Leden 2014

Hudba

31. ledna 2014 v 16:09 | najda |  Úvahy, věda a tak
30. - 31. 1. 2014

Téma týdne 27:

Konečně nestrašidelné téma. I když v řadě případů musím konstatovat, že i hudba nás může řádně vystrašit. Aranžéři a skladatelé dokáží hudbou navodit velice rozdílné pocity, od radosti až po děs a hrůzu. Výhodou je, že pokud pochopíte zákonitosti filmové hudby, nemůže vás další děj příliš překvapit. Jedině, že by se skladatel pokusil hudbou mást diváka, což by mu mnohdy neprošlo u režiséra. Když je scéna romantická, musí tomu odpovídat hudba, a když se chystá dramatická scéna, musí hudba situaci náležitě dokreslit. Takže zpravidla máme, díky hudbě, velice jasnou představu o blížícím se vývoji děje. V tomto pohledu lze autorům hudby děkovat. Toliko hudba filmová.
Hudebních žánrů je tolik, že je všechny neznají snad ani hudební teoretici a pedagogové. Mně osobně nevadí žádný hudební žánr. V každém najdu svoje oblíbence i zatracence. Vyhýbat se nějakému žánru jenom proto, že není zrovna in, je tak trochu alibismus, nebo spíše neznalost a omezenost. Je to problém jedince, který nedokáže objektivně posoudit a ohodnotit nic jiného, než to, co mu jeho sluchátka vytrvale tlučou do hlavy, a to nezřídka i tehdy, když spí. To se pak těžko něco objektivně hodnotí. Měl jsem období, kdy jsem poslouchal téměř výhradně jeden hudební žánr, ale nikdy jsem se nezříkal těch ostatních. Mnohdy mě právě ve zcela odlišných žánrech příjemně překvapili někteří autoři, či některé skladby.
Proč opovrhovat dechovkou. Vždyť nemusíme poslouchat zrovna Evu a Vaška, což se dnes stalo téměř synonymem nevkusu, byť výnosného. Je celá řada jiných interpretů a autorů, kteří dali světu celou škálu velmi zajímavých lidových písní. Osobně miluju všechno, co se dá zpívat při cimbálu. Pokud to navíc prezentuje Jožka Černý, je to balzám. Na druhé straně mi vždycky lezly na nervy moderní lidovky, které před více než 25 lety měly velice budovatelský charakter, a člověka z jejich poslechu bolely ruce. Skoro pokaždé tam chrabří zemědělci krotili své kombajny a plnili své nemalé závazky, a to většinou s jásotem a v předstihu. To byl fakt hnus velebnosti.
Podobné to je s klasikou. Dnešní mladí, když slyšeli nějakou hudbu z našeho mládí, se vždy ohrazovali slovy - "co to posloucháš za dechovku", nebo "co je to za operu". Mnohdy to nebylo ani jedno, ani druhé. Byli to třeba Beatles, nebo ABBA. Pak jim pustili do kin Mamma mia, a najednou zjistili, že to není žádná opera, a celkem dobrý odvaz. Skladby ABBY šly najednou opět na dračku.
Ale abych se vrátil ke klasice. Povinné školní návštěvy koncertních sálů mě příliš neoslovily. Ovšem během času jsem díky televizi i rozhlasu objevil řadu zajímavých skladeb různých autorů. Popravdě Bachovy varhanní koncerty můžu poslouchat všechny. Kankán je klasika, fantom opery mi přivodil husí kůži, Ravelovo Bolero by roztančilo i invalidu a o opeře Nabucco snad ani nebudu psát. Stačí si z obrovské nabídky vybrat to, co vás zaujme. Někdy k tomu stačí i trochu jiná prezentace. Logicky dnešní mládež příliš nebere klasické zpracování. Ale když nastoupí Vanessa Mae a vystřihne nějakou klasiku na housle protažené přes elektrické zesilovače, spadne brada i zarputilým rockerům, a ani jim nedojde, že právě poslouchají Bacha. Na druhé straně si sedne partička nadšenců s violoncelly, Apocallypticky přetaví známé rockové pecky do klasického hávu, byť opět v elektronické úpravě, a zarputilí rockeři začnou plánovat návštěvu opery, protože jim ta hudba přijde velice blízká. Někteří teoretikové dokonce tvrdí, že kdyby žili dneska skladatelé, jako Mozart, nebo Beethoven, určitě by skládali rock.
Všechno je to o způsobu prezentace. Když chcete dostat mezi mladé lidi starou hudbu, musíte jim ji podat v novém kabátě. A až o ní začnou básnit, co je to za pecku, tak jim to pusťte v originále, aby pochopili, že to není žádná moderní pecka, ale stoletý hit v novém kabátě. Že jde jenom o to, že i hudba se vyvíjí, a i taková nuda, jako rokenrol, nebo boogie woogie, byli kdysi vrcholem moderny a starou generací zakazované styly, protože i ta vyrůstala na zcela jiné hudbě. Cesta k toleranci vede přes nová zpracování staré klasiky. Takže si velmi cením právě lidí, jako je Vanessa Mae, Lindsey Sterling nebo Apocallyptica, protože propojují staré s novým. Při poslechu jejich hudby mi jde mráz po zádech i z jindy nudné klasiky.
Zajímavé je, jak málo mladí ocení obyčejné varhany. Přitom ty moderní elektronické přinášejí prakticky totéž. Jejich výhodou je, že ony budou hrát i když nepůjde proud, což se o těch moderních říct nedá. S tím souvisí i používání dnes již netradičních nástrojů. Všichni "moderní" hudebníci používají elektronické nástroje. Kromě kytar a kláves, už máme i elektronické bubny. Klávesy dokážou imitovat prakticky všechny hudební nástroje. Budou ale k ničemu, když vypnou proud. O to více si cením kapel, které zapojují klasické nástroje, jako jsou housle, dudy, flétny, nebo tahací harmonika. Hudbě to dá hned jiný náboj. Přijde mi to mnohem živější, než elektronická imitace. Navíc takové kapely můžou vesele pokračovat v produkci, i když vypadnou pojistky.
Hudbou se bavím od malička. Řadím se k jedincům se zbytky hudebního sluchu. Dokážu ocenit jakoukoliv kapelu, jakéhokoliv stylu. Myslím si, že každá kapela, které se povedla byť jedna jediná skladba, která zaujala posluchače, si zaslouží svoji existenci. I jedna skladba může obohatit kulturu. Ne každý má takový talent, jako někteří naši známí skladatelé a textaři, aby sypal hity z rukávu. Také jsem se pokoušel skládat písničky, ale zdaleka ne všechny jsou i podle mého názoru, dostatečně povedené, abych jimi mohl obtěžovat posluchače.
Hudba by měla pohladit na duši, nebo třeba i rozproudit krev. Každý styl na nás působí jinak. Mám rád relaxační hudbu, klasiku nebo rockové ploužáky - to mě uklidňuje. Pustím si Kabáty, nebo Apokalypticu, což mě rozparádí. Nevyhýbám se vlastně ničemu, i když mám svoje neoblíbence. Zjišťuji, že jsem obsáhl prakticky celé spektrum hudby, i když z některých oblastí se jedná pouze o vybrané skladby či interprety. Asi je to tak správně. Pokud chce člověk být považován za kulturního, neměl by se programově vyhýbat ničemu, co jej může obohatit. Už vůbec ne tak, že odsoudí hudbu, aniž by si ji poslechl jenom proto, že on poslouchá tohle a nic jiného ho nezajímá. Je to krátkozraké.
Takže poslouchejme hudbu bez rozdílu žánru a interpreta, a hledejme v každém to pozitivní. Zavrhujme jenom to, co nám opravdu nesedí, ale nevymlouvejme to druhým, neboť jim se právě to, co my zavrhujeme, může líbit. Nakonec i kakofonie je svým způsobem krásná hudba.

Pozor - změna přísloví!

30. ledna 2014 v 16:28 | najda |  Dobré? rady
30. 1. 2014

Na včerejším školení mě zaujala myšlenka spojená s novým občanským zákoníkem. Pokud někomu jako odborník s příslušnými znalostmi špatně poradíte, může se vám stát, že vás dotyčný udá, pokud vaše rada bude špatná, přesto, že byla dobře míněná. Připomnělo mi to dvě známá přísloví. Tím prvním je - "dobrá rada nad zlato", což je ovšem nově přebyto občanským zákoníkem, takže od letoška platí spíše - "mlčeti zlato!"

Bouřka

28. ledna 2014 v 16:41 | najda |  Úvahy, věda a tak
28. 1. 2014

Téma týdne 26:

Opět nacházím tematickou paralelu s tématem strachu. I v dnešní pokrokové době existuje stále mnoho lidí, kteří mají z bouřky strach. Je to v rozporu s poznatky a s tím, kolik dnes lidé o bouřce vědí. Neříkám, že by bouřka byla bezpečná, to určitě ne, ale pokud víme, jak se v ní chovat, nemusíme mít žádné obavy. Strach z bouřky plyne z pověr a neznalosti.
Bouřka je krásná. Trochu hlučná, ale nádherná. O jejím pozitivním vlivu na vyčištění povětří, ionizaci vzduchu a v lepším případě i na doplnění vláhy, se snad nemusím rozepisovat. Bouřka, jako ostatně většina přírodních úkazů, má svoji příjemnou i nepříjemnou tvář. Pokud vás sužuje vedro a dusno již několik dnů, nebo týdnů, čekáte toužebně na jakýkoliv déšť. Většinou však platí, že čím delší je toto čekání, tím drsnější je pak bouřka, která přijde. Není to ovšem pravidlo. Už jsem zažil mnoho bouřek, které žádný déšť nepřinesly. Tedy alespoň u nás ne. Bouřilo, foukalo, blesky lítaly a nic. Jindy to zase vypadá nevinně a najednou se strhne učiněné boží dopuštění. K bouření, bleskům a větru se ještě přidá přívalový deštík, který spláchne úplně všechno. Tu a tam se objeví i kroupy, které zase všechno otrhají a potlučou. To už moc romantické není, ale popravdě život není jen o romantice. Občas je to i drama. I trochu toho adrenalinu potřebujeme, jinak nedojde k té správné očistě.
Příroda si s tím vždy poradí. To jenom lidé vidí za vším problém. Vítr je problém, když neprší, je to problém, když prší moc, je to taky problém, kroupy jsou problém, blesky jsou problém, sucho je problém. Všechno nás děsí, jako by pobyt tady na zemi byl jeden souvislý horor. Ale ono to tak není. Už tady bylo i hůř, a mám takový dojem, že ještě i bude. Všechny cykly se na zemi mnohokrát opakovaly. Byla období, kde by dnešní superbouře působily jako mírný vánek doprovázený slabými výboji statické elektřiny, s mírným deštíkem. Dokonce bych řekl, že dnešní průtrže by se daly v těchto dimenzích charakterizovat slovy - spadlo pár kapek. Potíž je v tom, že lidstvo žádné extrémní podmínky nepamatuje. Extrémní nám připadne skoro všechno, co je silnější, nebo slabší, než obvykle.
Mě osobně se bouřka líbí. Mnohokrát jsem ji zažil v přírodě. Pokud dbáte pokynů plynoucích ze zkušeností a neschováváte se zrovna pod jediným strome v širokém okolí, nebo dokonce pod stožárem vysokého napětí, je celkem malá šance, že byste se osobně seznámili s bleskem. Nevšimne si vás ani, když zůstanete stát někde ve skrytu pod střechou, nebo v lese. Určitě dobře nedělají ti, kdo se snaží před bouřkou utéct. Běžící člověk je pro blesk velmi lákavý cíl. Především, pokud přebíháte přes otevřené prostranství. Vhodné je i to, když sundáte všechny kovové a lesknoucí se předměty a schováte je do kapes. Pokud je kolem vás dostatek jiných, vhodnějších lokalit k uhození, blesk si vás ani nevšimne.
Hromy jsou děsivé. Především ty, jež provázejí blízké blesky. Pokud ihned po blesku udeří hrom, což je vlastně pouze akustický projev téhož, je bouřka nad vámi, a hladina hluku bude jistě úctyhodná. Hrom slyšíme se zpožděním proto, že světlo je rychlejší než zvuk, takže zatímco světelný záblesk vidíme téměř okamžitě, zvuk k nám dolehne s určitým zpožděním. Při tropických teplotách letních bouřek se rychlost zvuku pohybuje kolem 350 metrů za sekundu. Znamená to, že zhruba každé tři sekundy znamenají jeden kilometr vzdálenosti. Většinou se říká, že je od nás takhle daleko bouřka, ale je to relativní. Bouřkový mrak není jeden bod, ale je to souvislá vrstva o rozloze mnoha čtverečních kilometrů. Ale pokud od záblesku k hromu skutečně počítáte v desítkách sekund, dá se předpokládat, že centrum bouřky je ještě/již daleko. Pokud se rozdíl v průměru zmenšuje, pak se bouřka blíží, pokud se zvětšuje, pak se bouřka zřejmě vzdaluje. Nenechte se ale zmást. Vzdušné proudění je nevyzpytatelné a nezřídka se stává, že se bouřka vrátí, nebo jí v závěsu přijde druhá.
Co nás může mrzet je fakt, že se ve výbojích blesků skrývají terrawaty elektrické energie, která je bez užitku vybita do země. Jeden blesk by dokázal zajistit dostatek proudu pro celá území na řadu týdnů. Pokud bychom se tuto sílu naučili využívat, byl by to velice zajímavý a levný zdroj energie. Zachytit blesk není takový problém. Princip bleskosvodu, někdy mylně nazývaného hromosvod, je znám již desítky let. Bohužel stále nezvládáme způsob uložení podobného množství energie do zásoby. Již bylo vyvinuto mnoho typů článků, které dokáží uchovat energii a postupně ji uvolňovat, žádný z nich ale není schopen pojmout trvale energii blesku a postupně ji uvolňovat do sítě.
Proč jsem nazval hromosvod za omyl? Vychází to z toho, co jsem napsal výše. Hrom je pouze zvuková odezva světelného elektrického výboje. Jímáme tedy blesk, nikoliv jeho zvukový projev - hrom. Takže správnější je skutečně pojem bleskosvod.
Jednu z nezapomenutelných bouřek jsem zažil někdy v dubnu v roce 1992. Pracoval jsem jako hajný v lese. Bylo teplé jaro, stromy se začaly zelenat, ženské v lese sázely na pasekách stromky, a bylo nezvyklé dusno. Zastavil jsem se u jedné skupinky asi tři kilometry od domu. Chvíli jsme si povídali, když jsem se podíval na oblohu. Začala se od západu nepěkně kabonit. Rozloučil jsem se, osedlal kolo ukrajina a směřoval jsem svižným tempem k domovu. (Tehdy mi to ještě svižně šlo). Když jsem vyjel z lesa kousek od vesnice, měl jsem mraky skoro za patami. Dojel jsem domů, kolo poslal do stodoly a zabouchl za sebou dveře od domu. Vtom se ozvala rána (hrom). To co se začalo dít venku, je těžké popisovat. Spustil se liják, přes který nebylo na stodolu, kterou máme asi pět metrů přes dvůr, vůbec vidět. Součástí souvislého proudu vody byly i krásné kroupy velikosti hrachu - dobře hnojeného. Ty během pár minut vytvořily vrstvu asi dvacet centimetrů silnou. Na zahradě jsem je měl ještě další dva dny, než se všechny rozpustili. Jak vypadal po tomto deštíku příroda, nemusím asi moc rozvádět. Stromy vypadaly jako na podzim a všechno zelené bylo na zemi.
O řadě bouřek, při nichž nás hrom pěkně vylekal ani nemůžu psát, protože si je ani všechny nepamatuji. Mnohokrát se nám stalo, že po takové ráně vyletěli všechny jističe. Ještě, že všechny budovy vedle nás jsou mnohem vyšší než náš domek, a sousední škola má i hromosvod. Ale i když to praští do školy, mají naše jističe hody.
Dubnová bouřka byla asi tou nejčasnější, kterou jsem zažil, zato prosincová tou nejpozdější. Tu jsme zažili v Německu na stavbě. Byly to sice jen dva blesky, a krátká sprška krup, ale i tak jsme raději vypli stroje a šli jsme se schovat. V bouřce pracuje se strojem, který má pět metrů vysokou kovovou věž, jenom sebevrah. A ještě na holém poli, kde buď kolem není vůbec nic, nebo nad vámi dokonce vedou dráty vysokého napětí. Mám bouřku rád, ale zbytečně ji neprovokuji. Pak se jí nemusím bát. Můžu před ní mít jenom zdravý respekt.
Při kopírování na web mě napadla ještě dvě synonyma. Za prvé v přeneseném smyslu slova používáme pojem bouřka i na některé dramatické události doma, kdy se třeba pohádáme. I tady má podobná bouřka zpravidla schopnost pročistit vzduch, nesmíme to ovšem přehnat. Ani při takové bouřce bychom neměli přestat být lidmi a neměli bychom zapomenout na to, že svého partnera vlastně pořád milujeme, i když právě řešíme nějaký rozdílný názor. Partner by měl vždy cítit, že jej neurážíme, a že bouřlivá diskuze není prošpikována urážkami, výhružkami a fyzickým napadáním. Pokud zvládáme techniku očistných bouřek, je to dobře. Pokud ne, pak se jim musíme umět zase vyhýbat.
Stejné je to i s bouřemi politickými, národnostními a podobně. Často někdo vzbudí bouři nevole, nebo se rozpoutá bouře násilí, což už tak příjemné není. I zde je řada různých bouří a ne všechny bývají očistné a přínosné. Mnohdy jsou to přímo přírodní katastrofy se vším všudy, které smetou řadu lidí.
Další význam, který mě napadl je bouřka, nebo-li buřinka. Tuto pokrývku hlavy nosil třeba pan Tau, nebo páni inspektoři z pražské pátračky. Kde ale tato pokrývka hlavy přišla k tomuto označení, to by chtělo vědecké bádání na netu, nebo se zeptat někoho, kdo tomu rozumí.


Strach

24. ledna 2014 v 16:25 | najda |  Úvahy, věda a tak

24. 1. 2014

Téma týdne 25:

Tak mám opět pocit spojitosti témat. V tomto případě tématu strachu a upírů. Možná strachu z upírů, či upírů živících se naším strachem. Oni by vlastně ani nemuseli pít krev, kdyby dokázali být živi z lidského strachu. Toho je zřejmě mnohem víc, než krve, takže by nám upíři pěkně přibývali na váze a stávali by se postupně otylými. Představte si potom, takového otylého upíra, jak letí po noční obloze za potravou. Vypadal by spíš jako vzducholoď.
Ale vraťme se ke strachu. Je to vlastně velice těžko uchopitelný pojem. Není to hmotné, nemá to barvu ani tvar. Přitom nás to velice často dost obtěžuje. Strach je vlastně obava. Je to velice iracionální jev, jelikož zpravidla není založen na reálných faktech, ale vychází pouze z určitých představ, či předsudků. Například právě strach z upírů. Ten je velice iracionální, neboť upíři v tom pravém smyslu slova vlastně vůbec neexistují. Podobné je to se strachem z mrtvých. Fakt, že nám mrtví nemohou přímo ublížit, je zde potlačen do ústraní. Je nahrazen nepřirozeným vzhledem mrtvého člověka. Uznávám, že v mnoha fázích je pohled na mrtvolu poněkud nepříjemný. Spojíme-li si to ještě s pachovými vjemy, může to u nás vyvolat celkem nemilou reakci. Nic z toho ovšem není důvodem ke strachu.
Reálně bychom se mohli obávat například možných infekcí. Ale ty jsou neustále všude kolem nás, nejsou zpravidla úzce vázány přímo na výskyt mrtvol v našem okolí.
Často míváme strach ze tmy. Tady jsou na tom nejlépe slepci, neboť oni nevnímají žádný podstatný rozdíl mezi světlem a tmou. Vidící člověk (záměrně neříkám zdravý, neboť fakt slepoty ještě neznamená, že je dotyčný nemocný) je zvyklý vnímat okolí všemi smysly. Na oči se hodně spoléhá, byť nepatří ke tvorům s nejlepším zrakem. Ale zase si umíme k lepšímu vidění pomoci. V momentě, kdy máme nedostatek světla, musíme se spoléhat na ostatní smysly, tedy především na sluch. Když k tomu přidáme fakt, že potmě se zvuk šíří mnohem lépe, je najednou slyšet i věci, které ve dne ani nepostřehneme. Navíc špatně odhadujeme vzdálenosti, ze kterých se na nás zvuky valí, takže jsme zahlceni jedním typem informací, které nedokážeme dostatečně věrohodně interpretovat, takže za řadou zvuků vidíme úplně něco jiného, než co skutečně skrývají. Všechny tyto drobnosti vedou k našemu strachu ze tmy.
Rovněž máme strach z různých živočichů. Velice často z těch, kteří vůbec strach nebudí. Mnohdy je to spíše odpor. Představa nepříjemného doteku, slizkosti, možného lechtání a podobně. Tak podléháme strachům z hadů, či pavouků. Přitom je zajímavé, že motýla vezmeme do ruky bez problémů a přitom není pavoukovi příliš vzdálen. U pavouků zobecňujeme některé atributy vlastní jenom některým druhům. Například jedovatost. Z našich domácích pavouků přitom není žádný jedovatý tak, že by nás to muselo ohrožovat. Kromě toho jsou naši pavouci vesměs velmi malí. To takové tarantule…
Podobné je to s hady. Přitom hadi jsou velice plaší. Pokud se díváte pořádně kolem sebe, zjistíte, že pokud už hada spatříte, vidíte mu zpravidla jenom konec ocasu mizící někde v díře. Naši domácí hadi nemají žádnou chuť se s námi přátelit, natož si nás zařadit do jídelníčku. A krom toho nejsou vůbec slizcí. Jediným naším jedovatým hadem je zmije, a i ta je nebezpečná tak akorát pro alergiky, nebo lidi citlivé na některou složku jejího jedu. Zdravého člověk její kousnutí příliš neohrožuje, i když uznávám, že nic příjemného to není. Ovšem k tomu, aby vás uštkla, potřebuje pádný důvod, a tím bává zpravidla to, že na ni třeba omylem šlápnete, když se hřeje někde na sluníčku, nebo ji dokonce vědomě dráždíte. I tak se ale spíše pokusí vzít do zaječích, než se s vámi pouštět do křížku.
Naopak jsou věci, ze kterých bychom strach mít mohli, nebo i měli. Třeba některá větší zvířata. Ta se nám mohou velice účinně bránit, cítí-li se ohrožena. A to u nás nežijí ve větším množství žádné líté šelmy. Třeba medvědi se ve volné přírodě nevyskytují. Vlci byli také vyhubeni a rys je kočka, kterou spatřit, znamená, pohybovat se po lese velice tiše a opatrně. Jinak zpravidla uteče.
Strach může znamenat respekt. Měli bychom mít zdravý strach z výšek. Ten nám brání lézt na místa, která pro nás nejsou příliš bezpečná, jako třeba okenní parapety, strmé skály, komíny a podobně. Tomuto strachu se mnohdy musíme učit. Jako děti některými strachy netrpíme, takže mnohdy vyvádíme věci, do kterých by dospělí nešli. Na lyžích jedeme rovnou dolů, lezeme po stromech, po parapetech, přebíháme silnici a provádíme spoustu jiných hazardních činností. Až léta praxe nás naučí, mít z některých činností respekt. Používat bezpečné postupy, ochranné pomůcky a podobně.
Další strachy prožíváme v momentech, kdy si nejsme jistí. Kdy jsme něco prošvihli, podcenili, na něco jsme se nepřipravili. Ať už jde o zkoušky, pracovní schůzky, pohovory. Tady všude máme strach z neúspěchu, který ovšem plyne buď z podcenění svých schopností, nebo z přecenění schopností soupeře, nebo je podložen vědomím, že jsme neudělali pro úspěch vše, co jsme udělat mohli a měli.
Když začneme více vnímat rodinu a lidi kolem sebe, přibydou nám strachy o své blízké. Kdykoliv se opozdí, neozvou se, nebo se ozvou jindy, než jsme očekávali, máme obavy, zda jsou v pořádku. To jsou běžné lidské strachy, kterých se bát nemusíme. Strach může být jenom zakukleným pudem sebezáchovy, který nás ochraňuje před možným nebezpečím. Když se nám však strachy vymknou zpod kontroly, mohou pro nás být nebezpečné. Mohou přerůst ve fobie a chorobné strachy z čehokoliv. Náš život se pak stane permanentním strachem a naše psychika se postupně zhroutí a naše strachy nás zahubí, aniž by se kterýkoliv z nich skutečně naplnil. Zabije nás strach ze strachu.
Tak se moc nebojte, jenom tak zdravě. Řada věcí se dá vysvětlit. Na cestování v noci máme baterku. Nejsme součástí potravního řetězce pavouků, ani většiny ostatních tvorů v naší zemi. Jediné, co nám může ublížit, jsou živí lidé a naše vlastní strachy, podceňování rizika, hazardování, nedostatek přípravy a podobně. Na strach musíme být připraveni. Nebo jak se říká, musíme mít pro strach uděláno, nikoliv naděláno.

Upíři

20. ledna 2014 v 17:53 | najda |  Úvahy, věda a tak
20. 1. 2014


Téma týdne 24:

Hned po zapsání tématu mě napadla asociace - Václavové Upíři Krejčí. To by při nemístném zevšeobecnění znamenalo, že všichni Václavové a všichni Krejčí, i krejčí, jsou upíři. Což samozřejmě není pravda. I když znám několik Václavů, o kterých by se to s úspěchem dalo říct. Žádný z nich ale není ani Krejčí, ani krejčí. Kromě toho je mi jasné, že se mezi upíry můžou zařadit i lidé ostatních jmen, bez výjimky.
Zajímavé je, že pojem upíři se vžil nejenom v Draculovské podobě (textový editor mi na opravu slova Draculovské, nabídl možnost dárcovské, což mě pobavilo). Alternativou výrazu je i ekonomická obdoba, neboť všichni, kdo žijí z práce jiných, tedy i státní úředníci a politici, jsou považováni za upíry. Místo krve ale usilovně sají peníze. Tu z našich kapes, tu ze státního rozpočtu, což nakonec vyjde úplně nastejno, neboť rozpočet je plněn z našich kapes. Když je do nich zakousnuto tolik upířích zubů, nelze se divit, že podšívka moc nevydrží, a že jsou kapsy neustále děravé a rozdrásané. Já s fenoménem děravých kapes bojuji dnes a denně. Pokud je součástí oděvu podšívka, je to ještě relativně dobré, neboť cokoliv vám kapsou propadne, se v ní zachytí. Horší je to třeba u kalhot, které podšívku nemají. Tady hrozí, že propadlý předmět vypadne nohavicí ven, a pokud si toho včas nevšimnete, je předmět, zpravidla mince, nenávratně ztracen.
Otázka faktické existence upírů je vcelku diskutovaná. Faktem je, že každý, kdo někdy ochutnal kroupy na zabíjačce smíchané s čerstvou krví, může o sobě s nadsázkou říct, že je upír. Každý, kdo si někdy vysál krev z rány, a nevyplivl, může být trošku upír. U krvácení dásní, nebo kousnutí do jazyka to navíc ani neovlivníme. U trhání zubů pak taky moc ne. Ne všude můžeme plivat, abychom se přebytečné krve zbavili jinak, než tak, že ji polkneme. Ono nakonec v podstatě o nic nejde. Je to naše krev.
Moji rodiče mi často říkali, že jim piju krev. To je jenom metafora sdělení, že někoho pěkně štvete. A protože neustále někoho štveme, a někdy dokonce i nepěkně, pak jsme všichni upíři. Tedy alespoň obrazně.
Mezi zvířaty je řada druhů, které se živí krví. Nejznámější jsou komáři a podobný hmyz či bzučivá havěť. Sice to z vás upíra neudělá, ale příjemné to není. Nakonec nakazit vás to může. Některé druhy komárů rozšiřují malárii, jistý druh mouchy pak spavou nemoc. To už je k přechodu k upírování jenom kousek. Upíři vlastně taky hodně spí. Spánek je zdravý. Ale ten noční život už, pokud jde o zdraví, není nic moc.
Představa upíra v podobě netopýra vznikla podle vžité představy, že netopýři sají krev. Většina netopýrů jsou naprosto neškodní hmyzožravci. Existují ovšem i druhy, které se živí krví. Většinou ovšem krví dobytka. Což nevylučuje možnost, že by nějaký pomýlený netopýr nemohl omylem vysát krev spícímu zemědělci. Tragédii netopýrů ještě dovršil fakt, že se často zaplétali do vlajících vlasů mladých panen. Starým pannám vlasy totiž většinou nevlají, neboť je mají způsobně stažené do drdolu. Problém vlajících vlasů je pro netopýra v tom, že špatně odrážejí zvuk, což netopýr potřebuje k orientaci, a on je tudíž zvukově "přehlédne". A protože zpanikaří, tak se do nich zamotá. Jedná pak zcela intuitivně. Cítí se ohrožen, takže jako každá myš, kouše. Kouše, aby se bránil, nikoliv, aby sál krev.
Silueta netopýra proti měsíci je však velice inspirující. Autoři mají bujnou fantazii, a tak skombinují řadu nesouvisejících faktů, a upír je na světě. No jo, ale co s ním teď. Fantazie autora jej učinila nesmrtelným, nezranitelným, velice obratným a ještě schopným létat. V zrcadle se nezrcadlí, po soumraku ho od normálních lidí nerozeznáte. Problém středověku byl i v tom, že jeho bledost mohla být dokonce považována za znak šlechtictví. Tehdy se smetánka pudrovala doběla, takže vypadala, jako chodící mrtvoly. No to byla pro autory podobných fantazií úplná pastva. Všechno jim to nahrávalo. Navíc upír, proživší svůj život neživot, v průběhu řady generací, měl čas na studium, takže byl zpravidla i teoreticky na výši, a často ovládal nové, technologie. Nahrával mu i fakt, že se mohl velice rychle pohybovat, neboť jako netopýr byl výborný letec. Svých schopností navíc používal tak, že vybrané vědce přiváděl do stavu nemrtvých, čímž jim umožnil bádat dlouhá desetiletí. Normální smrtelník se musel bát, že nestihne své objevy dokončit, zatímco vědec zaopatřený upírem měl času dost. Proto byly upíři stále dost napřed.
Čtenáři sice mají rádi nesmrtelné hrdiny, ale upír byl takový hrdina nehrdina. I když svým obětem vlastně činil dobrodiní, neboť je činil nesmrtelnými, schopnými letu a podobně. Udělal je ovšem taky závislými na krvi, což se dá považovat za drogovou závislost. Především, pokud se bez drogy člověk neobejde. Nabízela by se možnost, upíry vyhladovět. Je to ovšem špatně řešitelné, neboť nejsou přímo závislí na krvi člověka. Když je hlad, dá se vysát krev z ledasjakého savce.
Autoři museli nakonec vyřešit i způsoby, jak se upírů zbavit, a jak je zabít. Experimentovali s česnekem, křížem, osikovými kůly a svěcenou vodou, stříbrnými svěcenými kulkami a podobnými zbraněmi. Některé měli upíra jenom odehnat, jiné dokonce zabít. Geniální byla fobie upíra před slunečním světlem. Ale jak jeden upír v jednom filmu prohlásil - pravidla tady určuju já. Takže se jiní autoři mohli zase ostatním vysmívat a přivést na svět upíry česneku vzdorné, krucifixu odolné a běžně se koupající ve svěcené vodě. Dokonce by se klidně mohli i opalovat, kdyby chtěli. Oni ale nechtějí, protože je to zbytečná ztráta času. I vrážení kůlů do srdce může být nakonec zbytečné, neboť každý zkušený upír má v rakvi svého dvojníka, nebo jich má hned několik. Stačí je jenom vhodně udržovat, aby se mu nerozpadli dřív, než je objeví šílený pobíječ upírů.
Není zoufalejší snahy, než se pokoušet zabít nesmrtelného, a není zoufalejších tvorů, než lovci upírů. Sami z toho nakonec zešílí, takže se stanou pro upíra snadnou kořistí. On si na ně klidně pár let počká. Upíři mají totiž, na rozdíl od nás, času dost. Takže když my vymyslíme něco, co by je eventuálně mohlo ohrozit, neřku-li zabít, oni už dávno znají způsob, jak tomu zabránit. Je to vlastně jen taková společenská hra. My předstíráme, že je chceme zabít, oni předstírají, že se nás proto bojí. Ve skutečnosti je to naopak. Oni nás chtějí zabít, a my se jich bojíme. Zbytečně. Tak si nalejme sklenku červené(ho), a na zdraví a věčný život!

Anime

15. ledna 2014 v 16:24 | najda |  Úvahy, věda a tak
14. 1. 2014

Téma týdne 23:

Abych rozklíčoval toto téma, podíval jsem se do slovníku cizích slov. Podle něj se jedná o označení animovaných filmů natočených v japonském stylu manga. Popravdě pojem animovat mě napadl jako první. Dále mě napadlo animal, jako živočich. Opět to není daleko od pravdy. Člověk patří mezi živočichy, a manga je velice živočišná. Někdy až moc. Animovaný je pak popsán jako živý, čilý, veselý či oživený. Nooo, to k mangám taky velice dobře sedí. Hrdinové jsou velice čilí a veselí. Odvozeně se používá animace, nejen jako rozhýbání obrázků či neživých postaviček, ale rovněž jako výchovná metoda. Asi se tomu kdysi říkalo škola hrou. Ale moderní doba si vyžaduje moderní výrazy pro běžné věci, takže kdysi byli pionýrští vedoucí, dnes jsou animátoři, kdysi jsme si s dětmi hráli hry, dnes animujeme. Brrr, to je hnus velebnosti.
Když jsem si pročítal informace o japonském anime, zjistil jsem, že to nejsou jenom lechtivé kreslené hentai snímky, ale patří tam třeba i Pokémoni. Co každého zaujme na postavičkách manga, to jsou jejich velké nádherné oči. Nakonec oči prý jsou oknem do duše a popravdě autoři manga dokážou s očima a jejich výrazem divy. Na postavě hned poznáte, jestli se jedná o naivku, nebo o vypočítavou mrchu. Dalším atributem je malinký nos, především u dívek. Ostatní proporce jsou zpravidla velmi realistické. Samozřejmě i zde najdeme typické Barbíny, ale většina manga dívek má zcela normální proporce zdravých slečen.
Nemám rád pohádky. Především ne ty, které byly natočeny v nepovedených kulisách. Nevadí mi ty, kde kulisy nic nepředstírají. Schéma pohádek je ale stále stejné. Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že většina pohádek, jsou vlastně čistokrevné horory. Děti se tam ocitají sami v lesích plných podivných tvorů, strašidel, víl a draků. Ti stahují lidi do vod, požírají je, zavírají v jeskyních. Hrdinové tam pak stínají hlavy, pářou břicha a dělají spoustu dalších chirurgických zákroků.
Jsem trochu labilní, a tak kdykoliv se v pohádce objeví záporná postava, odcházím na toaletu, nakrmit psa, pověsit prádlo, utřít nádobí či dělat cokoliv, jenom abych se na to nemusel dívat. A to přitom vím, že to dobře dopadne, a toho lampa nakonec někdo propíchne, nebo se napraví, umoudří, nebo bude alespoň potrestán. Nakonec pohádky ještě nejsou tak hrozné. Všechno se tam vyřeší zpravidla během jednoho filmu. Když pohádku dávají podruhé, to už to většinou dávám.
Pohádky anime jsou jiné. Animované pohádky mám rád. Asi je to i tím, že česká animovaná tvorba má ve světě velké jméno. Krtečka asi znají i v Japonsku. Walt Disney patří mezi klasiku. Trpaslíky i Kačery jsem viděl mnohokrát. O dalších filmech ani nemluvě. Asterixe si nenechám ujít prakticky nikdy, protože si pamatuji jeho brožované vydání, které jsem dostal ve francouzštině. Obrázky byly nádherné, ale z textu jsem rozuměl jenom následujícímu sdělení: "!?#»?!" Případně: "grrrr, chrrr, vrrrr, frrr!" I když jsem si teď vzpomněl, že z Donalda jsem nebyl v angličtině o nic moudřejší. A to se netroufám odhadnout, jak by na mě zapůsobila manga v japonském originále.
Na kreslených pohádkách ujíždím, takže jsem viděl i Nema a samozřejmě Madagaskar a Dobu ledovou. Autoři tam dokážou velice dobře skloubit zápletku s padouchy s nutným humorem. Kreslené postavičky umožňují kaskády, které nejsou v reálném světě možné, a to aniž by nějaký zaprdlý ochránce zvířat musel mít nějaké nechutné připomínky. I tak autoři s notnou dávkou ironie uvádějí často na konci animovaného snímku, že při natáčení nebylo ublíženo žádnému zvířeti.
Viděl jsem i pár dílů Pokémona. To mě ale moc nezaujalo. Přece jenom klasika, kterou jsme si jako děti nemohli příliš dopřát, je mi bližší. Těžko dnešní generaci vysvětlíme, že jsme řadu animáků od Disneyho viděli třeba jenom jednou v životě. Že mnohé díly nebyly z různých důvodů vysílány vůbec. Že vrcholem animované pohádky ze zahraničí bylo "Jen počkej zajíci".
Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, jako by všechno zlé bylo k něčemu dobré. Že díky nedostatku licenčních děl ze zahraničí, vzniklo velké množství nádherných animovaných pohádek tady u nás. Že jsme si s tím zase poradili tak nějak po svém. I to, že komiksové předlohy pro nás byly vzácné, bylo našimi autory nahrazeno. Nakonec náš milý Ferda Mravenec, byla jenom česká verze komiksu. O dalších pohádkách ani nemluvím. A přitom se z řady z nich stal nakonec velice dobrý vývozní artikl.
Dnešní děti jsou na tom mnohem lépe. Ale nezávidím jim to. S komiksy se roztrhl pytel. Na webu najdou skoro všechno. Ten pocit, že čtou něco zakázaného, když jim kamarád pučil už notně salátové vydání kačera Donalda, jim nemůže nic vynahradit. Naopak, jsou dnes zaplaveny přívalem dalších a dalších hrdinů, kamarádů, mazlíčků a všemožných, často velice nezvyklých "potvor".
Kdo nemá ve vitríně Šmouly, není in, pak přijde Pikaču, nahradí ho něco dalšího a dalšího. Vitrína buď praskne, nebo se plní krabice ve skříních, ve sklepech a na půdách dalšími odloženými kamarády. Jenom ta naše malá krabička se třemi výtisky kačera Donalda, pár stránkami z Asterixe, jedním rodokapsem a utajeným vydáním Rychlých šípů se krčí v koutě a trochu se stydí za svoji strohost. Měli jsme toho málo, ale mnohem víc jsme si těchto svých kamarádů vážili. Dnešní děti střídají jednoho miláčka druhým, a když jim za pár let připomeneme některého z nich, tak si na něj ani nevzpomenou.
Anime jsou nádherné, a je úplně jedno, které z nich si kdo z vás oblíbí. Jenom se nesnažte být jako oni. Přece jenom jsou všichni kreslení.

Homosexualita

14. ledna 2014 v 16:24 | najda |  Úvahy, věda a tak
14. 1. 2014

Téma týdne 22:

Na úvod tématu musím konstatovat, že mi je celkem horko. Venku je mlhavo a sychravo a někde to prý namrzá. A mě je hic. Když je mi hic, tak mi to myslí pomalu, protože bych raději spal, než psal. Ale alespoň některá předsevzetí by se měla čas od času plnit. Tak se nad tématem zamyslím a uvidím, co z toho vypadne.
Téma je velice zajímavé. Osobně proti lidem s tímto zaměřením nic nemám. Dokonce jsem ani nepoužil výraz - problém, protože oni to jako problém nepovažují. Ani já ne. Když to tak cítí, proč je přesvědčovat o něčem jiném. Samozřejmě to není obvyklé. Dokonce to může pro řadu lidí být pobuřující, nepřirozené, odporné a vím já, jaké ještě. Je zajímavé, kolik adjektiv se k tomuto tématu dá použít.
Občas jsem se díval na různé choulostivé weby. Jen tak, pro inspiraci. Většinou to žádnou nepřineslo, neboť je to pořád dokola. Dokonce bych řekl, že je to, až na výjimky úplně bez nápadu. Ale když tam byla hezká děvčata, tak jsem to nějak zkousl, protože mám rád hezké věci. Zkaženou náladu jsem měl, když se na scéně objevil nějaký hnusný chlap. Tak ty opravdu v akci vidět nemusím. Plyne z toho jednoduchá pointa, že pokud jde o homosexualitu chlapů, tvářím se, že nic nevidím. Je to jejich věc, ale já to nemusím ani vidět. Naopak stejný projev u žen mi nevadí vůbec. Přijde mi to velice milé a mnohem víc vzrušující, než když se na scéně objeví chlap. Nějak mi ten sex mezi děvčaty připadá přirozenější, než mezi muži.
Někdo má pocit, že je to fenomén moderní doby. Je to omyl. Homosexualita je stará asi jako lidstvo samo. Jenom se o tom dříve zřejmě tolik nemluvilo. Často to patřilo k určitým skupinám, kde muselo delší dobu fungovat více osob stejného pohlaví, pohromadě. Asi nikoho nepřekvapí, když napíšu, že to mohl být problém námořníků, trestanců, či osazenstva klášterů. U některých skupin se o tom vědělo, u jiných se lidé tvářili, že se jich to netýká. Ale celibát je popravdě věc, která odporuje přírodě asi stejně, jako sama homosexualita. Spíš to byla otázka pudu sebezáchovy, a zachování zdravého rozumu.
Nakonec celibát je výmysl, který nemá příliš oporu v bibli. Všichni starozákonní kněží měli ženy a děti. Dokonce původní Boží záměr byl, že se kněžství dědilo v jednom rodě. Dědičné kněžství nemohlo být tedy slučitelné s celibátem. To někdo vymyslel až mnohem později. Nenašel jsem zmínku o celibátu ani v dalších částech bible. Někteří si prostě jenom přeložili některá vyjádření po svém. To je ostatně rovněž důvod, proč máme dnes tolik církví vycházejících z jedné a té samé bible. Každý to totiž vykládá jinak. Jedni se normálně žení a mají děti, a jiní, učíce tutéž víru jsou zastánci celibátu.
Problém, který nastává je v poslední době velice zřejmý. Nevšiml jsem si, že by mravní poklesky ve formě zneužívání kohokoliv postihovaly ta náboženství, kde celibát zavrhli jako nesmysl. Tyto prohřešky jsou fenoménem křesťanské církve, a zjevně ji mají upozornit na to, že je něco špatně. Představitelé církve si to ovšem nechtějí připustit a neustále vidí problémy jinde. Církev zaseklá na nefunkčním celibátu se zmítá v sexuálních problémech svých kněží.
Tyto problémy tady byly vždy. Řada kněží zcela jistě nebrala celibát příliš vážně. Také neměli podobné problémy. Nebo měli dostatečný vliv na to, aby podobné prohřešky zakryli. V historii byli jiné sociální vazby a řada lidí v poddanských vazbách tyto věci příliš neřešila. Kromě toho byla mnohem menší informovanost. V dnešní době globálních medií, osvícenosti a narůstajících lidských práv, se těžko nějaké prohřešky utají. Málokdo si bude považovat za čest, že jeho dítě se těší přízni úchylného kněze. A pokud se jí těší, a kněz je normální, pak to stejně lidé jako příliš normální nevnímají. A priori předpokládáme, že každý, kdo s ostatními, především s dětmi, vychází dobře, musí být nutně divný, nebo dokonce úchyl.
Tím vším jsem ale nechtěl říct, že by homosexualita byla úchylka. Je to jenom odlišnost. Je to jiné vnímání. Většinová společnost je heterosexuální. Řada lidí je ale i bisexuální, a podobné věci jim nepřipadají příliš jiné. Největší problémy s touto skutečností má skupina asexuálů, nebo puritánů, pro něž je jakýkoliv projev sexuality špatný. Aby na sebe ale příliš neupozorňovali, vyhraňují se především vůči tomu nejvzdálenějšímu pólu na žebříčku sexuality, neboť se domnívají, že tím ze sebe smetou smítko pochybnosti. Někdy bych si dokonce tipl, že řada z odpůrců homosexuality je sama homosexuální, jenom se s tím nedokáže dostatečně dobře vyrovnat. Bojí se toho, a tak to veřejně pranýřují. I to je způsob, jak ze sebe setřást podezření, a bránit se hříšným myšlenkám. Měli-li bychom se ale chovat způsobem, jakým to popsali autoři filmu "Mravnost nade vše", asi bychom za čas vymřeli. Konec filmu nám ale ukázal správnou cestu. Pokud sexualita nepohoršuje, není to nic špatného. Tu a tam, nám ovšem chybí míra pro některé věci a jejich projevy.
Budu-li však soudit podle většinové společnosti a nebudu-li chtít zástupce menšin nijak utlačovat a omezovat v jejich právech, budu muset připustit, že se asi budou moci líbat na veřejnosti, i když nám to přijde "divné". Budu muset souhlasit s registrovaným partnerstvím, neboť si vážím všech, kteří spolu dokážou dlouhodobě sdílet společný život, bez ohledu na ostatní okolnosti. Ovšem asi nikdo nebude akceptovat sex na veřejnosti, neboť to nepraktikují ani zástupci většinového zaměření. Tedy, alespoň ti dobře vychovaní.
Někdy ty lidi dokonce chápu. Velice často je soužití muže a ženy velice komplikované, neboť to často vypadá, jako by oba mluvili rozdílnými jazyky. Málokterá žena se bude s mužem dívat na hokej. Soužití dvou lidí stejného pohlaví je řady rozdílností zbaveno, i když uznávám, že existuje řada dalších věcí, ve kterých se ani dva lidé téhož pohlaví vždy neshodnou. Osobně znám spoustu chlapů, které bych asi brzo utloukl, než abych s nimi dokázal sdílet delší dobu stejný byt. Takže ani tak to není žádná bezproblémová selanka. Navíc to přináší řadu komplikací, které si běžný heterosexuál nedokáže ani představit. ………. A popravdě, ani nechce.

Prázdniny

13. ledna 2014 v 16:22 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 1. 2014

Téma týdne 21:

Není nic snazšího, než psát o prázdninách o prázdninách. Ale zkuste psát o prázdninách, když žádné nejsou. Už jsem ve věku, kdy pro mě nejsou, i když jsou. I děti už máme dospělé, takže taky žádné prázdniny nemají, a taky nemají žádné děti, které by je měli, a jezdili by k prarodičům si je užít. Určitou poezii to mělo v případě, že rodiče žily ve městě a prarodiče na venkově. To mohli děti trávit prázdniny permanentně na čerstvém vzduchu. Bývávalo. Dneska děti zalezou do šera pokoje k počítači a hrají stupidní hry na síti, místo aby se sebrali a šli ven hrát fotbal, koupat se, nebo po sobě jenom házet kamením.
Já jsem si prázdniny užíval. Sice jsme bydleli ve městě, ale to mi nevadilo. Vlastnili jsme celkem velkou zahradu, kde byl člověk odříznutý od okolního světa. Tam jsem vedle chaty rozbalil stan a strávil jsem tam i několik dnů. Když měla babička chalupu na vesnici, trávil jsem skoro celé prázdniny u ní. Celé dny jsme běhali po venku, jezdili na kolech a na poli za vesnicí jsme pořádali válečná tažení. Především po žních to bylo zajímavé. Vytrhávali jsme ze strniště trsy i s kořeny a házeli jsme je po sobě. Občas to někdo neurejdoval a hodil trs i s balvanem zarostlým v kořenech. Krve bylo vždycky dost, ale to k tomu patří.
Konec prázdnin jsem většinou trávil na pionýrském táboře. Tehdy trval turnus tři týdny, takže to bylo velmi zajímavé období. Většinou jsme jeli dost daleko od domova, aby nehrozilo nebezpečí, že nás tam rodiče navštíví. Ideální byli Jeseníky. Krásná příroda. Tábor ležel asi pět kilometrů v lese. Elektřina byla jenom v hlavní budově. Voda v létě tekla jenom ze studánky. Bydleli jsme v chatkách, stanech a později i ve srubech. Ale to už proběhla elektrifikace i tam.
Jako středoškolák jsem na tábory nezanevřel. Začal jsem tam jezdit jako vedoucí. Další část prázdnin jsem často trávil na chmelu. Společný jmenovatel byl zřejmý. Byl jsem daleko od domova, sám svým pánem. Tak si představuji prázdniny. Bez vlivů pidlivizace. Když se mi chtělo, sbalil jsem se a vyrazil jsem někam do lesa. Kdybych měl tehdy digitální foťák, měl bych dnes takovou sbírku fotek, že byste se divili. S klasickým kinofilmem to ale taková legrace nebyla. Měl jsem sebou maximálně čtyři, nebo pět kousků. Sice jsem zvládal natáhnout počet využitelného prostoru na 39 snímků, místo 36. I tak to ale nebyla žádná sláva. Navíc jsem až do vyvolání vůbec netušil, co jsem vlastně vyfotil. Ale svůj půvab to nepochybně mělo.
Při vysoké škole jsem v tomto trendu pokračoval. Jenom s tím rozdílem, že jsem na chmelu už nepracoval, ale staral jsem se o volnočasové aktivity těch, co pracovali. Nevím, co bych tam dělal dnes, kdy si všichni mohou filmy pustit na DVD, nebo na internetu. Komponované pořady je nezajímají a aktivně se nikomu nic dělat nechce.
To my jsme se bavili hrou na kytaru, zpěvem, zkoušením scének, nebo společenskými hrami. A že jsme u toho užili spoustu legrace. Dnešní děti většinu her ani neznají. Dokonale ovládají střílení monster, klávesnici ovládají všemi deseti a někteří se dokážou nabourat i do zabezpečených systémů. Ale když je posadíte do jedné místnosti, nemají si co říct. Mnohem lépe jim to půjde, když si v místnosti začnou psát esemesky. To se klidně uklikají. Ale kdyby si to samé měli říct mezi čtyřma očima, budou jen mlčet. To bude za pár let to lidstvo pěkně vypadat. My snad zapomeneme i mluvit, protože to nebudeme vůbec potřebovat. A přitom by dětem ten pohyb vcelku prospěl.
My jsme těch prázdnin zase tolik neměli. Samozřejmě ty letní. Tam se nic moc nezměnilo. Ani jarní prázdniny ne. Ale mezitím mají dnes ve školách spoustu volných dnů, svátků a ředitelského volna. Někdy jsem měl pocit, že moje děti byli častěji doma, než ve škole. A to mám za to, že rozsah dnešních vědomostí, které musejí děti dostat do hlavy, je mnohem širší, než býval za nás. Minimálně v dějepise přibylo dalších třicet stran textu. O výuce moderních technologií ani nemluvím. Za nás byla pevná linka, černobílá televize, gramorádio a tím jsme vlastně končili. Dnes musí děti zvládnout počítače, mobily a další vymoženosti.
Co jim asi z osnov ubylo, tak záležitosti týkající se Velké říjnové socialistické revoluce, která byla v listopadu. Také již neberou tak podrobně soudruhy Lenina, Marxe, Engelse, Stalina a jim podobné, ne nutně v tomhle pořadí. My jsme to probírali snad ve všech předmětech.
Využití volného času a prázdnin bylo dříve mnohem lépe organizováno. Nejenže byla řada různých kroužků. Ale pionýrské organizace, ať už si o tom myslí kdo chce, co chce, dokázali přece jenom zaplnit volný čas dětí dostatečně na to, aby nevymýšleli blbosti. Bohužel řada těchto organizací zanikla bez náhrady a současní Junáci, Skauti, Sokoli, Orli a jiní to zatím nedokázali zcela zaplnit. Tak nějak mi chybí masovější organizace, které by se postarali o náplň volného času dětí. Dříve byly tyto organizace na každé obci, v každém městském obvodě, někdy i v každé ulici. Mnohdy tam těch organizací bylo i víc. Dnes na to chybí lidi, anebo těm lidem chybí chuť něco organizovat. Ono to není jenom tak, zajistit určité skupině dětí vhodný program na několik hodin týdně, nebo i na celé víkendy. Částečně je to tím, že lidé sami mají málo času. Částečně tím, že jsme obecně zlenošili. Pamatuji se, že televize vysílal dopoledne jenom pro děti. Pak měla do tří puštěný monoskop, a večerní program končil v deset. Druhý program (a taky poslední) vysílal jenom odpoledne. Dnes jsme zahlceni stovkami kanálů vysílajících nonstop. Máme k dispozici stovky stanic rádia, miliony webových stránek a to nás zaměstná na celé roky. Nějak zapomínáme na to, že existují hry, příroda, sport…. 16:10

Facebook

12. ledna 2014 v 10:23 | najda |  Úvahy, věda a tak
10. 1. 2014

Téma týdne 20:

Ano. To znám. - zbytečné konstatování, řeknete. Ale znám spoustu lidí, kterým to nic neříká. Další spousta lidí je zásadními odpůrci podobných sítí. Jeden můj známý tomu říká ksichtbook. Zase jeden krutomluv. V jeho pojetí je to však pejorativní vyjádření. Všechno, co je s tímto slovem a souvisejícími činnostmi považuje v podstatě za úchylku. Tak docela s ním nesouhlasím, byť v mnoha ohledech má pravdu.
Asi není dobré prezentovat veřejně úplně všechno, co děláme, včetně nutnosti odejít na toaletu. Ale snad se to někdy naučíme používat s rozumem. Jde o to pochopit, a vhodně vyvážit vše, co je s prezentací své osoby na internetu spojené. Pokud toho zveřejníme příliš, nesmíme se divit, že toho někdo zneužije.
Původní myšlenka je samozřejmě dobrá. Je to další forma komunikace mezi lidmi, která umožňuje najít staré přátele, známé, spolužáky, spolupracovníky a podobně. Mnohdy je to jediná metoda, jak s nimi rychle komunikovat, vyměnit si pozdravy, přání, fotografie. Je uspěchaná doba, a ne vždy se nám podaří se vzájemně navštívit, i když bychom to rádi učinili. Mnohdy nám do toho něco vleze, a dobrá vůle jde stranou před jinými zájmy.
V minulosti se rodina sešla pohromadě pouze ve výjimečných případech, a řadu příbuzných jsme ani pořádně neznali. Ani na svatbu nepřijeli úplně všichni. Na narozeniny se dostavili jenom ti nejbližší. Snad jenom když se slavily nějaké kulatiny. Jediným spolehlivým termínem vzájemného setkání tak byl v minulosti pohřeb. Tam jste mohli potkat i příbuzné a známé, které jste v životě neviděli. Následné sliby, že se budete navštěvovat častěji, se většinou dařilo naplnit tak v rámci prvotního nadšení. Pak nastala mezera až do dalšího pohřbu.
Facebook nám tento problém částečně řeší. K počítači si většina z nás sedne alespoň jednou denně. Na facebooku pak můžeme shlédnout všechny novinky ze života přátel a známých, někdy i ty, které nás vůbec nezajímají. Mnozí z nás mají to štěstí, že si je mezi přátele přidá i řada dalších lidí, nebo dokonce známých osobností, nebo těch, kdo se za ně vydávají. To je jeden z problémů, že pokud nemáte kontakt přímo od dotyčného člověka, nemáte nikdy jistotu, že se skutečně jedná o toho, kdo je na profilu uveden. Otázkou je, zda nejde o porušení nějakého zákona na ochranu jména. Současný občanský zákoník již něco podobného obsahuje, otázkou je, nakolik je schopen postihnout i fenomén zneužívání jmen známých osobností na internetových profilech. Případně i jména kohokoliv jiného.
Slušní lidé vystupují pod svým skutečným jménem, neboť zpravidla nemají co skrývat. Někteří se kryjí nicneříkajícím nikem. Část z nich jsou lumpové, kteří pak tyto sítě zneužívají k různým nepřijatelným aktivitám. Jiní tak činí proto, aby alespoň částečně ochránili svou identitu před těmi předešlými. Svoje krycí jméno pak sdělují jen svým známým a přátelům. Naštěstí lze většinu informací omezit zařazením přátel do kruhů a přidělením oprávnění ke čtení příspěvků a sledováním galerií. Osobně toho využívám, především pokud jde o fotky. Oprávnění přidělím jen některým kruhům. Něco zveřejním pouze rodině, něco dalšího pak třeba i přátelům, a jen neškodné fotky a informace nechávám veřejné. Je to možná ochrana před spoustou lidí, kteří mají různé úmysly, které jsou nám proti mysli.
I přesto i já často oslovuji přátele svých přátel se žádostí o přátelství. Vycházím z faktu, že z historického hlediska jsme stejně všichni vzdálení příbuzní, takže v horizontu několika tisíc let zpět není vlastně co řešit. I přesto je však skupina lidí, u které se modlím, abych s nimi v žádném příbuzenském vztahu nebyl, a to ani přes tisíc kolen.
Mám radost, když mi přátelství potvrdí některá známá osobnost. Nikdy bych si nedovolil je obtěžovat nemístnými komentáři. Takovýto kontakt využívám zpravidla jenom k tomu, abych jim popřál k narozeninám, nebo vyjádřil gratulaci k nějakému úspěchu. Občas se na jejich profil podívám, abych zjistil, co je nového. Většinou to zvládnu pomocí lajků. Komentáře používám v těchto případech jen výjimečně. Respektuji, že řadu těchto lidí nezajímají slovní exhibice některých individuí. A smajlík někdy řekne víc, než si myslíme.
Zveřejňování osobních údajů na sociálních sítích je věcí každého z nás. Pokud chceme zveřejnit vše, včetně barvy spodního prádla, je to naše věc. Nesmíme se pak ale divit, že máme v přátelích řadu anonymních úchylů, kteří sledují jenom některé intimní informace a pak nás obtěžují, sledují a podobně. Tento problém mají především děti a mladí lidé. Neznají ještě míru informací, které je vhodné dávat v plen veřejnosti. Nemají totiž ještě dostatek negativních zkušeností. Když je pak schytají plnou dávkou, jsou nemile překvapeni.
Starší lidé už většinou do takových detailů nejdou. Z osobních dat uvedou jenom ta, která se dají najít i jinde. Především se snaží, aby uvedli takové informace, které nejsou příliš citlivé, ale jsou dostatečně vypovídající pro toho, s kým se znají, a kdo by je chtěl třeba vyhledat. Mě se takto podařilo najít řadu spolužáků a bývalých kolegů. Přesto je spousta dalších, které jsem ještě neobjevil. Především u žen je to problém, neboť i několikrát za život změní příjmení, a to pak ztěžuje hledání.
Nakonec je pro mě komunikace přes facebook mnohem přijatelnější, než setkání někde v zakouřené hospodě. Pokud se mnou chce někdo komunikovat, ví, kde mě najde. Na srazu mívám často pocit, že jsem tam nějak navíc. O dalších problémech nemluvě.

Krutomluv

11. ledna 2014 v 9:11 | najda |  Úvahy, věda a tak
9. 1. 2014

Téma týdne 19:

Tak jsem se pokusil naprosto neoriginálně najít na webu, co to vlastně je. Kromě jednoho blogera a řady příspěvků v tématu týdne jsem se dozvěděl pouze málo moudrého. Snad jenom jeden příspěvek stál za přečtení. Bloggerka v něm shrnula možný význam do krátkého odstavečku, ve kterém zmínila některé výtvory našich buditelů. Já bych k tomu přidal ještě sýdřeň koprsou, a pojem - rudé kmeny mají smůlu. Což může znamenat, buď že borovice mají pryskyřici, nebo že indiáni mají pech. Také by se daly zmínit citáty typu - nech ty nechty, nebo dialog - Hni se hnise! x Hnu se hnuse! Rovněž bych mohl přidat dotaz - Není zde soudruha ředitele? Na který existuje jediná správná odpověď - Není, právě ho odešlo!
Autorka se nakonec dostala k vysvětlení, že slovo krutomluv může v důsledku vycházet buď z pojmu krutě mluvit, což bych převedl, jako urážet, ponižovat, nadávat nebo něco v tom smyslu. Rovněž můžeme vyjít ze slova krut, které známe z mechaniky a má cosi společného s kroucením a odolností materiálů tomuto kroucení odolávat. Stejně jako materiál můžeme rovněž "kroutit" slova. Čili převracet jejich význam, komolit je.
Popravdě první, co napadlo mě, byla ta první varianta, při které lze mluvit krutě. V dnešní době to není nic neobvyklého. Stačí si přečíst některé příspěvky v debatách, především o politických tématech, a máme tam hned obě varianty. Nejenže jsou debatující sprostí a urážlivý, ještě namnoze ani neumí pořádně česky. Vzájemné urážky a nadávky jsou nám denně předkládány v politice, ve stupidních seriálech, v tisku a vlastně ve všech mediích. Tou největší krutostí je, když slovně zraňujete svoje nejbližší. Někdy to bolí mnohem víc, než bolest fyzická. Ostatně tuto verzi krutosti paradoxně nejvíce používáme vůči svým blízkým, a mnohdy si to ani neuvědomíme. Přitom to nemusí být jenom o sprostých výrazech. Krutost se nemusí projevovat nutně formou nepublikovatelných výrazů. Stačí jenom volit nevhodné formulace, které zasáhnou city toho druhého.
Řada lidí tento způsob krutosti ovládá dokonale a dokážou tak ranit kohokoliv ve svém okolí. Popravdě nejsou příliš v kolektivu oblíbeni. Asi se tomu nediví nikdo, kromě jich samotných. Odborníky na krutomluv jsou především naši novináři, zejména ti, kteří se rozhodli zásobovat svými, rádoby pravdivými a kvalitními, články naše bulvární plátky. Mnohdy se k nim přibližují i reportéři některých televizních stanic, kteří neodbytně atakují příbuzné různých objetí a poškozených, nebo pokud je to možné, i samotné poškozené, a neustále na ně dotírají, ve snaze získat ty opravdu nejaktuálnější informace.
Když mi zemřel tchán, koupil jsem si křesťanskou knihu mrtvých. Myslel jsem, že to mojí ženě pomůže se se ztrátou lépe vyrovnat. Popravdě to příliš nepochopila, a já si připadal dost trapně. Bylo to kruté. A to jsem to prosím myslil dobře. Považoval jsem to za vhodnou útěchu, ale ona to tak zjevně necítila. Z toho plyne, že se někdy dopustíme krutomluvu, aniž bychom to tak ve skutečnosti mysleli. Ale slušný člověk si to včas uvědomí, a omluví se. Mnoho lidí toho však není schopno.
Pokud opustíme otázku krutosti slov, můžeme se věnovat krutu slov. V tomto jsou přeborníci autoři reklam. Jen si vzpomeňte na výrazy typu - čistoskvoucí, běloskvoucí a podobně. Někdy jenom otrocké přeložení výrazu z cizí řeči může být velice kruté. Mnohdy to svědčí jenom o tom, že překladatel nad překladem nepřemýšlel. Prostě jenom otrocky přeložil text do něčeho, vzdáleně podobného češtině. Osobně se mu nedivím. Dnešní školy neučí děti překládat. Učí je skutečně jenom otrocky převádět cizí slova na slova česky vypadající, bez důrazu na slovosled a logický obsah sdělení. Řada dětí si vůbec neuvědomí, že cizí jazyky mají zpravidla zcela odlišný slovosled od češtiny. Výsledek je krutý krutomluv. To už je skoro lepší, nechat si text přeložit v překladači. Stačí, když jej protáhnete překladačem tam a zpátky několikrát po sobě a s hrůzou zjistíte, že s původním textem to již nemá nic společného. Příkladem je tato věta přeložená do němčiny x Beispielsweise wird dieser Satz ins Deutsche übersetzt x Například, tato větajepřeložena do němčiny x Zum Beispiel ist dieser Satz ins Deutsche übersetzt. Po dalším pokusu se to už vcelku pravidelně opakuje, ale v jiných případech se dostanete po několika větách do velkých problémů. A vůbec nejlepší je, když postupně měníte řeči. Když se pak vrátíte zpátky k češtině, tak svou původní větu vůbec nepoznáte. A přesně takhle se dnes učí děti překládat. Nejsou vedeny k tomu, aby větu překládali v souvislostech. Mnohdy dokonce použijí infinitiv, takže výsledná podoba vypadá, jako by ji napsal černoch po týdenním kurzu češtiny.
Mnohokrát jsem se nad překlady svých dětí, a dětí svých známých rozčiloval. Jak můžou něco takového napsat a tvrdit, že je to překlad, když to nemá ani hlavu, ani patu. Zpravidla, když jsem se jich zeptal, o co v té větě jde, nedokázali mi odpovědět. Ale přitom jim to vůbec nevadilo a klidně by to odnesli do školy.
Dalším krutomluvem jsou některá nově tvořená slova. Jako jedno z posledních jsem slyšel výraz - krutopřísně dobrý. To je do nebe volající hovadina. Pro mě dále jako krutomluv v této souvislosti zní i nadměrné užívání cizích slov, a to především tam, kde máme pro daný výraz vhodný český ekvivalent. Vadí mi všechny ty brainstormingy a jiné rádoby odborné výrazy dnešních kravaťáků. Vadí mi, když někdo zveřejňuje v inzerátu názvy pracovních míst v angličtině. Zahlcujeme naši krásnou mateřštinu mnohdy nadměrným množstvím nesrozumitelných výrazů, načež pak personal manager vykonává činnost úředníka osobního oddělení za mzdu ani zdaleka neodpovídající jeho vzdělání.
Jako krutomluv na mě nakonec působí také zbytečné přechylování ženských příjmení. Nejkrutěji pak přechylování již přechýlených slovanských příjmení. Když z Pironkové udělá komentátor Pironkovovou, tak mi teče voda ze zubů. Jak nemám Rusy moc v lásce, tak alespoň v tomhle mají rozum, a přesto, že řada mužských příjmení tam končí na -ov, ta u ženského tvaru už přidají jenom -a, a dále to neřeší. Jenom my musíme být papežštější než papež a cpeme tam ještě jedno -ová. Zní to divně.
Jakš takš překousnu přechylování ženských příjmení ze zemí, kde je jasné, co je jméno a co příjmení. I když v řadě případů je to zjevně nadbytečné. Když sleduji třeba ve sportu zjevně ženskou disciplínu, připadne mi přechylování zbytečné. Nemluvě o tom, že by se to v řadě případů dalo vyřešit i patřičným přívlastkem. Když je třeba řeč o německé premiérce, je zcela zřejmé že je to žena, a tudíž by již klidně mohla být uvedena se svým skutečným příjmením, a ne s naší přechýlenou zkomoleninou. O přechylování jmen asijských národů raději ani nemluvím, neboť tam mnohdy není zcela jasné, co je jméno a co příjmení. To pak zní krutě každá varianta.

Hračka

9. ledna 2014 v 16:10 | najda |  Úvahy, věda a tak
Téma týdne 18:

Všechno je hračka. Zajímavostí je i přenesený význam slova. Prakticky vzato je to jednoduché, pokud ovšem člověk nemá olšové ruce. Zažil jsem případy, kdy všechno byla hračka a výsledek nestál ani za starou Belu. Ono je vlastně hračka říct, že je něco hračka, horší je to pak dokázat v praxi. Jeden můj známý byl velice mladý a všechno byla hračka. Jenomže nechápal význam slov. Když jsem mu řekl, s citem to dotáhni, dorval to tak, že jsme to museli odvrtat. Podruhé to dotáhl tak, že šroub vypadl. Dal jsem mu do ruky lopatu. Párkrát se s ní nebezpečně ohnal, načež ji odhodil a prohlásil, že tohle nebude v životě potřebovat. Byl mladý. Nedávno jsem mu volal. Když jsem se ho zeptal, co dělá, sdělil mi, že pomáhá na stavbě, míchá maltu a tak. Má smysl pro humor. Zasmáli jsme se tomu oba. Některé zdánlivě nepotřebné hračky člověk tu a tam přece jenom použije.
To zase jiný známý si asi nikdy nehrál. Všechno je pro něj problém. Když potřeboval něco udělat, řekl raději, že to nejde. Snadno jsem mu dokázal, že to jde. Nebyl to problém, protože v jeho podání nešlo prakticky nic. Ale musím uznat, že rybařit umí líp než já. Já bych asi umřel hlady být odkázaný jenom na to, že něco ulovím. I když mám jistou výhodu. Jsem všežravec, takže se spokojím i se zeleninou.
Patřím mezi lidi, kteří téměř bytostně nesnášejí výraz - ono to nejde. Všechno jde. Jenom se o to člověk musí alespoň pokusit. Taky jsou věci, kterým příliš nerozumím, a pro jiné jsou přitom hračka. Třeba elektřina. Zapojím jenom to, co jsem před chvílí odpojil, ovšem pouze za předpokladu, nejsou-li tam víc, jak tři dráty. Raději si pozvu odborníka, pro kterého je to hračka. Podobné je to u montáže antén. Z výšek mám respekt. Na střechu vylezu. Na rozhledně mi ani moc nevadí rošt místo podlahy. Ale musím se dobře držet, nebo mít alespoň jistotu pevného zábradlí.
Většina ostatních činností je pro mě hračka. Většinu prací kolem baráku a zahrady jsem si dělal sám. Tedy alespoň ty, kde mě příliš netrápil čas. Pohraju si třeba s omítáním, nebo s pokládáním zámkové dlažby, plovoucí podlahy, nebo s montáží sádrokartonu. Poseču si zahradu, postavím nový plot, nebo pergolu. Baví mě to, a jsem spokojený, když si takovéto věci můžu udělat sám.
Nejoblíbenější hračkou je pro mě kytara. S tou si pohrávám už asi třicet let. Poprvé jsem ji popadl někdy ve čtvrté třídě na táboře, když vyhlásili soutěž o zlatého slavíka. Během odpoledne jsem zvládl potřebných pět akordů a večer jsem už vystupoval před ostatními táborníky s písničkou - uměl hrát rokenrol, nic víc. Chvíli mi sice trvalo, než jsem přinutil prsty levé ruky řádně přitlačit barré akordy. Dalších pár let jsem zase koordinoval prsty pravé ruky, aby dokázaly vybrnkávat. Co jsem dodnes dostatečně nezvládl jsou noty a sólovou kytaru. Ale na to jsou jiní odborníci.
Jako dítě jsem rád lepil modely. Dotáhl jsem to do fáze lepení samolepek. Používání barviček šlo tak nějak mimo mě. Ale ta vůně lepidla na plasty mě fascinuje dodnes. Tuším, že mám někde ve skříni ještě asi tři modely. Taky jsem lepil modely z ABC. Hlavně auta. Ale byl jsem rád, když výsledek mého snažení vypadal jako předloha. Nedosáhl jsem nikdy geniality svého spolužáka, který po drobných úpravách a instalaci elektromotorku, přinutil tyto modely i jezdit.
Když jsem byl starší, přesunul se můj zájem ke psaní. Je to taky hračka. Dokonce k ní nepotřebujete skoro žádné pomůcky. Jenom kus papíru a tužku, nebo počítač. Pak ještě nápad, inspiraci a je to. Máte zábavu na celé odpoledne.
Když mě nic nenapadlo, vzpomněl jsem si na babičku, jak vyšívala gobelíny. Prohlédl jsem je okem odborníka a řekl jsem si, že to musím zvládnout taky. Koupil jsem si malý obrázek a začal jsem. Mám ho dodnes a přibylo k němu dalších několik. Dokonce jsem šel cestou maximalistických projektů, takže jsem vyšil Monu Lízu a Poslední večeři Páně, která je dlouhá přes metr. Do budoucna plánuji další klasiky, a hlavně hrady a zámky a známé památky. No to mi do důchodu vydrží. S tím si hraju v zimě.
Pokud mi dojde vlna, tak můžu upravovat fotky. Foťák také patří mezi moje oblíbené hračky. Jednou si zase koupím pořádnou zrcadlovku a budu řádit. Dneska už je to balada. Ale když jedinou možností byl kinofilm s 36 okýnky, tak to tak veselé nebylo. Člověk musel hodně šetřit. Každý film se musel vyvolat. To bylo čekání, jak to dopadne. Dneska během jedné procházky nafotím třeba tři sta fotek, a hned vidím, jak to vypadá. Večer to stáhnu do počítače. Promažu to. A někdy, když je čas to protáhnu Zonerem.
Moderní technika mi před několika lety přihrála další suprovou hračku - videokameru. I tady byly za mladých let problémy, neboť natáčení bylo možné jen na klasický, zpravidla 8mm film, který se následně musel dát vyvolat. Navíc neměl zvukovou stopu, takže snímky byly němé. Kromě toho byly kamery celkem nedostatkové zboží, a když byly, tak byli drahé. Když přišli na trh první videokamery, byly velké, těžké a ještě dražší. Kupovali si je jen movití soudruzi a profíci. Hračkou širokých vrstev se stala videokamera až během devadesátých let minulého století. Částečně proto, že se stala finančně dostupnější. Kromě toho se postupně rozšiřoval sortiment, zjednodušovala obsluha a zmenšovaly rozměry. Dnes má skoro každý zmenšenou verzi této hračky v mobilu. Což je ostatně další fenomén. O mobilech už jedno téma bylo. Jenom bych k této hračce dodal, že toho umí čím dál víc. Máte po ruce v jednom, vcelku malém zařízení, hned několik dřívějších hraček, které by vám zabrali dost místa v zavazadlech. Kromě telefonu máte po ruce počítač s internetem, kalkulačku, herní konzoli, fotoaparát, videokameru, navigaci, a kdoví, co ještě. Zkuste se vrátit o pár let zpátky, a zabalit si všechny tyto pomůcky do batohu. Moc dalších hraček už by se vám tam nevešlo.
Velice oblíbenou hračkou mužů je auto. Jiní si staví letadla, nebo lodě. Další sbírají známky, či modely. Pro ženy je často hračkou kuchyňský robot, fén, nebo kulma. Některé si hrají s jehlou a nití, nebo bavlnkou, jiné s jehlicemi a vlnou. O jiných hračkách se raději zmiňovat nebudu. Stačí si projít nákupní centra. Dá se říct, že co není k jídlu, je hračka. Ale ono nakonec i to jídlo je pro mnohé hračkou.

Úspěch

7. ledna 2014 v 16:18 | najda |  Úvahy, věda a tak
7. 1. 2014

Téma týdne 17:

Padlo mi oko na minulé téma a popravdě se mi vyloudil na tváři úsměv. Kombinace smrt a úspěch mě zaujala. Někdo do smrti úspěch nepozná, jinému úspěch přinese smrt, a mnozí jsou úspěšnými shledáni až po smrti. Mnohdy je definice úspěchu poněkud nejistá. To co pro jednoho je neoddiskutovatelným úspěchem, považuje jiný buď za věc zcela všední, nebo dokonce za absolutní neúspěch. Záleží vždy na úhlu pohledu a také na původním cíli. Krásný příklad předvedli dva písaři, když jeden zavařoval potraviny do konzerv a druhý vyráběl domácí pálenku. Nakonec jim to oběma vytvořilo výbušnou směs, takže jiným postupem dospěli k témuž výsledku. Po prvotním rozpačitém hodnocení nakonec oba pozitivně konstatovali, že ač jinými prostředky, dosáhli nakonec oba téhož. Byl to ale úspěch? Z hlediska původních cílů samozřejmě nikoliv. Z hlediska závěrečného objektivního hodnocení však ano. Alespoň oni dva si to nakonec jako úspěch vysvětlili.
Mnozí považují úspěch za hlavní smysl svého života. Hlupáci. Je to fatální omyl. Nebo, jak píší v cizině - fatal error. Úspěch je jenom prostředek k naplnění některých našich cílů. Pro mnohé je úspěchem už jenom to, že se ráno vzbudí. Že dokážou vstát z postele. Že se sami o sebe dokážou postarat. Ti si zpravidla nejlépe uvědomují, že úspěch je jenom prostředek k naplnění životních cílů.
Úspěch a neúspěch jsou přitom siamská dvojčata. Nikdo neprožívá jenom samé úspěchy. Faktem ale je, že úspěchy dokáží potlačit neúspěchy do ústraní. Mnoho věcí často ani za neúspěch nepovažujeme, ale přitom denně prožijeme celou řadu dílčích neúspěchů. Jde jen o to, aby byly vyváženy vždy stejnou řadou dílčích úspěchů, abychom se z toho nezbláznili. Až v momentě, kdy míra neúspěchů dlouhodobě převyšuje míru úspěchů, začneme si jich všímat. Začneme mít pocit neúspěšnosti, zbytečnosti, marnosti a podobných nesmyslů. Ve skutečnosti jde jen o to, že jsme si dostatečně nevšimli drobných úspěchů, které zanikly v záplavě drobných neúspěchů.
Jako malé děti jsme většinou převážně úspěšní. Pozitiv je víc, než negativ. Prvně se posadíme, děláme první kroky. Lidé kolem nás z toho projevují radost, takže i my to vnímáme pozitivně. To je také jistým měřítkem úspěchu - jak nám to prezentuje naše okolí. Často nám naše okolí jasně naznačuje, že to, co děláme, není dobré, ale naše zaslepenost úspěchem nám nedovolí vyhodnotit věci jako neúspěch. Prostě proto, že jsme se rozhodli, že to bude úspěch, a neohlížíme se tak na mínění okolí. Takový úspěch přes mrtvoly se ale časem obrátí proti nám.
Jako dítě jsem prožil řadu úspěchů - umím chodit, číst, psát, počítat. Na základní škole jsem měl pokaždé vyznamenání, což byl zcela jistě úspěch. Někteří měli sice trojky, ale i to mohli považovat za úspěch, vzhledem ke svým schopnostem, možnostem, okolnostem, nebo úsilí, které pro jejich získání vynaložili. Byla-li by ideální situace, že budou mít dva lidé identické schopnosti a možnosti, nemusí přesto dosáhnout identického cíle. Záleží na okolnostech, ve kterých budou cíle dosahovat. Jednomu to okolnosti nemusí dovolit a druhému to naopak ulehčí. Nebo budou vystaveni i shodným okolnostem, ale jeden vyvine maximální úsilí, a druhý pro dosažení úspěchu neudělá nic. Nedosáhnou stejného cíle.
Měl jsem kdysi dva spolužáky. Identická jednovaječná dvojčata. Dá se říct, že oba měli téměř identické výchozí podmínky. Jeden vynaložil maximální úsilí, aby zvládl vysokou školu a druhý nevykazoval úsilí vůbec žádné. Jeho bratr využíval identičnosti k tomu, že studoval souběžně dvě vysoké školy. Jednu za sebe a druhou za bratra. Zvládal je obě a na výbornou. Pro něj to ale bylo normální. Asi to ani za úspěch nepovažoval, zatímco jeho bratr si úspěchu nepovažoval. Dosáhl studijního úspěchu bez vlastního přičinění.
Rovněž jsem mohl být teoreticky úspěšným hokejovým brankářem. Schopnosti jsem měl, ale nebyli mi vytvořeny podmínky a okolnosti byly proti mně. Nevybrali mě do přípravky, aniž by si ověřili, zda mám požadované schopnosti pro brankáře. Pro mě to byl neúspěch, který mne dodnes mrzí. Bohužel už s tím nic neudělám, neboť jsem již ve věku, kdy všichni vrcholoví sportovci s kariérou končí. Těžko bych s ní teď začínal.
Úspěchem skončila moje školní léta. Ani jednou jsem nepropadl. Dílčí neúspěchy ve formě pětek v žákovské či studijní knížce mě nemusely trápit. Podstatné bylo vždy vysvědčení. Dá se říct, že jsem za relativně přiměřeného úsilí absolvoval i střední školu a maturitu. Nikdo po mě dodnes nechtěl dílčí vysvědčení. A to se bez násilí přiznávám, že byly předměty, v nichž jsem úspěšný nebyl. Třeba fyzika či chemie. Samo přijetí na střední školu bylo pro mě úspěchem, i když jsem se hlásil jako jeden z premiantů třídy na základní škole. Pomohlo mi až odvolání. Taky to od té doby nikoho nezajímalo. Paradoxně na vysokou školu jsem se dostal na první pokus a to i přesto, že jsem si svým výkonem na přijímačkách moc jistý nebyl.
Vlnu neúspěchů jsem si vybral v prvním semestru, kdy jsem snad všechny zkoušky dělal v opravném termínu. Pak se to zlomilo. Od třetího semestru jsem absolvoval všechny zkoušky napoprvé. A to i ty, které jsem dělal dávno po škole. Třeba autoškolu, odbornou způsobilost v bezpečnosti práce i v požární ochraně. Ani zde ale nebudu tvrdit, že jsem nějak výrazně exceloval. Prostě jsem se jen dokázal naučit dost na to, aby to komisi přesvědčilo, že věci rozumím. Nakonec všechno podstatné se člověk naučí praxí.
Úspěch znamená pro každého něco jiného. Mohl bych říct, že jsem několikrát neuspěl ve volbách. Ale je to věc pohledu. Nikdy jsem nějaké funkce nestavěl jako prioritu č.1. tou pro mě byla slušnost a poctivost. Daří-li se mi dodržovat většinu z Božích přikázání, považuji to za mnohem cennější úspěch, než výhru ve sportce, nebo zvolení ve volbách. Úspěch je být považován za slušného a poctivého člověka, a to bez ohledu na to, zda právě řeším, jestli vyjdeme s penězi do výplaty.
No, ….. původně jsem ani pořádně nevěděl, o čem budu psát. Ale přišla inspirace a to je taky úspěch. Horší je, když sedíte nad prázdným listem papíru a múza nikde. Ale i tak není potřeba zoufat. Však ona se unaví a příjde.

Smrt

6. ledna 2014 v 16:02 | najda |  Úvahy, věda a tak
6. 1. 2014

Téma týdne 16:

Jsou témata, kterým by se člověk opravdu nejraději vyhnul. Ale nechci zbaběle prchat před vážnými tématy, tak se pokusím utrousit pár poznámek i k této problematice. Nedokážu předem odhadnout, nakolik to budou velké myšlenky, a nakolik pouze nějaké zasunuté zkušenosti.
Se smrtí jsme konfrontováni celý život. Někdo je s ní konfrontován ještě dřív, než má šanci se nad ní nějak zamyslet a přijmout nějaká vlastní zásadní rozhodnutí. Prostě to někdo rozhodne za něj. Paradoxně to zpravidla dopadne stejně. I my sami mnohdy činíme špatná závažná rozhodnutí s fatálními následky.
Jako malé dítě jsem se smrti bál. Pamatuji se, že jsem jednou večer místo spaní usedavě plakal a hořekoval, že nechci umřít. Bylo to poněkud předčasné a utišila to přítomnost mojí mámy. Dětem stačí sakra málo, aby získaly životní jistotu. Stačí jim laskavé pohlazení a hlas chápajícího rodiče. Dospělí už si to musí sami nějak logicky zdůvodnit, a lety se s tímto faktem musíme sami nějak vyrovnat.
Dokud smrt kosí neznámé či téměř bezejmenné lidi kdesi daleko, není to zpravidla nijak zdrcující. Samozřejmě, že každého zasáhne katastrofa ve stylu Holywoodských filmů - povodně, zemětřesení, tsunami a podobně. Určitě nikdo není lhostejný k obětem teroristických útoků, nebo ozbrojených konfliktů. Ale to vše je víceméně anonymní záležitost, kterou vnímáme toliko díky vlastní lidskosti a soucitu.
Vše se změní v okamžiku, kdy se smrt přiblíží takříkajíc na dostřel. Stačí, když zasáhne někoho, koho jsme osobně znali. Není to sice stále tak bolestné, ale vnímáme to mnohem intenzivněji, protože ke smrti můžeme přiřadit konkrétní jméno, konkrétní tvář a především konkrétní vzpomínky. Zde si uvědomíme naplno pomíjivost lidského života. Člověk, se kterým jsme se ještě včera bavili v hospodě, na fotbale, nebo kdekoliv jinde, už tu dnes není a nikdy nebude. Podobné pocity míváme i v případě, kdy zemře známá osobnost, a to přesto, že jsme ji mnohdy ani osobně neznali. Ale promlouvala k nám z televize, nebo z jiného media. Nějak nás zaujala, oslovila, a najednou je vše jinak. Opět jistě rozlišíme blízkost osoby i mírou vlastních sympatií. Méně sympatické osoby pociťujeme jako známé. Jejich odchod nás sice zasáhne ale není to nijak zásadní. Pokud však osoba měla naše sympatie, můžeme její odchod pociťovat podobně, jako odchod někoho velice blízkého. Mě takto zasáhlo hned několik odchodů. Předně smrt Johna Lennona, také Karla Kryla, Michala Tučného, Pavla Bobka, či herců jakými byli třeba Vladimír Menšík, Jiřina Jirásková a podobně.
Nejvyšší prioritu má pak zásah mezi nejbližšími lidmi. Zasáhne nás to tím víc, čím bližší jsou to lidé a čím užší vztah jsme k nim měli. Vyjmenovávat je by asi bylo zbytečné.
Smrt má, a to paradoxně i z pohledu mnoha zasažených, mnohem milosrdnější tvář, než nejistota. Mnoho lidí s tím možná bude nesouhlasit, mnoho naopak. Ale z řady zkušeností vím, že by lidé mnohdy raději přivítali jistotu konce svého blízkého, než nejistotu jeho pohřešování. Paradoxem smrti rovněž je její milosrdenství, neboť můžeme s jistotou říct, že po smrti nás již nic nebolí. To je hlavní argument eutanázie - definitivní úleva od bolesti a utrpení. Snad proto přijmeme mnohdy smrt s určitou úlevou.
Stalo se mi, že mě opustila manželka. Nezemřela, prostě odešla. Byla to pro mě rána. Nečekal jsem to. Bolí to ještě dnes. Zemřeli mi prarodiče. Nečekal jsem to, ale rána se zahojila a vzpomínám na ně s láskou. Mnohé bolesti náš organismus vstřebá, protože je na ně geneticky připraven. Smrt máme v genech. Nikdo se jí nevyhne. Možná, až zjistíme, které geny ji nesou, budeme schopni ji posunout, oddálit. Snad proto neseme přirozený odchod lidí snáz, než jejich odchod tragický. Když někdo zemře dřív, než je mu to dáno geneticky, zasáhne nás to mnohem hlouběji. Se smrtí následkem stáří se postupně smiřujeme a děkujeme za každý rok, či den, kdy můžeme být s lidmi déle. Ale pokud se něco stane mimo pořadí, nečekaně, máme s tím problém.
Během let jsem měl řadu okamžiků, kdy jsem pocítil přítomnost smrti, aniž bych si dokázal logicky vysvětlit, jak k tomu mohlo dojít. Poprvé, když zemřel Ruský vůdce Brežněv. Zastavil jsem se v pokoji a v hlavě mi najednou bleskla myšlenka, že zemřel. Zpravodajství v televizi mi to následně potvrdilo. Jindy jsem zase při cestě do školy spatřil na budově školy černou vlajku. Ani na okamžik jsem nepochyboval, že zemřel soudruh ředitel. Školní hlášení mě o tom přesvědčilo. Jenom podotýkám, že tehdy nebyl internet, ani mobilní telefony, takže jsem neměl žádný tajný zdroj informací.
Potřetí se mi to stalo s mým dědou. Šel jsem ze školy a viděl babičku, jak jde z práce domů. Opět jsem měl ten vtíravý pocit něčí smrti. Za několik minut přiběhl kluk z babiččina sousedství a chtěl, aby naši okamžitě přišli k babičce. Bylo mi jasné, co se stalo, takže mě po jejich návratu ta informace nijak zvlášť nepřekvapila. Napadá mě, že nás tím možná něco připravuje podvědomě na špatné informace, abychom je předem nějak vstřebali, a jejich dopad na nás nebyl příliš fatální.
Co mě však zasáhlo celkem dost, byla smrt mého táty, byť nevlastního. Tehdy jsem se se smrtí setkal tváří v tvář. Seděl jsem u jeho postele do úplného konce. Po několika letech jsem si zapálil a vykouřil skoro krabičku cigaret. Pak jsem nemohl tři dny vstát z postele. Měl jsem vysoké horečky. Nervy si vybraly svoji daň. To jsou okamžiky, které člověk nechce zažívat příliš často. Osobně proto nerad chodím na pohřby. Není to neúcta k zemřelým, je to spíš pud sebezáchovy. Někdy ale není možné tuto poctu vynechat. Především pokud zemře někdo, s kým jste měli dobré vztahy, nebo jste s ním byli v častém kontaktu. Tak se prostě musím vypravit na pohřeb kamaráda rybáře, či kolegy ze zastupitelstva, nebo blízkého známého. V ostatních případech se přimlouvám kde můžu, aby s námi všichni moji známí byli co nejdéle, abych se tomuto obřadu pokud možno vyhnul.
Nevím, nakolik je možné se se smrtí vyrovnat. Zřejmé je, že s rostoucím věkem si člověk čím dál více tento fakt připouští. To, čeho se v mládí bál, mu postupem let připadne stále méně hrozné. Když už se začne kácet v jeho lese, je vyrovnání již téměř dokončeno. Ale nadobro to asi nastane až v posledních chvílích. Každý z nás to asi nakonec pocítí, jako nevyhnutelný fakt, se kterým nakonec nedokážeme už nic udělat, tak proč si poslední chvíle ztrpčovat nějakou zoufalou snahou o odvrácení neodvratitelného. Nakonec i nám smrt sluší. Ale ať přijde až tehdy, kdy nám to poručí geny, a ne dřív.
Někdy má člověk pocit, že nepřijde nikdy. Nakonec bych klidně přijal Metuzalémův komplex a dožil se jeho věku, pokud bych byl schopen být ještě aktivní, a nebyl ostatním na obtíž. Pokud bych v jeho věku měl ještě světu co dát. Možná bych přijal i variantu Henochovu, který byl jako jeden z mála starozákonních proroků "vzat na nebesa". Rozdíl je především v tom, že prakticky všichni ostatní zemřeli a byli pohřbení, ale Henoch odešel se svými druhy k hoře, nechal je stát dole a následně byl za doprovodu hromů a blesků vzat na nebesa. Je zde patrný velký rozdíl, neboť zde se dá snadno soudit, že prožil blízké setkání třetího druhu a jiná inteligence jej odvezla s sebou někam k jiným světům.
Věřím, že jinde žijí inteligentní bytosti, a zcela určitě mají z našeho konání nekonečnou švandu. Kdyby si vzali s sebou alespoň ty, kdo v jejich existenci věří a jsou o ní přesvědčeni. Někdy mám ten pocit, že ten den přijde a nebude to možná trvat ani tak dlouho. A smrt přestane být definitivní.