeden, nebo možná dva háčky. Ten první tkvěl v mé děravé paměti, která si pamatovala historii, jako román, ale bez dat a bez jmen. Naprosto anonymní dějiny s anonymními lidmi. I tuto myšlenku jsem musel opustit. Další volbou byla novinařina. Byla to volba marná, neboť obdobně jako archeologie, byla novinařina oborem pro vyvolené. Nešlo psát, co si člověk myslí. Musel mlžit. Napsat komentář k nějaké politické situaci znamenalo, že jste původní text museli kompletně negovat, aby byl poplatný době a režimu. To mě nebavilo. A psát neutrální témata typu černé kroniky a sportovního zpravodajství, to nebylo nic pro mě. Proto padla ta volba na čtyřletý odklad konečného rozhodnutí.
Popravdě jsem ale v období kolem maturity nebyl o nic moudřejší. Jenom jsem přišel na to, že se nebudu moci živit ani chemií, ani fyzikou, neboť obě tyto vědy pro mě nadále zůstávaly hádankou. Přiznávám, že se vcelku zorientuji v Mendělěvově tabulce prvků, nicméně všechno ostatní je pro mě jedna velká záhada. Ve fyzice jsem pochopil pouze teorii relativity, alespoň do té míry, že je vše relativní, ostatní fyzikální pravdy, s výjimkou těch nejjednodušších, mi zůstaly skryty. Znám například Archimedův zákon, jenom nechápu, proč to zrovna u mě neplatí. Ať dělám, co dělám, moje tělo nadlehčuje vždy podstatně menší síla, než je potřebné k jeho nadlehčení, takže se ve vodě usilovně potápím. Ale to bude asi tou relativitou. Vyloučil jsem i matematiku, neboť mě baví, a nechtěl jsem si kazit svůj pozitivní dojem z této vědy. Nakonec jsem skončil u věd přírodních, a když jsem následně probíral nabídky vysokých škol, zasekl jsem se na lesnictví. Zdravotnictví jsem vyloučil, neboť je mi zle i když si mám vytáhnout třísku, hrabání v hlíně mi zprotivila naše nemalá zahrádka, ale les, ten mě vždycky lákal. Říkal jsem si, že budu vědět minimálně, kde v tom mém lese rostou ty nejhezčí houby. Když už nic.
S lety jsem dospěl k tomu, že jsem se měl přece jenom překonat a jít studovat práva. Stejně jsem nakonec v těch zákonech a vyhláškách zkysl. Složitými oklikami jsem se totiž posléze dostal k bezpečnosti práce, požární ochraně a práci na obci. Tam všude se bez znalosti zákonů neobejdete. Dneska už to asi nedoženu. A boom Plzeňských práv jsem prošvihl.
Opět jsem od maturity utekl. Ale zase se k ní vrátím. Čtyři roky jsme strávili ve školních lavicích. Zažili jsme spoustu dospívající legrace. Přece jenom jsme pomalu přestali být dětmi, což se projevilo nejen na našem vzhledu, ale i na zájmu o druhé pohlaví, na obsahu básní a na spoustě dalších vnějších znaků. Naši kantoři se poctivě snažili z nás ještě cosi vykovat, doku do jde. Někdo by mohl říct, že střední škola je nekončící mejdan. Za našich mladých let to zase taková selanka nebyla. Ale užívali jsme si řady společných aktivit, legrace, recesí a dalších atrakcí mládí.
Pak se přiblížilo období lámání chlebů. Mělo se zúročit všechno to, co jsme doposud vstřebávali do svých hlav, povah a názorů. Celé studium se rázem smrsklo do několika týdnů horečných příprav na den D. Nastalo opakování, kopírování tematických okruhů, opisování různých taháků a příprav. Pak focení na tablo. Tehdy ještě pouze přiměřeně recesistické. Řada dnešních tabel by tehdy nebyla ke zveřejnění schválena. Třídní rada měla plné ruce práce s přípravou stužkovacího plesu, vymýšlením hesla na stužky, jejich výrovou a výrobou pozvánek. Podotýkám, že jsme neměli dnešní prostředky. Okopírovat cokoliv byl problém vyžadující řadu povolení. Tisknout cokoliv mohly jenom oficiální tiskárny, a na všechno se čekalo týdny. Dočkali jsme se. Vše bylo připraveno, ples zajištěn, nakonec i absolvován. pak jsme stejně jako dnešní maturanti chodili celý týden v kostýmech po městě a vybírali příspěvky na rozlučkovou. Pak svatý týden. Jeden profesor nás stihl ještě před maturitou poučit moudrostí, kterou jsem využil pak ještě mnohokrát. Řekl nám, že se den před zkouškou už nemáme nic učit. Máme vypnout. Jít někam ven, vyčistit si hlavu. Co jsme se doteď nenaučili, to už stejně nestihneme, a v tom, co už umíme, si naděláme zbytečně zmatky. Měl pravdu. Ověřil jsem si to. Pak taky prohlásil, že se člověk u zkoušky rozdělí na dva. Ten jeden odpovídá na otázky komise a ten druhý jenom nechápavě kroutí hlavou, kam na to chodí. To se mi taky potvrdilo. Taky jsem se přesvědčil, že je úplně jedno, jestli člověk odmaturuje za čtyři nebo za šestnáct. Nikdy se mě na to nikdo nezeptal. Zajímalo je maximálně, jestli mám maturitu. I kdybych ji udělal napopáté s odřenýma ušima, nic by to nezměnilo, natož fakt, že bych ji měl napoprvé a za čtyři.
Přesto, že si člověk myslel, jak si musí všechno z toho dne zapamatovat, si časem vzpomene s bídou jenom na ten fakt, že maturoval. Nevím, kolikátého to bylo, kolikátý jsem byl, kdo byl přede mnou, ani kdo po mně. Dokonce bych nedal ani všechny čtyři předměty, kdyby se sami nenabízely. Určitě tam byla matematika a čeština. Vzhledem k době pak ruština, a vzhledem k dalšímu studiu zřejmě biologie. Biologii ani ruštinu si nepamatuji. O češtině vím, že jsem provedl nějaké hlubokomyslné přirovnání výletů pana Broučka, ale už vůbec nevím k čemu. Jenom z matematiky vím, že jsem měl vypočítat dva integrály. Ten jeden jsem znal nazpaměť. Byl to integrál z x na druhou, což je dvě x. dal jsem to snadno. U druhého jsem se zasekl, neboť jsem vůbec netušil, jak bych jej měl vypočítat. Moje třídní pod dojmem mého prvního bryskného výpočtu naznala, že postup znám, když už jsem jej jednou aplikoval, přistoupila ke mně k tabuli a začal mi radit. Díky ní jsem vypočítal i druhý příklad. Až tady jsem pochopil, že integrálem mocniny je násobek mocněnce s mocnitelem. Zní to velice eroticky, ale u tabule to moc vzrušující nebylo. Mocněnec a mocnitel se mi lety přetavil ve zmocněnce a zmocnitele, což je věc, kterou člověk v životě potřebuje mnohem častěji, než integrální počet.
Výsledkem bylo moje absolvování maturity s celkovou známkou sedm. Čili tři dvojky a jednička. I kdybyste mě zabili, tak si nevzpomenu, ze kterého předmětu jsem dostal tu jedničku. Ale to opravdu není důležité. Obdržel jsem diplom a posléze jsem kromě maturity absolvoval úspěšně i přijímací zkoušky na vysokou školu. Nebo to možná bylo i obráceně, to už taky opravdu nevím, a opět to není vůbec důležité. Jako důležité se ukázalo, že úspěšně složené přijímačky byly následované i dopisem o přijetí k řádnému dennímu studiu. A to už bylo fakt podstatné. Nebo-li - podstatné jsou výsledky, nikoliv to, jak k nim dospějete. Být frustrovaný z toho, že jsem neudělal zkoušku za jedna, mi s odstupem let přijde jako dětinské bazírování na nepodstatných a zbytečných detailech. Ani nevíte, kolikrát v životě jsem absolvoval různé zkoušky s odřenýma ušima, a měl jsem z nich úplně stejnou, ne-li větší radost, než z těch jednoduchých a hladkých vítězství. Navíc se mě opravdu, ale opravdu nikdy nikdo neptal, jak jsem zkoušky dosáhl. Důležitý byl výsledek. Hlavu vzhůru vy všichni, kdo se připravujete k jakékoliv zkoušce. Nejde o život. Užijte si to.

Moje město

18. dubna 2014 v 17:49 | najda |  Úvahy, věda a tak
17. 4. 2014

Téma týdne 63:

Nemám svoje město. Trochu mi to navozuje myšlenku - tady je Trautenberkovo. Vím, že si v historii řada vládců nechal postavit města, jimž dala svoje jméno, jako třeba Alexandrie, Caesarea, Gottwaldov… po mně se žádné město nejmenuje, a doufám, že ani jmenovat nebude. Našel jsem pouze odrůdu jabloně, která nese moje jméno, či spíše jméno nějakého vzdáleného příbuzného, který ji vyšlechtil. Byla to věc osobní prestiže si tuto jabloň pořídit do zahrady. Ale protože město si do zahrady nepostavím, tak svoje vlastní město ani nechci.
Ve svém městě bych musel mít svoje lidi, svoje domy, svoje auta, svůj magistrát. Určitě bych nepřipustil, aby mi na náměstí stavěli hodiny, na kterých nelze určit přesný čas bez studia příslušné vysoké školy, které navíc vypadají, jako přerostlý robertek. Všechny pitomce bych ze svého města evakuoval. Takže jsem nakonec rád, že žádné moje město není.
Dokonce nehraji ani žádnou adventůru, či jak se podobné budovatelské hry nazývají, kde bych budoval vlastní farmu, vesnici, či město. Zkoušel jsem budovat vlastní lunapark, ale nijak mě to nenaplňovalo. Nechal jsem toho. Dokonce mě nechytla ani stavba vláčků a modelů domů, že bych si třeba postavil alespoň model svého města. To by bylo řešení, protože bych si tam mohl postavit domy, které bych chtěl, zavést dopravu, jakou bych chtěl a obydlet to lidmi, kteří by nic nedělali, protože by byli z nějaké modelovací hmoty. Viděl jsem podobný model na videu. Zabírá snad celou tovární halu a je v něm skoro všechno. Podobných zmenšených měst je na světě mnoho. Třeba Disneyland. Některé obsahují výhradně pohádkové objekty, jiné zaujmou tím, že na jednom prostoru najdete ty nejznámější stavby z celého světa. Většinou je to poněkud kýčovité leporelo, ale zato do detailu propracované. Nicméně ani tohle není moje město, a nikdy nebude.
Mohl bych, jako o svém, uvažovat o městě rodném, jímž je Brno. Ani ono však moje není, i když k němu, jakožto k městu rodnému, jistý vztah mám. Ne však takový, že bych v něm chtěl bydlet navěky. Na můj vkus je tam moc lidí, moc domů, moc aut, moc všeho a málo soukromí. Lidé se tam neznají, což odporuje předešlému, ale má to logiku. To, že se lidé vzájemně poznávají, vytváří přátelské prostředí, které dokáže zachovat potřebnou dávku soukromí, přičemž však máte neustále možnost ke komukoliv zajít na kafe, nebo uspořádat nějaké příjemné posezení, kdykoliv zatoužíte po společnosti.
Mým městem není ani město hlavní, neboť dlouhodobě trvám na tom, že je to přerostlá džungle, hrubě přefinancovaná, na úkor dalších měst a obcí v naší vlasti. Kdykoliv tam jedu, jsem z toho nervózní. Je to opravdu tak na rychlou návštěvu, prohlídku památek, a hurá pryč. Zbytečně velké, zbytečně vyhozené peníze. Každý, kdo se tam přestěhuje, začne mít nutkavý dojem toho, že je něco víc, než ostatní. To není problém běžného Pražana, ten se tam narodil. To je problém náplavy. Je to problém sídel všemožných úřadů, které budí dojem důležitosti a jsou přitom zpravidla úplně zbytečné. Jakmile někdo usedne na úřad začne mít pocit důležitosti a nepostradatelnosti. Pak by bylo vhodné takovýto úřad obehnat plotem a ostnatým drátem a nechat jej žít v jeho vlastním světě důležitosti a nepostradatelnosti. Další možností je obehnat ostnatým drátem celou Prahu a ponechat ji napospas řádění vlády a parlamentu. Zbytek státu by měl na těchto institucích vyhlásit nezávislost, a byl by klid. Tohle město nebude nikdy moje.
Vrátím se na jih Moravy. Daleko blíž k mému městu má Znojmo. Není příliš velké. Mnoho lidí se zde navzájem zná, což zde není zase takový problém. Pokaždé, když jdete po městě, někoho známého potkáte. Přitom je zde nádherné okolí, skýtající pohled do hlubokých roklí Dyje, i na rozlehlé roviny pod Znojmem. Za humny se už začíná zvedat Vysočina, a při troše štěstí dohlédnete i na Alpy do Rakouska. Všichni Znojmáci vědí, že kněžna Libuše s největší pravděpodobností věštila od Znojemské rotundy. Smutné je, že v tom případě ale neviděla Prahu, ale Vídeň, což se však pohádkářům příliš nehodilo do pověstí. Proč by měla, podle nich, věštit vznik Vídně? No asi proto, že to tehdy bylo jedno. Prahu jsme z toho museli udělat kvůli národnímu uvědomění, ale to kněžna Libuše tehdy neřešila.
Procházka Znojmem je vždy příjemná. O to víc, když vám vyjde počasí. Centrum není příliš rozlehlé a v okolí Znojma jsou nádherná místa, odkud přehlédnete velké území této části naší vlasti. Ze silnice mezi Suchohrdly a Kuchařovicemi můžete vidět celé Znojmo, od rotundy zase vidíte nádherné údolí Dyje, Kraví horu, viadukt, Znojemskou přehradu, Loucký klášter, věž radnice i kostel svatého Mikuláše a spoustu dalších zajímavostí, včetně již avizovaných Alp, pokud je dobrá viditelnost. Když se naopak vydáte za Znojmo do Čížova, můžete dojít na vyhlídku proti Hardegu. I zde je k vidění nádherné hluboké údolí Dyje a v něm vesnička kolem hradu Hardeg. A podobných míst skýtá naše okolí několik. To je na zdánlivou rovinu Znojemska vcelku hodně. Znojmo je mi velmi blízké, a to jsem se sem jenom přistěhoval.
Viděl jsem ještě spoustu dalších měst a míst. Každé je něčím krásné a výjimečné. Rád navštěvuji různá města, a protože rád fotím, hledám v nich zajímavé pohledy. Ty nenacházím na sídlištích, ale většinou v historických centrech. Poslední focené město, či jeho část, byl Zlínský Baťov. Zajímavá lokalita. Stejně tak je zajímavý třeba Žamberk, nebo Králíky, kam pravidelně zajíždíme s manželkou. Především Žamberk jsem měl možnost vidět s odstupem více než dvaceti let, a popravdě jsem tam nic nepoznával. Lidská paměť má mezery. Ještě že existují fotografie.
Mnoho zajímavého jsem viděl i ve městech zahraničních, ale byla pro našince spíše neosobní a exotická minimálně přítomností cizojazyčných nápisů a nutností se dorozumět v cizím jazyce. Nejsou to však má města. Jsou vhodná pro výlet, či návštěvu, při dlouhodobějším pobytu bych jim však musel přijít na chuť. Především severoněmecká města, postavená na téměř absolutní rovině, mě ničím zvlášť nezaujala. I moře zde bylo příliš studené. Káhira byla sice zalitá sluncem, avšak příliš rozpálená a šedivá. Paradoxně však navzdory své rozlehlosti a počtu obyvatel a automobilů, se zde doprava dovíjela vcelku plynule a bez dopravních zácp a kolapsů. Zajímavý je zde Nil a blízkost Gízských pyramid. Káhira je exotika. Pro lidi zvyklé na lipové aleje je pohled na aleje z datlových palem poněkud nezvyklý. Když zůstanu v Egyptě, měl jsem nejlepší pocit z Assuánu a Luxoru. Proti Káhiře tam byl klid a pořádek. Ani turistů zde není tolik. Většinou pouze projíždějí při návštěvě památek. To přímořská Hurghada již žila. Ale vzpomněl jsem si v ní na výrok jednoho kolegy studenta lesnické fakulty, pocházejícího odněkud z Afriky, který při zkoušce odpovídal stále jednou větou - u nás je malý písek, velký písek, u nás je hodně písku. Dodnes nevím, co chtěl v tom písku pěstovat za lesy. Tak přesně tento pocit jsem měl z Hurghady. Turistický ráj po obvodové stěny hotelového komplexu, a za nimi jen písek a poušť. O kus dál další podobná oáza klidu. Pak Hurghada, která je také jenom oázou v poušti. Na dovolenou dobré. Ale na trvalý pobyt? Zlaté zelené Znojmo. Fotogenické, barevné, veselé. Nežiji sice přímo v něm, ale v jedné z okolních obcí, nicméně je to asi nejvíce moje město, které mě napadá.

Ještě pár poznámek k nevěře

17. dubna 2014 v 17:59 | najda |  Úvahy, věda a tak
17. 4. 2014


Zažil jsem lidi, pro které bylo nevěrou i to, že jejich partner, byť jenom pomyslel, na sex s někým jiným, nebo si prohlížel akty, či sledoval porno. Obecně připouštím, že zhřešit lze i myšlenkou, ale otázkou je, nakolik je to škodlivé pro vztah. Jsou lidé, kteří se sledováním porna baví společně, a pak si společně užijí krásné chvilky vlastního sexu. Nehledě na to, že dobrá představivost je známkou fungujícího ducha, a může být v mnoha ohledech přínosem. Nařknout partnera s teoretické nevěry, je vrcholem podezíravosti a žárlivosti.
Jak jsem se už zmínil, je nám střídání partnerů, kterému někdo říká promiskuitní chování, dáno geneticky. Příroda to tak prostě nastavila. Vzhledem k dalším okolnostem je však schopnost podléhat těmto vlivům u každého různá. I na sex může vzniknout návyk, a někdo návykům podléhá víc, jiný méně. V tomto případě bude náchylnějším ten, kdo má nutkavější sexuální potřeby. Vidím zde totiž podstatné rozdíly. Zatímco jeden potřebuje sex i několikrát denně, jiný je nastaven pouze na období říje, čili má kulminaci potřeb tak jednou maximálně dvakrát do roka. Krásně to řekla jedna postava ve filmu. - Já můžu, kdy chcu. Třeba vloni,… tak to se mi nechtělo vůbec.
Lidé s menší potřebou sexu budou zcela logicky podléhat potřebě nevěry mnohem méně, než ti, kdo mají neukojitelnou touhu i několikrát denně. Oba extrémy pak ovšem mají problém s výběrem partnera. Takový kvartální erotoman, si může najít silnou erotomanku. Fungovat to bude těch pár dní, kdy bude na svém aktivním maximu. Pak se začnou projevovat rozdíly v potřebách, což povede nevyhnutně k problémům. Buď po vzájemné dohodě vztah včas ukončí, nebo se budou ještě pár týdnů, či měsíců vzájemně trápit. Nicméně, mohou si v jiných oblastech velice dobře rozumět, a pak je to jen otázka dohody, jak bude fungovat uspokojování jejich erotických potřeb. Klidně mohou přistoupit i na dohodnutá pravidla řízené nevěry.
Pro erotomana je pak seznámení s eroticky chladnějším protějškem učiněná tortura, hraničící se sexuálním masochismem. Utlačované sexuální pudy se přitom mohou neblaze projevovat na psychice, i v ostatních oblastech konání takového jedince. To jednou vybuchnout musí, protože je to časovaná bomba.
Zatímco však sexuální dříči, kteří si naleznou adekvátní protějšek, se mohou cítit jako v sexuálním ráji, v opačném případě je to složitější. Představte si, že máte vrchol potřeb tak jednou do roka. Najdete si protějšek si protějšek, který vám potvrdí, že je na tom stejně, což při troše otevřenosti je možné. Přitom můžete po čase zjistit, že zatímco vy máte svůj vrchol na podzim, váš protějšek ho má na jaře. Takový posun biorytmů je vcelku možný, ale je nepříjemný. Když chcete vy, nechce váš protějšek, když chce váš protějšek, necítíte potřebu vy. Tady je velmi nutná dohoda. V zásadě je člověk tvor, který může prakticky kdykoliv. Je to tedy jenom otázka drobného ústupku, že na sex přistoupíte i v období, kdy jste v sexuální recesi, výměnou za tentýž ústupek vašeho partnera. Nakonec je to vcelku příjemná činnost, tak proč do toho nejít, ne? Jinak by vaše společné soužití bylo k ničemu, protože byste si každý užívali v jiném období, tudíž nutně s jiným partnerem, což asi není ideální varianta řešení takovéto situace.
No a to by asi bylo zatím k nevěře všechno.

Nevěra

16. dubna 2014 v 17:43 | najda |  Úvahy, věda a tak
15. 4. 2014

Téma týdne 62:

Již mnohokrát se mi v hlavě objevilo téma vycházející s podobnosti slov, až básnické. Věra a Nevěra. Je to samozřejmě zavádějící, neboť ne každá Věra musí být nevěrná. A i kdyby to platilo, tak to neznamená minimálně to, že všechny nevěrné ženy jsou jenom Věry. O chlapech ani nemluvě. V podstatě je to stejné jako s tím šedým slonem. Slon je vždycky šedý, ale ne všechno, co je šedé, je zároveň slon. Třeba já mám na stole krásný šedý hrneček na kávu, a opravdu jako slon nevypadá, ani zdaleka, ani zblízka.
Pojem nevěra by asi každý definoval po svém. Především ti nevěrní mají na nevěru zcela osobitý pohled. Mají dojem, že pokud to nenarušuje jejich stávající partnerský vztah, tak vlastně o nic nejde. Toť jeden nežádoucí extrém. Vždycky o něco jde. Minimálně tím klamou důvěru svého stávajícího protějšku. Opačný extrém vidí za nevěrou i pouhé ohlédnutí se za jinou osobou. Záměrně neuvádím žádný specifický rod, neboť se to týká všech. Je to otázka extrémní žárlivosti. Takovému člověku pak vadí i to, že se partner při běžné komunikaci musí podívat na komunikující osobu. Stačí špatný pohled, nebo pohyb a je zle. Tak tohle tedy nevěra zaručeně není. Pokud to tak někomu přijde, měl by přestoupit na islám, a odstěhovat se na blízký východ. Tam s tím nebude mít tak velký problém, neboť jeho protějšek bude zahalen v burce a de facto nebude muset ani vyjít z domu. Dotyčný si tím ale přidělává starosti navíc, neboť pak musí přesně podle tradic, dokázat dostatečně zajistit svoji rodinu, aniž by musela partnerka chodit do práce. Bohužel, obráceně to moc praktikovat nejde. Ani při nejbujnější fantazii si nedokážu představit chlapa v burce, který doprovází svoji neatraktivní ženu s uctivým odstupem na nějakých nákupech.
No nic, opusťme všechny východy. Dálný, blízký, i východ z metra, a vraťme se na zem. Nevěra není v živočišné říši nic neobvyklého. Jediný druh, který to řeší jako problém, jsou lidé. Historicky se jejich vnímání společenských vazeb změnilo a přizpůsobilo se okolnostem a nutnosti. I když pudově to stále cítíme trochu jinak, společensky a eticky jsme dospěli k jiným výsledkům. Rodinné vazby se historicky ukázaly jako jistá nutnost, zajišťující materiálně i jinak potomstvo. Vyprodukovali jsme nutnost bydlet, pracovat, vydělávat peníze, zajišťovat stále rostoucí životní úroveň. To nejde udělat jinak, než zajištěním úplné rodiny, pečující o společné potomky, zajišťující společnými silami potravu, vzdělání a zajištění budoucnosti vlastní i svého potomstva. Dobře víme, jak to vypadá, když to nefunguje, nebo když do systému zasáhne nějaká náhoda, či tragédie. Ocitneme se na pokraji existenčního krachu. Tady ovšem začíná opět fungovat náš původní promiskuitní pud, díky němuž jsme schopni si nalézt dalšího partnera, který bude pokračovat v začaté práci.
Horší je, když někoho tento pud přepadne bezdůvodně, a to i přesto, že má fungující systém zajišťující slušnou životní úroveň, a pokrytí všech základních potřeb, včetně sexu, byť toto časem zevšední a upadá. Namísto hledání nových motivů a podnětů v partnerském sexu, začne jeden z partnerů hledat řešení mimo tento vztah, což je nutné považovat za nevěru, neboť to nezřídka končí krachem vztahu současného. Nezřídka však krachnou naráz oba vztahy, neboť zachování stávajícího stavu bývá často podmínkou fungování nevěry. Nevěrní jsou totiž nezřídka oba, kteří zahýbají, čímž se narušují hned dva fungující systémy. Pokud jeden ze systémů je i přes nevěru pevný, pak rozbití druhého vede k nerovnováze.
Mohli bychom říct, že rozbitím obou systémů by mohlo dojít k nové rovnováze prostou výměnou partnerů. Zajisté to tak někdy dopadne, ale není to pravidlem. To že se někomu líbí vaše manželka ještě neznamená, že vám se bude líbit ta jeho. Nakonec on může mít k nevěře s vaší ženou dobrý důvod. Zatímco vy marně hledáte důvod, proč to udělala právě ona a právě vám.
Jeden známý mi ve chvíli nejtěžší řekl, že nevěru nesou nejhůř ti, co nikdy nevěrní nebyli. Kdyby totiž byli, bránily by jim výčitky svědomí z vlastní nevěry, aby to nějak zvlášť řešili, neboť si vždycky řeknou, že se jim tak vlastně ta jejich dřívější nevěra nyní vrátila i s úroky. Asi to pak fakt člověk přijme jinak, když v tom zafunguje jeho vlastní špatné svědomí. Já měl svědomí čisté, tak jsem to nesl velice neblaze. Škoda že nelze považovat nevěru za úraz, a následné psychické problémy za trvalé následky odškodnitelné pojišťovnou. Asi by spousta lidí nemusel řešit finanční problémy. Já bych asi byl milionář. A hned několikrát.
Z nevěry nelze vždy vinit pouze partnera. Kdyby byl ve vztahu spokojen, neměl by důvod k nevěře. Důvodů je samozřejmě vždycky víc. Jedním z nich může být větší sexuální apetit, než jsme schopni ukojit. S tím nelze nic dělat, pokud nechceme, aby partner fyzicky strádal. Řada párů to řeší velice demokraticky, a především tolerantně. Pak je otázka, zda oboustranně odsouhlasená nevěra je ještě skutečně nevěrou. Je to spíš pak jen otázkou vzájemné důvěry, lásky a odpovědnosti, aby aktivnější partner respektoval vlastního partnera a nezanedbával jej. Aby zahýbal takříkajíc bezpečně, bez následků zdravotních i finančních. Asi víte, co mám na mysli.
Jinou variantou jsou sexuální fluktuanti, které partner přestane bavit v momentě, kdy jej dobydou. Tady se o žádné odpovědnosti mluvit nedá. Jde spíše o notorickou nezodpovědnost. Od takového partnera bych dal ruce pryč.
Další možností je, že partner prostě není ve vztahu spokojen. Na straně mužů hrají roli faktory, jako tchýně, vaření, úklid, nutnosti typu návštěv různých akcí odlišných od fotbalu a hokeje, hádavost, alkoholismus a spousta dalších. Ženám zase často chybí něha, společné zážitky, vzájemná pomoc, občasná péče o děti, tchýně, alkoholismus, neustálé sledování něčeho jiného, než romantických seriálů a stupidních telenovel, neschopnost cokoliv opravit, dotáhnout do konce a podobně. Tak nějak oboustranně zapomínáme, že každý z nás je do značné míry individualita, a že má samozřejmě vlastní potřeby, které je nutno do jisté míry respektovat, a to vzájemně, a že tu a tam musíme každý někde ustoupit. Takže je potřeba nechat občas chlapa koukat na hokej, pokud chcete, aby on nechal vás jindy sledovat stupidní nekonečný seriál. Nicméně doporučuji nenutit toho druhého to sledovat s vámi, byť vám to přijde jako společně prožitá romantická chvíle. Ten druhý to může považovat za vrchol utrpení a pokud ho budeme takto trápit příliš často, tak začne v lepším případě odcházet do dílny, v horším do hospody a v nejhorším k sousedce. Ta se s ním v prvních měsících ze zištnosti bude dívat na ten hokej, pokud na to budou mít čas. Pokud se to týká ženy pak se s ní její soused určitě vypraví do divadla, nebo jí opraví kapající kohoutek, pokud na to budou mít ovšem čas.
Nepochopení vzájemných potřeb je prvním krokem k možné nevěře. Průběh nevěry je různý. Na straně nevěrného může jít pouze o vzdor, útěk, či nezávazný flirt s cílem potrestat partnera. Na straně podvedeného záleží velice na jeho naturelu. Klidný člověk to ponese špatně. Asi pochopí nezávazný flirt, ale s útěkem se bude srovnávat jen těžko. To notorický žárlivec, ten nepochopí nic. Ani pouhé utažení kohoutku provedené pozvaným instalatérem. Takové lidi bych nedráždil. A už vůbec ne reálnou nevěrou. Snad leda, že byste již měli vydlážděnou ústupovou cestu a vybudované nové zázemí, lemované kordonem po zuby ozbrojených policistů.
Já se s tím setkal. Je to vcelku běžná součást našeho života, a je potřeba se s tím nějak srovnat. Neboť jak říkal klasik. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat. Ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Zrušit to nejde, museli bychom změnit lidský genom.

Krev

15. dubna 2014 v 17:35 | najda |  Úvahy, věda a tak
15. 4. 2014

Téma týdne 61:

Aniž bych si přečetl jiné úvahy a příspěvky k tomuto tématu, dokážu s velkou pravděpodobností odhadnout, že se většina z nich zabývala otázkou nejdražší tekutiny. Celkem po právu. O tom nemůže být sporu. Dokonce bych použil parafrázi známého pohádkového - bez soli to nebude nikdy ono. V případě krve pak - bez krve to nebude nikdy ono.
O prospěšnosti krve pro lidský život toho bylo popsáno hodně. V odborné literatuře se jistě dočteme údaje o složení krve a jejím fungování, neboť ač se to zdá nepravděpodobné, krev funguje. Funguje jako medium pro distribuci všeho možného po našem organismu. Bez tohoto distribučního media bychom se neobešli. Cokoliv potřebuje organismus kamkoliv dopravit, předá krvi. Je to něco jako pošta či spedice. Dneska podáte, zítra dodáme. Jenom trochu pružnější a rychlejší. Organismus si nemůže dovolit zpoždění a zdržení. O špatné adrese ani nemluvě. Všechno musí být dopraveno na přesné místo v co nejrychlejším čase. Když spíme, má distribuce celkem leháro. Zato když se rozhodneme sportovat, nebo jsme ve stresu, to vládne na distribučních trasách hotový blázinec.
Tu a tam se to někde ucpe, a to je pak mazec. Záleží na tom, kde se to ucpe. Některá místa nám moc nevadí, zato jiná mohou způsobit vážné problémy. Nebo se to někde protrhne. Výsledek je stejný. Někde to není problém, jinde to má fatální důsledky. S některými problémy si organismus poradí sám. S jinými potřebuje pomoc lékařů. Když se řízneme a otevřeme tím cestu ven, stačí většinou flastr, nebo obvaz, a pak už je to na organismu. Jindy potřebujeme trošku šít. Pokud něco praskne uvnitř, vyžaduje to zpravidla šití pokaždé.
Kdybych měl někdy dětem popsat krev, asi bych použil tu spedici. Nekonečnou řadu kamionů naplněných kyslíkem, minerály, vitamíny a kdoví čím ještě, která putuje jako karavana celým organismem, až do posledních vlásečnic, a na zpáteční cestě veze odpad, který vykládá v játrech a ledvinách, či v plicích, a pak zase překládka a šup zpátky na cestu.
Stejně je zajímavé, jak relativně malé množství této tekutiny, dokáže zajistit tak složitou a komplexní distribuci všeho potřebného. Nějakých 5 - 10% naší hmotnosti se stará o kompletní zásobování. Nepřetržitě, celý život.
Důležitost krve si uvědomovali už staří lékaři, felčaři, báby kořenářky, šamani a vůbec všichni, kdo se nějak snažili léčit lidi, byť se střídavými úspěchy. Metodou pokus - omyl, řešili většinu nastalých problémů. Když objevili novou metodu, která na něco zabrala, začali ji používat univerzálně na všechno. Tím postupně vyloučili všechno, na co nezabírala. Dneska bychom je za to asi zavřeli, neboť dle dnešních kritérií, dělali pokusy na lidech. Mnozí je dělali přednostně sami na sobě. Řada z nich to odnesla. Každopádně jim musíme přiznat, že mnohdy přispěli k poznání mnohem více, než si to sami dokázali přiznat, a než jim to dokážeme přiznat dnes my.
Ve spojení s krví se mi vybaví především pouštění žilou a přikládání pijavic. K transfuzi se odhodlali lékaři až mnohem později. Uvážíme-li, že nevěděli zprvu nic o krevních skupinách, bylo to velmi odvážné. Jim to však přišlo jako velice dobrá možnost, jak zachránit život. A tu a tam se to i podařilo. S komplikacemi si ale asi dlouho lámali hlavu, než byly objeveny krevní skupiny a RH faktory, a další rozdíly, které je nutno při transfúzi brát v potaz.
Přestože krev máme všichni, a považme, všichni červenou, tedy i ti, co o sobě tvrdí, že ji mají modrou, dělá mnohým pohled na ni velké problémy. Je to individuální. Mě nevadí ani tak pohled na krev, jako spíš pohled na jehlu pronikající mi do žíly. Ne všechno musím vidět. Řada lidí je schopná poskytnout první pomoc, a to, že nesnáší pohled na krev si zpravidla uvědomí, až z jejich oběhu vyprchá adrenalin. Ne všechnu tělesnou chemii dokážeme do detailu pochopit. Víme, že funguje, ale nevíme jak, a proč.
Modrá krev je pověra. Vychází z prostého pohledu na krevní řečiště pod naší kůží. Žíly vedoucí odkysličenou krev zpět k plicím jsou nápadně modré, ale krev, která z nich teče bude stejně červená, jenom trochu tmavší, než ta okysličená. To zřejmě vedlo některé neznalé lidi k domněnce, že krev některých skupin má odlišnou barvu. No, omyl jim zpravidla docvakl v momentě, kdy jim dal někdo na budku a z nosu jim tekla normální červená.
Někteří hrdinové se bratřili tím, že se poranili na zápěstí a navzájem si k sobě rány přiložili. Smícháním tohoto malého množství krve se měli stát pokrevními bratry. No ještě, že ta transfuze nebyla rozsáhlejší. Taky z toho mohli mít pěkné zdravotní problémy. Dnes již tuto metodu nikdo nepoužívá, neboť si nemůže být jist, zda jeho nejlepší přítel není čirou náhodou přenašečem nějaké nakažlivé choroby. To by se pak jejich bratrství stalo skutečně bratrstvím na život a na smrt. Nehledě na to, že řada z nás, která prodělala jakoukoliv operaci je tím pádem pokrevně spřízněna s celou řadou dalších lidí - dárců krve. Tito dárci jsou všichni našimi pokrevními bratry a sestrami. O dárcích kostní dřeně nemluvě.
Další krevní téma nám přinesl Stoker Bram svým románem o hraběti Drákulovi. Krásný příběh o prospěšnosti lidské krve pro zachování života, tentokrát života věčného. Nedoporučuji to praktikovat, neboť náš žaludek na to není tak docela uzpůsoben. Asi se vám z toho neudělá dobře. Už sama prospěšnost pití krve pro zachování věčného života je poněkud problematická. Opět se dostáváme k problematice přenosných chorob. Až jsem se musel pousmát nad následující myšlenkou. Napadlo mě totiž, zda HIV není pomstou přírody vůči upírům. Znamenalo by to, že upíři existují, a příroda tímto virem reguluje jejich počty. Jsem přesvědčen, že této nákaze nemůže odolat ani upír. Nezbývá mu tudíž nic jiného, než se nechat zaměstnat v krevní bance, nebo na transfůzce, kde má k dispozici potřebné údaje a rozbory a může tak vyloučit pití nakažené krve. I upír chce být zdravý, a chce se dožít vysokého věku.
Jediná krev, kterou jsem požil, s výjimkou té své, čemuž se nevyhne nikdo, je krev prasečí. Řada lidí to sice nedává, ale mě zabíjačkové pochoutky chutnají, a kroupy smíchané s čerstvou krví jsem už ochutnal. Není to žádné super menu, ale dá se to sníst. Ale když to narvete do jelit, nebo uděláte jenom prýt, či černou polívku, tak to je mňamka nevýslovná. Ale i tady musím přiznat, že je to jenom věcí osobního přístupu. Řada lidí to nevezme do huby, i kdybyste jim vyhrožovali čímkoliv. Třeba vodníci prý nesnáší krvavou tlačenku. Pokud po ní ztrácejí svoje schopnosti, tak se jim ani nedivím. Já jsem již i tuto pochutinu požil, a žádné schopnosti jsem neztratil. Mám tudíž jednu jistotu - nejsem vodník. Jinou jistotu však nemám, a to tu, že nejsem upír. Tyto vlohy se můžou projevit klidně mnohem později. Další jistotu však můžu potvrdit. Žádní netopýři, alespoň ti u nás žijící, nejeví sebemenší zájem o pití naší krve, neboť jsou to hmyzožravci. Změna upíra v netopýra, či vampýra je otázkou autorské licence pana Brama. Nevidím důvod, proč by se člověk měnil v létající myš. Našla by se celá řada rozumnějších tvorů, a ještě větší řada různých způsobů přemisťování, než tato autorem zvolená verze. Ale popravdě, i na mě to působí nápaditě a záhadně. A o to šlo.
Poslední, co mě napadá jsou krváky. Nedívám se na ně. Mě stačí obyčejné zprávy a černí kronika. Tam je krve až dost. Ale někteří tvůrci se v plýtvání kečupem a jinými napodobeninami krve, přímo vyžívají. Není nad to, když dokáže autor krváku natočit krvák bez hektolitrů krve. Na černobílém filmu to taková tragédie nebyla. Černé fleky se daly snadno zaměnit se stíny a řadou dalších věcí. V barevném filmu to zase ničí monitor televize, když pořád zobrazuje výhradně červenou, ve všech odstínech. Někdy jsem až nabyl dojmu, že každý hrdina má ještě nějaký externí zdroj krve, neboť z něj během filmu vytekl nejmíň hektolitr. Superhrdina. Superkravina. Spíš uvěřím tomu, že má nekonečný zásobník ke zbrani, než tomu, že v sobě nosí hektolitr krve.
Nevím, kde se bere u některých tvůrců představa, že by v nějakém tvorovi mohla místo krve proudit kyselina. Kyselina a organická hmota nejdou moc dobře k sobě. Leda by měl onen tvor trubky z nějaké odolné hmoty. Logika organického života mi říká, že tekutiny obdobné funkce bude mít kdekoliv ve vesmíru i obdobné parametry. Krev bude tedy vždy krví, a hovno hovnem. To by měli tvůrci podobných žánrů respektovat.
A to je vlastně všechno, a to všechno by nevzniklo bez krve. Bez krve to nebude nikdy ono.

NIC

14. dubna 2014 v 17:58 | najda |  Úvahy, věda a tak
14. 4. 2014

Téma týdne 60:

Toho by se dalo využít, neboť NIC, je možno odbýt prázdnou stránkou. Přitom to bude všeobsažné, stejně jako slovo NIC. Až se mi chce konstatovat, že NIC je skoro stejně obsažné, jako VŠECHNO, neboť stejně jako VŠECHNO, i NIC obsahuje VŠECHNO.
Jak často odpovídáme, prakticky na jakoukoliv otázku o nějakém konání, slovem - NIC. Co děláš? - NIC. Co čteš? - NIC. Případně to obměňujeme podobně laděnými slovy - nikam, nikde, nikdo, nijak …. Je to stejně blbé, jako používání výrazů typu "ono to" a "ono se to". Jsou to naše berličky, když potřebujeme NĚCO odsunout do pozadí, potlačit, odložit, neřešit, neodpovídat. Bohužel reakce okolí bývá velice často opačná, než bychom očekávali. Nenajdeme pochopení, spíše vybudíme ještě větší aktivitu okolí ve zjišťování skutečného stavu.
Bodejť ne. Číst NIC, to vlastně ani nejde. Ani nedělat NIC není tak úplně možné, neboť člověk vždy vykonává jakousi činnost, byť je to činnost velice pasivní, jako například leh, sed, či jiné poflakování. Jít NIKAM se taky nedá, neboť každá cesta někam vede, byť by končila v kopřivách. Třeba pojem NIKDE je velice všeobsažný. Jestliže něco nemůžeme NIKDE najít, znamená to, že jsme už hledali skoro VŠUDE, ale NIKDE jsme prozatím neuspěli. Slovu NIJAK jsem se naučil umně vyhýbat. Jeden můj bývalý skoro nadřízený se mě vždycky ptal - "tak co, jak to jde?" slovo NIJAK se tak NĚJAK samo nabízelo. Já ho ale vždycky odbyl slovy - "no jak, musí to jít. Kdyby to nešlo, tak by to bylo špatné. Ale za to nás nezaplatíte."
Ono vlastně slovo NIC, je ve své podstatě nesmyslné. Neboť jeho všeobsažný význam se vlastně navzájem vylučuje. Skutečné NIC totiž vůbec neexistuje, neboť i tam, kde zdánlivě NIC není, vždycky NĚCO je. Ve vesmíru to třeba vypadá, že tam NIC není, ale je přitom přeplněný různými asteroidy, planetkami, planetami, hvězdami, galaxiemi, a spoustou dalších objektů a jevů, kterým ještě docela nerozumíme. Ani ve vakuu není tak docela to správné NIC, neboť je v něm vakuum. Jakmile čemukoliv, co jsme považovali za NIC, dáme jméno, přestává to být NIČÍM a stává se to sebou samým.
NIC je pro nás jenom berličkou, kterou dáváme najevo absenci smyslu, či smysluplné činnosti, smysluplného obsahu či čehokoliv jiného. Nebo třeba jenom nechuť se NĚČÍM zabývat, na NĚCO odpovídat, NĚCO řešit. V tom je právě mnohoznačnost a všeobsažnost tohoto slova, které vlastně zahrnuje všechno, čemu se chceme nějak vyhnout, co nehodláme reflektovat, na co rezignujeme, čím se nechceme zabývat atd. Psát dlouhý traktát o NIČEM, je vcelku běžná rutina řady lidí. Především novináři v tom velice vynikají. To politici dokáží o NIČEM plamenně hovořit i celé hodiny. Rekordmanem v tomto směru byl Kubánský diktátor Fidel Castro. Ten dokázal souvisle a bez podkladů hovořit o NIČEM celé dlouhé hodiny. To naši straníci v předrevoluční éře zase jednali celé dny o NIČEM na sjezdech své strany, výsledkem čehož se NIC nezměnilo, NIC nedělalo, NIDKE NIC nechybělo, NIKDE NIC nebylo. A přitom byli všichni maximálně spokojeni.
Malé děti zase pro změnu NIC neříkají. Alespoň cca první rok. Ani se jim nedivím. Než by plácali nesmysly, tak raději mlčí. Jenomže i u nich nastane proces uvědomování, který je nutí vést mnohahodinové dotazovací akce. Výhodou je, že jejich dotazy jsou zpravidla velice konkrétní. Jenom nevím, jak bych jim vysvětlil, co to vlastně znamená to NIC. Asi bych musel odpovědět, že NIC je prostě NIC, tudíž to NIC není, takže je zbytečné se tím zabývat.
Trochu důslednější v mlčení jsou zvířata, především pak ryby. Ty skutečně NIC neřeknou, ani když je na Vánoce mučíme paličkou na prkénku v kuchyni. Nevypadne z nich ani jedna hláska. Prostě NIC. Chcete-li někomu sdělit tajemství, a mít jistotu, že je nevykecá prvnímu tvorovi, kterého potká, řekněte to rybám. Ani mluvení do duté vrby není docela bezpečné. NIC uzavřené v duté vrbě může obsahovat cizí uši, mikrofon, či ozvěnu a celé tajemství je v trapu. U ryb je jistota, že NĚCO řeknou jenom v pohádce, a pohádka je, jak všichni víme, vymyšlená. Pokud ryba mluví ve filmu, jde o dabing. Každou rybu by měl dabovat nějaký politik. Nádherně by tím vynikl kontrast mezi tím, jak ryba neříká NIC a politik také neříká NIC, a přitom tu hubu nezavře ani jeden z nich.
Domníval jsem se, že na bílém papíře NIC není. Mýlil jsem se, neboť je to papír, tudíž už samo o sobě je to NĚCO, navíc je to bílé. Také jsem se domníval, že napsat skoro celou stránku o tématu NIC, je zhola nemožné, a já už se pomalu začínám té stránce blížit. Ještě to bílé NIC zaplním pár řádky a bude stránka plná písmen, slov a vět a diakritiky, což mi připomíná velice dietní kritiku pro diabetiky. NIC je negativem k NĚČEMU, což je pozitivum. Je-li to dostatečně barvité, pak je NIC dianegativem k diapozitivu. Není-li však NIC dietní, pak je to velice výživné a hrozí z toho otylost slov, což mě opět vrací k plamenným projevům velkých vůdců. Jejich projevy nebyly ani trochu dietní, i když byly, či nebyly, o NIČEM. Tak byly, nebo nebyly? Toť otázka. Je to o NIČEM, nebo to není o NIČEM? Někdy mám pocit, že pozitivum i negativum znamená totéž. V tom je asi čeština nedostižná, neboť zde mnohdy paradoxně negace může znamenat totéž, co její opak. Třeba když se vás někdo zeptá - "nepůjdeš tam?" a vy máte vlastně dvě možnosti odmítnutí - "ne, nepůjdu!" či "ano, nepůjdu". Tím prvním pouze zdůrazníte odmítnutí, tím druhým způsobem souhlasíte s tazatelem. Takže taková otázka je vlastně o NIČEM. Nebo se Vás žena zeptá - "že dneska nepůjdeš do hospody?" jak jí na to chcete odpovědět? Obě odpovědi si může vysvětlit opačně. Když odpovíte jenom ANO, není jisté, zda je to souhlas s její otázkou, či naopak vaše sdělení, že do hospody půjdete. Když odpovíte NE, bude mít pocit, že jí oponujete, a vy přitom budete de facto souhlasit. Takže je asi lepší neříkat NIC. Ne nadarmo se říká - mlčeti zlato. Mohu z toho jednoduše vyvodit, že zlato je vlastně NIC v ryzí podobě. Nebo NE?!

Barvy

11. dubna 2014 v 17:46 | najda |  Úvahy, věda a tak
9. 4. 2014 - 11. 4. 2014

Téma týdne 59:

Vzhledem k tomu, že vidím další témata, neboť jsem dva roky ve skluzu, vím, že nastává éra jednoslovných témat. Tedy alespoň pět jednoslovných témat v řadě je dostatečný důvod k tomu, si toho všimnout. Stejně jak je důvod sklouznout k totalitnímu spojení barvy, laky, doplněnému tu a tam o ředidla. Jednalo se tehdy o specializované prodejny s úzkým sortimentem. To dnes jsme zvyklí najít vše pod jednou střechou a nezřídka i v jednom regále.
Vzhledem k obsahu je slovo barva velice širokým pojmem, který pod sebe hromadí jak prostředky určené k barvení čehokoliv, tak i samotné pojmenování barev. Někdy si naši předkové s nějakou slovotvorbou prostě hlavu nelámali. Má to barvu? Má! Tak je to barva. Což mi připomnělo známou diskuzi na téma, zda i černobílý televizor není nakonec barevný, neboť černá i bílá barva jsou rovněž barvy, takže není důvod zoufat, pokud se na obrazovce objevují pouze jejich odstíny. Tak jak tak jde v důsledku o televizi barevnou, byť její barevné spektrum je poněkud omezené.
Ale ani první skutečně barevné televize nebyly zrovna výhra. Jejich věrnost barevného podání byla velice diskutabilní, takže mnohdy bylo lepší sledovat program na televizi s méně barevným rozlišením, čili černobílé. Alespoň jste si nezkazili pojem o kráse barev.
Dnešní televizory jsou na tom vzhledem k věrnosti barevného podání mnohem lépe. Problém je spíše v naší citlivosti na barvy, neboť si jejich sytost lze nastavit a tak někteří jedinci volí barevné rozlišení takřka vyblité, neboť se domnívají, že šetří obrazovku, zatímco jiní si libují v sytých a křiklavých odstínech v domnění, že to tak má skutečně být. Ale ono stačí se podívat na malíře, a hned je jasné, že přestože jich několik maluje tentýž výjev, každý jej barevně vidí jinak. Dokonce se podařilo u jednoho malíře objevit oční vadu a její vývoj, neboť stále maloval jeden a týž výjev a jeho barevné podání se stále měnilo, což nebylo možno přikládat jenom změnám ve světle či v ročním období. Obrazy vypadají, jakoby je někdo fotil přes různobarevné filtry.
Vnímání barev je u každého člověka rozdílné. Jsou dokonce lidé, kteří jsou v různé míře barvoslepí. O psech se dokonce tvrdí, že vidí černobíle. Především ženy pak mají velice specifický barvocit. Jedni známí se rozhodli, že chtějí mít okrovou fasádu. Natěrač jim ji vyvedl v nádherné okrové, oni však trvali na tom, že to není okrová, ale světle hnědá. O pár let později se rozhodli pro namíchání barvy podle vzorníku. Konečně mají svoji okrovou, o které si ale spousta lidí myslí, že je to jenom trochu tmavší žlutá. Popravdě i já mám o okru zcela jinou představu. Ale to je věc individuálního názoru a aktuálního názvosloví. Každopádně se ztotožňuji s názorem, že barvy jsou jasně pojmenované. Například žlutá, bílá, červená, modrá či zelená. Citronová, pomerančová či mandarinková může být zmrzlina, nebo marmeláda. Lososová může být paštika, a khaki není barva, ale hnus.
Namíchat správnou barvu není vždycky úplně jednoduché. Malíři museli vždy vystačit se základními barvami a další barvy a odstíny tvořili výhradně mícháním barev základních. Někteří na to měli taháky, jiní si to pamatovali, a další si to dokonce dokázali představit. Asi to bude podobné, jako s hudebním sluchem. Dnes už to mají jednodušší, neboť existují vzorníky, podle kterých vám výrobce, nebo prodejce namíchají přesně to, co chcete. I tak nemáte ale jistotu, že to na zdi, či plotě bude vypadat stejně, jako na vzorku. Pokud natíráte poprvé, nebo chcete něco přetřít kompletně, není to takový problém, neboť nanesete kompletní novou vrstvu. Když ale potřebujete jenom něco opravit, nebo přidat nově natřený díl, k již hotové části, může nastat problém. I při dodržení všech míchacích poměrů, nemusí být výsledný odstín zcela totožný s tím původním. Mohl se mírně změnit odstín některé ze surovin a výsledek bude viditelný, ovšem až poté, co to natřete a ono to zaschne.
Ani číslo standartních odstínů nezaručuje, že výsledek musí být úplně stejný. Hodně to rovněž závisí na tom, jak starý je původní nátěr, neboť barvy působením vnějších vlivů mění svůj odstín. Mohou vyblednout, zoxidovat, či zreagovat s podkladem. Někdy stačí, když použijete jiný podkladový nátěr, a na vrchní barvě to může být poznat. I když mají míchárny vzorníky stárnutí barev, nikdy to nebude stoprocentní. Zažil jsem to několikrát. Jednou mi museli přestříkat celé auto, neboť nemohli chytit správný odstín. A to se jednalo o vínovou, i když uznávám, že vínová je taky nesmysl. Byla to tmavě červená. To jiný lakýrník trefil odstín žlutobílé, které se jinak říká také slonová kost, tak dobře, že rozdíl byl poznat pouze při dotyku, neboť nová barva byla hladká, a stará už byla strupatá, jak na auto ve městě sedaly saze a jiný svinčík. Takže je to někdy trochu v lidech.
Zatímco pro běžné užití se dá namíchat téměř cokoliv, vytvořit správné odstíny barev, které musí projít nějakým speciálním procesem, může být velký oříšek. Pokud má barva jenom zaschnout, ať už odpařením vody, nebo ředidla, není to velký problém. Pokud ale potřebujete barvu vypálit, může výsledný efekt být docela jiný, než očekáváte. Především keramici jistě vědí, o čem mluvím. Glazura bývá v základním stavu zbarvená, jako kterákoliv jiná rozpuštěná hlína. Barvu získá až vypálením při vysoké teplotě, a barva závisí na minerálech, které do hmoty přidáte, jejich množství a podobně. Výslednou barvu buď odhadujete ze známých reakcí, nebo to musíte vyzkoušet. Problém by byl menší, kdyby například barvy na keramice pro potravinářské účely, nemusely odpovídat přísným požadavkům hygieniků. Především se z nich nesmí následně vylučovat nic, co by mohlo škodit našemu organismu. Tím se ovšem velmi omezuje nabídka látek, které můžete k barvení použít. To vede k tomu, že vytvořit cihlově červenou glazuru, je oříšek pro spoustu keramiků. Většinou jim z toho vypadne nějaká oranžová, nebo světlá červená, ale sytě červenou ne a ne vytvořit. Problém je, že to zjistíte naprosto bezpečně, až to projde pecí.
Malíři jsou na tom mnohem lépe. Pokud si někdo jejich barvičkami kazí zdraví, jsou to oni sami. Z jejich pláten nikdo jíst nebude, takže si na plátno mohou patlat, co se jim zachce. I oni mají však svoje velká tajemství, kterak namíchat ten či onen odstín. Jak docílit toho, či onoho efektu.
Jak funguje zachycování barev na kinofilm, to je mi dodnes záhadou. Že je to chemie, a každý výrobce používá jinou sloučeninu, je mi jasné. Nakonec, kdo fotil na kinofilm, ten ví, jaké barevné rozdíly byly v jednotlivých materiálech. Každý si musel vychytat tu svoji oblíbenou značku, která z jeho pohledu podávala barvy nejvěrněji. To u digitálního fotoaparátu už to tak velký problém není. I kdyby vám trochu barvy zkresloval, vše se dá dohnat v počítači při úpravách. Zkusil jsem to u jednoho foťáku, který usilovně barvil všechno do anilínových odstínů. Nevím, zda šlo o chybu v nastavení, či výrobní vadu, ale v počítači se to vždycky podařilo zkorigovat.
Paradoxem barev je, že naše oko vnímá odražené spektrum. Vidíme tudíž tu část spektra, která se od předmětu odrazí, zatímco tu, co pohltí, nevidíme. Vyplývá z toho jistý paradox, že by předměty měly mít de facto ve skutečnosti barvi negativní k tomu, co vidíme my. Černá pohltí všechno světlo, působí tudíž tmavě, neboť nic neodrazí, zatímco bílá odrazí všechno. Otázkou je, jestli to černé, není tedy ve skutečnosti bílé a naopak. Tato otázka je však spíše filozofická. Asi bychom to těžko mohli vnímat obráceně, takže pro nás to prostě bude mít stále tu stejnou barvu, i když ji naše buňky a náš mozek vždy zpracují trochu odlišně, než mozek našeho souseda, či naší manželky.

