Prosinec 2013

Beatles

22. prosince 2013 v 14:32 | najda |  Úvahy, věda a tak
20. 12. 2013

Téma týdne 15:

Tak tohle téma miluji. Na Beatles jsem vyrostl. Mám doma skoro všechna alba. Dá se to poslouchat pořád dokola. Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že je škoda, že už spolu nehrají. Během let však člověk dospěje k poznání, že v nejlepším se má přestat. Málokdo si dokáže dlouhodobě zachovat stabilní kvalitu. Ani Olympici nakonec nehrají celých více než 50 let v kuse. Rolling Stones je legenda, která už žije víceméně jenom z minulé slávy, i když uznávám, že jim to šlape pořád stejně dobře. Ale už to tak nějak není ono.
Beatles se díky svému konci stali legendou prakticky v témže okamžiku, kdy oznámili konec společné cesty. Každý z nich si poté prošel vlastním vývojem. Asi to potřebovali. Nejsem si jistý, že by při společné práci prošlo k lidem všechno, co posléze vytvořili. A musím říct, že mě velice zajímá i následná samostatná tvorba jednotlivých členů. Především Lennon s McCartneym se tvůrčím způsobem nešetřili. Lennon odevzdal světu víc, než si ještě dnes dovedeme uvědomit. Všechny důsledky jeho tvorby a jeho myšlenek si možná uvědomíme mnohem později. I jeho osud se naplnil celkem brzo. Opět se však prokázal paradox, že smrt může pro popularitu a rozšíření myšlenek udělat víc, než sám člověk za svého života.
Možnost vzkříšení kapely vzala pak definitivně za své odchodem George Harrisona. Tím nechci říct, že by byl Lennon nahraditelný. Ale asi by bylo možno jeho post obsadit některým z jeho synů. Byly mu výrazově velice podobní. Nebo spíše stále jsou, i když už jsem řadu let nezaznamenal žádný jejich výraznější počin.
McCartney a Ringo Starr spolu občas hrají, když se sejdou. Ale to je jen hostování. Pořád je to spíš koncert Paula, než pokus o reedici Beatles. I když uznávám, že Paul je původnímu zvuku a stylu asi nejblíž. Je patrné, že byl zjevně autorem velké části hudby pro kapelu.
Když si vzpomenu na svoje první setkání s jejich hudbou, musím se vrátit do začátku osmdesátých let. Ano, je to tak. Objevil jsem je v době, kdy byl po smrti i John Lennon, o kapele samotné nemluvě. Hudba mě zaujala svou melodičností. Půjčil jsem si od kamarádů a spolužáků všechno, co měli, a přehrál jsem si to doma na svoje kazety. Kopie několikáté kopie však příliš kvalitou neoplývala. Ale my jsme byli na tento diskomfort zvyklí. Na nové desky nebyly pokaždé peníze, a o jejich téměř absolutní absenci na našem trhu se raději nebudu zmiňovat. Každopádně pokaždé, když někdo ze spolužáků získal originální desku, měl na několik dní o zábavu postaráno, neboť musel vychrlit několik desítek kopií na magnetofonové kazety. Jaká lahoda poslouchat to jenom s běžnými ruchy z gramodesky, a stereo. Tedy, pokud jste měli stereo magnetofon.
Tak se mi během let podařilo nastřádat prakticky všechna alba, která vydali, a dokonce některá sólová. Opravdu pionýrské období. Když se mi pak podařilo klasickým foťákem ofotit celou knihu Beatles v písních a obrazech, byl jsem king. Dodnes ji mám doma na negativech. Podotýkám, že pořizování kopií v té době nebylo nic jednoduchého. Kopírky, jak je známe dnes, nebyly. Pokud jste chtěli něčeho více kopií, museli jste si pořizovat na stroji opisy a průklepy, nebo si to prostě ofotit na kinofilm. Na to jste ale potřebovali velice slušný foťák.
Kopírovací stroje měli jenom některé podniky. Nejznámější kopírka byl xerox. Na kopírování jste potřebovali blány, na které jste požadovaný materiál přepsali, či překreslili, a pak jste mohli z jedné blány udělat několik kopií. Bohužel jen několik. S každou pořízenou kopií se kvalita té další rapidně zhoršovala. A to nemluvím o tom, že každá kopie i blána, byly pečlivě evidovány, abyste si náhodou netiskli něco protistátního.
Paranoia bývalého režimu byla nekonečná. Ke kopírování lidé nepotřebovali jejich zastaralou techniku. Opravdu stačil obyčejný psací stroj a zručná písařka udělal několik solidních kopií čehokoliv pře obyčejný kopírovací papír. Tak se ovšem daly kopírovat pouze texty. Pokud jste chtěli okopírovat knihu i s grafikou, nezbylo vám nic jiného, než ten foťák. Některé knihovny dokonce ofocování měli i v ceníku služeb. Ale dalo se využít jenom na prověřené dokumenty. Pokud byste chtěli ofotit něco zásadního, museli jste tam mít buď dobré známé, nebo jste si to udělali sami.
S kopírováním hudby to bylo trochu lepší. Gramodesky nemají ochrannou stopu, a novější modely již byly vybaveny i kazetovým přehrávačem, který měl vždy nahrávací funkci. Majitelé těch kvalitnějších souprav pak za mírnou úplatu po večerech přehrávali nejnovější úlovky z gramodesek na kazety svých přátel a známých.
K fenoménu Beatles patří rovněž filmy. Když naše socialistická televize uvedla Perný den, byl to pro nás velký svátek. Všichni jsme seděli u televize a hltali každé slovo (z titulků) a každý tón. Tehdejší analogový přenos nebyl příliš kvalitní, takže nám obraz někdy zrnil, jindy se rozeběhl. To když se přehřála ta elektronka s katode Holomóc. Vzadu na televizi byl takový knoflíček, jehož otáčením se obraz opět ustálil. Toto běhání vypadalo legračně. Představte si, že by vám někdo promítal obraz do jednotlivých okének a ta by vám neustále utíkala dolů, nebo nahoru po obrazovce. Nebo ještě lépe, kdybyste přivázali několik obrazovek po obvodu velkého kola a kolem pak pomalu otáčeli. Asi by vás sledování takovéhoto kolotoče dlouho nebavilo.
Nahrát na video si to v té době mohlo jenom pár šťastlivců, kteří si ze svých zahraničních cest přivezli první videorekordéry. Ale osobně jsem znal jenom jednoho majitele tohoto přístroje a ten pracoval v Tuzexu.
Na příkladu Beatles jsem vám ukázal, že jsme to neměli tak lehké jako dnes, kdy si člověk může na internetu stáhnout prakticky cokoliv. Ale málokterá kapela vyvolá takovou vlnu zájmu, jak to dokázali Beatles.

Komunismus

21. prosince 2013 v 11:58 | najda |  Úvahy, věda a tak
20. 12. 2013
Téma týdne 14:

Někdy mám pocit, že vlastně všechna témata jsou svým způsobem rozporuplná. Každé v sobě nese jakousi vnitřní dialektiku, antagonismus a nepřátelství samo k sobě. Někdo dokáže téma donekonečna opěvovat a jiný jej totálně strhá a pošlape. Není-li to tím, že témata jsou jako lidé. Mají svoje kladné i záporné stránky. Žádné není jenom černé, ani jenom bílé. A ono je to vlastně dobře.
Prvotní pojem komunismu byl pozitivní. Vznikl coby myšlenka ideálního společenského zřízení, kde si budou všichni skutečně rovni. Nikdo nebude mít víc než kdokoliv jiný, všichni se budou společně podílet na úspěchu komunity, a budou mít nedělitelný přístup ke všem výdobytkům, jakož i k rozhodování.
Už zde je ovšem jeden problém. Ne každý je schopen rozhodovat. Ne každý může být celku dostatečně prospěšný. Dá se tedy říct, že komunismus vznikl, jako myšlenka ideálního, ovšem víceméně nereálného stupně společenského zřízení. Dalo by se tomu odborně říct - společenská utopie. Nedosažitelný stav, kterého se ovšem řada jedinců snažila dosáhnout, a to mnohdy všemi dostupnými prostředky. Někdy šlo jenom o matení pojmů, kdy byl komunismus zaměněn s anarchií, či totalitou. Jindy šlo o záměr. Věřím tomu, že to mnozí myslitelé mysleli opravdu dobře. Problémem každé ideologie ale není ideologie sama, ale lidé, kteří se ji rozhodnou realizovat.
Osobně se my myšlenka komunismu vcelku líbí. Jakožto pragmatik ale vím, že jej nelze realizovat lámáním dějin přes koleno. Máme-li jednou ke komunismu dospět, stane se to tak jak tak přirozeným vývojem. Určitě toho nedosáhneme tím, že přeskočíme předešlé etapy. Každá z nich má svůj smysl a důvod. Každá nás něco naučí, a posun k té další se uděje v momentě, kdy vychytáme všechny problémy etapy stávající. Pak se, řečeno moderně, posuneme do dalšího levelu. I tam ale budeme muset setrvat tak dlouho, dokud nevychytáme všechny problémy. Nejdříve se musíme naučit v dané rovině, či etapě, chcete-li, žít. Musíme získat potřebné zkušenosti, abychom se mohli pohnout o kus dál.
Představte si to jako počítačovou hru. Nemůžete začít hrát hned poslední level. Velice rychle byste podlehli. Musíte se prokousat nižšími úrovněmi, abyste si navykli na jisté postupy, abyste vychytali všechny záludnosti, abyste se stali zkušenými uživateli daného levelu, a nic vás zde už nepřekvapilo. Teprve potom vám hra dovolí, posunout se kupředu. Se společností je to ještě mnohem složitější. Když už si myslíme, že život zvládáme, přijdou programátoři s upgradem, a řadu věcí se musíme učit znovu. Každý upgrade nás má připravit na novou, vyšší a složitější verzi dané hry. A kdo si myslí, že společnost není jenom jedna velká hra, ten se plete.
Podle teoretiků měl komunismus přijít jako poslední etapa vývoje společnosti poté, co si společnost projde fází kapitalismu a socialismu. Když si matně vzpomenu na učivo politické ekonomie a marxismu-leninismu, vychází mi, že kapitalismus se blíží ke svému vrcholu. Tedy alespoň tam, kde nebyl přerušen experimentováním. Jsem přesvědčen, že se Marx s Engelsem nemýlili, když popsali ekonomický vývoj společnosti, jako cestu po spirále, kde jedna etapa plynule navazuje na druhou, až se ocitneme de facto ve stejném bodě, ovšem o úroveň výše. V zásadě jsme si původně byli všichni rovni. Každý měl svoje úkoly, které si plnil a podílel se tak na prosperitě celku. Celek jej za to krmil a šatil. To platilo až do doby, než se někdo rozhodl, že on se bude na činnosti celku podílet pouze imaginární činností, třeba jako šaman. Takových tu dneska máme.
Diskriminací tohoto původního systému bylo to, že jedince, kteří nebyli schopní se podílet na činnosti pro celek, nemilosrdně zabíjel. Byli přítěží, kterou si skupina nemohla dovolit. Vyšší level vidím v tom, že budeme schopni se i o tyto jedince postarat, a to bez ohledu na to, nakolik jsou schopni být celku prospěšní. Je to o vyspělosti lidské rasy. O tom, že zvířecí pudy jsou nahrazeny porozuměním, soucitem a souzněním.
