Svítání ve tmě

28. srpna 2009 v 21:32 | najda |  Autorská próza
Ráno jsem vstal z postele. Tele jedno rozcuchané. Televize mě zdržela a teď jsem jako pytlem uhozen. První po tom, co jsem vstal bylo až druhé, takže jsem se poprvé v životě postavil na vlastní nohy. Opřel jsem se o nohy postele, pak o své a nakonec o zem. Narovnal jsem morálku své páteře a pokřivil vizáž svítání mnohoznačným pozdravem - do prdele. Palec zmodral, i nebe. Protřel jsem si oči nožem, ukrajujíc chleba z rána za rosy u kredence. Tence natřený krajíc skončil v koši po předchozím protestu strádajícího žaludku. Takové plýtvání. Voda byla studená, oči kalné, jazyk ztuhlý jako myš za ranního kuropění v idylickém mrazu polární Sahary.že jsem nebýt vody viděl věnce voňavých violek jsem už pozapomněl. Přijal jsem, jako návdavkem, šálek čaje, druhotné suroviny to krmiva pro prasata. Mrskl jsem noční róbou o zem, mrskal mě ledová voda dívčí fantazie, mrskni sebou, mrskaly se nohavice, mrskali se králíci, mrskli jsme králíci, králíky, slepice a hody se nekonaly, protože nebyly vstupenky.nahé tělo světce ve světle vypadalo světle bledě. Kulturisticky vyvinuté kosti, hosti na dávné hostině minulosti se zabalily do denní róby. Z koupelny vyšel cizí člověk. Umyt, neoholen a částečně učesán se probil ke zbytku čaje - pomejí, dohltl jej potmě, pot mě polil, potmě se polil čajem. Zůstaly skvrny. Stopy po stoletých ponožkách na nožkách nevzhledné manekýny. Kdo to má uklízet? Jako tajfun. Řádil diletant, jen co se prohnal z mrákot ohlušení číchsi tichem. Tikem v oku tikajícího budíku obešel fakt rána skromným konstatováním blížícího se večera. Obul si boty. Typicky nepatří do této doby. Vzal tašku a kabát a tahák a tah a pak… Teprve potom za ním zapadla závora prohnilého levného světa domova spícího horečnatým spánkem spravedlivě odsouzených k smrti vlastní přirozenou smrtí v čase kdovíkdy a místě kdovíkde s kdovíkým a kdožvíproč. Nechali zadní dvířka řka, že jsou otevřená je včas zazdili zvenčí, aby nebylo úniku ani plynu. Plyne tedy čas ranního svítání. Rolety se sami nevytáhnou, budík nenatáhne, kůže nepřetáhne, kalhotky nestáhnou, vorrichtung nevytáhne, nebe se ani mě nehne. Dveře zapadly v zapomnění zámku. Zamknul jsem za sebou a tím udělal tečku za svítáním ve tmě.
13.10.1988
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama