Srpen 2011

Kancelářské svorky

31. srpna 2011 v 16:17 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


9. 1. 1988


Na světle se klepou kancelářské svorky

Jako rolničky

Každý pohyb pera se přenáší

Do toho

Monotónního zvuku

Jedině ony snad vědí, jak mi je

Jen ony vědí, kolik úsilí mě stojí

Moje existence

Kolik odhodlání se skrývá

V každém gestu

V každém slově

V každém písmenku

Je dobře, že mlčí

A jen souhlasně

Ťukají

Do stínítka

Pouštím si filmy

30. srpna 2011 v 16:16 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


9. 1. 1988


Pouštím si filmy

Střídavě na desce stolu

Na zdech

A na okně

Fantazie pracuje výborně

A zásobárna je momentálně plná

Co si račte přát?

Sci-fi?

Porno?

Trhák?

Agenta v širáku?

Ne, kdepak, nic z toho

Chci vidět ji.

Jenom ji

Ty braky, co mi nabízíte

Hrají v každém okrajovém kině

A pokud za to ani kinům nestojí

Tak to pustí v televizi

Já chci vidět jenom ji

Ten ráj seslaný na zemi

Snad pro mě

Snad

Tak mi ji alespoň promítněte

Prosím.

Večer

29. srpna 2011 v 16:15 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


9. 1. 1988


Máte u mě plus dámy

Za tu večeři v chrámu poezie

Za ten večer

Kdy jsme životem jen tak

Lehkovážně prolétli

A neobyčejně hladce

Přistáli opět v realitě

Ten pravý pád nastal až potom

A to už není naše vina

Máte u mě velké plus

Fakt - velké.

Měli, neměli

28. srpna 2011 v 16:15 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


9. 1. 1988


Neměli bychom se opít

Chceme-li svůj život skutečně prožít

Měli bychom se vzbudit

Chceme-li vnímat

Neměli bychom na sobě hledat chyby

Které neexistují

Chceme-li život vnímat

A prožívat spolu.

Zazděná slečna

27. srpna 2011 v 16:14 | najda |  Autorská próza


17. 1. 1988

Nejsme jeden z těch párů, které chodí po ulici, drží se za ruce a upřeně si čumí do očí. Pak projdou čtvero zdí, lidi na to koukají, poněvadž už zapomněli, že láska dokáže vše. Ale každý jednou narazí. Ti dva také. Buď je ta zeď tvrdší, nebo začínají střízlivět. Mnohdy se stane, že z toho začne dřív střízlivět muž a do té zdi narazí. Ona do ní vstoupí, ale tím nárazem se probere a to pak už nemůže ani tam, ani zpátky, a stane se z ní ta známá zazděná slečna.

Myšlenky

26. srpna 2011 v 16:13 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


17. 1. 1988


Splácím svůj dluh myšlenkám

Vždyť v lásce je řád

Házím nit snů vzpomínkám

Teď modrý je pád

Do hloubky všech fantazií

Kde z myšlenek hrad

Si stavím

Když v noci

Nemůžu spát.


Nasládlé kouzlo citů

Zde není jen klam

Omšelé duše mýtů

Modré šaty dam

Dobývám závoj mlhy

Skrz se prodírám

Ten závoj

Je má duše

Teď v ní díry mám.


Z rudého šera dálek

Se vynořil klaun

Listy všech květů mluví

Zde nelze být "down"

V rybu se klaun proměnil

Snad by i bez vody žil

Pustil jsem ho

Do pramene

A zas klaunem byl.


Nelze jenom umět snít

Musíš i srdce mít

Odvahu snů se chytit

A za nimi jít

Pod kůrou staré vrby

Zmizel ten svět

A já se teď dívám

Kolik ta chvíle

Přinesla vět.

Vzdělanost u žen a mužů

25. srpna 2011 v 18:28 | najda |  Problémy současnosti

Nedávno jsem v televizi slyšel pořad, který se sice týkal ochrany dětí, ale přišla v něm řeč i na vzdělanost žen a s tím související vliv na počet dětí. Závěr byl velice zajímaví. V oblastech, kde ženy nemají vzdělání vůbec žádné, nebo jen minimální, je vysoká porodnost. Na jednu ženu prý až sedm dětí. Zatímco se zvyšujícím se vzděláním porodnost klesá. Z tohoto faktu mohou vyplynout různé, mnohdy velice alarmující závěry.

Především je zřejmé, že s rostoucím vzděláním se u žen může projevovat větší sklon k feminismu. Vzdělaná žena tedy může snáze podléhat domněnce, že je něco víc, než ve skutečnosti je. Tím se nechci žen dotknout, ale žena je především, i historicky, matka. Držitelka rodinného krbu. Nelze předpokládat, že by dokázala ve všem sekundovat mužské populaci. I když někde se opravdu divím, jak to, že jsou mužové lepší. Především ve sportu je to vidět nejlépe. Jak to, že muži skáčou výš, běhají rychleji, skáčou dál. Vždyť žena je mnohem pružnější, lehčí… Tady bych jim tu vyrovnanost dokonce přál.

Důležité je, že s rostoucím vzděláním ženy roste její pocit důležitosti a do pozadí ustupuje touha po mateřství, rodině a dalších s tím spojených věcech.

Ale nebojte se, mužové na tom nejsou o nic lépe. Problémem je, že to u mužů fakticky funguje téměř obráceně. Muži bez vzdělání mají mnohem větší sklon předpokládat, že jsou vrcholem tvorstva a pány všehomíra. Podíváte-li se do statistik domácího násilí, a do podobných zdrojů, asi zpravidla zjistíte, že se k těmto praktikám uchylují muži s nižším vzděláním, a muži ovlivnění návykovými látkami, které jistě nižší pudy probouzejí a podporují. Ne nadarmo se říká, že má někdo vychlastanej mozek. To udělá i ze vzdělance přízemního primitiva.

S rostoucím vzděláním se uvědomění rovnosti postavení muže a ženy u mužů rozvíjí ku prospěchu žen. Vzdělaný muž si je zpravidla vědom rovnocenného partnerství a podobných eventualit společné existence se ženami.

V zásadě nejhorší možnou variantou svazku je vzdělaná žena a nevzdělaný muž. To asi nebude nikdy fungovat. O to horší bude situace, kdy bude mít žena sklony k feminismu. Ty se můžou koexistencí s tímto mužem ještě prohubovat a přinášejí vždy jednomu z partnerů strastiplný život. Pokud je totiž nevzdělaný muž ještě patriarchální typ, případně to podpoří alkoholismem a sklonem k pudovému jednání, pak padne kosa na kámen.

Asi nejlépe si povedou páry, kdy muž bude mít vyšší vzdělání, než žena, a to, aniž by kdokoli kohokoli jakkoli ponižoval, zneužíval či urážel. Žena bude zcela jistě daleko vstřícnější k otázkám mateřství a rodinného krbu, a muž si bude vědom své odpovědnosti za ochranu rodiny a partnerky, i za technické fungování domácnosti. Uvědomme si, že zatímco žena se mnohdy snižuje do role uklizečky, kuchařky a vychovatelky atd., tak muž se rovněž dostává do role opraváře, údržbáře, mechanika, vychovatele apod. Pokud je tento jejich postoj vzájemný, pak to bude fungovat velice dobře.

Co je však nejhorším následkem vzdělanosti žen ve vyspělých zemích? Je to právě ta snižující se porodnost. Každý si jednoduše spočítá, že pro zachování populace musí mít každá rodina 2 a více dětí. Dvě znamenají populační stagnaci a méně pak postupné vymírání populace. Nahradíte-li totiž dva lidi jenom jedním, klesala by populace v každé generaci o polovinu svého množství, a za několik generací by zanikla docela.

V tomto mají země s nižší vzdělaností a země s větší vazbou na víru mnohem lepší vyhlídky na přežití, což ovšem paradoxně znamená předpoklad zániku pokročilé populace a opakování některých vývojových etap. Tak se ptám - nepostihlo něco podobného v historii některé jiné civilizace?

S rostoucí vzdělaností jde zpravidla ruku v ruce i vazba na hmotné statky. Rozvojové země mají sice kromě vysoké porodnosti i vysokou úmrtnost, ale jejich vazba na hmotné statky není tak velká. Mnohem méně se zabývají tím, zda budou moci další generaci zajistit alespoň základní míru prostředků na přežití. Na druhé straně, přidáme-li k tomu vliv náboženství v kombinaci s nevzdělaností, může snadno dojít k tomu, že nás tyto populace zcela vytlačí svojí nativitou, a rovněž agresivním prosazováním náboženských idejí. My budeme tak přetechnizovaní a neschopní jim odporovat, že prostě podlehneme množství, jelikož nebudeme schopni jim v ničem odporovat. Těžko někoho, kdo je nevzdělaný a ideologicky zpracovaný přesvědčíte, že váš styl života je ten správný.

Nezbývá než doufat, že se vzděláním žen i mužů dojde nakonec i k pochopení propopulační politiky rodiny, když už to nechápe stát, a že nakonec si všichni uvědomí, že tři děti je nutné minimum pro přežití naší, doufejme, že vyspělé, populace. Nebylo by pro nás nic horšího, než vytlačení a porážka vyspělé civilizace prostřednictvím civilizace nevzdělané, rozvojové a závislé na primitivních náboženských ideologiích. Ačkoliv uznávám, že největší světová náboženství nejsou primitivní. Primitivní jsou pouze někteří jejich zástupci, i když to také není docela pravda. Jsou spíš rafinovaní a dokáží využít nevzdělanosti mas. To nám ovšem v historii nedokázali jen náboženství, ale i další nebezpečné ideologie, jako byl komunismus a fašismus. V principu šlo o totéž. Využití nevzdělanosti mas k prosazení zájmů menšiny. Což je ovšem asi jiná kapitola.

Programové prohlášení

25. srpna 2011 v 16:12 | najda |  Autorská próza


To je zase jedna perla z mládí.

11. 2. 1988


Toto programové prohlášení patří všem těm, kteří v této uspěchané a přetechnizované době zůstali lidmi a nepřestali ctít přírodu, ze které jsme pošli, které jsme součástí a se kterou nakonec všichni zase splyneme.


Mým přáním je shromáždit kolem sebe lidi, kteří ač nemají stejné postoje a názory, mají přesto blízký vztah k některému druhu umění, ať je to poezie, próza, malování, sochařství aj.

Toto seskupení by nemělo mít monotematický směr, jak tomu bývalo v minulosti / romantismus, lårt pour artismus, realismus… /, ale s přihlédnutím na rozdílnost lidských individuí by mělo i ono synteticky zahrnovat různé směry a podoby umění, protože to je to, co v současné době musí jít dopředu.

Není možné se všeobecně omezovat jen jedním směrem, stejně tak, jak není možné, aby jeden člověk zahrnul všechny směry. Každý jsme jiný a přitom jsme všichni stejní. Naším cílem musí být - umění pro lidi. Umění, které bude vysvětlovat, ve kterém si každý najde to, co je mu nejbližší.

Ideálem nechť je skloubení projevu beze slov - malířství, sochařství… - s umělecky pojatou myšlenkou daného díla napsanou slovy. Proč psát vysvětlivky? Nejedná se o vysvětlivky v pravém slova smyslu, ale o přetlumočená díla těm, kteří se zrovna o daný styl umění hlouběji nezajímají, a nedokážou proto naprosto přesně vystihnout podstatu věci.

Stejně tak, jako kresby doplňují text knihy, nebo sbírku veršů, měl by text doprovodit kresbu nebo sochu tím, že ji slovně zpřístupní širšímu okruhu veřejnosti. Proto volím též pracovní název - UMĚNÍ PRO LIDI.

Jedině aktivní spolupráce autorů všech směrů a všech profesí umění může zabezpečit plodný intenzivní rozvoj umění do budoucnosti. Nemělo by však dojít k tomu, že by se z umění stala továrna s mnoha specializovanými dílnami hromadně a překotně chrlícími bezhlavé změti čehosi, co zakaluje hlavně mladé generaci čistou vodu vkusu, co se vydává za kvalitní a kvalitu ve skutečnosti popírá a vydává ji za smetí nehodné naší doby.

Naším úkolem musí být bezpodmínečně odstranění této rádoby umělecké selanky. Je třeba lidem ukázat skutečnou kvalitu, i když to z počátku nebude bez problémů, vzhledem k výše zmíněné zahlcenosti umění plevelem. Je potřeba vybrat z naší tvorby pouze to, co snese srovnání se zahraničím, a ze zahraniční tvorby jenom to nejlepší, i když to bude zpočátku zastiňovat naši práci. Jenže, bude-li ta práce kvalitní, což ukáže čas, pak se zahraničím v tvrdém konkurenčním boji obstojí, zatímco to, co se dodnes vydávalo za kvalitu, klesne někam do hlubin zapomnění.

Lidé, kteří ještě nestačili ztratit smysl pro krásu, pro skutečnou nefalšovanou kvalitu, nechť nám pomohou tuto kvalitu a krásu prosazovat na úkor, mnohdy protekční, rádobykvality, spíše však pouze kvantitě nekvality.

Vyzývám všechny, kdo chtějí spojit síly proti přízraku, který pohlcuje a ničí smysl pro krásu a vkus, který nahrazuje dobré špatným, kvalitu kvantitou, srozumitelnost houštím a změtí.

Vyzývám všechny, kdo chtějí změřit svoje tvůrčí síly a schopnosti v boji proti vzmáhající se protekční nekvalitě, naivní vtíravosti, hlouposti a zaslepenosti. Proti všem neduhům současné doby, které se bohužel promítají také tam, kde by se proti nim mělo bojovat nejvíce, nejostřeji a nejneústupněji - tedy v umění.

Vyzývám všechny, ať se zabývají kterýmkoliv druhem umění, ať jsou zastánci kteréhokoliv uměleckého směru, nechť spojí svoje síly. Náš cíl nás povznese na očištěných křídlech umění, ovšem pouze tehdy, budeme-li postupovat jednotně v neporušené linii a nebudeme-li ani při prohrách klesat na mysli.

Umění musí být vráceno lidem, lidé nesmějí být manipulováni uměním. Umění jim nesmí brát to nejcennější, co má duše člověka - smysl pro krásu, přátelství, lásku. Umění nesmí tvarovat duši člověka a mystifikovat ji. Naopak, duše člověka musí tvarovat umění, musí mu vdechovat sebe, jen tak získá umění duši.

Ani pouhý čtenář či divák nesmí být pouze konzumentem, ale i tvůrcem. Umění v něm musí vzbudit touhu po dalším umění, touhu vytvořit něco pro sebe, ale i pro druhé. Umění se nesmí stát demagogií, ale myšlenkou.

Zlikvidujme plevel, očistěme múzy, vykliďme z chrámu umění prach a smetí. Vykoupejme Pegase v čisté vodě pravdy, otevřeme a vyčistěme znečištěné stáje, study a prameny. I poezie léčí. Ovšem pouze tehdy, je-li pravdivá a čistá.

Vraťme umění lidem!

Půlení

24. srpna 2011 v 16:08 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


14. 4. 1988


Já jsem ti říkal,

Že se tady jednou setkáme

Za tou velikou oponou bez pódia

Čert ví, proč málokdy poznáme

Kdy jde hlas z nás, a kdy od rádia.


Máme různé osobní zájmy

Na stejně neosobním místě

Stojíme nahatí v šatně pravdy

Náš soukromý svět byl započat čistě

Potom hned začala lavina zrady


Rozdělujeme se

- tohle je moje a tohle je tvoje

Neradno lézt si do kapusty

Půlíme zboží i soukromé zdroje

Jen Múzy před námi nejsou si jisty
Múzy jsou jedny a nikoliv dvoje

Bohužel

23. srpna 2011 v 16:07 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


14. 4. 1988


Bohužel o všem

Rozhodují lidé

No ovšem

Lidé

Ti aby u toho nebyli

Když příroda o něčem

Rozhoduje

Jedni jí do toho kecají

Jiní už stavějí mohyly

A těm dalším

Je to jedno

Jsou ovšem i takoví

(díky Bohu)

Kteří berou rozhodnutí

Přírody

Jako závazná

A neodporují rozhodnutí

Nejvyššího

Co vládne nad námi

Všemi

Až zničíme přírodu

A vydýcháme všechen vzduch

Nebudou nám ti co rozhodují

K ničemu.

Sen 1988_2

22. srpna 2011 v 16:05 | najda |  Autorská próza


14. 4. 1988


Kdyby člověk vždycky věděl, jak začít, mohl by na tom stavět třeba mrakodrapy. Vyjdu-li pak z toho, že Červený kopec je červený, protože jej tvoří slepence a Žlutý kopec je žlutý, protože je samý jíl, načež oba kopce dělí koryto řeky a kilometrové údolí, mohl bych klidně postavit třeba kus kvalitní cesty. Nesměla by ale ležet na králíkárnách. Pak by mi mohl posvítit měsíc.

V jeho záři vypadá ulice modrozeleně. Stromy jsou jako obrovští strašáci. Domy vypadají sešle a opuštěně. Tmou je slyšet vrzání okenic a dunivé kroky umělců, co ještě neztleli a v dáli září do tmy opuštěný palác. Je celý žlutý. Motor mého motocyklu naskočil. Vjíždím do dveří dómu. Proháním se chodbami paláce, proháním zplesnivělé duchy vládců. Sedí v sále u stolu a probírají nejdůležitější problémy doby.

Otevřenými dveřmi vešel vítr v mích patách a pozpřevracel staré myšlenky na starém papíře do úplně nových souvislostí a forem. Orazítkoval jsem jim ta jejich lejstra dezénem na kolech motorky a dveře se zavřely. Štěstí v neštěstí. Naštěstí jsem ji tu uviděl. Byla v té velké místnosti sama. Motorka se vytratila. Zmizela v propadlišti času a zapomnění. Náhle tu byla jen ona a já. Sedl jsem si vedle ní a pohladil ji po vlasech, které se slily v linii zad. Prý ji to lechtá. Slovo dalo čin a rty se spojily. Spojenců je všeobecně málo a tak je každý takový spojenec dobrý. Bohužel jsou i nepřátelé, kteří se nás snaží odtrhnout. Jako třeba ten, který chtěl mermomocí vidět šéfa. Procedili jsme společnými ústy přes společné zuby, že tady není a nebude, i když jsme věděli, že to není pravda. Skály začaly praskat, cesta se zbořila, měsíc zhasl a rozsvítilo se odporně červené slunce, nad kterým se hnaly tytéž mraky co nad měsícem, protože tu změnu nějak nestihly zaznamenat. Světlo mě bodalo do očí a hlava nechtěla poslouchat. Nasadil jsem si brýle a zachvěl se zimou. Kdybych alespoň našel způsob, jak ti to vysvětlit.

Sen 1988_1

21. srpna 2011 v 16:04 | najda |  Autorská próza

Pokud si pamatuji, utíkalas před nějakým bláznem. Měla jsi pršiplášť s kapucí přes hlavu. Zahlédl jsem tě. Dovedl jsem si posily, aby tě zachránily a ony tě zatím zranily. Chtěl jsem tě vyléčit, ale všechno bylo vlhké a použité. Nakonec se ale ukázalo, že zranění zase není tak velké. Vzpomínali jsme na svoje školní léta. Učili nás něco, co jsme vědět nechtěli. Psalas mi papírky se všelijakými legráckami. Odmaturovat se mi povedlo a tys před komisí nevypadala také nejhůř. Šli jsme to říct babičce. Ta telefonovala zprávu dál. My stály jako sloupy u dveří. Ty o půl kroku vpředu. Přikročil jsem k tobě a objal jsem tě. Tak různě jsem tě hladil a babička nám průběžně sdělovala, co vyřídila. Mám takový pocit, že my dva jsme spolu už něco měli.

Seminární práce – výroba žebříků

20. srpna 2011 v 16:02 | najda |  Dobré? rady

Záměrně to zařazuji pod dobré rady. Je to návod pro ty, kdo chtějí docela normální dřevěný žebřík. I když už jsem to několikrát skládal a vždycky mi z toho vyšel ĺahký guĺomet.


1988


Výroba jednoduchých žebříků začíná v lese. Zde se vybere plnodřevná tyč, pokud možno netočitá a s malým počtem suků. Podle její délky je určena i délka žebříku.

První fází výroby samotného žebříku (přeskočíme-li skácení a odvětvení stromu) je půlení tyče. Toto se provádí na kotoučové pile a to od silnějšího konce ke slabšímu. Dále se odměřují místa, kde budou šprusle, a to tak, že se od horního i dolního konce ponechá čtyřiceticentimetrová mezera a zbylá část se rozdělí po třiceti centimetrech. Délku žebříku tedy můžeme zjistit podle vzorce l = 80 + n . 30.

Dírky na šprusle se navrtávají vrtákem a upravují se konickým nebozezem. Nyní se obě poloviny tyče odkorní. Vyvrtané otvory se zároveň zbavují třísek a posléze se strhnou ostré hrany. Spodní konec (silnější) se zašpičatí a upraví.

Šprusle se vyrábějí ze dřeva jasanu, dubu nebo akátu. Akát je asi nejlepší. Naštípou se potřebné špalíky a pořízem se opracují. Šprusle mají nahoře délku asi 33 - 35 cm. Směrem dolů se přidává na každé šprusli asi 3 až 5 mm.

Žebřík se tzv. pasuje od silnějšího konce ke slabšímu, tedy zdola nahoru. Potom se ručně dorovná, aby nebyl zkroucený. Poté se vyvrtají otvory pro výztuž, která se dává pod druhou a předposlední šprusli. U delších žebříků se dává i doprostřed. Tato výztuž je ze silného drátu, nebo kulatiny o průměru 5 mm, na obou koncích opatřeného závitem. K žebříku je výztuha upevněná na obou stranách matkou s podložkou.

Úplným závěrem výroby žebříku je jeho napuštění mořidly, nebo barvou.

Moje básně

19. srpna 2011 v 15:59 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


20. 3. 1988


Všechny moje básně

Jsou dobré

Každou z nich

By si někdo rád přečetl

Každému z nich

By některá

Něco přinesla


Znám mimochodem

Spoustu lidí

Kterým se líbí

Skoro všechny mé básně

Nebo se tak alespoň tváří


Mnohé z nich

Skřípou jak

Nenamazaný alkoholik

Uprostřed vzletných veršů

Je slovo, které

Usadí i flegmatika


Každá moje báseň

Musela vzniknout

Každá je tady

Pro někoho

Ať se to někomu

Jinému

Pro mě, za mě

Nelíbí


Píši jich mnoho

Úplně zadarmo

A zdá se mi

Že jich je

Pořád málo


Každý na nich

Najde

Něco pro

A něco proti

Je v nich něco

Pro ty

No prostě

Pro

Všechny

Chystám se

18. srpna 2011 v 15:58 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


20. 3. 1988


Chystám se

Na něco velkého

Na velké věci

Potřebuje člověk mnoho

Času

Který se mu většinou

Vyhýbá

A přesto už tolik

Velkých věcí spatřilo

Světlo světa


Chystám se

Na předpremiéru

Velké věci

Čas jsem ukradl

Z času nutného

Jsem proletář

Ve svých

Vlastních

Rukou kapitalisty

Jedině takhle se totiž

Dají dělat

Velké věci.

Přijela

17. srpna 2011 v 15:57 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


20. 3. 1988


Přijela z věčného slunce

Pod naši zamračenou oblohu

Chystali jsme se vítat jaro

A plivali jsme jed

Jeden na druhého

Ty si hraješ na Don Juana

Já zase na básníka

Ty zkritizuješ cokoliv

Mně se to zase líbí

Protože všechno může

Koneckonců

Splnit svůj účel

Ať je to jaké chce

Nemohl jsem jí vyjít vstříc

Protože je řada na ní

Dluží mi to

Ale co naplat

Je první jarní den

A ona pořád nikde.

Sedím

16. srpna 2011 v 15:56 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


20. 3. 1988


Sedím ve stánku na České

Před očima mi mizí

Klobása za klobásou

V hladových krcích

Lidí

Kteří tady čekají

Na svoji

Tramvaj.


Na rozpáleném oleji

Se klobásy vybarvují

Olej se přepaluje

Drobné se nedostávají

A pořádné pivo není

Ani starý alkoholik

Nepohrdl diapivem

Ani nezletilý učeň

Nepohrdl čestrfíldkami

A několik dětí

Nemohlo nevidět žvýkačky

A já jsem je viděl

Úplně všechny

Zatímco jsem se

Zadarmo

Ládoval

Klobáskem.

Mám dojem…

15. srpna 2011 v 15:55 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


20. 3. 1988


Prý, že v básních nesmí účel světit prostředky

Prý, že báseň má být buď… a nebo.

Nemá se v ní používat slov

Jejichž význam je nám cizí

Ale kolik řečníků tato slova používá?

A lidé jim tleskají a nikdo nic neříká

Ačkoliv mám dojem, že už to není pravda.


Mám dojem, že tohle může říct jen ten

Kdo ještě moc básní nenapsal

Protože mnohá báseň se píše za jistým účelem

Protože jinak by byla bezúčelná

No a onen účel potom musí nutně

Světit svoje prostředky

Aby ta báseň svůj účel vůbec splnila

Koutný, dobře se nad tím zamysli

A přečti si moje básně

Nehodlám ti přesto tvrdit, že

Se tím striktně řídím

A už teď slyším tvé - ale…

…a trojúhelník znamená Bermudy…

14. srpna 2011 v 15:54 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


3. 9. 1988


Symbolika barev světla v zatemnění mysli

Hlavy křížů, ramena paprsků, odlesky slávy

Stopy řek, jež vyschly, louže z budoucí vody

Měsíc v cyklu za úplňkem

Mihotavé světlo hvězd

Ďábelská svatozář nad skálou života

V potocích slz se topí dobré skutky

Na kříž jste přibili lásku

A tudíž sami sebe

Nametli jsme si před práh saze

Pomočili si vlastní nohu

Trusem znečistili hnízdo

A rádoby hrdě se díváme zkřiva do očí minulosti

Vypadáme trapně a všechno dobré zmizelo

V nevyzpytatelných osidlech trojúhelníku

… a trojúhelník znamená Bermudy …

Můra

13. srpna 2011 v 15:53 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989


19. 8. 1988


Třepetavá můra létá

Kolem slunce ve tmě

A na stěně

Se objevil obrovský pták

Cinkají sklenice

Doba je zpitá

Tváří se naštvaně

A kovový jezdec se otočil

Závora padla

Víčka zůstala zavřená

Jen venku svítilo světlo

Rožnuté nedůtklivou mládeží

Nemohu se probít skrze sklo

K tobě

Plácám se v tom

Jako ta můra kolem žárovky