Duben 2012

Fiktivní rozhovor

23. dubna 2012 v 17:39 | najda |  Moudra a srandy

23. 4. 2012 17:05



R - redaktor bulvárního plátku

VIP - známá osobnost


R: Vy jste si prý přivezl manželku s Číny?

VIP: Nechápu, co je na tom bulvárně zajímavého. Možná kdybych si přivezl chlapa…

R: Vy máte něco proti registrovanému partnerství?

VIP: Ne, dokonce je v mnoha ohledech chápu.

R: Tak dovezl jste si tu manželku, nebo ne?

VIP: No fakt nevím, co je na tom zajímavého. Kdybych ji praštil kyjem po hlavě a táhl smykem za vlasy přes celou Asii, pak bych váš zájem pochopil. Ale tyhle namlouvací praktiky se užívaly někdy v pravěku. Popravdě je škoda, že tehdy nebyl bulvár. To by měl jistě stále o čem psát.

Ostatně mě tak napadá, kdyby shořely všechny archivy a přežil jenom archiv s bulvárem, co by si o nás budoucí historici asi museli myslet.

R: No, co by si o nás asi mysleli?

VIP: Vzhledem k obsahu a pravdivosti zveřejňovaných informací, by si o naší současnosti pravděpodobně učinili poněkud mylné závěry. Nemyslíte?

R: No, to snad ani ne!? Ale vraťme se k původní otázce.

VIP: No dobře. Ano, přivezl jsem si manželku z Číny, dokonce je Čínské výroby i národnosti, ale zdá se být celkem kvalitní.

R: A nemáte potíže s komunikací?

VIP: A měli bychom mít?

R: No asi ano. Když vy mluvíte Česky, ona Čínsky…

VIP: No popravdě - česky i čínsky zní dost podobně, nemyslíte?

R: To jistě, ale je to přece jenom cizí řeč.

VIP: Pokud jde o manželství, tak to máte celkem jedno. Jste ženatý?

R: Už skoro dva roky.

VIP: Tak to v sobě ještě máte zamilovaný dekodér ženské řeči. Ale to pomine. Časem zjistíte, že manželce sice rozumíte, neboť mluví česky, ale vůbec ji nechápete. Jako by mluvila čínsky. Ženy mají totiž zcela jiné chápání významu slov, než muži.

R: To je blbost. Jste zaujatý. Navíc to asi ženy musí urážet tento názor.

VIP: Uráží to pouze hloupé ženy. Ty chytré to vědí, neboť i ony to vnímají podobně, ovšem v opačném směru. A zaujatý nejsem. Jenom už jsem dvakrát rozvedený a mám tudíž o několik let zkušeností víc než vy.

Dám vám příklad. Muž, když chce být sám, řekne na rovinu - jdi ke kamarádce, nebo k sousedům, chci si něco promyslet. Nebo jde na ryby. Co udělá žena? Pošle vás do obchodu pro jahody, nebo pro chleba, a to přesto, že těchto surovin máte doma dostatek. Neřekne vám na rovinu, že si potřebuje poklábosit s kamarádkou.

Nebo zkuste třeba zapomenout chleba na zadním sedadle. Budete za blbce, a musíte se pro něj vrátit. Když pošlete ženu, třeba proto, že máte úplně špinavé ruce a potřebujete se umýt, tak vám řekne, že není vaše služka. Vy jí to ale nikdy nepřipomenete. Když to bude obráceně, pak se opovažte ženu peskovat, že se jí něco takového stalo proto, že si koupila nové lodičky, a kvůli nim se vykašlala na chleba, na který všichni doma čekají. Zkuste jí říct, že nejste její poskok. Budete to mít na talíři stejně periodicky, jako se u žen periodicky opakují jejich dny.

Nebo si představte, že na nákupu uvidíte ve výloze nádherný naviják na ryby. Řekne vám - co je mi po tom. Mě to nezajímá. Ale zkuste totéž říct vy, když se žena začne rozplývat nad novými lodičkami. Nařkne vás, že když vás to nezajímá, nezajimá vás ani ona, a bude oheň na střeše.

R: To je trochu přitažené za vlasy.

VIP: Není. Já to zažil. Moje ex, jednou přijela z práce. Seděli jsme asi dvě hodiny v kuchyni u kávy a rozebírali všechno možné. Pak se zvedla, že půjde něco uvařit. Tak jsem si zapnul televizi, abych vidě alespoň posledních pět minut hokeje. Televize ještě ani pořádně nenaskočila a už jsem slyšel - na co sem jezdím, abych vyprala, vyžehlila, uvařila, uklidila a občas to…. To je prostě úplně jiné uvažování, jiné pojetí téhož jazyka.

R: No, já fakt nevím. Přijde mi to poněkud zaujaté. Moje žena taková není.

VIP: To se mýlíte. Všechny jsou stejné. Stejně jak chlapi jsou všichni stejní, abych byl objektivní. Jsou prostě z jiné planety. Důvod, proč se takto divně párují je v tom, že neexistuje jiný přirozený způsob, jak se rozmnožovat. Tím se dostávám k tomu, proč chápu registrované partnery. Už prostě neměli k tomuto boji sílu. Popravdě - chlap s chlapem si vždycky mají o čem povídat, a rozumějí si. Stejně tak žena rozumí ženě. Když budete poslouchat rozhovor dvou žen, tak z toho často moc moudrý nebudete. Najednou se začnou něčemu smát, a vy budete marně pátrat v paměti, co z jejich rozhovoru bylo tak legrační. Ale obráceně to samozřejmě platí taky.

R: Takže vy rozdílný jazyk nepovažujete za problém?

VIP: Určitě ne. Slovníkové fráze jsou ustálené a umožňují nám komunikovat celkem jednoznačně, neboť musíme volit taková slova, aby bylo možno je přeložit. Tím se komunikace zjednodušuje. Navíc můžu ženu učit své češtině. Bohužel ženská čeština je jako nakažlivá nemoc. Jakmile moje žena zvládne češtinu natolik, že nebude potřebovat slovník, bude stačit jediný kontakt s jinou ženou a bude nakažená. Bohužel tomu bych ji uchránil jenom na pustém ostrově.

R: No tak, vám tedy pěkně děkuji za rozhovor. Jsem zvědavý, co z toho dám dohromady.


V bulváru se posléze objevilo: Známá osobnost táhla svou omráčenou ženu přes celou Asii za vlasy. …
17:35

Můžou nás peníze udržet nad vodou?

23. dubna 2012 v 16:59 | najda |  Dobré? rady

23. 4. 2012 16:35



Je to otázka, kterou můžete zodpovědět buď v rovině obrazné, nebo faktické. Obrazně nás samozřejmě peníze nad vodou udrží. Čím víc jich je, tím lépe nás udrží. Ale abychom si uvědomili, jak to funguje, musíme zabrousit do faktické roviny. Zkuste si nacpat do pytle třeba 20 tisíc korun v drobných, přivázat si je k pasu a skočit do vody. Samozřejmě záleží i na hloubce vody. Většina z nás má tendenci plavat do hlubší vody, a to i přesto, že na to nemají kondičku, ani prostředky. Budete-li ve vodě, kde dosáhnete na dno tak, abyste měli stále hlavu nad vodou, pak to není problém. Ale v hlubší vodě vám tyto peníze k plavání příliš nepomohou. Jednu možnost ale máte. Musíte těch drobných mít hodně. Pak můžete zkusit sypat peníze do vody tak dlouho, až se vytvoří nad hladinou ostrov. Budete jich potřebovat tím víc, čím je voda hlubší. Ovšem nesmíte zapomenout na několik drobností. Za prvé - peníze něco váží, takže se váš ostrov bude pomalu bořit do bahna na dně, a vy budete muset neustále peníze přisypávat, abyste ostrov nad vodou udrželi. Máte-li dostatečné zdroje, nemusí to být problém, a vy budete králem svého ostrova. Za druhé nesmíte zapomínat na erozi. Vlny a proudy vám budou neustále nějaké mince odnášet, neboť povrch ostrova bude mít neustále tendenci se zplošťovat. A bude tak zákonitě postupně mizet pod vodou. Za třetí nesmíte zapomenout na další plavce a ostrovany, kteří budou mít stálou potřebu vám z vašich mincí ubírat. A´t už s vaším vědomím (daně, poplatky a tak), nebo bez něj (krádeže). Snažit se udržet nad vodou s drobnými v kapse je velice složité.

Druhou možností je, využít papírových peněz. Zkuste si položit na hladinu papírovou stokorunu, a udržet se na ní. Musíte být dobrý plavec, abyste si mohli troufnout do větší hloubky. Ale ani ten nejlepší plavec nevydrží plavat věčně. Jednou mu dojdou síly a prostě se na té stokoruně utopí. Chcete-li se nad vodou udržet, musíte si postavit pořádný vor, nebo loď. To, že to z papírových peněz lze, je nasnadě. Musíte jich mít hodně, a musíte si pořídit dobré lepidlo, nejlépe voděodolné. Čím víc peněz máte, tím větší a stabilnější plavidlo postavíte. To vám může pomoci se nad vodou udržet i za nepříznivého počasí. Ani tak nesmíte opět zapomínat na to, že peníze jsou papírové, a ve vodě se jim moc nedaří. Dalo by se tomu říkat erozní inflace. Část peněz, která bude ve styku s vodou, se prostě bude neustále odlupovat a rozpouštět. Berme to, jako daně. Loď tedy budete muset rovněž neustále vylepšovat a dolepovat další vrstvy peněz. Také ji můžete zvětšovat. Ale jakmile vám peníze dojdou, začne se jednoho dne nezadržitelně potápět. Potápění je geometrická funkce. Čím budou peníze déle vystaveny nevhodnému prostředí, tím rychleji půjdete, bez dalších oprav, ke dnu. Dále nesmíte zapomínat na druhé lodníky. Ti budou samozřejmě chtít z vašeho materiálu vylepšovat svoje lodě. Takže vám budou neustále někde utrhávat z vaší lodi. Také je potřeba nezapomenout na to, že žádná loď není nepotopitelná. I Titanic byl velký a pevný, a přesto šel ke dnu. Mějte na paměti, že někteří prozíravější si postavili ledoborec, ponorku, nebo torpédovou loď, a chystají se vás při nejbližší příležitosti poslat ke dnu.

Tak hodně štěstí.

17:55

Ze života

23. dubna 2012 v 16:57 | najda |  Autorská poezie 2012

20. 4. 2012 9:45

Zbláznil se mi mobil

Jsem snad proto debil?

Tak se zblázním taky

Jaký saky paky…


Napsáno na základě inspirace z facebooku Martiny Sáblíkové, které se zbláznil mobil v pátek 13. Dubna.

Tomášovo poslelství

9. dubna 2012 v 13:53 | najda |  Bůh a jiné záhady

9. 3. 2012 13:10

O tom, že se rád dívám na dokumenty, se snad již zmiňovat nemusím. U některých dokumentů člověk žasne, jiné zhlédne se zaujetím, jiné jej zase přinutí přemýšlet. O Velikonočních svátcích se většina dokumentů věnovala Kristu. V jednom z nich jsem se dozvěděl o vzniku Křesťanství a o jeho přijetí císařem Konstantinem za oficiální náboženství Římské říše. Po vítězné bitvě, před kterou bylo Konstantinovi zjeveno, že má bojovat pod znamením Kříže, rozhodl se tento panovník ke křtu a uznání Křesťanství jako oficiálního náboženství. Stál však před velkým problémem. Vzhledem k předchozímu pronásledování, byla církev roztříštěná a její příznivci byli roztroušeni po celém území říše. Navíc každá skupina používala poněkud jiné texty. Císař si vybral skupinu katolíků, která měla církevní hierarchii podobnou té Římské, a byla tudíž nejvíce blízká potřebám, které císař měl. Kolem této skupiny se rozhodl vytvořit oficiální církev, a jejím hlavním úkolem bylo sjednotit všechny křesťany pod společnou "hlavičku". Problémem byla nejednotnost textů, a tak museli církevní hodnostáři shromáždit všechny dostupné náboženské texty a vybrat z nich ty, které budou kanonizovány, čili oficiálně přijaty do souborného textu, který byl posléze nazván Biblí.

Církev si zvolila čtyři kriteria. Bohužel si nepamatuji ta prostřední dvě, ale to první bylo vcelku logické. Mělo se jednat především o texty, které svým stářím budou co nejblíže popisovaným událostem. Vzhledem k tomu, že se zabývám historií své obce, přijde mi to jako rozumné. Také se přikláním k textům starším, které jsou blíže popisovaným událostem, neboť texty novější již mohou být několikerým podáním a přepisem značně zkráceny, nebo naopak rozšířeny o údaje, které si tam doplnili pozdější autoři a nemusí tak být zcela autentické. Navíc je i u nových událostí problém s jejich objektivizací, neboť v podání některých přímých účastníků může dojít ke zkreslování skutečností, a to buď z důvodu osobních (účastník chce zkreslit, ať už pozitivně či negativně svůj podíl na události), nebo z důvodů běžného zapomínání detailů. Kupříkladu se stane, že je starostovi vyjádřena nedůvěra a on je odvolán z funkce. V jeho podání to může být tak, že z funkce odešel sám ze zcela jiných důvodů. Neutrálně se pak dozvíte, že starostovi byla vyjádřena nedůvěra a on posléze odstoupil z funkce, což je kronikářský kompromis, zakrývající mnohdy složitější pozadí celého děje, neboť v době zápisu a života zúčastněných není možno celý děj postihnout zcela objektivně, neboť verze různých účastníků se od sebe mnohdy diametrálně liší.

To je věc, která postihuje i některé biblické texty popisující tytéž události, z pohledu různých aktérů. Proto se mnohdy badatelé dohadují, co je správně a co ne. Proč tento apoštol popisuje něco, co u druhého nenajdete. Má to logické vysvětlení. Každý to viděl svýma očima, pochopil to podle svého vědomí a takto to dále prezentoval. Některé události za důležité nepovažoval, zatímco jiný ano, a na jiné mohl logicky i zapomenout, nebo je z jeho textu odstranili ti, kdož text později přepisovali, nebo jeho slova zapisovali. Mnozí autoři těchto textů jsou jen domnělí, ve skutečnosti byl text několik generací tradován ústně, než jej někdo zapsal.

Tolik k prvnímu, podle mě logickému kriteriu. Jak jsem již uvedl, další dvě si nepamatuji, čímž jen potvrzuji výše uvedené. Zaujalo mě až čtvrté kriterium, které splňovalo obsahově to, čemu by se dalo říci politická, či ideologická objednávka. Texty, které nevyhovovaly obsahem císaři, či církvi byly označeny za podvržené, nepravdivé či kacířské, přesto, že všechna předešlá kriteria splňovaly. Byly tudíž stejně věrohodné a směrodatné, jako texty ostatní, ale posuzovatelům se prostě nehodily do krámu. Jak jsem již uvedl, mohlo to být z důvodů politických, teologických či jiných, ale rovněž proto, že tyto texty prostě vůbec nechápali. To by bylo ještě přijatelné vysvětlení, neboť mnoho textů, mimo jiné i z učení Kristova z dob jeho veřejného působení mezi Apoštoly a lidmi, je i dnes těžko pochopitelných, a pokud k nim není podáno vysvětlení přímo řečníkem, pak je velmi těžké tyto věci interpretovat. V Evangeliích se často objevují různá podobenství, která Kristus říká svým učedníkům, a následně je i vysvětluje. Pokud však v některých textech vysvětlení nebylo, což je například v Tomášově evangeliu, které není součástí textů Bible, jednalo se o učení předávané přímo učedníkům, kteří již byli znalí, a tudíž jim Ježíš smysl podobenství a myšlenek dále nevysvětloval. Církev tak u těchto textů byla v nesnázích, neboť jejich zařazení do Bible by znamenalo problémy. Co když se někdo zeptá, co tím bylo myšleno? Pak máme problém, neboť to sami nevíme, a pokud to nebudeme moci vysvětlit, budeme nedůvěryhodní a lidé se nám vysmějí. To bude lepší, všechny ty, kdo budou tyto myšlenky šířit označit za kacíře a rychle se jich zbavit.

Z Bible se tak vytratila řada velmi zajímavých a důležitých textů, které se prostě církvi nehodily. Tomášovo evangelium je příkladem. Dalším rozsáhlým textem je kniha Henoch. A spousta dalších kratších či delších textů.

Proč ale zmiňuji Tomášovo evangelium?

Mám za to, že Tomáš se choval ve své době jako každý dnešní moderní člověk. Na co si nemohl sáhnout, co nemohl na vlastní oči vidět, tomu nevěřil. Uvěřil až poté, co Ježíše sám uviděl, a dokonce trval na tom, že se chce dotknout jeho ran. Až poté uvěřil. ALE! Pakliže uvěřil Tomáš, a vydal o tom svědectví, pak to zcela jistě musí být pravda, protože se nám v tom případě dostává svědectví toho nejpovolanějšího. Nevěřícího Tomáše, jež byl hmatatelnými důkazy přesvědčen o této pravdě, tedy o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a je živý. Pakliže neuvěříme ve svědectví Tomáše, pak jsme na tom mnohem hůře než on. Co je cennější, než svědectví toho, kdo pochyboval a přesto uvěřil? I v moderní době známe mnoho případů těch, kdo nevěřili, či pochybovali o čemkoliv a poté, co sami něco viděli, nebo prožili, zcela změnili svůj postoj.

Ježíš tehdy řekl Tomášovi vcelku známou větu: "Blahoslavení ti, kteří uvěřili a neviděli." Rouhačsky bych si zde mohl vzpomenout i na dialog z filmu Dědictví s Bolkem Polívkou. Ten prý vůbec nebyl ve scénáři, a zcela jistě postačí, když připomenu, že šlo o dialog v restauraci s paní Chýlkovou, zýkající se víry v Boha. Odpověděla mu, že jej nikdo nikdy neviděl. Co jí na to Bolek řekl, snad nemusím rozvádět. Věta končila slovy … a věřím, že ji máte.

Mohu dodat jenom jednu myšlenku. Podle Bible stvořil Bůh člověka "k obrazu svému". Z této věty jasně vyplývá, že se nejedná o malého zeleného mužíčka s tykadly. To bychom i my byli malí zelení mužíčci s tykadly. Bůh tedy zcela jistě vypadá stejně jako my, a je tudíž možné, že jsme jej již mnohokrát viděli, možná, že jej potkáváme každý den. Ale proto, že vypadáme jako on, a tudíž i on vypadá jako my, nevšimneme si jej. Každý z něj však nosíme kus v sobě, neboť jsem přesvědčen, že v každém z nás je část jeho genetické informace.

Máme oči a nevidíme, máme uši a neslyšíme.

13:50