Říjen 2009

Meditace o zasloužilých umělcích

23. října 2009 v 20:20 | najda |  Úvahy, věda a tak
31.7.1989

Při kosení trávy a podobných činnostech mě vždycky napadají různé myšlenky. Onehdy včera jsem se zamýšlel nad problematikou zasloužilých a národních umělců. Zaráží mě zde totiž fakt, že jména mnohých z nich mi vůbec nic neříkají. Tito lidé asi vědí, pro jaký okruh lidí mají své umění předvádět. V žádném případě to ale asi není široká veřejnost. Zato umělci na veřejnosti obecně známí se ne a ne stát národními i titulem, ač jimi po praktické stránce opravdu jsou. Většinou jsou spíše znárodnění. Národ je vzal za své, ale patřičná komise je jaksi zavrhla, nebo na ně snad jen zapomněla. Tento znárodněný umělec nadobude nakonec osudu jiných slavných znárodněných umělců bez titulu a většina "odpovědných" ho začne chápat a uznávat až po jeho smrti.
Má-li znárodněný umělec štěstí, je mu udělen titul. Zprvu se uzná, že se o něj zasloužil, po té jej prohlásí za oficiálně národního. Tento umělec je však tímto okamžikem nadnárodní. Protože je v povědomí národa, či více národů, a navíc má i titul. Na rozdíl od již zmíněných umělců, kteří sice titul mají, ale zase nejsou v povědomí národa.
Někteří naši umělci mají dále tu smůlu, nebo snad štěstí, že jsou v celém světě známí a uznávaní, doma se o nich však neví, nebo nechce, či lépe nesmí vědět. Tito, také nadnárodní, umělci jsou jaksi opomíjeni a snad se o nich tvrdí, že se chtějí zavděčit jinde a že dělají čistě konzumní umění, které jinde možná letí, ale u nás ne. (Podotýkám, že u nás letěl v této době výhradně socialistický realismus). Tito lidé však většinou dělají skutečné umění, akorát to někteří naši zasloužilí, národní i jiní umělci, poněkud nechápou, protože ve své primitivní lebce nic nemají a se svou tvorbou vystačí tak akorát na obaly toaletního papíru.
Skutečně kvalitní umění pak zapadá kdesi v zahraničí, nebo je mezi lidmi. Ovšem v každém případě nepovšimnuto těmi, kteří by si jej všimnout měli, a kteří by si z něj měli brát vzor, příklad, zdroj inspirace apod. A dost!

Meditace o pionýrském táboře

22. října 2009 v 20:19 | najda |  Něco o mně
24.7.1989

Již jako dítko školou nedobrovolné jsem začal zcela nepovinně a ne nerad jezdit na pionýrské tábory. Pro jedináčka potencionálně rozmazleného to bylo výtečné konání, vedoucí k mnohem menší rozmazlenosti v konečném efektu celého procesu táboření. Coby nejnižší v hierarchii funkcí na pionýrském táboře jsem se dostavoval na tyto akce s pravidelností a přesností atomových hodin. Vůbec mi nevadila nepřítomnost rodičů, spíše bych si dovolil tvrdit, že naopak. Ovšem nikoli ve zlém. Vždy mě přitahovalo zaměstnání typu poledního klidu, nebo večerky, kdy jsem byl stejně jako ostatní, funkčně stejně úrovňoví kolegové, nejčilejší. Dále mě fascinovaly činnosti jako sportovní hrátky, orientace v suterénu i v okolí tábora, z kteréžto jsem se jako jeden z mála dokonce vracel. Dále pak táboření a rozdělávání ohně jedinou sirkou, i když při prvních pokusech se jednalo spíše o jednu krabičku sirek. Přitahovaly mě šifry a všechny, víceméně skautské, dovednosti. Na jednom z táborů jsem dokonce pochytil jednu z nejdůležitějších dovedností trampů, a to hru na kytaru. Naučil jsem se během několika hodin Tisíc mil a hodlal jsem se přihlásit na soutěž o táborového Zlatého slavíka, která ten den probíhala. Nepovedlo se, avšak v následujících třech ročnících jsem si to vynahradil.
Největší potěšení mi dělaly výlety, nejlépe pak celodenní. To jsem si jen tak vycházkově šel a šel, a pak jsem na rozcestí hodinu čekal na ostatní. Chodíval jsem tedy pro jistotu poslední, ne-li s určitou ztrátou, to však vůbec nevadilo. Na rozcestí jsem vždycky na zbytek počkal. Nevyhnuly se mi ani táborové lásky. Jen jedna mi však zůstala - kytara.
Po ukončení osmé třídy a poslední návštěvě tábora jsem tedy byl sice stále jedináček, ne však tak horlivě rozmazlený, jak to hrozilo z počátku. Jisté břímě samostatnosti jsem zde naložil na svůj hřbet. Zlí jazykové sice tvrdí, že věci v mém kufru byly čisté právě proto, že byly nepoužité, zato já jsem se musel určitý čas odmočovat ve vaně, abych se mohl vůbec svléknout. To bych ale nebral jako informaci směrodatnou. Důležité je, že morseovkou se domluvím, sever najdu, s mapou se při troše dobré vůle neztratím a oheň na povoleném místě rozdělám. A to spousta, i nejedináčků, prostě nedokáže.
Druhý funkční stupeň na pionýrském táboře jsem vynechal. Ač jsem chtěl, tak jsem se coby praktikant na táboře neukázal. Byl jsem tedy ve svých 18-ti letech vhozen rovnou do funkce vedoucího, což je ale trošku jiná kapitola.

Nenávidím uniformitu!

21. října 2009 v 20:19 | najda |  Úvahy, věda a tak
18.6.1989

Komunistická teorie je idealistická. A to přesto, že využívá ve svůj prospěch materialismus a dialektiku. Hovoří o utopických socialistech jako o snílcích s částečným přínosem, ale neuvědomuje si, že její vlastní cíle jsou pouhopouhou utopií. Vždyť vlastně Marxismus - Leninismus směřuje k tomu samému cíli, který popsali utopisté.
Komunistická společnost by znamenala uniformitu lidí i jednání a myšlení. Částečně se toho dosáhlo v armádě (až na myšlení), ale představa takového horroru v celé společnosti mě děsí.
Marxismus - Leninismus tvrdí, že člověk je individualita. Jeho cíle však počítají s tím, že všichni lidé budou stejně myslet a jednat. Což ale jejich individualitu potlačuje. Chce snad ke svému cíli dospět pomocí genetiky? Chce vyštěpit genetický kód ideálního, hodného a poslušného člověka, který by měl jen samá plus? Ale genetický kód je na tohle příliš složitý. Vždyť už z pouhých dvou znaků, z nichž každý má určitou kladnou i zápornou vlastnost s určitou dominancí, lze vytvořit 16 možností, a přesto nemůžeme říct, že vlastnost, která není dominantní, v daném jedinci neexistuje. A sám fakt neustálého kombinování těch samých genů vede k degeneraci.
Pak můžeme dospět i k výsledku, kdy všichni uniformní jedinci v populaci budou notoričtí kleptomani, a tím pádem budou všechny movité věci v permanentním stavu krádeže. Tudíž všechno bude zároveň ukradené a zároveň to bude znovu někdo někam odnášet.
Opakem je, že všichni budou hodní a nic nebudou krást, pak ovšem hrozí fakt, že nebudou dělat vůbec nic, jen planě teoretizovat.
Člověku je vštípena vlastnost závidět. Ctít víc, než má ten druhý, a nebo přemýšlet, proč ten druhý, který tuto vlastnost náhodou nemá, nechce mít víc než já.
Byla by mi daleko milejší společnost s nejasnou vyhlídkou do budoucna, ale s radostnou a svobodnou současností, kdy každý bude takový, jaký je. Kdy budou i nadále rozpory, které jsou hybnou silou vývoje, ale nebude existovat uniformita.
Nenávidím uniformitu!

Sto let za opicemi

20. října 2009 v 20:18 | najda |  Úvahy, věda a tak
13.6.1989

Že je naše republika sto let za opicemi je známý fakt. Dalším faktem je, že sověti jsou ještě sto let za námi. Svědčí o tom událost v Moskvě, která mi nemálo připomínala Jana Palacha z roku 1969 v Praze. Rozdíl mezi sověty dnes a námi v roce 1968 je ten, že tenkrát byli daleko za námi a tudíž měli napilno nás chránit, zatímco dnes jim nikdo bránit nemůže, protože oni jsou v tom žebříčku času beznadějně poslední.

Rodáci

19. října 2009 v 20:17 | najda |  Úvahy, věda a tak
13.6.1989

Vlastní dlouholetou zkušeností a praxí jsem došel k závěru, že v autorské dílně, tvůrčím způsobem pracujícího člověka, musí nejdříve vzniknout určitá kvantita, ze které se pak další selekcí a rekonstrukcí vybere, nebo stane, kvalita. Příkladem budiž seriál "Rodáci". 22 dílů - kvantita, ze které jde, nebo spíše by šlo, jistou selekcí jednotlivých obrazů vytvořit celkem zajímavé dvouhodinové dílo.

LOVU ZDAR!

18. října 2009 v 20:16 | najda |  Autorská próza
10.6.1989

V záchvatu učební aktivity je nutno tu a tam učinit menší výpadek ve vnímání a laciné hromadění faktů změnit v tvůrčí akci. V tomto místě ovšem většinou s minimálním uspokojením konstatuji, že mě nic kloudného nenapadá. Pak se zaobírám myšlenkou, zda by nebylo opět po několika letech vhodnější přistoupit k pravidelné každodenní tvůrčí rutině, ačkoliv musím přiznat, že ne vždy šlo o kvalitu.
Ovšem z většího množství se vždy vybírá mnohem lépe, než z mála, a nekvalitu je možno koneckonců zpracovat znovu. Dále jsem zjistil výhodu tohoto pracovního zápolení i v tom, že hladina sklerózy v krvi byla podstatně nižší tenkrát, když jsem nutil mozek myslet, než nyní, když ho nutím si pamatovat.
Vtom přichází po ulici muž - pivní skaut a já vidím, že jde inspirace. Půjčil jsem mu bůra, namísto požadovaných tří padesáti a odmítl jsem ho legitimovat, protože kvůli pětikoruně ho žalovat nehodlám. Šlehl po mě příslovím: "Přáteli buďme, ale dluhy si plaťme." Podíval se na domovní cedulku a řekl, že mi tu pětikorunu stejně v pondělí vrátí. No, uvidíme.
Jinak se moje rozhlížení z okna stejně minulo účinkem. Poněvadž ta kráska, co ji nejsem schopen oslovit kdykoliv ji uvidím, a jenom tupě zírám, se v inkriminovaném čase mé přítomnosti v okně, neobjevila.
Na základě objektivních faktů se mi ji však podařilo více méně identifikovat, což značně ulehčí moje pátrání po tomto skvostu brněnské přírody.

LOVU ZDAR!

Jednohubky

17. října 2009 v 20:15 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
18.3.1989

1. Život, to není anonymní lhář
je zcela konkrétní, částečně dokonalý
no tak se svlékni, vypni svatozář
vyhrň si nohávy a začni šlapat zelí.

2. Objímá mě, asi mě má ráda
její hlas zní jako pieta
těším se už, až ukáže mi záda
moje piškotová dieta.

3. Dali mi potok a ať prý se snažím
přinutit ho téct nahoru
počítám, rýsuji, na suchu se smažím
čert aby vzal tu lítou potvoru.

Dívka motýl

16. října 2009 v 20:13 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
25.2.1989

Potkal jsem ji kdesi na louce
Byla malinká jak perla v broži
Měla perleťová křídla
Zrnko pylu na ruce
Jak zapletla se v hloží.

Políbil jsem ji na ústa
Měla je tuze sladká od nektaru
Voněla jarem
Pak vzlétla se mnou nad místa
Jež byla nejvzácnějším z darů.

Byla to láska
To dítě s křídly duhovými?
Je to snad láska
Ta dívka, co nic nepoví mi?
Bude to láska
Kráska se rty medovými?

Sedla mi do dlaně
Složila hlavu a roztáhla křídla
Hřála se na slunci
Něžně a oddaně
Mě do svých snů vybídla.

Měl jsem ji v náručí
Křehkou a ospalou s úsměvem na tváři
Hřál jsem ji na slunci
Větru jsem poručil
Ať stojí na stráži.

Byl to jen sen
Mámivá vůně čistého mládí?
Je to jen sen
Ta sladká ústa, co ke hře mě svádí?
Bude to sen
Jahodová pole, nevinnost, zrání?

Zdál se mi konec roku
Dívka motýl šla vedle mne usměvavá
S perletí v křídlech
S radostí v oku
Až se mi točí hlava

Ta trocha nesvárů za léta existence
Skryla se za duhou
Ztratila barvu
Jen láska zpívá tence
Tleskáme na druhou
A neztrácíme hlavu.

O čarodějce ještěrce - 7. díl

16. října 2009 v 17:20 | najda |  Pohádky
Kolem bylo najednou divné ticho. V tom tichu jsem náhle uslyšel šustění sovích křídel. Zahoukal jsem znovu. Něco neslyšně dosedlo kousek nad mojí hlavou a pak to ztěžklo.
"Žiješ?" ozval se známý, milý a ustaraný hlas.
"To bych už asi nehoukal." Vypravil jsem ze sebe, skrývaje nepříjemnost tlaku sutě nade mnou. Po chvíli se nade mnou začalo odlehčovat a netrvalo dlouho, i obrovský, elektronikou zahlcený pult opustil své místo na mích zádech. Svobodně jsem se nadechl. Byla to ona. Krásná, mladá a zamilovaná. Byl jsem to já - zamilovaný. Objali jsme se. Černý les, který jsme uviděli v díře po bývalé zdi místnosti byl najednou zase zelený a veselý. Dole na sutinách ležel černý plášť a kolem něj byla olejová skvrna. To jediné zbylo z čaroděje.
"A co sýček?" zeptal jsem se. Objevily se jí na tváři chmury. "On jediný věděl, jak lze oko zničit tak dokonale, aby ani jeho střepy nemohly nikomu ublížit. Odletěl a už se neukázal."
"Obětoval se pro dobro ostatních."
"Všichni jste se obětovali."
"Snad - jsme - se obětovali. Ty jsi přece ta hlavní oběť, ta záminka, ten důvod…"
"Nevím. Mám být šťastná? A ten sýček?..."
"A co kdybych býval já….? A ty´s byla paní čarodějovou?"
"Snad máš pravdu…. Určitě máš pravdu."
Na její tváři se zase rozhostil úsměv. Zase mi padla do náručí. Náhle jsem ucítil, že se k sobě nemůžeme tak dokonale přivinout jako vždycky. Lekl jsem se. Usmála se.
"To je přece naše děťátko. Bylo v bezpečí. Teď už mu nic nehrozí."
Pohladil jsem ji, i naše budoucí dítě a pospíšili jsme si k východu. Jen co jsme opustili práh zámku a zavřela se za námi zahradní brána, zámek zmizel ze světa. Místo něj se objevila taková loučka, kterou chrání slunce a čistá studánka. Šli jsme dál po cestě, drželi jsme se kolem pasu a ramen, jako tenkrát. Milovali jsme se ještě víc, než tenkrát, a byli jsme šťastnější, než tenkrát. A náhle jsme si všimli, že ta cesta po které jdeme je náš život, že ona už neumí ta kouzla, co uměla, a že nemůže být ještěrkou. Ale už jen mojí Terkou. To, abychom si náš život zasloužili nás stálo hodně síly i nervů. Museli jsme strádat a prát se. Museli jsme čelit zlu. Ale to člověk musí, chce-li být skutečně šťastný.

K O N E C

Napsáno 28. ledna 1989

O čarodějce ještěrce - 6. díl

15. října 2009 v 17:18 | najda |  Pohádky
Tak jsem ho neposlechl a s kordíkem jsem mu v oku trochu zakvedlal. A pak jsem jej vyškubl i s okem. Zatímco se zaobíral novou dírou ve své hlavě, obnovil jsem mu tu starou. Měl jsem i jeho skleněné oko. Bylo stejně prasklé. Zřejmě po úderu šipky. Snad právě ta prasklina způsobila poněkud špatné míření při jeho výpadech. Ale co teď s okem? Jak jej zničit?
Probíhal jsem všemi pokoji. Hmoždíře byly příliš měkké. Jediná možnost je elektřina. Hlavní pojistky byly v přízemí. Vytrhal jsem dráty z vysokého napětí. Plášť mi pomohl jako izolace. Dráty jsem přiložil k oku. Bylo velké a vodilo celkem slušně. Ale nic moc. O kus dál na polici stál další hmoždíř. Oko jsem do něj položil a dráty připojil k uším hmoždíře. Oko se rozsvítilo jako žárovka. V uších mi zaznělo - "žárovka praskne, když ji poliješ vodou!" Ale kde vzít vodu! Náhle odkudsi shora přišla sprška a oko se rozsypalo na střípky. Podíval jsem se nahoru. Na výčnělku pod stropem seděl sýček a v zobáku měl prázdný váček. Slétl ke mně. Naznačil mi, abych obsah hmoždíře vysypal do váčku. Učinil jsem tak, protože mi cosi říkalo: "Důvěřuj mi!" jako člověk bych se na nějaké "cosi" asi neměl spoléhat, hlavně ne v takovéhle chvíli. Ale nic jiného mi nezbývalo. Sýček odletěl.
Seshora se ozýval děsný řev a randál. Běžel jsem nahoru. Práce ještě nebyla u konce. Kouzelník měl ještě k dispozici sto možností. Sto životů. Stačilo, aby zmařil jeden jediný cizí život a vrátila by se mu všechna moc. Těch sto životů musel vyplýtvat co nejrychleji. Každý jeho pokus o zabití - jeden život dolů. Začal boj na život a na smrt. Životů neubývalo, ale sil ano. Napil jsem se čaje. Ještě padesát životů. Začal jsem je počítat nahlas. Čaroděje to znervózňovalo a špatně mířil. Vrhal po mně, co mu přišlo pod ruku. Padesát sedm, osm, devět, šedesát. Ocitli jsme se v sále, jehož stěny byly tvořeny reprobednami pro psychologickou terapii. Nikdy nikdo nevěděl, odkud se ozve hlas. Dostal jsem se k pultu. Zapnul jsem aparát a počítal. Po deseti špatných zásazích mu došlo o co jde, ale nevěděl, kde je pult. Zapomněl, kudy vešel. Nastalo ticho. Bál jsem se přepnout na další reprobednu. Na pultu jsem objevil několik konektorů, které byly volně položené. Vzal jsem je opatrně do ruky. Kouzelník čekal na sebemenší šelest. Hodil jsem opatrně jeden konektor do protějšího rohu. Následovalo ho kopí. Osmdesát jedna! Další konektory dopadali každý jinam - devadesát. Riskl jsem to. Přepnul jsem na reprobednu, která byla vedle mne. A řekl nahlas - "devadesát!" Reprobedna byla zničena harpunou a v místnosti se rozhostil ohlušující pískot. Zakopl jsem o židli. Otočil se. Tušil jsem, že ví, že to jsem skutečně já. V jeho ruce se objevil kolt. Cesta k čarodějovi byla volná. Bleskově jsem k němu přiskočil a snažil jsem se držet za jeho zády. "Devadesát šest!" zařval jsem mu do ucha, když revolver klapl naprázdno. V ruce se mi mezitím usadilo prkno pokryté tlustou vrstvou molitanu. Otočil se s nožem v ruce, ale ten si našel jenom molitan. Já už byl kousek vedle. Ještě dvě rány. "Devadesát osm!" zařval jsem. Začínal jsem být z toho odporného zvuku šílený. Začaly se mi plést barvy a získával jsem nepředstavitelnou odvahu, či spíše drzost. Doběhl jsem k pultu a vytrhl jej ze zásuvky. Hluk ztichl. Čaroděj se otočil. Jenom tak mávl rukama. Asi věděl, že jsem psychicky vedle a snažil se mě zničit takhle. Proti mně se rozjela celá stěna. Jela pomalu, ale o to hrozivěji. Čaj! Napil jsem se z konvice. Začal jsem vnímat reálně. Ta stěna není pravá, jen klidně stůj. Jenom jsem řekl - "devadesát devět, na tohle mě nenachytáš!" Zesinal. Dalo-li se to o něm říct. Otočil se ke mně zády. Něco kutil. Pak se prudce otočil. V jeho ruce se objevila obrovská černá koule s doutnákem. Ve druhé ruce hořelo dřívko. Zážeh. Koule se kutálela ke mně. Doutnák hořel rychle. Vyběhl jsem k ní a koulařským vrhem jsem ji poslal na opačnou stranu. Schoval jsem se za pult, který byl postaven na betonovém podstavci. Ozvala se rána. Všechno kolem se zachvělo. Byl slyšet lomoz a zvuk bořícího se zdiva. Dvě třetiny místnosti se rozpadly v prach. Na mě se převalil pult a na něj napadala suť ze stropu. Bylo to těžké, a klapky z pultu mě tlačily mezi žebry. S námahou jsem ruce, jimiž jsem si chránil hlavu a obličej, dal k ústům, zavřel je do kornoutu a vyloudil na ně zvuk vzdáleně připomínající houkání sovy.

O čarodějce ještěrce - 5. díl

14. října 2009 v 17:17 | najda |  Pohádky
Byl jsem svědkem rokování o věcech nadpozemských, které mi byly na hony vzdáleny, a tak jsem na všetečné dotazy odpovídal dost rozechvěle, ovšem jistým hlasem. Tvářil jsem se, že mě banda takových primitivů nemůže rozházet. Alespoň maska, kterou jsem měl tomu nasvědčovala. A proč bych se tak nakonec netvářil? Znal jsem, na rozdíl od nich, to největší kouzlo, které může ve vesmíru existovat. Kouzlo lásky. Nového života. Kouzlo stvoření, kouzlo souznění, kouzlo štěstí. Je to nejsložitější kouzlo, které lze vymyslet. Stačí vynechat jednu substanci, jedno zaklínadlo (a to jsem neřekl všechna) a kouzlo je v háji.
Šéf četl závěrečný dokument. Měl hlavu divně nakloněnou. V uších se mi ozvalo - "vidí jenom na levé oko. Pravé má skleněné a je v něm ukryta jeho síla!" To je príma, pomyslel jsem si. Takže mu vypíchnu oko, to druhé mu seberu, a je to! OK! Ale jak, ty vole?
Pánové se rozešli, byli-li to pánové. A já jsem zůstal sedět. Šéf na mě koukl svým jedním okem, jako degenerovaný Kyklop. "A co vy? Jednání už skončilo!"
"Já vím. Nejsem slepý, ani blbý!" I přes tuto odvážnou větu byla ve mně malá dušička.
Šéf vstal a začal ke mně cosi mluvit. Vstal jsem taky a šel k němu. Prováděl mě zámkem. Asi už tušil, kdo jsem. Najednou se otočil a něco po mě hodil. Instinktivně jsem máchl rukou a chytil jsem do ní šipku. Hodil jsem mu ji nazpět. Nečekal to, a zareagoval pozdě. I tak si myslel, že jsem ho netrefil. Uslyšel jsem jen náraz šipky na skleněné oko. Ozval se smích. "Musíš líp mířit!"
"Mířil jsem až příliš dobře!"
cukl koutkem a šel dál. V obrovském sále plném trofejí a zbraní jsme se zastavili. Prohlížel jsem si kord.
"Chceš zkusit šerm?" ozval se Ďáblův hlas za mnou.
"Co já vím… nikdy jsem to nedržel v ruce. Byl byste ve výhodě. Ačkoliv, pokud vím, nadělají začátečníci většinou víc škody, než užitku."
"Neboj. Dám ti náskok!"
"Cože? Jaký náskok?"
"Normální. Budeš mít delší zbraň!"
"A zamotám se do ní!"
Ale to už přišel první výpad. Kryl jsem ho, i když těsně. Jenom jsem nastavoval ostří jeho úderům. Zase výpad, a další a další a další…. Náhle jsem uklouzl a při jeho výpadu jsem se opřel kordem o jeho zbraň. Otočil jsem se na podpatku, a když jsem chytal rovnováhu, šlápl jsem mu na kord, a ten svůj jsem mu zapíchl do jeho zdravého oka.
"Říkal jsem vám, že to neumím, a že nadělám víc škody, než užitku. Jak ho teď vydělám?"
"Ne!" zařval. "Nevydělávat!"

O čarodějce ještěrce - 4. díl

13. října 2009 v 17:17 | najda |  Pohádky
Když jsem se probral, uslyšel jsem šelest vedle hlavy. Otočil jsem tím směrem pohled. Stála tam stejná sova, jaká byla v hrnečku.
Ty oči. Byly to krásné, milované oči. Ten hlas, ten milý hlas. Posadil jsem se. Posadil jsem si sovu na ruku a opřel se zády o stoletý dub.
"Přišel´s! Tys přišel!" z očí jí tekly slzy.
"nevěřila jsem, že přijdeš tak, jak nemohu stále uvěřit tomu, že naše láska dojde svého naplnění. Nemůžeš přežít. Zachraň svůj život, protože bez tebe nedokážu přežít. Zemřeš-li ty, zemřu i já. Nebudu ti mít za zlé, když odejdeš a nebudeš riskovat svůj lidský život proti zlu, které vyvolala moje láska k tobě."
"Mlč! To nebudu poslouchat! Mám tě rád. Nedovolím, abys se trápila. To ať raději zemřeme oba, než by jsi se musela trápit tady a sama."
"Ne tady ne. Jakmile bys odešel, stala bych se ženou našeho vládce. Vládce všeho zlého. Má na mě políčeno už dlouho. Ještě než jsem se narodila, musela s ním máma podepsat úmluvu, že budu jeho. Tomu se nedá zabránit!." Brečela.
"Dá. Kdybych měl být zabit, tak to dokážu. Nemám rád, když se o někom rozhodne, aniž by se k tomu sám mohl vyjádřit. A moje vyjádření si za rámeček nedá - tomu věř!"
"Bojím se o tebe, ale teď už míň…"
"A co naše malé…?"
Usmála se - "neboj, je v pořádku. Tomu ublížit nenechám."
Políbil jsem ji na zobák a pohladil po peří. Zavřela oči a zahoukala.
"Nic ti nemůžu dát, čím bych ti mohla pomoci. Ale budu stát při tobě, dokud budeš žít, stejně jako moji přátelé, kteří žijí na tomhle světlém kousku půdy v tomhle černém lese."
Odletěla. Ještě jsem zaslechl, jak řekla: "Když nebudeš vědět jak dál, čaje máš dost! A budeš-li potřebovat nutně moji pomoc, zahoukej!"
Prodíral jsem se lesem k zámku. Náhle stál přede mnou - obrovský a nezdolatelný. Prošel jsem bránou, dveřmi a ocitl jsem se v obrovském sále. Na stojanu visel černý plášť a maska. Oblékl jsem si je. Procházel jsem místnostmi zámku. Nikde nebylo ani živé, ani mrtvé duše.
Na konci nejdelší chodby jsem náhle uslyšel hlasy. Vešel jsem do dveří, za kterými se ozývaly. V sále bylo mnoho postav ve stejných hábitech, jaký jsem měl já. Prováděly různé pózy a čáry. Byli to zřejmě čarodějové.
Náhle zhaslo světlo. Když se rozžalo, stál uprostřed sálu nevelký muž v černém, ne nepodobný tomu, který mě navštívil. Všichni ostatní seděli na židlích rozestavených po celém sále. Nic bych nedal za to, že tam před chvílí žádné židle nebyly. Sedl jsem si na zem.
"Vy si neumíte vyčarovat židli? Kolego!" ozval se výhružný hlas šéfa.
"Takovými prkotinami se nezabývám." Odtušil jsem a zůstal jsem sedět na zemi. V sále to zahučelo.

O čarodějce ještěrce - 3. díl

12. října 2009 v 17:16 | najda |  Pohádky
"Mám dojem, že mi příliš nevěříš!" povídá.
"Nevím, ještě jsem se s čárami nesetkal, a tak nemám prostě důvod jim věřit."
"Vím, ale já tě mám asi… tedy docela určitě tě mám ráda. A když je člověk zaláskovaný, nedá na toho druhého dopustit. Chtěla bych ti to dokázat, ale nevím jak."
"Musím ti věřit, protože jsi mi pomohla, a protože tě mám taky rád. To, co s tebou za tu krátkou chvíli, jsem neprožil s jinou za, nevím jak, dlouho. Až z toho mám strach. Musíme si to vzájemně dokazovat, i když se hloubka toho citu ukáže po zásahu zvenčí."
"Strach bych měla mít já. Jsem holka. A taky, že se bojím." Chvíli byla potichu. "… toho zásahu zvenčí se bojím. Pokud by to bylo od lidí, dá se ledacos dělat. Ale bojím se, že mi právě ti naši - taky lidé - něco provedou, proti čemu se ty, bez kouzel neubráníš."
"Víš dobře, že láska je největší kouzlo, a jako takové má právo "VETA".
"I přesto se bojím."
Dopili jsme čaj a začali jsme zahánět strach na cestě k sedmému nebi. Peřiny byly příjemně chladné, čisté, lehké a voňavé. Její tělo bylo nepopsatelně krásné, hladké, teplé, pružné a kdoví jaké ještě superlativy by se musely vynalézt, aby se to dalo popsat. Byla tolerantní a mnohem ženštější než všechny skutečné ženy a přitom tak dívčí se stopami dítěte. Byla kouzelná jako láska - byla to láska. Byla kouzelnější než všechny kouzla právě proto, že to byla láska. Cestě do sedmého nebe jsme nechali volný průběh.
Další dny byly pohádkové, či spíše Rajské. Nic nebylo všední a nic se neopakovalo. Byla čím dál víc podobná lásce. Byli jsme lásce oba čím dál blíž. Pouta se zavřela a už z nich nešlo vyklouznout. (K naší nemalé radosti). Dennodenně mě něčím překvapovala. Největší překvapení však bylo, když mi se slzami v očích plných úsměvu, lásky a štěstí sdělila, že nás bude asi o jednoho víc. Čím však štěstí přibývalo, tím více se začínala bát.
"To není jen tak. Čekají na ten nejlepší okamžik, kdy nás jejich pomsta nejvíc ranní. Co mám dělat… já nechci…. Nechci tě ztratit…. Už nechci být nešťastná…. Nikdy…. Nikdy…. Nikdy…" Brečela. Neslušelo jí, když brečela. Slušelo jí, když se smála. Když byla šťastná.
A pak to přišlo. Vrátil jsem se domů - k ní. Byl jsem pro květiny do vázy a rozdat trochu štěstí lidem. Maličkosti, které pro mě sama udělala. Dveře byly vylomené. V pokoji nepořádek jak po zemětřesení. Dlouho jsem se nemohl vzpamatovat. Vůni bylinek se snažil přebít pach síry. V koupelně jsem za sprchou objevil konvici s čajem. Dala ji tam ona. Nikdo jiný o tomto místě nevěděl. Ve víčku byl vzkaz - "určitě přijde. Mám strach!" A z konvice zavoněl její nejoblíbenější a nejlepší čaj. Bylo mi, jako by mě někdo praštil něčím po hlavě. Nalil jsem si čaj do jejího hrníčku. Na dně byla nakreslená sova. Když jsem nalil čaj, vypadala jako živá. Napil jsem se. Hlava se mi začal vyjasňovat. V žilách mi zase začala proudit krev. Dopil jsem čaj a konvici i s hrnkem jsem dal do brašny. Proběhl jsem všechny pokoje. Před domem jsem potkal ty dvě. - Nic nevěděly. Jenom se tak divně smály. Vrátil jsem se do pokoje. Něco mi říkalo - čekej! Odpoledne někdo zazvonil. Pootevřel jsem dveře. Stál tam divný muž a dával i cosi číst. - "Dnes jsem se měl dostavit do černého lesa k zámku. Nikdo tam nebyl. Vy jste to prý organizoval. Co je to za nepořádek?!"
Nestačil jsem odpovědět. Jenom jsem za tím přízrakem zabouchl dveře. Napil jsem se čaje. Mozek pracoval na plné obrátky. Nohy běžely do černého lesa a plíce se nestačily divit. Ale neběžel jsem k zámku. Běžel jsem snad na jediný palouk v lese, kam lidská noha nevkročila a zlé síly tam neměly přístup, protože palouk hlídalo Slunce a čistá studánka. Vysílen jsem padl do mechu. Snad jsem i usnul.

O čarodějce ještěrce - 2. díl

11. října 2009 v 17:15 | najda |  Pohádky
Vzal jsem ji kolem ramen, ona mě kolem pasu a šli jsme kamsi ulicemi šeřícího se města. Mluvila o sobě, o kouzlech, o čarování. Největší kouzlo ze všech je láska a toto kouzlo ovládají pouze lidé. Je stejně dvousečné jako všechna ostatní kouzla. Chcete způsobit dobro a výsledkem je pravý opak. Chcete pomoci a ublížíte.
Vzala mě k sobě. Slepá ulice 13. Dům strašidel. "Musíš se mnou vydržet alespoň 24 hodin, chceš-li teď pomoci ty mně." Řekla. Neměl jsem proč nesouhlasit. "Rád ti pomůžu." Řekl jsem.
"Bydlíme tady jako lidé, a tak se i jmenujeme jako lidé, já jsem například Terka." Uvedla mě do situace.
"Pěkné jméno. Jednu takovou jsem taky znal…." Začal jsem, ale přerušila mě.
"Mlč! To nesmíš! To přináší smůlu."
Věděl jsem to. Člověk příliš srovnává a soudí podle jména. Ale zase tak špatně by na tom nebyla. S její jmenovkyní jsem se znal. Vycházeli jsme spolu dobře, ale člověk nikdy neví, co ho napadne.
Vešli jsme dovnitř. Něco mi vrtalo hlavou a tak jsem se jí zeptal: "A jak já ti vlastně pomůžu tím, že tady budu s tebou 24 hodin?"
"Kdybys odešel, zůstala bych sama. Pořád by mi to připomínali, že jsem ti pomohla a tys pak zmizel. Nevěří tomu, že se dá pomoci z čistého srdce, protože jej čisté nemají."
Procházeli jsme chodbami a schodišti, až jsme se ocitli skoro na půdě. Došla k těm nejzašlejším dveřím. Po cestě jsme minuli spoustu dveří přímo výstavních. "Proč máš ty nejhorší dveře?" zeptal jsem se.
"Čím lepší dveře, tím horší nájemník." Řekla stroze. "Já mám ty nejhorší, protože jsem příliš dobrosrdečná. Ale nepotřebuji žádný přepych, stačí mi to málo, co mám."
Pokoj byl čistý, i když vybavení bylo zchátralé. Vonělo to v něm snad po všech bylinkách. Nic umělého. Ve váze byl důvod těch vůní - kytička živých lučních květin.
Jen co za námi zapadly dveře, zase mi padla do náručí a začala brečet. Objímal jsem ji. Ani jeden z nás nenacházel ta správná slova. Mluvili jsme tedy očima a doteky. Když se trochu uklidnila, ukázala mi sprchový kout. Byla na něj pyšná. Hned jsem ho musel vyzkoušet. Velice zaujatě pozorovala jak se sprchuji i to, jak se při tom tvářím. Voda mi dělala evidentně dobře a tak i ona byla spokojená. Osprchovala se také. Oplatil jsem jí její pozornost a když zavřela vodu, podal jsem jí osušku.
"Ve vodě byly bylinky. Jenom takové obyčejné, luční. Ale pomáhají." Pochlubila se a čekala, co já na to.
"Ano, pomáhají. Moc pomáhají. A to proto, že jsou tak obyčejné. Jiné by jenom pěkně vypadaly, ale třeba by ani nevoněly, ani nepomáhaly." Odpověděl jsem.
Byla mou odpovědí zjevně uspokojená. Zahalená do osušky zmizela na několik chvil v kuchyňce. Touto oázou klidu se za chvíli linuly další omamné vůně. Prohodil jsem, že mě z těch vůní začne za chvíli bolet hlava. Zasmála se a řekla, že určitě nebude. Že to voní láska. Omamná ale krásná. Láska je psychická droga. Nepotřebujete si nic píchat, ani polykat a stejně se ocitnete v sedmém nebi. Cestu do sedmého nebe jsme započali bylinkovým čajem. Aby mi dodala odvahy, vypili jsme každý půl hrníčku a pak jsme si je vyměnili a dopili zbytek.

O čarodějce ještěrce - 1. díl

10. října 2009 v 17:14 | najda |  Pohádky
Jednoho takového krásnějšího dne, avšak ne tak krásného, aby člověka příliš nadchl, jsem klouzal letmou chůzí po parku a přemýšlel. Míjel jsem lidi mladé, staré, i děti. Míjel jsem páry, hochy i dívky. Běhaly tu děti a dováděla zvířátka.
Na jedné lavičce seděly dvě dívky, které nebyly škaredé, ale na první pohled jste si je mohli snadno zaškatulkovat. Takových po světě chodí. Nudily se, dělaly si z lidí srandu a přemýšlely, komu vyvést jakou lumpárnu. Prošel jsem kolem nich bez zájmu a nic netuše. Zaslechl jsem smích a vzápětí jsem zakopl. Dal bych nevím co za to, že na cestě nic neleželo. Musel jsem si šlápnout na tkaničku, ale obě tkaničky byly v pořádku. O pár kroků dál jsem se ocitl na zemi znovu. Snad jsem si zakopl o nohu. Že bych byl tak roztržitý kvůli takovýmto dvěma….? To snad ne?
Smích neustával. Připadal jsem si, jako bych se prodíral neviditelným mlázím. Dívky se evidentně dobře bavily.
Zase jsem upadl. Měl jsem chuť raději nevstávat. Vtom se před mým obličejem vynořila ještěrka. Podívala se na mě a najednou se zarazila. Měla takové divné, lidské, smutné oči. Připadal jsem si, jako bych potkal dívku, která se do mě zamilovala na první pohled. Usmál jsem se sám pro sebe. Ještěrka sebou cukla. Začal jsem se zvedat. Náhle se ozval dívčí hlas: "Vezmi mě do dlaně, jinak se odsud jen tak lehce nedostaneš. Ty dvě ti nedají pokoj." Koukal jsem, odkud ten hlas zněl, ale ještěrčin pohyb k mé ruce mě utvrdil v tom, že to snad mluvila ona. Vzal jsem ji tedy do dlaní. Nebránila se. Houští zmizelo. Za mnou se ozývaly rozhořčené hlasy lající na "zatracenou ještěrku", na potvoru všech potvor, která nemá smysl pro humor a tak dále. Nesl jsem ji na dlani. Stočila se a přitulila k mé ruce. Ještě chvíli jsme spolu bloumali mlčky po parku. Blížil se večer. Chtěl jsem ji pustit do trávy. Bránila se a říkala: "Nemrhej tak se svým štěstím. Třeba už mě nikdy nepotkáš." Cítil jsem z jejího hlasu pláč. Vůbec asi nemyslela, že bych ji neměl potkat já, ale spíš měla strach, že by nemusela potka ona mě. Mráz mi přejel po celém těle. "Tak co mám tedy dělat?" říkám.
"Natáhni ruku." Odpověděla.
Natáhl jsem ruku, ve které jsem ji držel. Kolem se začala valit hustá, zářivá mlha. Náhle přede mnou stála dívka s rukou v mé dlani. Možná, že nebyla docela tak hezká, jako ty dvě tam na lavičce, ale to co nosila uvnitř bylo za sto těch druhých, ne-li za víc. Měla srdce a citlivou duši. Nedokázala nikomu ubližovat a proto také byla ještěrkou. Ale i tak by asi brzo zemřela hlady, protože nedokázala ublížit ani mouše.
V očích měla slzy. Dívala se na mě tak, že se mi málem zamotala hlava. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Stiskl jsem jí ruku, abych se ujistil, že to není sen. Řekla jen tak tiše: "Au!" Přitáhl jsem ji do své náruče a objal jsem ji. Byla skutečná, křehká, prokřehlá a voňavá. Teď už nedokázala slzy zadržet. Utřel jsem jí je rukou a dal jsem jí polibek. Sama se přičinila o to, aby byl delší.