První vločka

22. února 2014 v 17:11 | najda |  Úvahy, věda a tak
21. 2. 2014

Téma týdne 38:

Vzhledem k neopakovatelnosti vloček je vlastně každá z nich ta první. Každá je jiná, neopakovatelná, unikátní. Po letních vedrech se zpravidla na první vločky těším. Především tehdy, když po letních vedrech nastoupí sychravý a nevlídný podzim, který sice nejdříve obarví přírodu tisíci barev, což ve spojení se sluncem nevypadá zase tak špatně. Ale těch dní, kdy nastane babí léto a příroda vybarvená podzimem je zalita sluníčkem, zase tolik není. Spíše nás podzim obšťastní sychravým, šedivým nevlídným počasím. Všechno zhnědne a zešedne, vrhnou se na nás podzimní deprese. Pak je pro nás krásná bílá vločka úplným balzámem na duši. Když se k té první přidá další a další, až pokryjí celou krajinu bílým závojem, je to sice zdánlivě jednotvárné, ale alespoň s v prvních týdnech je to velice osvěžující.
Měl jsem možnost vidět pár vydařených fotek sněhových vloček. Je to jedna velká nádhera. Skutečně nenajdete dvě, které by byly stejné, dokonce si zpravidla nejsou ani podobné. Pro jejich zachycení je potřebná odpovídající výbava. Někteří fotografové si pomůcky upravují doma. Výsledný přístroj vypadá dost monstrózně, ale podstatný je výsledek. Pokud splní náhradní pomůcky a izolepa svoji funkci, a výsledné fotografie jsou kvalitní, pak je to v pořádku. Originální vybavení pro tyto účely zcela jistě existuje, ale jeho cena není pro většinu fotografických nadšenců amatérů zrovna přijatelná a dostupná.
Je až skoro škoda, že se první vločky po dopadu na zem zpravidla rozpouštějí. Nenávratně tak mizí jejich tvář z povrchu světa, bez naděje, že se bude někdy opakovat. Kdybychom nad tím měli takto přemýšlet, musíme opět propadnout velké depresi. Když něco nádherného mizí a končí, je to vždycky smutné. Kdyby mohly tající vločky vzdychat, bylo by první sněžení dosti strašidelné, plné bolestných vzdechů. Kdyby mohly vločky jásat, byla by první sněhová pokrývka plná jásání, a připomínala by spíše nějakou radostnou demonstraci, divadelní komedii, či náměstí slavící vítězné tažení na olympiádě. Když se vločky spojí, utvoří souvislou pokrývku a přinesou krajině hebkou bílou peřinu. Ta je ale v dnešní době bílá vždy jenom několik dní, než na ni nasedá prach a popel, než ji lidé odhrnou, či posypou, než ji poznamená první obleva. První sníh zpravidla dlouho nevydrží, ale přinese plno starostí, protože si celá příroda od minulé zimy odvykla na sníh, lidé si odvykli a objevují se první problémy.
Když se na horách spojí kvanta vloček a vytvoří souvislou peřinu, vyžene to lidi na svahy s lyžemi a prkny. Začnou zimní radovánky, začnou se pořádat zimní sporty a my zase držíme palce úplně jiným sportovcům, využívajícím ke svému koníčku právě přítomnost sněhu. Třeba letos nám to zpestřily i olympijské hry. A to nám letos vločky moc příznivě nakloněny nejsou. Je to paradox, ale jsou lokality, které běžně sníh neznají, a je ho tam letos tolik, že si s ním nevědí rady, a tam, kde bychom ho čekali, není skoro žádný. Ani v Soči na olympijských hrách ho není zrovna nadbytek. Ještě jsem neviděl, aby na stadionu probíhaly zimní hry a venku se na pláži slunili lidé a koupali se v moři. Naštěstí Kavkazské kopce jsou vysoké a venkovní sportoviště jsou vcelku dobře zasněžena, i když asi i tady letos tomu sněhu pomohla sněhová děla.
Umíme si vytvořit vlastní vločky. Nejsou ale zdaleka tak krásné jako ty, které vytvoří sama příroda bez naší pomoci. Technické vločky jsou pro mě trochu neosobní. Jsou jiné. Kdo nezažil rozdíl mezi přírodním a technickým sněhem, ten to asi nepochopí.
Některá místa nemají s vločkami problém. Mají jich akorát. Jinde jich je tolik, co obvykle, což ale neznamená, že nemohou způsobovat problémy. Příliš mnoho vloček tvoří sněhovou pokrývku. Příliš silná sněhová pokrývka může dělat problémy. Třeba střechám příliš velká vrstva sněhu moc dobře nedělá, a i v našich krajích se už nejednou stalo, že střechy tuto zátěž neunesly. Na svazích pak střídající se vrstvy sněhu mohou způsobit nestabilitu. Když po prvním sněhu přijde krásné období, sníh si sedne, ztuhne, pak jej sluníčko na povrchu rozpustí a zima opět zmrazí, na to napadne nový prašan a na problémy je při častějším střídání těchto vrstev zaděláno. Prašan na zledovatělé vrstvě prostě držet nebude. Snad jenom na rovině. Ale na svahu se časem uvolní a rozhodne se sjet si kopeček dolů do doliny. Pak teprve si uvědomíme, kolik těch vloček vlastně napadlo, a jaká masa sněhu vlastně na kopcích leží. Utržená lavina je nezastavitelný živel. To, co během několika minut přemístí, musíme s naší technikou přemisťovat řadu týdnů. A nepřemisťuje se jenom sníh. Bere s sebou stromy, kameny, stavení, a pokud nedávají pozor, tak i lidi. Krásné vločky se změní v bílé peklo, ze kterého není snadné se vyhrabat. Zpravidla to nejde bez cizí pomoci. Stejně hrůzostrašně vypadají horské bouře a vánice. Ne nadarmo se tomu říká bílá tma. Mlha je v pohodě. Při tomto řádění navíc zpravidla fouká sníh a ten společně s vločkami zasype cokoliv, co by nám mohlo pomoci v orientaci v terénu. I když známe okolí jako své boty, není nám to v tomto počasí nic platné, a malé bezmocné vločky se stanou bezcitnými vrahy. Mnohdy kromě cesty a stop zasypou i nás, takže nás nakonec najdou až po jarní oblevě a to je sakra pozdě. Je to příklad toho, jak mocní mohou být ti malí a zdánlivě neškodní, když se spojí a vytvoří jednolitou masu. Vlastně by se to dalo nazvat podobenstvím o sněhových vločkách. Každý z nás je vlastně jenom taková malá bezmocná a jedinečná sněhová vločka, ale když se spojíme a jdeme všichni v jednom šiku, dokážeme vytvořit pořádnou lavinu, která smete kde co, co se jí postaví do cesty. Ale tohle podobenství už jsem popisoval vloni na podzim v jiné úvaze.
Vločky jsou nádherné a jedinečné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama