Únor 2014

Můj vzor

28. února 2014 v 14:27 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 2. 2014

Téma týdne 41:
Jéminkote, chce se mi zakřičet, čtouce dnešní téma. Zase věc, která nemá jasnou odpověď. Vždyť vzorů máme každý desítky. Prakticky pro každé odvětví své činnosti máme jiný vzor. Neexistuje univerzální varianta. To by to musel být snad Leonardo da Vinci, i když z něj bych si v mnoha ohledech raději příklad nebral. Snad jenom z hlediska jeho přínosu vědě a umění. Ale přece jenom, zkusme to vzít tak nějak od podlahy, nebo spíš od narození.
Prvním vzorem jsou pro nás rodiče. Je to vzor nevědomý, a tak mnohdy bohužel trpíme jejich chybami. Rodiče si velice často neuvědomují, že jsou nám vlastně prvními vzory a dělají spoustu fatálních chyb, které posléze, zpravidla negativně, ovlivňují naše životy. Je to sice smutné, ale je to tak. Naším nevyžádaným úkolem je, se s tím v životě nějak poprat. On nakonec i negativní vzor je vzorem, a dost často je i odstrašujícím příkladem. Nedá se totiž jednoznačně říct, že by otcův alkoholismus automaticky způsobil, že i děti budou alkoholici. Často je tomu naopak, a z dětí se stávají zapřisáhlí odpůrci alkoholu. Bohužel pro některé jenom do doby, než jej sami ochutnají. Totéž platí i o cigaretách, automatech, prostituci a tak dále.
Většina rodičů je nám však spíše příkladem pozitivním. Je to otřepaná fráze typu dědění řemesla z otce na syna, nebo zděděných vloh k určitému druhu činností. Je častým jevem, že děti umělců jsou rovněž umělci, děti sportovců se stávají sportovci, děti lékařů bývají rovněž lékaři. Přičemž to ovšem ne vždy musí být nutně otázka vloh a talentu, jako spíš otázka konexí, zištnosti a peněz. V některých oblastech se to projeví ihned, jinde to lze dlouho skrývat. Netalentovaného umělce zpravidla trh brzo odhalí. Stejné je to u netalentovaných sportovců. Ti zpravidla nedokážou konkurovat těm talentovaným. Tak se jim to třeba stane alespoň koníčkem, což je koneckonců pozitivní přínos rodičovského vzoru.
Další vzorovou vrstvou je další příbuzenstvo. Tam už většinou vědomě selektujeme, kdo pro nás tím vzorem bude a kdo ne. Záleží, kdo nás dokáže zaujmout a čím. Pokud nás strýc bere s sebou na výlety po horách a památkách, zatímco rodiče sedí doma na prd…li, asi bude strýc přitažlivějším vzorem. Máme-li dědečka vášnivého houbaře či rybáře, který nás dokáže do svých koníčků poutavě zasvětit, bude ve volbě vítězit před babičkou, která na nás bude šišlat a bude nás pořád hlídat na každém kroku, aby se nám náhodou něco nestalo.
Pak přicházíme do kolektivu ostatních dětí. Mezi nimi najdeme vzory jen stěží, i když parta nás dokáže často strhnout k různým činům, které bychom nejraději ze své paměti co nejdříve vymazali. Takže vlastně v této době může dojít k přejímání špatných vzorů svých spolužáků. Málokdy nás strhne k něčemu spolužák hodný a nenápadný. Spíše to bude skutečně parta akčních nehrdinů, konajících skutky nepříliš dobré. Máme zde ovšem příležitost poznat další dospěláky v podobě našich učitelů. Ti nám mohou být rovněž v mnohém vzory, a záleží jenom na nich, nakolik nás dokážou zaujmout a přiblížit nám nové vědomosti tak, že si za pár let budeme schopni říct - ta paní učitelka to uměla bezvadně vysvětlit. Já jsem lety rovněž vyselektoval řadu kantorů, kteří mi nic nedali, ač se snažili, a další řádku těch, kteří opravdu uměli. Ovšem skutečný vzor bych mezi nimi hledal těžko.
Na řadu přicházejí různé další organizace, což za mích mladých let byl především pionýr. Velká spousta vedoucích byli opravdoví nadšenci, a víc než pionýři či svazáci, to byli čistokrevní skauti, i když to umně tajili a skrývali za pionýrskou košilí. Zažil jsem spoustu těch, kteří považovali za těžiště pionýrských znalostí výstřel z Aurory a Velkou říjnovou socialistickou revoluci, která byla v listopadu, plus vítězství pracujícího lidu v roce 1948. Ti nás dlouhodobě nudili a rozčilovali. Ten zbytek na tyto zbytečnosti nereflektoval a kladl spíše důraz na správné určení polohy na mapě, schopnost rozdělat oheň i za deště a další užitečné věci, které by nám v mnoha případech mohly i zachránit život. To byly dobré vzory.
Logicky se začaly objevovat další vzory, které postupem času tvořili lidé, se kterými jsme se nesetkali, a mnohdy ani nemohli. Pokud se naším vzorem stal někdo, kdo byl již mnoho let v exilu, nesvítala nám moc velká naděje, že se s ním setkáme osobně. Pro mě byl tímto vzorem Karel Kryl. Především díky svým písničkám a hraní na kytaru, smyslu pro verš a obrovským citem pro češtinu. Naučil jsem se hrát na kytaru především proto, abych si mohl doma zahrát jeho písničky a nemusel obtěžovat vedoucí na táboře, kteří se tomu z pochopitelných důvodů chtěli vyhnout, i když i oni občas udělali výjimku, čímž rozšířili můj repertoár Krylových písní vždy o něco dál. Takovéto zpěvníky byly neoficiální a zpravidla očím nezasvěcenců dobře skryté. To jsou vzory, když vás učí ukrývat zakázané, obcházet zákazy a dělat si z nich legraci.
Lety, s mírou poznání a rozhledu, se počet vzorů postupně rozšiřuje. Pro každou maličkost máme nějaký vzor. Vzorem správného vedoucího pro mě byl můj nadřízený z keramiky, vzorem politika pak Miloš Zeman. Přibývají i antivzory. Antivzorem podnikatele mi byli dva moji zaměstnavatelé, kterých jsem také vystřídal několik. Antivzorů v politice jsou desítky, možná stovky.
Všechno musí být vyvážené, takže ke každému vzoru si zpravidla určíme i onen antivzor. Dělá-li někdo něco dobře, musíme mít i příklad toho, jak se to dělat nemá. Paradoxní je, že antivzorů a příkladů, jak to nemá vypadat je řádově mnohonásobně víc, než vzorů pozitivních. O to cennější pak pozitivní vzory jsou. Jsou podobně cenným a vzácným kořením, jakým je třeba šafrán. Nezbývá nám, než doufat, že nám jednou naše pozitivní vzory všechny nevymřou. Ale myslím, že to přece jenom nehrozí. Především je na nás, abychom se sami stali pro jiné těmi pozitivními vzory. A protože bytí člověka je vždy plné rozporů, platí pravda, že zatímco pro jedny jsme vzorem pozitivním, jiní nás vnímají jako odstrašující příklad toho, jak to nemá vypadat. Dá se tudíž snadno vyřknout soud, že i ti, které já považuji za vzory negativní mohou být pro řadu jiných lidí vzory pozitivními. Vždy to záleží hodně na tom, jaké byly naše první vzory a co nám vštípili jako pozitivní a co jako negativní. Pro někoho je slušnost pozitivní, jiný to považuje za zápor, neboť má za to, že slušný člověk nikam nedojde, protože ho ti neslušní nakonec utlučou. Jsou to lidé neslušní z nutnosti, nikoliv ze zásady. Dobře si uvědomují hranice dobra a zla, a snaží se jít cestou minimálního odporu a proplouvat někde na pomezí. Nejsem si jistý, že je to ten správný přístup. Celý život se snažím vystupovat slušně, i když už jsem musel taky párkrát přepnout, ale moc velkou radost mi to nedělalo. Snad tedy jednou dojde naplnění heslo prezidentské standarty a pravda skutečně zvítězí.

Má oblíbená kniha

27. února 2014 v 18:36 | najda |  Úvahy, věda a tak
26. 2. 2014

Téma týdne 40:

První moje myšlenka padla na desítky let starou pohádku Ivana Mládka, kterou kdysi přinesl časopis ABC ve své příloze. Tu tvořila modrá gramofonová deska z pružného plastu, na níž byly propagační nahrávky pořízené právě Mládkem. Jednou z nich byla i pohádka Chytrá Horákyně. Předesílám, že v tomto pojetí byl Chytrá Horákyně chlap. Podával Honzovi knížku se slovy - "Tady máš knížku, ale neboj se, není na čtení, je to spořitelní knížka. Budeš si na ni spořit korunku ke korunce a najednou máš deset dukátů." Byla to opravdu humorná pohádka, na níž mě především zaujala ta knížka, která není na čtení. Hodně lidí by ji tehdy zařadilo mezi oblíbenou četbu, především pokud v ní bylo - co - číst.
Já jsem si dnes dělal rekognoskaci nabídky našich nakladatelství a popravdě řečeno bych nejoblíbenější knihu vybíral jen stěží. Mám totiž řadu oblíbených autorů, a to se jedna kniha vybírá těžko. I když jsou určití favorité. Třeba Exupéryho Malý princ. Něco tak krásného jsem snad ještě nečetl, a přitom je mi jasné, že ta knížka bude v každém věku vnímána úplně odlišně. Skoro bych měl chuť zadat studii, ve které by knihu četly různé věkové skupiny čtenářů a měly by posléze napsat, o čem ta kniha je, a co v nich vyvolala. Odhaduji, že od dětského sdělení, že je to pohádka, až po dospělácké, že je to dílo filozofické, by se tam vyskytlo úplně všechno. Jsem přesvědčen, že knížku je možné dokonale pochopit až po několikerém přečtení a navíc pouze v dospělém věku. Dítě si z toho může odnést jenom ten pohádkový příběh, ale nepochopí řadu nádherných obrazů, které autor navozuje. Sám jsem Malého prince četl až jako dospělý a knížka mě překvapila i dojala zároveň.
Od stejného autora mám další favoritku, a to je Citadela. Asi si ji budu muset ještě několikrát přečíst, abych pochopil všechno, co je v ní napsané. Osobně ji nedoporučuji nikomu, kdo v ní bude hledat nějaký děj, nebo akci, či romantiku. Je to knížka na přemýšlení. V podstatě ideální varianta je jedna stránka denně a dost. Víc zpravidla nevstřebáte. Mě ta knížka bavila.
Nemůžu nezmínit knihu knih - Bibli. Kromě té klasické jsem zvládl i knihu Mormon a řadu knih nezařazených v bibli, jako třeba knihu Henoch či jiné jí podobné. Někdy je až s podivem, kolik pravdy v těchto knihách je. Po přečtení první knihy - Genesis, jsem konstatoval, že vůbec nechápu, proč lidé neustále debatují o tom, jak Bůh vypadá. Vždyť je tam jasně napsáno, že člověka stvořil "k obrazu svému". Pro mě je tato informace dostačující, abych pochopil, že vypadá jako kdokoliv z nás, a tudíž není nikdy jasné, zda to není právě ten dědeček, co sedí naproti nám v autobuse, nebo ten hodný pán, co prodává na rohu zmrzlinu, nebo ta paní, co nám denně nosí poštu. Je-li přiměřeně všemohoucí, může jím být kdokoliv z nás, a nikdo si toho ani nevšimne.
Mými oblíbenými autory jsou domácí - Zdeněk Šmíd, Miroslav Horníček a Jan Werich. Určitě bych i u nás našel ještě řadu zajímavých jmen, ale pro začátek to stačí. Zběžným pohledem zjišťuji, že jsou to všechno veskrze humorní autoři, takže pro zachování rovnováhy k nim ještě přihodím Halinu Pavlovskou. Ta je vyváží všechny tři. (Promiň Halino). Jen těžko dokážu u těchto autorů jmenovat jednu knihu, spíš bych to shrnul, že od nich můžu úplně všechno. Ještě si přihodím Karla Kryla, abych zabrousil i do poezie a dalších oblastí. I tady bez udání díla. Až od nich budu mít v knihovně všechno, budu spokojený.
Zajímavé je, že zahraniční autoři tvoří zcela jiný soudek. O Antoinovi de Saint Exupérym už jsem psal. Přidám Roberta Merleho a Ericha Mariu Remarqua. O kvalitě jejich děl se dá jen stěží spekulovat. Četl jsem toho od nich hodně a vždy to bylo jedním dechem. Nechyběly ani velké myšlenky, které plnily můj deníček s citáty. (Kde je mu konec?). Každý z nich zaujme něčím jiným, ale oba píší, nebo spíš psali, velice poutavě a zajímavě. I když, musím zároveň konstatovat, že v případě zahraničních autorů hodně záleží na překladateli. Dobrý překladatel může i z průměrného díla udělat trhák, zatímco špatný dokáže bestseller naprosto strhat. Ano, dá se to i špatně přeložit. Již několikrát se mi stalo, že jsem se něčím přeloženým nemohl prokousat. Bylo to těžké, kostrbaté a divné. Za čas jsem se dostal k jiné verzi téhož, a nemohl jsem se od knížky odtrhnout. Prostě i překládat se musí umět. Překladatel nemůže být jenom dělník otrocky převádějící cizí slova do rodného jazyka. Musí to být i autor, který dílu v nové řeči vdechne nový život. Na tomhle místě musím zmínit jednu z nejúžasnějších knih, především co se překladu týče, neboť ji autor musel doslova napsat znovu. Jde o knihu Leo Rostena, Pan Kaplan má třídu rád. U této knihy jsem se bavil od začátku do konce. Problém překladu je v tom, že se jedná o knihu popisující příběhy přistěhovalců, kteří se v Americe učí nové řeči. Je zřejmé, že každý hovoří jiným dialektem a komolí řeč jinak. Díky tomu nelze řadu věcí přeložit do češtiny, a jak je uvedeno v mnoha zdrojích, museli překladatelé Pavel Eisner, který překládal první díl, i Antonín Přidal, který přeložil pokračování, zapojit svoji tvůrčí fantazii a příběhy upravit, stejně jako slovní hříčky a přešlapy. Asi museli navštívit pár lekcí pro cizozemce u nás, aby pochytili odlišnou výslovnost a zmatky, které přináší cizím studentům výuka češtiny. Kniha bude vlastně v každém jazyce úplně jiná, protože každý překladatel bude muset použít vlastní specifika, neboť přeřeky v jedné řeči nemusí být nutně chápány i v jiných jazycích. Klobouk dolů před oběma překladateli, kteří se mohou směle podepsat jako spoluautoři díla o panu Kaplanovi, přistěhovalci kamkoliv.
Nemohu vynechat ani postřeh jedné mé známé, která mi při půjčení knihy řekla, že je to již několikátý exemplář, který vlastní, neboť se jí zpravidla po zapůjčení nevrátí zpět. Se stejným problémem se u této knihy setkávají i knihovny a další instituce, zabývající se půjčováním knih. I já jsem měl podobné nutkání, když jsem měl knihu zapůjčenou, ale asi bych z ní neměl takovou radost. To si ji raději koupím, však on ji mé kamarádce nevrátí někdo jiný.
Teď z jiného soudku - Erich von Däniken. Nejraději mám všechny jeho knihy, ať už jsou o čemkoliv, protože mě vždycky zaujmou. Především naprosto souhlasím se základní myšlenkou těchto knih, že bychom se na řadu nálezů měli umět podívat z různých úhlů pohledu, měly bychom je dát prozkoumat i jiným odborníkům, a nedělat předčasné závěry. O to méně pak tvrdit, že to, co se nám nehodí do zvoleného historického schématu je podvrh. Archeolog není všeznalec, a pokud něco neumí vysvětlit, zahrne to pod všeobjímající pojem - božstvo, místo aby nález postoupil dalším vědcům, z jiných oborů, aby mu pomohli posoudit, co by to asi mohlo být. Zařadit figurky pár tisíc let staré, zobrazující zjevně lidi ve skafandru pod kolonku jaguár, nebo pták, je sice jednoduché, ale bohužel to většině lidí nic neřekne, a to přesto, nebo právě proto, že už jaguára i ptáka viděli, a tohle jim je ani zdaleka nepřipomíná.
A teď naprosto nesouvisející autor Richard P. Feynman, fenomenální fyzik a vědec, který uměl svoji vědu prezentovat tak, že jsem to mnohdy pochopil i já, a to už je co říct. Jeho knihy přednášek z fyziky patří k těm nejvyhledávanějším mezi studenty, neboť je tam přednášená problematika podaná srozumitelně. Umět přednášet svůj obor je taky umění. Řada vědců svému oboru výborně rozumí, ale jejich přednášky jsou zatížené jedním zásadním problémem. A to tím, že přednášející předpokládá, že tomu rozumí i ostatní, což velmi často není pravda. Bohužel tomu nezřídka nerozumí ani řada jeho kolegů a to přesto, že jejich znalosti jsou oproti jiným nadprůměrné. Jenom geniální mysl přednášejícího prostě vynechává řadu informací v domnění, že všichni ostatní tohle přece vědí a je to jasné a logické. Není. Pan Feynman to velice dobře věděl, a tak svoje přednášky koncipoval tak, aby jim rozuměli i ti, kdo potřebné vědomosti nemají. Říkám tomu dar od Boha.
Při dalším přemýšlení o knihách mě ještě napadla moje obliba v různých atlasech a encyklopediích. Mou nejoblíbenější encyklopedií je Ottův slovník naučný. Je jenom velká škoda, že se poslední díl dodatků po válce ztratil, a že dodnes nikdo neměl tu sílu vytvořit novou encyklopedii podobného rozsahu zahrnující i dnešní moderní poznatky. Encyklopedie je tak již spíše historickým artefaktem, než skutečným souborem poznatků a vědění. Tu a tam nás nějaké nakladatelství obšťastní specializovanou encyklopedií podobného charakteru zaměřenou na určitou oblast lidského poznání, ale zdaleka to nedosahuje rozsahu původního díla. Nemám ji sice doma fyzicky, ale podařilo se mi většinu dílů získat v elektronické podobě. Při pokusech o vyhledávání hesel jsem však zjistil, že i přes svůj rozsah, neobsahuje ani zdaleka všechny hesla, která v té době zcela jistě známá být mohla a měla.
No a nakonec dvě zmínky o knihách, které ve mně vyvolali rozporuplné reakce. Například jsem nikdy nepřečetl Malého Bobeše. Začal jsem, ale prostě jsem to nedal. Ničím mě to nezaujalo, nepřekvapilo. Nic mě nenutilo číst dál. Nic mi ta kniha neříkala. A to to byla povinná četba. Druhá zmínka je o spisech Václava Havla. Přečetl jsem jeho básně. Asi se jim měl věnovat víc, neboť nejsou špatné. Především nápady s grafickou úpravou pomocí psacího stroje mě zaujaly a trochu jsem si vyčítal, že mě něco podobného nenapadlo taky. Prokousal jsem se jeho hrami. Opravdu absurdní. Vždycky jsem si v roli musel představit konkrétního herce, aby mi to dávalo nějaký smysl. Co jsem ale dodnes nezdolal jsou jeho eseje. Těžké a nezřídka těžko pochopitelné čtení, nemluvě o tom, že s ním musím v mnoha ohledech zásadně nesouhlasit.
No a to je asi zatím všechno lidičkové.

Déjà vu

24. února 2014 v 17:49 | najda |  Úvahy, věda a tak
24. 2. 2014


Téma týdne 39:

Pokaždé když slyším toto spojení, tak se mi kromě písničky Martina Maxy vybaví i fonetická úprava - Dežo ví, na což vždy odpovídám, že Dežo ví prd. Kdyby věděl, tak by dokončil. Minimálně větu. Ani já nezůstanu pozadu ve fonetických přepisech a pro další text použiju jednodušší variantu dežaví, která se mnohem líp píše, než francouzský originál. Word má neustále tendenci mě opravovat, protože fonetický přepis nezná, a tak mi nabídl državy či dóžovy, což se mi tedy vůbec nehodilo, takže jsem mu přikázal, aby si tohle slovo pro příště dobře zapamatoval, protože ho budu ještě potřebovat.
Volně přeloženo to znamená, že něco již bylo viděno. Či spíše to značí situaci, kdy máte pocit, že jste již stejnou situaci zažili, nebo právě prožité již jednou prožili, či právě viděné již někde viděli. Krásné dežaví popisovala kdysi Helena Růžičková, která při jedné cestě do zahraničí, kde ještě nikdy nebyla, poslala svoji kolegyni na konkrétní místo, přičemž jí přesně popsala cestu. Když kolegyně odešla, uvědomila si, že by to neměla vědět, když tady ještě nikdy nebyla. Kolegyně trefila a našla, což svědčí o tom, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nám zůstanou navždy skryty.
Mě osobně se to taky párkrát stalo, že jsem měl neodbytný pocit, že na tomto konkrétním místě už jsem byl, že se tato situace již stala, a teď se jenom opakuje. Je to vskutku zajímavý pocit. Člověk najednou začne pochybovat o spoustě faktů a pravd, které jsou mu vštěpovány do hlavy. Může to být projev časového paradoxu, že tato situace již skutečně nastala, ať už v jiném, paralelním světě, nebo v jiném čase. Teoreticky by se existence paralelního světa dala připustit. Dokud situace v obou světech probíhají e shodě, nic se neděje. V momentě kdy dojde k časovému posunu, můžeme v jednom světě být v čase napřed a pak se nám v tom našem může zdát, že jsme již danou situaci zažili. Přitom to bude jenom přenesený vjem z našeho paralelního bytí.
Jiná varianta je, že by se nám v mozku vybavily střípky vzpomínek. Na daném místě jsme sice podle aktivních vzpomínek nebyli, ale mohli jsme tudy někdy v minulosti jenom projíždět, aniž bychom si to nějak zvlášť zanesli do paměti. Ta začne pracovat, až dostane nějaký podnět. Třeba jenom nějaká budova, nebo strom v okolí, který si mozek zafixoval, a sám nahodí konkrétní vzpomínku, o jejíž existenci nemáme ani ponětí.
Další možností je kolektivní vědomí. Každé místo již někdo někdy viděl. Alespoň pokud jde o běžně dostupné lokality. Pokud se náhodně ocitneme s některým z těch lidí na stejné vlně, můžou se nám vybavit jejich vzpomínky, takže uvidíme to, co viděli oni, třeba jenom před pár minutami, nebo i před několika lety.
Podobným vysvětlením je i genius loci, neboli duch místa. Ten docela jistě funguje, i když si to nehodláme připustit, a ten v nás může vyvolat vzpomínky, které nemají nic společného s námi, jako spíš s těmi, kdo na tomto místě byli před námi, nebo zde bydlí a žijí. Každopádně je pocit známosti místa věc, jež byla popisována i v dobách, kdy neexistovaly dnešní sdělovací prostředky. Dnes už to můžeme omluvit tím, že jsme to mohli vidět někde ve filmu, nebo na internetu. Vůbec netušíme, které informace si náš mozek ukládá, a které ne. Dokonce to ani nedokážeme dostatečně ovlivnit. Někteří si zapamatují téměř cokoliv, a jiní mají velký problém, aby si zapamatovali to, co považují za nutné a potřebné. A teď nám do toho vstoupí naše paměť, která si prostě sama od sebe zapamatuje věci, o jejichž existenci nemáme mnohdy ani tušení.
Vysvětlit dežaví v dnešní době pokročilých technologií je zdánlivě snadné, protože skeptici všechno shrnou pod pojem komunikačních technologií. Pro ně žádné dežaví neplatí. Jenom dost dobře nevím, jak by to vysvětlovali ještě před padesáti, či sto lety, kdy tyto technologie neexistovaly, zatímco dežaví zjevně ano. Možná, že všechna vysvětlení jsou vlastně jedno, a že těch dežaví je víc druhů. Vypadá to jak nepovedené testy, kde jsou správně všechny odpovědi. Ale proč ne? Mě se to vcelku zamlouvá, když na něco není jednoznačná odpověď. Neznáme-li jednoznačné odpovědi, nutí to naši fantazii pracovat a odpovědi hledat, i když jsou mnohé varianty zdánlivě nesmyslné, či nepřijatelné. Co když nám ale nějaký jiný svět, třeba i ten náš paralelní chce něco sdělit? Varovat nás, nebo naopak popostrčit. Co když na nás tímto způsobem mluví jiná civilizace, nebo naši potomci, kteří přišli na způsob, jak se spojit s vlastní minulostí, jenom narážejí na problém nepochopení této technologie svými předky.
Co když všechna autorská díla jsou vlastně jenom popisem různých dežaví, byť to může mnohdy působit poněkud fantaskně. Co když technologické objevy a vize jsou jenom dežaví, které nám posílají naši potomci, nebo obyvatelé jiných planet, aby nám napověděli, a pomohli nám se posunout dopředu? Jak jinak si vysvětlit některé opravdu historické a převratné objevy, které přišli jako blesk z čistého nebe v době, kdy by je nikdo neočekával? Nebo dokonce v době, kdy je kromě jejich autora vůbec nikdo nechápal?
Pokaždé, když jsem šel na nějaké výběrové řízení, zažíval jsem dežaví. Stále to vypadalo stejně. Měl jsem znalosti, předpoklady, a spoustu dalších kladů, jenom jsem neměl štěstí. Oznámení neúspěchu bylo nepříjemným dežaví mích pokusů o získání zaměstnání. Stejné to bylo v případě, kdy jsem se nakonec do nějakého zaměstnání prosadil. Jeho konec byl rovněž takovým dežaví, neboť jsem byl odcházen ze stále stejných důvodů - nadbytečnost, či rušení funkce, kterou jsem vykonával. Některá dežaví bych si klidně odpustil a to jednou provždy. Jiná bych si rád občas zopakoval. Je logické, že to jsou ta pozitivní a příjemná dežaví. Kdo by si taky chtěl opakovat nějaká hnusná a nepříjemná, že? Dežaví nás překvapují v nepravidelných intervalech a vždy nám přinesou nakonec něco nového. Na tu část již jednou viděnou totiž zpravidla navazuje další, která je nová. Tak doufejme, že to bude vždy příjemné dežaví a následné novinky budou vždy jen pozitivní.

První vločka

22. února 2014 v 17:11 | najda |  Úvahy, věda a tak
21. 2. 2014

Téma týdne 38:

