První mrazy

28. srpna 2009 v 21:33 | najda |  Autorská próza
Jen co za člověkem zapadnou dveře, zapadne chodník sněhem a mozek zabředne do bláta myšlenek. Smyšlenek se rojí hejna včel, jak v úlu je v hlavě a prázdné zůstaly plástve bez medu. Marný je studený pot v čele průvodu. To není pot, to je déšť se sněhem, s něhem, s něhou něžného sněhu, břečkovitějícího s prvním dotykem se zemí. Oslnivé světlo tmy, která se ještě nestihla učesat se rozpouští v záři zářivek uličnického osvětlení, důvodu vandalismu jež byl spáchán pod rouškou tajemství tmy a apatie ke světu, světlu.
Boty nepřipravené na tohle nadělení propouštějí vodu (dříve sníh) a vlezlou zimu, která neurvale klepe na dveře a je připravena vlézt třeba oknem. Nohy v odpověď této pohromě zebou, zuby samo sebou nesou špatně tenhle svůj kříž a vzájemně se otloukají jako píšťaličky nevydávajíce však zvuku varhan, nýbrž stepující stonožky. Nožky nezachránily ani ponožky. Kytara nastydla, hlas ochraptěl, kde je šál? Šálí mne zrak! Slunce v dáli kreslí rozmazané čáry úsvitu, nedá-li na frak blahobytu zimy, pak mi přivodí omrzliny, od zmrzliny zmrzly mi i sliny. Na jazyku, na šátku, na obličeji, na chodníku. Lidé pořád plivají. Nad vším, po všem, nic jim není svaté, natož svatí. Světíme prostředky - obživy, práce, dopravní. Vypli topení.i v dopravních prostředcích je teď zima. A navíc nám kape na kápi. Okapy na klopě svádějí vodu rýnami rukávů a nohavic do odpadu rukou a nohou. Tahle hustá mlha způsobuje totální pomočení i když vlastně vůbec neprší. Háže s námi zima i prostředek. Promiňte slečno, nevěděl jsem že ta kapsa u riflí je vaše a ne moje. Aha, tak vám to nevadí. Netlačte se. Vhoďte záchranné kruhy, topíme se v moři lidí. Ještě z toho bude malér. Malé ryby, taky ryby. Bivoji odnes mě do mého hradu! Jdu, ale úplně jinam. Tak mě nes kam chceš! Ale já tě neunesu, nejsa Bivojem. Dvojí voj se vrhl přes křižovatku života. Tramvaje děsně zvonily, protože to nečekaly. Všichni na něco pořád čekali, až to nepřišlo, tak se rozešli. Ti dva se taky rozešli, protože to na ně přišlo. Ona nepřišla. Šla za jiným. Jiný ji nechtěl. Chtěl totiž úplně něco jiného. Hory se zelenaly poslední matnou zelení podzimu. Tu a tam se na nich objevil vous dědy Mráze, třpytivě bílý a neživý. Živím se to líbilo, ale neuživilo by je to. Má to totiž háček. A protože to má háčků víc, zadáci nestačí pádlovat a lodě končí na mělčinách. Zapasoval jsem nohy mezi vyhřátá tělesa radiátoru a oddal jsem se slastnému snění o duševní práci postrádající nutnost se tělesně hýbat.
17.10.1988
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama