Únor 2013

Signály z vesmíru

21. února 2013 v 11:57 | najda |  Úvahy, věda a tak

21. 2. 2013 (11:36)
Radioteleskopy na Zemi se snaží již řadu let zachytit radiové signály z vesmíru. Osobně si myslím, že je to dobrý pokus, ale špatně zaměřený. Vysílání radiového signálu předpokládá, že se někde ve vesmíru nachází civilizace na zhruba stejném stupni vývoje, jako jsme my, plus minus cca 100 let. To bych rád zdůraznil. Neboť před něco více než sto lety, jsme žádné podobné signály nevysílali ani my, a za sto let, je již vzhledem k technologickému vývoji rovněž používat nebudeme. Výzkum se tedy zaobírá hledáním pouze úzké skupiny civilizací, které používají radiové vlny k vysílání informací.
Jak je možné se dočíst na netu, tyto vlny se ze vzdáleností zeslabují a ztrácejí. I my jsme si již dnes vědomí toho, že chceme-li něco do kosmu vysílat, musí jít o výkonnější metodu. Navíc tato metoda bude muset být velice úzce směrovaná, aby měla co nejmenší rozptyl.
V každém případě touto metodou nemůžeme najít žádnou civilizaci na, byť jenom o sto let nižším stupni vývoje. Tyto civilizace bychom museli hledat jinými metodami, neboť od nich do éteru pravděpodobně žádné informace nevycházejí. Rovněž je problematické nalezení vyspělejších civilizací, které již zřejmě radiové vysílání rovněž nepoužívají, právě proto, že je málo efektivní na meziplanetární přenos.
Nejideálnější by zjevně bylo použít vysílání pomocí světelných paprsků. Touto technologií by bylo možné v relativně rozumném čase komunikovat i s civilizacemi vzdálenými kolem několika miliard kilometrů od nás. Rychlost světla ve vakuu je přes jednu miliardu kilometrů za hodinu, takže komunikovat se zpožděním v řádu hodin je ještě vcelku přijatelné, dokonce bych řekl, že i zpoždění v řádu měsíců či několika málo let je ještě reálné. Mělo li by ale být zpoždění v řádu desítek, či stovek let, je to už značný problém, neboť bychom čekali i celou generaci na odpovědi.
Bude zapotřebí si ujasnit, jaké metody přenosu informací jsou do budoucna reálné pro tak vzdálenou komunikaci. Neustále předpokládáme, že se nám jiné civilizace vyhýbají, nebo nemají naše informace, či s námi nechtějí komunikovat. Ale dost možná tomu tak není. Je pravděpodobné, že s námi tyto civilizace komunikují denně, jenom o tom nevíme, nebo nechceme vědět.
Jednou z metod by mohl být přenos myšlenek. Jak si můžeme být jistí, že například sci-fi romány nejsou diktovány odněkud zvenku a nezobrazují tak de facto současnou realitu někde jinde ve vesmíru? Totéž platí i pro jiná autorská díla? Co když jsou autoři jenom vnímavější pro vysílání a příjem takovýchto informací a přenášejí je jenom na papír a předávají je dále svému publiku?
Co když jsou takto vnímaví vědci, kteří objevují nové, dosud neznámé věci? Albert Einstein vytvořil teorii relativity přesto, že ve škole nijak výrazně neexceloval. Kde se to vněm tak najednou objevilo? Kde se u DaVinciho objevily ty geniální myšlenky a návrhy strojů, kterým pak trvalo několik set let, než byly znovu "objeveny" a sestrojeny? Vše to může být dáno právě přenosem myšlenek. V době Da Vinciho nebyla dostatečná povědomost o řadě věcí, a tak nemohl většinu nápadů realizovat. Technologický pokrok ještě nebyl na takové úrovni, a tak tyto myšlenky zapadly. Později se však znovu objevily a vzhledem k situaci je bylo možno realizovat. Nebo například Jules Verne. Snad všechno, co napsal je již dnes skutečností.
Považuji přenos myšlenek mezi civilizacemi za reálnou věc a fungující způsob přenosu informací, a to již po řadu staletí. Jenom si to musíme umět přiznat.
(11:56)

Srozumitelnost sdělení

15. února 2013 v 15:43 | najda |  Moudra a srandy

8.2.2013
14:51
Samostatnou kapitolou je používaný slovník. Každá profese má svůj žargon. Každá profese má soubor výrazů, které použity jinde mohou mít zcela jiný význam. Někdy máme pocit, že je to jenom výsadou češtiny, tato barvitost a rozmanitost. Ale není tomu tak. Buďme objektivní, platí to prakticky ve všech jazycích, snad kromě nějakých kmenových jazyků někde v buši.
Je pak pro autora čehokoli mnohdy složité, jaké výrazy a spojení má použít, aby byl pochopen. Odkloním li se k beletrii, musím konstatovat, že autor románů bude zpravidla používat běžnou verzi češtiny. Srozumitelné věty a krátká souvětí. Je si vědom toho, že by se při přílišné kudrnatosti projevu čtenář v díle ztratil, nebo by pro něj přestalo být zajímavé. Většina těchto autorů chce psát pro davy. Jejich díla musí být tedy davům srozumitelná a musí tedy používat ten rozsah slovní zásoby a spojení slov, který je v běžné řeči nejčastější a běžný.
Nicméně je vždy několik autorů, kteří si s tím hlavu nelámou a píší i pro menšinové publikum. Ze světových autorů bych sem mohl zařadit nejlépe pana Exuperyho. Čtení jeho knih, je čtením pro náročné. Při čtení Citadely jsem s nadsázkou říkal, že je to tak nabité informacemi a myšlenkami, že je v lidských silách přečíst jednu stránku a pak o tom týden přemýšlet, než pochopíte vše, co autor napsal. Přečíst celou knihu je pak tedy otázkou minimálně několika let.
Samostatnou kapitolou jsou básníci. Ti používají známá slova, známé výrazy a věty, ale mnohdy v tak prapodivných kombinacích a obrazech, že ani oni sami mnohdy dost dobře nedokážou říct, co tím vlastně mysleli. Proto má každý básník svého vědce, který po jeho smrti donekonečna rozebírá smysly a významy jeho veršů. Básníci si to koneckonců můžou dovolit, neboť se to od nich tak trochu očekává. Nad verši se chceme zamýšlet, vznášet se ve snech a v oblacích a v duchu spekulovat o tom, co tím chtěl vlastně básník říci. Poslední věta je typickým příkladem obecně používaného citátu. Je jeho použití plagiát? Není. Užíváme jej velice často, vždy když chceme řečnicky naznačit, že vlastně nevíme, co mluvčí svým vyjádřením chtěl vlastně sdělit. A vplývá to právě z pověsti básníků, jako těch, kdo používají slova a věty jinak, než jsme zvyklí, v jiných významech a spojeních.
O slovníku politiků toho bylo již napsáno mnohé. Já sám jim mnohdy nerozumím, a pakliže někomu dostatečně nerozumím, tak mu ani nevěřím.
Ale vraťme se ke srozumitelnosti jazyka. Mluvčí, nebo obecně autor, musí mít vždy na paměti dosah svých slov a rozsah publika, kterému chce něco sdělit. Jak již bylo uvedeno, chce li psát pro masy, musí mu masy rozumět. Chce li psát pro skupinu lidí se stejným zaměřením, či smýšlením, může si dovolit ten přepych, že bude používat jazyk srozumitelný dané skupině. Nejčastěji to bývá určitá odborná skupina. Vědecké pojednání si nikdy nebude klást za cíl oslovit všechny lidi. Vždy bude směřovat k zasvěceným a znalým tématu. Čestnou výjimku tvoří někteří autoři, kteří ač vědci, dokážou svůj obor přiblížit i laikům, nebo li učeně řečeno popularizovat. Jako příklad uvedu pana Feynmanna. Známý fyzik, jehož knihy můžou číst i laici, a ač nepochopí vše, pochopí mnohé a ještě se u toho pobaví. Ne nadarmo si jeho knihy kupují studenti fyziky místo učebnic. Obecně pak učebnice, ač by se daly zařadit mezi vědecké publikace, musí být napsány tak, aby byly srozumitelné laikům, neboť jejich úkolem je právě popularizace daného oboru. Napsat dobrou učebnici je umění, stejně jako je umění předat vědomosti dalším lidem. Jsou kantoři nadaní, kteří mají dar od Boha, a jsou kantoři cvičení, kteří pouze memorují poučky s učebnic. Zatímco ti první dokážou zaujmout a nadchnout pro daný předmět, ti druzí budou vždy jen nudit a prudit žáky zdánlivou nutností dané věci znát. I když popravdě nevím, co z učiva základní školy jsem ještě v životě nepotřeboval, nebo nepoužil.
Jako typický příklad publikace určené pro zasvěcence mohu uvést učebnici organické a anorganické chemie, kterou jsme měli na vysoké škole. Kdo neznal dokonale učivo základních a středních škol, a neorientoval se dostatečně v problematice, ten nutně získal pocit, že celá kniha je napsána svahilsky. I já jsem tento pocit měl. Máte li za semestr cca 30 hodin, plus jeden týden na pochopení 800 stran cizího textu, pochybuji, že zvládnete jakoukoliv byť banální zkoušku z tohohle předmětu. Já ji nestačil celou ani přečíst, natož pochopit. Byla typickým příkladem slovního cvičení pro úzkou skupinu odborníků, a tak není divu, že ji běžná populace nemá ve své knihovně.
A není to jenom chemie. Jsou to knihy z různých oborů lidské činnosti. Rozmanitost používání jazyka navíc poznáte při každé změně zaměstnání, což jenom dokládá, že co obor, to zcela jiné vnímání některých částí jazyka. V každé nové profesi si musíte v první řadě osahat nový "žargon". Musíte se naučit nová slova slovní spojení. Mnohdy si budete v prvních dnech připadat divně, než si na všechno zvyknete, a naučíte se správně reagovat. A teď si k tomu přidejte fakt, že musíte pracovat v zahraničí. I tam zjistíte, že ač se normálně vcelku dobře domluvíte, není vám to v práci moc platné. Zjistíte, že k nějakým dvěma až třem tisícovkám běžných slovíček, která vám zpravidla pro běžnou komunikaci budou stačit, musíte připojit desítky i stovky nových slovíček týkajících se vaší práce. V rodném jazyce vám to tak někdy nepřijde, ale v tom cizím si tu pohromu uvědomíte naplno. Proto není co závidět překladatelům a tlumočníkům. Především ti druzí musí okamžitě reagovat a to přesto, že v řadě jazyků jsou zcela jiné zákonitosti skladby vět. Oni nemohou čekat na konec věty, jaká bude předpona. Musí smysl odhadnout ihned. Překladatelé jsou na tom lépe, neboť na překlad mají čas. I tak je zpravidla čeká kritika jiných překladatelů, kteří by to či ono přeložili docela jinak. O překladech pro dabing ani nemluvím.
V podstatě jsem se chtěl jenom zamyslet nad tím, jaká úskalí nám skýtá naše řeč, a co musíme mít na mysli, chceme li, aby nám bylo dobře rozuměno. Že se musíme vždy zamyslet nad cílovou skupinou lidí, které chceme něco sdělit, aby nám tato skupina skutečně porozuměla.
15:29

Plagiátorství

8. února 2013 v 15:31 | najda |  Problémy současnosti

8. 2. 2013 12:36
Poslední dobou se čím dále tím častěji objevují zprávy o podvržených maturitních vysvědčeních, o opsaných diplomových pracích a tím i o podvodně získaných titulech. Není to však jenom fenomén naší republiky a Plzeňských práv. Podobné kauzy se řeší poslední dobou i v Německu. V některých případech mi to připomíná spíš hon na čarodějnice. Podle mne je třeba oddělit skutečné plagiáty od prací, které pouze citují jiné autory, byť mnohdy chybně či nepřesně. Vždy je však třeba podle mého rozlišovat, co je smyslem dané práce.
Osobně jsem dělal diplomovou práci na téma optimalizace cestní sítě, a podle kriterií některých individuí bych musel být nutně rovněž nazván plagiátorem. Zcela jistě by našli jednoznačnou podobnost mezi mojí prací a pracemi mnoha mích kolegů i předchůdců. Nicméně o plagiát zjevně nešlo, neboť jsem musel dodržet daný obsah i formu, pouze jsem dosadil do vzorců jiné údaje a učinil jiné závěry. To je prostě smysl některých prací. Budete-li počítat statistické průměry, musíte vždy dodržet postupy a metodiku, takže výsledná práce je v zásadě stejná, jako jakákoliv jiná shodná práce, ale má pouze jiné údaje, jiné výsledky a jiné zhodnocení.
Některé práce mají třeba za úkol pouze zesumarizovat již známé údaje a výsledky. Zde je nutno uznat, že v tomto případě je bezpodmínečně nutné uvádět přesné citace a přesné zdroje. Výsledkem těchto prací je zpravidla přehledné zpracování konkrétních dat, která mohou posléze sloužit jako podklad pro další lidi v jejich práci, kdy by jim měly usnadnit hledání v podkladech. Příkladem podobných prací jsou například historické studie. Jen těžko může nějaký současník přinést zcela nové informace o době před 100, 200 i více lety. Osobně jsem zpracovával historii své obce, a popravdě mi nezbylo nic jiného, než navštívit archiv, okopírovat staré kroniky a jiné písemnosti, vyhledat články o obci v tisku, použít práce svých předchůdců. Ve výsledku bych dle dnešní logiky mohl být nazván plagiátorem, neboť všechny informace uvedené v brožuře o historii se objevují v jiných publikacích. Nicméně se přesto za plagiátora nepovažuji, a nepovažuje se za něj jistě ani žádný profesionální historik.
Další věc, kterou šťouralové často napadají, je používání citátů a různých myšlenek, které zcela jistě již někdo jiný vyřkl, nebo použil. Popravdě ani citáty připisované různým autorům nemusí být přímo jejich. Napíšu li do vyhledavače jakékoliv slovní spojení, vždy mi vyhledá řadu textů, ve kterých se toto spojení objeví. Nepovažuji to za plagiát. Jenom prostě řada lidí používá podobné věty a přichází na podobné myšlenky. I mně se to stalo mnohokrát ve spojitosti například s Milošem Zemanem. Doma jsem o něčem přemýšlel. Napsal jsem si poznámky, nebo celou stať a následně jsem při setkání s Milošem zjistil, že došel ke stejnému závěru jako já. A to jsem se s ním předtím o ničem podobném nebavil. Tak často tuto příležitost zase nemám. Naposledy se mi to přihodilo v nedávné volební kampani, kdy neustále někdo vytahoval spojitost s Lukoilem. Když jsme s kamarádem o tomto debatovali, řekl jsem, že by mě zajímalo, zda by byl stejný problém, kdyby dotyčný místopředseda pracoval třeba ve firmě Shell. Několik dní na to, to samé spojení použil Miloš Zeman v debatě v televizi. Kdo koho kopíroval? Necítím se nijak poškozen tím, že někdo jiný dojde ke stejnému závěru, spíše naopak. A platí to i v různých dílech a vědeckých pracích, tedy i v pracích diplomových, disertačních a jiných.
Nikdy nemůžete s jistotou říci, zda ta či ona myšlenka je vaše dílo, nebo zda ji už někdo někde nepoužil. Mnohdy zaslechneme řadu různých myšlenek a informací. V první chvíli je ani příliš nerozebíráme, ale náš mozek je ukládá. Postupně se nám k danému tématu nabaluje řada dalších informací, až mozek nazná, že by bylo potřeba informace roztřídit. To je moment, kdy nás něco napadne, začnou se nám v hlavě honit různé myšlenky, nápady apod. Začneme je vědomě třídit, přemýšlet o nich, vyvozovat závěry a zaujímat stanoviska. Konečná formulace přitom může být velmi podobná, nebo zcela totožná s nějakou z informací, které jsme již slyšeli, nebo může být zcela opačná. Vždy to bude záležet na našem názoru, na našich zkušenostech, na vlivech, kterým jsme vystaveni apod. To je také důvod, proč mají dva lidé na některé věci názory podobné či shodné, a na jiné zase zcela rozdílné. Přesto však nelze nikoho, kdo dospěje k témuž závěru nutně nazvat plagiátorem, neboť on může být o tomto svém závěru přesvědčen a zcela se s ním ztotožňuje. Přitom si nemusí být nutně vědom toho, zda tu či onu větu již někdo vyřkl, zda již někdo podobné spojení použil, či nikoliv. Zcela jistě, budu li mít pochybnost o původu některé citace, pak si ji vyhledám, což ovšem nemusí nutně vést k tomu, že zjistím skutečného autora.
Osobně si myslím, že pokud někdo vědomě opíše celé statě ze známé práce, ví o tom, že má tato práce jistého autora, a on jej přesto neuvede a celou práci podepíše pouze svým jménem, je to špatně. Sám jsem to zažil na vysoké škole. Jeden docent nám na přednáškách doslova četl "svoje" skripta. Během první přednášky jsme usoudili, že číst umíme také, takže přečíst si je zvládneme sami. Když jsme celou přednášku marně čekali na jakoukoliv doplňující informaci, rozhodli jsme se na další přednášky již nechodit, a strávit čas příjemněji. Později naši slovenští kolegové dovezli skripta z obdobné školy na Slovensku. Byla doslova stejná, pouze ve slovenštině. Náš milý docent se o tom však v české verzi vůbec nezmínil. Zjistili jsme, že je ze slovenštiny přeložila jeho manželka, kterou neuvedl ani jako spoluautora, ani jako překladatele. Autorem byl psán on. Typický příklad plagiátorství. Jenom za socialismu se to asi tak moc neřešilo.
Toto je příklad, který mi skutečně vadí a se kterým bytostně nesouhlasím. V ostatních případech je vždy potřeba zvažovat, nakolik jde jen o shodu myšlenek, o řekněme nepřesnou citaci, nebo o nedůsledný výpis zdrojů. Skutečně mnohé práce nutně musí mít shodnou strukturu a mnohdy i celé pasáže textu, a to prostě proto, že systematika to vyžaduje.
Ještě jeden příklad. Kdysi jsem se zabýval bezpečností práce. Pro firmy jsem zpracovával mimo jiné, bezpečnostní předpisy. Součástí každého předpisu byl souhrn platné legislativy, včetně citace. Rovněž souhrn potřebných norem včetně citace příslušných ustanovení. Samotný předpis pak byl stručným výpisem práv a povinností aplikovaných pro podmínky dané firmy. Podíváte li se na podobné dokumenty v různých firmách, opět musíte nutně nabýt dojmu, že jde o plagiáty. Ale jsem toho názoru, že tomu tak není. Přesto že mnohé formulace budou u různých firem i techniků stejné, nelze je napadat z opisování, nebo nějakého ulehčování vlastní práce. Chcete li v těchto předpisech být jednoznační, struční a jasní, musíte využít již dané a vžité formulace, kterým všichni rozumí, a které jsou i pro kontrolní orgány dostatečné. Jinak to prostě nejde, takže někdy musíte sklapnout podpatky a přestat objevovat již jednou objevené. Podepsán pod dokumentem bude ten technik, který jej připravil, a nikdo nebude rozporovat fakt, že většina formulací se objevuje i v jiných dokumentech jiných firem od jiných techniků.
14:51