Červenec 2009

Dospívání

20. července 2009 v 21:38 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Byl jsem navštívit tu dívku
Kterou znám už spoustu let
Tenkrát to bylo ptáče, co neznalo svět
Teď je z ní dáma, jen z hnízda odletět.
Vždycky když si od ní přečtu zprávu
Cítím, že dal bych nevím co
Za pár dní strávených po jejím boku
Za pár chvil, možná taky roků.

Začíná mít příliš ženské tvary
Příroda ji obdařila dary
Co mě v klidu vyspat nenechají
Co, že to přede mnou vlastně tají?
Nenechám si raději hádat z ruky
I když vím, že je to bez záruky
Svou naději jsem schoval do zásuvky
Snad na ni ještě přijde čas - co já vím.

Tenkrát nebylo jí třináct
Začínal se teprv její let
Pořád si tu dobu připomínám
Už tenkrát byla - radost pohledět.
Je to pořád holka krev a mlíko
Neponechala nic osudu
Doba zralosti je celkem blízko
Nejvíc mě trápí - co když při tom nebudu?

Viděl jsem ji chodit v zástěře
Hodně změnila se od té doby
Nechce se mi věřit divné pověře
Že i láska mívá svoje hroby.
Má všechno, co má ženská mít
I když je to pořád ještě kotě
Pomalu zjišťuje, jak by měla žít
A mám ten dojem, že neskončí v koutě.

Každý rub má i svůj líc
A každá ryba svoje kosti
Někdo má zdraví méně, jiný víc
A v tom tkví právě všechny mrzutosti
Každý má něco, co jiný nemá
Chtěl by mít, čím jiný oplývá
Za chvíli z ní jistě bude žena
Kosti jsou křehké, vápna ubývá.

27.1.1988

Blázen a Král

20. července 2009 v 21:37 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Vážený pane králi, dovolte mi, abych vám přednesl svoji zpověď.

Býval jsem básník, herec i komik
Býval jsem muž a nejednu ženu jsem měl
Bavil jsem lidi, protože se chtějí bavit
A nejednou jsem ba i úspěch měl.

Chytrému rádci šli moje písničky k duhu
Rázem se mu zrodil v jeho hlavě plán
Udám ho žoldákům, Ďáblova sluhu
Při vší své malosti poplival čest múz kmán.

Prý že mé verš pobuřují poddané
Prý že mé pohyby svádějí ctnostné ženy
Uhranu prý koho Ďábel si zamane
A v ústech mích prý viděl záblesk pěny.

Ten hlupák netuší dodnes co jsou múzy
Nepadne předčasně, koho si zamilují
Ďáblova sekera sráží jen lumpům vazy
Múzy se usmějí, básníka pomilují
A lumpa politují.

Najednou kráčel jsem s okovy na svém krku
Z řinkotu řetězů náhle slyšel jsem hlas
Převleč se za ty co vedou tě, za jednoho z šašků
Zahrej jim blázna, jenom to spasí tvůj vaz.

Doktoři sešli se v debatách na dlouhé lokte
Zda může při smyslech být ten, kdo múzám se dal
Zda byl svéprávný - nechť tisknou mu parte
Múzy však nechtěly, tak jsem dál svůj král

Po dlouhých debatách dali mi bláznovy šaty
Jen běž, vždyť blázny nikdo neposlouchá
Špičaté střevíce, od tance sedrané paty
A co teď dál? Co dál králi? - se ptám.

Jen králové neberou nás blázny vážně
Jinak to vnímá ubohý poddaný lid
Říkají mistře, kde vy řvete - blázne!
Je snadné jít a pravdu jim říct.

Víš milý králi, tobě už čas trochu stárne
Já blázen jsem však stále mlád na duši
Každý z nás něčemu - na různě dlouho a různě dobře - vládne
A kdo z nás je na tom líp? To jen ten kdo pravdu zná vytuší.

27.1.1988

Blues pro Janis Joplin

19. července 2009 v 21:36 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Závojem vlasů
pozoruješ svět
Hrozně to utíká
Už uvadl tvůj květ
A tvoje písně
Jsou jako pohádka
Bylo nebylo
Otevřete vrátka
Zpět do těch let.

Připíjíš na zdraví
A jedině tvůj ret
Zanechá stopu
Na sklence jménem svět
A tvoje písně
Utkané z života
Co byl i nebyl
Zlost ani dobrota
Těch divně sladkých vět

V náruči kolébáš
Tu spoustu krásných slov
Nedáváš najevo,
Že život je jen lov
A tvoje písně
Jsou jako únava
Je to, i není
Tak trochu obava
Jestli jsme nezapomněli na domov.

Spíš v tiché nádheře
Svých zrůžovělých snů
My zatím bloudíme
Dál tou změtí dnů
Jen tvoje písně
Nám občas napoví
Že život je i není
Tak trochu bláhový
A ty máš v podkroví
Své království i trůn.

26.1.1988

Kroměřížská romance_4

19. července 2009 v 21:35 | najda |  Autorská próza
Obraz čtvrtý

Díky, že jsi mi zase na dva dny poskytla azyl a rekreaci duše a těla. Díky, že jsi mě zase inspirovala a já mám zase kam utíkat, když mě to tady štve. Díky, že jsi mi zase otevřela oči, dodala odvahy a vrátila trochu sebevědomí. A já ti slibuji…. A já ti slibuji to, co chceš abych ti slíbil, a co je lepší nevyslovovat, protože by to ztratilo krásu, poezii, světlo a všechno to, co je na tom krásného.

Vladimíru Vysockému

18. července 2009 v 21:36 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Zapomněl jsem na běh času
Když jsem se zahleděl do té tváře
Neodpustila si nic
A svoji roli zvládala na výbornou
Fluidum hlasu
Hypnotizovalo ten dav tam dole
A ten dav zapomněl dýchat
Zapomněl žít
A jenom užasle zíral
Na tu krásu
Na ten monolog života
To ďábelské kouzlo
Které dělalo divy
Ještě že má člověk schopnost
Pamatovat si
Tohle by byla věčná škoda zapomenout.

26.1.1988

Kroměřížská romance_3

18. července 2009 v 21:34 | najda |  Autorská próza
Obraz třetí

Přemýšlel jsem o tobě celou cestu a věděl jsem, že se mnou zase nebude pár dní řeč. To čím se snažím ukáznit je drobet silnější než já. Je to taková zkouška, jakou v sobě mám psychickou sílu. Jediné řešení je najít někoho, u koho bych se přeorientoval (abych zapomněl, to je blbost). To ale budu muset vyřešit ještě jeden životní problém, o kterém jsme se tady spolu bavili. Nemám naprosto představu o tom, jak to dopadne, a výjimečně mě o tom nenapadá ani reálný, ani nereálný sen. Spíš jen takové hlouposti. Když jsem o tom přemýšlel, byla jsi už asi doma v tom ponurém baráku a připravovala ses něco dělat, nebo spíš možná spát. Možná, že jsi usnula hned, možná ti to ani spát nedalo. Jen doufám, že můj pobyt neprohloubil tvoji ránu na duši. Doufám, že tvá věta - mám teď chuť tě nepustit domů - byla vyřčena jen tak a neměla nic znamenat. Slíbil jsem ti alespoň, že se zase brzo stavím, a ještě dřív, že ti zavolám.
V autobuse byla tma, jen světla protijedoucích aut a pouličního osvětlení občas projela okny. Sledoval jsem silnici vpředu a poletující sníh v reflektorech protijedoucích vozů. Pak už jsem vystupoval. Nespěchal jsem domů. Dofotil jsem film, prošel se pěšky na nádraží. Pořád se mi nechtělo domů. Tak jsem vyměnil film a šel pěšky. Sledoval jsem výlohy, světla a lidi. Bylo mi mizerně z toho, že tu nejsi, a nádherně z toho, že jsem mohl být s tebou a že tě zase brzo uslyším a uvidím. Pak mi vnikla do hlavy tupá sekera reality domova se vším tím, co mi už leze na nervy a na co se nikdy netěším. Milion otázek, na které nerad odpovídám, zvědavé obličeje, které už znám, stále stejné stěny, stále stejná atmosféra, nemožnost vlastní realizace, nutnost dělat i to, co nechci a co mě dost nebaví. Stres, hrůza, krach ze kterého utíkám do samoty pořád stejného pokoje, kde se člověk nemůže hnout a kde se dusí svým vlastním já.
Jediné chvíle, které hojí moje rány jsou ty, kdy o něčem přemýšlím, kdy sním, debatuji se svým druhým já, kdy tě vidím před sebou, kdy píšu, čtu, kreslím, zpívám a pouštím ty hrozné věci a lidi (co jsou tady kolem) za hlavu.

Spasitel

17. července 2009 v 21:35 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Rozespalýma očima
sleduji obrazy na stěně.
Ten milý obličej
dívky s tulipánem.
Ten pokřivený
a tvrdý obličej
muže s trnovou korunou,
který mi stále více připomíná
dvojakost lidské duše.
To sepětí Anděla s Ďáblem
ukryté v každém z nás.
Vlasy připomínající jedovaté hady
a zároveň prameny živé vody.
Ten výraz očí
mírumilovný
a zároveň zákeřně pomstychtivý.
Ten nos hrdě se tyčící -
ta ústa jako propast -
a brada jako zamlčování
dávno vysloveného.
Obličej, který křičel spásné sdělení
nikdy nevyřčené
a nikdy nepochopené

budeme mít tu sílu
z toho obličeje pochopit,
co chtěl říct
a říct to za něj?

Ale vždyť to byl SPASITEL!

25.1.1988

Kroměřížská romance_2

17. července 2009 v 21:33 | najda |  Autorská próza
Obraz druhý

Tak vidíš, ještě to ani pořádně nezačalo, a už se nám to chýlí ke konci. Ráno byla venku zima a bylo jasno. S takovou budeme brzo připravovat setí. Ale zatím tě to nemusí zatěžovat, stejně jako hloupé poznámky nadřízených a malicherné problémy v práci.
Jediné co tě zatěžuje, jsou city. Zklamal tě ten, kterému jsi věřila. Vlastně by se dalo říci, že tě hodil do lví klece, protože se mu do ní samotnému nechtělo. Je zatím jediný. Před ním nic a po něm zatím vůbec nic. Stále více věřím tomu, že zamilovat se do tebe je nutný konec, protože by to byl cit zcela marný a idealistický. Bráním se mu jak to jde. Ale abych řekl pravdu, moc to nejde.
Bylo osm, ale oči ještě nechtěly vidět svět. Zahrabali jsme se po uši do peřin, protože jsi větrala a venku byla pěkná zima. Pak jsme opláchli sny z očí a noc z obličeje. Ze zubů jsme vyhnali divnou příchuť noci a dali jsme si k pozdní snídani čaj a chleba s marmeládou. (I když to byl možná jam!) s příšerným pocitem jsme začali listovat v jízdním řádu. Sladili jsme svoje nároky na dopravu a ty jsi uvařila puding z pytlíku, protože jsi neměla mléko a do pytlíku se může dát i voda. Povídali jsme si v kuchyňce a já si hrál na míchacího robota. (Ten chytrý pán, co tam byl s námi je prý alkoholik.)
A zase jsme jeli autobusem. Náš cíl byl tam, kde jsme včera skončili. Ten samý podnik, to samé menu, tentokrát dvakrát, plus každému smažák. V televizi hráli nějakou hroznou pohádku a ty jsi mi psala na tácek, co byl na talířku pod kávou, věnování, jehož obsah mi stejně jako naše rozhovory přinesl spoustu nových myšlenek a ještě více podnětů k přemýšlení. Máš pravdu, bloudím. Možná že až příliš aranžovaně a zbytečně. V mysli jsem si už hodně věcí ujasnil, ale k jejich realizaci nemám klid a hlavně ani odvahu. Zvětšuje se moje touha po samostatném životě někde daleko od rodičů, s někým, s kým bych si rozuměl. V počátku, než ho najdu, snad i bez něj.
Prošli jsme přes náměstí k zámecké zahradě. Krmila jsi tam pávy, kteří byli krotcí jako slepice. V jedné kleci měli dvě kočky spolu s havranem a s bažanty. Vyprávěla jsi mi, jak jsi se stala nejpraštěnější holkou v celém Brně. (Proč nemám já to štěstí?) prošli jsme uličkou, kde byl podle nápisu na ceduli nejstarší hampejz a skončili jsme v podniku s cizím názvem a mizernou obsluhou. Spláchli jsme žal kávou a pak jsme se courali na nádraží. Bylo nám asi trochu smutno a začalo se zase zatahovat, čím dál rychleji. Těch zbývajících pár minut jsme proseděli v čekárně. Znovu jsi mě varovala, abych se do tebe nezamiloval, a já začal čím dál víc pochybovat o tom, zda budu mít dost síly, abych to dokázal. Ve vší své naivitě si myslím a doufám, že dokud mě nepřipojíš k armádě svých bratrů a sester, mám stále šanci…
Nasedla jsi do autobusu. Poslední mizerná fotka. (Takovéhle fotky se nikdy nepovedou). Autobus zmizel i s tebou za roh a já se odloudal ke svému nástupišti., abych se vrátil tam, odkud jsem včera přijel, a kam se mi chce čím dál míň, a čím dál víc nerad se tam vracím. Autobus nabral přespolní, jede prý rovnou do Brna a nikde nezastavuje. Všechna místa byla obsazena. Stálo nás asi pět. Obloha se definitivně zatáhla a začalo sněžit.

Kroměřížská romance_1

16. července 2009 v 21:32 | najda |  Autorská próza
25. 1. 1988 o dni 23. 1. 1988

obraz první

Něco se mi podařilo zlomit. Porušit hierarchii čehosi, pro co snad neznám pojmenování. Najednou jsem stál ráno na zastávce a těšil se, že ji uvidím. Nemohl jsem tušit, že bludiště života ještě nesložilo zbraně a nevyčerpalo síť překážek, které stále oddalovaly naše setkání. Většinou se jednalo o disproporce ve čtvrtém rozměru, čili v čase, jindy to bylo v nás, jednou zasáhla moc přírody, která si čas pro viry nevybírá a nakonec to zase bylo něco v nás, co oddálilo naše setkání, ač už jen o nějakou tu hodinu.
Autobus dojel včas. Lidí bylo hodně a teplo skoro žádné. Snil jsem o našem setkání. Vždycky, když si vysním něco, co vypadá reálně, dopadne to úplně jinak. A taky že jo. Vystoupil jsem o zastávku dřív, zatímco tys čekala o zastávku dál. Než jsem tam došel, byla jsi pryč. Prostě jsme se minuly. Možná, kdyby tam nestály ty domy, tak bychom se uviděli a bylo by to v pohodě. Ale nebylo. Na nebi se táhly mraky, stejně jako v našich duších. Tys byla naštvaná na mě, já na sebe. Autobus, který by mi tě přiblížil, jel až za hodinu. Šel jsem tedy pěšky. Bylo mi všelijak. Chtělo se mi brečet. Říkala jsi mi pak, že tě to napadlo, až jsi byla skoro doma. No nic, nevadí. Příště to bude lepší. Trochu jsem si zašel a tak jsem nakonec u velké zahrady se šedými budovami a malinkými okny s mřížemi počkal na autobus. Kdybych se byl zeptal, mohli jsme se vidět zase o něco dřív, ale já jel na černo a zase jsem přejel.
Nějakému dědovi se tam vysypala jablka. Pomohl jsem mu je posbírat a nebe se začalo vyjasňovat. Byl to první dobrý skutek po dlouhé době, který znamenal vykoupení. Vyplatí se dělat dobré skutky. Zaplatil jsem tři koruny a řidič mě vyhodil z autobusu před tvým bytem. Začalo se vyjasňovat čím dál víc. Obcházel jsem to papírové doupě s obrovskými okny a skoro žádným vchodem. Tato malá překážka se dala zdolat. Zabral jsem za dveře a ony se otevřely. Šlo to jen trochu hůř.
Je to tady jak ve skladišti, řekl jsem si při pohledu na malířské náčiní a netušil jsem, že díky němu jsi o pár korun bohatší, protože to někdo uklidit musel. Vyšel jsem po schodech do chodbičky. Byla tam spousta dveří a jen jedny byly otevřené - do kuchyňky. Přehlédl jsem nápisy na těch ostatních a na dveřích do kuchyně jsem našel tvoje jméno. Když jsem odtud vycouval, otevřely se kdesi dveře a tvoje blonďatá, usměvavá hlava mi vyběhla vstříc. Tak jsme to dokázali - sejít se na neutrální půdě přátelství, i když to obětí by mohli mnozí považovat za znak něčeho jiného. První sladká slova vyšla z tvých úst, nebe se už skoro vyjasnilo a minulo poledne.
Tvůj exteriér i interiér mě očaroval. Jak jednoduché a přitom krásné. Větve z trnky, s kůží z hada. Zdánlivě ledabyle na stěně připevněná záclona zdobená suchými květinami. Obraz muže, snad Krista, snad Ďábla, fíková palma, plakát s hnědookou holčičkou s tulipánem. Snědli jsme polévku otrávenou jedlými houbami, která nás přesvědčila o irealitě světa tím, že vřela a přitom v ní byl ještě led. Skoro hodinu jsme na ni potom foukali, než vychladla.
Nasedli jsme do autobusu. Jeli jsme očistit tělo. Na čištění duše máme jiné recepty. Návštěva koupaliště je nejjednodušší způsob, jak vysvléct dívku do spodního prádla. Když z nás odplavala špína a přišla únava, šli jsme doplnit fyzické síly do vinárny, která byla už svým n ozvem nutně Moravská a připomínal místa, kde se rodí to nejlepší víno a ti nejlepší lidé.
Dvě vídeňské kávy, jedno Rosso a Bechera. Myšlenky plynuly jako voda v řece a čas k nám byl milosrdný. "ty ještě máš tu naši fotku?" - "Mám!" cestou zpět jsme si vychutnávali tmu a večerní osvětlení. Naplácali jsme - hlavně já - spoustu nesmyslů. Kdyby se nám teď zjevil kouzelný dědeček, přála by sis mír, aby tady byli i ti po nás a byli šťastnější a bezstarostnější. Abys mohla rodičům zajistit šťastné stáří. A já si přál vlastně hlouposti. Mluvit s Lennonem, najít svou Yoko a mít dost prostředků na uskutečnění svých snů. Jsem blázen. Blázen, který mluví nesmysly, kterým se lidi smějí a kvůli kterým se mi lidi smějí. Pak zasvítil první blesk - soukromá bouřka.
Nemrkat - dva, tři - a tvé tělo se stávalo čím dál věčnějším a nezničitelnějším na celuloidovém pásu vzpomínek. Odpoledne jsem si při focení málem vyrazil oko. V ateliéru tvého soukromí jsme vyváděli rádoby umění. Co z toho bude, to se dozvíme, až vzpomínky nadobudou své věčnosti. Těch několik okamžiků, které jsme vyryli bleskem do těch nejcitlivějších vrstev svého vědomí. Povečeřeli jsme ovesnou kaši a vzpomínali na mladá léta - jenom tak, každý sám v sobě. Tys připravovala místo na spaní. Hloupě mi to připomnělo domov. Taková zbytečnost teď, když jsme spolu.
Pod peřinou sis četla knížku a já hypnotizoval dívenku z plakátu. Slzely mi oči. Ten tvůj soukromý Ježíš, který už asi neví odkud pochází, měl najednou tři obličeje.vlastně jeden stvořený ze dvou. Klasické rozdvojení duše. Jeden obličej připomínal Krista - dobromyslného, odpouštějícího a věčného, druhý zase Ďábla zklamaného zlobou těch, co Krista ukřižovali, mstícího se, ale stejně věčného. Tradiční dva protiklady na jednom obraze, v jednom člověku. A přitom na tom obrázku mohl být vlastně někdo úplně jiný.
Rožnuly se sny. Vždycky, když jsem se otočil, podíval jsem se na tebe. Byla jsi ve spánku hezčí, nevinnější. Měl jsem chuť tě hladit, ale posunul jsem k tobě vždycky pouze ruku - co nejblíže - kdyby ses jí náhodou dotkla. Ne, tohle nešlo vyfotit, to muselo zůstat jen v mé paměti, to patřilo jen mě, tyto pohledy, a ty si sám uschovám.
No a pak už jsme se asi vzbudili.

Kalendář

16. července 2009 v 21:31 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Vždycky, když otočím kalendář,
Prohlédnu si, co mě čeká
Svátky
Narozeniny
Výročí
Někdy i smutná.
Letos vzpomínám
Na raketoplány,
Které létají v našich snech
A odporují všem zákonům.
Jsou to raketoplány míru
A lásky
Které v sobě každý nosí
Ale které
Je velmi těžké
Chytit.

24.1.1988

První vločky

15. července 2009 v 21:31 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Bylo skoro deset
Padal sníh
Ale hned zase tál.
To co po něm na zemi zůstalo
Se lesklo
A hrálo všemi barvami.
Oni vyšli zpoza domu
Drželi se kolem pasu
Políbili se
Smáli se
Nevnímali svět
Ty vločky
Se jim musely zdát
Strašně krásné.
Tak trochu
Jim zasněžily
Lásku.

24.1.1988

Relaxace

15. července 2009 v 21:30 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Po každé námaze,
Hlavně po té nahodilé
Má následovat relaxace.
Uklidnění,
Znehybnění,
Dočasná smrt,
Pohybový a myšlenkový šok
Pro organizmus.
Nebyla-li jím
Před tím
Nečekaná práce.
Tělo křičí bolestí.
Mozek se zadrhává.
Myšlenky těkají.
Ruce těkají.
Oči těkají.
Hodinky tikají.
Tik tak
Tik tak.
Ku ku,
ku ku.
Přišel náš čas.
Včas
Vypršel čas,
Což se od něj
Koneckonců
Dalo očekávat.

1989

Bludiště

14. července 2009 v 21:30 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Uvízli jsme
v koridoru života
Tápeme

ve tmě
mezilidských
vztahů
Zabýváme se
msziživočišnými
vztahy
Dobýváním země,
vesmíru
a přírody
Ale sebe jsme přitom
ještě docela
nedobyli.
Bloudíme úzkými
soutěskami
poznání
Tuhle jsme hloub
Onde zase ne
Ale málokdy
se už ocitneme
na planině
Kde by naše stopy
byly
ty první
Bloudíme
v bludišti času
V nekonečných alejích konečna
Odbočujeme tu vpravo
Tu vlevo
Podle vyznání
A naší touhou
je prohloubit ty jámy.
Naučili nás číst,
psát
a počítat
Nenaučili nás
číst vlastní myšlenky
Psát dějiny
A počítat se vším.
Naučili nás měřit
Vážit
Určovat čas
Aby nám nakonec řekli,
že je to všechno
relativní,
a že budeme placatí
půjdeme-li
moc rychle
kupředu.

Odmalička ničí naši představivost.
Jako děti
jsme měli
skvělé nápady!
Monstrózní představy,
A teď ani nevíme,
Co udělat k obědu.
Postavili nás
před hotovou věc.
Jednorozměrný prostor
je čára
Dvojrozměrný
je deska
Je to třetí rozměr
pohybující se
rychlostí světla
třetím směrem.
Trojrozměrný prostor
je obrovská koule
Maximální objem
Minimální povrch
Nehýbe se.
Ani v jednom
z těchto rozměrů
nic neexistuje
Aby tu něco existovalo,
Musíme dodat
čtvrtý rozměr
- čas.
Lidé přemýšlejí
o dalších rozměrech.
Zbytečně.
Řeč nám umožňuje entý rozměr
Představivost čtvrtý.
Vadí nám,
že nedokážeme narýsovat čas.
Vadí nám,
že nemůžeme cestovat časem.
A my přitom nedokážeme
cestovat
ani bludištěm současnosti.
A teď si představte
Že bychom k tomu přidali
Ještě
bludiště minulosti
Bludiště budoucnosti
Bludiště mozku
A mnohá další bludiště.

A tak vymýšlíme kvizy
Hlavolamy
A doufáme,
že nás při tom
jednou
Napadne spásná myšlenka
Která spasí naše duše.
Hledáme knihu
všeho vědění
Která by nám pomohla
Orientovat se
ve všech bludištích
A netušíme,
že ta kniha
je v nás.
Poznáme-li sebe,
bude pro nás

o to jednodušší
Poznat ostatní bludiště.
Bloudíme bludišti
všeho možného
A přitom
jsme zabloudili
Sami v sobě.
Nikdy nevíme,
jak se zachováme,
Nevíme,
jací jsme
Nevíme,
čím trpíme,
A navíc nevíme,
jak to léčit.
Jakmile o tom
však někdo moc přemýšlí,
Říkáme o něm,
že je blázen
a že má myslet
na něco normálního,
Třeba na nekonečnost vesmíru.
Přesně na tu nekonečnost,
Která nám není k ničemu
A i sám fakt
jejího poznání
By nám vůbec nepomohl.
Básníci objevují další chodby
V bludišti lidské duše.
Lidé je nechápou.
Lidé jim nerozumí.
Obdivují vědce,
který praví,
že je vše relativní
Ale také mu nerozumějí.
Rozumí jen těm cestičkám,
které jsou již objeveny,
jsou líní nahlédnout
tu a tam do nějakého
tajného kouta.
Prolézt sami v sobě
nějakou tmavou chodbu
Hledat novou cestu
k neznámému východu
Známe vchody
Čidla
Občas poznáme i východ
Horečný efekt poznání
Ale absolutně nám
přátelé uniká
Kudy se to v nás
všechno ubírá.

Error

Vložte nová data!

21.3.1989

Prolog

14. července 2009 v 21:29 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Noc usíná.
Bránou z neskutečna
Vcházíte do leporela minulosti
Bránou rozkoší
Vcházíte do leporela budoucnosti
Do síně snů.
Výstavní síň let minulých
Je jako Sfinga
Pomalu se rozpadá v prach
A zůstávají jen ty nejpevnější
Vzpomínky.
Jste jako v muzeu voskových figurín
V síni zneuznaných tradic
Plné prázdných krabic
Bez etiket
Díváte se do prázdných vitrín
A vidíte v nich sebe
Malinkaté a baculaté
Ťu, ťu, ťu - náš malinkém
Jednou z něho určitě něco bude
Vidíte paní Karásková?
A teď hajej!
Maminka musí do práce!
A tatínek do hospody!
Tak ne, abys zlobil babičku!

Rám na stěně
Obraz?
Omítka.
Genius tvůrce
Pověsil na stěnu jen zasklený rám
Tak tohle je nečekané!
Okolí hýří superlativy
Náš mazánek dostal v první třídě
Velikou jedničku!

Odrazy ve vitrínách se zvětšují
Charakter se křiví
A tělo tloustne.
Hrana!
Charakter žádný,
Tělo hubené a vytáhlé,
Zelená zeď za vámi dokresluje iluzi.
Vitrína je tuctová
Uniformní
Zapadaná prachem
Popraskaná nenávistí.
Odlesk je hranatý
Zapšklý
S vytřeštěnýma očima
Na pokraji zhroucení.
Váš úlek je nečekaný
To není pravda!
JÁ BYL NA VOJNĚ RÁD!
Vaše slova jsou důkazem
Současného stavu.
Lžete ze setrvačnosti,
Protože se to od vás žádá.
Míjíte zrcadla
Různě zprohýbaná
Obrazy
Různě pokřivené
A vitríny
Různě rozbité.
Výstava vašeho života
Je značně neutěšená.
V zrcadle vidíte svůj charakter
Deformovaný až s neuvěřitelnou pestrostí
A fantazií.
Křivé obrazy ukazují vaše tápání,
Vždyť vy se vlastně životem
Jenom tak potácíte
Bez cíle
Bez rovnováhy
Bez ladu
A skladu.
Rozbité vitríny
Jsou
Odplatou
Okolí.
Jak vy na něj,
Tak ono na vás!
Špinavá skla od zeleniny
Zasmrádlá vejce
Obsah vitrín působí dojmem
Sbírky minerálů
Povrch zase vypadá
Jako
Ukázka buněčných pozůstatků
Našeho
Kdysi rajského
A zřejmě plodného
Života.
Sklesle se vracíte na začátek
Výstavy.
Umýváte skla vitrín
Zasklíváte zející díry
A zničené obrazy.
Utíráte prach
A zoufale se snažíte
Vyrovnat ta příšerná zrcadla.
Váš život zapáchá ztuchlinou
Je to vaše vizitka
Ale nezoufejte!
Je to i ukázková vizitka
Života kolem
Každý z těch
Kdo po vás hodil
Čímkoliv
Kdo po vás plivnul
Kdo vám radil
Křivil si charakter
By měl co nejdříve navštívit
Svoje životní leporelo
Svoje muzeum minulosti.
Asi by to jeho žaludek
Dlouho nevydržel.
A jeho srdce by selhalo
Ještě dřív,
Pokud by se hned na začátku
Nezbláznil.

6.3.1989

Cesta agónií

13. července 2009 v 21:28 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Sem!
Tam!
Nahoru!
Dolů!
První dveře vpravo!
Páté okno vlevo!
Dozadu!
Dopředu!
To musíte do prvního patra!
Jeďte výtahem!
Jděte po schodech!
Vstup jen pro zaměstnance!
Tudy ne!
Tam ne!
Tam!
Sem!
Ano, ale…!
V přízemí!
Suterén!
Jděte!
Jděte!
Jděte!
Spěchejte!
Utíkejte!
Přijďte zítra!
Táhněte odsud!
Nahoru!
Dolů!
Nahoru!
Dolů!
Dolů!
Dolů!

1989

Jdu si pro život

13. července 2009 v 21:27 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Ráno jsem vstal z postele
A vztáhl ruce
K oknu
Prudce
Mě oslnila záře
Již jsem předtím neznal
Zrak se zalknul
Cizí ruka
Opsala číslo
Z kalendáře
A připsala
Několk dalších
Čísel
Jsem teď tedy číslo!
A obcházím
Všechny dveře
V budově.
Musím mít všechny
Podpisy
A razítka!
Připadám si jako sběratel
V každých dveřích
Chtějí razítko
Těch předešlých
A v těch předešlých
Razítko
Těch následujících!
Bez razítka
Není razítko!
Jsem živ
Nežiji!
Stále nemohu najít
Ty první dveře!
Kde mi dají kufřík
Razítek
Pro
Další
Dveře.
Čísla dveří
Jdou logicky
Po řadě.
Razítka
Jdou logicky
Po řadě.
Ale nelogicky
Podle čísel
A čísla
Nelogicky
Podle razítek
A já stále
Hledám
Začátek.

1989

Cesta k lidem

12. července 2009 v 21:27 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Troufalá troufalost!
Marnost nad marnost!
Hrdost a radost
Že jsem přežil další minutu.
Stále víc jsem cizí
Lidi v dáli mizí
Ovoce jiný sklízí
A já jdu sám
Se sebou za ruku
Abych to všechno dohnal.

Jdu směrem k nim
O cíli sním
Jsem jak ten mim
Jdu a nehnu se z místa
Čím rychleji jdu k nim
Tím víc se vzdalují.

Jak relativní je prostor a čas
Místo "už" říkáš "zas"
Co má být zítra
Bylo už včera
Řekneš si - ta!
A zeptáš se - která?
Vidíš růst - to,
Divíš se - co?
Pěstuješ trávu
A myslíš, že na maso.
Jsi jako Picasso
Vzdálen lidem
Čím seš jim blíž
S ďábelským klidem
Neseš to již
Že vzdálen jsi lidem
Čím seš jim blíž.

1989

Sám ráno…

12. července 2009 v 21:26 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Nééé!
Nekřič!
Nespíš?
Už nesmíš spát!
Moc pozdě jsi zjistil
Že ji máš rád.
Však brzo došlo ti
Že už tu není
Není - co bylo
I co nebylo
A hrozné sny ti ničí snění.
Tak to by stačilo!

Ne, nestačilo!
Jen trp!
Krásně se ti žilo!
Po jejím boku.
To všechno byl jen sen.
Ne!
To všechno byla chvíle jen,
Co žhne
A ráno teplo ustane
Načež probudí tě chlad.
Proč jen jsi tak mlád?
Být stár - by bylo ještě horší.
Na mou duši!
Která zkouší
Co je samota.
Prázdno a nicota.
Prázdný je lásky chrám
A ty jsi ráno zase sám
Tak tady to mám!

1989

Ideály

11. července 2009 v 21:26 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Oni také!
Pro jaké
Že to ideály
Se lidé bili?
Proč šlapali po ideách,
Které předešly dobu?
Po ideálech,
Které vzbudily zlobu?
Proč se lidé pro stejnou věc mají rádi?
A pak se nakonec pobijí? - kamarádi?
Radost ze života
Je převlečená za mrzutost
Slota
Oblékla si pěkné počasí
Vlastně i slota je pěkná dost
Jen počkej, až se vyčasí!
Tomahavk života je vykopán.
Stačí několik minut
A bije o pár srdcí více
Srdcí budoucích
S čímž nepočítá plán
Úkolem je se vinout
A v lásce utopit se
Utopit se v řece života
Která jak parní kotel klokotá
Život i láska
Smrt a nicota
Výplatní páska
Torzo života
Známe se
Ač jsme se ještě neviděli
Ctíme se
Ač nevíme jací jsme byli
Nevíme
Ani jací jsme
Když v maskách tvář svou křivíme
Když žijem život v přetvářce
A stěžujem si na otce
Kteří za nás nemohou
Chvástáme se rozlohou
Svého břicha
Ač se nám kvůli němu špatně dýchá
Jsme lidé
Máme se tím chlubit?
Chci vidět
Čím se chceme chlubit!
Aspoň, že je zač se stydět.
Styďte se - to jste lidé?
Když se v životě tváříte
Jako by vás nebavil
A jen co jdete na maškarní
Předvádíte sami sebe
Kéž by se čas na chvíli zastavil
A přinutil vás
Ponořit se
Do sebe!

Experiment člověk odhalí
Všechny vaše přetvářky
Život možná přebolí
Ne však drsné narážky
Moudřejší vždy ustoupí
Člověk je však neústupný
Kdo nekoupí neprohloupí
Přírodní výběr
Je prý nutný
Však výsledek?
Ten bývá smutný
Narodil se
Zase
Jen člověk!
Kéž by celý jeho život byl jen experiment.
A ten člověk by se tvářil
Jako jeho Já
Pak nemohl by ani na moment
Zvrátit to co jen on má
Jeho - JÁ

Ironií osudu je
Že každý člověk své JÁ
Ukrývá
A na světlo světa ukazuje
Svoje - ON.
Přičemž žádný skutečný ON
Neexistuje!
Jednoduše řečeno
Lidský život je jen přetvářka
Jediná skutečná věc je SMRT!
Ta je pravdivá už svojí podstatou.
Souhlasím s experimenty,
Které odhalí naše skutečné - JÁ
Chci vidět toho
Kdo by těchto experimentů nevyužil
K tomu
Aby byl
Tím
Čím
Je.

1989

Abeceda davu

11. července 2009 v 21:25 | najda |  Autorská poezie 1987 - 1989
Pan A je tady jako Blbec
S paní C co jde za Dublérku
Dubluje sama sebe
A tváří se, že je Belmondo
Ač má o něco větší prsa

Na pana E spadla klec
Paní F dělá konferenciérku
Pan G má pod nohama nebe
Paní H smaží kapra na modro
A kuchařská kniha
Je vytyčená trasa.

Soudruh CH si plete šálu
Paní I si ji hned motá na krk
A zkoumá, kdy se už
Její muž
Bude moci oběsit.
J vybral květin škálu
K dělá vrk, vrky vrk
Je to pták
Tak jak tak
Na tom nelze nic změnit.

L lže jako když tiskne
A jde mu to bez problémů
Celý život neřekl pravdu
Nepohne se bez parfému
Bez závoje
Jemuž říká pravda
A jednou ho ta pravda liskne.

Máj je mimo
Mimino mi minimo mimo
Kromě
To mě
Ale vzalo.
Jsem spisovatel
Kdo je víc?
To je málo!
Co se stalo?
Kolečko se polámalo!
Spravili ho za pakatel!
Spisovatel!
Lhář!
Spasitel morálky!
Rozvraceč davu!
Utiskovatel!
Žhář!
Jenom dvě zápalky
A rozpálenou hlavu, ortel
Byl vynesen
I spisovatel byl vynesen
Dav v zajetí davu!
A kdosi na mě řve
Oči má od krve
Proč nepíšeš?
Jsi tady coby spisovatel!
Tak piš!

1989