Peklo

9. dubna 2014 v 17:38 | najda |  Bůh a jiné záhady
9. 4. 2014

Téma týdne 58:

Některá zdánlivě děsivá témata, jsou vlastně vcelku oddechová. Asi se shodneme na tom, že Peklo, jak si jej představují pohádkáři, či jak jej popisovali svým ovečkám duchovní, existuje jen stěží. Už jsme prozkoumali kdejaké podzemí a nikdo prozatím na žádné stopy pekla nenarazil. Zatím. Co není, může být. Třeba je dobře kamuflované. Ale je dost možné, že je Peklo blíž, než si myslíme.
Trochu mě to nutí se zamyslet nad tím, proč vznikly ty, které atributy pekla. Především oheň, síra a kouř. To je snadno vysvětlitelné, když si všimneme, co se děje v místech, kde nám na povrch pronikají výměšky hlubin. Stačí jenom termální prameny, abychom podlehly dojmu pekelného horka tam dole. Příměs různých minerálů, nezřídka včetně síry, abychom si dokreslili iluzi a následně pak výrony magmatu u sopek či nějakých zlomů. To všechno vždy budilo v lidech respekt a podněcovalo to jejich fantazii. Když se tektonická situace uklidnila a daly se navštívit některé lokality, kudy se prošla, muselo to na neznalé lidi působit dosti fantaskně. Asi bych taky po podobné exkurzi nakreslil podzemí plné kotlů s vroucí vodou, smrdící sírou. Nechtělo by to ani příliš bujnou fantasii.
Kde ale lidi přišli na rohaté čerty s kopytem, to je mi hádankou. Asi se jednalo o letitou skladbu různých kostiček, z různých mozaik do jediného pokřiveného obrazu tvora odpudivého vzhledu. Údajně první vyobrazení Ďábla se nachází ve známé Ďáblově bibli, či Codexu gigas, která byla sepsána u nás v Podlažicích u Chrudimi na přelomu 12. a 13. století. Takže už v té době muselo dojít k onomu seskupení řady znaků, jimiž se pekelník musí vyznačovat, aby byl dostatečně odpudivý a tvořil rovnocenný opak Boha. Celkem bych pochopil jeho nemytost a chlupatost. Bůh byl ukázkou čistoty, nejen duševní, ale i tělesné. Každý, kdo vypadal jinak, musel být jeho opakem. Dokonce bych si uměl představit důvod, proč opatřit pekelníka rohy. Ale těžko to vysvětlovat někomu, koho nikdy nepronásledoval beran, nebo kozel. Pak si dokážu vysvětlit i to jedno kopyto. Muselo to být stvoření napůl člověk a napůl zvíře. Takže nesmí chybět ani ocas. Kdyby byl docela člověkem, měl by lidské city a slabosti, ale on musel být zvířecky pudový, aby neznal slitování s hříšníky.
Naskýtá se mi ovšem otázka, proč právě ta podoba s kozlem. Proč si pro předobraz nevybrali nějakého nebezpečnějšího predátora, namísto býložravého sudokopytníka. Stačilo si představit třeba lva, kterého zcela jistě znali, nebo tygra, či vlka, medvěda a podobně. Předpokládám, že to bylo proto, že se hříšníci měli v pekle smažit, nikoliv být sežráni predátorem, to by to měli příliš snadné. Navíc řada těchto zvířat byla již předobrazem jiných pověr či výmyslů. Lva si dávali panovníci do znaku, neboť byl považován za královské zvíře. Jiné kočkovité šelmy byly vzorem hbitosti a vlk se jevil jako obraz zákeřného zabijáka, jež může změnit i člověka v krvelačnou bestii - vlkodlaka, či jinou potvoru.
Ona nakonec ta koza byla všem dostatečně známá, a vzbudit tudíž mezi lidmi určitou představu, bylo snazší, než jim pekelníka přibližovat jako zvíře, které většina z nich nikdy neviděla.
Peklo má být protipólem Ráje, či Nebe. I proto byla využita Země a její hlubiny k jeho umístění. Když k tomu přičteme původ samotného Satana, jenž byl původně Andělem světla a byl pro svoje prohřešky svržen z Nebe, nezbývá nám, než ho ukrýt hluboko pod zem, do temnot, a zahalit ho do závojů dýmu a pachu síry. Byl sice svržen, ale jeho schopnosti a znalosti mu zůstaly. Jeho nadpřirozené schopnosti plynou právě z jeho původního poslání.
Otázka Nebe a Pekla je otázkou nekončícího souboje dobra se zlem. I když se mnozí autoři pustili i do popisu pekla jako veskrze čestného protivníka, který nikoho ke zlu nesvádí, ale pouze trestá ty, kteří jsou zlí. Původní Biblická teorie však jasně hovoří o Ďáblovi, jako o zosnovateli prvotního hříchu, jako o někom, kdo nás neustále svádí k tomu, činit špatné a konat zlo. Je ale stejně dobře možné, že mu stačil pouze prvotní hřích, aby si zajistil na celý zbytek světů dostatek práce s trestáním hříšníků. Je to jako sestava kostek domina. Satanovi stačilo strčit do první kostky, aby vyvolal řetězovou reakci hříchu. Bůh má pak spoustu starostí s tím, aby alespoň některé kostky zachránil před pádem.
Kdysi jsem napsal takovou krátkou úvahu o tom, jak se stále zkaženější lidstvo postupně shromažďuje u brány pekla, pekla se plní a přetéká hříšníky a Satan odchází z Pekla na oficiální návštěvu Boha, aby s ním uzavřel příměří, neboť mu to začíná přerůstat přes hlavu. Je to sice úsměvné, ale jen relativně. Ve skutečnosti je to spíš smutné. Zatímco brána nebeská reziví, pekelná brána je pod návalem hříšníků vyvrácena ze základů. Teď mi to trochu připomnělo útok na Zimní palác při říjnové revoluci v Rusku. Hříšníci vezmou Peklo útokem a čerti odtam utečou a se staženými ocasy se vrátí k bráně Nebeské a budou prosit za odpuštění. To bude pro Boha velká satisfakce. Dokonce to vcelku koresponduje i se zjevením Janovým, které líčí velice dramatický průběh armageddonu.
Situace je ale možná mnohem prostší, než se zdá. Problém je, že nikdo z nás neví přesně ani jak vypadá Nebe, ani jak vypadá Peklo. O Nebi máme jisté představy, jako o něčem ideálním, kde neexistuje nic zlého a je tam absolutní absence hříchu. Až se mi chce říct, že je to veskrze nudné místo, alespoň pro ty, kteří si bez některých hříchů nedokážou život představit.
Naproti tomu o Pekle máme představu jako o místě, kde jsou hříšníci trestáni za svoje hříchy. Považte, není to místo, kde by se dále hřešilo, či páchaly další zla. Naopak je to vlastně takové nápravně výchovné zařízení. Tak si říkám, jestli on vlastně ten Satan není nakonec Boží pomocník, když mu vlastně pomáhá trestat hříšníky. Až to skoro vypadá jako taková opoziční smlouva. Bůh se rozhodne Ďábla tolerovat, pokud mu pomůže trestat a napravovat hříšníky.
Když se občas dívám kolem sebe, mám pocit, že je Nebe na Zemi, jak o tom kdysi zpívali Voskovec s Werichem. Vydrží mi to ale jenom do okamžiku, než potkám jiné lidi, nebo než si pustím rádio či televizi, nebo si nezapnu internet. To pak začnu mít dojem přesně opačný, že jsem se ocitl v Očistci. Nakonec i moje životní peripetie byly pro mne často Očistcem, což mě přesvědčilo o tom, že si nebudu svůj život tady znepříjemňovat nějakými špatnostmi a zlem. Raději než na Očistec bych se připravil na ten Ráj. Přece jenom jsem ve své podstatě dobrý a mírumilovný člověk, i když je mi jasné, že svoje činy nebudu jednou soudit já, ale někdo docela jiný, nezatížený jakýmkoliv subjektivním dojmem. Tak snad nám náš soudce bude milostivý a jediné Peklo, které zažijeme, bude to - tady - na Zemi.

Internetové seznamování

8. dubna 2014 v 17:54 | najda |  Úvahy, věda a tak
8. 4. 2014

Téma týdne 57:

To je smrtelné téma a ta nejhorší varianta, jak přijít ke známosti. Tedy alespoň u mě se tato metoda neosvědčila. To je asi hlavní důvod, proč si myslím, že je to jenom poslední zoufalý pokus, jak přijít k partnerovi. Pro mě je hlavní problém to, že se tam za různé fotky a nicky můžou schovávat úplně jiní lidé, než, které byste tam chtěli najít. Takže se mlže stát, že si dopisujete s atraktivní osmnáctiletou blondýnou, a ve skutečnosti z vás má legraci starý, tlustý a plešatý chlap. Tak to mě fakt nebere. Neustále se tam někdo za něco schovává, na něco si hraje, a najít mezi tím odpadem někoho reálného je mnohdy umění.
Mě se sice podobné extrémy vyhnuly, zato jsem byl konfrontován se zcela jinými extrémy. Především, pokud někdo používá letité fotografie, nebo záměrně maskuje nějaké jiné přednosti, či nedostatky. Když pak dorazíte na rande, nestačíte se divit. Jen vrozená slušnost mi zpravidla zabránila zmizet bez upozornění. Prostě jsem ten první kontakt nějak přežil. Tak jako jsem přežil celé období zoufalých pokusů internetových seznamek.
V čem je ale internetové seznamování podnětné, je hledání přátel, či lidí se stejnými koníčky. Určitě zde můžeme najít řadu lidí zatížených stejnými úchylkami, a to jak v tom negativním smyslu slova, tak v tom pozitivním. Ono i rybaření je úchylka. Každopádně u pokerového stolu těžko najdete odpůrce této hry. Na rybářských stránkách nenarazíte na odpůrce rybaření a podobně. Mnohdy se s těmi lidmi, se kterými si vyměňujete zážitky, postřehy a zkušenosti ani nemusíte znát. Zpravidla se asi nikdy nepotkáte, a když, tak to ani nebudete vědět. I to je na jednu stranu pozitivní, neboť byste si jinak jako lidé nemuseli vůbec sednout, protože jediným pojítkem by třeba byly právě ty ryby, což určitě nestačí.
Často používám internet k hledání svých přátel a známých. Což o to, pokud hledáte chlapy, není to až zas takový problém. Málokterý si změnil příjmení. U ženských je to horší. V lepším případě máte zafixováno maximálně rodné příjmení. Při troše štěstí se dopídíte prvního manželství, ale pokud je vaše ex kamarádka, či ex spolužačka či ex cokoliv, přiměřeně otřískaná životem, bude její hledání složité. Svým způsobem je to také seznamování, neboť se seznamujete s postupy soukromých detektivů, kteří však mají díky internetu velice ulehčenou práci. Jsou-li šikovní, mohou dnes během pár hodin na internetu najít to, co by dříve zjišťovali dlouhé týdny a kvůli čemu by museli objet někdy i půlku republiky, nebo dokonce světa.
Párkrát už jsem také hledal, a považte dokonce našel, svoje ex přátele. S mnohými jsem se nakonec i sešel, a tak jsme se mohli po letech zase navzájem informovat o životních novinkách a peripetiích, kterými jsme byli životem obdarováni. Většinou jsme byli navzájem příjemně překvapeni, a potěšeni, že se zase po letech vidíme.
Dá rozum, že člověk vyhledává pouze ty přátele, na které má dobré vzpomínky, a kteří pro něj něco znamenali. Nevidím důvod, proč vyhledávat lidi, kteří sice prošli mým životem, ale nic v něm nezanechali. Alespoň tedy nic podstatného. Nicméně pokud chce někdo vyhledat mě, nijak to nekomplikuji. Neschovávám se za nicky, ani si neupravuji fotky. Údaje o mně uvedené jsou pravdivé. Ovšem uvádím pouze to, co lze dohledat i jinde, a co nepovažuji za přehnaně osobní. Takže pokud chce někdo najít mě, nebude s tím nikdy mít problém. Bohužel si nepamatuji, že by mě kdokoliv z mích ex čehokoliv, nějak aktivně vyhledával.
Internetové seznamování nám má pomoci, nesmí však být tím jediným mediem a jedinou berličkou, na kterou se zoufale upínáme. Pro kvalitní vztahy je stále nejlepší osobní kontakt. Když si ale vzpomenu na různé reality show, ve kterých tu farmář, onde milionář, tuhle zase nějaký jiný zoufalec, hledá něco, o čem se dá vzdáleně tvrdit, že by to mohla být partnerka, je mi z toho na nic. Pokud hledá milionář ženu, přihlásí se zaručeně samé zlatokopky. No zkuste udělat soutěž - bezdomovec hledá ženu. Asi o to moc velký zájem nebude. Co pohledávají některé kalupinky na farmě, to by mě také zajímalo. Asi netuší, co to obnáší. Osobně mě tyhle show spíše odpuzují a asi bych se podobnému typu seznamování vyhnul.
Po několika marných pokusech o internetové seznámení, jsem na podobné projekty rezignoval a nechal jsem na hnutí osudu, kudy se budou moje partnerské kroky ubírat, a musím říct, že s touhle variantou mám nejlepší zkušenosti. Na každého z nás někde ta správná partnerka, či partner čekají. Je jen otázkou času, kdy se v našem životě objeví. Faktem však je, že na jejich příchod nemůžeme čekat doma za pecí. Asi nás nepotká to pohádkové štěstí, že by nám ta naše vysněná princezna (či princ - pro ženy) zaklepala jednoho dne na dveře. Snad jedině, že by to byla pošťačka, exekutorka či komisařka při sčítání lidu. Také to může být členka armády spásy, nebo jehovistka, ale o mnoho víc klepacích možností už mě nenapadá. Každopádně není řada z nich příliš perspektivních, takže na ně neradno spoléhat.
Rovněž nedoporučuji vyhledávat partnerku v lokálech, diskotékách či jiných podnicích podobného ražení. Samozřejmě se zde mlže vyskytnout náhodná společnost počestných lidí, ale daleko spíše zde narazíte na existenci, kterou byste si domů asi vůbec nechtěli přivést. Mám zjištěno, že je dobré chodit do práce, neboť i tam můžete narazit na řadu zajímavých objevů. Tu a tam je dobré vyrazit třeba za kultůrou, ovšem s tím rizikem, že zatímco vy jste kulturní přiměřeně, může být poté partnerka kulturní nepřiměřeně, což může časem činit problémy. Asi nejlepší je, věnovat se svým koníčkům a chodit mezi lidi se stejným zaměřením. Což může samozřejmě zahrnout i variantu náleven a podniků nižších cenových skupin. Ale pokud patříte do okruhu lidí s těmito zájmy, pak vás případná známost asi příliš svým zaměřením nepřekvapí. Asi vás nepřekvapí ani to, že na podobné lidi narazíte i na netu, jenom s tím rozdílem, že si zpravidla hrají na někoho, kým nejsou. I notorická alkoholička může na netu působit distingovaně. Neboť ve chvílích střízlivosti v ní vítězí její lepší já.
Mnohdy nebývá od věci zabrousit ve vzpomínkách a kontaktovat svoje bývalé známé a přátele. Možná se budete divit, kolik vašich bývalých lásek je svobodných, rozvedených a/nebo životem zklamaných. Myslím, že podobných propojení osudů není zrovna málo. Nemůžu ovšem jako u každého vztahu zaručit, že to nutně musí fungovat, ale pořád je to lepší, než rande naslepo po internetu. Třeba má nějakou kamarádku, která vás nakonec zaujme a budete s ní šťastní.
Jenom jsem chtěl říct, že než se pustíte do zoufalého hledání po internetu, pokuste se vyčerpat všechny možnosti, které vám nabízí vaše okolí, vaši přátelé a známí, vaši spolužáci, spolupracovníci, kolegové, lidé stejných koníčků a zájmů, a to ti současní, i ti ex. Nikdy nevíte, odkud se vaše štěstí objeví. Každopádně, pokud mu nepůjdete naproti, tak se asi načekáte.

Trest smrti

4. dubna 2014 v 17:05 | najda |  Úvahy, věda a tak
4. 4. 2014
Téma týdne 56:

Jako obvykle mi to logicky navazuje na předešlé téma. Kouření a trest smrti mohou mít dohromady dost společného. Trest smrti se často vykonával pomocí jedovatých plynů, které odsouzený inhaloval. Ti co byli odsouzeni vědomě, rovněž vědomě inhalovali. V historii však byla nepříliš přívětivá období, na která je z jistých důvodů lepší nemyslet, nicméně není dobré na ně zcela zapomínat. V těchto obdobích mnoho lidí inhalovalo jedovaté plyny netuše, že jsou odsouzeni k smrti. Odsouzeni bez soudu a bez možnosti obhajoby či odvolání. I toto nám může být příkladem vědomého justičního omylu, byť to vyplývalo ze zcela jiných pohnutek.
Moderní soudnictví již namnoze opustilo některé historicky ověřené tresty. Již dávno neplatí heslo - oko za oko, zub za zub. I když si mnohdy myslím, že by v některých ohledech ještě stále bylo jeho uplatnění ospravedlnitelné. Useknout přistiženému zloději paži bylo nejenom odstrašující, ale zároveň velice účinné. Nezřídka se za trest odřezávaly i jiné údy. Velice často to byly uši či jazyk. Popravdě však vyříznutí jazyku někomu, kdo vyzradil tajemství, mělo efekt ve středověku, kdy převládala negramotnost. V dnešní době, kdy naopak převládá gramotnost, a lze slovní projev nahradit projevem písemným, jeví se řezání jazyka jako zcela neúčelné.
V určitých ohledech byly hrdelní tresty skutečně účinné a mohly mít velice odstrašující efekt. Každý si jistě lumpárny rozmyslel, pokud věděl, že mu za ně hrozí třeba lámání v kole. Leda by proto měl nějaký pádný a humánní důvod. Jako třeba Jánošík, který podle neověřených informací bohatým bral, a chudým dával. Ten pak mohl provádět lumpárny alespoň s pocitem, že to dělá pro dobro většiny. Zde je totiž třeba vytýčit vždy hranici mezi lumpem a hrdinou. Tato hranice je však velice křivolaká a nejasná. Pro řadu lidí je někdo hrdina, pro jiné bude pořád jenom lump. A to paradoxně i tehdy, budou-li v principu s jeho činy souhlasit. Například v tom, že bohatí mají hodně a měli by se s chudými dělit. Nicméně mohou zastávat názor, že toho lze docílit jiným způsobem. Vlastně jsou to optimisti, zatímco Jánošík byl realista. Pesimista by zcela jistě nesouhlasil s nikým a tvrdil by, že zajistit takové dělení jakýmikoliv prostředky prostě nelze.
Ale vraťme se k trestu smrti. Řada lidí má pocit, že bychom jej měli znovu zavést, alespoň za některé trestné činy, vnímané jako zvlášť závažné. Tedy především za vraždu. To splňuje požadavky zmíněného starozákonního pravidla. V tomto případě - smrt za smrt. Má to ale háček. Existuje řada případů, kdy lidé vraždili, aniž by chtěli, či dokonce, aniž by o tom věděli. Jak chceme soudit řadového vojáka za to, že zabil nepřátelské vojáky? Zde můžeme soudit pouze ty, kdo takový konflikt vyvolali, či způsobili. Takže zatímco voják zůstane nepotrestán, přesto, že fyzicky zabil mnoho lidí, bude za hrdelní zločin odsouzen nejvyšší velitel, který fyzicky nezabil nikoho, nicméně dal k takovému konání pokyn. Zjevně je to jen otázka morálky, kdy lidský pohled na věc rozlišuje velkou spoustu různých alternativ a eventualit. Stejně tak se asi většina shodne na tom, že způsobit něčí smrt nedbalostí, neopatrností či jenom nějakou nepředvídatelnou souhrou různých okolností, je lépe ospravedlnitelné, než chladnokrevná a předem naplánovaná vražda.
Přicházíme ovšem k problému prokazatelnosti. Pokud někoho dopadneme na místě zločinu s vražednou zbraní v ruce, nemusí to být nutně vrah. Klidně to může být svědek, který byl ve špatný čas na špatném místě. Odsoudíme ho k smrti? I to už se stalo. Máme jiného svědka, který dotyčného viděl, jak zločin páchá. Nicméně zjistíme, že spolu měli konflikty a dotyčný měl mnoho důvodů, proč se mstít. Můžeme skutečně bez pochyby tvrdit, že se nemstí právě teď? Nemůžeme. A takových příkladů je hodně. Pokud nebudeme mít stoprocentní jistotu, že dotyčný je skutečně chladnokrevným vrahem, který čin plánoval, nebo dokonce mnohokrát opakoval, nemůžeme si být jisti, že odsoudíme skutečného viníka. Trest smrti je nevratný. Nelze jej fakticky prominout, a tudíž je velmi problematické nahrazení škod způsobených justičním omylem. Život nahradit nelze. Můžeme nahradit ušlé příjmy za dobu věznění, můžeme jakž takž odškodnit újmu na pověsti, na psychice či jiné věci. Ale nahradit zbytečně zmařený život nelze.
Málokdy se podaří usvědčit skutečného pachatele beze všech pochybností. Mnohdy i přes velký pokrok ve vyšetřovacích metodách, nemůže být pachatel odsouzen k maximálnímu trestu, přesto, že o jeho vině není morálních pochyb, neboť existují faktické pochyby, kterých využívá obhajoba. A pokud se nepodaří všechny pochyby vyvrátit, neodsoudí žádný soudce pachatele k výjimečnému trestu.
Mohu samozřejmě vyjádřit domněnku, že by trest smrti měl nějaký odstrašující efekt, byť o tom pochybuji. Nicméně, pokud existuje jakákoliv, třeba sebemenší pochybnost o tom, že pachatel čin spáchal, je vždy riziko spáchání justičního omylu, a tudíž je trest smrti neobhajitelný. Ani státy, které jej mají a mohou využívat, jsou-li demokratické a vycházejí z mezinárodních principů práva, presumpce neviny a respektují důvodné pochybnosti, tento trest nevyužívají, a pokud dojde k odsouzení, nebývá tento trest dlouhá léta vykonán, neboť vždy existuje možnost získání nových poznatků a informací, které mohou náhled na čin zcela zvrátit. I to se už v řadě případů stalo. Proto většina států od těchto trestů ustupuje, nebo je v důsledku nevykonává. I soudci jsou jenom lidé, a chtějí mít jistotu, že neposlali na smrt nevinného člověka. Odložení výkonu definitivního trestu, či jeho nahrazení doživotím, jim ponechává otevřená zadní vrátka.
Jsou však lidé a režimy, kterým je to jedno. Volí dokonce metody poprav, při kterých se normálním lidem zvedá žaludek a naskakuje jim z toho husí kůže. Mnohdy se dá říci, že snad ani středověk nebyl takto nelidský. Či spíše tyto režimy někde ve středověku zakrněly. Než toto, to raději vězení.
Líbí se mi Americký systém sčítání trestů. Je mnohem efektivnější, než náš, kdy se dotyčný potrestá pouze za jeden, a to ten nejvážnější čin. Přitom z logiky věci by měl být potrestán za všechny svoje činy, neboť pokud spáchal vědomě jeden z nich, určitě věděl i o trestnosti činů ostatních. Tímto mu dáváme de facto najevo, že mu ty ostatní vlastně prošly. Přimluvil bych se za sčítání trestů. Čtyři vraždy? Čtyři doživotí. I při zkrácení na polovinu se takovýto člověk na svobodu nikdy nepodívá. Ano, řada lidí teď řekne, že je pak musíme živit ze svých daní. To je sice pravda, ale živit někoho padesát let vyjde mnohem levněji, než ho každých pět let složitě hledat a mrhat tak silami a prostředky, které by mohly být využity jinde a jinak. Kromě toho by vězni ve věznicích mohli klidně vykonávat různé práce. Jenom by to chtělo, aby někdo tento systém takto nastavil a práci po nich vyžadoval. Je jasné, že pokud někdo žije ve vězení, jako v bavlnce, moc se mu dělat nechce, ale změnit to musí celý systém, to nezmění jedinec. Američané na to přišli, a dostat se tam do vězení, znamená zažít nelehký zbytek života. Asi žádný rozumný člověk do toho logicky nechce vědomě či záměrně spadnout. To je mnohem více motivační, než nějaký trest smrti. Aby podmínky byly tvrdé, ovšem nikoliv ve smyslu nějakého týrání, ale spíše ve smyslu drilu, přísného režimu a povinné práce. Pak bychom trest smrti nepotřebovali. Většina těch, kdo si myslí, že si spácháním nějaké blbiny zajistí ubytování v teple, pravidelnou stravu a leháro, bez nutnosti něco dělat, by si to nakonec rychle rozmyslela. Zároveň se omlouvám vězňům, kteří si svůj pobyt nijak neužívají, a berou vězení skutečně jako trest. Ale poslední amnestie ukázala, že pro řadu lidí je to skutečně spíše útěk před nutností se o cokoliv starat, a cokoliv dělat, neboť tam mají, kde spát, co jíst a co na sebe, a přitom jediné, jaks e o tyto výsady musí postarat je, aby něco šlohli.

Kouření

3. dubna 2014 v 17:16 | najda |  Úvahy, věda a tak
3. 4. 2014

Téma týdne 55:

Další životosprávné téma. Mohl bych si to ulehčit okopírováním článku "Jak jsem přestal kouřit", ale to bych si to moc zjednodušil. Pro jistotu jsem se ještě podíval do témat, zda nenásleduje alkoholismus a jiné toxikomanie. Naštěstí tomu tak není, takže si můžeme dočasně ničit jenom plíce.
Závidím lidem, kteří dokáží vykouřit denně jednu, nebo dvě cigarety, třeba ke kávě. To jsem nikdy neuměl. Kouřit jsem začal pozdě. Ve třiadvaceti letech na vojně. Z trucu. Nebavilo mě stát v pohovu na nástupišti, raději jsem se zašil do davu kuřáků volně postávajících kolem popelníků. Zjevná diskriminace nekuřáků. A jestli něco fakt nesnáším, je to diskriminace. Koupil jsem si krabičku nějakých modrých cigaret, tehdy asi za šest, nebo osm korun. Dnes už vám neřeknu, jestli to byly HIFI, nebo Dalily. Večer jsem k nim přidal krabičku Startek bez filtru, protože mě čekala služba. Do rána jsem neměl co kouřit. Během prvního dne svého kouření jsem zvládl hned čtyřicítku cigaret, bez následků. Takhle to probíhalo vždycky, když jsem začal kouřit. Nikdy jsem nedokázal zůstat u jedné cigarety ke kávě. Nejdříve to byly dvě, pak tři a během chvíle mi dvě krabičky na den nestačily. Dokud se cigarety pohybovaly do dvaceti korun, bylo to celkem v pohodě. Dokud se nekolkovaly, daly se sehnat i levnější. Pak ale nastaly změny, vedoucí k navyšování spotřebních daní s bláhovou nadějí, že tak stát vybere víc od občanů. Realita byla však zcela jiná. Vybralo se méně, a na daňových únicích začali vydělávat překupníci a šmelináři. Každý ekonom tento efekt zná, že se vám v určitém momentu křivka předpokládaného a skutečného daňového výnosu zlomí, a stát přesto, že daně zvyšuje, vybírá méně. Je to tím, že vyššími daněmi dává větší prostor ke šmelině, která tak vzkvétá. Někdy mám dokonce pocit, že nejvyšším šéfem šmelinářů je ministr financí, který daně zvedá záměrně, aby snížil příjmy rozpočtu a zvýšil toky peněz ze šmeliny na svá soukromá konta. Mě tento systém střídavě odhazuje na hromádku nekuřáků, a na hromádku kuřáků balených cigaret.
Je mi známo, že by kouření mělo být dle údajů ministerstva zdravotnictví, zdraví škodlivé. Nicméně jsem mírně skeptický k pravdivosti těchto výroků. Znám spoustu kuřáků, kteří si vesele sportují a užívají života ve vysokém věku, kdy by podle ministerstva měli být již statisticky řadu let po smrti. Lékaři na plicním přitom mnohdy vůbec netuší, že dotyční jsou silní kuřáci, a to přesto, že se účastní pravidelných prohlídek. Na plicích prostě nic nemají. Na druhou stranu jsem zažil doktora, který vytrvale peskoval svého pacienta, že by měl přestat kouřit, neboť má vážně poškozené plíce, a dotyčný pacient mu vytrvale vysvětloval, že nekouří, nikdy nekouřil a kouřit nikdy nebude. Nebylo mu uvěřeno. Pro mě z toho vyplývá jistá pochybnost a pravděpodobnost. Dovolím si tvrdit, že existuje určitá dispozice k některým nemocem, která je nezávislá na životním stylu. Ta se buď projeví, nebo ne. Nemá-li člověk dispozici k rakovině plic, tak ji velice pravděpodobně nedostane, i kdyby strávil život v udírně. Naproti tomu někdo jiný dispozici má, a i kdyby si jedinkrát v životě dovolil vdechnout vzduch v místě, kudy v minulém století prošel kuřák, tak tu rakovinu prostě dostane a nic s tím nenadělá.
V naší rodině jsme na to asi vcelku dobře, neboť máma kouří od 12 let a rentgeny má čisté, já jsem kouřil čtyřicet denně a taky mi prozatím nic nenašli. Možná štěstí, možná náhoda, možná důkaz výše uvedeného. Každopádně však patřím k těm šťastlivcům, kteří dokážou přestat. Už jsem to dokázal asi sedmkrát, a vždycky mi to pár let vydrželo. Popravdě, když přestanu, musím se dostat do psychicky napjaté situace, abych znovu začal. Ale když už začnu, stojí to za to. Jednou za to mohla smrt táty. To se nedalo bez cigarety ustát. Pak mě zase vytrvale vytáčel jeden takypodnikatel. Vytáčel mě do té míry, že jsem si nakonec chtě nechtě musel zapálit, protože bych se z toho zbláznil. Kouřil jsem pak skoro rok, čtyřicítku denně. Pak jsem dospěl do obvyklé situace. Jednoho dne jsem si potáhl, zjistil jsem, že mi to vlastně vůbec nechutná, tak jsem típl cigaretu, zbytek jsem věnoval dceři, a přestal jsem. Takže vím, že to jde. Nemůžete mi tedy jen tak tvrdit, že to nejde, když jsem sám vyzkoušel opak. Jenom nechápu, proč kouří moje máti, když neumí šlukovat. Ale to je její problém, ne můj.
Nakonec se podařilo přestat i mojí ženě. Doma se u nás přitom nekouří už řadu let. I když jsme v určitých obdobích kouřili všichni, prostě jsme přestali kouřit v domě. Buď jsme chodili ke kotli, což bylo v zimě. Nebo na dvorek, pokud na to bylo vhodné počasí. Je mi jasné, že vyděsím řadu plynařů a hasičů, když řeknu, že náš kotel je plynový. Sám vím, že kouřit u plynového kotle nemůžu řadit mezi nejskvělejší nápady, ale máme tam trvale otevřené okno a ještě rezervní přisávání vzduchu, kromě toho, co si turbokotel přisaje sám. Takže z nějakého explozivního děje strach nemám. Kromě toho už doma žádný kuřák není, takže tyto informace pozbyly na významu.
V rámci své profese musím kontrolovat dodržování zákazu kouření. Mě osobně by jako kuřáka nikdy nenapadlo si zapálit kdekoliv, kde to bylo zakázané, natož uvnitř budov, pokud tam nebylo vyznačené místo pro kuřáky. Asi jsem příliš dobře vychovaný, ale tyto věci jsem respektoval, i když jsem měl spotřebu parní lokomotivy. Však já jsem to pak dohnal. Dokonce ani v autě jsem nekouřil. Všechno je tam pak strašně cítit. To jsem raději zastavil někde na odpočívadle a dal jsem si pauzu. Když se objevil nějaký nezdárný spolujezdec, který měl tendence můj zákaz nerespektovat, byl jsem k němu vcelku nepříjemný, a jsem dodnes. V autě mi nikdo kouřit nebude a doma taky ne. To jsem jednou vynadal i vlastní mámě, když jsem jí se skřípěním zubů, vzhledem k nepřízni počasí, dovolil kouřit v kuchyni, kde nejsou záclony, a pak jsem ji přistihl, jak se s cigaretou v kuse promenáduje po celém domě. To jsem byl fakt celkem hnusný. Ale protože jsem si to sám vyzkoušel, tak vím, jak je to nekuřákům nepříjemné. Prošel jsem si oběma fázemi, kuřáctvím i nekuřáctvím, takže chápu obě strany. Nicméně jsem přesvědčen, že by kuřáci měli respektovat zákazy a právo nekuřáků, nebýt obtěžováni nevyžádaným kouřem. Na druhou stranu by měli nekuřáci respektovat kuřáky a fakt, že i oni si chtějí užívat svého zlozvyku. Takže, když přijedu k hospůdce, kde mě již ode dveří informují, že je to hospoda kuřácká, tak to respektuji a buď odejdu do jiné, nekuřácké, nebo to prostě vydržím. Nakonec jsem to věděl dopředu, že tomu tak je, tak jaké s tím saky paky.
Nesouhlasím se zveřejňováním stupidních hesel na krabičkách. Nejsou tam k ničemu. Kuřáci kvůli tomu kouřit nepřestanou, je to jenom zdroj legrace a vtipů. Napadají mě minimálně dva. Jednou přišel chlapík do trafiky pro cigára. Prodavačka mu je podala a on si přečetl, že můžou způsobovat neplodnost. Tak jí je vrátil s tím, ať mu dá ty s tou rakovinou. Ve druhém případě chlapík prohlásil, že je pravda, že kouření může zabíjet, neboť když si to onehdy na té krabičce četl, tak ho málem srazilo auto. To je jediný mnou zaznamenaný efekt těchto nesmyslných nápisů. Ještě nesmyslnější mi připadne opatřovat krabičky fotkami uzených plic. Neznám lepší recept, než si cigarety přeskládat do tabatěrky a krabičku s nechtěným obrázkem vyhodit hned. Jsou to zbytečná opatření a ještě zbytečněji utracené peníze, které by bylo možné jistě investovat rozumněji. Nakonec nejlepší způsob, jak zamezit kouření je zrušit výrobu cigaret. Kdyby si to lidi nemohli koupit, tak by mnozí nekouřili. Ti co by to potřebovali, tak by si vždycky způsob našli. Kouřili by třeba seno, nebo by si pěstovali tabák na zahrádce. Cpali by si lulky, nebo by si to motali do novin, jako kdysi. Problémem je totiž zjevně dostupnost, nikoliv tvar a barva krabičky. Nicméně, ani zrušením výroby se nic nevyřeší, pouze se problém přesune do roviny prohibiční šmeliny. Já bych snížil spotřební daň, která je stejně neefektivní, nic nereguluje a vyšší výnosy státu nepřináší. Na krabičky bych klidně umístil komiksy, nebo moudré citáty, když už někdo musí kouřit, ať se u toho alespoň pobaví, nebo poučí.
Nakonec stejně jednoho dne přestane být kouření in, a kuřáci se sami budou stydět za svoji neřest. Je to všechno jen otázka módy. Kdysi kouřili všichni a všude a nikomu to moc nevadilo. Dnes už se nekouří skoro nikde, a to paradoxně mnohdy za přispění samotných kuřáků. Takže i na jejich straně je zřejmá vůle věci měnit k lepšímu. Tedy platí to alespoň pro uvědomělou většinu. Ale v každé skupině existuje i neuvědomělá menšina, která narušuje jakékoliv snahy o zlepšení. Platí to jak pro kuřáky, tak pro nekuřáky, o ostatních ani nemluvím.

Na závěr jsem si vzpomněl na jeden hodně blbý vtip. Jaká je pravděpodobnost úmrtí žen na rakovinu plic a na jiné druhy rakoviny. No závisí na tom, co kouří, a kolik. Čímž bych mohl toto dobře vyuzené téma opustit.

Vegetariánství

2. dubna 2014 v 17:21 | najda |  Úvahy, věda a tak
2. 4. 2014


Téma týdne 54:

Někdo je vegetarián z nutnosti, jiný z přesvědčení, a někdo jenom zkouší, co to s ním udělá. Chápu, když je to pro někoho nutnost a nutí jej k tomu zdravotní důvody. Takový člověk nemá jinou možnost, přesto, že by velice často rád jídelníček upravil směrem k normálu. Jenomže nemůže. Člověk si asi časem zvykne.
Celkem chápu i to, je-li člověk přesvědčený o správnosti tohoto stravovacího systému, byť osobně o tom přesvědčen nejsem. Není to tím, že bych neměl rád zeleninu. Naopak. Zeleninu jím, a celkem hojně. Nejraději mám čerstvou mrkev, ale třeba zeleninu z polévky klidně zbaštím sám. Na rozdíl od mnoha jiných mám rád jídla jako špenát, dušenou mrkev, rajskou omáčku či dýňovou, nebo brokolicovou polévku. Takže mě nikdo nemůže nařknout z toho, že bych byl odpůrcem zeleniny a tudíž i vegetariánů.
Nakonec chápu i lidi, kteří si chtějí vyzkoušet, co jim přechod na zeleninovou stravu přinese. Dokonce to má i historické kořeny. Nakonec masopust vznikl právě jako zvykový přechod na bezmasou stravu. Nebyl však veden zdravotními idejemi, ale spíše neschopností delšího skladování masa. Kdysi prostě neměli mrazáky a ledničky, takže byli odkázáni jen na omezené úpravy masa - solení, nakládání, nebo uzení. Takto uložené maso však nevydrželo věčně a muselo se během zimy spotřebovat. V předjaří pak zbyly ve sklepích pouze brambory a zelenina, která se dá při dobrém skladování udržet až do jara, případně se dá nasušit, či konzervovat, naložit do nálevů a podobně. Kromě toho na jaře ihned po oteplení začne příroda produkovat velké množství zeleného krmení, které naši předkové dokázali celkem úspěšně využít a skladovat. Masitou stravu začali konzumovat o něco později, až jim dorostla nová generace dobytka, kterou mohli využít. Navíc nebyli zvyklí plýtvat, takže nikdy nezabíjeli víc, než kolik mohli spotřebovat. Nemohli si dovolit cokoliv vyhodit. Dnes spoléháme na dostatek potravin v marketech, a nějaké ty vyhozené potraviny nás netrápí.
Abych si doplnil vědomosti, nahlédl jsem na internet. Dělám to pokaždé, když si chci rozšířit znalosti o daném tématu. Tentokrát jsem se nechal poučit ještě o dalších důvodech k vegetariánství. Přitom jsem se dozvěděl, že je to vcelku široký pojem, pod který jsou zahrnovány i některé další typy odmítání potravin živočišného původu. Neboť zatímco jedni odmítají jíst pouze maso, jiní do toho zahrnují i mléčné výrobky či další produkty živočišného původu. Pár nejextrémnějších variant dokonce přidává i odmítání nepotravinových produktů, jako jsou kožešiny či další výrobky. To už je podle mě úchylka. Výplod choré mysli.
Z důvodů uvedených na internetu se nemohu vyhnout otázkám kulturním. Ty jsou dány především lokálními zvyklostmi. Pokud někde považují krávu za svaté zvíře, nemůžeme je nutit ji požívat. Pokud jiní považují vepře za zvíře nečisté, byť je to diskutabilní, taky jim to nevymluvíme. Přitom prase je velice čistotné, to jenom lidé je chovají v děsných podmínkách. A pokud se válí v bahně, nedělá to proto, že by chtělo být špinavé, ale proto, že se tím chrání před obtížným hmyzem. Nemá totiž jinou možnost. Plácačku na mouchy používat neumí a repelent nezná. Pokud odmítání některých druhů masa vychází z kultury prostředí, nelze proti tomu nic namítat. Vždycky to má nějaké historické kořeny. Ostatně i kulturní Evropan má jistá omezení. Jenom málo z nás by dokázalo zařadit do jídelníčku hmyz, přesto, že je zdravý, nebo sníst svého psa, přesto, že jsme jej krmili kvalitními granulemi. I my máme jistá kulturní omezení, či možná klišé, kterými se řídíme, aniž bychom si to uvědomovali, a přitom soudíme druhé jenom proto, že třeba nechtějí jíst hovězí. Jim to přijde stejně přirozené, jako nám to, co jsem uvedl výše.
O zdravotních důvodech jsem se zmínil na začátku a nemýlil jsem se. I články na netu s tímto důvodem počítají. Každý z nás má jistá zdravotní omezení, díky kterým některou potravinu nemůže jíst. Ne proto, že by mu nechutnala. Paradoxně mnohdy nemůžeme jíst právě ty věci, které nám chutnají nejvíce. Já jsem musel z jídelníčku vyřadit játrovou omáčku, přesto, že ji miluji. Bohužel moje trávení ji nebere. Tyto úpravy jídelníčku vyplynou buď ze zkušenosti, nebo nám je naordinuje lékař. Třeba takový žlučníkář asi nebude moci s chutí zbaštit bůček, když ví, že je mu po něm zle, případně diabetik si asi nekoupí ten největší větrník v cukrárně. Zdravotní důvody nás bohužel omezují, a to mnohdy tam, kde nám to samotným moc milé není.
Nalezl jsem i etické důvody pro odmítání masité stravy. Tedy přátelé, mám zvířata rád. Skoro si troufám říct, že bych mouše neublížil, ale co je moc, to je moc. Člověk je založením predátor, byť uzpůsobený ke kombinované stravě. Z toho plyne jeho přirozená potřeba po živočišných bílkovinách. Abychom si nevyvraždili všechnu zvěř, naučili jsme se některá zvířata chovat. Smyslem chovu je, zajistit dostatek masa pro celou populaci. U chovných zvířat nehrozí jejich vyhynutí. Takže nevidím sebemenší důvod vzlykat nad poraženou jalovicí, nebo prasetem. Platí to o všech druzích zvířat chovaných pro tyto účely, a že jich není málo. Ani mě to nebylo příliš milé, ale když člověk chová králíky, pak musí počítat s tím, že je jednoho dne bude muset klepnout za hlavu. Když chová slepice, pak počítá s jejich vejci na doplnění stravy, případně s kuřaty k témuž účelu. Prostě jsme se to naučili proto, abychom si dokázali zajistit dostatek potravy, bez ohledu na roční období a nutnou migraci ostatní zvěře.
Řadu dalších druhů, žijících volně musíme z různých důvodů regulovat, aby se nepřemnožily. V našich lesích jsme již dnes prakticky jedinými predátory, kteří mohou regulovat stavy zvěře. Nejsou zde ani vlci, ani medvědi. Jsme na to sami. A příroda na této regulaci vyrostla, počítá s ní a patří to k přirozenému koloběhu. Nemůžeme se tedy zabývat tím, zda ten či onen tvor je více či méně milý, přítulný, bezbranný a podobně. Každý býložravec je do značné míry bezbranný vůči predátorům. Ale tyranosaurus rex se také nezabýval morálkou a etikou. Musel se nažrat, aby nechcípl. My máme v genech stejnou potřebu, jenom vylepšenou o to, že dokážeme svoje zdroje potravy udržovat, vylepšovat a hospodařit s nimi. Koneckonců, i zelenina je ve své podstatě živý organismus, který, když vytrhneme z jeho prostředí, tak zahyne, shnije. Kdybychom měli brát pořád na něco ohled, asi bychom už dávno vyhynuli. Hlady. Takže přírodu musíme mít rádi. Zvířata i rostliny taky, ale nesmíme se z toho posrat.
Popravdě důvody náboženské či filozofické mi trochu splývají s tím, co už jsem napsal. Souvisí to trochu s etikou, zvykem či dalšími podobnými důvody. Nemám s tím problém. Jenom nechápu, jak si lze filozoficky zdůvodnit odmítání živočišné potravy. Byla by to stejně přínosná filozofie, jako třeba rasismus či nacionalismus, či jiný ismus. Z filozofického hlediska mi spíš přijde jako ospravedlnitelné přijímání veškeré stravy, která je nám přírodou nabízena, neboť člověk je všežravec, a pokud se rozplývá nad smutnýma očima zajíce zahnaného do kouta při lovu, nejspíš brzo zemře hlady. Problém těchto filozofů a domnělých etiků je v tom, že nikdy nepoznali, co je doopravdy hlad. Kdyby se ocitli sami někde v divočině, odkázáni sami na sebe, asi by šla všechna etika a filozofie stranou. Tváří v tvář kruté realitě by museli volit mezi etikou, či filozofií a smrtí hladem. Tuším, co by nakonec zvolili. Konečně, historie nám přinesla řadu příkladů, kdy se etika a filozofie musela odporoučet do patřičných mezí, když šlo o přežití. Ač to zní morbidně, neměli-li bychom jiný zdroj potravin, nepohrdli bychom ani kusem svého nežijícího kolegy. A to je již prokázané. Dokonce to eticky skousli i pozůstalí, a to je co říci. Myslím, že lidé, kteří prošli touto zkušeností, si na přehnanou etiku nikdy hrát nebudou, neboť je jim jasné, že to nikam nevede, snad s výjimkou smrti hladem.
Důvody ekologické mě zaujaly. Nemám rád ekology. Nicméně chápu, že je-li druh na pokraji vyhynutí, měli bychom se nad tím zamyslet a něco s tím udělat. Vždyť přece proto nám byl dán rozum, abychom dokázali chránit to, co je ohroženo, aby to zůstalo zachováno. Je ovšem potřeba brát zřetel i na eventualitu, že by ten či onen druh stejně jednou vyhynul a musíme se tedy zamyslet nad mírou našeho příspěvku k jeho ohrožení. Ne vždy jsme my tím hlavním důvodem k vyhynutí druhu. Koneckonců během evoluce již vyhynulo tolik druhů, že je asi nikdy všechny nebudeme schopni popsat. U mnohých si dokonce myslím, že je dobře, že vyhynuly, neboť tím uvolnily místo jiným, tedy i nám. Nejsem si jist, zda by bylo možné soužití naší populace s pravěkými ještěry. Asi by to byl pěkný masakr. Ale obecně ochrana ohrožených druhů je jednou z věcí, ve kterých ochránce chápu a mohu vyjádřit jistý druh podpory a přesvědčení, že je to konání dobré a prospěšné.
Ekonomické důvody, jsou spíše smutné, než nepochopitelné. Maso patří sice k základním potravinám, ovšem rovněž k potravinám nejdražším. Má-li někdo ekonomické problémy, pak paradoxně začne šetřit na základních potravinách. Přitom je řada jiných výdajů, na nichž by se dalo ušetřit. Není to o tom, že bychom museli jíst maso každý den, ale jednou týdně bychom si ten luxus dopřát mohli a dokonce měli. Určitě by to bylo prospěšnější, než cigarety, nebo alkohol. Tím nechci říct, že by paušálně všichni, kdo mají tyto problémy museli být nutně kuřáci či alkoholici. Řadu lidí do tohoto kouta tlačí stát. Nicméně zde stále existuje možnost samozásobení. Za bývalého režimu jsme to často řešili právě chovem králíků, drůbeže a dalšího zvířectva, kterým jsme si vylepšovali jídelníček v dobách, kdy masny zrovna nepřetékaly dostatkem masa. I když u nás nebyla situace tak špatná. Ale spíše byl problém v sortimentu a množství. Králíka jste zpravidla v masně nekoupili. To třeba v Polsku byl problém mnohem horší. Masny tam zpravidla zely prázdnotou a na pultu se strachy klepala hromádka sekané, která už k zakoupení moc nevábila. Možnost samovýroby máme i dnes, a asi to začne být během let stále aktuálnější. Již vloni se objevily první náznaky, když si lidé začali ve velkém pořizovat drůbež, a to i do paneláků. Ale už je to asi přešlo. A to šlo jenom o nedostatek vajec.
Rozesmály mě důvody anatomické. Nevím, jaké znaky posuzují ti, kdož dojdou k názoru, že anatomicky nepatříme mezi predátory. Nejsme sice typičtí predátoři, neboť jsme byli donuceni k přijímání rostlinné stravy. Ale to byla součást plánu. Kdybychom s naší konstitucí byli nuceni pouze k lovu, asi bychom jako druh nepřežili. Ale je historicky prokázáno, že maso patřilo k hlavním zdrojů potravy pravěkých lovců. Jinak by si nevyráběli nástroje určené k lovu. Vtip je v tom, že v době, kdy na žádnou zvěř nenarazili, neboť tato migrovala, byli naši předkové schopni upravit jídelníček a spokojit se i srostlinou stravou, což jim, na rozdíl od čistých predátorů, umožnilo přežít. Proč asi všichni velcí predátoři nakonec vyhynuli? Protože se neuměli přizpůsobit změnám a v dobách menšího množství potravy trpěli hlady. Snad jenom medvěd to vyřešil po svém a na zimu se uložil ke spánku, aby pošetřil energii.
Anatomické teoretiky k podobným úvahám zřejmě vede nepřítomnost silných špičáků. My jsme ale již dlouho nikoho nemuseli zakusovat, takže jsme špičáky nepotřebovali. Naučili jsme se jiným technikám lovu, ke kterým jsme využívali ruce a nástroje, takže se špičáky ukázaly jako nepotřebné a zakrněly. Zato máme jiné anatomické znaky úspěšných predátorů. Třeba dlouhé nohy, ruce, či mozek. To z nás dělá ty nejúspěšnější predátory historie. Kam se hrabe šavlozubý tygr, nebo t-rex.
Nakonec jsem našel vlastní přesvědčení a být in. Nevím, nakolik se vlastní přesvědčení liší od předešlých důvodů, neboť nějak člověk k tomuto přesvědčení musel dojít. Zřejmě zvolil nějakou předešlou filozofii. Pak záleží na tom, kterou, abychom mohli posoudit, zda je jenom blázen, nebo se nechal ovlivnit špatným či dobrým příkladem. A pokud chce být někdo in za každou cenu, pak patří mezi jedince podléhající snadno okolí, bez schopnosti samostatného názoru a rozhodování. Nepřijde příliš in, být in za každou cenu. Mám svoji hlavu, abych se alespoň snažil být svébytným jedincem. Pokud ucítím potřebu vyjádřit svůj odpor k vybíjení kytovců, nebudu kupovat výrobky, ve kterých se budou vyskytovat, budu-li schopen to vůbec poznat. Nicméně nehodlám podléhat módním vlnám, a to ani v jídle. Jsem všežravec, tudíž jím všechno, co mi kdo naloží na talíř, s výjimkou věcí nevzhledných, zkažených, nechutných či z talíře utíkajících a na mě šibalsky mrkajících.