Březen 2014

SEX

26. března 2014 v 17:16 | najda |  Úvahy, věda a tak
25. 3. 2014


Téma týdne 52:

Tak nevím, jestli se mám radovat, nebo s hrůzou v očích prchnout od psacího stolu a klávesnice svého PC. Mohl bych se odchýlit od tématu a využít podobnosti s číslicí šest, což by mě mohlo vést k matematickým úvahám. Každopádně podobnosti číslic je i v sexu využito minimálně v určení jedné z nejintimnějších poloh, které znám, a tou je poloha 69. Zde by mohla matematika skončit. Ale nějak se mi tam pořád míchá. Na sex stačí jeden, má-li dvě zdravé ruce. Ideální jsou dva, nejlépe různého pohlaví, neboť problematiku homosexuality už jsem kdesi zmiňoval a nepřijde mi to jako příliš nosné téma. Tu a tam se v sexu počítá s pojmem tři. V běžné variantě matematickým vyjádřením, že jeden a jedna jsou tři, což sice matematici neustále zpochybňují, nicméně to v otázkách sexu bývá mnohdy ještě horší. Jeden a jedna mohou být nezřídka i čtyři, pět, šest i více. A to máme pořád tytéž základní dva.
Existuje samozřejmě i matematika že jeden a dvě jsou tři, případně jedna a dva jsou tři, což už z matematického hlediska chápou i matematici. Některé zákonitosti si dokážu představit i já. Říká se tomu Švédská trojka, což prý neradno zaměňovati s trojkou Ruskou, která označuje něco docela jiného. Tedy alespoň zdánlivě. Už jsem zaznamenal na internetu i matematiku s Ruskou trojkou, ale nebylo to ke koukání.
Matematicky bychom se mohli posunout ke skupině kladných přirozených celých čísel větších než tři, což už ovšem hraničí s grupáčem. Opět záleží na matematickém vyjádření, neboť pokud na jedné straně bude neustále figurovat jedna, bude to vcelku nezdravé a fyzicky náročné. Pokud pak bude na téže straně pouze jeden, může to být buď harém, nebo šťastný muž. I tak je to ovšem náročné a doporučit to lze pouze silným jedincům, neboť tato matematika může končit velice tragicky.
Budou li počty přibližně totožné, pak je to vcelku zajímavá akcička, a bude vždy záležet na proměnných, jak se nám budou jednotlivé skupiny seskupovat, sdružovat, sčítat, odčítat, dělit, či násobit. V každém případě dochází k různým mocninám, kdy je jeden na druhé, nebo dokonce dva na jedné, neobvyklý není ani jeden na třetí či čtvrté, přičemž konečná mocnina vždy závisí jen na počtu přítomných jednotek. Z technického hlediska však za matematické maximum lze považovat šest na jednom, či sedm na jedné. Vyšší počty jsou výjimečné a těžko uskutečnitelné. Každopádně nám vznikají zajímavé množiny, v nichž nezřídka sčítáme vejce a kozy, mám-li parafrázovat verzi přístupnou před dvaadvacátou hodinou.
No to by asi bylo z matematického pohledu na tuto problematiku vše. Asi bych zde zůstal u matematiky jednoduché, a ty další funkce bych nechal na profíky, či matematické nadšence.
Sex patří k jedné z nejpříjemnějších, nejzdravějších a nejzajímavějších lidských aktivit. Na rozdíl od pudově fungujících zvířat, jsme dokázali rozmnožovací pud dovést k dokonalosti. Udělali jsme z něj rituál, který se snažila už spousta expertů pojmenovat, popsat či jinak vědecky rozebrat. Asi nejlépe k tomu přistoupil autor Kámasútry. Prostě nakreslil všechno, co z jeho pohledu v této oblasti lze provozovat. Nicméně léta dalšího vývoje přinesla řadu dalších, neméně zajímavých variant. Nakonec to vždycky všechno záleží na našich možnostech a schopnostech. Popravdě i to největší a nejhůř vybavené dřevo si zde najde svoji polohu. A pokud jsou jedinci pohybově nadaní, pak se jejich možnosti rozrůstají do neuvěřitelných šířek a délek. Až mám pocit, že v sexu neplatí klasický trojrozměrný prostor. Některé pozice vyžadují mnohem víc.
Ouha, ocitl jsem se v geometrii. Snad nutná asymetrie těl, coby těles, umožňuje tuto rozmanitost možností. I když, jak už jsem napsal, k řadě z nich je nutná jistá vybavenost. Bez pohybové flexibility je řada poloh spíše nekončícím utrpením, než příjemným zpestřením života. Často mám pocit, že některé polohy mohly být ve středověku používány coby mučicí nástroje a tortury pro sexem posedlé ženštiny i záletné muže. Vyžadují totiž nezřídka kromě ohebnosti i sílu a odolnost. Pro ženu pak mohl být jako mučící nástroj použit nadměrný model muže či nekonečná řada zájemců o styk. Takové hodiny trvající mučení by dost možná od radovánek odradilo i nymfomanku. Tedy alespoň načas, než by se z toho vzpamatovala. Byla-li by ale přiměřeně masochisticky založená, je možný i opačný efekt v následném zalíbení v takovýchto nekončících praktikách. Pak je to ovšem jen otázka dostatku odvážlivců a výdrže vlastního know how.
S týráním mužů je to nakonec mnohem jednodušší. On málokdo vydrží vykonávat tyto praktiky dlouhé hodiny. Nelze totiž brát jako vzor kreslené postavičky. Ty už ze své podstaty vydrží prakticky nemožné. Zajímavá je vzhledem k mučení mužů i teorie, že muže prakticky nelze znásilnit, neboť pokud ztopoří, je to známka, že spolupracuje. Žena to tak jednoduché nemá.
Opusťme ovšem poněkud masochistické téma sexuálních praktik, coby mučení. Sex je především příjemné vyjádření vzájemné přitažlivosti a blízkosti dvou lidí. Historicky byly tyto příjemné chvíle zpravidla vykoupeny naplněním původního poslání těchto praktik, a tím bylo plození potomstva. Nicméně již v dávných dobách se snažili lidé přijít na to, jak si užít a přitom si situaci nijak nekomplikovat. Mnohé metody selhávaly, jiné se ukázaly, jako funkční. Tak nějak asi vznikla antikoncepce, neboť i ta je druhem koncepce. Díky těmto zkušenostem a objevům se dnes můžeme věnovat této oblíbené činnosti nepoměrně častěji a bez rizika nechtěných následků. Paradoxně to však naráží na další limity. Jedním z nich je riziko zdravotní, neboť při příliš častém střídání partnerů si tělo nestihne vytvořit protilátky k některým partnerovým neduhům a dochází tak k nekontrolovanému šíření nežádoucích nemocí na další nic netušící jedince. Příroda naší promiskuitou provádí mírnou regulaci populace, o níž jsem již psal.
Navíc tomuto způsobu provozování sexu se nestihla přizpůsobit naše podstata, která přece jenom lety vývoje přijala statut a koncept monogamního vztahu, a tak se s návratu k původním, více pudově řízeným, vztahům špatně přizpůsobujeme.
Sex je sice jenom hra, ale měla by to být, i přes její velkou příjemnost, přece jenom hra lidí, kteří jsou si blízcí a kteří si tak projevují svoji lásku a náklonnost. Nicméně faktem vždycky bude, že každý z nás má poněkud jinak nastavené biorytmy a tudíž má jinou potřebu sexu, jak co do množství, tak co do kvality a rozmanitosti. Někteří nenajdou ideálního partnera pro sex nikdy, jiní jej sice najdou, ale zjistí, že sex je to jediné, v čem si rozumí. Je v tom de facto zakořeněna promiskuitní podstata našich sexuálních pudů. Na druhou stranu jsme byli vybaveni rozumem a citem, abychom se dokázali domluvit, vyhovět si a celou tuto nádhernou etapu života si náležitě užít.

Samoregulace populace

25. března 2014 v 17:18 | najda |  Úvahy, věda a tak
25. 3. 2014

Tu a tam zaslechnu názory o přelidněnosti planety, o hrozivých výhledech a katastrofických scénářích. Většinou za možnými konce civilizace vidíme sebezničení. Nikoho přitom nenapadá, že sebezničení může být historicky předurčené a my s tím nic moc nenaděláme, pouze toto předurčení naplníme. Zdá se to být otázkou osudu. Nicméně jako inteligentní tvorové bychom měli mít schopnosti k tomu, abychom tento osud oddálili, nebo dokonce docela odvrátili.
Samoregulaci uplatňuje příroda odnepaměti. Už pravěcí lovci podléhali samoregulaci přírody. Přežívali jenom nejsilnější a nejschopnější jedinci. Nebyli jsme vždycky na úrovni vrcholových predátorů. Přežívali jsme mnohdy jenom díky všežravosti, která nám umožnila přežít i v dobách, kdy predátoři slábli a chcípali hlady. Relativně nejsnadnějšími úlovky pro pravěké lovce byli velcí býložravci, kteří nebyli nepřiměřeně agresivní a bylo tudíž vcelku snadné je ulovit, byť to nebylo bez rizika. Určitě bylo snazší ulovit mamuta, než jeskynního medvěda, tedy pokud zrovna nespal. Pokud byl dostatek potravy, mohla se populace rozrůstat. Omezovala ji pouze nutnost migrovat za zvěří. Ono bylo totiž sice snadné ulovit velkého býložravce, ale mnohem těžší ulovit toho malého, nebo nějakého ptáka. I dnes na to myslivci potřebují broky, a i při velkém rozptylu střeliva nezřídka minou. Co potom měli dělat pravěcí lovci, kteří měli oštěp, pazourek a později možná luk a šípy? Ulovit něco malého chtělo hodně šikovnosti, a vydaná energie zdaleka neodpovídala možnému příjmu z tohoto zvířete ani pro lovce, natož pro celou jeho tlupu.
Museli tedy migrovat za zvěří, což ovšem bylo opatření regulační, neboť se jej nemohli zúčastnit staří a slabí jedinci. Děti můžete cestou nosit, s těmi problém není, byť ty slabší zřejmě rovněž kruté zimní podmínky a strasti cestování nepřežijí. Ale zkuste nést statného lovce, který je těžce zraněný po boji s predátorem. Tuto výsadu mohli mít snad jen jedinci, kteří měli pro kmen nějakou jinou hodnotu. Měli zkušenosti, znalosti a podobně, což jim mohlo na nějakou dobu zaručit jistá privilegia a nadstandard, který jiným nemohl být poskytnut.
Příroda tedy i tenkrát prováděla regulaci počtů. Ale lidé jsou vynalézaví, a tak se časem naučili chovat některé druhy zvířat, takže již nebyly nuceni migrovat. Naučili se pěstovat rostliny, takže je již nemuseli v takové míře hledat. Usedlý způsob života znamenal možnost navýšení populace. Záleželo to na schopnostech skupiny a možnostech lokality, kterou osídlila. Zdánlivě přestala éra samoregulace, ale není tomu tak. Dobře víme, že začalo docházet ke sporům o území a vzájemným potyčkám. Zatímco dříve se jednalo téměř výhradně o uhájení loveckého teritoria, teď už začalo jít i o teritorium hospodářské. Jen osvícení vůdcové se dokázali se sousedy domluvit a vytvořit tak první větší společenstva. K tomu je ovšem muselo něco nutit. Zpravidla to byly skupiny, které doposud kočovaly. Ty zřejmě zprvu bezhlavě napadaly poklidná sídliště, později však zjistily, že můžou svého kočování využít, a s usedlými zemědělci směňovat vše, co po cestě získají, či vymění jinde. Časem přišli tito lidé na chuť mamonu, neboť pochopili, že nejlevnější je něco ukrást, než to směnit a malým ziskem, čímž opět podpořili regulaci populace.
Když se lidé neregulovali potyčkami, přispěla příroda z novým řešením. Tu to byl hladomor, jinde nemoci. Když už nevěděla kudy kam, spáchala nějakou přírodní katastrofu. Tento model využívá dodnes. Každou část populace ničí něco jiného.
Některé lokality jsou náchylné k přírodním katastrofám. Povodí řek k povodním, jiné oblasti k suchu, někde hrozí zemětřesení a jinde zase sopky, kolem pobřeží hrozí tsunami a tu a tam se na nás přiřítí nějaký meteorit. Počty takovýchto obětí přírody jsou sice regulativní, ale pouze selektivně a jen někde. To nemoci již dokážou zahýbat populací bez rozdílu místa. Nejcitlivější jsou ovšem oblasti bez dostupné lékařské péče. Moderní medicína dokáže relativně zázraky, ale musí být její pomoc nablízku. Přesto však existuje řada nemocí, které jsou postrachem i moderní medicíny, a lékaři se denně modlí, aby nás epidemie těchto nemocí minula, nebo aby nějakého exota nenapadlo použít tyto nemoci jako biologickou zbraň. V historii dokázal třeba mor vyhubit podstatnou část Evropské civilizace. Stejně bychom dnes asi dopadli při rozšíření některých jiných onemocnění.
Pády meteoritů dokážou zahýbat jakoukoliv civilizací. Je již vcelku dobře zmapované, jak velký meteorit by měl fatální následky pro populaci Země, neboť se již něco podobného v historii zřejmě stalo. Naštěstí pravděpodobnost dopadu meteoritu podobné velikosti je vcelku malá.
Chudé země se kromě nemocí potýkají i s hladomorem. Naopak civilizované země řeší zcela jiné problémy. Jsme tak zaměření na hmotné statky a užívání si života, že jsme zapomněli, že hlavním důvodem existence každého jedince je zachování rodu. Statistici spočítali, že každý pár, který má jen jedno dítě, nebo žádné, stává se příčinou úbytku populace a tato pak spěje k vymření po meči či po přeslici, neboť nebude za několik generací dostatek životaschopných jedinců. Má-li pár dvě děti, pak to znamená pouhé zachování stavu, neboť dva jedinci jsou nahrazeni dvěma novými. Neznamená to sice úbytek, nicméně to neřeší vývoj civilizace. Má-li se civilizace rozvíjet a množit, měl by mít každý pár více než dvě děti. Statistici spočítali, že je to něco kolem 2,2 dítěte. Prakticky tedy alespoň každý pátý pár by měl mít nejméně tři děti.
Tento blok v pohledu na počet dětí, eventuálně v rozmnožovacích pudech, je zřejmě opět pojistkou přírody proti přemnožení populace, ovšem paradoxně na to doplácí ta nejefektivnější a nejrozvinutější část populace. Tak mě napadá, jestli jsme první, které to postihlo, nebo zda se s podobným problémem musely potýkat již nějaké civilizace před námi. Když to pak shrnu, začínám mít pocit, že řadu regulačních prvků máme zakódovánu a že bychom se tudíž extrémního přemnožení nemuseli nutně obávat. Pokud se nepodaří akce s omezením porodnosti, má příroda vždy v záloze otázku nezdravého riskování, které máme rovněž v genech a které rovněž stojí mnoho jedinců život. Následují nebezpečné technologie, kterými se obklopujeme, zbraně, kterými se vybavujeme a spory ve kterých se vyžíváme. To vše vede k průběžné regulaci počtu lidí na planetě. Tato regulace je tu jenom mírná, onde naopak celkem zásadní, především pokud se někdo rozhodne řešit územní či jiné spory násilnými prostředky.
A to jsem ještě nevyřkl jednu regulační metodu, a tou je naše podléhání drogám různého ražení. Nakonec i nadměrný adrenalin či hazard je droga, o drogách chemických ani nemluvím. Tento fenomén kosí lidi napříč kontinenty a sociálními třídami, a provádí nemilosrdnou selekci. Nakonec, kdo je náchylný na podléhání drogám, je neperspektivní z hlediska dalšího vývoje druhu. Příroda preferuje silné jedince, čímž ovšem nechci zavdat nějakou sebemenší záminku k nějakým xenofobním úvahám. Jenom jsem se složitou úvahou dobral k tomu, že i Darwin měl v mnoha ohledech pravdu, a ani on jistě neměl na mysli nějaké xenofobní závěry.
Takže bychom se měli spíš zamyslet nad podstatou problému samoregulace, než tomu nějak zbytečně napomáhat. Nakonec jsem už na začátku řekl, že jsme byli obdařeni inteligencí, abychom si dokázali s těmito problémy poradit. Tedy nehledat způsoby, jak se dále regulovat, jako psíš najít způsoby, jak všechny nakrmit, vyléčit a eventuálně přesunout na jinou planetu, bude-li to někdy v budoucnu nutné.

Rasismus

20. března 2014 v 17:14 | najda |  Úvahy, věda a tak
19. 3. 2014


Téma týdne 51:

Nemám rád -ismy. U tohoto ismu si pokaždé vzpomenu na pár stupidních anekdot typu - nejsem rasista, jenom nemám rád….., nebo prohlášení pilota padajícího letadla - potřebujeme odlehčit, jinak se všichni zabijeme. Aby někdo neřekl, že jsme někoho diskriminovali, vezmeme to podle abecedy. První půjdou Arabové, pak buzeranti, cigáni, černoši…. A takových vtipů je určitě víc.
Rasismus se zakládá na mylné domněnce, že je jedna rasa nadřazena jiné, přičemž si každá rasa najde důvody, proč právě ona je ta nejlepší. Technicky vzato, by se mohli třeba gorily vzbouřit a prohlásit, že ony jsou tou nejvyšší rasou, a důvody by si pro to našly kdyby chtěly. Naštěstí poslední genetické výzkumy potvrzují, že všichni pocházíme z jedné a téže vývojové větve lidstva, a to paradoxně bez ohledu na barvu pleti a národnost. Pokud mají genetici pravdu, vyvíjeli jsme se všichni současně a stejně dlouho, z čehož plyne, že nikdo z nás není lepší než kdokoliv jiný. Jenom jsme se prostě vyvíjeli v odlišných podmínkách. Takový typický árijec by se jistě divil, kdyby jeho předkové před tisícovkami let zůstali v Africe, že by byl dnes stejně černý, jako ostatní Afričané.
Příroda je mocná, a i lidé do ní zjevně patří, neboť se dokázali v průběhu generací přizpůsobit prostředí, ve kterém se nakonec usadili. Dokázali se mu nejen přizpůsobit, ale dokázali využít jeho předností a poprat se s jeho nedostatky. Jakýkoliv člověk na světě, pokud tedy nepochází zrovna z jiné planety, což nelze potvrdit, ani vyloučit, patří do stejné rasy, ať se mu to líbí, nebo ne.
Pokud jsem narazil na příslušníky z jiných planet, myslím to naprosto vážně, neboť jak jsem už jinde napsal, Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Může to znamenat cokoliv, nicméně lze minimálně předpokládat, že ať už pocházíme odkudkoliv, jsme svým stvořitelům podobní. Vědce totiž zaráží fakt, že se jim v předpokládané vývojové řadě objevují závažné trhliny. Především se vždycky předpokládalo, že Neandrtálci byli přímými předchůdci Kromaňonců, což ale zřejmě nebyla pravda, neboť se jejich pozůstatky našli ve stejných vrstvách, dokonce mnohé nálezy dokladují i vzájemné křížení, což svědčí o tom, že žili současně. Kde se tady v tom případě vzali Kromaňonci, kteří byli zjevně vývojově výš, to nikdo neví. Co když to jsou přesídlenci z jiných planet, kteří tady našli nové útočiště? Nakonec Bible by této variantě příliš neodporovala. Jak co nejjednodušeji popsat stvoření světa i člověka, než velmi přesnou a logickou zkratkou uvedenou v knize Genesis. To že nás stvořil k obrazu svému, nemusí nutně znamenat, že nás uplácal z hlíny. Bible neřeší evoluci, a když, tak ji uvádí ve zkratce, neboť by jí v těch dobách stejně nikdo nerozuměl. Nakonec vyhnání z Ráje nemusí znamenat nic jiného, než že naši předkové byli naloženi do nějakého prostředku a vysazeni tady na Zemi, aby se starali sami o sebe, když mají pocit, že jsou tak moudří, že to zvládnou sami.
Tady zcela zjevně docházelo ke kontaktu s dalšími jedinci, kteří mohli pocházet ze stejné planety, nebo z planet jiných, které spolu měli nějaké vzájemné konflikty a naši Zemi si chtěli všichni přivlastnit. Vyhrál mazanější, jednotnější a silnější. Nakonec i dnes máme příklady podobně kolonizovaných území. Kolonizace se vždy provádí dostupnými prostředky na dostupná místa. Neznaje jiných dopravních prostředků, mohli jsme řadu století kolonizovat výhradně po souši, nebo po vodě. Jednou verzí je dobrovolná kolonizace, kdy lidé odjíždějí hledat nová území z vlastní vůle. Druhou verzí je nedobrovolná kolonizace, kdy jsou lidé za různé prohřešky odsouzeni a posláni do kolonií vykonávat podřadné práce. Tak se z větší části osídlila Austrálie, a částečně i Amerika. Především Austrálie mi připomíná Biblické vyhnání z Ráje, kdy Adam a Eva byli odejiti za prohřešek proti Božímu zákonu. Je to téměř dokonalá obdoba toho, jak byli trestanci expedováni do kolonií, kde nakonec zůstali, založili rodiny a tím zcela nové národy.
Tady je velice dobře vidět i rozdíly v řeči. Osídlení Ameriky Evropany není zase tak staré, přesto se po několika desítkách let - bratru cca 500 let, můžeme dopídit řady významných rozdílů v jazyku tamních lidí, ve srovnání s jazykem původních států, ze kterých pocházeli jejich předkové. A teď si vezměte, jaké rozdíly museli vzniknout během stovek, nebo tisíců let, kdy se civilizace vyvíjeli odděleně, bez jediného kontaktu. Dnes ten posun není tak patrný, vzhledem k častému kontaktu civilizací, globalizovaným mediálním kanálům a internetu. Spíše se dostáváme do fáze vývoje, kdy se bude jazyk národů opět navzájem sbližovat, neboť budou postupně přejímat výrazy z jiných jazyků, a to zcela účelově křížem mezi národnostmi. Možná, že kdybychom se mohli podívat do budoucnosti, v řádu jednoho, či dvou století, asi bychom našim potomkům už stěží porozuměli, neboť budou mluvit globalizovaným jazykem.
Vlastně se vývojová spirála popsaná Darwinem začíná opět vracet na začátek a lidstvo se začíná opět dostávat do společného bodu. Vzhled přitom vůbec nehraje roli, neboť je jenom odpovědí genetiky na podmínky, do nichž byl organismus po generace aplikován. Černoši prostě musejí být černí, neboť v Africe mnohem, více svítí slunce a jejich pokožka se takto chrání před spálením. Proto seveřanům pobyt v tropech moc dobře nedělá, a naopak. Každá odlišnost má svoje vysvětlení v podmínkách, ve kterých se daný národ nacházel. Ani všichni Číňani nejsou stejní, Evropani nejsou stejní, natož pak Afričani.
Otázkou je, co se stane, až se díky globálnímu sblížení dostaneme na vrchol pomyslné vývojové křivky, kde by měl začít další vývojový krok? Jako téměř jedinou možnost vidím, provést opět ono vyhnání z Ráje. Asi budeme brzo pociťovat problém nedostatku místa, vyčerpání zdrojů a ohrožení přežití, jako takového. Zřejmě svým potomkům předáme restrikce, ve formě omezení zdrojů, za jejichž porušení bude následovat jediný trest - vyhnání z Ráje. Možná to bude globální nutností, a budeme muset opět rozdělit lidstvo a vyslat ho k dalším světů, které by mohlo osídlit. Opět dojde k tomu, že se po rozchodu do různých částí vesmírů budeme vyvíjet odlišně, přizpůsobovat se daným podmínkám, tvořit nové jazyky, pojmenovávat nové věci odlišně od našich bývalých souputníků, kteří budou jinde. Když se pak tyto světy po pár tisíci letech někde sejdou, budou zase potřebovat tlumočníky. Nastane vesmírná globalizace, možná jenom galaktická, a dosáhneme dalšího vývojového levelu a budeme muset expandovat z naší galaxie do jiných částí vesmíru, což nás opět bude rozdělovat, jak vzhledově, tak jazykově a historie se bude takto neustále opakovat.
Myslí si někdo, že je to nějaký důvod pro nastolování rasové otázky? Já ji považuji za stupidní blbost a projev namyšlenosti některých individuí, žijících v jakési paranoidní představě vlastní velikosti a jedinečnosti. To by se mělo spíš léčit, než to brát vážně. Vlastní jedinečnost ano, ale chápáno pouze v rámci druhu. Mohli bychom se totiž v genetickém rasismu dostat tak daleko, že bychom mohli začít prosazovat uniformitu a likvidovat jakoukoliv odlišnost, jako rasově nežádoucí. Vlastně bychom mohli začít tvrdit, že jedině klony téhož jsou jedinou čistou rasou, což ovšem musí nutně vést k degeneraci. Tak mi z toho nějak vyplynulo, že rasismus je degenerativní úchylka, neboť chce popřít různorodost druhu homo sapiens, která je ovšem pro jeho přežití mimořádně nutná.
Podívejme se jenom na to, jak to dopadlo u šlechtických rodů, které se z různých důvodů řadu generací rozmnožovaly téměř výhradně v pokrevních liniích. Spousta potomků zemřela, a další byli nějak geneticky postižení. Že je pokrevní křížení degenerativní, se ví už řadu desetiletí, a rasismus není vlastně o ničem jiném, než o prosazení jakéhosi nepřirozeného křížení v rámci téže skupiny osob. To musí po několika generacích nutně vést k degeneraci, protože přestane být kde brát.
Rasismus je degenerativní paranoia a měla by se léčit.

Smysl života

19. března 2014 v 17:29 | najda |  Úvahy, věda a tak
17. 3. 2014

Téma týdne 50:

To je opravdu velkodušné téma. Přímo se nabízí hluboké myšlenky, moudra a pravdy ozdobené šedí vlasů, umělým chrupem a sukovicí, či dnes spíše holí francouzskou. Tím nechci snižovat moudrost stáří. Dochází však k tomu, že moudrost ověřená lety prožitého a vykoupená vlastními neúspěchy, krví a potem, není mladou generací přijímána s velkým nadšením, neboť tato generace si musí vespolek sama nabít držku, aby se přesvědčila, že naší starší měli, jako vždycky svatou pravdu. Já jsem někde v polovině. Čili dost moudrý na to, abych si byl těchto skutečností vědom, a ne dost moudrý na to, abych se všemi moudrostmi řídil, byť jsem již mnohokrát sám pocítil bolest rozbité držky.
Mnozí z nás se smyslem života nezabývají, neboť mají za to, že jej znají. Domnívají se totiž, že život je nekonečný mejdan s alkoholem, cigaretami, nezřízeným sexem, hlasitou hudbou a někdy dokonce i s drogami. Někteří z tohoto snu vystřízliví rychle, jiným není vystřízlivění dopřáno. Ti, kterým se to povede včas, se mohou považovat za děti štěstěny, byť se jim jejich původní smysl mnohdy zhroutil pod tíhou jiných mnohem nezvratnějších důkazů. Řada dalších se tím snem nechává ukolébávat dlouho, a tak jim nezřídka podstata lidského bytí uniká, nikoliv poněkud, jak jsem chtěl napsat původně, ale docela, jak píšu nyní. Čím déle člověk podléhá pocitu, že smyslem života je nezřízené řádění, tím menší je pravděpodobnost, že nakonec pozná skutečnost. Takovíto lidé se ze svého zkresleného pojetí života nikdy nevybabrají, a je čím dal těžší jim objasnit skutečnost. Pochopí je nezřídka až v posledních okamžicích svého promarněného života.
Prapůvodně byl člověk, jako jakýkoliv jiný tvor určen k tomu, aby obýval planetu, aby byl součástí křehké přírodní rovnováhy, a aby se především zasadil o rozmnožení druhu, s čímž úzce souvisí řada dalších činností. Počínaje starostí o potravu, a konče péčí o potomky. K té patřilo předávání doposud nasbíraných informací, které měly hlavní smysl v tom, aby se nová generace vyhnula omylům generací předešlých. V těch dobách to mladá generace brala vážně, neboť byla denně konfrontována s krutostí života, a denně se mohla přesvědčit o tom, že podcenění rad starších a jejich zkušeností vede nezřídka k fatálním koncům. Tváří v tvář realitě života si nemohli dovolit cokoliv podcenit, spíše si byli vědomi toho, že sami jsou povinni posunout znalosti rodu kupředu a předat je další generaci. Moc času na to tehdy neměli. Z nálezů se zdá, že délka jejich života nepočítala s žádným důchodem. Nemohli si dovolit riskovat důchod, neboť by tehdejším požadavkům nestačili. Starší tehdy ale zpravidla sami dobře poznali, kdy jsou společnosti na obtíž a ve vhodném okamžiku opustili tlupu, aby ji nezdržovali a nepřidávali jí starosti. Doba byla krutá.
Jak jsme se vyvíjeli, začali mnozí propadat mylnému dojmu, že smyslem života je moc, či hromadění majetku. O vedoucí úlohu ve společnosti se vedly líté boje. O cennosti pak ještě lítější, neboť zpravidla platilo, že kdo má cennosti, má moc a tudíž vládne. A to mnohdy paradoxně bez ohledu na svoje tělesné schopnosti, což by v dřívějších dobách nebylo možné. Vůdce smečky musel být silný, mnohdy i chytrý, nebo alespoň zkušený a moudrý. Dost často se pak moc dělila. Moudří a zkušení vedli tlupu, učili a rozhodovali. Silní se naopak starali o lov. Nevím, koho z nich napadlo, že o vedení nebude rozhodovat ani moudrost, ani síla, ale hmotné statky. Tak nám lety přibylo samozvaných vůdců domnívajících se, že jsou svým majetkem pověřeni k vládnutí a že tentýž majetek jim jaksi sám o sobě dává moudrost a zkušenosti, a to přesto, že jim nic z toho ve skutečnosti dáno nebylo. A nebyli to jenom králové či císaři, kteří se domnívali, že jim majetek dává privilegia. Že je dává i jejich potomkům, nezřídka ještě hloupějším a degenerovanějším, než byli jejich rodiče, neboť tito se v bázni o majetek pro jistotu rozmnožovali výhradně mezi sebou. Nakonec ještě vymysleli jakési hloupé pravidlo, že ten kdo se narodil první má větší práva, než ti další v řadě, a to bez ohledu na to, jak se nakonec projevují jako lidé. Často se pak stávalo, že se vůdcem stal ten nejhloupější z potomků, nezřídka rachitik, který pak záhy zemřel. Takováto genetická nestabilita měla za následek mnohé půtky a šarvátky a změny ve vládnoucích rodech, neboť to mnohdy umožnilo se těm, kdo byli méně postižení se ujmout moci na úkor těch, jejichž fondy se vyčerpaly.
Takže se tam nakonec jistá míra přirozeného výběru stejně projevila, nicméně s jídlem roste chuť a tak nový panovnický rod časem dospěl opět do bodu zlomu a byl nahrazen jiným. Tím chci říct jenom to, že vládnout není smyslem života. Ani hromadění majetku není smyslem života, to může být tak možná prostředkem pro naplnění některých cílů, či některých podpoložek samotného smyslu. Je zřejmé, že nemá-li někdo prostředky, omezí se jeho smysl skutečně a výhradně pouze na zachování rodu a uživení svého klanu. Na jiné smysly není čas a prostředky. Řada lidí se tak snažila umožnit alespoň některým svým potomkům získat vzdělání, aby docílili dalšího smyslu, a tím je poznání. Poznání lze dosáhnout pouze prostřednictvím vzdělání. Nevzdělaný člověk je v poznání velmi omezen, a to výhradně na to, co je schopen si sám ověřit a osahat, co získal od předků či ostatních příslušníků kmene. Vzdělání nám umožňuje, abychom se mohli seznamovat i s poznáním příslušníků jiných kmenů. Toto poznání pak musíme užít v praxi, abychom obohatili i vlastní kmen. Kromě toho se musíme naučit chápat a rozumět. Porozumět sobě, mladým i starým, přírodě, zvířatům a tak podobně. To se pak přetaví v moudrost. Je-li člověk učený, nemusí být ještě nutně moudrý. Moudrý je ten, kdo umí svých vědomostí správně užívat ve prospěch celku, kdo umí chápat druhé a předávat jím svoje vědomosti.
Zažil jsem mnoho moudrých lidí, kteří však neměli potřebné vědomosti, aby dokázali svoji moudrost správně použít, stejně jako jsem viděl mnoho chytrých a učených lidí, jimž však moudrost nebyla souzena a dělali takové hovadiny, že se i průměrně inteligentnímu člověku chtělo brečet. Chytrý člověk vynalezne střelný prach. Jenom moudrý jej však umí správně použít ve prospěch všech. Ti hloupí ne nemoudří jej pak používají pouze ve svůj prospěch v domnění, že je to moudré. Je to však pošetilé a nepřináší to žádný užitek, nýbrž jenom zkázu. A to není moudré ani trochu.
Smyslem života tedy dnes není pouze zajištění existence rodu tím, že zplodíme děti. Ani zajištění dostatku podpůrných prostředků pro existenci, ať už jde o jídlo, bydlení či finanční prostředky. Ale především je to zajištění znalostí, vědomostí a moudrosti, kterou umíme využít ve prospěch nejen vlastní tlupy, ale i ve prospěch ostatních, abychom dokázali přežít, a abychom se dokázali posunout po každé generaci o další kousek vpřed, pokud jde o vědomosti, znalosti a zkušenosti. Přičemž nelze předpokládat, že všichni budeme znát a vědět všechno. Spíše jde o to, abychom si to dokázali dobře rozdělit, a bychom i při tom rozdělení dokázali spolupracovat a rozdílné znalosti a schopnosti společně v náš prospěch využívat. Někteří z nás prostě musí řešit problémy teoreticky, aby jiní mohli naše řešení aplikovat do praxe a jiné mohli popsat jeho chyby, které bychom my opět měli zase teoreticky vyřešit. Poznání je neustálým koloběhem zahrnujícím teoretické předpoklady, praktickou realizaci, popsání chyb, jejich teoretické vyřešení, praktickou aplikaci, opětovné popsání chyb a tak dále až do vyřešení problému. Následně přichází řešení dalšího problému. Přičemž problémů je de facto nekonečné množství a stejně tak jejich řešení, o počtu chyb ani nemluvě, takže máme stále co dělat a jak naplňovat smysl našich životů. Přitom je každý z nás vhodný k jistému úkolu a je jen otázkou pokusů a omylů, než dospějeme k tomu, co je vlastně tou naší správnou činností, kde je ten náš smysl.
Zdánlivě se tomu pak vymykají některé obory, jako třeba kultura a sport, neboť ty zdánlivě nic neprodukují a nepřináší žádné hmatatelné výsledky. K čemu jsou tedy potom takovéto schopnosti a dovednosti, takovéto talenty? Nenechme se zmást. I oni zde mají své místo. Sportujeme, abychom nezakrněli, neboť se s mírou poznání mění styl našeho života. Zatímco naši předkové se honili celé dny po lesích, aby něco ulovili, čímž si zajišťovali nejen potravu ale i tělesnou kondici, my už se skoro nehýbeme. Sportovci nám mají jít příkladem, že pohyb je také něco, co potřebujeme k životu. Musíme zažít ten adrenalin při fandění, a eventuálně si to sami zkusit. Kultura má pak přinést uklidnění a jiné myšlenky. Pokud bychom se zavřeli do svých vědomostí, zapomněli bychom, že jsme lidmi, a že k našemu životu patří i oddech a zábava. A že na to mnozí zapomínají, to nemusím připomínat. Podnikatelé a workoholici, zamyslete se nad tím. Všichni bychom se nad tím měli zamyslet. Že ke smyslu života patří i pohyb, zábava, příroda a další příjemné věci. Že smyslem není nikdy nic samo o sobě. Například sport sám o sobě není dobrým smyslem života, pokud nepřináší další atributy, jako čest, sportovního ducha či fair play, radost druhým, radost z pohybu. Rovněž jenom kultura není sama o sobě smyslem, stejně tak práce, či věda. Smyslem je to všechno skloubit, abychom byli komplexními, zdravými, chytrými a moudrými lidmi, kteří jednoho dne předají vládu svým dětem a když se na konci cesty ohlédnou za svým životem, uvidí, že kromě nějakých chyb udělali spoustu dobrého a užitečného, a že svůj život nepromarnili. Ať se nám to všem podaří.

Konspirační teorie a hypotézy – dodatek 4

18. března 2014 v 17:13 | najda |  Auta a cestování
17. 3. 2014


Tak se nám během víkendu objevily další poznatky, tedy s výjimkou toho, kam se Boeing vlastně poděl. Fakt, že po něm není ani vidu ani slechu zaměstnává vyšetřovatele v mnoha zemích, a stále podněcuje fantazii konspiračních teoretiků. Objektivně vzato se tomu ani trochu nedivím. Minimálně to znamená, že nám naše fantazie stále funguje.
Mě zaujaly informace o tom, že by bylo možné se do systémů letadla dostat zvenčí a systémy takzvaně hacknout. Výrobce už tento problém dokonce řeší. Pokud by bylo možné se do počítačového systému dostat přes USB připojení interní sítě, či dokonce přes satelitní či jiné kanály, znamenalo by to celkem vážný problém. Opět vynechám možnost, že by na tom měla vinu posádka. V letadle mohl sedět někdo s vlastním zařízením a vlastním softwarem, kdo byl ovšem dostatečně obeznámený s letadlem, jeho systémy a hlavně s leteckým provozem. Pro větší síť nějakých extremistů to není až takový problém.
Takový cestující se mohl připojit do sítě letadla a následně mohl například přeprogramovat autopilota. Piloti si přitom vypnutí některých systémů nemuseli všimnout, a to dokonce i delší dobu. Nahrává mi tomu fakt, že to bylo provedeno na nočním letu, kdy je nulová možnost pilotů, kontrolovat si opticky skutečný horizont a tím pádem i skutečný směr letu, pokud nemají detailní znalosti noční oblohy. Navíc se předpokládaná obrátka uskutečnila nad mořem. Při mírném točení si posádka nemusí náklonu ani všimnout, především pokud spoléhá na autopilota a dojde k tomu v místě, kde ke korekci směru běžně dochází. Přiblížení nad kontinent nemusí považovat za nenormální, pokud zhruba v témže čase měla skutečně nad pevninou prolétat. V noci nepoznáte rozdíl mezi Malajsií a Vietnamem. Vůbec z výšky 11 kilometrů.
Piloti si toho mohli všimnout klidně až po hodině letu i později, a to už mohl mít hacker pod kontrolou všechny systémy. Včetně možnosti vypnutí autopilota a mohl si dělat s letadlem co chce. Myslím, že by piloti jen těžko mohli předpokládat, že si s nimi hraje někdo s pasažérů v letadle. Možnost, že si podobné situace někdo všimne je pramalá.
Nakonec byl údajně vypnut i satelitní systém, který vyžaduje podporu zvenčí. Pokud je tomu tak, je možné, že byl ke komunikaci právě satelitní příjem využit, a následně byl i ten vypnut, aby nedošlo k vystopování této komunikace. Pak by ovšem bylo možno letadlo hacknout i zvenčí, a to za předpokladu, že by kdokoliv přinesl na palubu potřebné vybavení a zapojil je do systému. Osobně v tom nevidím problém, aby byl počítač, či nějaké jiné mobilní zařízení někomu na letišti svěřen, například pod záminkou výzkumu, či promo akce. Tento člověk by pak nevědomky na pokyn dárce připojil do sítě, a programů, které tak spustil, by si nemusel nakonec sám ani všimnout, pokud by nebyl zrovna počítačovým expertem. Že se počítač připojuje k palubnímu systému by mu nemuselo být divné, pokud by to mělo podobný průběh jako připojení k jakékoliv wifi síti. Pak už by si externí narušitelé mohli s letadlem dělat co chtějí.
Druhá varianta by byla, využít nějakého technika údržby, aby zařízení instaloval někam, kde nebude vidět, přímo na rozvody letadla. Je nutno celou věc vidět tak, že tím pádem by bylo teoreticky možné ovládat letadlo pomocí jakéhokoliv on-line leteckého simulátoru. Únosci by museli pouze zvládnout přenos signálů pomocí družic, nebo k tomu využít standartní komunikační kanály. Jaké by to mohlo mít důsledky se zdá být zjevné. Pokud by jakákoliv organizace zvládla tohle nepřímé ovládnutí letadla pomocí jeho vlastního softwaru, mohla by naráz unést desítky letadel, prakticky tolik, kolik by zvládla vycvičit lidí na leteckých simulátorech, a to aniž by riskovala jejich životy přímo v akci. V případě zmizení několika letounů by bylo velice obtížné kohokoliv vypátrat do okamžiku, než by se organizace ozvala sama a vyřkla svoje požadavky. Letadla by mohla někde kroužit po obloze, bez možnosti ovládání, nebo by s nimi mohli únosci kdekoliv přistát, případně je bez rozpaků poslat k zemi, a to aniž by měla posádka sebemenší šanci letadlo ovládat. Tato teorie je děsivá, nicméně mi ve světle faktů uvedených na internetu, připadá velice reálná. Asi by se tím měly příslušné orgány vážně zabývat.

Konspirační teorie a hypotézy – dodatek 3

17. března 2014 v 17:42 | najda |  Auta a cestování
14. 3. 2014


Tentokrát mě zaujala spekulace, zda šlo o únos, nebo teroristický čin. Popravdě si myslím, že nejde v žádném případě o nic, co by bylo doposud popsáno jako terorismus, neboť teroristé doposud vždy prováděli svoje akce tak, aby nešly přehlédnout, způsobily co největší škody na majetku i na životech. Navíc se vždy velmi brzo po útoku k akci přihlásili, aby nebylo sporu, že jde o jejich čin. Teroristé doposud vždy dávali zřetelně najevo, co a proč udělali. V případě Malajsijského letounu však takové zprávy nejsou. Pokud tedy jde o teroristický čin, pak před sebou máme něco nového.
Únos? Opět musím konstatovat, že doposud při žádném únosu nedošlo ke zmizení letounu ze všech radarů. Pachatelé únosů zpravidla mají jen minimální znalosti o letadle, které unášejí a o fungování letového provozu. Nehledě na to, že je poněkud problematické, proč by byl unesen letoun v této lokalitě na této lince. Dva adepti, kteří by eventuálně mohli letoun unést měli letenky až do Evropy, takže by jejich snaha najít ještě další, demokratičtější zemi byla podivná, a pokud by chtěli najít zemi socialistickou, tak stačilo vysednout v Číně a už nikam dál letět nemuseli.
Aby si unesli letadlo sami piloti mi rovněž připadá nepravděpodobné, i když by k řadě činností měli dostatečné znalosti. Otázkou je, proč by piloti, kteří můžou létat prakticky kamkoliv a eventuálně tam i zůstat, unášeli letadlo, a navíc letadlo svoje vlastní. Pokud chtěli spáchat nějakou sebevraždu, pak to mohli zapíchnout někam do hor, nebo do moře a nemuseli by složitě unikat z radarů.
Našel jsem otázku, zda může dopravní letadlo letět pod rovinou, kterou jsou schopny zachytit pozemní radary. Souhlasím s autorem odpovědí (zřejmě ze CNN), že to zcela určitě jde, ale popravdě manévrovat s dopravním letadlem velikosti Boeingu ve výškách do, zhruba, tisíce metrů, navíc potmě, není nic jednoduchého, a už vůbec bez potřebného vybavení. Musíme mít stále na paměti, že piloti stíhaček, kteří to běžně dělají, mají docela jinou avioniku, a používají techniku, která jim umožňuje vidět i ve tmě, což s velkou jistotou nepatří k běžnému vybavení pilotů dopravních letadel. Pokud by to tedy někdo chtěl zkoušet, byl by to veliký risk, dokonce bych řekl, že téměř sebevražda. A to i pro pilota, který by v tomto ohledu měl patřičný výcvik.
Dostávám se opět ke konspirační teorii, která smíchává obě varianty, tedy únos a terorismus. Jediná varianta, která mě napadá je, že se podařilo nějaké teroristické organizaci vyvinout zařízení, podobné Stealthu, které dokáže učinit neviditelným i dopravní letadlo, a to bez konstrukčních zásahů, pouze na softwarové bázi. Zní to sice fantasticky, ale pokud by se to potvrdilo, byl by to průlom do bezpečnosti letového provozu. Vysvětlovalo by to náhlé zmizení letadla z radarů, i to, proč se prozatím nikdo k únosu nehlásí. Předpokládám, že by šlo o zkoušku funkčnosti systému. Pak by i teroristé mohli systém považovat za tajný, neboť by jim skýtal netušené možnosti. Pak by se samozřejmě snažili letadlo pod ochranou systému vyvést mimo očekávané prostory výskytu a přistát s ním někde na vlastním území. Tam by letadlo skryli a cestující by použili jako rukojmí, a to v tom lepším případě.
Proč by o tomto útoku mlčeli? Proč by to zkoušeli právě tady? Na druhou otázku může být snadná odpověď. Můžou to sem mít blízko. Navíc Čína nepatřila prozatím mezi oblasti hlavního zájmu teroristů, takže by se spíš dalo předpokládat, že letadlo zmizelo z jakýchkoliv jiných důvodů. Navíc by jistě nechtěli, aby v případě selhání padla technologie do rukou Američanů, kteří by jistě prohledali všechny trosky, měli-li by k nim dostatečný přístup. Tady můžou spoléhat na mnohem méně důkladný přístup vyšetřovatelů, nehledě na problematiku vzájemných vztahů zemí v této oblasti, kde je předpoklad jednotného postupu po celou dobu vyšetřování minimalizován.
A proč by mlčeli? No nejspíš proto, že pokud se jim pokus zdaří a technologie bude fungovat, mohli by ji vyrobit ve více kusech, a následně provést tutéž akci na jiných, tentokrát mnohem zajímavějších linkách a získat tak najednou třeba tisíce rukojmích, a to aniž by v reálném čase kdokoliv mohl vystopovat, kam se letouny ve skutečnosti poděly. Případně by tak mohli získat prakticky jakákoliv letadla, do kterých by se jim podařilo propašovat svého člověka s touto technologií. Přitom tato technologie může být podobná mobilu nebo notebooku, což by značně ztěžovalo její objevení před vstupem na palubu letadla. Nevím, jak by se tvářili manageři, kdyby jim byly na letišti odebírány počítače a chytré telefony. Obrana proti takovémuto typu terorismu by byla velice složitá. Navíc se dá předpokládat, že řada vůdců teroristických organizací je velice pokroková a nechce se omezit pouze na sebevražedné útoky a nesmyslné bojůvky. Zcela určitě touží po vývojově nové verzi terorismu, a podobná technologie by jim dala do ruky mocnou zbraň. Nakonec když některý přístroj selže, je možné vždycky použít záložní variantu s výbušninou.
Na druhé straně mám pocit, že by podobná technologie zřejmě využila přímo software letadla, což by její nároky minimalizovalo, a pak by v případě selhání neměl být problém navést letadlo na kolizní dráhu, aniž by byly použity výbušniny. Dokonce by bylo teoreticky možné, že by piloti o převzetí kontroly nad letadlem za jistých okolností nemuseli ani vědět. Současná letadla jsou velice sofistikovaná, a popravdě čím víc něco ovládá počítač, tím víc je to zranitelné. Nakonec to vidíme u obyčejných věcí v našich domácnostech. Vidíme to v autech, nebo v počítačích. Není problém prolomit obranu jakéhokoliv systému a pak v něm napáchat škody. Pokud by se tato konspirační teorie potvrdila, čekaly by nás nepříjemné chvilky v případě, že by jí skutečně teroristi využili ve větší míře. Jenom doufám, že je to jenom teorie, nikoli terorie, a že se nakonec zjistí, že celá věc má skutečně jednoduché vysvětlení.

Noční obloha

16. března 2014 v 17:17 | najda
13. 3. 2014

Téma týdne 49:


Konečně jedno pozitivní téma. Tedy za předpokladu, že není zataženo, a nežení se všichni čerti se všemi čerticemi. To pak nezbývá, než nalistovat nějakou chytrou knihu a studovat takzvaně nasucho. Ohledně oblohy mám několik oblíbených stránek, přinášejících mapu noční oblohy. Když si zhasnete a roztáhnete to na celou obrazovku, může být iluze skoro dokonalá. Máte-li navíc tablet, který si můžete pověsit na šňůrku ze stropu, můžete mít dokonce pocit, že pod těmi hvězdami spíte. Já se nechávám v této mapě inspirovat tvarem souhvězdí, nicméně je mi to plat prtné, neboť si stále pamatuji jenom Velký a Malý vůz, Kassiopeiu a Orion. Daří se mi mezi hvězdami rozeznat Měsíc a při troše štěstí i Polárku. Občas si to zpestřím stránkou ISS- visible passes, kde se dozvím kdy, v kolik, a kudy poletí vesmírná stanice. Je to také pěkný pohled, když víte, co že to za jasný bod letí po obloze vcelku závratnou rychlostí a zmizí třeba v polovině oblohy, neboť na něj již nedosvítí slunce. Čím dřív po západu ISS po obloze prolétá, tím déle je vidět. Pokud je už po půlnoci, zmizí zpravidla velice záhy a pokud neznáte přesný čas, můžete ji snadno přehlédnout. Ve dne se pak na jasné obloze hledá malý zářící bod velice těžko.
Jaký malý pionýr jsem v rámci zimního lyžařského kurzu měl možnost pozorovat na obloze i Mars. Bylo to dáno především tím, že nám soudruh vedoucí planetu přesně ukázal. Od té doby mám s hledáním planet poněkud problémy, neboť většina z nich na obloze i při dobré viditelnosti splývá s ostatními hvězdami. Bohužel nemám takovou paměť, abych dokázal jednoznačně odhalit, že na některé části oblohy cosi přebývá. I když je mi jasné, že planety vzhledem ke svému pohybu ve sluneční soustavě mění svou polohu celkem rychle, na rozdíl od ostatních hvězd, které jsou mimo naši soustavu a na obloze se nepohybují prakticky vůbec, pominu-li fakt, že opisují kružnici kolem zdánlivého průniku zemské osy do hlubokého vesmíru. Jedinou relativně stojící hvězdu díky tomu je Polárka, na kterou naše severní osa směřuje. Tento pohyb je ovšem způsoben rotací Země, nikoliv pohybem samotných hvězd.
V dětství jsem byl několikrát v Brněnském planetáriu na Kraví hoře. Už před více než 35 lety byla technologie hvězdárny úchvatná. I fakt, že jsme nemuseli nutně zůstat na naší zeměpisné šířce, ale mohli jsme se podívat, jak vypadá obloha ze severního či jižního pólu, co vidí na rovníku, a co třeba na stejné rovnoběžce na jižní polokouli. Přednášející nám kromě tehdy uznávaných nesmyslů ukazovali i tvar souhvězdí, kde je najdeme, jak se jmenují a podobně. Moc úspěchů to u mě nezaznamenalo. Moje orientace na noční obloze je vcelku mizerná. Nepomáhá ani aktuální mapa souhvězdí. Tu a tam se mi podle ní podaří najít maximálně nějakou dobře viditelnou planetu, jakou je třeba Venuše. No, a když je fakt dobrá viditelnost, nepřehlédnu mléčnou dráhu.
S viditelností máme ostatně celkem problémy. Vadí nám něco, čemu se říká světelný smog. Bohužel nasvícení našich měst a obcí způsobuje, že žádná tma není dost tmavá. Záři města je vidět na kilometry daleko, a nad touto září moc hvězd neuvidíme, neboť jejich jas je mnohem menší, než jas zářících světel města. V tak malé zemi, jakou je ta naše, najdeme jenom málo míst, ze kterých můžeme nerušeně přehlédnout celou viditelnou část oblohy, aniž by nám pozorování nerušila světla měst a obcí v okolí, nebo nějaké kopce či lesy. Ono na celé planetě je míst s nerušeným výhledem velmi málo. Ideální místo k pozorování je ve vesmíru, a to výhradně ve stínu Země, pokud se vám ale neobjeví v zorném poli měsíc. Ten díky odrazu slunečního světla taky naše pozorování ruší.
Bydlím na vesnici, takže jsem trochu stranou městského světelného smogu. Zato mi vadí lampa pouličního osvětlení vedle mojí zahrady. Když vyjdu za vesnici, tak mi v pozorování brání okolní kopce, lesy a na jihovýchodě i světla města Znojemského. I tak je pohled na viditelnou část oblohy úchvatný. Obyvatelé měst mají vlastně smůlu, neboť mohou vidět jenom ty nejjasnější hvězdy, a to ještě jenom tehdy, pokud se ocitnou nad úrovní městského osvětlení. To musí bydlet třeba někde v patře, nebo musí vyjít na střechu, na nedaleký kopec, nebo navštívit hvězdárnu.
Nejkrásněji se hvězdy pozorují v lůně přírody. Každé prázdniny jsem jezdil na různé tábory a později i na brigády, převážně chmelové. Tak jsem se ocital v lokalitách, jež byly poznamenány světelným smogem relativně málo, což umožňovalo dobrou viditelnost hvězd. Člověk se tak mohl kochat nekonečností vesmíru a mohl se nechat unášet představami o tom, co všechno tam někde je. Určitě kolem některých z viditelných hvězd putují planety podobné té naší, na kterých leží lidé jako my a stejně jako my pozorují úplně jinou oblohu a představují si totéž, co my, totiž, že tady my ležíme a koukáme na ně.
Letní hvězdnou oblohu mám rád. Především tu prázdninovou, neboť je plná pohybu. Kromě letadel a UFO, po ní létají i meteority. Jenom si většinou v tom kalupu nestihnu nic přát. Padají-li perseidy, je šance, že to stihnu mnohem větší, neboť hustota jejich výskytu je mnohem větší. V ostatních obdobích proletí naší atmosférou jen velice málo těchto drobných úlomků z vesmírných těles. Některé meteority přinášejí opravdu úchvatnou podívanou, neboť letí naší atmosférou vcelku dlouho, než úplně shoří, jiné se jenom mihnou a je s nimi amen.
Díky televizi a internetu jsem mohl vidět velký meteorit, který se zapíchl do země v únoru 2013 nedaleko Čeljabinsku v Rusku. Nebyl to žádný drobeček, protože způsobil v okolí celkem velké problémy. Na druhé straně to ani nebyl žádný obr, aby způsobil katastrofu. Každopádně jsme se však mohli podívat, jak to vypadá v reálu, a co by se eventuálně mohlo stát, kdyby tento meteorit byl jenom o něco větší.
Sám jsem viděl v prosinci 2012 nad Německem něco, čemu se říká ohnivá koule. Meteorit jsme viděli z parkoviště před supermarketem a přeletěl prakticky vodorovně přes celý viditelný obzor. Jeho let trval několik sekund, takže jsem stihl upozornit i kolegy, kteří stáli vedle mě. Odhadl bych jeho průlet na 5 - 10 sekund. Výšku ani jiné vzdálenosti si odhadovat netroufnu, neboť to bylo večer. Obloha byla temná, a nějaké vzdálenosti se vzhledem ke kontrastu osvětlených ulic odhadují těžko.
Nejlepší podmínky pro pozorování hvězd jsem měl vždycky v zimě, když byla bezměsíčná noc a mrzlo až praštělo. Vzduch je čistý, a tudíž jsou podmínky vcelku stabilní. V létě se vám teplem tetelí vzduch a práší se. Máte přitom pocit, že hvězdy na obloze kmitají, nebo dokonce blikají. V zimě se tyto optické chyby omezují na minimum, i když pozorování zase příliš nepřispívá bílá sněhová deka, která přece jenom vzhledem ke své barvě zesvětluje jinak tmavou noc, a to i tehdy, když nesvítí měsíc. Je to zajímavé, ale i hvězdy dokáží sněhovou pokrývku celkem slušně rozzářit a ruší tak pozorování sebe sama. Ale kdo je romantik, tomu to vůbec nevadí a může při pozorování hvězdné oblohy nerušeně snít. Zjevně to dělali lidé odnepaměti. Hleděli užasle na oblohu a snili. Za každou skupinkou hvězd si něco představovali a vymýšleli historky o tom, jak se na oblohu ty hvězdy dostaly. Pojmenovávali tak souhvězdí, dávali jim tvar, přisuzovali jim příběhy a různé vlastnosti a schopnosti, až vytvořili zvěrokruh a horoskopy. Zajímavé je, že i bez větší techniky dokázali lidé mezi hvězdami rozlišit i planety, kterým rovněž dali jména, přisoudili jim jisté vlastnosti a schopnosti a zasvětili je různým bohům. Je to sice nepochopitelné, ale k odlišení některých planet došlo dřív, než byly vynalezeny dalekohledy, takže se při snění o hvězdách můžeme například zamyslet nad tím, jak na to ti lidé přišli, kdo jim to řekl, proč jim to řekl, kdy jim to kdo řekl a tak dále. Hvězdná obloha v nás bude vždycky probouzet fantazii a bude stále přinášet nové a nové otázky, na které nebudeme znát odpovědi. Otázky přibývají vždy geometrickou řadou, zatímco adekvátní odpovědi pouze řadou aritmetickou. Navíc každá odpověď přinese řadu nových otázek, takže si jejich zodpovídáním příliš nepomůžeme.

Konspirační teorie a hypotézy – dodatek 2

15. března 2014 v 17:30 | najda |  Auta a cestování
13. 3. 2014

Už uběhlo od havárie Boeingu 5 dní, a stále se nenašla ani jediná stopa. Respektive se všechny stopy ukázaly jako falešné. Nicméně tu a tam pronikne do medií informace, která by se mohla zakládat na pravdě. Každá taková informace však namísto odpovědí přináší další otázky. Poslední jakž takž pravděpodobná informace přinesla možnost, že letadlo mohlo být zachyceno nad kterýmsi průlivem, který však leží absolutně mimo původní směr letu. Předpokládané místo leží dokonce jižněji, než Kuala Lumpur, odkud let vzlétl, a navíc mnohem víc na západ. Znamenalo by to, že by se letadlo obrátilo a přeletělo zpět přes Malajsii, což je opět problém, neboť kromě vojenského radaru, který ovšem ještě ani letadlo neidentifikoval, jej nezaznamenal žádný jiný radar na pevnině, což je divné. Stále se potýkáme s problematikou totálního zmizení letadla, které je velké jako půl fotbalového hřiště. Takového drobečka přece nemůžou primární radary ignorovat, leda, že by letěl proklatě nízko, což je ovšem s dopravním letadlem trochu problém.
Nezbývá, než zauvažovat, v jakém okruhu by bylo možné letadlo reálně hledat. Maximální dolet je 14.300 km. Tolik paliva ale zřejmě neměli. Podle jedné informace mělo palivo na 9 hodin letu, což při dopravní rychlosti 896 km/hod, a faktu, že už bylo skoro hodinu ve vzduchu, znamená, že by se mohlo vyskytovat prakticky kdekoliv v okruhu 8*896km, což je skoro 7200 km. To není málo. Pokud ovšem uvážíme, že poslední informace hovoří o odklonu minimálně o 70°, pak nám vypadne teoreticky skoro polovina kruhu, čili i polovina plochy. Kdyby chtěli letět kamkoliv vpravo, asi by netočili doleva, ledaže by chtěli zmást případné hledače. I tak půlkruh o poloměru 7200 km není pro hledání zrovna žádná maličkost.
Zkusme to zmenšit. Délka letu z Kuala Lumpur do Pekingu je po přímce 3680 km. Podle jednoho údaje je skutečná letová vzdálenost cirka 4500 km. Palivo by určitě mělo stačit na trasu minimálně o 50% delší, neboť se počítá s čekáním nad letištěm, případně i s odkloněním na jiné letiště. Letadlo nemůže letět bez potřebné rezervy pohonných hmot. Teoreticky by tedy mělo palivo na 6700 km, z čehož zdolalo cca 700 km (necelou hodinu). I tak nám zbývá palivo na cca 6000 kilometrů letu. Takže jsme si moc nepomohli, paliva má relativně dostatek. Když k tomu ještě připočteme fakt, že je při dobré pilotáži letadlo schopno letět i bez motorů, byť to už není taková sláva, tak se nám i tak může okruh zvětšit ještě o další řádově i stovky kilometrů.
Je jasné, že by po spotřebování paliva rychle klesala rychlost vzhledem k odporu vzduchu. Dopravní letadla nejsou kluzáky, takže musí pro udržení ve vzduchu něco obětovat. Potřebují udržet rychlost nad rychlostí pádovou. Ta by snad měla být pod 160 km/hod, což nemám ověřené a navíc se to mění s výškou a sílou větru a s řadou dalších faktorů, včetně nastavení samotného letadla. Nicméně je možné letoun za určitých podmínek udržet ještě několik, možná desítek minut, ve vzduchu. Klesne-li rychlost, musí ji pilot tzv. vyměnit za výšku. Aby nabral opět potřebnou rychlost, musí prudce klesnout o několik stovek metrů. Letoun letěl v cca 11 kilometrech. Bez motorů ztrácí výšku automaticky. Když k tomu připočteme nastíněnou výměnu, může během několika minut ztratit dva i tři kilometry. Zkušená posádka má skromným odhadem maximálně tři pokusy, a pak už musí hledat, kam stroj posadí.
Stále jsme naživu, stále letíme, byť situace není nijak růžová. Jsme-li nad mořem, je to průšvih. Letadlo není loď a na hladině dlouho nevydrží. Nicméně se s ním dá na hladinu přistát. Buď tvrdě, ba drsně, nebo sice tvrdě, ale hladce. Sednout na vodu se rovná dopadu na beton. Akorát nemůžete použít podvozek. Problém jsou zavěšené motory pod křídlem. Ty většinou zaberou o vodu krátce po dopadu, čímž letadlo zbrzdí, a navíc, pokud se ihned neutrhnou, můžou způsobit převrácení letadla přes předek, nebo jeho rozlomení. Ale jde to - viz přistání na Hudsonu před několika lety. Chce to ale zkušeného pilota. Na vodu musíte dosedat absolutně v ose letu. Jakákoliv odchylka do boku znamená stočení letadla, zaboření křídla a roztržení trupu. To už jsem taky viděl, a není to žádná legrace, i když se to dá přežít. Kromě podélné osy musíte mít vyrovnanou i příčnou osu - křídla. Ta musí být bezpodmínečně vodorovně. Jakékoliv nahnutí opět znamená první dotyk vody s křídlem a to další probíhá stejně. Jediná osa, která musí být vychýlená je vodorovná podélná osa letadla. Musíte dosedat jako na letišti s čumákem nahoru, abyste se nejprve dotkli vody ocasem, což pomůže zbrzdit rychlost přistání a následný dosed a brzdný efekt podvěšených motorů už není tak fatální. I když se to všechno pilotům povede, nemají moc času. Letadlo se během desítek minut bude poroučet ke dnu, protože není vodotěsné. I Titanik měl k dispozici jenom něco přes dvě hodiny, a to byla nějaká loď. Jeho těsnost zajišťuje přetlak v kabině, který trup "nafukuje". Ale protože vám už došlo palivo, tak tento systém zaručeně fungovat nebude, takže se do trupu začne hrnout voda všemi spárami - kolem dveří, podvozku, a dalšími otvory pro avioniku apod. a protože letadlo není loď, tak asi nebude mít ani dostatek záchranných člunů. Ty jsou nakonec jedinou nadějí pro pasažéry, pokud se jim však podaří čluny včas nafouknout a nasednout, což na moři nemusí být žádná legrace, především pokud není zrovna klidné jako voda na rybníku. I tak bude záchrana věcí náhody, pokud se letoun odklonil, z jakýchkoliv důvodů, od běžných tras, jak leteckých, tak lodních.
Vraťme se do vzduchu. Stále jsme naživu, stále letíme. Nicméně si dovolím jednu změnu. Jsme nad pevninou. S prominutím pominu členitost terénu, varianta hory, sady, lesy, zahradnictví, národní parky, sopky a podobně. Je pod námi prostě jakákoliv pevná zem. Piloti můžou zahlédnout letiště či silnici. To je napůl vyhráno. Ovšem pokud by takto mediálně prezentovaný letoun přistál kdekoliv poblíž civilizace, asi bychom o tom už věděli. Takže kolem není ani živáčka, ani mrtváčka. Zatím.
Piloti jsou v poslední fázi letu. Už nemají co vyměňovat. Drží stabilní klesání, které jim zaručuje rychlost nad pádovou rychlostí. V nádržích je už jen trocha kerosinových výparů. Ty jsou ale paradoxně velice nebezpečné a snadno vybuchují. Asi ideální varianta by byla to zapíchnout čumákem mezi stromy, abychom nechali křídla daleko za sebou. Drak se protlačí mezi stromy a při troše štěstí se rozlomí jenom na pár kusů. Ale nevybuchne. Je tu ovšem problém, že letadlo se v lese hledá stejně blbě, jako v moři. Lepší je přistát na nějaké louce, nebo poli, nebo na nějakém svahu, což chce ale další dovednosti. Rovina bude stačit. Snížit rychlost lze celkem snadno. Piloti vysunou klapky a zvednou čumák. Ono vlastně to přistání je skoro stejné jako na letišti. Jenom s tím rozdílem, že je zase lepší nechat podvozek zasunutý, protože by se stejně utrhl a mohl by poškodit letadlo dřív a hůř, než potřebujeme. Při slušném dopadu se letadlo sice rozlomí, ale je vcelku pevné, takže se to opět dá přežít, pokud ovšem nevybuchnou zbývající páry v nádržích. To by bylo nepříjemné. Každopádně pokud se nic nestane, je potřeba zabránit notorickým kuřákům, aby si zapálili dřív, než budeme v bezpečné vzdálenosti od letadla, čili nejlépe aspoň kilometr. Má-li někdo citlivý nos, může nahlásit, zda cítí, či necítí nějaké zbytky kerosinu.
Samozřejmě je variant víc. Vycházel jsem jenom z popsaných případů leteckých neštěstí, která skončila relativně dobře, zpravidla díky pilotům. Takže plachtící letadlo už se potvrdilo, přistání na pasece taky a přistání na vodě jsem zmiňoval. Samozřejmě to vše předpokládá souběh řady pozitivních faktorů, což se v celkově negativní situaci hledá těžko. Především musí být letadlo plně ovladatelné, piloti musí být duchapřítomní a zkušení a nesmí panikařit, musí na to vidět, protože potmě se s tím moc dělat nedá a pak jim musí začít přát štěstí.
Pokud v tomto textu najdete nějaké zjevné nesmysly, klidně mi napište do komentáře a já to opravím.

Sebevražda

14. března 2014 v 17:26 | najda |  Úvahy, věda a tak
13. 3. 2014


Téma týdne 48:

Možná bych to mohl shrnout slovy, že je to něco co neuznávám a co ve své podstatě není řešením žádného problému. Je to pouze přenos problémů na druhé, což je poněkud sobecké. Já mám problémy, tak je vyřešte vy. V dospělosti je to zpravidla souhra mnoha faktorů a střípků, které dotyčnému přerůstají přes hlavu a on má pocit, že to nelze zvládnout, a podléhá pocitům bezmoci. Pak se mu jeví takový skutek jako řešení. Neuvědomí si však, že kdyby se obrátil o pomoc na okolí, tak se spousta těch zdánlivě neřešitelných věcí projeví jako naprosté banality, které ani nestály za ty nervy. Já sám vždycky tvrdím, že většina problémů má samoregulující funkci a nakonec se vyřeší sami, bez našeho přispění. Takříkajíc je dobré je nechat vyhnít. Pak zjistíme, že zdánlivě neřešitelné a složité problémy byly vlastně jenom banalitami, které nestály za pozornost.
Řada lidí si láme hlavu s řešením věcí, které jim připadnou nepřekonatelné. Někdy je řešení opravdu složité, ale zpravidla je skutečně tím nejlepším řešení si o tom promluvit s nejbližšími, případně přímo s těmi, jichž se problém týká. Nedávno jsem to viděl i v televizi, když jedna postava řešila problém, zda říct, či neříct svým blízkým pravdu o něčem, co se stalo v minulosti, a nechala se sprostě vydírat. Je to klasický příklad toho, kdy je nejlepším řešením říct pravdu, která navíc není zas tak nepochopitelná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Určitě je to lepší, než podléhat depresi a beznaději.
V zásadě vidím čtyři základní věci, kterými se lidé zatěžují a které považují za problematické. Tou první je práce. Většinou je to i nejbanálnější záležitost. Pracovní problémy mají téměř vždy jednoduché řešení. I když to tak na první pohled nevypadá. V zásadě, pokud jsem zaměstnancem a mám problémy s nadřízeným, můžu si na něj stěžovat. Možná řešení jsou dvě, buď budu muset odejít já, nebo on. Nic horšího se vlastně ani stát nemůže. Chápu, že pobyt na úřadu práce a s tím spojené hledání práce nové není nic povzbuzujícího, ale setrvávat v práci, ve které člověk není spokojen je holý nerozum, a navíc v situaci, kdy je váš nadřízený nelida a ještě je na vás po vaší stížnosti zaměřený, protože jste mu znepříjemnili život. Oni ho nakonec stejně taky vyhodí.
Druhou věcí, kterou lidé těžce řeší jsou peníze. Je to někdy trochu spojené s tou prací, ale dost často řeší peníze i ti, kteří s nimi problémy zdánlivě nemají. Ale popravdě peníze jsou problém ať už nemáte žádné, nebo jich máte tolik, že nevíte co s nimi. Z hlediska peněz neexistuje stav, kdy by to nebyl problém, je tudíž zbytečné si z toho dělat těžkou hlavu a řešit to nějakými extrémními řešeními. Spíše je zapotřebí řešit věci včas, než nám přerostou přes hlavu, snažit se situaci nezhoršovat a nevytloukat klín klínem. Pokud si potřebujete půjčit, řekněte příbuzným, s těmi se vždycky domluvíte snáz, než s kýmkoliv jiným. Další v pořadí můžou být přátelé, pak banka a na ostatní raději zapomeňte. Ušetříte si tím spoustu starostí.
Třetí typ problémů jsou obecné životní průšvihy. Kolikrát uděláme něco, za co se pak stydíme, nebo někomu řekneme něco, co nás pak mrzí. Když nám ta nepřetržitá řada průserů nepravidelně po sobě jdoucích přeroste přes hlavu, začneme mít pocit, že už se nemáme ke komu obrátit o radu a pomoc, začneme propadat depresi a panice a nejraději bychom se neviděli.
Každý z nás má někdy den blbec, kdy naseká spoustu chyb a způsobí si řadu problémů a nepříjemností. Když je to jenom den, je to dobré. Někdo mívá i týden blbec, jiný celý měsíc, a pokud se vám rozbije zrcadlo, může blbec trvat celých sedm let. Výjimky mají blbec celý život, ale ti už jsou na to zvyklí, tak to neřeší. Tento typ problémů ale téměř bez výjimky spadá do kategorie samořešitelných. Běžné životní peripetie spíš vyžadují úsměv, než skepsi a myšlenky na konec. Takovým hloupým obdobím si projdeme všichni, a není tudíž potřeba propadat panice. Na každého to jednou přijde. Skutečně zpravidla stačí se svěřit blízkým a říct jim věci narovinu, než se zahrabávat do různých krizových scénářů a propadat panice, že nás díky našim problémům všichni odkopnou a zavrhnou. Nevěřili byste, jak jsou lidi a vůbec naši blízcí zpravidla chápaví. Kolikrát se dočkáme rady a pomoci z míst, kde bychom to čekali nejméně.
Čtvrtou, a popravdě nejpochopitelnější skupinou problémů jsou zdravotní potíže. Dokud nás něco podobného nepostihne, těžko pochopíme, co se odehrává v člověku, kterému sdělí nějakou nepříjemnou a definitivní diagnózu. Některé lidi to nakopne, aby si ještě užili života, pokud to jde. Každopádně si velice rychle uvědomí pomíjivost svého bytí. Mají li dostatek životního optimismu, pak si neznepříjemňují klidné a příjemné chvilky nějakými problémy a negativními myšlenkami. Bohužel řada lidí to nese těžce. Popravdě, málokdo z nás je na něco takového připraven. To přichází až s lety. Když je člověku třeba osmdesát, asi už začíná některé fakty přijímat jinak a je s některými věcmi mnohem lépe smířen, než když je mu třeba čtyřicet. Ten první ví, že to jednoho dne přijde, a tak si ty dny užívá. Ten druhý má oprávněný pocit, že je brzo, a tak podléhá depresím a pocitům křivdy a kdoví čemu ještě. Možná se tady dostáváme do konfliktu s tématem eutanázie, ale ten taktně vynechám.
Medicína jde kupředu mílovými kroky. Řadu problémů, které jsme před pár lety řešit neuměli, už dnes řešit umíme. Tak proč upadat do stavů letargie a zoufalství. Upněme se na nějaký bod v budoucnosti. Pokusme se, splnit si nějaké ty sny, které jsme odkládali. Krajní řešení by mělo být vždycky až to poslední, nejlépe, když nebude existovat vůbec. Život je krásný, i když zpravidla není lehký a přináší kromě pozitiv i negativa. Je jasné, že když negativa převládnou, převládne i blbá nálada a hloupé myšlenky. Ale všechno jednou pomine, i blbé dny, finanční problémy, pracovní problémy a nakonec i to zdraví se nějak stabilizuje. Spíše je lepší správně volit. Zvolit si dobou práci, která nás baví v kolektivu, který strojí za to. To málokdy vyjde napoprvé. Musíme správně hospodařit s penězi, které máme a nesnažit se dosáhnout na víc, než na co nám naše prostředky a schopnosti stačí. A také nesmíme podléhat blbým dnům a hloupým náladám. No a pokud jde o zdraví, nesmíme si jej vědomě ničit tím, že se utápíme v negacích a řešíme každou blbost, jako by šlo o život. Klasik velkých myšlenek Jan Werich kdysi napsal, že když nejde o život, jde o hovno. To je velká pravda. Takže se tím řiďme a neusilujme o svůj vlastní život v domnění, že tím cosi vyřešíme.
Samostatnou kapitolou jsou děti. Ty nemaje dostatek zkušeností mnohdy snáz podlehnou pocitu, že je nikdo nemá rád, že zklamali všechny kolem, a že radikální řešení vlastně nikomu neublíží, že to naopak přinese všem úlevu. Je to dáno nedostatkem projevované lásky od rodičů a mnohdy přehnaným očekáváním. Nikde není přece dané, že když je tatínek doktor a maminka právnička, musí i dítě být premiantem ve třídě. Známky ve škole nejsou všechno. Mě se nikdy nikdo neptal, jaké jsem měl známky z češtiny, z matematiky, fyzika a podobně. Nikoho nezajímalo, jaké jsem měl známky na maturitním vysvědčení, ani to, napokolikáté jsem udělal kterou zkoušku na vysoké škole. Podstatné je, že jsem absolvoval. Děti je potřeba motivovat, ne zastrašovat. Kdo nemá rád své děti, nemá rád ani partnera a nakonec možná ani sám sebe.
Tak jsem se nakonec rafinovaně vyhnul tomu, abych slovo z nadpisu použil kdekoliv v textu. Taky dobrý. J

Konspirační teorie a hypotézy – dodatek 1

13. března 2014 v 17:28 | najda |  Auta a cestování
11. 3. 2014


Jak jsem včera sledoval další zprávy o zmizelém Boeingu Malajsijských aerolinií, napadlo mě několik dalších poznámek. Jako první mě zaujaly zprávy o fungujících mobilních telefonech pasažérů. I tento fakt podněcuje fantazii k tvorbě různých hypotéz. Komentátoři kromě fantastických možností zvažují i zcela prozaická vysvětlení. Například je možné, že si někteří cestující nechali mobil doma, některým jej mohli ukrást, jiní mohou mít přesměrované hovory. Jistou logiku to má. Ale pravděpodobnost, že se sejdou tyto možnosti u více pasažérů v jednom letadle současně je podle mě malá. Jako možná se jeví verze, že pasažéři byli uneseni a mají zapnutý režim letadlo, ve kterém není vyzvánění slyšet, takže je nemohou zvednout. Řada lidí je má jistě v zavazadlech, takže nemohou cítit ani vibrace. Navíc v případě únosu by jim asi i při hlasitém vyzvánění nebylo umožněno telefon zvednout.
Horší varianta hovoří o tom, že i v případě havárie by mohly některé telefony fungovat, pokud se nacházejí v dosahu sítě. Což by znamenalo, že letadlo havarovalo nad zemí, nebo blízko pobřeží, a telefon byl uzavřen v zavazadle a doposud se nedostal do kontaktu s vodou. Myslím, že kdyby na palubě došlo k výbuchu a následnému žáru, nevydržely by telefony ani v zavazadlech. Snad jenom v případě, že by byly chráněny hodně vrstvami okolního materiálu, by mohly následky exploze a žáru vydržet. V tom případě by je ale stejně nikdo neslyšel. Pokud letadlo havarovalo nad pevninou, mohla by být naděje, že někdo zavazadlo najde a na telefon se ozve. Paradoxem situace je to, že se doposud nepodařilo najít ani jedinou známku po havárii. Nejsou trosky, nejsou zavazadla, nejsou ostatky. Nejsou jakékoliv signály, které by pomohly záhadu rozluštit. Samozřejmě, že lidi, kteří zjistili, že telefony doposud fungují napadlo oslovit příslušné instituce, aby se pokusily signály lokalizovat. Tyto snahy se však doposud nesetkaly s úspěchem. Problém lokalizace je v tom, že potřebujete spárovat signál telefonu s nejméně třemi vysílači, abyste mohli triangulací určit jeho polohu. Dva signály jsou málo, především pokud hledaný telefon leží na spojnici signálu obou vysílačů. Telefon se pak může nacházet kdekoliv mezi nimi. Ideální by u dvou vysílačů bylo, kdyby přímka spojující místo mobilu a stanice A byla kolmá k přímce spojující mobil se stanicí B. pak by se teoreticky dal mobil lokalizovat s přesností možná v řádu kilometrů. Pro zpřesnění potřebujete vždy signál alespoň tří vysílačů. Problémem je, že se vzdáleností od vysílače slábne signál a zmenšuje se tak přesnost určení místa. Ideální je, když je síť vysílačů hustá, pak je možné přístroj lokalizovat s přesností na metry, jinak vznikne prostor v řádu kilometrů čtverečních, kde se může telefon nacházet. Napadla mě ještě možnost zaměření pomocí satelitů. Chtělo by to ale, aby měl někdo na palubě zapnutou satelitní navigaci. Pak by tento přístroj bylo možné lokalizovat celkem přesně, neboť satelitů je v každé lokalitě celkem hodně. Problémem je, že by klidně mohly zachytit i signál letadla, pokud by jej ovšem vysílalo, což se však zjevně z neznámého důvodu neděje.
Fakt, že mobily některých pasažérů fungují dává sice jistou naději, ovšem kromě naděje, že se u funkčního mobilu najde i živý majitel, je mnohem méně pravděpodobný, než fakt, že se funkční telefon pohupuje někde na vlnách v plovoucím zavazadle, nebo leží někde na pevnině mezi troskami letadla. Vysvětlit přežití takového přístroje je mnohem snazší, než nastolit podmínky, za jakých by mohl případnou havárii letadla ve výšce 11 kilometrů, přežít byť jeden jediný pasažér. I když i to se už stalo. Snad se nějaká mobilní triangulace zadaří, neboť nalezení, byť jenom plovoucího zavazadla, by znamenalo téměř 100% jistotu, že letadlo havarovalo. Pokud se nenajde nic, stane se zmizení jednou z největších záhad v historii letecké přepravy. Osobně si myslím, že se nakonec objeví velice prozaické vysvětlení zmizení, i když zmíněný fakt, že letoun zmizel nepochopitelně ze všech radarů, je zarážející.
V druhém plánu mě napadla ještě jedna mírná konspirační teorie, spojená s verzemi A a B uvedenými v mém původním článku. Zaujal mě znovu fakt, proč letadlo podle posledních radarových informací změnilo kurz. Spekuluje se o obratu k návratu. To je však většinou spojeno s informací pilota a požadavkem na změnu kurzu, což se zřejmě nestalo. Piloti změnili kurz náhle a bez jakékoliv komunikace se zemí. Skýtá se otázka, zda se něčemu nesnažili vyhnout, neboť zaznamenaná změna směru ještě nesplňuje předpoklad úplného obratu. Z kurzu 040, což pokud se nemýlím je zhruba severovýchod, provedli obrat na kurz 333, což je otočení doleva o cca 70° na směr 27° severo-severo západně. Skutečně to spíš připomíná úhybný manévr, než snahu o otočení zpět. Otázkou je, proč pak najednou letadlo z radarů dočista zmizelo, a to i z těch, které zaznamenávají odraz od předmětů. O přítomnosti jiného stroje v oblasti se nikdo nezmiňuje, jiný stroj ani není pohřešovaný a žádný stroj nehlásil mimořádnou událost. Odvážně konspirujíce, dovolím si úvahu, zda se nemohlo letadlo setkat s Ufem, či nějakou neznámou anomálií, které se snažili vyhnout a nepovedlo se jim to. Dokonce mě napadla i varianta, že by se letadlo skutečně dostalo do jiného času či prostoru a jeho pasažéři teď mezi námi chodí, vidí nás, ale my je ne, a jediným spojením jsou jejich telefony, které však neslyší. Otázkou je, jak by se při přechodu časoprostorem zachovala neživá hmota, či zvukové a optické vlny.
Doufám, že se všechny konspirační teorie ukážou jako liché a vysvětlení se brzo najde. Nejistota je to nejhorší, co může lidi okolo potkat.

Český jazyk

12. března 2014 v 17:43 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 3. 2014 - 11. 3. 2014

Téma týdne 47:

Mohl bych začít úvahou na téma, nakolik se jedná vskutku o jazyk Český. Dotkl bych se faktu, že Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu, nikoli do malých čech, mělo by se tedy historicky zjevně jednat o jazyk Moravský. To, že si ho Češi přivlastnili nemaje vlastního jazyka, je věc druhá. Slováci byli alespoň takoví frajeři, že se snažili si jazyk poupravit, aby nezněl moc Moravsky. Češi si ho klidně přivlastnili, neřku-li že jej přímo zcizili, neboť je zřejmé, že ve většině Čech se v těch dobách mluvilo spíše německy. Od těch dob Češi náš Moravský jazyk przní, jak jen to jde.
Tak například nesmyslné přechylování příjmení našich žen, takže to kolikrát vypadá, že naše žena ani není naše žena, neboť matrikáři namnoze neznají zákonitosti přechylování. Nelze podle mého soudu přechýlit manželku pana Krejčího jako Krejčovou. Jak by se pak jmenovala manželka pana Krejči? Spíše by se v prvním případě měla rovněž jmenovat Krejčí. To by ale matrikáři nesměli propadat z Moravského jazyka. Neboť nezřídka existují bratři Krejčí a manželka každého z nich se jmenuje jinak. Jedna je Krejčí a druhá Krejčová. A to jsem ještě nezabrousil do jmen cizích. Představte si situaci, kdy se v jedné rodině Schmidů nachází i Schmidt, Šmíd, Schmied a o příjmeních manželek se raději nebudu ani zmiňovat, neboť pokud zjistíte, že manželka Schmida je Šmídová, tak už by vás asi ranilo.
Moravský jazyk je velice zvučný a ohebný. Někteří jej však ohýbají příliš, až to hrozí jeho zlomením. Pro cizince je pak jeho skladba hotovým hlavolamem, a jeho výslovnost jazykolamem. Porovnám-li základy větné skladby naší mateřštiny třeba s jazyky germánskými, pak si nelze nevšimnout zcela odlišného slovosledu, načež i zcela odlišné tvorby slov. Pro ty, kdo se začínají učit cizí jazyk je pak tvorba vět hotovým peklem. Od malička jsme zvyklý na určité pořadí slov ve větě a teď je před nás postaven problém se s touto stavbou v cizí řeči rozloučit. Začátečníci a některé jazykově zcela netalentované děti i dospělí, s tím bojují celý život. Vlastně to nikdy nepochopí a vždycky budou mluvit, jak černoši po týdenním kurzu. O překladu z cizího jazyka zpět do mateřštiny ani nemluvím. Je-li někdo netalentovaný na jazyky, platí to pro všechny jazyky, včetně mateřštiny. Klidně vám otrocky přeloží slovíčka ve větě a bude to vydávat za správný překlad, přestože věta nebude vůbec dávat smysl, a její slovosled bude naprosto odporovat jakékoliv logice. Přesto se s vámi bude hádat, že je to správně. Nikdy nepochopí, že nelze pouze otrocky přeložit slovíčka, která můžou mít v daném kontextu i odlišný význam, nemluvě o tom, že se při překladu do naší mateřštiny musí upravit pořadí slov a některá slova vypustit, jiná naopak přidat, podle rozdílů v gramatických pravidlech obou řečí. Pokud nevíte, o čem mluvím, zkuste si jakoukoliv cizí větu vložit do překladače a počkejte, co vám z ní tento stroj vytvoří. Zpravidla to vůbec neny cesky, jak pravil jeden Vietnamec mému kolegovi, když ve jménu Robin napsal tvrdé y.
I pro mateřštinu musí mít člověk cit. Tím se mohu dotknout i již jinde zmíněné čtivosti literárních děl. Když někdo ten cit má, a dokáže s mateřštinou pracovat, pak jeho dílo čtete jedním dechem, a je úplně jedno, o čem to je. Pokud je však jenom dělníkem slov, pak se budete jeho dílem horko těžko prokousávat, bez ohledu na jeho rozsah a obsah. Největší problém pak řeší překladatelé. Ti, kteří mají cit pro mateřštinu, přeloží cokoliv a budete to při čtení hltat. Ti, kteří se s překladem pachtí a lopotí a horko těžko hledají vhodná slova, překládají otrocky věty slovo od slova, nedojdou většího úspěchu, neboť se to pak nebude dát číst. Trochu mi to připomíná rozdíl v talentových soutěžích typu Superstar. Slyšel jsem tam zpěváky, kteří text odzpívali čistě, bez zaškobrtnutí, ale naprosto bez výrazu. Zatímco jiní sice občas škobrtli, ale jejich podání bylo tak strhující, že si toho mnohdy ani nikdo nevšiml. A v tom je ten rozdíl. Nemusí to být přeloženo, či odzpíváno dokonale, když to má barvu, náladu, styl a několik dalších ingrediencí.
Naše mateřština, ať už ji nazveme jakkoliv, patří ke gramaticky nejtěžším jazykům světa, byť nám to tak nepřijde. Jsme na ni zvyklí. I tak jsou mezi námi jedinci s různými poruchami, které jim brání například v tom, aby slyšené převedli do správné psané podoby, nebo jim dělá problém psaní tvrdých a měkkých "i", správné psaní zaměnitelných hlásek (txd, sxz a podobně). Ale nezoufejme, tento problém mají i v jiných státech se svou řečí. Vezměme si třeba francouzštinu či angličtinu, kde se slova zpravidla zcela odlišně píší, než čtou. Každá řeč má svoje záludnosti. Každá řeč si pomáhá jinak při přepisu mluveného projevu do textu.
Já osobně jsem s gramatikou příliš nebojoval, i když netvrdím, že mi tu a tam nějaká ta chyba neunikne. Někdy si musím přeříkat vyjmenovaná slova, jindy nahlédnu do internetových jazykových příruček, abych se ujistil, zda se použitý výraz píše tak, jak si myslím, a zda se slovo skloňuje tak, jak jsem jej vyskloňoval já. Velice často zjistím, že existuje řada výrazů, které jsou při skloňování nepravidelné a existuje pro ně dokonce dvojí skloňování. Mnoho slov mění vzory, jiná žádnému vzoru neodpovídají. Existují příklady, kdy není ani jasné, jaká "i" se tam mají napsat. Vezměme si například sdělení: "Na dvoře stál holubník na dlouhém bidle, ve kterém měli holubi dobré bydlo. Jednou foukal silný vítr a obě bidla/bydla spadla." Vyřešit tento problém je zapeklité, a takových příkladů najdeme v naší mateřštině víc.
Někteří aktivisté navrhují používat jenom jedno "i". Jsou to lenoši. Právě ta různorodost výrazů a variabilita dělá jazyk krásným a tvárným. Jeho unifikace a zjednodušování by jej sterilizovala. To bychom mohli klidně začít psát SMSkovou variantou bez hacku a carek, či používat nesmyslné zkratky. Navíc zkratky nezřídka tvořené z cizích slov. Na jednu stranu aplikace cizích slov jazyk obohacuje, na druhé straně jej zapleveluje, především tehdy, máme-li pro danou věc adekvátní český výraz. Kromě toho některé výrazy ani nelze do naší řeči doslovně přeložit. Představte si, že by se SMS zkracovaly jako KTZ. Je to vlastně jenom zkratka českého významu původní zkratky, ale uznávám, že vypadá divně. Na druhou stranu používání slova please, namísto domácího prosím mi přijde poněkud plevelné. Srandovně by zněl rovněž doslovný překlad hokejového ICINGU, který česky překládáme jako zakázané uvolnění, ale v doslovném překladu znamená námrazu, či ledování. A teď si představte, že je překladatel bez fantazie a provede doslovný překlad…
Co mi nikdy nešlo, byl rozbor vět. Poznat slovní druhy? No dobrá, to ještě jakž takž dám. Ale rozbor věty, druhy vět vedlejších, různá příčestí a přívlastky, to jsem nikdy nedával. A přitom mi nečiní zvláštní problém napsat větu tak, aby měla hlavu a patu, s čímž spousta těch, kdo rozbor vět zvládali, měla problém. Znát zákonitosti řeči je potřebná znalost. O tom nechci vést spor a určitě je to prospěšné. Nicméně to neznamená, že ten, kdo zákonitosti pochopí, bude schopen řeč správně používat, správně psát a správně se vyjadřovat. To chce něco, co se nikde nenaučíte. Cit pro jazyk. Jestli měl někdo cit pro rodný jazyk, byl to Karel Kryl. Ani léta v exilu mu nezabránila v tvorbě úžasných textů a slovních cvičení různého žánru, texty počínaje, přes verše až po prozaické útvary. Vždy když jeho texty čtu, nestačím se divit, jak je moje řeč krásná, bohatá a tvárná. Přičemž nelze malebnou tvárnost zaměňovat s komolením a znásilňováním slov.
Nezlobte se na mě, že si myslím, že je naším rodným jazykem řeč Moravská, nikoliv Česká. Ať už ji nazveme jakkoliv, je stejně krásná. Tak si ji neničme.

Konspirační teorie a hypotézy

11. března 2014 v 17:48 | najda |  Auta a cestování
11. 3. 2014

Nedávné zmizení letounu Malajsijských aerolinií je ideálním případem pro znázornění možných konspiračních teorií a hypotéz od těch nejabsurdnějších, až po předpokládané skutečné vyšetřovací verze. Čím méně se o případu ví, tím fantastičtější můžou být hypotézy, co se vlastně stalo. Každá nově objevená stopa pomáhá některé hypotézy vyvrátit, jiné naopak přibydou. Jenom pro shrnutí si připomenu, co jsem se dodnes dozvěděl. Letadlo Boeing 777-200 zmizelo při letu z Kuala Lumpur do Pekingu, asi po hodině letu minutu před vstupem do Vietnamského vzdušného prostoru nad Jihočínským mořem. Ze směru 040 mělo otočit na směr 333, což je to poslední, co o něm vědí řídící věže. Letadlo nevyslalo žádný nouzový signál. Prostě zmizelo. Bylo to po půlnoci místního času. Všechny informace o troskách na moři se prozatím ukázali jako falešné. Naopak při kontrole dokladů se zjistilo, že minimálně dva pasažéři použili kradené pasy. Uvedené fakty přímo vybízejí k vymýšlení různých verzí, co se doopravdy stalo.

A: Nejodvážnější konspirační teorií je únos letadla Ufony. Hovořil by pro to fakt, že zmizelo ze všech radarů bez jediného nouzového signálu. Nebyly zachyceny žádné odrazy ani na sekundárních radarech, které by zcela jistě zaznamenaly odrazy padajících trosek, i kdyby nefungovala elektronika.
Zmíněná nejasnost může přinést i hypotézu o průletu nějakou magnetickou anomálií, která mohla letadlo přenést do jiných oblastí vesmíru, nebo dokonce do jiného času, což bylo doposud spojováno spíše s Bermudským trojúhelníkem. Ovšem není vyloučeno, že se podobné anomálie nemohou vyskytnout kdekoliv jinde na světě. Eventuální pravdivost těchto teorií by se potvrdila pouze v případě, že by se letadlo objevilo, nejlépe neporušené a s živou posádkou, která by mohla podat svědectví. Po únosu mimozemšťany by to bylo vcelku zajímavé povídání. Otázkou je, nakolik by to vědecká obec přijala, a to i tehdy, pokud by se letadlo objevilo ve vzdušném prostoru po několika dnech a to přesto, že mělo palivo jenom na několik hodin letu. Ale vědci dokážou zpochybnit i zjevné, takže kdo ví, zda by cestujícím někdo tyhle historky věřil.
Pokud je pohltila časová interference, je otázkou kdy a zda se vrátí. Zřejmě můžeme vyloučit, že by se vrátili v minulosti. Nález dopravního letounu, by se asi neutajil, především pokud by se našel v nepravděpodobných historických vrstvách, nebo by se našel v době, kdy ještě nemohl být vyroben, nebo v době, kdy by ještě oficiálně létal. Dvě letadla téhož označení existující ve stejném čase, by byla nápadná. Jiná situace by nastala v případě, že by se letadlo objevilo kdykoliv v budoucnosti. Pak by bylo možné porovnat časové údaje na palubě letounu s údaji na zemi. Nemluvě o tom, že přistání takového letounu po více než pár hodinách, na které mělo palivo, by muselo být podezřelé. Už dnes je jasné, že by letadlo spadlo po cca 9 hodinách od vzletu. Pokud by se tedy na radarech kdykoliv v budoucnosti opět objevilo, byla by to senzace a znamenalo by to potvrzení teoretických předpokladů o zakřivení času a prostoru. I výslechy pasažérů by musely být z vědeckého hlediska velmi zajímavé. Ale tyto teorie jsou velice fantastické a konspirační.

B: Další možností je, že vzhledem k uvedené změně kurzu, došlo k nějaké situaci, která přinutila piloty, nebo autopilota změnit kurz, a mohli tudíž letět jinam. Tato verze by však předpokládala, že by muselo být letadlo vidět někde na radaru, neboť s největší pravděpodobností nebylo vybaveno technologií stealth, a následně by muselo někde přistát. Pochybuji, že by nějaké letiště přehlédlo, že na něm přistává neohlášený dopravní Boeing, a navíc pohřešovaný. Leda, že by se jednalo o pečlivě naplánovaný únos, na kterém by se ovšem musely podílet stovky lidí piloty počínaje, přes dispečery, obsluhy civilních i vojenských radarů, a následně rovněž osazenstvo nějakého letiště. Spolupráci civilního obyvatelstva je možno vyloučit, neboť ke všemu došlo v noci. I kdyby někdo znal zpaměti letové řády svého letiště, nemusí přílet dalšího letadla považovat za nic mimořádného, neboť neplánovaných a mimořádných letů probíhají stovky, počínaje nelinkovou přepravou a konče odkloněnými lety z jiných letišť. I tato teorie mi příliš pravděpodobná nepřipadá, protože by především někdo musel mít hodně dobrý důvod, aby takovéto dopravní letadlo ve vší tajnosti nechal zmizet. Zřejmě by to musely být důvody lukrativní, neboť by musel zafinancovat vcelku širokou síť spolupracovníků, kteří by mu museli pomáhat se zakrytím stop po letounu.

C: A nyní verze, se kterými budou zřejmě pracovat i vyšetřovatelé. Přítomnost dvou cestujících s kradenými pasy přináší další verzi. V tomto případě únos, či teroristický čin. Napadla mě možnost, že to mohli naplánovat původní majitelé pasů, jako pojišťovací podvod. Tato verze se dá vyvrátit snadno. Předně by se museli znát. Pasy byly ovšem ukradeny s velkým časovým odstupem a každý patřil příslušníkovi jiného státu. Navíc jsou v této oblasti krádeže dokladů údajně velmi rozšířené. S čímž by ovšem mohli počítat. To by ale nesměli krádež nahlásit. Chtěl-li by někdo takto podfouknout pojišťovnu, musel by nutně chtít vzbudit dojem, že v letadle byl a s letadlem spadl a neměl na tom sebemenší podíl. Jinak pojišťovna nic nevyplatí. Tuhle verzi jsem tedy rychle opustil. Zbyla varianta, že ti, doposud dva, cestující s falešným pasem chtěli letadlo unést sami. Při současném zabezpečení je ovšem otázkou, zda by piloti přece jenom nevyslali nějaký signál. Určitě by neriskovali smrt více než dvou set cestujících kvůli dvěma únoscům. Běžně se jim vychází vstříc. Žádné takové signály ale prozatím potvrzené nejsou. Pokud by to nebyli únosci, ale teroristé, pak je divné, že se nepokusili nikoho kontaktovat, aby svůj čin prezentovali. Teroristům nikdy nejde o tajné akce, vždycky chtějí na něco upozornit. Pokud to byli tedy osamělí vlci, pak se jim asi něco nepovedlo. Třeba jim přinesená výbušnina vybuchla dřív, než stihli cokoliv podniknout. Mohla vybuchnout náhodně dřív, než začali cokoliv podnikat, nebo vybuchla v momentě, kdy se snažili nástražní systém uvést do chodu. Verze výbuchu zatím nebyla potvrzená. Údajně by výbuch zachytili stacionární družice a vojenské satelity. Tyto informace zatím nikdo nepotvrdil. Letadlo letělo ve výšce téměř 11 kilometrů, takže se opět dostáváme do radarového problému. Nějaké pozemní radary by musely zachytit padající trosky, které by ale v tom případě byly roztroušeny v okruhu mnoha desítek kilometrů. Nemluvě o ohnivé stopě, která by musela být viditelná v okruhu mnoha kilometrů. Pád letadla z jedenáctikilometrové výšky, způsobený výbuchem by museli zaregistrovat lodě plující po moři i lidé na pevnině. Totéž platí i v případě, že by letoun po jeho odklonu od plánované trasy někdo sestřelil. Ovšem postupy při ověřování cílů a s tím související konverzace pilotů by asi nebyly přehlédnutelné. Jedná se sice o území, o které vedou okolní státy neustále kompetenční spory, nicméně hustota leteckého provozu v oblasti by jistě nikoho nesváděla k sestřelování náhodných cílů. Dnešní radary a odpovídače letadel, dokáží vcelku spolehlivě odlišit civilní a vojenská letadla, jedinou možností by byla porucha elektroniky letounu, neboť z radaru zmizel náhle.

D: Čin vnějších teroristů jako další možná verze se prozatím rovněž nepotvrdil. Opět musím připomenout, že teroristé se ke svým akcím veřejně hlásí, což se prozatím nestalo. Vzhledem k časovému odstupu se tak již zřejmě nestane, neboť teroristé většinou s oznámením akce příliš neotálejí. Kromě toho musím připomenout, že se doposud nepodařilo najít žádné trosky, které by patřily ztracenému letounu.

E: Nabízí se ještě jedna verze pojišťovacího podvodu. A to podvod ze strany zaměstnanců letecké společnosti. Již jednou se stalo, že se s letadlem pokusil havarovat zaměstnanec letecké společnosti. To se ovšem jednalo o nákladní verzi, ve které byli kromě cestujícího zaměstnance pouze dva piloti. Zaměstnanec měl existenční problémy spojené i s výpovědí z práce. Situaci se rozhodl řešit radikálně. I tak, ale ohrožoval pouze dva lidi. Udělal však fatální chybu, neboť se pokusil havarovat nad pevninou, kde je velká pravděpodobnost, že se najdou trosky a letové zapisovače, nemluvě o tom, že použil nevhodný způsob zneškodnění posádky. Pokusil se jít sám proti dvěma s požární sekerou. Musel počítat s tím, že pokud se mu podaří omráčit či jinak zneškodnit jednoho pilota, ten druhý se zřejmě začne bránit. Druhý pilot se navíc po brutálním útoku probral a chopil se mnohem mocnější zbraně - sloupku řízení. Nevěřili byste, jaké manévry se dají dělat s plně naloženým nákladním boeingem. Posádce se podařilo přistát, podvod se nepodařil a násilníka navíc zavřeli. To v jiném případě šlo o podobný motiv, který však tentokrát odneslo letadlo plné cestujících. Vyšetřovatelé měli sice těžkou práci, ale štěstí jim přálo a nakonec našli důkazy o podobném činu. Takže se opět pokus o získání prostředků pro rodinu z výhodné pojistky nezdařil. To taková havárie nad oceánem, to je něco jiného. Důkazy ukryté hluboko pod hladinou vody se hledají těžko, a pokud se nepodaří najít ani zapisovače, čili černé skříňky, jednalo by se o vcelku povedený podvod. Ovšem člověk, který by s sebou vzal další stovky lidí, by musel být skutečně ve velmi těžké finanční i psychické situaci. Navíc při dnešním zabezpečení, které nastalo po teroristických útocích v New Yorku je nepravděpodobné, že by to mohl spáchat nějaký řadový cestující. Dalo by se pracovat pouze s verzí člena posádky, případně zaměstnance aerolinek, který by mohl mít eventuální přístup do kokpitu, či při velmi bujné fantazii by se mohlo jednat o cestujícího, který s linkou cestoval dlouho a pravidelně, čímž si získal takovou důvěru personálu, že by mu, proti předpisům, umožnil vstup do kokpitu. To jsou ale věci, které jsou zpravidla součástí vyšetřovacích variant, a jsou prověřovány, jako možná příčina, pokud se nepotvrdí technická závada.

F: Vyšetřovatelům v seznamu předpokládaných variant nemůžou tedy chybět následující body - technická závada, vnější vlivy a selhání pilota.
Jsou to nejpravděpodobnější varianty. Nicméně prověřovat je lze většinou až tehdy, najdou-li se nějaké známky toho, že skutečně k havárii došlo. Nejlepšími pomocníky jsou černé skříňky. Ty lze však lokalizovat pouze po omezenou dobu, a musí být zřejmé, v jaké lokalitě k havárii skutečně došlo. Jinak hledáte jehlu v kupce sena.
Vezměme si vnější vlivy. Nejčastěji způsobuje problémy námraza. Možná je i srážka s jiným letadlem. To by ale dispečeři zjistili, neboť by jim zmizela dvě letadla, nebo by nějaké jiné ohlásilo poruchu či nějaké problémy. To se ovšem nestalo. Letadlo mohlo kolidovat rovněž s nějakým padajícím kusem satelitu či meteoritem. Tato tělesa jsou ovšem vcelku dobře sledována a navíc za sebou zanechávají při průletu atmosférou světelnou stopu. Faktem však je, že pokud by se předmět strefil do nějakého důležitého místa letounu, mohlo dojít k totální destrukci. Ani to by se ale zřejmě neobešlo bez reakce radarů na trosky a zcela jistě by za letounem byla ohnivá stopa, která by v noci musela být viditelná. Opět připomínám, že pád hořících trosek z téměř jedenácti kilometrů by se asi sotva obešel bez svědků, i když to bylo v noci.
Jakékoliv vnější vlivy by sice mohly způsobit problémy, ovšem zpravidla by posádka stačila vyslat nějaké nouzové signály. Leda by přišla o život ihned po začátku problémů. Mohl by to způsobit například průlet tělesa kokpitem, který by způsobil dekompresi a ztrátu vědomí. Neustále to ovšem nevysvětluje zmizení letounu z radarů.
Technické problémy jsou stejného charakteru. Málokdy se objeví naráz a mají takto fatální průběh. Technické problémy v takovéto výšce by zcela jistě vyvolaly adekvátní reakci posádky a nevysvětlují ani vypadnutí letadla ze všech radarů, včetně těch, které zachycují pouze odrazy vln od pevných předmětů, a nejsou tudíž závislé na signálu aktivně vysílaném letadlem. I kdyby se letadlo natočilo prudce dolů a zmizelo z některých radarů, musely by jej zachytit jiné radary umístěné v jiných úhlech, včetně radarů na plavidlech na moři. Nikdo však prozatím zachycení podobných signálů nepotvrdil.
Chyba či záměr posádky v tomto světle působí nejpravděpodobněji. Náhlé přerušení komunikace může být záměrné, ale rovněž způsobené fatálním selháním avioniky. Zmizení z radarů může být způsobeno vypnutím systémů, nebo jejich selháním. Z odrazových radarů však může letoun zmizet pouze při velmi nízkém letu, což je u dopravního letounu velice složité. Navíc by musely nějaké radary registrovat jeho sestup do nižších hladin.
Zmizení z odrazových radarů je vzhledem k jejich omezenému dosahu, který je zčásti způsoben používanou frekvencí vln a zčásti zakřivením země, samozřejmě možné. Je to ovšem pravděpodobné nad oceány, kde se letadla dostanou za hranici viditelnosti těchto radarů. I zde je však šance, že je zahlédne radar na některé lodi. I zde by je měla rovněž vidět satelitní technika. Lokalita, ve které ke zmizení došlo je však vcelku dobře pokrytá signálem, a kromě pozemních stanic by měly letadlo zaregistrovat lodě, kterých se zde pohybuje vcelku hodně, nemluvě o vojenských plavidlech Maljsie, Vietnamu, Kambodži, nebo Thajska, o dalších plavidlech nemluvě. Podle údajů na internetu nebylo dokonce nutné vysílat telemetrické údaje přes satelit, šlo to přímo radiovým vysíláním, takže letadlo bylo v dosahu pozemních stanic.
Dokud se tedy nenajde letadlo, nebo jeho trosky, budeme moci dále spekulovat a přinášet různé konspirační teorie a hypotézy. Určitě se jich dá vymyslet ještě celá spousta. Nicméně, dokud se nenajdou trosky, je stále naděje, že jsou všichni v pořádku, a dost možná přinesou fantastické informace o svém zmizení, čímž nás posunou zase o krok kupředu. Nebo posunou o krok kupředu alespoň letecký provoz, který bude po vyšetření příčin zmizení zase o něco bezpečnější, byť patří mezi nejbezpečnější prostory na světě. Jenom je tam jaksi každá nehoda víc vidět.

Paranormální jevy

10. března 2014 v 17:38 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 3. 2014

Téma týdne 46:

Opět se dostávám do situace, kdy mi témata posmrtný život a paranormální jevy velice souzní. Až mám pocit, že měl tato témata v šuplíku jeden a ten samý člověk. Když si chci vzpomenout na výraz paranoidní, musím si vzpomenout na paranormální. Někdy oba výrazy záměrně zaměním. Ono to zní skoro líp, když někomu řeknete, že je paranormální, než kdybyste ho nazvali paranoidním. Řadě lidí ta záměrná záměna nedojde a tak odcházejí z debaty neosloveni tou šílenou pravdou pečlivě hýčkané paranoi.
Mezi paranormální jevy zatím zařazujeme vše, co neumíme vysvětlit, změřit, zvážit, či jinak vědecky kvantifikovat a kvalifikovat. Paranormálních jevů bude s přibývajícími schopnostmi vědy pomalu ubývat. Teď už mnohem pomaleji, než tomu bylo v minulosti. Není tomu tak dlouho, co byla řada přírodních jevů nevysvětlitelná a nevysvětlená, a tak byly považovány za jevy nadpřirozené, či dnešním jazykem - paranormální. V počátcích historie lidstva bylo paranormální skoro všechno. Jedinci, kteří ovládali něco víc, než ostatní byli buď ubiti, nebo uctíváni. Kdyby některé metody platili i dnes, asi by spousta vědců dělala raději něco méně nebezpečného, třeba by si hráli s dynamitem.
Specialistou na uctívání nadpřirozena byl bezesporu král Rudolf II. Ten kolem sebe shromáždil spoustu vědců, alchymistů, hvězdářů, podvodníků a šarlatánů. Přičemž není potřeba mezi tím hledat nijak vážné rozdíly. Řada z nich byla ve svém oboru kapacitami, což je ovšem mnohdy svádělo k mírné nepoctivosti, neboť věděli, že výsledky jejich práce ocení pouze ti, kdo jejich oboru skutečně rozumějí. A těch bylo pomálu. Navzájem si spíše kryli záda, než by si usilovně škodili, neboť to pro ně bylo výhodnější. Řada z nich přitom učinila významné objevy ve vědě, a jiní zase položili základy ryze nevědeckých oborů, jako třeba iluzionismu a kouzelnictví. Přitom si mnohdy paradoxně navzájem velmi dobře vypomáhali. Pro iluzionistu byl dobrý chemik výborným pomocníkem, neboť mohl jeho kouzla a iluze zahalit do neprostupné mlhy, stejně jako mu mohl připravit velice působivou ohnivou šou. Všechno to v té době působilo velice paranormálně. I když u toho řada lidí jistě trpěla různými paranoiami.
Během let se řada dříve nevysvětlitelných věcí vysvětlila. Tak ve škatulce paranormální zůstaly jevy, které se prozatím vysvětlit nepodařilo. Patří sem například přenos myšlenek, zjevování se různých duchů, levitace předmětů, geopatogenní zóny a jiné podobné jevy, pro které prozatím věda nenašla vysvětlení. I když pravdou je, že věda si myslí, že vysvětlení našla, ale je stejně nepřesvědčivé, jako vysvětlení zastánců teorie paranormální. Pro obě strany je to trvalá paranoia. Každá strana vždy příjde s důkazem, že má pravdu, načež strana druhá jej velice rychle vyvrátí. Někdy mám pocit, že pravdu mají v podstatě obě strany, jenom se nedokážou rozumně dohodnout.
Je to jako s potvrzením či vyvrácením existence Boha a jeho možného mimozemského původu. Co když Bůh, tak jak si ho představujeme, skutečně neexistuje, ale existuje v podobě velmi prozaické, jsa navlas podoben komukoliv z nás, a pochází z jiné planety. Co když nakonec z té jiné planety pocházíme taky, a byli jsme sem vysazeni v rámci zachování druhu? Pak by měli svým způsobem pravdu všichni.
Přítomnost duchů, nejsme schopni změřit, i když zjevně existují různé záznamy, na kterých se s velkou pravděpodobností něco neobvyklého vyskytuje. Vědci řeknou, že jde o hru světel. Dost možná mají pravdu, ale co když je to záměrná hra světel, která nám má v něčem napovědět? Proč tento fenomén odvrhovat jenom proto, že pro něj nemáme nezvratitelné důkazy a jednoznačná vysvětlení? Sám jsem viděl řadu fotografií s věcmi, které na fotce neměly co dělat. Mohlo jít o chybu při vyvolávání filmu, nebo chybu v zápisu obrazu do paměti. Ale proč nepřipustit, že něco tuto chybu vyvolalo záměrně, aby nás to na něco upozornilo. I náhody mají svá vysvětlení a svoje skryté důvody. Žádná náhoda není tak docela náhodná, jak se nám to na první pohled jeví, neboť ji předchází celá řada záměrných jevů a dějů. Do branky třeba spadne náhodná rána. Opravdu náhodná? Vždyť mužstvo střílí pravidelně a záměrně na branku s cílem dát gól. Co je tedy na konkrétní ráně náhodného?
Náhodou vedle vás spadne uvolněný kus skály? Proč stojíte tam, kde stojíte? Proč jste na toto místo šli? Nebyla to náhoda. Kámen by spadl tak jak tak, ale díky vaší přítomnosti dostal punc náhody. Stejně tak i šmouha na snímku či filmu je sice vyvolaná nějakou zdánlivou chybou a náhodou, ale vůbec náhodná není.
Mnohá energetická pole neumíme změřit, ani vysvětlit. Připouštíme, že některé zlomy v zemské kůře mohou způsobovat anomálie, nicméně si nechceme připustit, že by měly mít nějaký vliv na nás a náš život. Totéž platí i o postavení planet. Ale když dokáže měsíc pohnout oceány, proč by nemohl mít vliv i na naši psychiku? Proč by podobný vliv nemohlo mít postavení planet? Jsme součástí přírody, země a tudíž i vesmíru. Nepodléhejme tedy představě, že na nás tento systém nemá vliv. Má, neboť jsme jeho nedílnou součástí. Jsme jeho součástí fyzickou i mentální. Jenom jsme si již odvykly vnímat některé jemné detaily. Naše smysly otupěly a nedokážeme využít ani ty smysly, které máme. Máme špatný čich i sluch. Necháme se snadno oklamat zvukovými efekty i zrakovými klamy. Co potom mají dělat ostatní smysly? A co teprve naše intuice? Někteří se při zmínění šestého smyslu začnou smíchy popadat za břicho, ale my jsme jej měli. Stejně jako ho mají jiní živočichové. Kdysi jsme dokázali řadu věcí předvídat. Zcela určitě jsme poznaly blížící se zemětřesení. Ať už vlastními smysly, nebo za pomoci ostatních živočichů. Mnohem více jsme spolupracovali, což nám v mnoha ohledech bylo ku prospěchu. Dnes se odevzdáváme do rukou různých přístrojů a senzorů, místo abychom věřili svým smyslům, intuici a učili se je správně používat a tříbit. Možná je to také začátek našeho konce, neboť jednoho dne senzory selžou a my nebudeme schopni rozeznat blížící se nebezpečí, což nás bude stát život.
Měli bychom lidi schopné vnímat neměřitelné více poslouchat a vážně se zamyslet nad vším co ještě neznáme a neumíme vysvětlit, zda na tom nění něco pravdy, zda to pro nás není náhodou docela důležité, a zda je bezpodmínečně nutné trvat na měřitelnosti všeho, co je kolem nás, byť to mnohdy působí neskutečně a fantasticky.

Popisnost v knihách

7. března 2014 v 17:26 | najda |  Úvahy, věda a tak
6. 3. 2014

Když jsem nedávno psal o komiksech, dotkl jsem se popisnosti v klasických psaných dílech. Té se nevyhne prakticky nikdo, kdo píše prózu. I autoři divadelních her musí ve scénických poznámkách alespoň obecně popsat, jak si představují scénu, co mají postavy na sobě a jaký mají charakter. Divadelní hry jsou v tomto poněkud specifické, neboť jejich scénář je tvořen především dialogy, a ostatní popis je uveden tak nějak bokem a hodně záleží na fantasii režiséra, scénografa, kostymérů a dalších lidí, jak bude výsledná podoba představení vypadat. Třeba Shakespeare se dá připravit tak, aby věrně odpovídal originálu, ale stejně dobře jej lze inscenovat jako soudobou hru.
Autoři povídek se popisem zabývají o něco více. Rozsah jejich dílka je ale omezen, takže se musí v popisech omezit na nutné minimum. Naopak romanopisci se mohou věnovat popisům rozvláčněji. Záleží pak na jejich schopnostech, zda jejich popis bude tak rozvláčný, až bude nudný, nebo zda bude čtenáře bavit. Popis tvoří často přes devadesát procent textu. Popsat musíte prakticky všechno. Popsat musíte postavy. Jejich charakter, oblečení, postavu, vzhled a spoustu dalších detailů, které postavu specifikují. Zatímco v povídce stačí konstatovat, že je to pohledná mladá dívka, v románu se dozvíte podrobnosti, které byste snad někdy raději vědět nechtěli. Ale o čem by ten román pak byl, že?
Pak autor popisuje místa, kde děj probíhá. Zatímco někomu stačí říct, že se ocitli v hlubokém lese, v románě se dočtete detaily typu - bukový les, smrkový les, támhle kuká kukačka, tuhle se krmí zajíc, na stromě šplhá veverka a za houštím vykukuje srnec. Povídkáři je jasné, že je to nesmysl, protože nic takového zpravidla v lese neuvidíte, neboť všechna tato zvěř uteče v momentě, kdy se k lesu přiblížíte. Už jsem byl v lese mockrát. Pár let jsem tam dokonce pracoval, a na zvěř jsem narazil jen výjimečně, a to když jsem byl velice tichý a opatrný. Někdy jsme na zvěř nenarazili ani na honu. Když pak zvážíte, že hrdina románu zpravidla vjíždí do lesa na koni, který dupe jak stádo slonů, nebo tam vchází se svojí milou a vedou u toho duchaplný dialog, pak je jasné, že žádnou zvěř nepotkají, nemluvě o tom, že si jí namnoze ani nevšimnou, protože mají jiné starosti.
Já bych mohl taky klidně začít psát, jak se hrdina pohybuje v krásném, asi padesátiletém dubovém lese s příměsí smrků, borovic a břízy, v jehož podrostu se nachází mech a lipnice, tu a tam černý bez či kopřiva, a za třetím habrem vlevo roste nádherný kozák obsypaný slizkými slimáky. Za pátou jedlí se rozprostírá velké mraveniště, ve kterém se rýpe mravenečník a na cestě je velká louže, na jejímž okraji sedí hnusná ropucha. V louži se shlíží sova pálená sedící na větvi stoleté lípy a pod hladinou se prohánějí larvy komárů. Dokonce bych mohl vzít učebnici lesnické fytocenologie a přesně vyjmenovat, které konkrétní byliny se nachází v podrostu takovéhoto lesa. Docela určitě bych mohl narazit na hajného, dřevorubce a bábu s klestím. Bezpochyby bych minul rodinku houbařů s košíkem plným hub, které jsou už při zběžném pohledu jedlé jen jednou, neboť dneska si kdejaký měšťák myslí, že rozumí houbám a pak se diví, z čeho je mu špatně.
Mým autorským problémem je, že mě tyto popisy moc nebaví. Další problém je, že mě moc nebaví dialogy, takže píšu spíš to, co si postavy myslí, než to, o čem hovoří. Ale vraťme se k popisům.
Když má popsat místo povídkář, omezí se skutečně zpravidla na označení typu - hustý les, jarní louka, ranní tramvaj, město za soumraku či vesnice při rozbřesku. Víc to neřeší. Nemá čas. Řeší příběh a každý průměrně inteligentní čtenář už něco takového viděl, takže si místo nějak lokalizuje sám. Povídkář také v popisech vynechá kolemjdoucí a přihlížející, pokud mu nezasahují do děje. Co je nám platné vědět, že z protějšího okna kouká nějaká klepna, když do děje vůbec nezasáhne. Naopak důležité to je v momentě, když klepna příběh svým jednáním nějak zkomplikuje, nebo posune dál.
To romanopisec nás zahrne popisem kolem zevlujících postav bez vlivu na děj, neboť má pocit, že tím příběh ožije. Trochu podceňuje čtenáře. Ten přece dobře ví, že všude kolem jsou lidé, pokud není v textu pojem typu - liduprázdné, opuštěné či neosídlené, nebo prostě cokoliv, co by podobný dojem mohlo vzbuzovat. Odehrává-li se děj na vsi, ve městě, ve vlaku, na lodi, nebo prostě na veřejných místech, je samozřejmé, že v okolí je hodně lidí. Připomíná mi to povídku Miloslava Šimka, ve které na tento popis zjevně narážel, když napsal - seděl jsem sám v přeplněném kupé. Určitě by se dala použít i opačná verze - tísnili jsme se v liduprázdném kupé. To ovšem nemuselo být dáno jenom nedostatkem spolucestujících. Kupé mohlo být tak malé, že by se v něm tísnil i jeden. Zkuste si jako dospěláci sednout na kolotočích do dětského autíčka. Budete v něm sami a budete se tam tísnit, zatímco děti se tam vejdou dvě i tři.
Další věc, kterou nám musí autoři popsat, je děj. V povídce je děj rovněž popsán úsporně, byť poněkud obšírněji, než popis míst a postav. Nakonec jde především o děj. Ale i tak povídkáři používají úspornější popisy i zde. Hrdina třeba proběhne rychle ulicemi města a tečka. Romanopisec to opět pojme obšírněji, neboť začne popisovat, jak se hrdina potí, jak prudce dýchá, jak kmitá ručičkama i nožičkama, vyhýbá se kalužím a přeskakuje refíže, naráží do osamělých chodců, zvedá je ze země, omlouvá se jim, o to rychleji pak zase běží. Schody bere po dvou, když běží nahoru, když běží dolů, tak se nad schody vznáší v divém letu. K zatáčení používá kandelábry, zábradlí, stromy a jiný městský mobiliář. Běží tak rychle, že mu divoce vlají vlasy, plíce má na roztržení, už se těší až si zapálí cigaretu a doplní nikotin, ale teď nemůže, teď běží. Neštěstím čtenáře je, pokud se děj odehrává v Praze, nebo jiném velkoměstě, a hrdina právě potřebuje přeběhnout z jednoho konce města na druhý. To romanopisec zaplní klidně i třicet stran textu, neboť popis děje prokládá popisem krás města a památek, kolem kterých nebohý hrdina běží. Zdržuje tím nejen hrdinu, ale i čtenáře a děj. štěstím je, pokud hrdina běží na druhý konec vesničky o pěti číslech, nebo na druhý konec loďky na rybníce. To je vcelku rychlé.
Vše výše uvedené nám autoři komiksů předkládají beze slov v podobě obrazů. Tam vidíme to, na co by bylo jinak potřeba několik odstavců v jediném obrázku. Vidíme prostor, vidíme hrdinu i to, co má na sobě, jak se tváří, je-li starý nebo mladý, a jakou činnost vykonává. Na první pohled poznáme, zda stojí, padá, běží pomalu, nebo rychle. Zkuste si někdy schválně do detailu popsat jediný obrázek komiksu, který navíc ani nemusí obsahovat dialog. Zjistíte, že pokud máte do detailu popsat, co na obrázku vidíte, zabere vám to celkem dost času, a pokud byste to měli napsat, mohli byste klidně naplnit celou stránku. Takových obrázků jsou v komiksech desítky. Kdyby každý nahradil jednu stránku popisného textu, pak by komiks o deseti obrázcích na stránce a rozsahu padesáti stran, měl v románové podobě dobrých pět set stran. Takže přes svoji strohost je to ve výsledku dílo velmi obsáhlé. Jenom nám prostě autor ušetřil zdlouhavé čtení popisů a nahradil ho mnohem kreativnější formou, neboť zrak si hotový obraz zpracuje mnohem lépe, než když si máte složitě pamatovat zdlouhavý slovní popis a skládat z něj postupně obrazy postav, míst a dějů.

Posmrtný život

6. března 2014 v 17:34 | najda |  Úvahy, věda a tak
5. 3. 2014

Téma týdne 45:

Problémem některých témat je jejich začátek. Nemůžu se pořád všemu divit. Někdy je potřeba se dostat k podstatě věci co nejdříve, a ne pořád všechno okecávat. Nakonec téma život po životě, jak se dá toto téma také opsat, je vcelku zajímavé a fascinující. I když většinoví vědci tvrdí, že je to nesmysl, ani oni nedokáží spolehlivě vysvětlit řadu přímých i nepřímých důkazů, které by mohly existenci posmrtného života dokázat. Ono se to většinou nedá změřit, ani zvážit, a jakékoliv jiné záznamy, byť autor ví, a je o tom bytostně přesvědčen, že jsou pravé, jsou vždy zpochybňované. Lidé většinou v něco nevěří, dokud se s tím sami nesetkají. Pak je skupina lidí, kteří jsou ochotni něco takového připustit, protože si jsou vědomi, že stejně jako neexistují přesvědčivé důkazy ve prospěch této teorie, neexistují ani v její neprospěch.
Většinou si ti většinoví chudáci neuvědomují, že by víra v posmrtný život mohla lidem vlastně pomáhat ve zvládání těžkostí v tomto životě. Přičemž záleží na tom, ke které větvi názorů se přikloníte. Možností je hned několik. Většinoví vědci se bez váhání připojí k těm, kteří v nic nevěří a tak umřou a budou dál ve tmě. Alespoň si to myslí. Pokud zjistí pravdu až po smrti, nebude jim to celkem k ničemu. Ať už je po smrti cokoliv, asi nejsme následně schopni všechny poznatky využít a přenést je do jiného bytí. Pokud mají skeptici pravdu, a potom nic není, pak je to vcelku jedno.
Druhá skupina věří v zachování duševní energie, či jak by se to dalo nazvat. V praxi to může být tak, že naše tělo přestane fungovat, ale naše duše tady zůstane. O této možnosti svědčí mnohá pozorování těch takzvaných duchů, kteří se kolem nás pohybují. Většina z nich nijak neškodí. Dost možná nám třeba při psaní našeptávají absolutní pravdy, které jsou jim po smrti zjeveny a pomáhají nám se posunout vpřed. Někdo je vůči nim imunní, takže nevidí a neslyší nic. Jiní jsou citliví a dokáží je vnímat, slyšet a někdy i vidět. Možná že je tato verze blízká i další možnosti, že tělo je jenom schránka, ve které se vyvíjí naše duše, a až dosáhne zralosti, pak tělo opouští a putuje do pomyslného nebe, nebo k jiným světům. Ostatně přesouvat vesmírem nehmotné duše by mělo být mnohem snazší, než se pachtit nekonečným vesmírem s hmotným tělem, které je navíc velice háklivé na údržbu. I když popravdě kosmické lodě na tom nejsou o moc lépe. Museli bychom s sebou vláčet tuny paliva pro loď a ještě další tuny pro posádku. Pokud bychom zvládli přesun nehmotné podstaty, asi by nebyl problém nejen prostor, ale ani čas. Duše nestárne, takže je jí jedno, jak rychle se kam dostane, či zda se vydá po či proti proudu času.
Jinou variantu uznávají na východě, tedy bráno směrem od nás. Tam hovoří o stěhování duší, přičemž je jedno, jakého živočicha si duše zvolí. No, zase tak jedno to není, jde i o zásluhy. Je-li někdo osel, nebo vůl, pak jím zřejmě zůstane i v dalším životě. Mě ta změna genetického materiálu moc nesedí. Uznávám, že některá zvířata mohou působit velice inteligentně, ale lidskou duši bych u nich zpravidla nehledal. Přijal bych možnost, že si zvířata mění duše mezi sebou. Koneckonců náš pes jivh v sobě má asi hned několik. Chvíli se chová jako vůl, chvíli jako prase, chvíli jako gumídek a jindy zase jako zvířata, která asi ani neznám, nebo už vyhynula, jak byla pitomá. Třeba blboun nejapný, to by pro něj sedělo. Nějaké předchozí zkušenosti bych tam viděl. Asi mu v minulém životě něco ujelo, když nemůže slyšet cokoliv, co má motor. Kdybych si mohl vybrat zvíře, kterým bych chtěl být já, což je nepravděpodobné, asi bych si vybral něco, co žije někde hluboko v oceánu, nic to tam neohrožuje, lidi tomu nelezou do rajonu, a dožívá se to tolika let, že to neumíme spočítat. Určitě bych nechtěl být jepice. A vůbec ne v případě, že bych znal o jepicích to, co znám teď. Ani cokoliv domácího bych nechtěl být. Hrozil by mi přiblblý páníček, který by mě nechápal, i když bych mu dával přece jasně najevo, co po něm chci, nebo bych byl určen k rychlé spotřebě a po tom tedy opravdu netoužím.
Mě osobně zaujala možnost, že se duše člověka po smrti sice přesune do jiného těla, ale zase do těla člověčího. Problém je, že si ze svého dřívějšího života nic nepamatuje, a pokud ano, prožívá občas dežaví, o kterém jsem psal onehdá. Kdysi jsem o tomhle tématu přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že lze podle schopností člověka určit, jak stará jeho duše je. Pokud je duše nová, nic neumí, má problémy s učením a lidé s mladou duší patří většinou k outsiderům. Opakují ročníky, nebo procházejí s podprůměrnými známkami. Na některé duše nevyjde, a tak mají mentální problémy. Jejich duše je buď zakrnělá, nebo nezralá či nevyvinutá. Naopak duše se zkušenostmi poznáte, neboť si snadno osvojují všechny základy, a minimálně v prvních letech života dělají velké pokroky. Může to být dáno tím, že si vlastně jenom opakují to, co už několikrát v minulých životech poznali. Občas se vyskytnou i geniální jedinci, kteří v útlém dětství zvládají to, co nezvládne většina dospělých. Je vcelku jedno v jakém oboru. Jedná se pravděpodobně u duše někoho, kdo byl v daném oboru výjimečný a již zemřel. Tříletý houslový virtuoz mohl být klidně kdysi Paganini, pak mohl žít někde, kde žádné housle neměli a až na několikátý pokus se opět dostal do podmínek, které dají znovu vyrůst jeho talentu. Ve vědě je to totéž.
Problém je podle mě v tom, že kvalitních duší je jen omezený počet. Nové duše se netvoří dostatečně rychle aby stihly pokrýt potřeby rychle se rozrůstající lidské populace. A to už nemluvím o tom, že dnešní lékařství dokáže zachránit děti, které by ještě před několika desítkami let neměli na přežití nejmenší šanci.
Protože se duším nechce příliš cestovat, je koncentrace pokročilé populace vždy na území s nejhustším osídlením. Tam kde je lidí málo, není tak rychlý pokrok, neboť tam není doistatek zkušených duší.
Že by na této teorii mohlo být něco pravdivého, to nám dokazují právě geniální děti, rychlý vývoj lidstva, technologický pokrok či rychlejší zvládání učiva dnešních dětí. Když se podívám na sumu našich znalostí v dobách působení na základní škole, musí dnešní děti absorbovat mnohem více informací. Kromě standardních poznatků se rychle vyvíjí kybernetická gramotnost. To co dneska děti zvládají s moderními technologiemi, s tím bychom my měli tehdy určitě jisté problémy. Je zřejmé, že naše duše si přinášejí řadu zkušeností a znalostí, které následně implantují do našeho vědomí, aniž bychom si uvědomovali, že se jedná o poznatky, které existují mimo naše bytí a přicházejí odněkud, kde to ještě neznáme. Z míst, která se zdráháme poznat a jejichž existenci se řada z nás neodvažuje ani připustit. Je pravděpodobné, že každý náš život je vlastně životem po životě. Jenom nevíme, komu patřil před námi. Možná nám to napovídají sny, kdy naše vědomí a podvědomí zpracovává informace, které jsme doposud získali, ale zřejmě i ty, které získala naše duše při svých předešlých životních anabázích. Jenom si to prostě neumíme vybavit. Neumíme vyvolat vzpomínky přenesené do našeho vědomí naší duší. Ale ony tam někde určitě jsou.
Dost možná, že právě existence předchozích zkušeností nám umožňuje připustil i zdánlivě nesmyslné varianty a nepravděpodobná řešení. Ti kdo je nehodlají připustit pak ovšem musí duševně velmi strádat, neboť zakazují své vlastní duši, aby se správně vyvíjela a nutí ji krnět v koutku utlačenou zdánlivou logikou, domnělou vědeckostí a nutností všechno měřit, vážit a nesmyslně dokazovat. Sakra lidi, věřme instinktu a nechme se vést intuicí. Třeba se nám nakonec podaří objevit i to, co je zdánlivě skryté, či spíše to, co se sami snažíme v sobě utlouct a zahubit. To mi opět připomnělo citát z bible - oči mají, ale nevidí, mají uši, ale neslyší. Někdy mám pocit, že na nás některé pravdy přímo křičí, ale jsou většinovými rádoby vědci utlučeny a umlčeny, neboť se jim nehodí do jejich zdánlivě neprolomitelných teorií. Ale nezoufejte, všechny neotřesitelné teorie byly nakonec dříve nebo později prolomeny a mnohdy i zesměšněny. Popravdě, čím byly neotřesitelnější, tím směšnějšími se nakonec staly.

Ya oi

5. března 2014 v 17:25 | najda |  Úvahy, věda a tak
5. 3. 2014


Téma týdne 44:

Ja, ja. Oj, oj. To jsem zvědavý, co se mi podaří vyprodukovat o tomto tématu. Vzhledem k tomu, že jsem jej nedávno četl poprvé, musel jsem sklopit uši a najít si význam tohoto shluku písmen na internetu. Záměrně píši shluk písmen, neboť vše nasvědčuje tomu, že se jedná o zkratku, a ještě navíc japonskou. Kdosi se pokusil ji přeložit, což nedává tak docela smysl, neboť mnohé výrazy mají v různých spojeních a kontextech různé významy. Takže lze těžko posoudit, zda je to skutečně bez fantazie, obsahu, děje a vyvrcholení, či co jeden z glosátorů vyplodil. Takhle bych to určitě nezjednodušoval, byť to jistý obsahový základ mít může.
V zásadě jsem se dočetl, že se jedná o kreslené příběhy stylu manga, s téměř výhradně gay tematikou. Dokonce jej prý často kreslí ženy pro jiné ženy. To mi připadá zajímavé. Vzhledem k tomu, že jsem ani ze studijních důvodů žádný příběh nezhlédl, nemůžu posoudit, nakolik to má děj, příběh či vyvrcholení, byť řada debatujících uvedla, že tam často vyvrcholí úplně všichni a hned několikrát. Což pro mě ještě není tak docela známka děje. Otázkou je, jak moc je takový příběh vkusný. U příběhů s erotickou tématikou je vcelku snadné sklouznout do pornografie. Mnozí zastánci tvrdí, že to pornografie není. Osobně mi kreslené postavičky moc pornograficky nepřipadají, i když dělají věci, které si běžný smrtelník nemůže v sexu dovolit.
Mě kreslený sex připadá poměrně legrační. Všechno je tam tak trochu předimenzované. Třeba když má trpaslík větší přirození, než je on sám. Nebo slečna pojme předměty v rozměru velkorážného kanonu. To se u toho opravdu spíše zasměju. Uznávám, že mangy takto předimenzované zpravidla nejsou. Když jsem totiž uvedl, že jsem neviděl žádné yaoi, nemyslel jsem tím, že jsem neviděl mangu. Problém je pro mě v obsahu. Já prostě ty chlapy nemusím. Pokud existuje ženský ekvivalent yaoi, který by byl výhradně o ženách a pro muže, asi bych studoval pečlivěji.
Dokážu pochopit, proč tento typ komiksu tvoří ženy, stejně jako mám představu, proč by ženskou variantu kreslili hlavně muži. Je to podobné jako u aktů. Ženský akt namaluje či vyfotí vždy lépe muž. Má pro ženské tělo slabost a cit. Naopak to musí být logicky stejné. Ženy, které jsou přiměřeně heterosexuální, mají pro mužské tělo slabost a tak jej dokáží podat mnohem lépe. U mužů je to obdobné. Pokud jde o gay tématiku, může být dána podobnými pohnutkami, pro které mnozí muži upřednostňují lesbické příběhy. Prostě tam to druhé pohlaví překáží. Ženy se budou raději dívat na samé muže, zatímco mužové se zase raději dívají na samé ženy. Z hlediska příběhu jim homosexualita nevadí, což nemusí nutně znamenat, že jsou homosexuální, ani to, že by museli nutně s homosexualitou souhlasit. Prostě ji tolerují. Už sám fakt, že preferují sledování opačného pohlaví, svědčí o jejich heterosexualitě. Dokonce bych řekl, že svědčí o výhradné heterosexualitě, když jim tam příslušníci stejného pohlaví vadí.
Problém s homosexualitou bych viděl tehdy, kdyby byly upřednostňovány příběhy se stejným pohlavím, jaké má divák. Přiměřeně je normální to, když divákovi nevadí v příbězích ani jedno pohlaví. Neboť v populaci je zastoupena řada různých zaměření, včetně bisexuálních jedinců. Skoro se chce říct, že by bylo možno upravit jedno přísloví, které bylo primárně o knihách. Znělo by to asi takhle - řekni mi, na jaké porno se díváš, a já ti řeknu, jakou máš úchylku. Některé věci je však lepší nevědět.
Na mangách se mi líbí to, že jsou velice pěkně nakresleny. I když jsou to poněkud idealizované postavičky, působí i pře některé odlišnosti od reálného vzhledu lidí, velmi přirozeně a příjemně. Tělesné proporce jsou odpovídající realitě. Žádné extrémně štíhlé Bárbíny. Každého na nich zaujmou jejich krásné velké oči. Manga oči jsou prostě pojem. I když nekorespondují velikostí s reálnými proporcemi obličeje, nepůsobí nepřirozeně a vyjadřují charakter postav. Nevím, jak se daří autorům nakreslit takové oči, které vypadají skutečně velice reálně a živě a jsou skutečným oknem do duše manga postav. Když si tytéž oči namaluje nějaká poblázněná krasavice, vypadá divně. Na papíře to však vypadá naprosto normálně.
Nechci tady nějak polemizovat o tom, zda příběhy, které se motají kolem sexu, jsou všechny bezduché, bez nápadu a děje. To bychom mohli stejně snadno odsoudit i červenou knihovnu, ve které nakonec taky nejde o nic jiného, než o lásku a sex. Sice tenhle žánr nemusím, neboť mi to přijde všechno na jedno kopyto, a poněkud odtržené od reality. Ale která literární díla nejsou alespoň trochu vytržená z reality. Kdyby popisoval suchou realitu, asi by to nikdo nečetl.
U komiksů se nesmíme lekat relativně malého množství textu. Není to důkazem o bezobsažnosti, či chudobě příběhu. Vtip je v tom, že autoři komiksů, a tedy i mangy, suplují velkou část textu kreslenými obrázky. Zkuste si někdy vzít nějakou knihu a zaměřte se na všechny části textu, které něco popisují, tedy na všechno, co není přímou řečí, či komunikací postav. Zjistíte, že právě popis děje, postav, prostředí, věcí a podobně, tvoří zpravidla přes devadesát procent textu knihy. To je vlastně všechno to, co nám autor komiksu říká kreslenými obrázky. Samotných dialogů je v knihách většinou málo. Možná by po vynechání popisných částí zbylo z mnoha knih jenom pár stránek dialogů. Kdybychom knihy těchto popisů oprostili, zjistili bychom, že celá kniha je vlastně šíleně nudná a díky dialogům naprosto nezajímavá. Zajímavý je příběh, a ten je většinou tvořen právě popisem děje, prostředí a věcí.
U klasických knih si musíme všechno představovat. Kniha žije v naší fantazii. Za jednotlivé postavy si dosazujeme nějaké herce, nebo známé lidi, kteří nám postavy v knize připomínají. Děj si zasazujeme do prostředí, které známe. V komiksu nám autor práci ulehčuje, a předkládá nám vlastní představu o postavách a místech. Má s tím mnohem víc práce, ale nám ji usnadní. Možná to trochu otupuje naši vlastní fantazii, když si nemusíme nic představovat, neboť to máme všechno jak na talíři. Záleží hodně na tom, jak fantastické prostředí autor vytvoří, jak je příběh poutavý, zda je například vydáván na pokračování a podobně. Ono to vydávání na pokračování má svoje kouzlo. Nutí nás o příběhu přemýšlet a dopředu vymýšlet možné pokračování. Budí to naši zvědavost, kam se příběh v příštím díle pohne. Obecně je to přínos seriálů. U některých bohužel jediný přínos.
Stejný efekt má čtení knihy po krátkých segmentech. Pokud knihu zhltneme na posezení, připravíme se tím o dlouhé hodiny snění a přemýšlení, jak to bude asi pokračovat. Samozřejmě je to i známka toho, že autor napsal knihu dobře, když jsme se od ní nedokázali odtrhnout. I v tomto případě nám však kniha může připravit dlouhé chvíle přemýšlení a snění. Řada autorů nechává záměrně konce knih otevřené, aby si vytvořili prostor pro pokračování. Dělají to i tvůrci filmů. Celé toto autorské konání má za hlavní smysl nás zaujmout a přinutit o věcech přemýšlet. Stejně tak v nás má vzbudit naše vnitřní démony, ať už ty příjemné, jako je romantika, hrdinství, statečnost, touha po poznání a podobně, tak ty negativní, jako je strach, zloba, nenávist a jiné.
V každém zanechají jakékoliv příběhy něco jiného. Některé nás osloví, jiné nám neřeknou nic. Přitom každého osloví něco jiného, a něco jiného je nám cizí. Příběhy by neměly vzbuzovat nenávist. Pálení knih nemá smysl. A vůbec ne proto, že nám připadnou špatné, či nevyhovující naší ideologii. Myslící jedinec si dokáže přečíst i zcela rozporuplná díla, a názor na autora, či prezentované myšlenky si udělá sám. Přečtení yaoi z nikoho neudělá gaye, stejně tak, jako přečtení Mein Kampfu neudělá z nikoho nacistu a přečtení spisů Marxe a Lenina z nás neudělá komunisty. Je potřeba vidět fakt, že mnohdy může mít takováto zkušenost přesně opačný efekt, daleko spíše nemá vůbec žádný, neboť nás mnohé texty vůbec neosloví. Zakazovat či zavrhovat něco jenom proto, že se mi to nelíbí, není řešení a nemá to žádný smysl.
Možná si někdy nějaké yaoi prohlédnu. Přečetl jsem část Leninových spisů, bez toho, že bych se z toho zbláznil. Klidně si přečtu Mein Kampf, abych zjistil, co byl ten Hitler vlastně za blázna a klidně si přečtu Satanské verše, abych zjistil, že někdo nemá smysl pro humor a nerespektuje realitu. Asi nikdy nedočtu Malého Bobeše, i kdyby ho nakreslili jako mangu. Stejně tak vynechám řadu autorů socialistického realismu a červené knihovny či večerů pod lampou. To si raději přečtu v originále Asterixe nebo kačera Donalda, a to i přesto, že v jejich rodných řečech nerozumím ani slovo, neboť to vyjde nastejno, protože stejný problém mám i u výše citovaných. Sice jim rozumím, neboť jsou buď česky psány, nebo do češtiny přeloženy, nechápu v nich ale vůbec nic.

Bolest na duši

4. března 2014 v 17:32 | najda |  Úvahy, věda a tak
4. 3. 2014

Téma týdne 43:

To je opravdu bolestivé téma. Kdo to osobně nezažil, těžko to pochopí. Kam se hrabe bolest zubů a jiné životní radosti. Tady vám zpravidla nepomůžou prášky od bolesti, nepomůže operace, pomůže jen čas. A to ještě ne vždy, a ne zaručeně.
Když mě popadla tato bolest, vyslechl jsem si spoustu rad, jak se s tím poprat. Většinou je dávali lidé, kteří nic podobného nezažili, takže mě považovali za hypochondra. Ale mě fakt nebylo moc do zpěvu. I když uznávám, že mi při menších bolestech zpěv docela pomáhal. Problém je, že vás situace nutí hledat samé bolavé písničky a rány se ještě prohlubují, místo aby se zacelovaly. Většinou mi radili různí kamarádi, abych se ožral. Naštěstí, i přes velkou duševní bolest, fungovala moje alkoholová klapka dokonale, takže jsem se nemohl nikdy dostat do stavu, kdy bych, alespoň na pár hodin, zapomněl. Krom toho vím velice dobře, že jakékoliv opojení situaci nevyřeší, jenom ji na chvíli odsune. Nejsem z těch, kdo si problémy tlačí před sebou, jako hovnivál kuličku. Spíše se snažím je řešit a bojovat s nimi.
Bohužel moje perné nervy jednoho dne selhaly. Někdy do jara 2003 jsem s oblibou tvrdil, že jsem splachovací a na zimu nezamrzám, případně, že mě může rozházet jen dobře spočítaná nálož semtexu. Mýlil jsem se, především v bodě 2, leda že by moje tehdejší žena byla tou náloží. Něco vybouchlo a moje nervy vypověděly službu. Nikomu nic podobného nepřeju. Ta bolest, co jsem pocítil někde uvnitř byla nepopsatelná, a nedalo se z ní ani vyspat, ani vykřičet. Nota bene, spát jsem vůbec nemohl, řvaní obtěžovalo sousedy a ničení věcí mi nepřinášelo očekávané uspokojení, spíše ještě větší lítost nad jejich ztrátou.
Nervy to nebraly, hlava taky ne, tak jsem se obrátil na odborníka. Chce-li člověk přiměřeně fungovat a nést zodpovědnost za svoje děti, práci, za svoje činy, pak se musí rozhodnout a věc řešit. Nelze čekat, až vám nervy povolí úplně a vy skončíte někde pod koly auta, vlaku, nebo rozpláclý pod mostem. Tyhle sklony jsem naštěstí nikdy neměl. Na to se mám moc rád. Spíše jsem potřeboval najít nový smysl života a tu neskutečnou bolest někde uvnitř nějak potlačit.
Problém je, když se váš problém vyřeší tím, že se objeví problém nový. Namnoze to, že jde o nový problém zjistíte, až po nějakém čase, kdy už zase některé věci nejdou jen tak zahodit, nebo vrátit zpátky. Důležité je, nehledat vinu jenom v druhých, ale připustit ji i u sebe a poučit se ze svých chyb. Následně je důležité umět druhým i sobě chyby odpouštět. Neodpuštěné chyby ve vás leží jako těžký kus olova a stále vás táhnou ke dnu. O poučení se z chyb už jsem se zmínil. V jednom filmu jsem slyšel krásnou větu - pokud to v manželství neklape, chyba je na obou stranách, i na straně ženy, i na straně tchýně. Já jsem měl na tchýně štěstí, ale pro většinu žen jsem byl tak nějak moc hodný. Některé ženy se mi k tomu přiznaly. Ale já už jsem takový. A jiný asi nebudu. Neumím na ženu křičet, neumím se hádat, nevidím v tom nic chlapského. Potřebuješ pomoc? Řekni, co mám udělat, a já se do toho pustím. Někdy se mi nechce, to je fakt. Ale bojuju s tím, protože každý pocit, že moje žena není spokojená mi opět jitří rány na duši.
Když jsem byl mladý, dostal jsem mnohokrát košem. Jenomže, když jste s dívkou pár měsíců, nemáte žádné závazky a vidíte se jen pár hodin týdně, není pouto tak silné a zranění duše tak hluboké. Navíc si mladý organizmus s takovýmito ranami poradí mnohem snáz. Mě pomáhala kytara a psaní. Několik hodin jsem brečel do kytary, pak jsem napsal pár melancholických básní a bylo po bolesti.
Když jsem se ocitl v prostředí, které mě deprimovalo, což byla kasárna, omezená suverenita, nemožnost vlastní volby, omezenost prostoru a kolektivu, tak jsem se z toho vzpamatovával velice těžko, ale po pár dnech se to díky kamarádům vcelku podařilo. Měli jsme totiž společný problém a společného nepřítele. Tak nějak nás na to bylo víc. Většinou jsme to řešili přiměřeným Švejkováním, což vytáčelo naše velitele, a nám to přinášelo velkou zábavu. Nějak jsme to přežít museli a velitelé to asi nakonec taky chápali, tak situaci nijak výrazně nezhoršovali. Tedy alespoň většina z nich. I mezi nimi byli pitomci. Ale naštěstí jich byla menšina. Nakonec jsme si kromě šrámů na duši odnesli i příjemné a pozitivní dojmy.
Samostatnou kategorii šrámů jsem získával ve spojitosti se školou a následně zaměstnáním. Nejsem velký trémista, ale zkouškové období pro mě bylo utrpením. Pokaždé, když mám absolvovat jakoukoliv zkoušku, jsem přiměřeně nervózní a moje nitro dostává zabrat pochybnostmi, zda to dám. Od konce prvního semestru si držím neporazitelnost na těchto hřištích. V prvním semestru jsem některé zkoušky musel opakovat, ale od té doby mohu vždy s potěšením vykřiknout - napoprvé, jako Pája. Tohle jsou ale ranky, které se díky pozitivním výsledkům hojí velice rychle.
Složitější to je při ztrátě zaměstnání. Poprvé jsem byl odejit z lesnického oboru, pro který jsem studoval, a to pro zjevnou nadbytečnost. Byl jsem mladý a sebevědomý, takže jsem to bral jako novou zkušenost a neřešil jsem to. Když mě pak odešli z keramiky, kde jsem dělal bezpečáka, protože rušili pracovní místo, nesl jsem to už hůř, protože mě ta práce bavila. Léčil jsem to tím, že jsem se vrhl do soukromého podnikání v tomto oboru. Nemám dost ostré lokty a spoustu věcí řeším vstřícně a zadarmo. S tímhle přístupem se nedá podnikat. Zatímco jiní si bez skrupulí naúčtují tisíce jenom za odpověď na banální otázku, já jsem radil z dobré vůle a s optimistickým vědomím, že to firmy ocení a tím spíš mě osloví ohledně dalších služeb. V mém případě tato reklama nefungovala. Děla jsem dvě práce, abych uživil rodinu, což bylo náročné i na psychiku. Asi jsem doma hodně dalšího zanedbal, tak to dopadlo, jak to dopadlo. Nastala největší exploze, která bolí dodnes. Ale peru se s tím srdnatě. Jenom nesu hůř lokální a částečné prohry.
Každá další výpověď pro mě byla přiměřeně krutá. S každou jsem znovu a znovu bojoval. Absolvoval jsem tolik výběrových řízení, že by to vydalo na povídku na pokračování o tom, jak jsem neuspěl ve výběrovém řízení přesto, že jsem v něm byl sám. O bolestech milostných ani nemluvě. Nebudu pomlouvat svoje ex. Každá mi přinesla něco pozitivního i negativního a stejně tak si něco odnesla. U obou mezi ex jsem si nakonec vlastně oddechl, že si to rozmyslely a odešly. Nebylo to ono, a asi plány nejvyššího byly trochu jiné. Nakonec stávající stav mi vyhovuje. Moje manželka je mi oporou a po jejím boku se opět cítím silnější. Navíc s sebou přinesla i potřebné štěstí. To se pak rány hojí mnohem lépe.
Největší rány nám nakonec ale vždy způsobují naši nejbližší. Ať už tím, jak se k nám chovají, nebo tím, že si jen tak odejdou. Problém je, že se svými nejbližšími se prostě rozloučit musíte. Bez ohledu na to, jak moc bolestné takové loučení je. Paradoxem však je, že loučení s vidinou definitivy je vždy o něco snazší, především pokud jste se na něj dlouhodobě připravovali. Zato loučení s těmi, kdo vás opouštějí v plné síle, nenadále a někdy i s velkým patosem, je nepřiměřeně bolestivější. Především pokud je provázeno vedlejšími projevy nevraživosti a neochoty komunikovat. Jeden z těch, kteří se mi snažili radit, řekl mimořádně pravdivou věc, neboť se nesnažil věci utlumovat alkoholem, ale pravdou. Řekl, že nejvíc rozchod odnese ten, který byl věrný, protože neudělal nic špatného. Zatímco kdyby byl rovněž nevěrný, přijal by to snáz, neboť by i on trpěl pocitem vlastní zrady a chápal by to jako přiměřený trest za tuto zradu.
Největší bolest přešla v momentě, kdy jsem v rozhlase zaslechl modlitbu - Beránku Boží, nezasloužím si přijít k tobě, ale řekni slovo, a duše má bude uzdravena. Z mé duše spadl ten největší kámen, řada těch malých tam ovšem pořád zůstává.

Co si přeji k Vánocům

3. března 2014 v 17:49 | najda |  Úvahy, věda a tak
3. 3. 2014


Téma týdne 42:

V bloku mám seznam asi třiceti věcí, které bych si rád jednou pořídil. K mé radosti se tak cca jednou ročně splní některý z mích snů a já si můžu jednu položku vyškrtnout. Bohužel není v mých silách plnit všechna svoje přání, mám-li přitom ještě plnit přání mých bližních. Kromě toho se nerad směřuji jen k Vánocům, i když ty jsou dárkovým středobodem roku. Nakonec vždycky dospěju k názoru, že je celkem jedno, co si přeji já. Mnohem důležitější je, co si přejí ostatní. Což mě přivádí k závěru, že toto téma napsal nějaký egoista. Koho ksakru zajímá, co chci zrovna já k nějakým Vánocům. Samozřejmě, pokud se mě na to někdo zeptá, tak mu svoji představu řeknu. Otázkou je, nakolik se moje představa potká s finančními možnostmi a představami dárce.
S dětmi jsem se před lety domluvil, že mi udělá radost pěkná knížka. Aby se vyhnuly nákupu tápání mezi regály, sdělil jsem jim i jména oblíbených a preferovaných autorů. Tím vylučuji nebezpečí, že mi koupí něco, co bych musel nenápadně předat do sběru, nebo do místní knihovny. Bohužel někteří aktivní jedinci koupí první knihu v akci, která jim padne pod ruku v domnění, že je to to pravé, po čem toužím. Bohužel se zpravidla mýlí, takže stejně některé knihy místo do knihovny putují na jiná místa, pro která nebyly původně určeny. A přitom je na světě určitě řada lidí, kteří by si je rádi přečetli.
Pokud se mě někdo nezeptá dopředu, co bych si přál, je mi jasné, co mi nakonec koupí. Měkké dárky opravdu moc nemusím. Ale to mají asi všichni chlapy stejné. Jestli něco nemusíme dostat pod stromeček, je to oblečení. Existuje přece tolik lepších dárků. Někoho potěší permanentka na hokej, jiného spojler na jeho čtyřkolého miláčka. Další ocení nový prut, nebo náboje do brokovnice. Těch kategorií je tolik, že se to dá jen těžko shrnout do několika vět. Každý chlap je jiný, a je uměním ženy, aby věděla, čím mu udělá radost, a naopak, čím mu ji neudělá vůbec. Což je ovšem, jak jsem už napsal, to nejjednodušší.
Samozřejmě, už slyším feministky, jak říkají, že se to motá jenom kolem dárků pro muže, a co že to vlastně po ženách všechno chceme. Loudí se mi na mysl jedno slovo, ale nebudu je tady ventilovat. Já vím velice dobře, že i muž by měl znát svoji ženu, aby věděl, jaké dárky má ráda. Nesmí ovšem očekávat, že to budou pokaždé nákladné šperky, kožichy, boty a podobné nesmysly. Stejně tak své ženě asi nebudu kupovat kosmetiku. Není nic horšího, než když se vám v koupelně hromadí flakony nepoužívaných parfémů a kosmetika, o jejímž způsobu použití vedou debaty i odborníci, natož aby to věděl laik. Sám mám doma asi pět různých deodorantů, které mi při mé spotřebě jedné lahvičky na sto let, vydrží na několik životů. Jakž takž se poperu se sprchovými gely a vodou po holení, nebo šamponem. To jsou věci, které dokonce ocením, když je pak nemusím celý rok kupovat. Dokonce je mi vcelku jedno, po čem to voní, nebo nevoní, hlavně, že to funguje.
Problém dárků našim dětem řešíme zpravidla nákupem něčeho praktického do domácnosti, v případě dcer, a něčeho sportovního v případě syna. Pokud se má nakupování dárků zvrhnout v nákup oblečení, nechávám manželku bez dozoru a jdu se projít. U přebrání ramínek se svetříky, halenkami a spodním prádlem, opravdu nemám nervy. Přijde mi to nudné. Nejraději bych vynechal i vybírání oblečení pro mě. Klidně manželce poskytnu potřebné rozměry svého rozložitého těla, jenom když mě z této procedury vynechá. Většina věcí se tak, jak tak, dá nakonec vyměnit, pokud vám to nesedí.
Moje první žena nesnášela praktické dárky do kuchyně. Považovala to za urážku, a domnívala se, že je to důkaz toho, že si z ní dělám služku. Já se jí jenom snažil usnadnit práci. Naštěstí moje poslední manželka na to má pohled zcela opačný. To je pak radost nakupovat dárky, když jí uděláte největší radost nějakým pomocníkem do kuchyně a pěknou kytičkou. Nakupování spotřebičů mě celkem baví a mám radost, když z nich má moje žena radost. Naštěstí se spotřebiče opotřebovávají a postupně stárnou, takže je pořád co dokupovat, nehledě na fakt, že se mi ne vždy podaří zakoupit kompletní soupravu, takže musím následně dokupovat další periferie nutné k stoprocentnímu využití spotřebiče.
I se mnou nakonec nejsou větší problémy. Mám dostatek koníčků, takže se dá vždycky do něčeho strefit. Sice mám rád červená auta, ale pokud jde o Ferrari, spokojím se s jeho modelem. Dokonce vůbec nevyžaduji zakoupení jakéhokoliv auta k jakékoliv příležitosti. Spíše se spokojím s nějakým vybavením na ryby, případně na focení, nebo nějaké periferii k počítači. V dlouhodobém výhledu mám kvalitní skener a externí harddisk. Plánuji taky zakoupení lyží, a to sjezdových i běžeckých. V dílně mi chybí spousta nářadí, které bych ocenil v dobé kvalitě a tak by se dala najít celá řada dárků, které by mi udělaly radost.
No a nakonec máme s manželkou řadu favoritů na společné dárky. Především nemáme ještě kompletní vybavení bytu. Tak je hodně co vylepšovat. Máme spoustu nezarámovaných obrazů a tisíce nevyvolaných fotek, které by si zasloužily umístit do krásných fotoalb. A to nesmím zapomenout na úpravy kolem domu, kde je také hodně práce. Letos jsme si udělali velkou radost, neboť jsme si koupili novou sekačku. Moje žena je dítě štěstěny, protože si vytočila slevu 70%, a to se vyplatí. Problém je, že těch věcí, které bychom chtěli je mnohem víc, než na kolik nám stačí naše zdroje. Ale co, do důchodu je daleko a nemusíme mít všechno hned. Některé věci prostě přijdou později.
Za pár dní má moje žena svátek. Dárek pro ni už mám. Jsem zvědav, jakou z něj bude mít radost. Se mnou si dělat starosti nemusí. Já vlastně ani nevím, kdy mám svátek. Ten datum bych nejraději zapomněl, ale když oni mi ho v kalendáři vždycky připomenou. Nakonec jsem nejradši, když mi k svátku dají nějakou čokoládu, a ty větší dárky mi schovají na narozeniny, nebo Vánoce.
Podstatou obdarovávání není to, co si přejeme my, ale co jsme ochotni dát druhým.