Vzhledem k neopakovatelnosti vloček je vlastně každá z nich ta první. Každá je jiná, neopakovatelná, unikátní. Po letních vedrech se zpravidla na první vločky těším. Především tehdy, když po letních vedrech nastoupí sychravý a nevlídný podzim, který sice nejdříve obarví přírodu tisíci barev, což ve spojení se sluncem nevypadá zase tak špatně. Ale těch dní, kdy nastane babí léto a příroda vybarvená podzimem je zalita sluníčkem, zase tolik není. Spíše nás podzim obšťastní sychravým, šedivým nevlídným počasím. Všechno zhnědne a zešedne, vrhnou se na nás podzimní deprese. Pak je pro nás krásná bílá vločka úplným balzámem na duši. Když se k té první přidá další a další, až pokryjí celou krajinu bílým závojem, je to sice zdánlivě jednotvárné, ale alespoň s v prvních týdnech je to velice osvěžující.
Měl jsem možnost vidět pár vydařených fotek sněhových vloček. Je to jedna velká nádhera. Skutečně nenajdete dvě, které by byly stejné, dokonce si zpravidla nejsou ani podobné. Pro jejich zachycení je potřebná odpovídající výbava. Někteří fotografové si pomůcky upravují doma. Výsledný přístroj vypadá dost monstrózně, ale podstatný je výsledek. Pokud splní náhradní pomůcky a izolepa svoji funkci, a výsledné fotografie jsou kvalitní, pak je to v pořádku. Originální vybavení pro tyto účely zcela jistě existuje, ale jeho cena není pro většinu fotografických nadšenců amatérů zrovna přijatelná a dostupná.
Je až skoro škoda, že se první vločky po dopadu na zem zpravidla rozpouštějí. Nenávratně tak mizí jejich tvář z povrchu světa, bez naděje, že se bude někdy opakovat. Kdybychom nad tím měli takto přemýšlet, musíme opět propadnout velké depresi. Když něco nádherného mizí a končí, je to vždycky smutné. Kdyby mohly tající vločky vzdychat, bylo by první sněžení dosti strašidelné, plné bolestných vzdechů. Kdyby mohly vločky jásat, byla by první sněhová pokrývka plná jásání, a připomínala by spíše nějakou radostnou demonstraci, divadelní komedii, či náměstí slavící vítězné tažení na olympiádě. Když se vločky spojí, utvoří souvislou pokrývku a přinesou krajině hebkou bílou peřinu. Ta je ale v dnešní době bílá vždy jenom několik dní, než na ni nasedá prach a popel, než ji lidé odhrnou, či posypou, než ji poznamená první obleva. První sníh zpravidla dlouho nevydrží, ale přinese plno starostí, protože si celá příroda od minulé zimy odvykla na sníh, lidé si odvykli a objevují se první problémy.
Když se na horách spojí kvanta vloček a vytvoří souvislou peřinu, vyžene to lidi na svahy s lyžemi a prkny. Začnou zimní radovánky, začnou se pořádat zimní sporty a my zase držíme palce úplně jiným sportovcům, využívajícím ke svému koníčku právě přítomnost sněhu. Třeba letos nám to zpestřily i olympijské hry. A to nám letos vločky moc příznivě nakloněny nejsou. Je to paradox, ale jsou lokality, které běžně sníh neznají, a je ho tam letos tolik, že si s ním nevědí rady, a tam, kde bychom ho čekali, není skoro žádný. Ani v Soči na olympijských hrách ho není zrovna nadbytek. Ještě jsem neviděl, aby na stadionu probíhaly zimní hry a venku se na pláži slunili lidé a koupali se v moři. Naštěstí Kavkazské kopce jsou vysoké a venkovní sportoviště jsou vcelku dobře zasněžena, i když asi i tady letos tomu sněhu pomohla sněhová děla.
Umíme si vytvořit vlastní vločky. Nejsou ale zdaleka tak krásné jako ty, které vytvoří sama příroda bez naší pomoci. Technické vločky jsou pro mě trochu neosobní. Jsou jiné. Kdo nezažil rozdíl mezi přírodním a technickým sněhem, ten to asi nepochopí.
Některá místa nemají s vločkami problém. Mají jich akorát. Jinde jich je tolik, co obvykle, což ale neznamená, že nemohou způsobovat problémy. Příliš mnoho vloček tvoří sněhovou pokrývku. Příliš silná sněhová pokrývka může dělat problémy. Třeba střechám příliš velká vrstva sněhu moc dobře nedělá, a i v našich krajích se už nejednou stalo, že střechy tuto zátěž neunesly. Na svazích pak střídající se vrstvy sněhu mohou způsobit nestabilitu. Když po prvním sněhu přijde krásné období, sníh si sedne, ztuhne, pak jej sluníčko na povrchu rozpustí a zima opět zmrazí, na to napadne nový prašan a na problémy je při častějším střídání těchto vrstev zaděláno. Prašan na zledovatělé vrstvě prostě držet nebude. Snad jenom na rovině. Ale na svahu se časem uvolní a rozhodne se sjet si kopeček dolů do doliny. Pak teprve si uvědomíme, kolik těch vloček vlastně napadlo, a jaká masa sněhu vlastně na kopcích leží. Utržená lavina je nezastavitelný živel. To, co během několika minut přemístí, musíme s naší technikou přemisťovat řadu týdnů. A nepřemisťuje se jenom sníh. Bere s sebou stromy, kameny, stavení, a pokud nedávají pozor, tak i lidi. Krásné vločky se změní v bílé peklo, ze kterého není snadné se vyhrabat. Zpravidla to nejde bez cizí pomoci. Stejně hrůzostrašně vypadají horské bouře a vánice. Ne nadarmo se tomu říká bílá tma. Mlha je v pohodě. Při tomto řádění navíc zpravidla fouká sníh a ten společně s vločkami zasype cokoliv, co by nám mohlo pomoci v orientaci v terénu. I když známe okolí jako své boty, není nám to v tomto počasí nic platné, a malé bezmocné vločky se stanou bezcitnými vrahy. Mnohdy kromě cesty a stop zasypou i nás, takže nás nakonec najdou až po jarní oblevě a to je sakra pozdě. Je to příklad toho, jak mocní mohou být ti malí a zdánlivě neškodní, když se spojí a vytvoří jednolitou masu. Vlastně by se to dalo nazvat podobenstvím o sněhových vločkách. Každý z nás je vlastně jenom taková malá bezmocná a jedinečná sněhová vločka, ale když se spojíme a jdeme všichni v jednom šiku, dokážeme vytvořit pořádnou lavinu, která smete kde co, co se jí postaví do cesty. Ale tohle podobenství už jsem popisoval vloni na podzim v jiné úvaze.
Vločky jsou nádherné a jedinečné.

Přátelé

21. února 2014 v 17:07 | najda |  Úvahy, věda a tak
21. 2. 2014


Téma týdne 37:

Kdysi dávno jsem uvažoval nad rozdílem mezi pojmem přítel a kamarád. Je to jenom o pocitu, jaký z toho máme. Pro někoho to může být synonymické, jiný v tom pociťuje podstatný rozdíl. Já mám spíše pocit určité rozdílnosti. Kamarád je někdo, s kým máte řadu společných zájmů. Můžete spolu jezdit třeba na dovolené a podobně, ale asi se nebudete pravidelně navštěvovat, a trávit spolu víc času, než zaberou navyklé rituály. Prostě si s kamarády rádi posedíte, pokecáte, prožijete spoustu legrace a zajímavých chvil, ale nijak se nepídíte po vzájemném soukromí. Z určitého pohledu je to skoro nejlepší varianta.
Pokud jde o přátele, mám z toho více osobnější pocit. Přátelé už se navzájem mnohem více svěřují. Navštěvují se a probírají i osobní témata, vidí di mnohem více do talíře. Je tudíž i větší riziko, že když se s přáteli rozkmotříte, mohou z nich být nebezpeční nepřátelé, neboť znají spoustu intimních informací, které mohou použít proti vám. Nemyslím, že by si člověk neměl kolem sebe držet přátele, ale asi by si z nich neměl dělat nepřátele.
Rozdíl je také v tom, že když se s kamarádem neuvidíte několik let, nepřestanete být kamarády. Tento vztah nevyžaduje pravidelnost, či nějaké dokazování. Oproti tomu přátelé, když se jim několik dní neohlásíte, začnou vás shánět a pídit se po tom co s vámi je. Tedy alespoň ti dobří to dělají ze strachu o vás. Ti kašírovaní to dělají ze zištnosti, a ti špatní se urazí, že jste neměli ani tolik slušnosti, abyste se jim ozvali.
Skutečný přítel informace nevyžaduje. Čeká, až mu je poskytnete sami, budete-li chtít, protože ví, že ani on nemusí vědět všechno, a už vůbec to nemusí vědět první. Je mu jasné, že pokud je to důležité, nebo nějak podstatné, časem mu to stejně řeknete. Přítel, který se cítí uražen tím, že jste mu něco neoznámili jako prvnímu, se chová jako malé dítě. Správný přítel respektuje autonomii a svobodu vašeho rozhodnutí, totéž ostatně očekává od vás. To že mu řeknete nějaké osobní informace neznamená automaticky, že on vám na oplátku řekne totéž o sobě. Každopádně se ale předpokládá, že i on bude moci sdělit vám, co ho tíží, a že o tom vzájemně zachováte mlčenlivost. Co se říká mezi přáteli, není často určeno nikomu třetímu. Pokud byste to chtěli ventilovat veřejně, asi byste to napsali do novin, nebo nechali vyhlásit rozhlasem.
Někdo umí být přítelem, jiný toho umění není schopen. Je to někdy dáno i tím, jak si lidé navzájem sednou. Měl jsem na vysoké škole přítelkyni. A to v tom výše uvedeném smyslu slova. Jako ženská se mi vůbec nelíbila. Dokonce, když jsem ji viděl poprvé, byl jsem zděšen tím, co to mezi nás zavítalo. Paradoxně se z nás stali nejlepší přátelé. Čtyři roky vysokoškolského života jsme si užívali, včetně nechápavých pohledů spolužáků, kteří měli pocit, že spolu chodíme, což nebyla pravda. Tím bychom to přátelství pokazili. Přátelství může jednoznačně vzniknout i mezi jedinci různého pohlaví. Není to jenom jednodruhová výsada. My jsme si sedli lidsky. Měli jsme vnitřní vazbu, takže jsme kolikrát nemuseli nic říct, a věděli jsme, co ten druhý řekne, nebo udělá. Protože byla skutečně odlišná od ostatních dívek v ročníku, dělal jsem si z ní často legraci. Zajímavé bylo, že i když jsem jí kolikrát řekl věci velice neuctivé, vždycky jsme se tomu zasmáli a ona mi to oplácela úplně stejně. Jednou se odvážil jí podobnou, byť mnohem mírnější impertinenci, říct jeden spolužák. Co si pak vyslechl, to nelze sdělit papíru. Tolik vyjmenovaných slov ani neznám.
Dodnes si občas napíšeme, nebo zavoláme, a vůbec nám nevadí, že se několik let nevidíme. I když se pak náhodou potkáme, legrace je pořád stejná. To je podle mě skutečné přátelství. Byl jsem třeba první, komu řekla, že má kluka a že je s ním těhotná. Všichni mysleli, že to máme spolu. Pro nás to byla legrace. Bavili jsme se neznalostí těch ostatních. Pak se vdala, skončili jsme školu a pár let jsme se neviděli. Když jsem s ní po pár letech a zlepšení komunikačních technologií, opět mluvil, byl jsem asi první, komu řekla, že je svému muži nevěrná a bude se rozvádět. Nechtěl jsem to po ní, přesto mi to řekla. Nikomu jsem to neřekl, tedy alespoň ne v době, kdy to mělo jako informace určitou cenu a váhu. Dnes je to přežitá věc, která již není otázkou utajení. A kdyby mi to neřekla, tak bych se na ni taky nezlobil. V tom je kouzlo přátelství, že se dozvíte věci první, aniž to vyžadujete, a na druhé straně vás neuráží, když se to první nedozvíte, neboť je to otázkou autonomního a svobodného rozhodnutí vašeho přítele.
Vždycky jsem se více kamarádil a přátelil s holkama. Byly totiž myšlenkově někde jinde, než kluci. S těmi jsem si často neměl o čem vykládat. Ale hokej a fotbal jsme si zahráli s klukama líp, to holkám moc nešlo. Problém byl v tom, že kluci mají mnohdy velice odlišné zájmy. Ty se začínají sjednocovat až lety. V dospělosti zase najdete společnou řeč spíš s chlapama. Ženy zajímá rodina, vaření, romantické filmy a přihlouplé telenovely. Chlapi zase řeší auta, sport a ryby, nebo jiná podobná témata. Ale v této rovině je to otázka kamarádství, nikoliv přátelství. Prostě si kamarádsky pokecáte o tom, jak to ti naši blbci hráli, jaký je ten trenér kretén, co vám opravili na autě a kolik jste o víkendu ulovili ryb, nebo jiné havěti. Z tohoto pohledu už najdete více společných témat k debatě s příslušníky téhož pohlaví. Při rozhovoru muže se ženou mě občas přepadá pocit, že přesto, že oba mluví stejným jazykem, hovoří přesto zcela jinou řečí. V konečném efektu je pak jedno, že jsou partneři zcela jiné národnosti a hovoří rozdílnými jazyky, protože výsledný efekt je stejný. Nerozumí si. V této otázce nasadím chápavý výraz, pokud se hovoří o registrovaných partnerech. Chápu je z pohledu komunikačního. Dvě ženy, či dva muži najdou lépe společnou řeč a společná témata. I když uznávám, že jsou jedinci, se kterými bych nevydržel ani minutu. V podstatě spolu dva lidé téhož pohlaví mohou v klidu existovat řadu let, bez sexuálního podtextu, neboť si jasně vymezí pravidla, rozdělí úkoly a snáze poznají, kdy je lepší se tomu druhému raději vyhnout. Ve smíšeném svazku to bývá často problém. Ale to už není o přátelství. I když popravdě, pokud dokáže být muž své ženě, a naopak, nejlepším přítelem, je to vždycky ku prospěchu jejich společného života. Pomůže vám to překonat krize v době, kdy se nedostává lásky. Ona láska mrška si vezme občas volno, a kdo nedokáže přepnout na přátelský program, má velký problém. Nejhorší je, když se partneři milují, ale v mezičasech, kdy má láska volno se nenávidí a jsou si zarytými nepřáteli, to je pak celkem soda.
No tak se snažme být si navzájem přáteli, nebo alespoň kamarády. Tam, kde to není možné si alespoň navzájem neškoďme a tolerujme se, neboť to, že někdo nemůže být náš přítel, neboť je diametrálně mimo naše obzory neznamená, že není přítelem někoho jiného, třeba právě přítelem našeho přítele, což se nevylučuje. Přátelé našich přátel, nemusí být nutně i našimi přáteli. Kolikrát se divíme, jak s nimi náš přítel může vůbec komunikovat, a oni si přitom bezvadně rozumí, což nás třeba docela míjí. Ale to už tak prostě je. Někteří lidé si sednou, jiní ne. Nedá se to lámat přes koleno. Někdy se to vyvine lety, a z dvou lidí, kteří se zpočátku nemuseli, se stanou výborní přátelé. Naopak by se nemělo stávat, že se s výborných přátel stanou nepřátelé na život a na smrt. To je spíše známka toho, že to přátelství, alespoň z jedné strany, nestálo za nic.

Dospělost

18. února 2014 v 17:02 | najda |  Úvahy, věda a tak
18. 2. 2014

Téma týdne 36:

Jsou lidé, kteří nikdy dospělí nebudou. Buď mají dětinské nápady, nebo se jako děti chovají, i když si myslí, že je to chování veskrze dospělé. U některých lidí jsme naopak rádi, že si neustále zachovávají určitou dětskou hravost. Třeba chlapi, ti nestárnou, doku si dokážou hrát. I když se jejich hračky s lety mění a vyvíjejí. Jako malým nám stačí autíčko, nebo plastová pistolka. Později pokročíme ke kolu, motocyklu a autu. Pokud v nás zůstane kus malého kluka, dokáže nás to zabavit na dlouhé hodiny. V řadě případů vede tato hravost k určité tvořivosti. Když se nám něco povede, máme z toho radost.
Teď přemýšlím, jestli se mám zamotat do složitých úvah o hravosti, představivosti a dětinskosti, nebo ne. Nerad bych se v tom ztratil a zasukoval tak, že bych se z toho nevysukoval. Každopádně je zcela jistě souběh všech faktorů zachovávajících v muži hravost předpokladem pro tvůrčí aktivitu. Když začne být chlap moc dospělý, přestane s ním být legrace, začne brát všechno strašně vážně a je to s ním k nevydržení. Pokud mají ženy pocit, že se jejich muž změnil, že býval jiný, měly by se zamyslet nad tím, jestli ho nepřinutili zbytečně brzo dospět. U mužů to nemusí být zrovna žádoucí. On jeden dospělý v rodině úplně stačí.
Ženy obecně dospívají dříve. Je to poznat už v pubertě. I když se u nich v první fázi dospělost projevuje většinou absolutní, odmítáním čehokoliv, co se jen vzdáleně podobá muži. Jsou tak nad věcí, že zařadí muže mezi čisté hormony. Paradoxní je, že kdykoliv jsem se setkal s dívkami podléhajícími dojmu, že muži jsou dobří jenom kvůli oplodnění, patřily mezi první, které došly naplnění tohoto paradoxu. Ony pak musejí rychle dospět, protože někdo se o všechny ty děti doma starat prostě musí. Někdo musí být ten hnusně zodpovědný. Po chlapovi to nechtějte. Ten se bude zajímat o sex, sport, auta, rybaření, myslivost, nebo cokoliv jiného, nezodpovědného, jenom aby se vyhnul jakémukoliv náznaku zodpovědnosti.
Když bude chodit do práce, není to projev zodpovědnosti, ale je to opět jenom jeho touha po tom, splnit si nějaké svoje sny. Starost o rodinu je jen druhotný efekt celého procesu. Ta se sveze tak nějak společně s těmi koníčky. Všimněte si, že každý chlap si chce prvoplánově koupit auto. Vysvětluje to tím, že se musí dopravovat do práce, že musíte něčím jezdit na nákupy a dovolené, musíte mít možnost nějak rychle dopravit děti k lékaři a podobně. Ve skutečnosti si ale plní sen. Žena totiž často do výběru auta může zasáhnout jenom do té míry, že ji muž nechá se skřípěním zubů vybrat barvu. Do zbytku si mluvit nenechá, protože jeho polovička do technických věcí přece vůbec nevidí. Takže si plní svůj sen.
Nebo se rozhodne postavit dům. Ospravedlňuje to tím, aby měla rodina kde bydlet. Primární zájem ale je, splnit si svůj sen. Každý muž přece musí zplodit syna, zasadit strom a postavit dům. Žena se otázek výstavby začne účastnit až v momentě, kdy je potřeba vymalovat, vybrat design podlahy, nebo barvu fasády a pak je jí umožněno byt zařídit, ale výhradně nábytkem. To ostatní je opět výsadou muže. Ten si vybere televizi, hudební sestavu, dost často kecá i do vybavení spotřebičů v kuchyni. Tady je výhoda, že ty patří do kategorie, které zpravidla zase muž nerozumí, takže je zde možno hledat prostory ke kompromisům. Zajímavé je, že zatímco muž nekoupí televizi z bazaru, nebo od značky, kterou neuznává. Pokud jde o vybavení kuchyně, bude zpravidla souhlasit i s nákupem levných spotřebičů s tím, že je to jenom na vaření, tak to stačí. Kdyby totéž řekla žena o hudební aparatuře, vyslechne si přednášku o nesmyslnosti jejího tvrzení a o tom, jak je důležité mít kvalitní sestavu, aby byl kvalitní poslech oblíbené hudby. Přičemž za oblíbenou hudbu zpravidla nepovažuje totéž, co jeho žena, pokud se tedy zrovna neseznámili na koncertě Kabátů. Mezi kvalitní hudbu však v žádném případě nezařadí Evu a Vaška. Ty si může žena pustit klidně na starém dvojčeti z minulého století, to je pro tento styl naprosto postačující, i když už není hudbě v reproduktorech moc rozumět.
Dokud si mužové dokážou hrát, jsou velice plodní a tvořiví. Mají nápady a sny, a to je dobře, protože nás to posouvá dopředu. Uznávám, že ne každý muž to splňuje, a ne každý muž má ty správné nápady. Ale problém je v tom, že musí být vytvořena kvantita, aby se podařilo nalézt kvalitu. Zatím neumíme odhadnout, kdo bude tou kvalitou, a kdo jenom kvantitou. Hodně to záleží také na ženách. Pokud u nich muži nenaleznou pro svoje nápady pochopení, může se stát, že někdy tu kvalitu prostě nenajdeme, a to jenom proto, že bude zašlapána do země nechápající ženou. Na druhé straně zase příliš chápající žena může způsobit zaplevelení okolí kvantitou bez kvality, což taky není příliš žádoucí.
Pokrok je tvořen metodou - pokus, omyl. Jinak to ani nejde. Pokusy i omyly jsou kvantitativní faktory, jejichž působením vzniká pokrok, který je kvalitativním výstupem kvantitativního podhoubí. Na tisíc naprosto blbých a stupidních nápadů připadne sotva jeden, který má smysl. Kvantita je většinou v tomto směru kvadratická, její množství roste exponenciálně. Kvalita přibývá mnohem pomaleji. Až někde v řádu milionu blbých nápadů objevíme jeden geniální, a musíme přidat spoustu dalších nul, aby nás další nápad posunul vpřed nějakým výrazným způsobem.
Máte pocit, že blbých nápadů ubývá, a těch geniálních přibývá? Je to jenom dojem. Je potřeba si uvědomit, že přibývá i lidí. O moudrého člověka i dnes člověk celé dny nezakopne, zato blbce, jakoby shazovali. Aniž si to uvědomujeme, narůstá kvantita a tím pádem narůstá i pocit vyšší kvality. Pokud nás za pár let nebude šest miliard, ale dvanáct, naroste kvantita do neměřitelných rozměrů, ale kvalita se pouze zdvojnásobí. I to však může znamenat, že se lidstvo posune kupředu o takový kus, o jakém se nám ještě včera ani nesnilo. To ale nesmíme tak brzy dospívat. Jakmile dospějeme, vyčerpá se náš potenciál a my přestaneme být konstruktivní, odvážní, kreativní, přestaneme snít a začneme jenom užívat plodů jiných a budeme se chovat šíleně zodpovědně. Nechme odpovědnost ženám a neproduktivním vedoucím, kteří jsou vedoucími proto, že už se vyčerpali a jsou zodpovědní. On to ani nikdo jiný nemůže dělat. Není nic horšího, než nezodpovědný vedoucí. To vede k anarchii. Vlastně mi z toho vyplývá, že ideálními vedoucími jsou ženy, protože jsou mnohem dříve dospělé. Ale nemyslete si proboha, že tím tvrdím, že ženy nedokážou být kreativní, hravé a odvážné. Jenom se jejich kreativita zaměřuje někam jinam. Dokážou však i přitom fungovat dospěle, což muž neumí. Musel by zvládnout dvě věci, které jsou vzájemně v naprostém rozporu. Musel by být dítětem a zároveň dospělým, což nejde.
Když jsem byl ještě malý kluk, chtěl jsem být dospělý. Dneska jsem ve věku, kdy bych měl být dospělý a jsem rád, že to ještě není tak úplně pravda, že ještě dokážu být občas ten malý kluk, i když se to projevuje jenom tím, že bych si strašně rád slepil nějaký papírový model, nebo nějaký jiný. Že se rád chodím dívat na soutěže leteckých modelářů, že rád chodím na ryby, hraju na kytaru, píšu, a když přede mě položíte autodráhu, asi u ní budu sedět jako malý kluk. Taky strašně rád něco kutím na zahradě, miluji hračky typu zahradní sekačky a auta. Ale stejně rád zalehnu k televizi a budu se dívat do omrzení na sport, nebo dokumenty. A to ani nevíte, jakou radost mi udělá, když mi někdo koupí rozebraný nábytek, který můžu skládat a lepit dohromady. Ideální je, když je to pokaždé jiný kus, aby se z toho nestala mechanická záležitost. Tady vezmu, sem strčím, sem bouchnu, tady kápnu lepidlo a znovu… to by mě dlouho nebavilo. Jeden rozdíl tady oproti skutečným dětem je. Zatímco děti zpravidla ignorují návody, já je hltám jako bestseller. Dospěl jsem minimálně v tom, že chápu nutnost čtení návodů a manuálů. Dokonce mě to baví. Na nový manuál se těším někdy skoro víc, než na vlastní přístroj, či věc. Ono nakonec, když si kupujete už desátou rychlovarnou konvici, není na ní nic moc neznámého. Jenom ten návod, to je počteníčko. Tam se dozvíte věci, které můžou napadnout jen nedospělého, či idiota. Proč myslíte, že je v návodu na mikrovlnou troubu napsáno, že se v ní nesmí sušit zvířata? Je to proto, že to už někdo vyzkoušel. Projev dětinské naivity. Předvídatelný především u starých lidí. Paradoxem dospělosti je to, že na jejím sklonku se začneme opět vracet do dětství. Bohužel však pouze v otázkách naivity, důvěřivosti a nepoučitelnosti. Vytrácí se kreativita, konstruktivnost. Někdy i odvaha, jindy jí ale naopak přibyde. Otázkou je nakolik se jedná o odvahu, a nakolik o totální nezodpovědnost a prostý hazard. Zde jsou jakékoliv zbytky konstruktivní dětinskosti opravdu zřídkavé, a objevují se pouze u těch jedinců, kteří si je dokázali úspěšně pěstovat celý život. Snažme se to v sobě pěstovat a být co nejdéle konstruktivními, kreativními, ovšem přiměřeně zodpovědnými dětmi.

Halloween

13. února 2014 v 16:50 | najda |  Úvahy, věda a tak
13. 2. 2014

Téma týdne 35:

Už delší dobu marně přemýšlím, co k tématu Halloween napsat. Ne, že bych nevěděl, co to je. Nepatří to k tématům, která bych si musel vyhledávat na netu. Ale jen tak pro inspiraci jsem si přece jenom některé informace ověřil. Tedy především tu, že je to svátek slavený v období našich dušiček, ale téměř výhradně v anglicky mluvících zemích. Název je zkrácením anglické verze názvu - svátek všech svatých. K nám se z tohoto svátku dostaly především vydlabané dýně do podoby různých obličejů, uvnitř nichž hoří svíčka. Pro noční hodiny je to zajímavá dekorace, byť trochu děsivá.
Většina z nás kromě těchto dýní, přesto zůstává u tradiční oslavy dušiček. Nemusíme nutně podléhat všemu, co je sem importováno zvenčí, potažmo z Ameriky. Máme svoje krásné tradice a netřeba je opouštět. My si to blbnutí vynahradíme o Masopustu. Tento svátek snad svým projevem připomíná Halloweenové řádění asi nejvíce. Což mi navozuje určitou možnost, že se tímto svátkem možná Halloween nakonec inspiroval. Nebylo to v historii asi nic neobvyklého, když jedna kultura převzala od druhé nějaké zvyky, nebo nápady a přetvořila si je po svém. Nakonec to pro jakoukoliv kulturu může být i přínosné a rozvíjející, když se inspiruje zvyky svých sousedů.
V historii se u nás držela řada dalších zvyků, které se mnohdy postupně vytratily. Alespoň v některých oblastech. V jiných se i tyto zvyky dodržují dodnes. Třeba u nás máme posvícení v polovině října. Není kolem toho moc povyku. Řadu kdysi běžných tradic jsme už vypustili, takže nám zbylo jenom chození po vsi a večerní zábava. Žádné kroje, žádné předávání klíčů, žádní koně, žádné stavění máje, ani alegorické vozy. Na jiných místech zase toto všechno dodržují, včetně krojované zábavy. Problém je, že v řadě lokalit se krojová tradice dodržuje, v jiných zanikla. Zanikla zpravidla proto, že zde nezůstalo prakticky žádné původní obyvatelstvo, které by tradice udrželo. Je to problém řady obcí z bývalých Sudet, kde do konce války byla většina obyvatel německé národnosti, a po válce tam zbylo několik málo místních Čechů, kteří stejně nakonec přesídlili jinam. Ti, co sem přišli nově, o původních tradicích nevěděli nic, a tak se během let pokoušeli oživit alespoň to málo, co zjistili od pamětníků a z kronik.
Pokoušeli jsme se třeba obnovit tradici Velikonoční zábavy. Dlouho nám to nevydrželo. Po několika letech jsme s tím přestali, neboť nakonec nepřišli ani členové spolku, natož někdo další. Při posledním pokusu byla dokonce kapela s obsluhou restaurace v přesile nad účastníky. Stejně dopadl i konkurenční spolek, který se pokusil obnovit tradici Masopustu. Rej masek po vsi probíhal každoročně. Dětský maškarní bál je rovněž dlouhodobě úspěšný, ale večerní zábava se řadu let nekonala pro malý zájem. Pak ji opět po letech vyzkoušeli. Dopadla vcelku dobře. Ovšem v dalším roce se návštěvnost dostala tam, kde byla předtím, takže na zábavu nebyl potřeba velký sál, ale stačil malý salonek.
Udržovat tradice není žádný med. Především ty, kde si lidé musí tu a tam něco zaplatit. Pokud jim však nabídnete akci, kde mají vše zdarma, tak návštěvnost překoná představy a kapacity zvoleného sálu. Moc se lidem nedivím. V době, kdy jim jsou peníze z kapes vytrvale vysávány státním aparátem, se jim nechce vynakládat další prostředky na podporu nějakých místních spolků, byť se snaží. To si raději zajedou na dovolenou, nebo si koupí něco užitečného do domácnosti.
Řešením asi bude, dávkovat lidem tradice jako šafrán. Možná budeme mít úspěch s tím, když se některé akce budou pořádat s větším časovým odstupem. Třeba Masopustní merenda jednou za čtyři roky. Lidé nebudou přesyceni, a ve větších rozestupech jsou snáze schopni podobné akce vstřebat.
Problém pořadatelů je i v tom, že se kolem zajišťování akcí motají stále jedni a titíž pořadatelé, protože ostatní nemají zájem se na čemkoliv podílet, přestože jsou členy pořádajícího spolku. Nakonec nejenže se na pořádání nepodílejí, nakonec na akci ani nepřijdou. Někteří s výmluvou, že oni hlasovali proti jejímu pořádání, tak proč by na ni chodili. Když se pak podíváte na staré fotky z dob dávno minulých zjistíte, že se jich vždy účastnili občané napříč věkovým spektrem. V sále byly staré babičky a dědové, jejich děti, vnuci i pravnuci. Zpravidla se tam sešla celá vesnice, bez ohledu na věk, národnost a vyznání. Je pravdou, že často spory dochucené alkoholem končili vybílením hospody, ale to patřilo tak nějak ke koloritu takovýchto akcí.
Dnes se v sále sejde partička štamgastů, k nim se přidá pár pořadatelů, přizvou si k tomu svoje protějšky a pár kamarádů. Prakticky 70% lidí ze vsi nepřijde.
Nejkrásnější akce jsou ty, které vzniknou spontánně. Halloween asi patří mezi takovéto akce. Koneckonců i my stejně všichni jdeme na dušičky rozžnout svíčky na hroby svých předků, příbuzných a známých. Všichni si kupujeme vánoční stromek a slavíme Vánoce. Všichni kupujeme dětem něco dobrého k Mikuláši nebo na Velikonoce. Všichni slavíme Silvestra. To jsou ale hromadné svátky, byť jsou tradiční. I když si pokaždé říkáme, že to letos nebudeme přehánět, nakonec nám to nedá, a snažíme se si tyto svátky opět užít a mít radost z toho, že naši blízcí mají radost.
Bohužel se to nedá říct o regionálních tradicích. Fungují tam, kde je dostatek nadšenců ochotných je udržovat, ať to stojí, co to stojí. Jinde už prakticky žádné nejsou, neboť nadšenců není nikdy dost a někde jich není ani málo. Vždycky narážíme na nechuť, pesimismus, lenost, odevzdanost a rezignovanost. Proč to vlastně dělat, když tam stejně nikdo nepřijde. Ale mám přece jenom optimistickou informaci na závěr. Tu a tam se zadaří nastartovat nějakou novou tradici a ona zabere a zafunguje. Třeba u nás se již několik let pořádá přechod lávky přes rybník, a stále je návštěvníků dost. Možná, že je to dáno i tím, že se koná v létě, kdy je přece jenom okurková sezona. Možná na to má vliv fakt, že akci finančně podporuje obec. Což je ovšem dobře. Kdo jiný by měl podpořit aktivitu občanů, než právě obecní úřad. Kam jinam by se měli pořadatelé o pomoc a podporu, než k obecním zastupitelům. Jen tak se nám podaří tradice udržet při životě, staré tradice křícit a nové zakládat.

Fantasy

12. února 2014 v 17:04 | najda |  Úvahy, věda a tak
11. 2. 2014

Téma týdne 34:

Každý z nás má spoustu fantazie. Problém je, že ne každý dokáže svoje fantazie zformulovat a přetavit ve smysluplné dílo. Ti kdo to dokážou, stanou se pak autory, a některým z nich se poštěstí, že jsou jejich díla dále tavena a přetavena například ve filmy s fantasy tématikou.
Fantazírovat se dá o ledasčem. Někdo fantazíruje o ženských. To tedy není zrovna moc fantasy, to je mnohdy spíše porno, ale když se to trochu upraví, vznikne z toho celkem zajímavé dílko, jako třeba kdysi v Polsku, když natočili Sexmisi. Vlastně to bylo velice sexy a přitom i fantasy. Jde jen o to, vhodně to skloubit, aby to ve výsledku nikoho nepohoršovalo. Ovšem faktem je, že by se z toho dalo natočit i slušné porno fantasy a jistě by si to svoje fanoušky taky našlo.
Chlapi někdy fantazírují o sportu. Dokážou se vcítit do rolí slavných pilotů formulí, nebo úspěšných hokejistů či fotbalistů, jak je ctěná libost. To sice moc fantasy není, pokud zrovna nevymyslíte nějakou formuli, která se vznáší ve vzduchu. Podobné sny zakomponoval autor třeba do kultovních Hvězdných válek. Ostatně tam se objevilo mnoho chlapských fantazií. Třeba jenom objevování vesmíru a ovládání vesmírných lodí a stíhaček. To jsou sny mnoha chlapců a mužů, než zjistí, že by jim asi bylo v tak rychle letícím stroji poněkud nevolno. Ale při snění tohle nikdy neřešíme. Já osobně to řeším až v případě, že jsem konfrontován s různými fantasy atrakcemi na vinobraní.
V tomto fantasy seriálu se rovněž objevují další fantastické sny mnoha mužů. Třeba být rytířem. Vzhledem k tomu, že být rytířem ve středověku už asi nestihneme, nezbývá nám, než vymyslet nějaké moderní rytíře budoucnosti. Také je vybavíme vhodnými schopnostmi a zbraněmi. Tedy prvoplánově tím vybavíme sebe, protože to jsou naše sny.
Kolik takových snů sní chlapci i chlapy každý den. Kdyby se to někomu podařilo všechno sepsat, mohli bychom natáčet fantasy filmy s kladnými i zápornými hrdiny, jak na běžícím pásu. Asi bychom se divili, co všechno dokážeme vymyslet. Ale ono to vypadá, jako by ženy nesnily. To je omyl. Ženy sní. Jenomže jejich sny jsou zpravidla spíše romantické, než fantasy. Snad možná nějaká fantasy romantika? Popravdě třeba ve Hvězdných válkách bylo té fantasy romantiky celkem dost. Autoři se asi zeptali i žen na jejich fantasy sny, a udělali dobře. Musí to být vyvážené. Jestli něco nemusím, tak holou romantiku. To je poněkud iracionální, a je to ještě mnohem více fantasy, než to nejfantastičtější fantasy.
Ony i některé historické filmy jsou poněkud fantasy. Hlavně pokud se hrdinové nějak záhadně přesouvají v čase, či prostoru, nebo ovládají umění a schopnosti, které by asi ovládat neměli. Nebo se ve filmu vyskytují hodně nadpřirozené síly a schopnosti. Ale popravdě, takové filmy mám rád. Třeba Piráty s Karibiku jsem viděl hned několikrát. Tam se to nepravděpodobnými ději a fantaskními událostmi jenom hemží a to je dobře. Tenhle druh pohádek mám rád.
Zajímavé je, že nejvíce fantasy se skutečně motá kolem vesmíru a cestování časem. Jsou to velice vděčná témata, především proto, že na spoustu otázek, které se toho týkají neumíme dodnes spolehlivě odpovědět, a tak to dráždí naši fantazii. Kolikrát si říkám, jestli nám právě toto fantazírování nemá napovědět správné odpovědi na podobné otázky. Jestli ve fantaziích tvůrců těchto filmů nejsou stopy pravdy. Jestli nám prostřednictvím myšlenek těch, kterým říkáme fantasté, nesdělují jiné civilizace svoje myšlenky a vzkazy. Nakonec by to byl velice efektivní způsob přenosu dat. A možná i mnohem rychlejší, než rádiové vlny, nebo vlny světelné. Co když naše radarové stanice vycházejí z mylného předpokladu, že nám budou cizí civilizace posílat signály zdlouhavými a nespolehlivými rádiovými signály? Počítám, že už jsou o něco dál, a že k přenosu dat můžou klidně používat přenos myšlenek. Lidí citlivých na příjem těchto dat je na světě určitě dost, jenom je asi neposloucháme, nebo je považujeme za blázny.
Fantazie je hnacím motorem pokroku. Bez fantastů bychom nebyli tam, kde jsme. Kdyby někdo nefantazíroval, asi bychom nelétali v letadlech, ani do vesmíru, neměli bychom televizi o počítačích ani nemluvě. Všechno, co máme je výsledkem snu některých lidí. Jsou jedinci, kteří sní, a pak musí být jiní, kteří se rozhodnou tyto sny realizovat. Někteří to třeba nezvládají technicky, tak o těch fantaziích alespoň natočí film. I když i to chce hodně fantazie a vynalézavosti. Jiní se rozhodnou to realizovat tak říkajíc in natura. Sednou si a počítají a rýsují, doku problém nevyřeší a neposunou nás do dalšího fantasy levelu. Kdyby nám někdo před třiceti roky řekl, že budeme mít doma LCD, plazmovou či LED televizi s úplně placatou obrazovkou, nebo počítač, který se vleze do kapsy, telefon, se kterým se dovoláte prakticky odkudkoliv a kamkoliv, asi bychom se mu vysmáli. My vlastně žijeme v takovém fantasy, jenom to někteří poněkud nezvládají a nestíhají. Mnoho vědců a historiků je s fantazií na štíru. Vůbec si nedokážou představit, že by některé věci v minulosti mohly být jinak. Nedokážou si představit, že by jejich teorie mohly být rozmetány na prach. Přímo se toho děsí, a brání se všem myšlenkám, které by je ale paradoxně mohly posunout dál. Asi se nedívají na fantasy, nečetli Verneovky, nechápou daVinciho. Za vším, co nelze dokázat, nebo nedokáží vysvětlit vidí buď podvod, nebo to rovnou prohlásí za nesmysl a výplod choré mysli. Ale co když tu chorou mysl mají právě oni? A co když snílkovství je právě to, co tlačí celý svět kupředu?
Mnohokrát v životě jsem slyšel větu - to je fantazie. Mnohdy se to týkalo celkem obyčejných věcí. Třeba nádherného východu, či západu slunce, nebo polární záře, či čehokoliv jiného, docela obyčejného.
Často nám jako fantasie můžou připadat právě ty nejobyčejnější věci, a mnoho neřešitelného má nakonec velice jednoduché řešení, které máme celou dobu přímo před očima, jenom to nevidíme, nebo ani nechceme vidět. Asi to tak bude i s mnohými fantasy věcmi. Nakonec zjistíme, že řešení cestování časem je prosté, stejně jako přesun do dalekého vesmíru. Tak ať to našim snílkům netrvá moc dlouho.

Hřbitov

11. února 2014 v 16:54 | najda |  Úvahy, věda a tak
11. 2. 2014

Téma týdne 33:

Další ponuré téma. Zajímalo by mě, kdo to vymýšlí. Velice často se mu zadaří nakumulovat za sebe témata, která si jsou velice podobná. Ať už obsahově, nebo jinak. I když téma hřbitov zní poněkud morbidně, je to nedílná součást našeho života, pro jiné již jen života po životě. Místo setkávání se s našimi předky. Mnohdy i jediné místo, kde se můžeme přiblížit k některým lidem jen na pár kroků. Komu z nás se podaří za života stát pár kroků od prezidenta, nebo nějakého slavného vědce či umělce. Tady máme možnost se přiblížit i k lidem, kteří obývali tato místa dávno před námi. Hned si uvědomíme, že vůbec nezáleží na společenském postavení, schopnostech, nebo bohatství. Nakonec se všichni sejdeme na vcelku malé ploše, a budeme sdílet prakticky totožné podmínky. Je vcelku jedno, jestli ve výsledku má někdo pompézní náhrobek, nebo jen dřevěný kříž. Dole jsme si všichni rovni.
Když jsme v naší obci zrekonstruovali hřbitov, pozvali jsme pana faráře, aby se zúčastnil jeho znovuotevření. Nemusel náš hřbitov znovu vysvěcovat, neboť nebyl od dob svého prvního vysvěcení znesvěcen, tak pronesl pouze pár moudrých slov a krátkou modlitbu. Připomněl nám, co je to vlastně hřbitov. Oficiální a zároveň nejstarší jméno křesťanského pohřebiště zní latinsky "coemeterium" které má řecký původ a znamená - místo spánku. Takže toto jméno hlásá víru ve zmrtvýchvstání. Podle staršího kodexu kanonického práva má uprostřed hřbitova stát velký kříž s obrazem Ukřižovaného, hřbitov má být uzavřen zdí nebo alespoň plotem, a zamykán.
Když se podíváme na originální název, zjistíme, že v mnoha jazycích je používán prakticky v původní podobě. Hřbitovy a pohřebiště znaly prakticky všechny kultury. Byť každá z nich pohřbívala jinak. Jedni pohřbívali pouze do země, jiní používali rakve, a mnohé kultury své mrtvé spalovali, a spalují, a na pohřebiště pak vysypávají pouze jejich popel, nebo jej tam ukládají v urnách. Jsou ovšem i kultury, které své mrtvé ukládají uvnitř svých osad, a dokonce je často navštěvují. Někde zase spoléhají na přírodu a nechávají mrtvé na pohřebních místech volně k dispozici přírodě. Natrefit na podobné místo je poněkud frustrující. Radost z podobných míst mají pouze výjimky, třeba Kůstka.
Některé nekultury však k pohřbívání používaly dosti drastické metody, jako třeba hromadné hroby. Někdy je možné určité metody pohřbívání považovat za neuctivé, pro jiné kultury je to naopak projev úcty. Napichování utnutých hlav na kůly býval ve středověku projev ponížení a výstrahy. U některých domorodých kmenů to však mohl být projev obdivu, když si něčí hlavu vystavili na posvátném místě. Je to prostě jenom otázka zvyklostí a tradic. Pro nás je projevem úcty splnění přání dotyčné osoby. Souběžně uznáváme jak pohřbení do země, tak pohřeb žehem. Mnozí z nás jistě slyšeli o spolku přátel žehu. Je to přesně ta skupina lidí, která upřednostňuje tuto metodu pohřbívání. Těžko posoudit, která varianta je správná. Zastánci obou se budou do krve dohadovat proč je která verze lepší. Ale je to věc rozhodnutí každého z nás, jakou formu nakonec upřednostní. Tak jak tak se nakonec všichni sejdeme na stejném místě. Jedni v dřevěné rakvi a druzí v kovové schránce uvnitř urny.
Spousta z nás má strach chodit na hřbitov po setmění. Vychází to většinou z pověr. Lidé si s mrtvými spojovali různá strašidla, kostlivce procházející se mezi hroby, a zpola rozpadlé Zombie ohrožující každého, kdo se v okolí vyskytne. Tu a tam se ve fantazii lidí objevil upír či nešťastná duše bloudící bez cíle po okolí. Většinou jsou to pohádky. Samozřejmě je ale hřbitov místem, kde může vlivem různých procesů pod zemí, spojených s hnitím a tlením, docházet k úniku plynů či nějakých látek, které můžou za ideálních podmínek způsobovat různé nevysvětlitelné jevy. Především pokud je vysoká vlhkost, mlha, svítí měsíc a podobně, může příroda přichystat různou podívanou a hru světel a stínů. Pokud se k tomu přidá i patřičná zvuková kulisa obstaraná nočními zvířaty, či větrem, může to opravdu působit děsivě a tísnivě.
V každém případě je ale prokázaným faktem, že pravděpodobnost, že nám ublíží někdo, kdo už je mrtvý je prakticky nulová. Naším problémem jsou spíš živí lidé. Tam je strach na místě.
A kdy nám můžou ublížit mrtví? No především při neopatrné manipulaci s ostatky, kdy můžeme třeba dostat otravu krve. Pokud jde o ostatky tlející, obsahují navíc řadu jedů, které jsou pro nás nebezpečné. Proto je v takovém případě lepší se ničeho nedotýkat. On nás z toho místa ostatně asi odežene nesnesitelný zápach, který nás má zřejmě ochránit před možným nebezpečím. Takže jsou případy, kdy nás skutečně i nepříjemný zápach může varovat před nebezpečím, ač existují i případy, kdy se rostliny, či živočichové odporným zápachem chrání před nepřáteli, ač pro ně nejsou nijak nebezpeční. Samostatným nebezpečím může být i klima v uzavřených kobkách, kde se můžou hromadit různé plyny a látky, které pak můžou vystavit objevitele riziku vdechnutí něčeho, co jeho organismus nebude schopen účinně odbourat. Na toto riziko doplatila řada objevitelů starých hrobek v Egyptě. Svým způsobem šlo tak trochu o kletbu faraonů, kteří o ní ovšem vůbec nevěděli.
Na závěr bych se chtěl zmínit o úctě k mrtvým. Pokaždé když jdu na hřbitov položit květiny na hroby svých předků, nebo se jdu rozloučit s někým, koho jsem znal, přemůže mně pocit úcty a pokory. Ať už ti lidé, kteří tam leží byli jací byli, byli to lidé. Ani my nejsme o nic lepší, natož horší. Každý z nich v životě udělal chyby, ale vykonal zcela jistě i mnoho dobrého. Nakonec tam skončíme všichni. I ti, kteří se z dlouhé chvíle, či jiných pohnutek, baví ničením náhrobků, či rozkrádáním všeho, co je na nich cenné. Neuvědomují si, že i oni tam jednou budou ležet.
Stejně jako většina ostatních obyčejných lidí jsem znechucen, když vidím, jak někdo dokáže poničit náhrobky a vybavení hřbitova. Zneuctít všechno to, co pozůstalí svým předkům, kamarádům a známým z úcty k nim přinášejí. Nepřeju nikomu nic zlého, ale za podobné činy by měli být jejich pachatelé po zásluze potrestáni. I když je nakonec zřejmě nepotrestá naše justice, najde si je jiná, vyšší spravedlnost. V to pevně věřím, a vím, že jim to příjemné nebude.
Mějme v úctě naše předky a místa, kde se po smrti zdržují, a kde se s nimi, byť pouze vnitřně setkáváme, a kde se s nimi i my jednou opět setkáme osobně. Tomu nikdo z nás neuteče, i kdyby se snažil sebevíc.

Podzim

10. února 2014 v 16:39 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 2. 2014

Téma týdne 32:

Uznává, že je to trochu divné psát o podzimu v polovině února. Ale já se s tím nějak poperu. Nakonec to nebyl první podzim, který jsem zažil, takže mám už pár zkušeností. Ono i to letošní únorové počasí připomíná všechno možné, jen ne zimu. Ten podzim by k tomu seděl mnohem víc.
S podzimem jsem měl dlouho spojené brambory pečené v popelu. Neznal jsem je jenom z obrázků Josefa Lady, ale i z reálu, neboť jsme měli velkou zahradu, a brambory jsme tudíž také pěstovali. Podzimní hrabání trávy a pálení veškerého odpadu z podzimních prací na zahradě bylo vždy i u nás spojeno s opékáním brambor. Takto upečené nejenom krásně voní, ale i výborně chutnají. Člověk si je nemusí ani solit. Popel je okoření dostatečně. Popela se bát nemusíme, protože je to jen spálené dřevo a tráva, čili skoro čistý uhlík, navíc čerstvě tepelně dezinfikovaný. Něco takového nám nemůže uškodit. Samozřejmě to nesmíte přehánět a místo brambor křoupat spálené oharky. I to se někdy povede, když to neodhadnete, nebo na brambory prostě zapomenete. Nám se to moc často nestávalo, protože jsme se na ně vždycky tak těšili, že jsme nedali rodičům pokoj a ti neměli šanci na brambory zapomenout.
Když nám přibylo let, tak se to trochu pokazilo, neboť jsme do podzimních prací byly jako děti rovněž zapojeni. Ta krása podzimního barevného listí ustoupila před namáhavým hrabáním všeho spadaného a suchého, co zanechávalo puchýře na našich rukách a bolavá záda. Ani tahání žoků plných shrabaného listí, trávy a větví nebylo příliš oblíbené. Tato práce pro chlapy byla velice často prováděna chlapci. Nikdo přitom neřešil, že musíme tahat stejně těžký žok, jako dospělí. Faktem je, že zatímco strýc jej nosil na zádech, my jsme jej vláčeli ve dvou po zemi, takže po našem konání byl žok vždycky zralý na generální opravu. To ale nikomu nevadilo.
Dodnes mám podzim spojený s těmito podzimními pracemi, neboť zahradu stále vlastníme, dokonce mi k tomu přibyla jedna moje vlastní. Taje ale naštěstí na rovině, zatímco ta naše původní byla celá do kopce, dokonce i když jste šli z kopce. Naštěstí jsme měli ohniště vždycky strategicky rozmístěná, takže se odpad přesouval vždycky shora dolů. Doma to už řešit nemusím.
Kromě toho, že mi každý podzim, světe div se, opadá na zahradě ze stromů všechno listí, musím pravidelně provést výchovný řez všech stromů. Pokaždé se u toho tvářím děsně vážně a odborně, aby nikdo nepoznal, že tomu vůbec nerozumím. Stromy prořežu, a všechen odpad odnesu na oheň. Již několik let mi však počasí nepřeje, a tak odpad pálím zpravidla až někdy na jaře, protože na podzim je všechno tak mokré, že to nechce chytit ani mě. Jeden by neřekl, jak je někdy složité něco zapálit, přičemž jiné věci se zapalují celkem snadno ovšem v naprosto nevhodnou domu a na nevhodném místě.
K podzimu patří i rytí a orba a podobné zemědělské práce. Měšťákům to nic neříká, ale bez toho to prostě nejde. Půdu je potřeba nakypřit, pohnojit, připravit na zimu a v případě potřeby ještě osít nějakým tím ozimem. Jenomže při tom počasí, co panuje poslední roky, se to moc nedaří. Buď je moc mokro, nebo teplo, pak to co předčasně vyklíčilo pro změnu zmrzne, aby to, co nezmrzlo zase pro změnu shnilo. Zemědělci to tedy vůbec nemají lehké.
Nejednou se mi stalo, že jsem se vrhl do nějaké podzimní práce a ze zahrady mě vyhnalo počasí. Podzimní počasí bývá vlhké a větrné. Když to člověk neodhadne, může taky pěkně nastydnout. Jestli něco nesnáším, je to nachlazení. Ta podzimní bývají obzvlášť vypečená.
Ale když se podzimní počasí vydaří, a přijde nějaké to babí léto, je to veliká nádhera. To pak určitě nasbíráte ještě nějaké ty houby, nalovíte nějaké ryby, doladíte práce na zahrádce, všechno, co má být na zimu uklizeno, stihnete v klidu uklidit. A ještě se stihneme potěšit krásnými barvami podzimu, takže pokud jsme amatérští fotografové, můžeme si toto období zpestřit ještě nějakými krásnými barevnými fotkami.
Naopak, když se počasí nevydaří, můžou z toho být nepěkné depky. Venku mrholí, je šero, listí opadává, všude bláto a nevlídno. Pokud potřebují autoři horrorů vytvořit typické hnusno, sáhnou po podzimu. Na podzim je asi nejvíce pokusů o sebevraždy, a mnoho lidí trpí bolestmi hlavy a depkami. Takže je podzim velice rozporuplný. Dokáže být velice krásný a inspirativní, ale zároveň i depresivní a nevlídný. I já mám raději jeho inspirativní tvář, i když, pokud chce někdo psát horrory a dramata, asi čeká na každý hnusný den, aby vystihl tu správnou ponurou atmosféru. To vás ta atmosféra ovládne už po přečtení prvních řádků, a to může být venku klidně parné léto.
Na podzim se také konají další zajímavé akce, jako třeba výlovy rybníků, finišují sklizně - třeba právě brambor, o kterých jsem už psal. Myslivci pořádají hony a zvěř se snaží emigrovat do klidnějších revírů, ale má smůlu, ve všech revírech je to stejné. Snad pouze, když se jí podaří emigrovat do nějakého národního parku. Naštěstí nemají všichni myslivci příliš přesnou mušku. Zažil jsem spoustu humorných historek s myslivci, kteří by netrefili ani stodolu, natožpak letícího bažanta. Víc než bažanti byli vždycky ohrožení naháněči. Ti postupně těžkli, jak se jejich haveloky plnili padajícími broky, zatímco bažanti vesele odlétali do již prošlých lečí. Pokud tedy byli vůbec znalí letu. Řadu bažantů jsme museli donutit k letu tím, že jsme je buď nakopli, nebo chytili do ruky a vyhodili do vzduchu, jinak se chovali jak slepice.
Přesto, že jsem na začátku neměl ani ponětí o tom, co napíšu o podzimu, se mi nakonec vybavila řada myšlenek, které se mi s tímto ročním obdobím spojili a to i přesto, že právě probíhá zima. Ačkoliv - zima, to je letos poněkud nadnesené označení pro to, co se venku děje. Tak se snad ještě dočkáme, do června je času dost, ne?

Talentmania

7. února 2014 v 16:46 | najda |  Úvahy, věda a tak
7. 2. 2014
Téma týdne 31:

Snažím se nepodléhat davové hysterii. Nesleduji stupidní seriály a přihlouplé reality show. Vůbec mě nezajímá, jaké problémy řeší naše hvězdy ani ti, co jsou za hvězdy pouze vydáváni. Když začínají castingy na talentové šou, vždycky marně doufám, že mí drazí spoluobčané mají soudnost, a že se do talentové soutěže přihlásí jen ti, kdo skutečně talent mají. Vždycky se mýlím. Čím méně má někdo talentu, tím víc je přesvědčený o tom, že právě on je ten supertalent. Což ovšem neznamená, že by to platilo o všech přihlášených bez výjimky. Naopak.
Nezávidím porotě, když musí dlouhé hodiny poslouchat a sledovat seřazení šiky netalentovaných neumělů a vybírat mezi nimi pečlivě ukryté a zprvu velmi nenápadné talenty. Musí to být nápor na nervy a dobrý vkus, aby se z toho porotci nezbláznili dřív, než přijde na řadu první talent. Někdy to může trvat i několik hodin. Když pak sleduji tu a tam zcela náhodně nějaký ten sestřih z castingů, a sleduji přidělená čísla, upadám do depresí za porotce. Nevím to jistě, ale myslím, že ještě nikdo postoupivší neměl jednomístné číslo. Spíše bych řekl, že se ten první skrývá v lepším případě v první stovce.
Vždycky mě pobaví neodbytnost některých jedinců, kteří neodbytně objíždějí všechny castingy, a doufají, že alespoň jednou budou porotu tvořit hluší a slepí. Tím by se jejich šance na postup zvedla. Já však doufám, že se to nikdy nestane. Pro tuto skupinu neodbytných nadšenců byla stanovena kategorie - hvězdná pěchota. Někdy bych to nazval i hůř. Spousta těchto lidiček nejenomže postrádá hudební sluch, mnozí i hlas, smysl pro rytmus, vkus, ale především jim chybí soudnost. Normálnímu člověku když někdo řekne - nezlobte se, ale vy neumíte zpívat, nemáte sluch ani hlas, tak to akceptuje a víckrát už ho nikdo na castingu neuvidí. Bohužel některým lidem chybí všechno, jen ne sebevědomí. Díky tomu musí mnozí další upadnout do bezvědomí, což je pro ně v danou chvíli asi vysvobození. Ale to by asi o netalentech stačilo.
Bohu díky, že se mezi těmi tisícovkami optimistů najde pár desítek těch, kteří mají sluch. Alespoň to. Pak tam u pár jedinců objevíte i hlas, což už je bonus, který by jim měl zajistit postup mezi těch pár, kteří se poperou o svá místa na slunci. V každé soutěži jsem slyšel a viděl vždy několik lidí, kteří mě opravdu zaujali. Bohužel se někteří moc daleko nedostali, což nesnižuje jejich kvality. Měli třeba vynikající hlas, mimořádný sluch, ale image byl proti nim. Dnešní showbyznys kromě talentu, sluchu a hlasu vyžaduje bohužel i postavu manekýny, nebo manekýna, případně pořádného drsňáka. Pokud někdo vypadá jak Jenda ze vsi, asi nikoho nezaujme, i kdyby měl hlas jako Carreras. U dívek to platí dvojnásob. Diváci odpustí manekýně i drobné ústřelky v projevu, pokud je to sexbomba hodná předních stránek magazínů.
I teď však musím ocenit, že v mnoha talentových soutěžích nakonec skutečně vyhrají ti, kdo kromě pěkného zjevu umějí ještě něco navíc. Hodně toho zvládnou maskéři a kadeřníci, kostyméři a další lidé, které není vidět. Spoustu se toho musí finalisté naučit. Je to dřina, než během pár týdnů zvládnou to, co se jiní učí řadu let. Něž zvládnou pohyb po jevišti, mimiku, kontakt s publikem a spoustu dalších dovedností.
Vůbec jim to nezávidím. Já bych asi zkolaboval tak po dvou dnech. Už na takové stresy nemám věk a žaludek. Ale v jejich věku, neboť jsou většinou všichni mladí, bych to asi taky risknul. Dost možná bych se zařadil někam do skupiny těch, co sice byli v první fázi vyvoleni, ale následně byli odejiti, neboť se tam objevilo dostatečné množství lepších. Vím to jistě, protože jsem to jednou zkusil. Talentové soutěže byly i za socialismu. Jenom to nebyl takový mediální šrumec. V každém městě se pořádaly tu a tam castingy na soutěže mladých talentů. Jedné jsem se zúčastnil. Dostal jsem se do skupiny těch, kteří následně absolvovali přípravu na finálový koncert. Učili jsme se společnou píseň, která byla mimochodem děsná. Řekl bych, že jsem ji od té doby nikde neslyšel. Nakonec mě vyřadili, protože jsem nesplňoval potřebná kritéria. Vybrali mě prý především proto, že měli málo kluků. Alespoň jednou v životě mi bylo to, že jsem kluk k něčemu dobré.
Pak jsem zkoušel i přehrávky a dokonce jsem jednou zapíval v klubu. Ale zpívejte něco mladým, kteří přišli na diskotéku a těší se na Michala Davida, byť pouštěného jenom z desky. Tomu nemůžete s kytarou a pár písničkami konkurovat. Zaujmout publikum, které přišlo cíleně na úplně jiný žánr, není nic jednoduchého. To si vyzkoušelo i mnoho dalších. Jednou publikum vypískalo předkapelu Kabátů, prostě proto, že byla příšerná. Nekoordinovaný řev zpěváka do nekoordinovaného řevu kytar, nic víc si z té produkce nepamatuju.
Od té doby předvádím svůj talent tak někde u táboráku, nebo v kruhu rodiny, i když jsem se od těch dob trochu zlepšil. Snad se jednou poštěstí. Zatím držím tu a tam palce svým favoritům v talentových soutěžích, i když nesleduji zdaleka všechny. Dost často se podívám na finále a tím to skončí. V první superstar jsem fandil Anetě, a ona vyhrála. Vloni jsem měl tajný trumf - Sabinu, a taky vyhrála. A to ji chtěli porotci vyřadit před branami finále. To jen svědčí o tom, že to porota nemá lehké. Ale přesto mě tentokrát zklamali. Do finále poslali minimálně dva soutěžící, kteří byli horší než ti, které vyřadili, a vyřadili minimálně jednoho, který byl lepší než řada finalistů. Pokud někdo odzpívá duet, který v originále zpívají Barbara Streisand a Celine Dion, a odzpívá ho tak, že by se za to nemuseli stydět ani profesionálky zpívající originál, a přesto nepostoupí, přijde mi to přinejmenším líto.
Pro eventuální účastníky dalších soutěží mám několik dobře míněných rad. Pokud vám učitel zpěvu řekne, že nemáte hudební sluch, tak ho pravděpodobně opravdu nemáte. Není to tím, že je učitel debil, ale tím, že jsou prostě jedinci, kteří sluch nemají. Věřte těm, co vám to říkají, a do podobných soutěží se nehlaste. Než být generálem hvězdné pěchoty, to budu raději okupovat křeslo před televizí. Pokud už to chcete někde zkusit, podrážděte jiné múzy, zkuste třeba herectví, nebo psaní. Pokud si ale nedáte říct, a přesto se přihlásíte, vyhněte se repertoáru přítomných porotců. Oni totiž vědí, jak to má být správně, takže vaše snažení spíše neocení. Především Palo Habera je na to celkem citlivý, když mu někdo przní jeho tvorbu. Lucku Bílou taky asi neoslníte, když se pokusíte zazpívat její part, protože to by nezvládla spousta profesionálních zpěvaček, natož většina začátečníků. I když uznávám, že jsou i výjimky. Pominu Paula Pottse a jemu podobné. I u nás jsem zaregistroval řadu talentů, kteří by to dali, po troše tréninku. Třeba právě Sabinu Křovákovou si v duetu s Luckou dokážu představit celkem živě.
No a hlavně se nesnažte zazpívat mermomocí něco cizího, když tomu jazyku vůbec nerozumíte a třeba ho neumíte ani vyslovit. Zůstaňte doma, použijte domácí zásoby. Pěkných písní máme v našich luzích a hájích hodně, až mě to někdy překvapuje, kolik je tady nakonec skutečně talentovaných lidí. Je to skoro taková přirozená talentmánie.
Já vím, že to nebylo výhradně o jednom pořadu, ale nezáleží na tom, který pořad to je, v principu mají všechny stejný cíl. Najít nové talenty. I když v nich zrovna nezpívá celá rodina, příležitost pro talenty to určitě je.
Hodně štěstí, sebeúcty a sebekritiky.

Naděje

6. února 2014 v 16:34 | najda |  Úvahy, věda a tak
6. 2. 2014

Téma týdne 30:

Říká se, že naděje umírá poslední. Řada věcí vypadá nadějně. Máme nadějné sportovce, vědce i politiky. Pořád je nějaká naděje na cokoliv. Jako pojem je naděje celkem neutrální, neboť není nikdy jisté, zda splnění naděje přinese pozitiva, či negativa. Naději je to jedno. Někdo si dělá marné naděje a jiné naděje jsou zklamané. V zásadě máme vždy naději, že budeme mít naději. Řetězení nadějí vyvolává nadějné pocity, že to nakonec dobře dopadne. No nic, tahle varianta úvah moc nadějně nevypadá. Skoro mám chuť to beznadějně zapíchnout a věnovat se jinému nadějnějšímu tématu.
I fakt, že je něco beznadějné, je velice častý. Vede-li naše hokejisty Hadamczik, vždy je pojem beznaděj to první, co mě napadne. Někdy se však potvrdí, že naděje umírá poslední, a tak jsem tu a tam příjemně překvapen, když naši hokejisti vyhrají tak nějak navzdory trenérovi.
Asi jsem se do tématu pustil ve vhodnou dobu, neboť těch nadějí a beznadějí je v současné době víc než dost. Tak například Ukrajinci živí naději, že bude líp, byť situace někdy vypadá značně beznadějně. Informace jsou rozporuplné. Ovšem jak situaci posoudit, když jsme si ničím podobným neprošli. Naše sametová revoluce měla zcela jiné parametry. Tohle je situace ne nepodobná (nesnáším zdvojené zápory) situaci v Jugoslávii. Přeji svým vzdáleným příbuzným, aby se splnily jenom ty pozitivní naděje.
Raději se přesunu o pár tisíc kilometrů dál, kde se sjíždí tisíce sportovních nadějí z desítek států světa. Všichni tam s nadějí v srdci očekávají na výsledky svých nadějných olympioniků. My samozřejmě chceme, aby pokud možno vyhrávali jenom naši. Ale oni jsou to všichni naši. Jsou to lidé a jsou ze Země. Já fandím všem, takže vlastně nemůžu být nepříjemně překvapen, když někdo prohraje. Překvapení příjemné se však dostaví vždycky, protože jsem vždycky příjemně překvapen výsledky těch nejlepších a obdivuji je. Když přitom vyhraje někdo z našich, tak je to překvapení o to příjemnější.
Stále máme naději, že začne skutečná zima. Před lety jsem se bál jet na hory koncem března, protože stav sněhu byl většinou beznadějný. Vloni jsem mohl jet klidně na začátku dubna, protože sněhu bylo pořád dost. I letos můžeme živit naději, že ještě nějaký sníh napadne, i když řada lidí v jiných částech světa propadá beznaději, neboť se u nich počasí pěkně vyřádilo. Třeba takové Slovinsko. Je mnohem jižněji než my, a přitom trpí sněhovou kalamitou. U nás v té samé době likvidujeme ledovku a po sněhu není na většině území ani památky. Na horách se lyžuje jenom díky sněhu umělému. Situace tam zatím moc nadějně nevypadá. Nesmíme ale propadat beznaději. Třeba si i letos užijeme sněhu alespoň na Velikonoce, nebo na prvního máje. Nezoufejte, není to nic nového. Já už jsem sněžení na prvního máje zažil, a to ještě nejsem tak starý.
Mám proto naději, že se dožiju důchodu, sněhu, vnoučat. Snad se někdy poštěstí i něco vyhrát. Čísla na tiketu vypadají nadějně. Dokonce tu a tam se nadějně vyvíjí i tah, ale na poslední chvíli si to vždy štěstěna rozmyslí. Kolikrát mi chybělo jedno číslo…. Jednou jsem ho dokonce měl, ale na ostatních sloupečkách, ne na tom, na kterém jich souhlasilo pět. A to naštve. To člověk odevzdaně podlehne beznaději, přesto, že přece jenom něco málo vyhrál.
Kdykoliv jdu na ryby, mám naději, že chytím rybu. Bohužel mnohem častěji chytím rýbu, v což jsem původně nedoufal. Každý nához je nadějný. Vždycky to vypadá, že přesně tam, kam jsem nahodil ty ryby jsou. No možná tam jsou, ale zpravidla zjevně nemají hlad. Tedy alespoň ne na moji návnadu, zatímco sousedova návnada jim zjevně chutná. K uzoufání je to v okamžiku, když zjistím, že soused chytá na to samé, co já. To pak propadám beznaději.
Když je nadějné počasí, vyrážím do lesů prozkoumat, zda nám příroda nenaděli alespoň houby, když už neberou ryby. Příroda naděluje. Bohužel většinu toho, co v lese vyraší ani neznám. Zbytek, který znám, je zaručeně nejedlý, nebo dokonce beznadějně jedovatý. Třeba situace vloni byla docela beznadějná, alespoň tady u nás. Za celou sezonu jsem donesl hub tak na polívku a na praženici. Nic jsme nezavařili, neusušili ani nezamrazili.
Když si člověk žádné naděje nedělá, je to mnohem lepší, protože je menší riziko, že bude nepříjemně překvapen. Naopak. Zpravidla bývá překvapen příjemně, protože oproti očekávání blížícímu se nule, se události seběhli nadmíru pozitivně. Jediné, co očekávám, když jdu na ryby, nebo do lesa je, že si odpočnu. Na rybách relaxuji psychicky i fyzicky, na houbách většinou spíše duševně. Pohyb v přírodě je povzbuzující. To pak všechno vypadá hned mnohem nadějněji.
A protože nemám naději, že mě ještě něco moudrého napadne, rozhodl jsem se to netrápit a popřát všem naději, že všechno bude jenom takové, jaké si to sami udělají. Pokud si to sami zpackají, nemůžou si stěžovat, že jsem jim to nepřál, nebo přál. Jak kdo chce. To je věc každého soudruha, jak si to, tak nějak sám zařídí, že.

Sen volume II.

5. února 2014 v 16:16 | najda |  Úvahy, věda a tak
5. 2. 2014

Téma 29:

Když jsem se včera ploužil šeřícím se Znojmem, pokračoval jsem v úvahách o snech. Úplně jsem zapomněl na obrazné vyjádření, že je něco sen, a že člověk o něčem sní. Něco může být špatný sen, něco naopak jako sen maximálně pozitivní. Většina z nás aktivně sní zpravidla pozitivně. Pokud někdo ve snech vytváří řízeně horrory, pak je to přinejmenším masochista, nebo autor strašidelné literatury.
Nejčastěji asi sníme o ideální dovolené. Každý si ji představuje jinak. Málokdo by si ale ve snech připustil průběh jako vloni v Hurghadě. Takovou dovolenou bych si i já raději odpustil. Naštěstí taková dovolená je jen výjimkou, nikoliv pravidlem. To by na ni za chvíli nikdo nejezdil.
I já mám vysněnou dovolenou. Chtěl bych objet místa, která navštívil pan Däniken. Zatím jsem zvládl část Egyptských památek. Ale stále mi chybí památky v Řecku, Turecku, Jižní Americe, Asii a na spoustě dalších míst. Pro moji ženu by to asi moc snová dovolená nebyla, ale kdo ví, třeba by to nakonec ocenila jako moje dcery, které se mnou Egypt procestovaly, a nemohly si to nakonec vynachválit.
Dalším mým snem je najít knihu všeho vědění. Kdysi jsem si ji představoval jako tištěnou encyklopedii. Když jsem ale viděl, jaký rozsah má třeba jenom Ottův slovník naučný, začínám mít pocit, že by takováto kniha byla nevytisknutelná a především nesvázatelná. Už jenom představa, že by musela obsahovat všechny historické spisy, Biblí počínaje a Vimaanikou zdaleka nekonče, které zabírají v knihovnách kilometry polic, je poněkud tísnivá. Takovou knihu bychom těžko přehlédli, a to jak v knihovně, tak někde v terénu. Poslední dobou se moje úvahy stáčejí spíše k jiné verzi - elektronické. Není již můj sen splněn tím, že si můžu cokoliv najít v mobilu na internetu? No ne příliš, protože já pod tou knihou vždycky viděl spíše poznatky, které nám neustále chybějí.
Každopádně jsem danou situaci promýšlel a zjistil jsem, že lidstvo prodělalo přímo revoluční technologický vývoj v posledních cca třech stoletích. Budeme-li jako prvopočátek považovat vynález parního stroje z druhé poloviny 18. Století, pak nám ke třem stovkám let chybí ještě zhruba půl století. Pokud se zachová dosavadní tempo pokroku, který začíná připomínat exponenciální křivku, je možné, že za zmiňovaných padesát let se splní sen mnoha snílků, a my se budeme umět přesouvat nejen v prostoru, ale i v čase, a to velmi účelně a rychle.
Takže se dá usoudit, že k prudkému nárůstu technologického vývoje může dojít během historicky velice krátké doby. Lidstvo na to nepotřebuje tisíce let, stačí mu k tomu zhruba tři století. Vezmeme-li jako prvopočátek právě pochopení principu parního stroje, a přiznáme-li prvenství vědcům mnohem starším, například Hérónovi Alexandrijskému, nebo i vědcům z mnohem starších období, pak není vyloučeno, že podobný technologický skok se v historii opakoval již několikrát. Je pravdou, že po Hérónovi máme dobu zdokumentovanou vcelku dobře, a nic nenasvědčuje tomu, že by se tato teze splnila. Nevylučuje to však možnost, že k tomu nedošlo mnohem dříve. Velice pokročilých civilizací, a to i po stránce technologií zde bylo v historii více, a vzhledem k tomu, že o nich moc nevíme, nedá se vyloučit, že je to právě proto, že se dostali na takovou technologickou úroveň, že již nepotřebovali cokoliv zaznamenávat na papír a tesat do kamene. Ovšem paradoxně je právě tato metoda zpravidla nejtrvanlivější. Pokud bychom před nějakými třiceti lety našli někde zakopané cédéčko, asi bychom vůbec netušili, o co jde, natož jak z toho dostat nějaká data.
Jak jsem již uvedl, stačí k vývoji od parního stroje, ke zvládnutí složité techniky a technologie období cca 300 let. Z historie nám zmizeli Mayové, Atlantida, a možná další desítky civilizací, s jejichž spisy a stavbami si dodnes nevíme rady. Není to třeba tím, že dospěli ve vývoji technologie takového stupně, že zvládli i přesun v čase a prostoru? Je to sen? Proč? Stačí tři sta let, a takový čas jistě měli, a celkem pravděpodobně ho měli mnohem více. Tak proč ne! Pak by ovšem kniha všeho vědění nemusela být skutečná kniha, ale třeba mikročip. Nebo křišťálová lebka. Nakonec i bibličtí proroci byli vybaveni jakousi tajemnou křišťálovou věcí, která jim umožňovala, aby se spojili s Bohy. Možná máme některou z jejich knih přímo pod nosem, jenom ještě nevíme, že je to kniha, a jak v ní číst. Mým snem je tuto knihu objevit a přečíst.
Pokud jde o zlé sny, patří mezi ně spousta nežádoucích situací, které bychom nejraději ze života vymazali, ale bohužel to nejde. Často slýchám větu - to je snad zlý sen. Občas to využijí rodiče směrem ke svým dětem, třeba když něco provedou. V tomto případě to zpravidla tak zlé není, ale jsou i situace, které připomínají místo zlého snu spíše horror. Tam už ani kritérium - zlý sen, není tak dramatické, jak byla skutečná situace. Ze snu se probudíme, skutečnost ale už zpravidla nezměníme.
Naše snění se obírá mnohdy i cestování časem. Asi už to někdy někdo dokázal, nebo ještě dokáže. Jsem přesvědčen o tom, že ani naše fyzická podstata nám nebude bránit v provedení tohoto snu. Řadu věcí už umíme. Byť je to prozatím jenom kašírovaná cesta. Vypravit se do minulosti není problém. Minulost už byla, a máme o ní celkem dost informací. Stačí se navléknout do dobových kostýmů, postavit kulisy, nebo najít vhodná místa, a přihlížející současník bude žasnout nad tím, že se přenesl do jiné doby. Historické filmy dokážou zpravidla velice věrně popsat danou dobu. Kdybychom měli možnost je pustit lidem té doby, asi by to na ně působilo jako dokument.
Pokud jde o cestování do budoucnosti, je v tom drobný háček. Nevíme, jak bude vypadat. Když se podíváme na nějaké sci fi, jak se většinou hry o budoucnosti nazývají, budí to v nás většinou úsměv. Najdeme-li v archivu film natočený před lety, který popisuje současnost, asi se budeme usmívat. Nicméně s postupem technologií dokážeme i tyto filmy natočit velice realisticky a je dost možné, že je budoucí generace budou přijímat pozitivně, byť rovněž s úsměvem. Nejlepším snílkem, a zatím nejúspěšnějším byl Jules Verne. Prakticky všechny jím vyfabulované vynálezy a příběhy se již podařilo uskutečnit. I když i on se nechal v mnoha detailech unést. Vzpomněl jsem si ještě na další snílky, jejichž vize se nakonec podařilo uskutečnit. Uvedu toho nejznámějšího - Leonadra da Vinci. Spousta jím popsaných vynálezů byla sice v jeho době nerealizovatelná (alespoň si to myslíme), nicméně bylo dokázáno, že fungují. Byl to jenom snílek, nebo tato zařízení někde viděl?
Toliko moje úvahy o snech volume II.

Sen

4. února 2014 v 17:00 | najda |  Úvahy, věda a tak
4. 2. 2014

Téma týdne 29:

Psát o snech je poněkud svádějící a zavádějící. Sny zpravidla nemají logiku. Například nedávno se mi zdálo, že jsem natáčel porno. Přemluvil jsem nádhernou mladou dívku, pannu. K ní tři mladé junáky. Všichni se svlékli, panna ulehla na lože, ozvalo se kamera, klapka, jedem. Dívčina se nudou dloubala v nose a mládenci si to rozdávali mezi sebou. Byli všichni tři na kluky a nějaká rajcovní žába je vůbec nezajímala. To by se z toho člověk zbláznil.
Většinu snů člověk hned zapomene. Říká se, že se nesmíte po probuzení podívat do okna. I když to dodržuji, nemá to valného úspěchu. Zpravidla sen stejně zapomenu. Výjimky potvrzují pravidlo, i když si většinou nemůžu vzpomenout na všechny detaily. Třeba dnes jsem měl sen, že jsem školil myslivce z lovu ryb. Už tahle kombinace je podivná, čímž nechci říct, že by někteří myslivci nechodili i na ryby. Ale proč je o tom zrovna školit? Dopadlo to zoufale. Donesl jsem několik uvařených brambor, abych jim ukázal, jak se z nich vykrajují kuličky na lov kaprů. Oni brambory rozmačkali a vysypali na louku. Sedli si tam a čekali na prasata. Co jsem od nich taky mohl čekat, že?
Dost často se mi zdá o naší slavné rychlobruslařce. Dokonce i ve snu ji poznám, ač tam většina ostatních lidí je zcela anonymní. Ani si ji nepletu s krasobruslařkou, jako někteří. Zajímavé je, že ty sny jsou všechny naprosto neškodné. Buď ji někde potkám a třesu jí rukou a přeju hodně úspěchů, nebo jsem nucen jejím trenérem spolu s ní absolvovat nějaký tréninkový proces. No, ne že by mi to uškodilo, ale nechápu, proč musíme trénovat zrovna veslování. Co mě uklidňuje je fakt, že se mi o ní zdá vždycky před nějakou vrcholnou akcí, a ona ji pak vyhraje. Matně si vzpomínám, že v jednom snu se objevila u mích dveří s kufrem. Nebudu optimisticky tvrdit, že se ke mně chtěla nastěhovat, spíš si myslím, že někam odjížděla a přijela se rozloučit. To tak kamarádi dělají.
Často mívám takzvané létací sny. Podivné je, že létat ve snu je celkem snadné. Stačí chtít a rozpažit ruce, a už se vznášíte nad zemí. Další metodou je, postupné skrčování nohou když skáčete s kopce. Než byste dopadli, tak prostě krčíte nohy a dopad oddalujete, dokud nejste dole pod kopcem. Ve snu létám tak v průměru jednou ročně. Asi raději ani nechci vědět, co to znamená.
Další časté děje mích snů jsou změny v dopravních prostředcích. Třeba někam dojedu autem a pak ho nemůžu najít. Tak sednu do jiného auta, které ač vypadá velké, je uvnitř velice stísněné. Rozjedu se a pak na té motorce objíždím okolí a hledám svoje auto. Když vyjedu s koloběžkou na střechu, abych se lépe rozhlédl, tak se zpravidla probudím, aniž bych auto našel.
Celkem dlouho jsem míval sny o armádě. Ty mě velmi stresovaly. Jestli něco nesnáším, tak je to armáda. Když chce někdo blbnout, má to dělat s těmi, kdo to chtějí taky, a nenutit k tomu ostatní, které to vůbec nezajímá. Vždycky jsem se pořádně zpotil. Nejhorší je, když se vám zdá, že vás povolali, abyste si dosloužili vojnu, že zrušili zákony o civilní službě a teď si to musí všichni doblbnout. To by se ve mně krve nedořezal. Pokud bych se někam nechtěl už nikdy v životě podívat, jsou to kasárna. Naštěstí jsem se v jednom snu vzbouřil, všechno jsem to tam definitivně vyřídil a od té doby mám s armádou ve snu klid.
Další noční můra je, když se ve snu setkáte s někým, o kom víte, že je již dlouho po smrti. On se vám přitom klidně prochází ve snu. Ignoruje fakt své smrti a vy s tím nemůžete nic dělat. Přitom i v tom snu víte docela jistě, že by ten člověk tam, kde je, vůbec být neměl. On z toho má přitom celkem srandu. To mi ve snu taky moc dobře nedělá.
Řadu svých snů jsem si nakonec zapamatoval. Trochu mi pomáhá, když vím, že nemusím tak docela vstávat, a můžu sen v polospánku rozvíjet. Pak si jeho podstatnou část zafixuji a můžu si pak celý příběh poznamenat. Mám několik takových snů, které jsem si napsal, a vyklubaly se z toho celkem zajímavé příběhy.
Nepříjemné období jsem měl, když se rozhodla moje první žena, že už mě nechce. To jsem se dlouho v noci budil díky snům, které si nezadaly s Hollywoodskými horrory. Hemžilo se to tam katastrofickými scénáři, ruinami a sutinami, mrtvolami a jinými deprimujícími obrazy. Všechno bylo šedivé, zatuchlé a nevlídné. Budil jsem se zpocený a často jsem zjistil, že jsem usnul jenom na pár minut. Představa, že se podobných pár minut bude opakovat do rána ještě mnohokrát, mě vždycky děsila. Ráno jsem byl nevyspalý a vystresovaný. Nepřeju vám vidět, jak vypadaly moje dny, a jak moje pracovní výsledky. Když se člověk dobře nevyspí, nemůže organismus pořádně zrelaxovat. Kila jdou dolů a psychika se hroutí. Ani se nedivím, že to mnoho lidí neustojí. Naštěstí se všechno v dobré obrátilo. Dneska už spím dobře a špatné sny se objevují ve zdravých rozestupech, tedy jenom občas. Dobré spaní a příjemné sny jsem podpořil zakoupením pohodlné postele a nedávno jsme to s mojí novou milovanou manželkou podpořili ještě novými pohodlnými a zdravými matracemi. To se to pak sní. Ani se mi z vyhřátého pelíšku nechce. V pracovní dny si ale nepomůžu. To fakt vstávat musím, i když to dá někdy hodně přemlouvání. Ale o víkendu to neřešíme. To si klidně trochu přispíme. Trochu protáhneme snění a snažíme se výsledek snu pozitivně ovlivnit. Bohužel to jde jenom ve stavu skoro bdělém, takže se zpravidla nestíháme divit, co že to naše podvědomí ve snu zase páchalo za zvěrstva. A to prý mozek zpracovává informace, které získal během dne. No nevím. Že bych přes den viděl takové nelogické děje? No, kdo ví. Řadu věcí náš mozek vnímá trochu jinak, než my. Nemluvě o tom, že my vlastně ani pořádně nevíme, jak funguje. Tak pak máme alespoň o čem psát. Pokud si to ovšem zapamatujeme.
A pokud jde o snáře a sázení. Asi to moc nefunguje. Už se mi jednou zdála i jakási čísla do sportky, a nic. Jednou jsem se dokonce brodil v jakýchsi sračkách, což by mělo předznamenat peníze - a zase nic. Ani převádění snů na čísla podle snáře se neujalo. Tak jsem toho nechal, a sázení nechávám na momentálním pocitu a nespoléhám na sny. I když jsou mnohé příjemné.

Poprvé

1. února 2014 v 17:06 | najda |  Úvahy, věda a tak
31. 1. 2014
Téma týdne 28:

Někdy si ani neuvědomujeme, co všechno je v životě poprvé. V prvních týdnech našeho života je poprvé prakticky všechno. Poprvé se nadechneme, poprvé se rozbrečíme, poprvé usneme, uvidíme maminku, tatínka, babičku, dědečka…. Těch poprvé je v počátcích našeho života tolik, že je snad ani nejde spočítat. Rodiče samozřejmě zaznamenávají ta zásadní poprvé, která nastanou. Zpravidla to bývá náš první zub, pak se poprvé posadíme, poprvé usmějeme, poprvé popolezeme, postavíme se, uděláme první krok, řekneme první slovo. Ani rodiče mnohdy netuší, co to znamená, ale mají z toho velkou radost. Bodejť ne, bylo to poprvé.
Pak řekneme poprvé máma, táta a poprvé se vykakáme do nočníčku. Pak se poprvé vyčůráme do nočníčku a taky se poprvé počůráme bez plínek. Nastanou bolavá poprvé, jako první boule, odřeniny, pohlavky, výprask, spálení se o kamna, vyražený zub, první rvačka s kamarádem, nebo sourozencem. Pak taky musíme někdy poprvé opustit rodiče, zpravidla, když si nás vezmou na hlídání prarodiče. Hned poté následuje mateřská školka. Poprvé vidíme velkou spoustu lidí, což nás provází celý život.
Pak poprvé zjistíme, že není Ježíšek, ani Mikuláš. Jdeme poprvé do školy, což nás jako déjà vu čeká opakovaně každé září po dobu několika následujících let. Problém je v tom, že pokaždé jdeme do jiného ročníku. Dostáváme jiné učebnice, jiné sešity a čeká nás řada nových poprvé. Třeba přečteme první slovo, napíšeme první písmeno, dostaneme první jedničku i první pětku. Naše školní poprvé nás opět zahlcují spoustou novinek, které musíme vstřebat. Taky se třeba poprvé zamilujeme, a dostaneme první kopačky.
Těch poprvé nakonec prožíváme denně celou řadu, a už nám to ani nepřipadne divné. Často si toho poprvé ani nevšimneme, často nám to nikdy nedojde, a když pak sedíme a vzpomínáme, tak ani netušíme, kdy jsme poprvé viděli svoji manželku, kdy jsme se poprvé políbili, kdy jsme poprvé zahráli ten správný akord na kytaře a kdy jsme třeba napsali svoji první básničku. Asi bychom se divili, kdybychom si udělali denní statistiku našich poprvé, kolik jich ještě dnes je a kolik jich na nás tudíž každodenně ještě čeká. On každý den je poprvé, a bohužel i naposledy, ledaže by někdo rozhodl, že se změní kalendář a začal opět počítat od nuly. Pak by tady některá data byla poněkolikáté. Nikdo vlastně pořádně neví, kolik kalendářů už na zemi v její pohnuté historii bylo. Každopádně, bez ohledu na datum, je každý den poprvé, a zároveň naposled, protože už se nikdy nebude opakovat. Zato jiná poprvé mají logicky svoje podruhé, potřetí, počtvrté… Když začneme chodit do práce, jdeme tak poprvé jen jednou, pak už se to opakuje.
Jednou jsem pozoroval pracujícího obkladače. Pokládal dlažbu na podlahu a šlo mu to pěkně od ruky. Vyjádřil jsem svůj obdiv, jak mu to jde a on mi odpověděl - "já to dělám dneska poprvé". Samozřejmě měl pravdu, neboť to byl dnes jeho první kšeft. Včera to sice taky dělal, ale to nebylo dneska. I když svoji práci známe a umíme, každý den ji začínáme dělat poprvé. I když začínám psát text, musím napsat první písmeno. Celou řadu prvních písmen, neboť každé z nich musím v textu použít poprvé, abych jej pak mohl použít i podruhé a potřetí. Zato řadu jiných písmen nepoužiju prakticky nikdy, tak jim to teď vynahradím a použiji je v tomto textu poprvé - wqx. No, a mají to za sebou.
Tak marně vzpomínám, na některá svoje poprvé. Poprvé jsem šel do školy někdy v září 1973. Logicky jsem první letní prázdniny absolvoval v roce 1974. Doprovázel je první pionýrský tábor. Milion dalších poprvé prostě nedávám. Nepamatuji si je, i když vím, že byla. To je jejich prokletí. Víme, že byla, ale nevíme kdy. Většinu poprvé prostě nevnímáme, stávají se pro nás běžná a všední. Až s odstupem času si je uvědomíme a mrzí nás, že jsme si je lépe nezapamatovali, že jsme si jich víc neužili. Mnohdy nám utkví v paměti spíše ta podruhé, či po x té, prostě proto, že byla něčím výjimečná, zdánlivě výjimečnější, než ta poprvé.
Jiná poprvé si pamatujeme, i když bychom je raději zapomněli. Mnohá poprvé si vyčítáme, především pokud jde o to, že jsme třeba někoho poprvé zklamali, urazili nebo mu ublížili. Zajímavé je, že si mnohdy ta negativní poprvé pamatujeme lépe, než ta pozitivní. Ale asi je to součástí našeho vývoje, neboť nám mnohdy negativní zkušenosti přinesou více ponaučení, než ty pozitivní.
Pamatovaná poprvé jsou ovšem něčím výjimečná. Zpravidla si pamatujeme první polibek, nebo první sex. Asi si vzpomeneme, když jsme poprvé řídili auto, nebo když jsme si zapálili první cigaretu. I svoje první zaměstnání si asi budeme pamatovat. Naštěstí i těch pozitivních poprvé, která si pamatujeme je celá řada, i když je mnohdy nejsme schopni časově přesně zařadit. Ale ono to vzhledem k pomíjivosti času asi není příliš důležité. Důležitá je vzpomínka.
Strašně rád vzpomínám na den, kdy za mnou poprvé přijela moje žena. Vzpomínám si i na okamžik, kdy jsem ji poprvé viděl a na dny, kdy jsme se poprvé rozešli. Taky si vzpomínám, jak jsem byl překvapen, když se mi poprvé po letech zase ozvala, a když jsem ji poprvé po letech zase viděl. Mrzelo mě, když se na mě poprvé naštvala, což mě ovšem mrzí pokaždé.
Važme si každého, i bezvýznamného poprvé, protože se už nebude opakovat. Z podstaty věci je poprvé zároveň i naposledy.