Celý popsaný vývoj dává smysl, a je tudíž kupodivu, že se jej někteří další teoretici snažili obelstít socialistickou revolucí, a obejít celý jeden level. Dnes vidíme, že to bylo nezodpovědné bláznovství, které nás zpomalilo. Vtip je v tom, že do vyššího levelu nemůže nikdo vstoupit osamoceně. Musíme tam všichni naráz, jinak by to nefungovalo. Nebo tam musí vstoupit alespoň většina. Po určitou dobu jsme viděli souběžné fungování feudalismu a kapitalismu. V současnosti už skutečný feudální systém neexistuje. Lokality, kde se zdá být systém feudálním, jde již jen o přežívání názvosloví. Vládne-li někde král, neznamená to, že je tento stát feudální. Většinou mají i zde propracovaný kapitalistický systém, pouze si zachovávají jisté tradice. Což ovšem není na škodu.
Teoretikové jako další stadium popsali socialismus. Což měla být lepší verze kapitalismu, zaměřená více na sociální sítění a sounáležitost. Záležela na uvědomění si, že kapitál, bez dělnické třídy nemůže existovat. A že je tudíž nutné se o dělníky také postarat a zajistit jim rovněž slušné podmínky k životu. Musíme vycházet z toho, že teze pana Klause, že podnikat může každý, byla sice pravdivá, ale nesprávná. Legislativně tu možnost samozřejmě všichni máme. Ale v praxi to nelze realizovat. Nejlépe to pochopíme na příkladu. Teoreticky může být každý z nás zlatým slavíkem. I to je pravda, ale nelze to realizovat. K tomu, aby se jím člověk mohl stát, musí dát k sobě řadu drobných dílků. Především musí mít hudební sluch, pak musí mít hlas, talent, štěstí, repertoár, což obnáší autory textů i hudby, a rovněž musí mít dobrého manažera. O hudebnících ani nemluvím. Jenom tehdy, když se sejde celý soubor dílků, mohou složit skládanku zlatého slavíka.
Stejné je to ve sportu, nebo v jakékoliv jiné lidské činnosti. Platí to i pro podnikání. Tady musíte mít talent, nápady, peníze, štěstí, správné spolupracovníky, spolehlivé zaměstnance, dostatek zakázek, musíte být spolehlivý a důvěryhodní. Jistě by se dala najít řada dalších podmínek, které charakterizují úspěšné a poctivé podnikání.
První, kdo začal skutečně budovat socialismus byl vlastně Tomáš Baťa. Uvědomil si potřebu zaměstnanců, a především potřebu spokojených zaměstnanců. Proto zavedl fungující sociální systém, ve kterém pozvedl kteréhokoliv zaměstnance do pozice spolutvůrce firemního úspěchu.
S ohledem na výše uvedené se dá odhadnout, že nejdále s budováním socialismu jsou paradoxně všechny státy, které budovaly celé minulé století poctivě kapitalismus. Nakonec ani feudalismus neskončil za několik let, ale udržel se řadu století, než se ukázal jako zastaralý a zkostnatělý. Vzhledem k rychlosti vývoje technologií a pokroku lidstva se dá odhadnout, že kapitalismus ke svému naplnění tak dlouhou dobu potřebovat nebude. Dokonce bych řekl, že už ve dvacátém prvním století se zřejmě dočkáme postupného nástupu něčeho, co by teoretici mohli nazvat skutečně socialismem. Řadu prvků již zde jistě máme. Tedy nevím, jestli zrovna u nás, ale v západním světě jistě ano. Třeba dostupná zdravotní péče, školství pro všechny, sociální systém pomáhající solidárně těm, kdo objektivně nejsou plně schopni přispívat k prospěchu celku.
Dost možná, že k tomuto přechodu nebude potřeba žádná velká revoluce. Otázkou je, zda tou revolucí není právě globalizace a rozvoj internetu.
Dřívější totalitní režimy mohly lidi klamat, rušit radiové a televizní signály, krmit občany zavádějícími a tendenčními informacemi. Dnes to mají mnohem těžší. Proto se řada totalitních režimů postupně hroutí, nebo v zájmu zachování alespoň nějakého vlivu přechází dobrovolně k demokratičtějšímu stylu řízení. Výjimky i zde potvrzují pravidlo. Pokud však bude globalizace medií a dostupnost pravdivých a objektivních informací postupovat stávající rychlostí, mlžná se už naše děti počkají mnohem spravedlivější společnosti, která se v mnoha rysech bude možná podobat tomu, co kdysi teoretici označili za komunismus. A to v tom nezprofanovaném smyslu slova.

Drogy

20. prosince 2013 v 17:00 | najda |  Úvahy, věda a tak
20. 12. 2013

Téma týdne 13:

Jsou témata, která by raději neměla existovat. Prošel jsem si některá hesla na internetu, a dá se říci, že drogy mohou být nebezpečné, ale na druhé straně nám řada z nich paradoxně velice pomáhá. Obecný pohled je zavádějící. Většinou si pod pojmem droga vybavíme chemikálii, kterou si mnozí vpravují do těla za účelem útěku před realitou. A je vcelku jedno, jak tvrdá, nebo měkká droga je. Droga bývá zpravidla návyková, takže pokud to neurejdujeme, může to mít fatální důsledky.
O nebezpečnosti některých drog není potřeba diskutovat. Pokud jde o alkohol a cigarety, tam bych to nechal na zvážení každého, jak moc se nechá ovlivnit. Já osobně jsem s alkoholem kamarád. Můžeme vedle sebe žít dlouhá léta, a jeden druhého si ani nevšimneme. S cigaretami jsem se taky vcelku vypořádal. Kouřil jsem už několikrát, a to i řadu let, dvě krabičky denně. Když mi někdo říkal, že kouřím hodně, tak jsem mu řekl, že všeho do času. Mám to vyzkoušené. Jednoho dne si zapálím a po pár tazích si říkám, proč vlastně kouřím, když mi to nechutná. Típu cigaretu a končím. Takhle jsem skončil už asi sedmkrát, nejdéle na sedm let. Ale znáte to. Přijde nějaký stres a je to tady zase. Neumím si zapálit jednu a dost. Musím hned vykouřit krabičku. Nerad troškařím. Ale leze to do peněz. V rámci úspor jsem si cigarety balil. Nakonec jsem skončil u toho nejlevnějšího tabáku. Nic bych nedal za to, že byl původně určen na vykuřování skleníků. Ale když v tom lítáte, je vám to celkem jedno.
Rozporuplnou drogou je marihuana. Pokud se užívá lehkovážně, je stejně nebezpečná, jako ty ostatní. Paradoxem většiny drog je, že byly původně vyvinuty pro lékařské účely, neboť měly například tlumit bolest. Není divu, že prvními doloženými narkomany byli lékaři. Přičemž u žádné tvrdé drogy neplatí, že by z rukou lékaře byla lékem. Ostatně, většina drog má i pozitivní účinky, pokud se užívají správně. Tedy kromě těch nejtvrdších. Osobně bych pěstování marihuany sice kontroloval, ale nezakazoval. Jenom by pěstitelé museli být registrovaní a vedli by přísnou evidenci rostlin, vyprodukovaných surovin i toho, komu je prodali, či darovali. Léčivé účinky zde totiž podle mě jednoznačně převyšují onu nebezpečnost této drogy. Jenomže stát nutně potřebuje mít patent na všechno, co by mohlo být potenciálně lukrativní. Smutné je, že s tím ovšem vůbec neumí zacházet.
Co si málo lidí připouští je, že drogou se může stát i cokoliv jiného. Pro někoho to může být třeba sport, pro jiného televize, hry, ženy, muži, letadla, či cokoliv jiného. Pro mě je mírně návykovou drogou psaní. Když dlouho nic nenapíšu, jsem celý nesvůj. A měl jsem. Popravdě, i období, kdy jsem nenapsal za celý rok víc, než pár řádků do svého poznámkového bloku. Další mojí pozitivní drogou je kytara. Hraji na ni už více než 35 let, a pořád mě to baví. Tu a tam jsou pro mě drogou ryby, někdy projížďka autem, a hlavně moje žena. Ta je pro mě silně návyková. Ale to jsou všechno drogy, které zdraví neškodí, spíše nám prospívají. Je to něco, po čem podvědomě neustále toužíme, a pocit uspokojení máme až tehdy, když svoji drogu dostaneme. Někdy nosím v hlavě nějakou myšlenku. Nemám, kde bych ji předal papíru. Jsem nervózní a podrážděný. Pak si sednu k počítači, otevřu svoji složku na psaní poznámek, začnu ťukat do klávesnice, a všechno ze mě najednou spadne. Dopíšu svoje poznámky, a jsem hned klidnější a veselejší.
V mládí jsem začal psát román. Dodnes jej nemám hotový. Byl takový trochu vizionářský. Vždycky když jsem si sedl k psacímu stroji, dostal jsem se do takového rauše, že jsem několik hodin nevnímal, co se kolem mě děje. Slova se sypala prostřednictvím klapek na stoji na čistý papír, jako kroupy při průtrži mračen. Vždycky, kdy\ž začnu něco psát, a chytnu nit, zažívám podobné pocity. Naopak, někdy mám čas, říkám si - něco napíšu. Pak sedím dlouhé minuty u počítače a nic mě nenapadá. Prohlížím složky s ukončenými roky. Najdu v archivu staré rukopisy, snažím se je přepsat do počítače. A stejně mě nic nenapadne.
Paradoxní je, že mě nejčastěji něco napadá v momentech, kdy to nemůžu nikam napsat. Třeba když řídím auto, nebo když pracuji na zahradě. Z legrace si říkám, že největší myšlenky člověka napadají při kydání hnoje, nebo čerpání septiku. On je ten smrad asi taky droga. J
Tak, ať podléháme jenom neškodným a prospěšným drogám.

Mobil

11. prosince 2013 v 17:01 | najda |  Úvahy, věda a tak
11. 12. 2013 16:19

Téma týdne 12

První co mě s mobilem napadlo, byl povzdech. Vůbec nechápu, jak jsem bez něj dokázal těch třicet let přežít. Ono to asi připadne těm mladším poněkud úsměvné, když napíšu, že za mích mladých let žádné mobily nebyly. Jediné utržené sluchátko v republice vlastnili Mach a Šebestová. S odstupem času můžu říct, že autor této pohádky byl vizionář. Něco řeknete do sluchátka a ono se to vyplní, ať jste, kde jste. Přivodilo mi to vzpomínku na jednoho mého kamaráda, původem ze Švýcarska, který mi jednou na stavbě v Německu řekl, že Němci na opravu čehokoliv nepotřebují žádné nářadí. Potřebují jen kreditku a mobil. Mobilem si zavolají opraváře a kreditkou mu zaplatí. Velká myšlenka. Jenom bych doplnil, že pokud tohle má skutečně fungovat, musíte splnit dvě podmínky. Za prvé musíte mít v telefonu kredit, a za druhé musíte mít také kredit na kartě. Jinak to fakt nefunguje. To pominu drobný fakt, že musíte mít také číslo na toho opraváře. Ale to je maličkost.
Vrátím se ke vzpomínkovému aktu na staré časy. Moji rodiče získali svůj první telefon pár let před revolucí. Předtím jsme dlouhá léta obtěžovali s telefonováním sousedy. Hovor stál jednu korunu, takže jsme si šli vždy zavolat s korunou v ruce a tu jsme vhodili do kasičky, která stála u přístroje. Taky jsme mohli jít někam do telefonní budky. S tím rozdílem, že tam jsme museli korunu nejdříve vhodit, jinak to nefungovalo. Platilo to ovšem pouze pro místní hovory. Vysvětlování principu uzlových telefonních obvodů by bylo asi na dlouho. Jenom zmíním, že pokud jste chtěli volat mimo váš telefonní obvod, museli jste volat meziměsto, a to už se účtovalo po minutách. Nakonec si toho všimněte třeba ve sněženkách a machrech, hláška - vydrž Prťka , vydrž - je vcelku dobře známá.
I když jsem pak bydlel sám (v uvozovkách, neboť jsem se oženil), rovněž jsme dlouho obtěžovali sousedy, když jsme chtěli zavolat rodičům. Dokonce se nedali posílat ani esemesky. Museli jsme psát dopisy a doufat, že je adresát skutečně obdrží. Běžná doba doručení byl jeden týden. Takže jste na odpověď čekali cca dva až tři týdny, v závislosti na tom, jak rychle vám protistrana odpověděla. Pro dnešní mládež je to nepředstavitelné. Kdyby někomu jeho kamarád odepsal za tři týdny, tak se s ním nebude bavit.
Když nám konečně poté, co na telefonní společnosti ležela naše žádost o připojení několik let, zřídili pevnou linku, byl to svátek. Konečně jsme mohli telefonovat kdykoliv komukoliv. Ovšem pouze za předpokladu, že měl taky telefon. Pokud ho neměl, volali jste k sousedům, kteří pak pro vašeho známého běželi. Ti rafinovanější měli dohodnuté volací časy, takže zašli k sousedům na kafe a na hovor čekali. Popravdě to utužovalo sousedské vztahy. Málokdy se telefon ozval v dohodnutém čase. Protějšek se mohl někde zapovídat, nebo byla zácpa v dopravě, nebo mu do toho vlezlo něco jiného, a tak někdy volal s několikahodinovým zpožděním. Vy jste mezitím trnuli hrůzou, co se děje.
Teď mě napadla hrozná myšlenka, proč jsme mu vlastně nezavolali na mobil, že? No protože žádné mobily nebyly, sakra, vždyť jsem to říkal!
I pro děti to byla děsná doba. Nemohly nikomu zavolat, že jim ujel autobus. Nemohly se nikde zastavit, aniž by se o tom ráno nedomluvily s rodiči. Prostě musely neustále komunikovat. Přemýšlet dopředu. Žádná improvizace se konat nemohla, protože to zavánělo pár fackama za nedodržování dohod. Člověk musel nejdřív přijít domů, tam se z očí do očí postavit kruté realitě rodiče, a domluvit si možnost návštěvy kamaráda, nebo hřiště.
Dneska děti prostě pošlou esemesku a je vymalováno. Rodiče se můžou na hlavu stavět. Na druhou stanu ale zase můžou kdykoliv dítě zkontrolovat, a dnes už i dohledat na mapách.
S nástupem internetu a mobilů se jak vidět, situace diametrálně změnila. Dnes vás volající najde i na toaletě, potažmo všude, kde je nějaký signál. Problém je, pokud někde signál není. To jsme z toho pak pěkně nervózní. Najednou máme pocit, že jsme úplně ztraceni, bez kontaktu se světem. Pro většinu z nás je to hrozná představa, že by se nám třeba v lese něco stalo, a on tam nebyl signál. My si pak nepřivoláme ani pomoc. Nikdo si přitom neuvědomí, že tohle je vymoženost posledních cca dvaceti let. Předtím jsme si poradit museli, a taky jsme přežili. Dokonce si myslím, že jsme přežívali mnohem líp, a byli jsme mnohem lépe připraveni na krizové situace. Museli jsme se více spoléhat na sebe. Dnes považujeme mobil za nepostradatelný prostředek. Dokonce jsem zažil situace, kdy si lidé volali, přestože stáli jenom pár kroků od sebe. Když pak telefon zavěsili, najednou si neměli co říct. Telefon odosobnil kontakt. Do sluchátka jsme schopni říct cokoliv, co nedokážeme říct druhým do očí. A to je problém.
Řada dnešních mladých umí komunikovat už jenom díky mobilu, esemeskám, mailům, chatu a podobným vymoženostem. Když je posadíte do jedné místnosti bez těchto hraček, budou bezradní. Nenajdou téma pro rozhovor, nebo po sobě začnou vztekle štěkat.
Někdy si představuji, co by se stalo, kdyby nás postihl black out. Totální výpadek veškeré elektroniky. Myslím, že by lidstvo bylo zralé k zániku. A to nás vyspělá technika ovládá jenom posledních zhruba třicet let.
16:49

Staré pověry české

10. prosince 2013 v 16:15 | najda |  Úvahy, věda a tak
9. 12. 2013

Staré pověsti české jsou zajímavý fenomén. Především je mnozí berou vážně, což je chyba. Pověst má sice pravdivé jádro, ale vše ostatní je vymyšlené. Otázkou je, co je tím pravdivým jádrem, a co si kdo přibásnil, proč si to přibásnil a jak. Kdyby pověsti sepsal někdo z Moravy, asi by vypadaly docela jinak. Bohužel pro pověsti je napsal Jirásek, a to byl Čech. Tedy, alespoň doufám. Všude se to tak píše.
Problém je především s těmi pověstmi, které popisují nejstarší události, které nelze historicky doložit ani jinak ověřit. Ani slovutní kronikáři se mnohdy příliš faktů nedrželi a řadu věcí přejímali z lidové slovesnosti. Každá kronika se tudíž dá považovat za pravdivou pouze v popisu období, které kronikář zažil. Všechno, co je starší, je vždy spojeno s rizikem fabulace. Ještě že nám kronikáři nepsali o strašidlech, která se také v lidové slovesnosti objevují velice často.
Začetl jsem se do článků na webu, které popisují různými způsoby některé historické události. Když pominu verzi, že praotec Čech byl vlastně praotec Cikán, což i mně přijde poněkud úsměvné, zbyde řada informací, které lze za podložené považovat. Tedy předně to, že docházelo k putování celých kmenů napříč kontinenty. První popsané putování je uvedeno v Bibli. Nenechme se přitom mást faktem, že židé bloudili čtyřicet let po poušti. Mám za to, že takové drama to zase nebylo. Měli s sebou stáda dobytka, a ta potravu potřebovala. Dá se tedy předpokládat, že tam v té době zase tak tvrdé podmínky nebyly, a Mojžíš prostě jenom putoval od jedné oázy ke druhé, přičemž jich tam jistě bylo mnohem více než dnes, a zřejmě byly i mnohem rozlehlejší.
Ale vraťme se do Evropy. Zde sídlili Slované již v 8. Století. Dočteme se o Sámově říši a Velké Moravě, na kterou přišli věrozvěsti Cyril a Metoděj. To bylo v době, kdy území západně od Velké Moravy ovládaly kmeny Sasů a jim podobných. Jistou část ovládali dokonce v jistém období i Římané. Asi bych v té době neprahl po tom se v těchto končinách pohybovat.
Podle jedné varianty praotec Čech přivedl svůj kmen odněkud z malé Asie. Nakonec by tomu nasvědčovala i podobnost slovanského jazyka s jazykem některých starozákonních kmenů. Především v sanskrtu najdeme řadu slov se stejným významem, jako mají současné slovanské jazyky, a tedy i čeština. Nabízela by se tu i kacířská myšlenka, že patříme k přímým potomkům rodu Ježíše Krista. Ale popravdě je to vcelku jedno, neboť podle Bible jsme stejně všichni příbuzní.
Druhá varianta hovoří o příchodu z Balkánu, odkud se měli Čechovi příznivci vydat na západ. To je přinejmenším podivné, neboť by pak došli spíše do Itálie, než do Čech. Z Balkánu by se museli vydat spíše na sever. Ale proč by to dělali? Na jihu bylo zcela jistě mnohem přívětivější klima, než na severu. To by museli mít hodně pádný důvod.
Pak by zcela jistě putovali po stopách Cyrila a Metoděje, kteří se tím směrem vydali již dříve. Praotec Čech se totiž zřejmě dostal do našich končin někdy mezi pádem Velké Moravy a následným ovládnutím Čech rodem Přemyslovců, neboť toto období je prosto jakýchkoliv směrodatných zmínek v historických pramenech. Pak se ale musím zeptat, zda již onen praotec nebyl náhodou nějakou dobu právě na Velké Moravě? Pokud nebyl, tak proč minul území obydlené Slovany, které měl po cestě? Území na dolním toku řeky Moravy je skutečně úrodné, a oplývající vším, co takový kmen zemědělců a pastevců potřebuje. Proč by tedy putovali dál do neprostupných hvozdů vysočiny?
Dalším problémem je, že většina tehdy putujících kmenů se držela vodních toků. Pochopil bych tedy, kdyby praotec putoval po řece Dunaji, pak Zahnul po Moravě, eventuálně po Dyji. Co však nepochopím, proč se tady najednou pustil do nekonečných hvozdů vysočiny, napříč krajinou bez většího vodního toku? Zjevně doprovázen ženami, dětmi a dobytkem? Určitě by riskoval průnik do území, o kterém mu jistě bylo sděleno, že je obydleno předchůdci dnešních Němců, a na řadě míst obsazeného Římany? Navíc bez přímého kontaktu s vhodným vodním tokem? Byla by to sebevražda.
Další problém vidím v tom, že v jeho době byla ještě většina území porostlá neprostupnými lesy. Cestovat touto krajinou nebyl žádný med. Natož s dětmi, ženami a dobytkem. Pokud by se přesto dostali do blízkosti hrbu jménem Říp, tak by ho velmi pravděpodobně vůbec neviděli, pokud by na něj shodou okolností přímo nevylezli. Zase tak světoborný kopec to není, a nedokážu si představit, co by z něj bylo vidět v krajině zarostlé hustým lesem. Rovněž nevím, co by v tom případě viděli s tohoto vrcholu. Spíš prd, než nějaké mléko a strdí.
Mnohem pravděpodobnější mi přijde Moravská varianta, hovořící o výstupu na horu Pálavu. To si můžeme vcelku dobře představit, neboť bílé vrchy Pálavy je vidět na kilometry daleko. Bezpochyby i úrodnost této krajiny je na první pohled patrná. Proč by rozumný vůdce míjel takovéto zjevně přívětivé území, navíc osídlené Slovanskými kmeny, se kterými se mohl vcelku snadno domluvit? Co by hledal dál na západě?
Navíc toto území je příhodné i pro řadu dalších pověstí. Třeba tu o Libuši. Kdo stál někdy u rotundy pod Znojemským hradem a koukal se na údolí Dyje, tomu je jasné, že lepší místo pro věštění si nelze představit. Pro zarputilé Čechy to má jeden podstatný háček. Kněžna Libuše by zde nemohla věštit slávu Prahy, neboť jediné město ve výhledu je Vídeň. A popravdě mi do pověsti sedí mnohem víc.
Ale každý, kdo tvrdí něco jiného, než fantasta Jirásek je ihned většinovými historiky zašlapán do země.

Lidská lavina

6. prosince 2013 v 16:00 | najda |  Úvahy, věda a tak
6.12.2013 15:36
Vzepětí odporu lidí proti čemukoliv se dá snadno přirovnat k lavině. Malá skupinka funguje jako malá koule ze sněhu. Když ji hodíte ze svahu, tak se často rozpadne po pár metrech. Pokud je dobře uplácaná, dojede sice dál, ale nabalí se na ni buď málo ostatního materiálu, nebo se rozpadne během cesty, a to třeba nárazem na náhodnou neočekávanou překážku. U lidí to funguje stejně. Malá skupinka se zpravidla velice rychle rozpadne, aniž by čehokoliv docílila. Pokud je dobře stmelená, vydrží déle, ale nabalí se na ni celkem málo dalších lidí. Nicméně k jejímu rozbití není třeba mnoho. Dokonce k tomu není často potřeba ani velkého násilí.
Abyste na svahu spustili větší vlnu, potřebujete mnohem více sněhu. Ani to však za řady okolností nemusí přinést kýžený úspěch. Může se jednat o nesourodou vrstvu prašanu, která se sice valí ale nespojí se v masu schopnou cokoliv strhnout. Nebo je podklad pevný, a nenajde se další materiál k nabalování. Nebo je obecně materiálu málo. V lidské praxi se v této fázi jedná o různé demonstrace a manifestace, které jsou sice hojně navštívené, ale většina lidí tam jde jen proto, aby se ulila z práce, nebo aby viděla, jak to chodí. Okolní jenom zvědavě přihlížejí, a přestože namnoze s davem souhlasí, nepovažují za nutné se přidat. Situace třeba pro ně ještě není natolik kritická, aby si zasloužila jejich aktivní účast. Faktorů, proč se běžné demonstrace nepřevalí v masové akce je řada. Především fakt, že jsou organizované a připravované, odradí řadu lidí od toho, aby se přidala. V tomto případě, pokud jsou nepokoje větší, stačí zpravidla zásah represivních složek k ukončení laviny, a rozehnání davu. I když na svah vypustíte větší kouli, která má předpoklady se dokutálet až dolů, stačí jeden náraz, nebo dobře mířená rána, aby se koule roztrhla a rozmetala po svahu.
Ke stržení laviny musí být splněna řada podmínek. Především musí být dostatek materiálu. Ten pak musí mít správnou konzistenci. Vrstvy musí být dostatečně nesourodé a třecí plochy dostatečně málo soudržné. Svoji roli hraje i sklon svahu. Paradoxní je, že když do takovéto masy vystřelíte, strhne se ještě mnohem větší mela. Pokud střelíte do valící se laviny, většinou jenom napomůžete tomu, aby se utrhly laviny i z okolních svahů, a způsobíte tím tak mnohem větší katastrofu.
V případě odporu lidí to vypadá podobně. Nespokojené masy se neorganizovaně hromadí. Davová psychóza začne při určitém počtu lidí působit ve velkém. Rozpory ve společnosti narostly do takové míry, že i jindy mlčící většina ztratí zábrany a pud sebezáchovy, a všechno se to vyhrne do ulic. Pro srovnání, když vyjde do ulic padesát lidí, asi to nikoho moc nestrhne, ale když jich vyjde padesát tisíc, má to docela jiné účinky. Pokusit se v tuto chvíli "vystřelit do davu" vyvolá to jenom ještě větší vlnu nevole. Důvody jsou dva. Předně v tom rámusu uslyší výstřel několik prvních řad. Ty ovšem nemůžou zastavit, neboť dav za nimi je tlačí dopředu, protože nic neslyšel. Takže zde zafunguje prostá fyzika. Za druhé zafunguje davová psychóza, neboť lidé jsou velice citlivý na projevy násilí vůči ostatním, kteří stojí na jejich straně barikády. Výsledkem bývá příliv dalších účastníků a totální kolaps systému.
To mě přivádí na myšlenku, že manifestace v roce 1989 byly skutečně vědomě připraveny a alespoň v počátcích řízeny. Někdo si dobře uvědomoval efekt davové psychózy. Proto ta fáma o mrtvém studentovi. Mohlo to mít jenom dva důvody. Buď chtěl někdo dav zastrašit, nebo naopak pomoci vlnu vzedmout, což se nakonec povedlo. Otázkou je, zda cíle a skutečné výsledky odpovídaly původním záměrům, ale to je jiná otázka.
15:59