Můj vzor

28. února 2014 v 14:27 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 2. 2014

Téma týdne 41:
Jéminkote, chce se mi zakřičet, čtouce dnešní téma. Zase věc, která nemá jasnou odpověď. Vždyť vzorů máme každý desítky. Prakticky pro každé odvětví své činnosti máme jiný vzor. Neexistuje univerzální varianta. To by to musel být snad Leonardo da Vinci, i když z něj bych si v mnoha ohledech raději příklad nebral. Snad jenom z hlediska jeho přínosu vědě a umění. Ale přece jenom, zkusme to vzít tak nějak od podlahy, nebo spíš od narození.
Prvním vzorem jsou pro nás rodiče. Je to vzor nevědomý, a tak mnohdy bohužel trpíme jejich chybami. Rodiče si velice často neuvědomují, že jsou nám vlastně prvními vzory a dělají spoustu fatálních chyb, které posléze, zpravidla negativně, ovlivňují naše životy. Je to sice smutné, ale je to tak. Naším nevyžádaným úkolem je, se s tím v životě nějak poprat. On nakonec i negativní vzor je vzorem, a dost často je i odstrašujícím příkladem. Nedá se totiž jednoznačně říct, že by otcův alkoholismus automaticky způsobil, že i děti budou alkoholici. Často je tomu naopak, a z dětí se stávají zapřisáhlí odpůrci alkoholu. Bohužel pro některé jenom do doby, než jej sami ochutnají. Totéž platí i o cigaretách, automatech, prostituci a tak dále.
Většina rodičů je nám však spíše příkladem pozitivním. Je to otřepaná fráze typu dědění řemesla z otce na syna, nebo zděděných vloh k určitému druhu činností. Je častým jevem, že děti umělců jsou rovněž umělci, děti sportovců se stávají sportovci, děti lékařů bývají rovněž lékaři. Přičemž to ovšem ne vždy musí být nutně otázka vloh a talentu, jako spíš otázka konexí, zištnosti a peněz. V některých oblastech se to projeví ihned, jinde to lze dlouho skrývat. Netalentovaného umělce zpravidla trh brzo odhalí. Stejné je to u netalentovaných sportovců. Ti zpravidla nedokážou konkurovat těm talentovaným. Tak se jim to třeba stane alespoň koníčkem, což je koneckonců pozitivní přínos rodičovského vzoru.
Další vzorovou vrstvou je další příbuzenstvo. Tam už většinou vědomě selektujeme, kdo pro nás tím vzorem bude a kdo ne. Záleží, kdo nás dokáže zaujmout a čím. Pokud nás strýc bere s sebou na výlety po horách a památkách, zatímco rodiče sedí doma na prd…li, asi bude strýc přitažlivějším vzorem. Máme-li dědečka vášnivého houbaře či rybáře, který nás dokáže do svých koníčků poutavě zasvětit, bude ve volbě vítězit před babičkou, která na nás bude šišlat a bude nás pořád hlídat na každém kroku, aby se nám náhodou něco nestalo.
Pak přicházíme do kolektivu ostatních dětí. Mezi nimi najdeme vzory jen stěží, i když parta nás dokáže často strhnout k různým činům, které bychom nejraději ze své paměti co nejdříve vymazali. Takže vlastně v této době může dojít k přejímání špatných vzorů svých spolužáků. Málokdy nás strhne k něčemu spolužák hodný a nenápadný. Spíše to bude skutečně parta akčních nehrdinů, konajících skutky nepříliš dobré. Máme zde ovšem příležitost poznat další dospěláky v podobě našich učitelů. Ti nám mohou být rovněž v mnohém vzory, a záleží jenom na nich, nakolik nás dokážou zaujmout a přiblížit nám nové vědomosti tak, že si za pár let budeme schopni říct - ta paní učitelka to uměla bezvadně vysvětlit. Já jsem lety rovněž vyselektoval řadu kantorů, kteří mi nic nedali, ač se snažili, a další řádku těch, kteří opravdu uměli. Ovšem skutečný vzor bych mezi nimi hledal těžko.
Na řadu přicházejí různé další organizace, což za mích mladých let byl především pionýr. Velká spousta vedoucích byli opravdoví nadšenci, a víc než pionýři či svazáci, to byli čistokrevní skauti, i když to umně tajili a skrývali za pionýrskou košilí. Zažil jsem spoustu těch, kteří považovali za těžiště pionýrských znalostí výstřel z Aurory a Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která byla v listopadu, plus vítězství pracujícího lidu v roce 1948. Ti nás dlouhodobě nudili a rozčilovali. Ten zbytek na tyto zbytečnosti nereflektoval a kladl spíše důraz na správné určení polohy na mapě, schopnost rozdělat oheň i za deště a další užitečné věci, které by nám v mnoha případech mohly i zachránit život. To byly dobré vzory.
Logicky se začaly objevovat další vzory, které postupem času tvořili lidé, se kterými jsme se nesetkali, a mnohdy ani nemohli. Pokud se naším vzorem stal někdo, kdo byl již mnoho let v exilu, nesvítala nám moc velká naděje, že se s ním setkáme osobně. Pro mě byl tímto vzorem Karel Kryl. Především díky svým písničkám a hraní na kytaru, smyslu pro verš a obrovským citem pro češtinu. Naučil jsem se hrát na kytaru především proto, abych si mohl doma zahrát jeho písničky a nemusel obtěžovat vedoucí na táboře, kteří se tomu z pochopitelných důvodů chtěli vyhnout, i když i oni občas udělali výjimku, čímž rozšířili můj repertoár Krylových písní vždy o něco dál. Takovéto zpěvníky byly neoficiální a zpravidla očím nezasvěcenců dobře skryté. To jsou vzory, když vás učí ukrývat zakázané, obcházet zákazy a dělat si z nich legraci.
Lety, s mírou poznání a rozhledu, se počet vzorů postupně rozšiřuje. Pro každou maličkost máme nějaký vzor. Vzorem správného vedoucího pro mě byl můj nadřízený z keramiky, vzorem politika pak Miloš Zeman. Přibývají i antivzory. Antivzorem podnikatele mi byli dva moji zaměstnavatelé, kterých jsem také vystřídal několik. Antivzorů v politice jsou desítky, možná stovky.
Všechno musí být vyvážené, takže ke každému vzoru si zpravidla určíme i onen antivzor. Dělá-li někdo něco dobře, musíme mít i příklad toho, jak se to dělat nemá. Paradoxní je, že antivzorů a příkladů, jak to nemá vypadat je řádově mnohonásobně víc, než vzorů pozitivních. O to cennější pak pozitivní vzory jsou. Jsou podobně cenným a vzácným kořením, jakým je třeba šafrán. Nezbývá nám, než doufat, že nám jednou naše pozitivní vzory všechny nevymřou. Ale myslím, že to přece jenom nehrozí. Především je na nás, abychom se sami stali pro jiné těmi pozitivními vzory. A protože bytí člověka je vždy plné rozporů, platí pravda, že zatímco pro jedny jsme vzorem pozitivním, jiní nás vnímají jako odstrašující příklad toho, jak to nemá vypadat. Dá se tudíž snadno vyřknout soud, že i ti, které já považuji za vzory negativní mohou být pro řadu jiných lidí vzory pozitivními. Vždy to záleží hodně na tom, jaké byly naše první vzory a co nám vštípili jako pozitivní a co jako negativní. Pro někoho je slušnost pozitivní, jiný to považuje za zápor, neboť má za to, že slušný člověk nikam nedojde, protože ho ti neslušní nakonec utlučou. Jsou to lidé neslušní z nutnosti, nikoliv ze zásady. Dobře si uvědomují hranice dobra a zla, a snaží se jít cestou minimálního odporu a proplouvat někde na pomezí. Nejsem si jistý, že je to ten správný přístup. Celý život se snažím vystupovat slušně, i když už jsem musel taky párkrát přepnout, ale moc velkou radost mi to nedělalo. Snad tedy jednou dojde naplnění heslo prezidentské standarty a pravda skutečně zvítězí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama