Únor 2011

Je to tady otrava

28. února 2011 v 19:08 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
16.2.1987

Je to tady otrava
Stálý stereotyp slov
Psaných zleva doprava
Neurčitá demagogie času
Který neúnavně zdolává
Bariéry světelných let
Kterými se řítíme
Kamsi do neznáma
Obývajíc rozměrný svět
Však kdo ví, co bude s náma
Až vlastní vinou zůstaneme sirotky
Uprostřed vesmíru
Utopení v láhvi vývozní griotky
Obaleni vrstvami papírů
Popsaných výkazy a hlášeními
Příkazy a zákazy
Dotazníky a dopisy
A tak dále
A pořád psáno zleva doprava
A pořád je to otrava
A už asi navěky zůstane.

Rentgen

27. února 2011 v 19:06 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
10.2.1987

Rentgenové snímky zubů
Už jsme si prokoukli tělo
Za chvíli si prokoukneme i duši
A pak to bude tedy
Trapas na trapas
Prokoukneme jeden druhého
Copak je tohle
Účel života
Aby nám nezůstalo
Nic
Utajeno?
Já doufám, že ne
Já doufám, že člověk žije
Proto, aby mu bylo
Něco skryto
A on cítil tu krásu
Tu slast
Ten pocit
Že něco nezná
A že stále má co objevovat
Že má proč žít
Vždyť i objevování
Těch druhých lidí
Je krásné
Doktoři
Nechejte nám alespoň
Tohle!

O tom, jak…

26. února 2011 v 19:05 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
10.2.1987

Mohl bych napsat o tom,
Jak se čvachtá los
V kaluži pod autem
Jak se vrabci sesedli na hromosvodu
A jak se udrží i na omítnuté zdi
Anebo o tom,
Jak si kluci hrají na honěnou
Či na indiány
A utíkají svému kolegovi
Taky tady nějaké babky
Rozebírají své příbuzenstvo
A dost dopodrobna
A je je slyšet v celé čekárně
Doktorka mimochodem někam odešla
Se slibem, že se brzy vrátí
V ordinaci jí zvoní telefon
Ze střechy padají laviny mokrého sněhu
Včera to byla rána
Nepotvrdil se zákon schválnosti
Tedy potvrdil
Ale ne tak docela
Nespadlo mi to na hlavu
I když to tak vypadá
Ale někomu na auto
Asi je mu to jedno
Sníh nezadržitelně taje
A lidé se dobývají
Do prázdné ordinace.

Pokus o věnování

25. února 2011 v 19:03 | najda |  Moudra a srandy
1987

Všechno, co jsem kdy napsal zatím vedlo k současnosti. Kupodivu se to i vyvíjelo a vyvíjet se to bude. Všechno se vyvíjí. Tak já teď všechno, co jsem tady doteďka napsal věnuji tobě. I když přiznávám, někdy to nestálo za nic. Věnuji ti i to, co je věnováno jiným, aniž bych toto věnování rušil. Tenkrát jsem tě ale neznal a to mi budiž omluvou. Také jsem nikdy nechtěl nic konkretizovat, ale přece jen nějaká jména padla. To už tak bývá a já to rušit nebudu. Na jméně nezáleží. Záleží na člověku. Vždyť je vlastně jen hříčkou náhody, jak se kdo z nás bude jmenovat. Stejně tak byla prozřetelnost osudu, že jsem tě poznal, a jsem tomu rád.
Věříš mi?

Jak se Nebojsa naučil bát

24. února 2011 v 19:02 | najda |  Pohádky
3.1.1987

Jistě všichni znáte tu pohádku o Nebojsovi, co se ne a ne naučit bát. To je pěkná pohádka, ale skutečnost už je asi taková. Nebojsa se nemohl naučit bát, protože to na něj zkoušeli se strašidly. No a každý rozumný člověk ví, že strašidla neexistují. Takže se vlastně není čeho bát. To věděla i Bára ze sousedství. Byla to skoro ta samá Bára, jako ta Divá Bára, co o ní píše paní Němcová. Někteří dokonce tvrdili, že je to příbuzenstvo, ale to není pravda. Chybí pro to věcné důkazy.
Bára měla oproti Nebojsovi jednu výhodu. Nebyla sice strašpytel, ale bát se dovedla. Tedy spíš to dovedla alespoň zahrát. No a tak se jednoho dne rozhodla, že Nebojsu naučí se bát. Věděla totiž, že strach můžeme mít jen o někoho, koho máme rádi.
Jenomže on to byl takový, s prominutím, ňouma, že by si byl vzal kteroukoliv, měl by s ní děti a nic by k ní necítil, takže by se o ni ani nebál. To ale Bára nechtěla. Vymyslela ďábelský plán, jak ho klofnout. Začala mu různě nadbíhat a pak si ho zase všelijak znepřátelovala. Třeba mu dovezla kopu vajec, jenomže samé pukavce. Tuhle mu dala na komín cihlu a nechala se chytit. Načež mu vysolila hubičku a utekla.
Není divu, že se do ní Nebojsa za čas zabouchl. Znáte přece pořekadlo, co se škorpívá, rádo se mívá. Vyváděl jí tedy naschvály taky. A mnohdy se u toho oba notně zasmály.
Trvalo to skoro dva roky. Jednou v létě když byla pěkná noc, úplněk, teplo, hvězdy zburcovala Nebojsu bába Štěbetná ze sousedství a lamentovala, že prý k Bářiným přijel černý kočár. Vtrhlo k nim několik zakuklených individuí, popadlo Báru a odvleklo ji do kočáru. Pak odjeli někam k černému lesu.
Nebojsa stál jako přimražený i když tam už bába dávno nebyla. Zavřel oči a chvíli chodil nervózně po seknici. Pak si lehl, zavřel oči, ale jen je zavřel, už měl hrozný sen, že ti loupežníci vodí Báru svázanou po lese a dělají si s ní, co se jim zachce.
Vyskočil z postele a cítí, jak se mu naježily všechny chlupy na těle. Sevřelo se mu hrdlo a žaludek. Fofrem se oblékl a vypadl z domku. Štěbetná tvrdila, že mu to celé trvalo asi čtvrt hodiny. Jak to zjistila, když hodiny vůbec neznala, to nevím.
Nebojsa letěl k lesu jako šílený. Asi kilometr v lese našel převrácený kočár a stopy po koních na kterých asi utekli. Kočár byl prázdný, jenom kousek dál ležela velká sukovice. Nebojsa ji popadl a běžel tam, co bylo houští nejvíc zrajtované. Všude po cestě byly cáry z Bářiných šatů. Náhle se před ním objevil obrovský kopec. Alespoň se to tak zdálo. Chtěl to vzdát, ale zase si vzpomněl na Báru a tak se pustil nahoru. Z vrchu uviděl, že kousek dolů po stráni stojí chalupa a svítí se v ní. Pustil se k ní takovým fofrem, že se za ním mlází vířilo jako po uragánu. Přiletěl k chalupě, vběhl do předsíně, ani se nevyzul a už si to hrne do síně. Zůstal stát mezi dveřmi jako přimražený.
V síni byl velký stůl plný jídla. V čele seděla Bára v bílých šatech a kolem stolu chalani a děvčata ze vsi ve svátečním.
Nebojsa si setřel pot z čela a povídá: "Sakra Báro, tys mi ale nahnala strach." Sedl si na druhý konec stolu a kopl do sebe štamprli slivovice, která tam stála připravená, aby se uklidnil. Konečně si uvědomil, že se doopravdy o Báru bál, a tak mohlo veselí pokračovat, protože to tak Bára naplánovala. A ve skutečnosti to byla jejich svatba.
No a to je vlastně všechno. Bára a Nebojsa se vzali, měli spolu děti a Nebojsa se o ně o všechny krásně bál.
KONEC

Čarodějovo Já a Já - 5.díl

23. února 2011 v 19:00 | najda |  Pohádky
Vesnice opět ožily. Životy a štěstí jejich obyvatel byly vykoupeny za jediný život vraha.
Přijeli do hradu. Královna jakmile spatřila třetího prince, utíkala do věže. Kámen zmizel a v cele stál princ. Nechala ho tajně odvést katem a popravit. Byla tak zlá a hloupá, že nemohla tušit, že všichni znají pravdu. Smála se. Kat už zvedal sekyru, když v tom se před ní objevilo zrcadlo. Uviděla v něm svého bratra se třemi šípy v srdci a za sebou své dcery, oba prince i jejich matku. Ano ten zlý král byl její bratr a už nežije. Kuli spolu pikle, jak všechno ukořistit. Ale teď se to zhatilo. Popadla zrcadlo a hodila je po nich. Oni ale nestáli tam, kde by je podle obrazu v zrcadle očekávala. Stáli docela jinde. Kat se opřel o meč a s úsměvem vše pozoroval. I on znal pravdu. A neměl důvod kazit lásku a ničit život. Chtěl popadnout královnu, aby ji potrestal, ale ta se mu vysmekla a dala se na útěk. Zapadla za ní těžká vrata a ona si už myslela, že je zachráněna. V tom uslyšela ozvěnu hlasů svých dcer. Prví říkala: "Se mnou už nepočítej maminko, přede mnou neutečeš." Druhá říkala to stejné současně s první. Nejmladší dodala: "A se mnou jsi nemohla počítat nikdy, a tys to věděla. Všem třem jsi nám záviděla. Krásu, dobré srdce, mládí i tu chuť k jídlu. Ale smrti neutečeš. Před smrtí tě neschová ani kouzlo. Smrt je totiž nejmocnější ze všech kouzel a dokáže ji přemoci jen láska. Ale to se tobě nemůže stát."
Pak všechny tři princezny hodily svá pera za matkou. Zrcadlo potemnělo a stěny ohluchly. Nikdo nemohl slyšet kletby královny, nikdo nemohl vidět děs v její tváři, když uviděla tři šípy, z nichž jí každý připomínal jednu dceru. Ani ji, ani jejího bratra již nikdy nikdo nenašel. Rozpadli se v prach, ale to bylo neprozřetelné. Každý, kdo vdechne zrnko toho prachu, vdechne i trochu těch špatných vlastností, které oba měli. Jsou ale lidé, kteří mají vše na pravém místě a hlavně srdce. A ti jsou proti tomuto prachu imunní. Na hradě se pak konaly svatby. Ne jenom jedna, což je poznat už z toho, že píši - konaly svatby, dokonce nebyly ani dvě, což by bylo nelogické. Ale nebyli ani tři, což by bylo naopak logické, protože byli tři princové i tři princezny. Ale konaly se hned čtyři. Tu čtvrtou měl starý král s královnou. Jen král nevěděl, že je to královna. Protože to nejprve nechtěl vědět. Měl zprvu v hlavě jiné myšlenky. To už je ale pryč. Teď je veselo. Vždyť čtyři svatby naráz, to se hned tak nevidí.
Ze dvou království jsou nadále dvě. V tom prvním vládne první princ s první princeznou, ve druhém druhý princ s druhou princeznou. Třetí princ s třetí princeznou vládnou na čarodějově hradě, ale častěji jsou někde mezi lidmi a pomáhají jim při práci. Ostatně totéž dělají i prví a druzí princové a princezny. Vždyť bez práce nejsou koláče, natož kralování. A aby král uměl dobře kralovat, musí umět i pracovat. Jinak není objektivní, protože mu chybí praxe.
A co staroušci? Že jsem na ně zapomněl? Ale kdepak. Staroušci se odstěhovali do domku pod lipami na břehu rybníka. Zrovna tam, co do něj teče potok a co je tam mech a vlhká tráva, a co tam plavou labutě, husy a kačeny, a co je ve vodě spousta zlatých ryb. Protože když na rybu zasvítí slunce, leskne se, jako by byla zlatá. A věřte, nebo nevěřte, slunce tam svítí skoro pořád. Samozřejmě přes den. No a to je vlastně šťastný konec.
Děti? No jasně. Dětem jsem to psal!
Aha! Tak! Jistě! Jestli měli děti? No, že se ptáte. Vždyť kdyby neměli děti, byl by to smutný konec pohádky. A nakonec by dnes bylo i málo hodných lidí.
Takže tohle už je opravdu konec!

Čarodějovo Já a Já - 4.díl

22. února 2011 v 19:00 | najda |  Pohádky
Princové mlčeli. Byl zde i kouzelník. Chvíli se nic nedělo, jen oheň praskal. Pak obě princezny řekly zcela současně: "A kde je naše sestra? Třetí princezna?" Vtom to v ohni zahučelo a zapraskalo. Všude bylo plno dýmu. Oheň se zatočil a náhle tu místo něj stála třetí princezna. "Sestřičky moje. Celou dobu, co jste tady se o vás starám, aby vám nebyla zima. Cožpak vám nebylo divné, že do ohně nemusíte přikládat?"
"Oheň. Tak obyčejný, teplý. Ani hezký, ani škaredý. Ani hodný, ani zlý. Nenápadný, protože jej znáte. Zvykly jste si na něj. Mysleli jste obě příliš moc na sebe, nebo jste někdy nemyslely vůbec. Takže vás ani nemohlo napadnout, že je vaše sestra tak blízko. A přece vás její teplo hřálo." Řekl čaroděj.
"A kde je tvé druhé já?" zeptali se princové.
"Vy jste si toho nevšimli? Moje druhé já bylo stále se mnou. Cožpak vás nenapadlo, že člověka nelze rozpůlit, natož čaroděje? Poloviční čaroděj umí jen polovinu a je dvojnásob zranitelný. To jste po cestě poznali, protože má polovina, tím chci říci myšlenka, byla neustále tady a ochraňovala vaše princezny. Z toho vidíte, že i když na někoho jenom myslíte, a myslíte na něj upřímně, můžete mu pomoci."
Pak se společně najedli a šli spát. Druhý den vyrazili na hrad rodičů. Princezny odmítly jet v kočáře. Prý je to moc nóbl. Tak jeli na dvou koních. Zbylí čtyři šli vždy pěšky a střídali se. Po cestě si zpívali a smáli se. Když v tom si první princ vzpomněl, jak ho čaroděj oslovil, když zachraňoval princeznu z vody. "Řekl jsi mi bratře, proč?"
"Jsem opravdu váš bratr" říká čaroděj a pokračuje "ale náš otec chtěl dceru". "On byl vždycky na ženský, když se to tak vezme. A na hodně mladý." Skočil mu princ do řeči. "Naší matce bylo čtrnáct, když měla našeho nejstaršího bratra. Pak prý zemřela při porodu i s dítětem."
"Nezemřela, bratři. Čekala mě, ale bála se otce, tedy svého muže, protože tušila, že to bude zase kluk, a tak se domluvila se svojí sestrou, která byla její dvojče, ale byla těžce nemocná, a vyměnily se. Během let mi všechno řekla. Dokladem našeho bratrství má být i to, že si bereme tři sestry. Ale to nedokazuje vcelku nic, na rozdíl od tohoto prstenu. Ten máme všichni tři stejný. I kámen, který je v prstenech do sebe přesně zapadá, protože vznikl rozlomením kamene v matčině prstenu." Skutečně kameny do sebe po vyjmutí z prstenů přesně zapadly.
"Naštěstí jste oba víc po matce, než po otci."
Při této debatě dojeli do téže chalupy, kde je věznili loupežníci. Teď v ní bydlela jejich matka a už jim šla naproti. Dala jim péra z krkavců, kteří jim pomohli na cestě sem. Když pak opět projížděli jeskyní, pobrali to, co tam nechali a každý si nabral do sáčku křemenů. Když přijeli do soutěsky, skály se rozestoupily a namísto dvou koní, které tu nechali zde stáli koně čtyři. Ti, co šli pěšky na ně nasedli. Sedla dali princové princeznám a sami měli jenom uzdy. Matka jela na koni nejmladšího syna, který jej vedl.
Když se blížili k hradu, viděli v dálce kouř. Spěchali tam a viděli, že hoří vesnice. Král zpoza pár kopců a řek vyhlásil království válku, protože mu prý nechali zabít syny. Což však nebyl hlavní důvod. Kudy prošel, nechával popravovat muže a ženy odvlekl s sebou ze zištných účelů. Nejmladšímu synovi zahučelo v uších: "Vystřelte svoje pera jako šípy. Trefí svou oběť i kdyby se skrývala uprostřed skal."
Řekl tedy bratrům co slyšel. Vzali každý své péro a hodili je směrem
k cizímu králi. Nemají otce. Člověk, který plení a vraždí a ničí lidské štěstí, není jejich otcem, protože si to nezaslouží. Ráno našli krále mrtvého se třemi šípy v srdci. Každý z nich připomínal jednoho syna.

Čarodějovo Já a Já - 3.díl

21. února 2011 v 18:59 | najda |  Pohádky
Princové pak začali plnit příkazy krkavce, jsouce obráceni zády k loupežníkům. Moc radostí jim to nedělalo. Patlat se v trusu. Ale museli zachránit princezny, stůj co stůj. První princ udělal figurku a ta mu spadla. Princ na ni kouká a říká: "Hele, ta figurka, jak má nos navrch, však já jí ho napravím." Třetí princ mu do figurky přičaroval obrázek té nafoukané krasavice a princ se do ní v ten okamžik zamiloval. "Však já ti ukážu, ty…"
"Nevyhrožuj!" ozvalo se za ním. "Komu chceš co ukazovat?"
"Mluvím snad s vámi?" řekl první princ.
"No už jsem myslel!"
Princové dělali, že jedí a pijí a těm hromotlukům se to zdálo dlouhé. Druhý princ pořád ne a ne udělat pořádnou figurku. Nic proti tomu, kdyby se mu nedostávalo materiálu, jenomže ono mu ho přebývalo. Tak se naštval - "však co, tlustej člověk je taky dobrej. Tlustý mají dobré srdce. Ten má ale velkou hubu a …" nedořekl to, a raději dodělal pajdulákovi kalhoty. Třetí princ mu do figurky opět přičaroval podobu té druhé tlusté princezny, která pořád sháněla marně chlapa. "Jó, to je kus. To je přesně ona!" taky se do ní hned zamiloval.
No a co udělal třetí princ je nabíledni. Ani rybu, ani raka, ani hezkou, ani škaredou, ani takovou, ani makovou. Prostě obyčejnou figurku.
Když skončili, rozbili to poslední ….. ten poslední kus trusu, a v tom, světe div se, se všude objevilo plno krkavců. Klovali loupežníkům do očí, aby neviděli co se děje. Princové se změnili v krkavce a figurky v prince. Figurky měly tu výhodu, že vzhledem k loupežníkům byly nesmrtelné a tak je všechny do jednoho pobily a pak se rozpadly v prach. Princové odletěli s hejnem až k tomu velkému hradu na skále. Dosedli na cimbuří, a jen co se ho dotkli, proměnili se opět v prince.
Teď už byli na území říše třetího prince a tak se mohli začít věnovat princeznám. Třetí princ nejdřív poslal ty první dva prince za princeznami, aby se seznámili. Ta, co měla druhého prince chtěla mít toho prvního a ta co měla prvního se nafoukla a vznešeně jako páv odešla. Prý že se nikoho neprosila, aby ji vysvobozoval.
Vyléčit druhou princeznu bylo vcelku jednoduché. Stačilo, aby se jí chvíli druhý princ dvořil a zjistila, že by mohl být ten pravý, protože přece jenom v tom zakulaceném tělíčku měla i kus srdíčka. Horší bylo, odnaučit ji té žravosti. Ona totiž od rána do večera jedla. Bylo to také tím, že jí jídlo nosili pořád až pod nos a tak princ rozhodl, že to přestane, a že odteď bude vařit ona sama. Třetí princ je přemístil na malý ostrůvek, kde nebylo služebnictvo, ale bylo tam dost surovin na vaření. Trvalo to sice nějakou dobu, ale princezna nejen, že výrazně zhubla, ale začala si vážit více práce a přestalo se jí líbit, když ji někdo pořád podstrojuje. Dokonce se cítila uražená, když ji někdo podceňoval jako kuchařku, ale dokázala pochválit kuchařské umění jiných. Naučila se jíst jenom tak akorát, protože zjistila, že nemusí své známé sežrat i s domem, a sebe připravovat o jídlo, které by mohla jíst klidně i zítra. Vždyť žádná kuchařka nemá takovou fantazii, aby denně vymyslela deset různých jídel a přitom se během roku neopakovala. Princ ji měl rád, a také uměl vzít za práci. Nechtěl být jako jeho otec a to pro něj bylo velmi silným motivem.
Horší to bylo s tou nafoukanou princeznou. Třetí princ to vyřešil tím, že ji přinutí žárlit samu na sebe. Vyčaroval pomocí zrcadla její věrný obraz, který ji ovšem povahově zrazoval. Místo, aby jí v zrcadle přitakal, že je ta nejlepší, vysmíval se jí, že sice je nej, ale nejhloupější, nejškaredší,,, a i když zrcadlo vztekle rozbila, obraz zůstal. Ba co víc, její oraz chodil s prvním princem, a měli se náramně k sobě. To ji naštvalo. Jednou se se svým obrazem poprala na cimbuří a ten ji hodil dolů do vody. Princezna se topila a prosila prince ať jí pomůže. Ať použije nějakého kouzla a zachrání ji. Načež princi zazněla v uchu kouzelníkova slova: "Ve vodě ti kouzla nepomůžou. I sebelepší kouzlo se ve vodě utopí a pýcha, ta se z vody nikdy nedostane. Jenom člověk se srdcem na správném místě se dovtípí, jak se z vody dostat. Cesta je naprosto jednoduchá." Princ je princezně doslova zopakoval.
Když princezna zmizela pod vodou, princ to nevydržel a skočil za ní. Pomohl jí ale jen na hladinu a pak plaval pryč. Křičela na něj, prosila ho, ale on nic. Když byl na mělčině, otočil se k ní a říká: " Jo holka, voda je živel. Ta má svá kouzla. Obyčejní kluci a holky ve vsi na ně přijdou mnohem dřív, než nějaká nafintěná pyšná princezna, která má vodu jen od toho, aby se v ní shlížela. To se vodě asi nelíbí. S vodou musíš jednat na rovinu. Tu nepodlezeš, nepřeskočíš, ani nepřelezeš. Vodou se musíš brodit, ve vodě musíš plavat. Ale když si člověk pro svou pýchu nevidí ani na špičku nosu, pak si do něj pěkně nabere. S tím musí počítat.
Princezna se najednou rozplakala. Snad poprvé v životě to nebylo z pýchy. Ve vodě se náhle ozvalo temné dunění. Jako by tlouklo její srdce. Ze skal se ozvalo: "Tak konečně! I jí začalo srdce bouchat tu správnou písničku! No tak jí pomoz, bráško!" Princ šel k princezně a zjistil, že je tam vlastně celkem mělko. Zjistila to i princezna. Princ ji k sobě přivinul. V té chvíli zmizel i její obraz. Nejdříve se chtěla vytrhnout jako normálně, ale náhle ucítila teplo, uslyšela tlukot dvou srdcí a nemohla to tlučení od sebe rozeznat. Srdce tloukla naprosto stejně. Bylo to už vlastně jenom jedno srdce. Podívala se na sebe a začala se smát. "Hele, jak jsem mokrá, jako slepice."
"Ale kuš!" řekl princ a začal se smát také. Princezna si zula střevíčky a sundala si mokrou sukni. Jen tak ve spodničce šla spolu s princem do hradu. Tam se oba usušili.

Čarodějovo Já a Já - 2.díl

20. února 2011 v 18:58 | najda |  Pohádky
Král prince pohostil - všechny tři. A ti dva se pak vydali hledat princezny. Jenomže bez třetího byli ztraceni a tak na něj houkli pod věží, kam že to vlastně mají jít. Kouzelník jim řekl, ať jdou rovnou do skal a zabuší na ten největší balvan, který jim bude stát v cestě. Princové se tedy vydali na cestu. Jeli skoro půl dne. Spoustu kamenů přejeli, nebo objeli a najednou byl před nimi balvan jako hora, přes který nemohli přelézt, ani ho objet, natožpak podkopat. Zahalil je obrovský oblak dýmu, a když se ten dým rozešel, stál před nimi třetí princ a říká: "Tak jedeme, nebo tady chcete zůstat trčet jako svatí utřinosové?" Princové na ty utřinosy něco zamumlali, ale sedli na koně a jelo se. Kdyby to byl les, řekl bych že houstl, temněl. Že však byly ve skalách, musím konstatovat, že skal přibývalo, soutěsky byly čím dál těsnější a skály čím dál vyšší a strmější. Některé svahy se třpytily zlatem, jiné stříbrem a na jiných se jako čerstvý sníh třpytily démanty. Princové sesedli z koní a začali si nacpávat kapsy. Třetí princ se otočil a řekl: "S touhle hloupou lidskou slabostí, které se říká touha po bohatství daleko nedojdete. Můžu li vám přesto poradit, sbírejte jenom ty nejobyčejnější a nejškaredší věci, které po cestě uvidíte. Tady jsou totiž cennější než cokoliv jiného. Samozřejmě až po ušlechtilých lidských citech, jako je přátelství a láska. Ty ovšem nikde nenajdete. Ty musíte mít v sobě."
Princové zaraženě vysypali z kapes všechno, co nasbírali a sebrali ze země každý kus obyčejného křemene, kterého (čemuž se divili) zde bylo hodně málo.
Jeli dál skalami. Najednou nad nimi přelétlo hejno ptáků, kteří jako na povel začali kálet. No samozřejmě, že to napadalo zrovna na ty tři. Třetí princ si toho nevšímal. Ten druhý chtěl oprášit klobouk, ale vzpomněl si na slova třetího prince a nechal toho. Naznačil to taky svému bratrovi. Najednou skála uzavřela cestu zepředu i zezadu. Třetí princ zaklel. A ti zbylí dva se jej ptali, co se děje. Zkoušeli na skálu zaklepat, ale nepomáhalo to.
První princ se zeptal, proč kouzelník nezasáhne. Ten na to: " Mou moc má v rukou tak trochu příroda. ale hlavně čaroděj, který je mocnější než já. Vítr. Když fouká vítr, ani šíp netrefí cíl, natož kouzlo."
"To je malér!" říkají ti dva. "Co budeme dělat?"
"Musíme spoléhat sami na sebe a na náhodu!" řekl třetí princ a vytáhl dlouhé lano. Začali šplhat po skále nahoru. Vítr neustále svištěl všude kolem a vypadalo to, že se jim posmívá. Dalo jim hodně práce, než skálu přelezli a než přes ni dostali alespoň jednoho koně. Zbylé dva nechali na místě. Nebylo třeba je utrácet, protože všude kolem bylo i přes množství skal dost pastvy.
Přešli ještě kousek pěšky a pak se uložili ke spánku. Třetí princ někam odešel a vrátil se až ráno. Musel být přes noc na hradě, protože ta hloupá královna si myslela, že bude využívat noci, aby utíkal, ale spletla se. Nepotřeboval k útěku noc. Mohl utéct kdykoliv. Přes den ho zastupoval očarovaný kámen.
V poledne došli k obrovské jeskyni. Pustili se do ní. Udivovalo je, že nepotřebují svíce, protože všude bylo světlo. Udivovalo to i třetího prince. Pach ohně, hořícího uhlí, síry a spáleniny nevěstil nic dobrého. Zabočili chodbou za roh a záplava světla je oslnila. Příčná chodba a obrovská klenutá skalní síň byly zality lávou, které stále přibývalo. Třetí princ si chvíli vyčítal, že způsobil tolik nepříjemností, ale pak si řekl, že i jemu to za to stojí. Už dávno věděl, že čaroděj nemůže všechno. Řekl princům, protože tušil otázku: "Ohněm neprojde nic, aniž by to vzplanulo, natož kouzlo. A láska, to je zase oheň naprosto jiný, ten naopak kouzlo podporuje. Ale proti žhavé lávě někdy ani láska nic nezmůže."
Jeden princ si vzpomněl, že se křemen používá k výrobě skla. Kdyby naházeli spoustu křemene do lávy, mohla by zchladnout, než se jí podaří křemen rozpustit. A kdyby tam toho křemene naházeli hodně, mohla by láva zchladnout definitivně. Sáhl do kapsy pro křemen a hodil jej do lávy. Jen co mu křemen vyletěl z ruky, stala se z něj záplava křemene. Místo jednoho kamínku jich letěly tisíce a stále jich přibývalo. Láva syčela a bojovala s tou záplavou. A když to vypadalo, že bojuje marně, hodil tam i druhý princ svůj křemen. To už láva nezdolala a ztuhla. Prošli rychle síní, protože zem byla horká. Koně nechali venku a tak museli přenést všechny věci na zádech, což je zdržovalo. Zbytečné věci tedy nechali tady a ozbrojeni jenom dýkami a šavlemi se vydali dále. Najednou v dálce uviděli světlo. Spěchali k němu a když k němu došli, zase spatřili modrou oblohu a hustý les. Udělali několik kroků, a náhle na ně padla síť. Z lesa a ze skal se na ně sesypali loupežníci a zavlekli je hluboko do lesa.
Třetí princ říká: "Loupežníci na kouzla nevěří a když, tak mají vlastní fígle. S těmi ani čaroděj nic nezmůže. Ukradnou ti kouzlo, sotva ti vyjde z úst. A pak to neplatí. Jsou prostě imunní. Na ně se musí lstí."
"Hej loupežníci! Kolik chcete za naše propuštění?!"
"Ha, ha, ha…!"zasmáli se všichni a jeden z nich povídá: "A ty bys vás chtěl vyplatit? Vždyť nemáš ani na to, abys vyplatil svoje boty! Jo chlapče, u nás se platí životem!"
jeden z princů se očividně nudil a tak si začal čistit klobouk od trusu, který získal cestou. Sotva očistil jeden kus, objevil se vedle něj krkavec a říká: "Co si přeješ, mládenče?"
"Ale, jsme v pěkné bryndě" říká princ. Krkavec se rozhlédl po loupežnících a říká: "Nechte si donést víno a chleba. Do hrnku pak každý očistěte své svršky. Zalijte to vínem a naházejte do toho chleba. Až to zhoustne, vytvarujte z toho každý figurku, ale nechte si kousek v záloze. Tím nás zavoláte, až budete hotoví."
Princové pokývali hlavou a krkavec odletěl.
"Nemohli byte nám alespoň před smrtí dát víno a chleba? Pak si s námi dělejte, co chcete." Řekl první princ.
"Ale, ale. Pánové už se smířili s osudem? Kamarádi, dejte jim to nejlepší víno a nejčerstvější chleba! Chachacha!" Řekl ten největší hromotluk.

Rasismus

19. února 2011 v 19:52 | najda |  Problémy současnosti
Rasismus je psychická úchylka, která budí v postiženém pocit, že jsou různé rasy lidí. Pravda je ovšem jiná. Lidi jsou jenom jedna rasa, bez phledu na barvu pleti a jiné nesmyslné rozdíly. Jediný rozdíl je v tom, že muži pocházejí z Marsu a ženy z Venuše, a tyto dvě rasy se pak společně velice špatně snášejí.
Jiná rasa jsou třeba opice, nebo psi. Ti však rasistům kupodivu vůbec nevadí, s těmi mají problémy jenom rasové. Je to ovšem zajímavá podobnost slov ras a rasista. Takže je zjevné, že si ti takzvaní rasisté poněkud pomýlili smysl svého počínání. Oni v zásadě mají problém i sami se sebou, neboť jsou-li jiná rasa, pak de facto nemají rádi ani sami sebe.
a žbrluch.

Čarodějovo Já a Já - 1.díl

19. února 2011 v 18:57 | najda |  Pohádky
2.1.1987

Kdyby jednou někde bylo nějaké království, tak by v něm určitě byl král, a ten by měl tři dcery. Nebudeme si o nich dělat žádné iluze. Prostě to pojmeme lidsky. Jedna krasavice k pohledání, ale namyšlená až hanba. Další ošklivá a ještě navíc tlustá, myslící jen na jídlo a na to, jak někde sehnat za každou cenu ženicha. Zatímco ta první všemi pohrdá, tahle se za nimi honí, ovšem úplně zbytečně.
Aha, málem bych zapomněl na tu třetí. Je taková nenápadná, ani hezká, ale ani škaredá. Postavu má tak akorát. Má všechno, co má mít správná ženská, a má toho tak akorát. Navíc jako jediná ze sester má srdce na správném místě a dokáže myslet, nebo-li - má Filipa. Jenomže je tak nenápadná, že se na ni vždycky zapomene, což je prozatím, řekl bych, dobře.
Král je ušlechtilý a spravedlivý a také to není žádný strašpytel. Měl by určitě nejraději svoji třetí nejmladší dcerku, kdyby nebyla tak nenápadná a nezapomínalo se na ni. Ty zbylé dvě mu věčně lezou na nervy.
V tomhle království se vám žije jako v klícce. Jednou v noci se králi zdálo, že za ním přišel mladý čaroděj a řekl mu: "Králi, vím, že se kvůli svým dcerám trápíš, ale já ti pomůžu.S těmi dvěma nejstaršími trochu zatočím, třeba dostanou rozum. A tu nejmladší, když dovolíš, si vezmu za ženu. Jenom o jedno tě prosím, nech rozhlásit, že se ti ztratily jenom ty dvě starší, jinak to zbytečně zkomplikuješ."
Jenomže, co čert nechtěl, natož aby to chtěl kouzelník, zdál se ten sen i královně. A jak se říká - kam čert nemůže, pošle ženskou.
Princezny se opravdu ztratily všechny tři. Král by býval vyhlásil, že se ztratily jen dvě, ale královna ho předběhla, protože nechtěla, aby se nějaký čaroděj dostal na trůn místo ní. Byla to zlá králova manželka, která nikomu nic dobrého nepřála, jenom svým dvěma starším dcerám. Chtěla vše pokazit. A málem by se jí to bylo podařilo, jenomže jak známo, kouzelníci vědí vše, protože mají všude své uši.
V sousedním království za pár horami a řekami bydlel jiný král. Ten byl opakem našeho prvního krále. Panovačný, zlý, krutý, ale strašpytel. Takže si s ním oba jeho synové dělali co chtěli. Vlastně, …. Ale nic, nechám si to jako překvapení.
Čaroděj se s oběma princi domluvil, a ti se vydali na hrad zachraňovat dcery prvnímu králi. Čaroděj se k nim v přestrojení připojil. Tedy jenom jedno jeho já to, které mělo rádo tu třetí dceru. Ony tu dceru měly tedy rády obě čarodějova já, ale to druhé bylo pro ty zbylé dvě, a ze srdce je nenávidělo. Což si to první já nemohlo dovolit, aby náhodou nezačalo nenávidět i třetí princeznu.
Kouzelník řekl princům: "od teď jsem váš bratr, a jako bratři budeme bojovat proti mému druhému já. Tedy alespoň na oko. A ne před princeznami. Ty si nesmějí ani pomyslet, že by je snad někdo měl vysvobodit. Bylo by to s nimi pak ještě horší. Ta první by byla ještě pyšnější a samou pýchou by vás nechala za tu službu klidně popravit. Protože pro ni je samozřejmé, že ji musí někdo vysvobodit. A ta druhá by se zase měla trochu zkrotit. To bude váš úkol. Obě dvě přehlížet, jako moře."
"A co ta třetí?" ptali se princové.
"To je další část toho, co jsem vám chtěl říct. Je to dívka přesně taková, jakou jsem si vysnil a unesl jsem ji jenom tak, aby se neřeklo. Když budete tak hodní a budete souhlasit, tu vysvobozovat nebudeme."
Princové souhlasili. Byli to čestní princové se srdcem na správném místě, ale i velice důvtipní. Asi je chůva krmila vtipnou kaší, což se jejich otci zřejmě vyhnulo. Ale každý má své chyby a slabosti, natož nějaký ten princ.
Král již tyto hochy horečně očekával. Akorát ten třetí mu byl odněkud povědomý. Královna to brzo zjistila, protože si své sny až moc pečlivě pamatovala. Nechala třetího prince zavřít do věže, že prý on nikoho vysvobozovat nebude, na to že stačí dva. Kdyby jen tušila že zavřela pouze polovinu prince. Navíc polovinu, která i přes zámky ve dveřích mohla kdykoliv odejít. Ona to totiž byla mimo jiné strašně hloupá královna, kromě toho že byla zlá.