Srpen 2009

První nesmělý mráz

31. srpna 2009 v 21:36 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
První nesmělý mráz zalezl za nehty
Slunce si tupě hřálo ruce
Jinovatka odmítala změnu skupenství
Závoj mlhy stoupl jako rolety
Vítr foukal příliš prudce
Chtěje získat v čemsi prvenství.

Však kdo z nás by nechtěl být první?
Alespoň v teple, když už ne
Ve strakatém přeludu podzimní přírody
Probudili jsme brouka ze spaní
S takovou nejspíš brzo umrzne
A listí z olše padlo do vody.

Hladový vítr víry roztočil
Prach s listím se v kolotoč slily
A braly s sebou světlo na věky
Číslo jsem k tobě domů vytočil
Možná, že dlouho, snad jenom chvíli
Zmámí mě tvé něžné doteky.

Vlezlá zima se promění v prach
Teplo tvých paží mi navrátí sílu
A listy usednou z oběžných drah
Z letošní zimy jímá mne strach
Chybíš mi, já pozbývám víru
A láska i čest leží na márách.
26.10.1988

Oheň

31. srpna 2009 v 21:36 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Oheň se rozzářil do světla dne
Rozžhavil promrzlé roští
Udusil studený vítr co vál
Popálil ruce
Co dál?
Snad jen, že bylo nám tepleji
Kouř nás štípal do očí
Dráždil nás ke kašli
A probouzel vzpomínky
Na teplé noci.
Na koncert cvrčků
Pláč divokých koček
Zpěv kytar
A blízkost přátel
Se kterými nikdy nebylo zle
I když jinak bylo nejhůř
Oheň je náš měsíc i naše slunce.
26.10.1988

Lákáme broučky …

30. srpna 2009 v 21:35 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Lákáme broučky do záludných pastí
Hynou, umírají
Mažeme bolesti kafrovou mastí
Spánku nedodají
Kolikrát zbytečně krájíme cibuli
Chtěje zas brečet
Kolikrát v smíchu nám slzy se řinuly
Nechceme klečet
Ač modlíme se k zachování světa
Držíme půsty
Přec se nám v půli přetrhne věta
A ústy
Valí se zase krev.
25.10.1988

Vál vítr…

30. srpna 2009 v 21:35 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Vál vítr lásku stoletou
Hnal v prachu jízdu perel
Jež vládla vládou stokrát prokletou
S přízraky obušků a berel
Se zradou v srdci zakletou.

Vál vítr listí bukové
Sháněl jej mezi stromy
Pro zrádce vždy jsou hotové
Příděly, ženy, domy
A lání davů sborové.

Vál vítr píseň prokletou
Prokletou zrádci vlastní duše
Příbojem stopy zametou
Odvětí stroze - suše
Ohranou frází paletou.

Vál vítr lásku příštích dní
Hnal prachem srdce prosté
Hnal pravdu černou od sazí
Chtěje ji omýt po sté
Věda, že takhle brzo narazí.

Vál vítr pravdu hubenou
Však krásnou, v žádném šatě
Omyj ji vodou studenou
V náručí obejme tě
A ty ji chovej schoulenou
Jedinou v celém světě
Tu pravdu zkřehlou - hubenou

Vítr, pravda, láska, srdce, čest - trumfy.
25.10.1988

Láska k přírodě

29. srpna 2009 v 21:34 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Nebýt náhody
Že jsem trhal jahody
Bývali bychom se byli
Nepomilovali.
Za svitu měsíce
V místech jež
Morava slunou
Kde manéž
V Afriku slunnou
Proměnili než
Slunce směnilo si s Lunou
Žezlo svých království
Vrcholem bláznovství
Byly jahody
Rozmačkané na našich zádech
Toť důkaz
Že v lásce
Neexistuje ani rozum
Ani láska k přírodě.
24.10.1988

Poločas rozpadu

29. srpna 2009 v 21:34 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Na zemi spadané listí
Slaví poločas rozpadu
Čím jsme si jisti?
Že ty kradeš?
Že já nekradu?
Že podzim haluze čistí
A prach ve výkladu
Světa svál
Podzimní vítr
Zatímco ve výkladu
Pojmů
Nikdo nesvane
Propastné rozdíly
V chápání
Celé to mluvení je
Jako chrápání
Spánek je tápání
Ve tmě minulosti
Spřádaje nítě
V organicky iluzorní příběhy
Tu čistě z horrorů
Tu jdoucí do něhy
Vyvolávající tichý orgasmus
Usnout je podzim dne
Rozpad
Klam
Sarkasmus.
25.10.1988

První mrazy

28. srpna 2009 v 21:33 | najda |  Autorská próza
Jen co za člověkem zapadnou dveře, zapadne chodník sněhem a mozek zabředne do bláta myšlenek. Smyšlenek se rojí hejna včel, jak v úlu je v hlavě a prázdné zůstaly plástve bez medu. Marný je studený pot v čele průvodu. To není pot, to je déšť se sněhem, s něhem, s něhou něžného sněhu, břečkovitějícího s prvním dotykem se zemí. Oslnivé světlo tmy, která se ještě nestihla učesat se rozpouští v záři zářivek uličnického osvětlení, důvodu vandalismu jež byl spáchán pod rouškou tajemství tmy a apatie ke světu, světlu.
Boty nepřipravené na tohle nadělení propouštějí vodu (dříve sníh) a vlezlou zimu, která neurvale klepe na dveře a je připravena vlézt třeba oknem. Nohy v odpověď této pohromě zebou, zuby samo sebou nesou špatně tenhle svůj kříž a vzájemně se otloukají jako píšťaličky nevydávajíce však zvuku varhan, nýbrž stepující stonožky. Nožky nezachránily ani ponožky. Kytara nastydla, hlas ochraptěl, kde je šál? Šálí mne zrak! Slunce v dáli kreslí rozmazané čáry úsvitu, nedá-li na frak blahobytu zimy, pak mi přivodí omrzliny, od zmrzliny zmrzly mi i sliny. Na jazyku, na šátku, na obličeji, na chodníku. Lidé pořád plivají. Nad vším, po všem, nic jim není svaté, natož svatí. Světíme prostředky - obživy, práce, dopravní. Vypli topení.i v dopravních prostředcích je teď zima. A navíc nám kape na kápi. Okapy na klopě svádějí vodu rýnami rukávů a nohavic do odpadu rukou a nohou. Tahle hustá mlha způsobuje totální pomočení i když vlastně vůbec neprší. Háže s námi zima i prostředek. Promiňte slečno, nevěděl jsem že ta kapsa u riflí je vaše a ne moje. Aha, tak vám to nevadí. Netlačte se. Vhoďte záchranné kruhy, topíme se v moři lidí. Ještě z toho bude malér. Malé ryby, taky ryby. Bivoji odnes mě do mého hradu! Jdu, ale úplně jinam. Tak mě nes kam chceš! Ale já tě neunesu, nejsa Bivojem. Dvojí voj se vrhl přes křižovatku života. Tramvaje děsně zvonily, protože to nečekaly. Všichni na něco pořád čekali, až to nepřišlo, tak se rozešli. Ti dva se taky rozešli, protože to na ně přišlo. Ona nepřišla. Šla za jiným. Jiný ji nechtěl. Chtěl totiž úplně něco jiného. Hory se zelenaly poslední matnou zelení podzimu. Tu a tam se na nich objevil vous dědy Mráze, třpytivě bílý a neživý. Živím se to líbilo, ale neuživilo by je to. Má to totiž háček. A protože to má háčků víc, zadáci nestačí pádlovat a lodě končí na mělčinách. Zapasoval jsem nohy mezi vyhřátá tělesa radiátoru a oddal jsem se slastnému snění o duševní práci postrádající nutnost se tělesně hýbat.
17.10.1988

Svítání ve tmě

28. srpna 2009 v 21:32 | najda |  Autorská próza
Ráno jsem vstal z postele. Tele jedno rozcuchané. Televize mě zdržela a teď jsem jako pytlem uhozen. První po tom, co jsem vstal bylo až druhé, takže jsem se poprvé v životě postavil na vlastní nohy. Opřel jsem se o nohy postele, pak o své a nakonec o zem. Narovnal jsem morálku své páteře a pokřivil vizáž svítání mnohoznačným pozdravem - do prdele. Palec zmodral, i nebe. Protřel jsem si oči nožem, ukrajujíc chleba z rána za rosy u kredence. Tence natřený krajíc skončil v koši po předchozím protestu strádajícího žaludku. Takové plýtvání. Voda byla studená, oči kalné, jazyk ztuhlý jako myš za ranního kuropění v idylickém mrazu polární Sahary.že jsem nebýt vody viděl věnce voňavých violek jsem už pozapomněl. Přijal jsem, jako návdavkem, šálek čaje, druhotné suroviny to krmiva pro prasata. Mrskl jsem noční róbou o zem, mrskal mě ledová voda dívčí fantazie, mrskni sebou, mrskaly se nohavice, mrskali se králíci, mrskli jsme králíci, králíky, slepice a hody se nekonaly, protože nebyly vstupenky.nahé tělo světce ve světle vypadalo světle bledě. Kulturisticky vyvinuté kosti, hosti na dávné hostině minulosti se zabalily do denní róby. Z koupelny vyšel cizí člověk. Umyt, neoholen a částečně učesán se probil ke zbytku čaje - pomejí, dohltl jej potmě, pot mě polil, potmě se polil čajem. Zůstaly skvrny. Stopy po stoletých ponožkách na nožkách nevzhledné manekýny. Kdo to má uklízet? Jako tajfun. Řádil diletant, jen co se prohnal z mrákot ohlušení číchsi tichem. Tikem v oku tikajícího budíku obešel fakt rána skromným konstatováním blížícího se večera. Obul si boty. Typicky nepatří do této doby. Vzal tašku a kabát a tahák a tah a pak… Teprve potom za ním zapadla závora prohnilého levného světa domova spícího horečnatým spánkem spravedlivě odsouzených k smrti vlastní přirozenou smrtí v čase kdovíkdy a místě kdovíkde s kdovíkým a kdožvíproč. Nechali zadní dvířka řka, že jsou otevřená je včas zazdili zvenčí, aby nebylo úniku ani plynu. Plyne tedy čas ranního svítání. Rolety se sami nevytáhnou, budík nenatáhne, kůže nepřetáhne, kalhotky nestáhnou, vorrichtung nevytáhne, nebe se ani mě nehne. Dveře zapadly v zapomnění zámku. Zamknul jsem za sebou a tím udělal tečku za svítáním ve tmě.
13.10.1988

Telefonní hovor

27. srpna 2009 v 21:32 | najda |  Autorská próza
Na prahu léta létá mnohaletá touha člověka po poli a ztěžuje si na nedostatek zájmu o nově zakládané meze a remízky. Objektivně řečeno, objektivem viděno se není čemu divit. Div by byl, kdyby poptávka převyšovala nabídku, jak tomu mnohdy je. Jenomže meze jsou zákeřné a všechno musí mít své meze a omezení. Na mezi jsme moc na očích. Vidím ti to na očích. Chtěná slza skápla do peřiny. Je tu poněkud tepleji než na remízku. Co by na to řekla tvoje záda? Ouvej! Zhýčkaná záda moderního člověka už nevydrží tu teplotní zátěž. Odřela by sis kůži na zadku. Někdo nám tam sloupnul lak. Tak krásné auto, a ty nehty, že vůbec můžeš… nemůžeš, to jsem si mohl myslet. Zlomila by sis nehet. To raději umřít. Lámeš moje srdce jak křídovou křivuli v lomu na písek. Řvu. Řval bych víc. Ale uchvácen touhle skvělou pantomimou života stačím jen tupě zírat. Za to ti ručím, to budeš zírat! Zítra ti pošlu rekomando a dám ti v něm košem. Bouli? Jakou bouli? Od koše? Vyloučeno! Že na ni spadl? Takových už na ni narazilo! Že narazila? Dobře jí tak! Že ji urazil? Ještě líp! Že je uražená? Její věc! Já jí dal kopačky, už je to dlouho. Že mě patří nakopat? Jen si poslužte! Po telefonu to nebolí. Že si na to došlápnete? Tak to jste rekordman, já si na to jenom dosáhnu! Zadupat? To můžu. Že mě chce? Chtít může! K telefonu, nebo zadupat? To je jiná - tak nashle!
A je od ní pokoj, jenom změním jméno, podobu a bydliště a už se o ni nemusím starat.
12.10.1988

Stará kůže

27. srpna 2009 v 21:31 | najda |  Autorská próza
Mám takové nejasné tušení, že je dnes neděle. I přesto to dokážu určit daleko přesněji, než umístění slunce nad mraky. Takovým vrabcům to ale vůbec nevadí. Jen jsem se podíval z okna bylo mi jasné, že jich letos bude nebývalá úroda. Ti bídáci bezostyšně souloží uprostřed silnice. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Karla. U toho prudký vzrůst populace nehrozí. Nevím, jak se mu to v dnešní době daří, ale vždycky se seznámí se ženskou, která je starší než on. Ironií osudu je to, že těm, které jsou starší o půl roku to děsně vadí, zatímco těm, které jsou starší o osm let to nevadí vůbec. Z toho plyne zásadní rozpor. Ty první mu nechtějí dát a u těch druhých se mu prostě nepostaví.
Taky děsně nesnáší drůbeží paštiku. Je to pro ně horší, než rasová diskriminace. V rámci boje proti apartheidu se rozhodly zrušit drůbežárny. A už vůbec jim nedělá dobře slunce. Ona stará kůže míň vydrží a nová se nechce dát. A on by ty nové kůže tak rád činil. Tak rád by cítil tu mladost, pružnost, vláčnost, pevnost - Boha jeho, to by byla věc. Orgie při činění králičích kůží. Nejdřív stáhnout, pak natáhnout a činit a činit a činit.
12.6.1988

BRANO

26. srpna 2009 v 21:31 | najda |  Autorská próza
Je neuvěřitelné, jak někteří lidé dnešní moderní doby dokážou bát zabednění a blbí. Nedávno nám jeden důchodce namontoval na domovní dveře automatické otvírání, aby nám sem nelezli cizí lidi. Domácí to nepochopili a vzápětí dělali všechno proto, aby funkčnost systému znemožnili. Strkali mezi dveře špalíky, opatrně je přivírali, aby nezaklaply a já jim je natruc zabouchával.
Kdyby to nefungovalo, tak neřeknu, ale na vlastní oči jsem viděl, když to ten pán zkoušel. Jenomže lidi žijí v představě, že je to nějaké - Sezame otevři se - a že se to po zabzučení samo rozlítne a řekne jim to dobrý den. Vrcholem všeho bylo, když se jedna paní pokoušela ty dveře otevřít na straně, kde jsou panty a nadávala, že to nefunguje. Kdyby zabrala u kliky a trochu žduchla, ono by to povolilo. Celkem určitě - otevřeli to i větší gramlavci. Kdybych měl ještě moment zůstat u té paní (jako že bych u ní normálně nebyl ani vteřinu), tak bych musel říct, že přesto, že jsem jí otevřel, nevstoupila do domu, ani když jsem ji ujistil, že tady hledaná osoba bydlí a jala se na ni zvonit. Poté něco šveholila do mluvítka, ale asi ji nikdo nepochopil, tak musela stejně nahoru. Dva mládenci se zrovna chystali vstoupit do výtahu. Stačilo jim říct, ať ji svezou, ale neřekla ani bú a šlapala do čtvrtého patra pěšky. Nikdo z nás to dodnes nepochopil. Bát se neměla o co. Kdybych ji potkal na ulici, tak uteču. A do výtahu bych ji asi pustil samotnou, protože nerad zvracím před cizími lidmi.
6.6.1988

V obchodě

26. srpna 2009 v 21:30 | najda |  Moudra a srandy
"co si přejete?"
"Honzu Procházku - dvakrát"
"Hned to bude…. Cože jste si přál?"
"Honzu Procházku!"
"Aha, já ho zavolám."
"Ale já ho nechci zavolat. Já ho chci nalít!"
"CO?!"
"Aha, vy nerozumíte česky. Já vám to přeložím. Chci Johnyho Wolkera. Dva razy. Two razy, hej?"
3.6.1988

Co to je?

25. srpna 2009 v 21:30 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Co to je
Fyzická krása?
Co to je
Duševní krása?
Malý fetiš od života.
Nejdůležitější je
Být vždy a všude
Člověkem.
1.6.1988

Drobnička

25. srpna 2009 v 21:29 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
střih skoro vojenský
na tváři smutek
chtěl jsem být Komenský
a skutek utek.
1.6.1988

Směry

24. srpna 2009 v 21:28 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Lezli jsme na skály se spolužáky
Nahoru jela lanovka
A mě se třásly nohy
Nakonec jsem se přece jen dostal na cestu
Kdo ví, zda je to ta pravá.

Chodili jsme spolu na tramp - lásko
Hleděli jsme do tmy - krásko
Dál mám děsné okno - blízko
Dveří, které vedou do nikam.

Sjížděli jsme splavy v neckách
Proti proudu nešlo veslovat
Bylo zatmění srdce
Nakonec jsme se přece jen otočili
Jenomže hlavou dolů.

Létali jsme spolu vzduchem - blázne
Jako peří z mrtvých duchen - krásně
Mávaly nám letním vzduchem - třásně
Nemělo to smysl, směr byl do nikam.
29.5.1988

Divoké sny

24. srpna 2009 v 21:27 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Celou noc byla odkopaná
S noční košilí
U brady
Ve tmě
Se něžně
Rýsovalo
Její tělo.
Odvážně
Na mě
Vystrkovala zadek
Měl jsem
Sto chutí
Se jí do něj
Zakousnout
Chtěl jsem
Ji po něm
Plácnout
A pak…
Nakonec
Jsem jí jen
Upravil noční
Košili
Zakryl jsem
Ji peřinou
A spali
Jsme
Dál.

22.4.1988

Líbal jsem ji…

23. srpna 2009 v 21:26 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Líbal jsem ji celou
V leže
Nestydu.
Svíjela se jako had
A sváděla mě
Ruce a ústa
Vyváděly nepřístojnosti
Já ji chtěl líbat
Úplně všude
Ale nešlo to
Ono to nemělo
Jít vůbec
Ale při její fantazii
A zvídavosti
To jít muselo.
Peřiny se cuchaly
Vlasy taky
Nervy jak bys met
A jediné
Co mi z toho
Zůstalo
Je špatné svědomí
Stačí si jen
Vzpomenout.

22.5.1988

Ekonomická teze

23. srpna 2009 v 21:25 | najda |  Úvahy, věda a tak
Koupím do podniku nové, výkonnější stroje. Nebudu potřebovat tolik lidí. Výrobky budou levnější. Zbude mi víc peněz, takže budu moci platit lidem, kteří v podniku poctivě pracují. Ceny budou nižší, platy zůstanou stejné. Mě zbude víc peněz, nebudou muset dělat nefachčenci.
3.2.1988

Naše smysly

22. srpna 2009 v 21:26 | najda |  Úvahy, věda a tak
mnozí autoři románových toho vědí o lidské psychice daleko víc, než kdejaký učený psycholog. Mají celkem jasnou představu o tom, co se děje v lidském mozku. Pokud mohu dosavadní poznatky shrnout, jde asi o to, že vynechá-li určitá část mozku, posílí své funkce jiná. Ztratí-li se jedna možnost, je nahrazena jinou.
Jasným příkladem jsou lidé, kteří jsou postiženi ztrátou zraku, sluchu apod. Ztráta jednoho smyslu je nahrazena zesílením smyslu jiného. Když se člověku v určité části mozku vymažou vlivem vnějších vlivů (nebo i vnitřních) některé údaje(viz. Stehen King - Mrtvá zóna), je tato ztráta nahrazena jinou částí mozku, posílí se jiná funkce a jiná schopnost, která se doposud objevovala jen výjimečně, podružně, nenápadně.
Bývá to pověstný šestý smysl, předvídání budoucího založené na vtíravé předtuše, odhalování minulého založené na poznání detailů, rysů či příznaků, které to po sobě zanechalo.
Podle mého názoru zná člověk nejlépe smysly, které se projevují navenek - zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Ale smysly, které jsou uchovány jen v mozku a jejichž funkce se zapíná přes jeden z pěti vnějších smyslů a projevuje se formou tušení, pocitu, vidiny a podobně, jsou málo prozkoumané.
Lidský mozek je jako mnohostopá magnetofonová páska, nebo jako elektronická paměť s mnoha složkami a podsložkami. Každý smysl je jedna stopa, jejichž obsah a funkci můžeme poznat jedině pomocí detektoru (přehrávací hlava, čtecí zařízení..) případně celého zařízení (počítač). Díky toku jsme mohli poznat funkci základních a nejdůležitějších smyslů, protože jejich vnější detektory jsou pro nás vlastně oněmi přehrávacími hlavami, ale do mozku, kde se skrývá absolutní většina našich smyslů, se dostáváme jen těžko, a těžko tak můžeme napojit jednotlivé smysly a jejich detektory. V mozku se nedají přečíst slova, jsou skryta do jeho kůry tak, jako je pořízen magnetický záznam na pásce. Proto nemůžeme zatím odhalit podstatu, ani funkci dalších našich smyslů, které ovládají něco, co lze nazvat duší. Určitá část smyslů se slévá v jakýsi pramen, který představuje naše druhé já a je to schopnost sami sobě namítat, oponovat, přemýšlet. Je možné, že myšlení je právě svazkem určitých smyslů, které jej tvoří a zprostředkovávají.
Naprostá většina těchto smyslů ovšem podle mého mínění zůstává skrytá v temnotě naší duše a tu a tam se probouzí, vzbuzujíc u nás předtuchy, snad i strach (pokud jde o strach z něčeho neurčitého). Vypadne-li pak jeden smysl ze svazku myšlení, je vzápětí nahrazen jiným, který se "probudí" a stane se to, že daný jedinec má najednou pro své okolí nějakou nepochopitelnou schopnost (například počítat z hlavy s velkými čísly, předvídat apod.). zřejmě i známí slavní vědci, jako byl Einstein měli něco podobného. Určitý smysl, který zřetelně určitý čas chyběl byl nahrazen smysle, který je učinil výjimečnými.
Přítomnost těchto smyslů se nejčastěji projevuje u lidí, kteří mají právě nějak narušeny, pro nás normální, mozkové pochody, byť třeba jen dočasně. Jedním ze snad správných kroků v objevování těchto utajených schopností by mohlo být otupování známých smyslů (například drogami - alkoholem). Ty totiž jak známo způsobují ztrátu těch nejzákladnějších lidských smyslů - zrak, smysl pro orientaci a rovnováhu, vyvolává různé reakce, které matou smysly a člověk slyší věci, které nikdo jiný neslyší, vidí to, co jiní nevidí, cítí, co nikdo necítí a podobně. Zdá se na první pohled, že je to klamání smyslů. Je to svým způsobem pravda, ovšem tím, že některé smysly otupíme, vystoupí na povrch smysly skryté. Takoví lidé mnohdy vidí věci, které by mohly lidstvo posunout o kus dopředu, mimoděk předvídají věci, které se stanou a pokud si to nezapíší, celkem určitě to zapomenou, protože jeho ošálené smysly se po vystřízlivění opět plně ujmou vlády a potlačí ty ostatní opět do pozadí, do zákoutí mozkových závitů, kde budou čekat na další příležitost.
Ošálením smyslů se uvolní velká část kapacity mozku na úkor části otupené. Člověk si totiž za celý život nastřádá spoustu poznatků a světě a informací, které je mozek schopen ukládat a skládat do různých souvislostí, vytvářet z nich různé kombinace, které by mohli ve skutečnosti vzniknout. Všechny varianty i informace se v mozku ukládají. Při otupení smyslů otupí v podstatě především ta část, která informace přijímala (což je jen malá část mozkové kůry). Ve zbytku jsou informace uloženy a tento zbytek vlivem otupení jiných částí začíná pracovat (stejně jako ve spánku), ovšem nyní pouze při částečně otupeném vědomí, takže člověk je schopen téměř plně vnímat to, co jeho smysly vytvářejí, a je-li v něm dobře vyvinuto jeho druhé já, které je schopno si tyto věci pamatovat, a prostřednictví pohybových smyslů je zaznamenat - napsat, namluvit, je dosti pravděpodobné, že se po nabytí funkce základních smyslů budou moci tyto výplody rozvinout již zmíněným působením myšlení. Na tohle ovšem musí být člověk připraven. Musí si být vědom, že tato možnost existuje. Ti, co si toho byli vědomi, neprohloupili. Vždyť kolik umělců tvořilo v alkoholovém, či jiném opojení a dnes jsou jejich díla slavná. Kolik vědců bez povzbuzení alkoholem mělo problémy se základními prvky svého oboru a po jeho požití ohromovali okolí geniálními nápady? Dá se říct, že větší část dobrých nápadů a myšlenek přichází v době, kdy jsou základní smysly otupělé - právě popsaná otupělost vlivem omamných látek, spánku, polospánku, či následkem poranění. Ne nadarmo se říká, že nejlepší tvůrčí nápady přicházejí po půlnoci. Bude to zřejmě právě tím, že normálně převládající smysly otupí a začínají převažovat smysly a schopnosti normálně potlačované a špatně externě i interně objektivně zjistitelné.
24.3.1988

Slovní facka

22. srpna 2009 v 21:24 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Dostal jsem
slovní facku
za to,
Že dobré nápady
Topím v moři
čehosi
Čemu se kdosi
odvažuje
říkat
slova
Hrůza!
Já vím,
že je to hrůza
Ale kdyby
člověk
psal jen nápady
Pak by se mohl
spíš než za spisovatele
Považovat za chrlič
citátů
A nápadů
Ono to hlavní umění
tkví zřejmě v tom,
Obalit ten nápad
slovy tak,
Aby se zvýraznil
a vyšel na povrch
A ne tak,
Aby ho ta změť
čehosi
Totálně zahrabala
Do hloubi papíru
Mezi moře
banalit.

1.2.1988