Květen 2011

Listí z akátu

31. května 2011 v 21:41 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
6.10.1988
Na zemi leželo listí z akátu
Zežloutlé něhou podzimu
A rozbité hrubostí deště
A číchsi podrážek
To vojáci zdupali chodníku záda
To oni mohou za dnešek
Ještě že ten déšť by jejich stopy smyl
Ještě že zmizeli v mlze
Ti vrahové dneška
Počasí vypadalo sychravě
Teploměr lhal teplo
A zatím bylo vlezlo
Takhle nám život oplácí
Že všichni jsme jen vojáci
Kteří pořád za něco bojují
Ničíce slepě všechno ostatní
Na zemi leží jen listí z akátu
Kterému už je to všechno jedno.

Zeď nářků

30. května 2011 v 21:40 | najda |  Moudra a srandy
1988
Co se ti vybaví, když se řekne déšť?
- že se půjde spát
- příjemné koupání v rybníku za deště
- písnička - sám s děvčetem v dešti
- film - kamarád do deště
- koukej kapky se koulí
- špatná nálada
- erotická koupel ve dvou
- přírodní koupel
- chýše
- stanování v dešti
- balíme věci
- spánek
- zima
- mokro
- a zase nuda
- prodloužená chmelová brigáda
- postel
- nedělá se
- rozkoš vysprchování
- smutná krajina
- leháro
- kapky vody, které padají seshora
- pivo
- zmoklá kráska
- kape z vrchu voda
- pro naše zemědělství blahodárná vláha
- spousta vody
- nejlepší ochrana proti dešti - mastné vlasy
- brrrr

Nějaké poznámky

29. května 2011 v 21:39 | najda |  Moudra a srandy
1988
Jak udělat z chmelové brigády hanbinec?
Jak oblbnout hloupou spolužačku.
Love story.
Výlet do okolí.
Zamyšlení nad střediskovou vesničkou.
Zamyšlení na schopností laboratoře obnovit kopii žádaného filmu.
Co si lidé představí, když se řekne sex?
Pojednání o nejednotnosti českého národa.
Frajera pošlou kapitalisti na výzvědy, aby se ho zbavili. Tady ho totiž brzo zabásnou.
Každý tady něco zanechá, třeba Venuši.
Žabomyší spory.
Neví, co si má myslet o místním kulturákovi.
Má chvíli chuť ho zabít a chvíli políbit.
Ví, že zachraňovat průšvihy s křížkem po funuse je nesmysl, přesto se o to pokouší.
Už teď lituje, že jela na tuto chmelovou brigádu a zajímal by ji názor jiných lidí na tuto brigádu.
Ztratila lásku, o kterou doopravdy stála, přestože věděla, že dělá hlouposti.
Všechno pěkné by mi už říkala pozdě a je zvědavá jak opice.
Mám být kamarád. Jsem prý dobrý učitel. Dokážu prý vytlouct z hlavy, co se mi zamane.

O ženách

27. května 2011 v 21:37 | najda |  Autorská próza
21.1.1988
Stále více zjišťuji nedostatky v dorozumívacích schopnostech mužů, hovoří-li o ženách. Nemyslím nyní některé konkrétní přirovnávací fráze, jež se používají oboustranně, tedy nejenom ohledně žen. Většinou debatéři neví, jak popsat, k čemu přirovnat a shodují se spíše po stránce pudové, než estetické.
Po třídenním vědeckém bádání jsem vytvořil vhodný systém přirovnání, který vychází z podobnosti tělesných a povahových vlastností žen a některých věcí denní potřeby a hospodářského náčiní.
Mohli byste namítnout, že přirovnáváním k věcem ženu urážíme, ale já myslím, že je to naopak. Věc je také rodu ženského a má stejně jako žena svá tajemství a kouzlo. Je spíše možné, že by se mohla urazit ona věc, hlavně přirovnáme.li ji k vlastní tchýni, nebo k děvě Marfušoidního typu. (Pozn1. Pro neznalé věci jde o jednu z hlavních hrdinek sovětského seriálu Mrazík). (Pozn. 2. Jedná se pravděpodobně o seriál, akorát že Rusové vždycky zapomenou, který díl vloni dávali, tak pustí zase ten první).
Dále byste mohli namítnout, že třídenní vědecké bádání nestačí, ale mohu oponovat tím, že v poslední době se pro vědecká bádání a odborná sezení převážně používají třídenní turnusy, čítající většinou pátek, sobotu a neděli.
Je sice pravda, že jsem neměl patřičného oponenta, ani prostředí interhotelu, podnikové chaty, či rekreačního střediska, ani jsem neměl k dispozici potřebný sortiment odborných trapných a bezvýznamných projevů, šampaňského a lehkých vín s odpovídající obsluhou. Právě proto jsem si ale mohl zachovat chladnou hlavu a objektivní přístup nezkažený hromadnou diskuzí s kolegy, ani jsem nebyl podplácen vlivem adekvátní obsluhy, takže úhrnem mohu říct, že tento traktát nemá ani nejmenší chybičku, má pouze chyby velké, které jsou ovšem moderní a nebere se na ně žádný ohled..
Tolik úvodem, a nyní bych podal vysvětlení jednotlivých přirovnání.
KONEV - Tvarově odpovídající ekvivalent si snad dokážete představit. Tento typ ženy nás dokáže dokonale zkropit, ale jakmile jí dojde šťáva, můžeme jí ji dolít jen my. Její pohyb závisí pak též od nás. Ráda vás ovlaží, ale nevýhodou většiny takovýchto věcí je, že mnohdy kam je postavíte, tam je najdete. Často pořádně zarostlé, zamrzlé a částečně nepoužitelné.
Jednou z alternativ všech přirovnání je i převedení dané věci na vyšší mechanizační úroveň. Zde je to zavlažovací a kropicí zařízení. V různých modifikacích, od postřikovačů, zamlžovačů až po mohutné stříkačky. S různou náplní od herbicidů přes vodu, až po hnůj. Tedy úhrnem mašinoidní typy, které se nezastaví, dokud jim nevezmete, jak se říká, vítr z plachet.
HRABĚ - Ženy tohoto typu by se daly při srážce charakterizovat slovy - Jé, to jste vy? Já myslel, že jsem šlápl na hrábě! Celkově jsou to ženy štíhlé. Některé mohou být dřevěné - na lehčí práce, jiné kovové na těžší práci. Ale ani ta nejtěžší práce zase nemusí být moc těžká.
Dále rozlišujeme dva typy hrábí. 1. ty, které nemůžeme za žádnou cenu najít, 2. ty které se nám stále pletou pod nohy. Je zřejmé, že mezi těmito dvěma druhy neexistuje jasná linka, ale spíše úzká spojitost. Zatímco jedny někde klidně stojí a rezivějí, nebo hnijí, o druhé zakopáváme, šlapeme na ně a objevujeme je většinou v době, kdy je vůbec nehledáme. Je třeba dodat, že i hrábě jsou různých velikostí a že strojový ekvivalent bychom museli hledat někde mezi obracečkami slámy, či bránami.

Návštěva u smrtelného klasika

26. května 2011 v 21:36 | najda |  Autorská próza
21.1.1988
Ano přátelé, zde žil, tady bydlel, zde u tohoto stolu sedával, tímto perem psal na tento papír. Vidíte, že to ani nedopsal. Támhle lehával, zde kouřil doutník a támhle u okna postával zahleděn do daleka. Ptáte, se proč tam již nestojí? I v pohádkách se nakonec dočítáme, že nezemřel-li, žije dodnes. No a člověk má tu špatnou vlastnost, že je smrtelný.

Pohádka o smutném konci Módy

25. května 2011 v 21:35 | najda |  Pohádky
23.2.1988
Chtěl bych vám napsat o jedné holce, kterou jsem znal. Koneckonců, proč jenom chtít. Činy jsou jedině hodné člověka. S jistotou mohu konstatovat, že jste tu dívku znali všichni. Byla to ta nejkrásnější holka, která kdy chodila po světě - při vší úctě k těm ostatním. Nebyla ani tlustá, ani hubená, ani hezká ani škaredá. Byla to obyčejná holka. Jedním z jejích kladů bylo to, že měla geniální smysl pro vkus. Ať šla kamkoliv a kdykoliv, vypadala normálně a přirozeně, nebudila nadměrnou pozornost, ale nikdo ji přitom nemohl přehlédnout. Radila těm ostatním, co si mají vzít na sebe, jak se mají učesat. Ale někteří měli svoji hlavu, neměli ale vkus. A najednou to bylo na světě. Výkřik módy. Věc, která hraničí s nevkusem a nemá dlouhého trvání. Móda skutečně zesinala, když to viděla. Zařvala hrůzou. Tento fakt výkřiku se srazil s jejím vkusem a ji to hodně bolelo. Ano, ta holka se jmenovala Móda.
Všechno se dá vydržet, ale nic se nedá vydržet věčně. Čím víc bylo "výkřiků" módy, tím víc skutečná móda řvala hrůzou a začala prchat před lidmi, kteří pomalu ale jistě začali ztrácet smysl pro vkus. Utíkala do hustých lesů. Ale uznejte sami, kolik je dnes na světě hustých lesů. Lidé jsou ale všude. A pořád přicházejí s něčím "módním", co bije do očí a co přidává Módě vrásku za vráskou.
A pak to přišlo. Několik výkřiků módy naráz. Výskyt křiklavých barev, krkolomných střihů a čert ví, čeho ještě. Čím dál častěji se říkalo - poslední výkřik módy. Až přišel výkřik skutečně poslední. Móda spustila šílený jekot a její smysl pro vkus ji zabil. Zapadla hluboko do zapomnění a ti, co se ji pokoušejí vzkřísit s tohohle šíleného komatu, s tím mají čím dál více práce. Bude je to stát ještě hodně trpělivosti a potu, aby Módu vzkřísili.
Živoucí mumie. Výraz hrůzy v očích, strhané rysy, křeč v celém těle a všude kolem divné chvění. Bude to chtít mnoho vkusu, aby se Móda zase probrala k životu.
Taková to byla sympatická a pěkná holka. A lidi ji úkladně zabili. Přemýšlejte! Neměli jste v tom také prsty?

Divoký sen

24. května 2011 v 21:35 | najda |  Autorská próza
Sen
23.2.1988
Kam jdeš? Zeptala se mě, pro mě cizí, mužská postava. Nikam,…jen tak. Odmítl jsem přímou odpověď a najednou mě někdo chytil rukou za krk a já se začal dusit. Něco nezvedlo až ke stropu. Zaryl jsem se do té ruky prsty. Stisk povolil. Začal jsem lapat po dechu. Častoval jsem tu osobu nevybíravými výrazy a pak jsem po ní něco hodil.
Ten chlap zuřil. Vyvaloval oči a řval něco o vděčnosti a Bůh ví o čem, co jemu bylo asi cizí, ale od ostatních to striktně vyžadoval.
Sebrali jsme se s kámoškama a ujeli mu. Odjel pryč. Stáli jsme u řeky - já a ty dvě holky. Na druhém břehu byly převlékárny. Plavali jsme k nim - oblečení. Chtěl jsem do mužské poloviny, ale odvelely mě k sobě. Strašně jsme se nasmáli. Neměli jsme totiž plavky. Někdo uřezal sloupky. Držel jsem tu převlékárnu na kuří nožce, aby mohly vyskákat ven. Všechno se zhroutilo.
Utíká k nádraží! Běžel jsem tam taky. Byl to on. Oblečený jako šéf mafie. Všem pro smích. Procházel jsem vlakem. Pozoroval jsem lidi za dveřmi. Najednou jsem stál přede dveřmi jejího pokoje. Vešel jsem. Ti, co tam byli odešli. Zavřeli jsme se. Začali jsme se milovat. Už dlouho jsme se nemilovali. Jsem v jiném stavu - řekla. Chtěl jsem ji znovu milovat, ale už to nešlo. Ustal zmatek. Lidé přicházeli a odcházeli. Chvíli jsme tam byli, chvíli zase ne. Začalo mi zvonit v hlavě a pak už nic nevím.

Karel Hynek Mácha – Máj

23. května 2011 v 21:33 | najda |  Autorská próza
1988
Byl pozdní večer, první máj ….
… planoucí tam, co slzy lásky.
Tato báseň je nesmrtelná tím, že je psaná v minulém čase. A tím je i pravdivá. Protože dnes již nelze rozeznat pozdní večer. Pod kopulí smogu člověk někdy ani neví, jestli je vůbec den, nebo noc. Natožpak večer. A ještě k tomu pozdní.
Ani první máj už není lásky čas, alebrž svátek práce. Je to den, kdy se normální člověk neodváží vytáhnout paty z domu, protože by byl ušlapán a v podvečer už nevykoukne ven vůbec, protože se to všude hemží sexuálními maniaky. Nutno dodat, že první máj už není první máj, ale druhý apríl. Vlastně druhý první apríl. Čili velký omyl.
Večerní máj je tedy čas spíše pro podvratné živly, než pro lásku. A vůbec - dá se v souvislosti s lidmi mluvit o čase lásky? Nedá!
Tak u jelenů, to jo. Když je říjen, mají jeleni čas lásky. Chodí po palouku, bijí se o samice, pak se na nějakou vrhnou a má to svůj řád. Lidi přijdou na shromaždiště, pobijí se, pak se na nějakou vrhnou, ale je to úplně bez systému, a navíc je to dennodenně. Jeleni v říji počnou, pak se to hromadně narodí a je to jasné a bez problémů. Ale lidi? Ti se množí stále a hromadně. Vezměte si třeba příklad, že by se lidi množili taky jenom v říjnu. Tak někdy v červnu, nebo v červenci by se to začalo hromadně rodit a bylo by to tady. Kalamita. My lesáci, když vidíme kalamitu, přijdeme, koukneme se a řekneme si: to je nádhera, tady to podříznu, támhle mi to slítne, tohle mi padne na hlavu - a pak toho raději necháme. Za dvacet let přijdeme a ono se to zatím nějak vybarví. Ale co taková porodní kalamita, když nezvládneme ani sněhovou kalamitu, může natropit, to si ani neodvažuji odhadnout. Ale nějaký pořádek by v tom být měl. Alespoň v tom hromadném počínání. Pokud je to v rámci rodiny, tak ať si to dělají kdy chtějí a jak chtějí, ale hromadně to potřebuje ideu, smysl a řád. Ale jak na to?

Sen

22. května 2011 v 21:31 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
1988
Mít krásný sen
Je touhou nás všech
Být v ráji všech múz
A nepoznat spěch.
Stál jsem tam sám
V říši všech krás
V tom dům plný hrůzy
Se z té říše stal.
Blýská se prach
Tam v pavučinách
Kde zmírají múzy
A kde vládne strach
Věčný strach.
Stesk na řasách
Mor v oázách
Křik divé lůzy
Sem smrt láká nás.
Jak dvéhlavá saň
Jde z úst Ďábla smích
Před Ďáblem se chraň
Múzo spanilá
v rukách mích.

Napsal bych ....

20. května 2011 v 21:30 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
1988
Napsal bych báseň
Třeba o chmelu
Natlouk jsem si dáseň
A tak pantem nemelu.

Dopis Elen

19. května 2011 v 21:29 | najda |  Autorská próza
1988
Ahoj Elen
Předtím, než ti začnu psát ty svoje tlachy, proložené zcela vážnými věcmi, tě moc pozdravuji. Tento dopis si píši prvně na papír, protože kromě řádků zcela zbytečných a prázdných zde budou řádky smysluplné a vážné, které budou pro tvoji orientaci zřetelně odlišeny.
Ty moje princezno (šíleně smutná) dlouho, předlouho (asi tři minuty) jsem si prohlížel tvé foto a od té doby se k němu stále vracím a ujišťuji se v názoru, že mě jako žena velice přitahuješ a že bych se chtěl pokusit vysloužit si tvoji ruku, podaří-li se mi ovšem obměkčit pana krále, a budeš-li ty odhodlaná svoji ruku obětovat.
(Byl to ostatně tvůj prvotní nápad.) když jsem už u těch fotek, dost často se dívám do zrcadla a musím konstatovat, že se divím, jak někdo může s takovým kvichtem chodit po světě. To mě upomíná na fotky, které jsem ti slíbil. Prohlížel jsem si je a konstatoval jsem, že ty co mám k dispozici jsou zastaralé a nevyhovující a tím pádem i nepoužitelné.
Asi se nechám vyfotit, takže ti to proto pošlu drobet se zpožděním. (Ale nezoufej!)
Teď se začnu pokoušet (doufám, že ne s křížkem po funuse) rozesmát tu svoji smutnou princeznu a vysloužit si tak její ruku, prostřednictvím které bychom se mohli držet vzájemně nad H2O. nyní je tedy moje ruka záchranná a tvoje prosí o pomoc s tím, že v případě, že se jí chopím, nemusím ji už pouštět. Nádherná představa dvou pomocných rukou mě zcela ovládla. On se totiž člověk sám těžko vyhrabe z blát, a když, tak rovnou do louže.
A teď to začne přicházet, akorát nevím, jestli to bude ta správná legrace, ale stejně, nerozesměje-li tě to, pak bude úspěch už to, že tě to alespoň potěší, a to je mnohdy daleko cennější. Rozesmát dokáže každý šašek, stačí zvolit správné vtipy. Ale potěšit někoho, to je mnohem těžší.
A už to začíná. Doslechl jsem se, že čerti mají kopyto. To ovšem ani zdaleka neznamená, že i sám čert musí být kopyto, na rozdíl od člověka. Oproti čertovi má ovšem člověk tu nevýhodu, že nemá rohy, takže může získat celkem snadno parohy. To je ale celkem vedlejší, i když pravdou je, že se nám parohatá zvěř poslední dobou poněkud přemnožila. Cha, cha, cha. (Čti ča, ča, ča.)
Proč o tom píšu? Protože mě onehdy někdo poslal ke všem čertům, tak jsem tam šel. Nebyli ani zdaleka všichni. Slízali se jak švábi na pivo a nadšení byli jako na schůzi uličního výboru. Byl to samý projev, samé hodnocení, samé nové myšlení, ale jak sama kolem sebe vidíš, nikde není nic vidět. Já osobně do té doby čerta pořádně neviděl. Jediný, kdo u nich plní plán je štáb filmových čertů, zbytek zaostává za svými bývalými výsledky. Dneska se dá říct, že co čert, to kopyto. A že mají rohy a ne parohy? Protože je nedostatek čertic.

Dívka z plakátu

18. května 2011 v 21:28 | najda |  Autorská próza
24.3.1988
Volali mě. Zmocnila se mě strašná zlost. Řádil jsem jako cholera. Snažil jsem se zničit tu epidemii zeleného moru. Začali mi vařit speciální oblbovák, který prý porazí na kolena i zuřivého býka. Skutečně se ze mě stával zuřivý býk a tu jejich specialitu jsem jim omlátil o hlavu. Sedl jsem si nedaleko jejího plakátu. Díval jsem se na něj příliš upřeně a ona byla čím dál blíž a čím dál skutečnější. Objal jsem ji. Líbal jsem ji. Miloval jsem ji. Pak jsem ji vrátil na plakát a odjel jsem tramvají, která mě pak kdesi vyplivla.

Sen o pěti sestrách

17. května 2011 v 21:27 | najda |  Autorská próza
23.3.1988
Po ne zcela vydařeném závodě, ve kterém se nám nějak pomíchali cyklisté a běžci, a kdy jsem si spletl cílovou kameru s teodolitem, takže jsme místo vítěze znali přesný směrník cílové čáry, a souřadnice jejího průsečíku s krajnicí, se konala oslava.
Seděli jsme s vítězi u stolu a bylo nám jasné, že číše jejich vítězství přetekla. Uprostřed bujné zábavy jsem se otočil. Pozdravily mě tři pohledy od vedlejšího stolu. V klidu jsem si je prohlédl, pokýval jsem na pozdrav a otočil se zpět. Pak mi vše došlo. Znovu jsem se otočil a vytřeštil oči. Ty tři dívky si byly podobné jako vejce vejci a právě odcházely. Z parketu se k nim přidala další dvě vejce. Všem nám přecházel zrak. Vyletěl jsem za nimi asi jako patnáctý nápadník. Co je to ale za nápadníky, kteří si nevšimnou, že jedna Popelka prchá bosá. Že se jedné Popelce ulomil kramflíček. Sehnal jsem to zmetkové zboží a běžel za Popelkou. Byla sice jedna z pěti, ale já měl dojem, že je zrovna ta nejhezčí.
Dohnal jsem ji. Stála nesměle nad schodištěm a bez lodičky se zdráhala udělat krok do neznáma místních schodišť. Když jsme zjistili, že to ani s lodičkou nepůjde, uchopil jsem ji do náručí a místo čtyř nohou kráčely po schodech jen dvě. Dala mi taktické rady, jak mezi pěti Popelkami rozeznat tu pravou podle toho, že se jí budu dívat do očí. Měla je nejkrásnější.
Na zastávce tramvaje jsem jí koupil novou náplň do propisky a naše nanebevzetí bylo zpečetěno. Dlouho jsem se za ní díval, jak mi dočasně ujíždí tramvají a jak mi neoblomně, sama, ztracená v davu lidí v nekonečnu tramvaje vytrvale mává.
Začal jsem shánět kytici. Erbena už ale dávno vyprodali a nové vydání vyjde Bůh ví kdy. Spokojil jsem se tedy s růžemi. Tolik růží.
Vstoupil jsem do velkých dveří obřadní síně jejich bytu. Přivítal mě otec Mamlas a matka Macecha a pět navlas stejných panen stojících v pozoru, stejně oblečených a stejně se tvářících.
Vzal jsem to odleva, a nevím proč mi bylo už teď jasné, že je to ta prostřední. Byl to zřejmě přenos myšlenek, jakési nepostřehnutelné fluidum. Všechny ostatní na mě velice nenápadně mrkaly, jenom ta prostřední se koukala kamsi do dálky. Podíval jsem se jí do očí. Rozzářily se. Byla to ona. Osud byl zpečetěn. Ale královskou pečeť dostal na úplně jiném místě.

Prohry

16. května 2011 v 21:26 | najda |  Autorská próza
10.3.1988
Bitva byla viditelně prohraná. Sbalil jsem tu holku, která tu byla se mnou, řekl jsem veliteli několik sprostých slov a odešli jsme do nedaleké kavárny. Člověk nemusí být u všech proher. Hlavně ne u těch, které se jej týkají. Ono se to někdy samo sesype. Dojde munice, všichni se do vás trefují. Pracně vybudované zákopy jsou zničeny. I přátelé a blízcí do vás nenápadně střílejí ze zálohy.
Někdy je člověk prostě jako řešeto. Roztrhán palbou nadávek, třaskavými minami podrazů, šrapnely pohledávek, ohněm vykonstruovaných argumentů, lavinou lží a smyšlenek.
Mnohdy člověk podlehne již po první ráně pod pás. Jindy se do krve brání, ale málokterá výhra je absolutní. V rukou nepřítele vždycky ještě zůstanou nějaké trumfy, které jsou připraveny zasáhnout právě v okamžiku, kdy to nejmíň čekáte, a právě do místa, kde jste nejzranitelnější.

O lásce

15. května 2011 v 21:25 | najda |  Autorská próza
27.7.1988
Hodně často jsem vleže na zádech přemýšlel o rozdílu mezi láskou a přátelstvím. Udělal jsem už spoustu zasvěcených a nevyvratitelných závěrů. Výchozím faktem se mi v poslední době stal citát Vladimíra Vysockého, že kdyby věděl, proč má rád svého přítele, už by to nebyla láska, ale přátelství. Problémem se mi jeví i rozdíl mezi přátelstvím a kamarádstvím. Avšak před nedávnem mi někdo nasadil úplně jiného brouka do hlavy. Jaký prý je rozdíl mezi láskou a zamilovaností. Láska je v nás, zatímco zamilovanost je dočasný stav. Vyznačuje se duševní slepotou, odpouštěním neodpustitelného a urážením se pro malichernosti. V zamilovanosti se pomalu odhalují různé stránky obou partnerů a tato se pak pozvolna vyvíjí v lásku.
O lásce by měla být tudíž řeč až v okamžiku, kdy se oba partneři dokonale znají. Mezi láskou a přátelstvím jsou mosty i propasti. V mnohém se tyto dva stavy shodují a v mnohém je mezi nimi propastný rozdíl. Láska je růžová a přátelství modré. O lásce se nejlépe přemýšlí v leže na zádech s nebem nad hlavou pod mírným vlivem opojných prostředků. Před očima se vám míhají různé obrazy, různé ženy, různé situace, různé problémy, ale nakonec zůstane před vašima očima jenom jedna postava s jedním úsměvem a jednou barvou. Cítíte její vůni, její dotyky, její dech. Podvědomě se vám zrychluje dech a srdce tluče jako o závod. Růžová přechází v červenou, střídá se s bílou, vlny se houpají, moře je neklidné, vítr vás bičuje po těle, chladná voda vám stéká po zádech, ve vlasech se vám prohání divoké ruce snů. Motýli bez křídel letí nad zlatou loukou s bílými liliemi. Stromy se sklánějí nad řekou v jejíž průzračné vodě se koupou mořské panny. Dvanáctinozí pavouci předou bílé noční košilky pro prokřehlé víly. Vítr tančí v oparu na louce, jejich nohy se zmítají v divokém rytmu, do kterého je doprovází hukot jezů, píšťal dutých stromů, bubnování deště, hvízdání meluzíny. Hučí vám v uších, cítíte krev v očích. Vyvalujete oči, přeskakují vám hlasivky, křičíte, překrvuje se vám mozek, máte tmu v hlavě, převalujete se, máte tmu, modrou tmu, bílou tmu, ticho. Ticho řvoucích peřejí. Ticho bouřícího větru. Ticho uprostřed požáru v srdci. Ticho rozdivočelých tamtamů v žilách a vnitřní i vnější pnutí ve svalech. Křeče v obličeji. Grimasa strachu. Hadí žena. Tělesný tik. A najednou ticho. Slizké mučivé ticho, klid, uvolnění, neodvratný konec minulého snu. Kolem je divně bílo. Dech plyne jako voda v ústí velké řeky. Srdce se uklidňuje a hlava, před chvílí na prasknutí, ztrácí svoji reálnou podstatu a stává se něčím zdánlivě neskutečným, iracionálním, co nepatří k tělu, co nepatří k světu, co sem vůbec nepatří. V leže na zádech se vrací realita šedého světa, černých myšlenek, nenávisti, odporu a násilí. Je třeba nové, silnější dávky, abychom zase mohli uniknout do ráje svých snů.

Ars amandi

14. května 2011 v 21:09 | najda |  Autorská próza
12.4.1987
Už od začátku jsem věděl, že to nikam nepovede. Ale chtěl jsem dokázat, že se protiklady přitahují. Kdysi se brali z vůle rodičů dva, kteří se nemohli ani vidět a žili šťastně. Nevím proč, ale dneska už to asi nefunguje.
Došlo k prvnímu zasedání. Závěr? Budeme kamarádi. Z mé strany věc nesplnitelná, protože jsem tě přece jenom začal mít rád. Z tvé strany to bylo snadné, protože jsi ke mně nic necítila. Jak jsme došli k tomuto závěru? Dle poučky, že si má člověk udělat ve všem jasno. Jenomže ono to bylo jasný už dopředu. Dělal jsem to, co jsem cítil a bylo to jednoznačné, bez problémů, ale ty…? Místo bodu jedna nastal bod dvě - ve věcech se má udělat pořádný zmatek. A to se ti tím kamarádstvím opravdu povedlo. Já si nemůžu pomoct, ale nemůžu být (alespoň v první fázi) kamarádem někoho, koho mám rád. Začal jsem od začátku.
Zjistil jsem, že se láska nemá tahat do manželství. Brát by se měli jenom dobří kamarádi, protože tenhle vztah neoslepuje, spíše naopak a to je pro manželství ideální. Jenomže se zde skýtá stará otázka - může existovat přátelství mezi mužem a ženou? Několik šťastných manželství a hlavně manželství z rozumu dokazuje, že ano. Takovým manželům, kteří se měli rádi a jako milenci si lezli na nervy, totiž nic jiného nezbývá.
Zase jsme se přehoupli tam, kdes ty nechtěla být. Došlo ke druhému zasedání a k debatám o životě. Po cestě k vám byl na zdi nakreslený ježek v kleci. V tom momentě jsem věděl, že ten ježek jsi ty a já chci toho ježka vytáhnout ven z klece. Asi bych to měl konkretizovat, o což jsi mě také požádala. Je to naprosto jednoduché, aby člověk dostal ježka z klece, musí splnit tři požadavky:
1. Vzít za správný osten
2. Táhnout správným otvorem
3. Použít správný postup.
Převedeno na konkrétní situaci to znamená asi tohle. Ten správný osten, to je ta pravá žena. Jeden jediný osten z mnoha, který znamená cestu k cíli. Ostatní jsou plevel a slouží jako nános komplikací. Správný otvor - měl by to snad být správný vchod do života, nějaká charakteristika naší společné cesty. Třeba hudba, příroda, poezie, práce, politika apod. pokud budeš chtít jít s poetou otvorem práce, asi společně neuspějete. No a správný postup? Je to prosté. Každá žena je jiná a na každou se tudíž musí jinak.
Největší smůla je, když už máš ježka skoro venku a jenom díky třem špatně natočeným bodlinám musíš všechno vzdát a začít znova. To se stalo nám. Jen ty tři mizerné bodliny.
Zjistil jsem, že jsi idealistka. Doufám, že z toho vystřízlivíš. Ženské mají možná víc rozumu, co se týče sexu, ale někdy jim chybí ve věcech důležitých, týkajících se jejich života.
Tvoje bláhové představy, že ti pánbůh pošle miliuse, který bude všechno znát, nebude pít, ani chodit za ženskými, bude ti se vším pomáhat… se asi brzy rozplyne a doufám, že jsem k jejich rozplynutí hodně přispěl. Už dlouho jsem neviděl chlapa, který by nechodil do hospody, nebo se neotočil za každou sukní, neřku-li že by měl umět vařit, nebo uklízet. Moje sdělení, že bych mohl být v jistých ohledech výjimkou asi působilo a působí jako chvástání a nebudu nikoho přesvědčovat, že se nezměním. Stát se může ledacos.
Neprozřetelně jsem prohlásil, že básně, které jsem ti věnoval jsou výplody mé choré fantazie. No prosím - jsou, ale musíš sama poznat, co je fantazie, co je skutečnost a co je touha po skutečnosti. Až u některých věcí dospěji k realitě, nebudu muset fantazírovat. Jak je mi to jasné! Ale do tebe, aby to člověk tloukl kladivem. Já toužím po tom, poznat všechny reálie lásky. Zatím jsem z nich poznal tak akorát líbání a zklamání. To je všechno.
A úplatky jsem přijímal a přijímám. Když jsem ti řekl, že pro nikoho nikdy nedělám nic zadarmo, tak ses divila a cítila ses dotčená. Ale je to součást tvých iluzí o světě. Dneska to jinak nejde, než něco za něco. Podotkla jsi, jestli někdy netoužím dát někomu něco jenom tak, abych mu udělal radost, bez nároku na vrácení. Ano, chci. Ale zatím mi takovýto vztah připadá poněkud platonický a myslím, že skutečně je. Je to přece něco neopětovaného a já nechci být platonik.
Většina úplatků a odměn, které si za svoje služby přivlastňuji jsou směšně nízké proti tomu, za co jsem je dostal.někomu udělám rys do mechaniky. Vím, že tu mechaniku také moc neumím, ale jde mi lépe, než tomu druhému. A za ty hodiny, které nad ní strávím, si vezmu pakatel. Věcnou prémii. Mnoho mích vztahů vypadá stejně dost platonicky. Ale člověk si potřebuje některé lidi podržet, kdyby od nich v budoucnu něco potřeboval. Čert ví, jaké budou mít postavení a slovo. A to je hodně důležitá věc. Navíc se lidi nemůžou jenom tak obdarovávat, protože se ani neznají a mnohdy se nechtějí znát.
Tvrdí se, že prvobytně pospolná společnost byla beztřídní. Nemělo by se to ale asi brát tak doslova. Vždyť tam také panovaly skoro ty samé vztahy, co dneska. Jenomže lidé nebyli zhýčkaní pokrokem a penězi. Každá tlupa věděla, že někde vedle žije jiná tlupa, která má zálusk na něco, co jí nepatří. Některé tlupy si z pozice síly braly cizí věci a ti, kterým je braly museli mlčet, stejně jako dneska. Mlčeli, protože neuměli mluvit. Naučili se mluvit, protože nemohli mlčet. Protože přemýšleli a potřebovali své myšlenky sdělovat. Naučili se psát, aby si je i jiní mohli přečíst. Dřívější člověk přemýšlel stejně jako současný. Ale nezabýval se zbytečnostmi. Přemýšlel jenom o tom, co nutně potřeboval. Jenom vůdce tlupy přemýšlel o zbytečnostech, šaman o věcech nadpřirozených (viz dnešní věda) a blázni přemýšleli o všem (básníci). Prostí lidéí byli i tehdy za přemýšlení stíháni, aby náhodou něco nevymysleli. Tak žilo lidstvo v relativním klidu až donedávna, kdy začal přemýšlet skoro každý, jako o překot, většinou nad zbytečnostmi.
Civilizace nás zhýčkala. Přírodní tlupy se smrskly na rodiny a ty se bijí mezi sebou. Spojují se v domy, města, kraje, státy a to všechno se mezi sebou maže. V takovéhle situaci musí být člověk do nejhlubšího jádra realistou, jinak se v mnohém zklame. Chce-li člověk žít, pak by měl něco dělat, aby svůj život naplnil. Prázdný život je žádný život.
Já pořád něco rozdávám a pořád bez zisku. Samé ztráty. Došli jsme k závěru, že máme-li my dva spolu vycházet jako kamarádi, musíme se vidět co nejméně. Ale asi to také není ono. Možná spíš naopak, kdybychom se viděli častěji, začali bychom si dřív lézt na nervy a museli bychom být kamarádi, protože by to jinak nešlo.
Mám ale dojem, že tyhle názory o tom kamarádství nemáš z vlastní hlavy. Nějaké tvoje kamarádky do tebe určitě hučely od nevidím do nevidím, snad ze závisti, snad ze zlomyslnosti. To ale zjistíš časem.
Řekl jsem ti, že jednou toho bude jeden z nás litovat (toho rozchodu) a že já to asi nebudu, protože jsem udělal pro náš vztah, co jsem mohl. I když je to nutné brát s rezervou. Možná, že si budu spíš vyčítat, co jsem do tebe všechno vrazil, ale peníze (o těch teď vlastně mluvím) nejsou ani zdaleka všechno a nemyslím, že by se zrovna ony měly stát náplní mého života.
Jedna z pouček říká, že se k vážnějším případům nemají brát rodiče. Kdysi to bylo normální. Rodiče rozhodli - vezmeš si toho, nebo tu a bylo to. Ti dva měli děti a i když se neměli rádi, žili šťastně. Dneska je to spíš naopak. Rodiče hájí tu samou představu - vezmete se… ale naše generace už si to bere jinak. Rodiče se vzájemně mnohdy neznají a proto od sebe mladé odrazují. Dnešní člověk touží po svobodě. Chce mít vedle sebe někoho, s kým tu svobodu prožije a rodiče mu kazí náladu připomínkami jako: kde máš mladou… až se vezmete… apod. mají představu, že když našetří pro potomky spoustu peněz, že jim za to z vděčnosti bude někdo líbat ruce. Ale dneska se od rodičů žádá spíše výchova. Mladý člověk se chce zařídit sám. Sám se postavit na nohy. Chce něco dokázat bez rodičů, aby si dokázal, že už na nich není závislý.
Mám-li tedy holku, raději to našim neřeknu, načež abych si nějakou nechal dohodit. Rodiče v roli Kecala mi nesedí, a nechci už aby to tak bylo, protože to tak prý vypadalo. Když s ní začnu chodit a třeba se vezmeme riskuji, že mi naši nic nedají. Pokud nebudu mít hotovou školu. Ale to mě právě přitahuje. Najít někoho, koho si budu muset před rodiči obhájit, za koho se budu muset bít. Něco jako revolta na sklonku druhého tisíciletí. To je asi to pravé, co dneska mládí potřebuje. Revolta a oproštění se od zatuchajících zaběhlých kolejí, které jsou vykvedlané a nejisté, hrozící zborcením. To chce nový materiál, novou cestu, nový způsob života. Tento způsob se vlastně obnovuje po každé generaci. Málokteré koleje jsou i pro další generaci jako nové. Jsou to většinou takové koleje, které nevedou jednotvárně, stále někam uhýbají, odbočují, klesají stoupají, které nejsou monotónní a které jsou stavitelné na spoustu variant.
Mládí chce velký životní prostor pro seberealizaci, aby se mohli realizovat oba společně i samostatně. Vybudovat si sebe sama ze sebe sama. Vybudovat všechno téměř z nuly, jenom prostřednictví své bytosti se vším všudy.
Chceme stále něčím vynikat, něčím se lišit. Chceme, aby na nás ukazovali, aby pomlouvali a za pár let, jako normálně řekli, že to bylo vlastně také k něčemu dobré. Chceme, abychom se měli na stará kolena za co stydět, i abychom měli být na co hrdí. Chceme, aby bylo něco, na co bychom rádi zapomněli i něco, co by mělo být stoprocentně zachováno. Chceme se volně milovat a nesvazovat si ruce penězi a citem, který se lásce ani vzdáleně nepodobá. Vždyť láska, to je vlastně náš život sám o sobě. Protože kdo nežije - nemiluje a kdo nemiluje - nežije. Bez lásky je život nemožný. Člověk musí milovat i za tu cenu, že by měl dočasně milovat sám sebe, protože i to je pocit lásky. Láska by ale měla splývat s přátelstvím, které by jí pomohlo otevřít oči a vidět pravdu, realitu, objektivitu. Láska jako svazek srdcí, přátelství jako svazek rozumu.

Přípitek

12. května 2011 v 21:07 | najda |  Autorská próza
16.11.1987
Vážení u stolu sedící, vůkol stojící, kdekoli ležící či dřepící, ale hlavně vy všichni, co mě slyšíte a vnímáte a čekáte na moje slova. Nechci být osobní, ani neosobní. V každém případě bych chtěl být originální, do čehož mi chybí postava Belmonda, obličej Franka Nera, šarm a vtip Vlasty Buriana a manželka Johna Lennona. Požádali jste mě dosti neprozřetelně, abych pronesl slavnostní přípitek, kterým bych oslavil tuto velkou chvíli, bez ohledu na to, že všechny chvíle jsou svým způsobem velké a některé dokonce ještě větší. Zmocňuji se tedy této cti, tak jako bych se zmocnil cti ženy, tedy bez okolků a tak trochu násilím a s bolestí (tentokráte však v srdci všech, co to uslyší). Pozvedněme tedy sklenice, jsme-li toho ještě po všech těch útrapách dosavadního života schopni a poslechněme si, co mi napoví přípitková múza, která se právě svíjí nad mnou v milostných křečích přípitkové fantazie.
Připíjím na A - tj. Afrodité, Athené, Apocalyptis, absolutno naší duše, antikoncepci našeho těla, amory našich srdcí pocházející od
B - čili od Boha, jehož jménem připíjím na blázny, byrokraty, lidskou blbost a banálnost jenž je koneckonců přece jen
C - čili cílevědomá. Připíjím na cenzuru ducha, curiculum vitae, centrální nervovou soustavu jež je stejně dílem
D - čili Ďábla, i ducha, demokracie i debility, za dobro duše klouže alkohol po jazyku do hrdla a zabodává se nám do krku jako velké
E - čili erotika, emigrace, ekvilibristika, euforie eliminující lidské ego, jež je přehlušeno
F - fantastickým fluidem žen, fascinující harmonií tvarů přírody
G - garderobami dam a garderobami slonů, gardedámami květin a gardepány kordů.
Připíjím na H - nahotu lidského těla, na hlas, na hierarchii pokrmů těla i duše, na hromy jež bouří nad obzorem, nad hladem, jenž křičí v lidech slovem. Připíjím na hovno, vždyť bylo kdysi kusem tvora, připíjím na hudbu a hloubku prospektora. Prolévám hrdlo proti
CH - chladu, chodu zpět a pro chléb příštích časů
Pro I - indiány, pro inteligentní panny ba i pány, pro imunitu vůči všemu co nás skličuje, pro intimitu všeho, co nás zprošťuje.
Připíjím na J - jahody a jilmy, na jantarovou horu i komnatu, jubilea, jarní biorytmy
K - kleptománii, Kleopatru, krásu, kvalitu s jakou nás pán Bůh stvořil na
L - Lukrecii Borgii, na lásku, na lidi, na Lennona, na letokruhy v zdravém dřevě, ma luk a šípy v rukou amora, na létavice ne let kondora na
M - Mannon, manželství a máje, které byly příčinou toho, že jsme vyhoštěni z Ráje, na možnosti jež skýtá naše láska, na milosti a na ty, kdo dali mecenáše spráskat, na modly a modré z nebe štěstí
Na N - náhodu, která dobro věstí, na nás, na naše lepší časy, na nové myšlenky a nové dary vlasti, na národ plný osamělých srdcí na múzy a na ty, co se nedožily…
Připíjím na O - nomen omen, noli tangere circulus meos, Ovidius,
P - Paris, Pythagoras, Platon, pterodactylus, pater noster, pointa, pláč, přání, pětiletka, pozlátko slov a pravé jádro myšlenek, proti všemu zlému a pro všechno dobré.
Připíjím na R - Romula a Rema, Remarqua, Saint Exuperyho, radost ze života, rutinu v tom dobrém smyslu slova, Rembrantova díla bez výmyslů, romantiku zrození i smrti, na realitu, když nám srdce drtí
S - srdce, svaly, sílu Titánů, salve Caesar, salvy děl a koránů, slova, slasti, strasti života,
T - trochu lásky, třináct, ticho tam! Připíjím na Tróju - zničenou jedním koněm
Připíjím na U - úspěch získaný rovným bojem, připíjím na útěchu, na ulice v míru, na UFO a klíč do
V - vesmíru, piji na vlast, vojáky a vládce, vidiny vítězství, na vodku i na zajatce, připíjím na vládkyně, vlky v našich duších, varovné pohledy a vady na retuších.
Připíjím na X - Xantipy, ty ženy v jádru dobré
Připíjím na Y - yesterday a křes svěceným ohněm. Zvedám číš za zasnoubení ducha s tělem, za splynutí ženy s mužem, za zítřek v srdci přírody.
Abychom měli pořád důvod oslavovat, aby měl život pořád smysl. A doufám, že tento den, tato hodina, tato minuta, tato vteřina, tento zlomek vteřiny je tím očekávaným zlomem, kdy se všechno obrátí k lepšímu, kdy hrůzy minulosti budou zapomenuty a kdy se začne žít jen pro lásku a neopakovatelnost chvíle, pro touhu po budoucnosti, pro radost ze života a z lásky.
Připíjím na lidský rozum a doufám, že v něm dnešní přípitek vymaže všechno to zlé a nechá jenom dobré. Chtěl bych, aby pro nás byla minulost jako jedno veliké opilecké okno, jako jeden veliký omyl, a my mohli od začátku začít žít jinak. Po svém. Znovu. Lépe.
Na zdraví!

Pár poznámek z chmelu 26.8. – 13.9.1987

11. května 2011 v 21:08 | najda |  Autorská próza

26. - příjezd
27. - Během dne jsem vyvěsil několik plakátů - seznam pedagogů, něco o chmelovém štábu a o sobě, zeď nářků, citáty na tento den, plakát s oznámením poslechových pořadů a nějaká oznámení. Celkové konstatování je, že studenti mnohdy ani plakáty a vývěsky nevnímají, což mělo za následek i opoždění poslechového pořadu o Johnu Lennonovi, na jehož začátek jsem je musel slovně upozornit. Účast odpolední i ranní směny byla celkem dobrá. Ráno - 31 lidí (35%), odpoledne 28 (42%). Představení se zúčastnila i zdravotnice a vedoucí obce.
Studenti 4. ročníku otevřeli poradnu Sally a posléze ji rozšířili i o seznamovací kancelář. Bude asi potřeba zavést velkorysejší propagaci akcí chmelového štábu. Nenecháme se přece zahanbit amatéry. Nakonec podle náplně jejich poradny jim jde jen o jedno…
Citát: Pláčeš? Neplač! Vždyť ten, kdo zavinil tvůj pláč, není hoden tvých slz. (J. Lennon)
28. - o ranním programu a seznamovací kanceláři jsem se již zmínil. Zjistil jsem ale, že je důležité zjistit si telefonní spojení na ostatní obce. Průvodní malér, který poznačil celý den bylo zjištění, že jsem zapomněl v autobusu transformátor k promítačce. Nevyřešilo to ani přivezení jiného transformátoru, protože promítačka byla stará a transformátor byl na nový typ. Místo plánovaného filmu jsem tedy uvedl 1. část poslechového pořadu o Beatles. Objevila se i další problémová situace. Studenti se ve větší míře trousili až v půlce pořadu, což částečně narušilo jeho průběh. Nakonec přišlo celkem 23 studentů (26%). Mezi vyvěšenými plakáty jsou i moje žádosti o kritiku pořadů a o dotazy, jež nejsou v kompetenci Sally. Na nástěnce rovněž visí část prvního čísla chmelového časopisu pojednávající o soutěži Pegas a o Chmelfóru. Je zde taky plakát oznamující soutěž vyhlášenou KCHŠ a Studiem 7 o Nejlepší pozdrav z chmelu.
Citát: Lepší je fušovat do kytek, když nám ten svět nějak zešed, nežli se střískat jak dobytek a pak se řezat a věšet. (Karel Plíhal)
29. - O půljedenácté jsem uvedl dopolední program. Zúčastnilo se ho 12 lidí (18%). Ma dvoře jsem připevnil ceduli - Zákaz kouření pro všechny!, hlavně kvůli středoškolákům. Za pomoci jedné Brontosaury jsem vytvořil plakát (spíš ona) na první soutěž - o nejlepší vizitku na dveřích. V zásobě mám zatím ještě pět soutěží. Jako náhradní program jsem uspořádal čtení povídek Š+G, provázené trampskými a folkovými písněmi. Na tomto posezení se nás sešlo 13 (skoro 15%). Získal jsem názor, že je lepší, když se sejde pár lidí, které program zajímá, než by jich bylo hodně a kazili by pohodu, která při poslechu, nebo sledování programu je. Celkem se osvědčilo vybírání povídek namátkou podle čísel. Vyloučí se tak možnost domněnky, že je výběr subjektivní. I výběr písní jsem nechal na posluchačích, přičemž jsem se snažil, aby písně znala většina z nich. Co se týče zdejších podmínek, je poněkud lepší spolupráce s odpolední směnou.
Citát: Když člověk chce, najde důvod, když nechce, tak příčinu. (?)
30 - Na opakování pořadu se sešlo zase jen 10 lidí. Průběh byl stejný, jako při večerním uvedení. Pořad sice nezačal v daném čase, ale televize je taky kulturní program a nutit lidi, aby za každou cenu sledovali to, co chceme my je nemožné a nefunkční. Televizní filmy mohou též přinést zábavu a poučení. Večerní program vyplnil od 20 hodin film - Muži v ofsidu. Sešlo se na něm přes 30 lidí (více než 35%). Za přispění jedné gymplačky jsem se snažil vysondovat případný zájem o odpolední činnost. Její zjištění mezi studenty z gymplu bylo dosti neutěšené. Zájem o odpolední kulturní program je minimální. Všichni chtějí mít raději volno. Zastávám názor, že i s tím málem by se dalo nějaké to odpoledne nějak zkrátit. I přes tuto nepříznivou sondu to stojí za pokus. Třeba je vyburcují nějaké odměny.
Citát: Nedělejte z teorií terorie. (Jiří Žáček)
31 - Ráno jsem opakoval fil. Zúčastnilo se jej kolem 25 lidí (asi 40%). Večerní program byl náhradní a plně improvizovaný. Sesedli jsme se v úzkém kroužku, hráli si a zpívali a četli povídky Š+G. Vyhlásil jsem soutěž o nejlepší karikaturu pedagogického dozoru. Předešlé soutěže o nejlepší vizitku se v plné míře zúčastnili pouze čtyři pokoje. Ohodnoceni budou všichni, ale ten nejlepší bude zvýhodněn.
Citát: Lepší je otevřeně kritizovat, než lhát do očí. (já)
1. 9. -Dopoledne čtení Š+G. Večer televize. Z provozních důvodů jsem provedl výlet na kole do Března.
Citát: Každá pravda vyžaduje jiný stupeň zapomnětlivosti. (Jiří Žáček)
2. - Ráno i večer se promítalo Kladivo na čarodějnice. Účast byla více než 50%. Dnešní mladí lidé se ukazují především jako konzumenti. Málokdo je ochoten spolupracovat. Odpoledne byl pokus o Beatles. Přišli tam dva lidi. Pustil jsem jim to celé.
Citát: Raději s moudrým něco ztratit, než s blbcem něco nalézt. (Vladimír Renčín)
3. - Dopoledne byli Beatles 2. bylo tam asi patnáct lidí. V poledne přijeli (pro mě znenadání) Brontosauři z VŠZ. Nebyl plakát, ale byli tady. Informaci mohl zajistit předseda CHŠ, ale ani necek. Večer přijela diskotéka. Na té se sešlo snad víc lidí, než jich tady dohromady je, ale žádné cizí jsem neviděl.
Citát: Chceš realizovat své sny? Probuď se! (?)
4. - dopoledne i odpoledne je beseda pořádaná Brontosaury. Dopoledne 12 lidí, odpoledne nikdo. Večer promítání Chaplina. Byly zde paní z KKS a nabídli i diskotéky a besedy. Navrhl jsem noční pochod, ale nebyl odsouhlasen.
Citát: Když nejde o život, jde o hovno. (Jan Werich)
5. - Ráno - Chaplin. Večer - Country taneční pořádané Sally. Zúčastnilo se dost lidí, hlavně z VŠZ. Zbytek čuměl na bednu na Fantomase. Televizi bych na chmelu zakázal - kazí mládež.
Citát: Nepokoušej se utopit smutek v rumu - umí plavat. (?)
6. - Ráno měla být beseda se Svazáky, všichni jsme ale provokativně odešli. Prý je nikdo nemůže nutit, aby tam šli. Mají nezájem o jakoukoliv aktivnější činnost. Večer byla poslechovka Dire Strites. Bylo tam asi 25 lidí. Někteří vůbec nedokážou přijímat hudbu k poslechu. Chtělo by to asi, aby je to někdo naučil. Jediný člověk z nich byl ideální poslechovkář. I v takových podmínkách jaké tu jsou se dokázal soustředit na poslech. Sally vyhlásila s mojí podporou turnaj ve stolním tenise.
Citát: Úspěch osvěty - diplomovaný idiot. (Jiří Žáček)
7. - dopoledne Dire Strites. Návštěvnost pořadů se přechodem směny na odpoledne nezměnila. Nemají ani tolik slušnosti, aby při poslechu pořadu přestali hrát pink ponk. Večer - Panelstory - kolem 30 lidí. Někteří to vzdali. Nepochopili aktuálnost a pravdivost filmu. Jsou to zřejmě přesně oni, o nichž tento film byl. A takoví pravdu o sobě nikdy nepochopí.
Citát: Jsem krutý, něžný, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla! Tak běž a žij! (J. Lennon)
8. - Dopoledne - Panelstory - početná návštěva, závěry jako večer. Odpoledne byla beseda s právnicí, které se aktivně zúčastnilo asi dvacet lidí. Beseda byla zajímavá a otevřená. Týkala se převážně zákona o rodině, rozvodových záležitostí, nezletilosti, starosti o dítě apod.
Citát: Lenost je hloupost těla, hloupost je lenost ducha. (?)
9. - Celý den se trénoval stolní tenis. Večer bylo na pořadu sledování mezistátního zápasu v kopané - ČSSR - Finsko a záznam z kanadského poháru. Ve stolním tenise se vyvěsilo rozlosování 1. kola. Doposud se hrály jen přípravné zápasy dvouher i čtyřher. Večer jsme si sedli s několika nadšenci ke stolu a hráli jsme otázky a odpovědi a velmi zajímavou hru - krabička.
Citát: Chceš být vůl jenom proto, aby na tě sedalo štěstí? (Jiří Žáček)
10. - Ráno i večer - Kantoři za školou. Je to pěkná ptákovina.
Citát: Láska hory přenáší, ale s blbostí ani nehne. (J. Žáček)
11. Večer byly country taneční, které se jako obvykle vydařily. Podle přípisů na plakátech a roztrhaného sešitu přání a stížností soudím, že jsou tady ještě hodně malé děti.
Citát: Student umí na 2-3 a někdy ani to ne. Na jedničku umí asistent. Docent toho hodně zapomněl, ale ví, kde to hledat. Profesor musí především vědět, kde má docenta a asistenta.
12. - Odpoledne Depeche mode - asi 20 lidí. Večer dávali pět přání.
Citát: Ten, kdo ví a neví, že ví, spí - vzbuď ho
Ten kdo neví, a ví, že neví je prostý - pouč ho.
Ten kdo neví a neví, že neví je hlupák - vyhni se mu.
Ten kdo ví a ví, že ví je moudrý - následuj ho. (arabské)
13. - Opakování Depeche mode - úspěšné. Večer jsem uvedl J.S. Bacha jak pro ranní, tak pro odpolední směnu. Obě poslechovou byly přijaty. Mnozí jedinci si absolutně neváží práce jiných a mají více než škodolibou radost, z cizích neúspěchů. Sami přitom ještě nic nedokázali. Jsou zhýčkaní moderním životem, zvyklí, že se jim všechno nasere až pod nos.
Citát: Život je lehký s očima zavřenýma. (J. Lennon)

Ave Athéna!

10. května 2011 v 21:06 | najda |  Autorská próza
10.11.1987
Právě nastal onen dlouho očekávaný okamžik, kdy se moje ruka chápe pera a se slastnou vzpomínkou na tebe píše první řádky tohoto dopisu, a mezi nimi míchá nezbytnou již kávu. Mé já tě celé pozdravuje. Budiž ti útěchou, že ač jsem byl tak dlouho nepsavší, že jsem na tebe alespoň vzpomínal. A jak už to při vzpomínkách, a hlavně při vzpomínkách na krásnou ženu bývá, vzpomínal jsem hlavně na chvíle krásné a příjemné. Abych ti ale řekl pravdu, s tebou i ta sebehorší chvíle přerostla ve chvíli nezapomenutelnou a jedinečnou. Kdybys náhodou našla svoji dvojnici, protože nevěřím tomu, že bys snad ty sama… pošli ji za mnou.
Usrkl jsem chladnou kávu a konstatoval jsem, že jsem zase vylíčil všechno v superlativech, které se ti asi nebudou líbit a nazveš mě bláznem. Kéž bych jím byl - blázni smějí všechno!
Tuším, že pořád čekáš, kdy přijde listonoš, nebo já a dá ti do ruky … No přece Ptákoviny č. 4. slíbil jsem ti je a tak to dodržím. Zatím mám obsah - textově, i obálku. To nejhorší mě ale ještě čeká - všechno to opsat. Nevím, jestli ti to budu moci dát alespoň jako dárek k Vánocům, když už nic. Buď ráda, žes nečetla Ptákoviny č. 3, kdybys slyšela a četla, jaký názor na mě má Martin… ale já ho varoval, že je to to nejhorší, co jsem napsal.
Momentálně mi chybí ispirace. Co bych dal za týden s tebou, někde hodně daleko od lidí, v nějakém vysoce a hluboce inspirativním prostředí, při smysluplných, povzbuzujících, uzemňujících, fascinujících a zdrcujících rozmluvách s tebou. Ani v tom nejodvážnějším, nejbarvitějším a nejfantastičtějším snu si to nedokážu představit.
Asi jsem skutečně blázen. Přes spoustu jiných věcí jsem se dostal tam, kde jsem byl na začátku.
Už 21 let prožívám citovou krizi. Nevíš, jak z toho ven? Je to asi tím, že pořád hledám nějakou normální, obyčejnou holku. Asi už všechny vymřely. Bojím se těch, které jsou zakřiknuté, protože tichá voda břehy mele. Bojím se těch, které jsou moc k světu, protože mi připadají moc rozjeté a zkušené. Obdivuji filmy, ve kterých se setkají ideální partneři. Ve skutečnosti partnerky ideální psychicky nejsou ideální fyzicky a naopak. Nějaká drobná rada by mi asi nevadila. Ale když ony ty rady většinou moc drobné nejsou.
Béééé…. Jsem si vylil srdce, že začínám mít strach, že mi v těle nezůstane žádná tekutina. Chtěl bych najít svoji Yoko Ono, svoji Julii, svoji Lukrecii Borgii, svoji Manon, svoji holkju do deště… a už zase prším, už zase leju. Hromy blesky, kroupy a rýže. Sakra vole, už toho nech, nebo ji rozpláčeš. No uznej!
Co má člověk ze života….,m co má člověk z anorganické přírody?..... co má člověk z lidí?.....co má člověk z organické přírody?.....V konečném efektu vlastně taky…. Jsem zastáncem životního názoru - fekalismu, a ať mě někdo přesvědčí o opaku.
Příležitost jsem měl na chmelu. Jmenovala se Elen, jenže já opilé holky nevyužívám. Leda slovně. A přitom určitě stačilo málo, jenom slovo, pohyb, náznak, pohled…. K sakru, co já vím?
Mám dojem, že jsem tady všem jen pro legraci. Ale já to beru. Bijte! Bijte do mě! Píchejte! Smějte se! Přísloví vás neminou. Naposled a nejlépe! Sám do toho padá! A pak má člověk poznat červený bez od černého. Bílého od rudého, černocha od bělocha, zápaďáka od Rusa, správnou holku od kurvy. Do prdele, je tady někdo, kdo se v tom bordelu vyzná? Existuje ještě vůbec člověk? Ten fakt, že mi dojde na tenhle dopis možná odpověď mě usvědčuje v tom, že mnohé filozofie stojí za hovno. Že žádná z nich není univerzální. Proč se tedy přetvařovat, že s touhle filozofií souhlasím? Proč si brát masku, když vlastně ani nevím, o co tady jde? Abych zakryl to, že to nevím? Jak malicherná záminka. Jak mám přijmout jedinou filozofii, když jsem vlastně syntetizován ze všech filozofií? Kdo mě přesvědčí o tom, že můj život není pravda, když jsem ho sám na vlastní kůži prožil? A kdo mě přesvědčí, že můj život je pravda, když ho popřu, jak to už mnoho lidí přede mnou udělalo? Všechny ty výrazy z trestních rejstříků, změny jmen, změny minulosti, která nám teď může škodit a která je nám nepříjemná právě proto, že u nás zůstává a zůstane navždy, mi už lezou na nervy.
Ale klid, jen klid. Zapij to kávou a dělej jako by nic. Je bohužel tak blbá doba, že si člověk svoji pravdu musí uschovat v sobě. A ona ho pak tlačí. Ona chce ven!
Máš také ten pocit?
Je spousta lidí, u kterých pravda vyhrála. Někteří za ni zaplatili životem. Víš kdo to byl?

Plášť

9. května 2011 v 21:04 | najda |  Autorská próza
24.11.1987
Já mám plášť. Oni ho nemají. Oni sem asi nepatří, když nemají plášť. Kdysi plášť něco znamenal. Bílý plášť myslím. Nosili jej doktoři - osobnosti, sami o sobě. Lidem nezbývalo, než jim věřit. Měli plášť. Vědec - měl také plášť. Všichni se za ním chodili radit. Každý z nich měl tendenci získat Nobelovu cenu, nebo jiné ceny.
Dnes? Dnes je to jinak. Plášť nám dnes ukazuje, kdo je jak dobře zašitý. Dnes už se nedozvíte, že ing. Vopršálek vymyslel,… ale že kolektiv ing. Vopršálka vymyslel. I když pravda je ve skutečnosti někde jinde. Kdybyste si vzali seznam lidí, kteří za to pak dostanou peníze, tak se kolektiv rozroste na kvanta lidí, včetně uklizeček. To, že to vymyslel ing. Vopršálek a jeho dva pilní pomocníci, kteří na tom strávili dny i noci, a že ostatní chodili do práce, či do laboratoře jen proto, aby tam byli a něco slévali dohromady, aniž by namnoze věděli co, v domnění, že zcela náhodou vymyslí kámen mudrců, a nevědí ani to, že H2O je voda a H2SO4 kyselina sírová, to už nikoho nezajímá. Nevymyslel to ing. Vopršálek, ale kolektiv. Vopršálek odejde, a kde je kolektiv? Jsou dobře zašití. Nic sice nevymyslí, ale nikdo jim za to nic neudělá, protože dnes už nemají pomalu co vymýšlet. Ale kdyby trochu přemýšleli, ono by určitě bylo co. Ale bez Vopršálka? Hlavně že mají bílé pláště a z jater kámen mudrců.