Červen 2009

Bezmyšlenkovité myšlenky - 661. - 670.

30. června 2009 v 21:27 | najda |  Moudra a srandy
661) Délka manželství je nepřímo úměrná nákladům vynaloženým na svatbu.

662) Všechno co je příjemné je buď nemravné, nebo zakázané, nebo to jde na tloušťku.

663) Rychlost větru je tím větší, čím je účes dražší.

664) Vyžehlite si čiapku! Celou cesty přemýšlel, co to taká čiapka je.

665) Taková divná bouřka. Chvíli tma a chvíli světlo. Chvíli prší, chvíli leje. Nahoře to práská a dole bičem.

666) Neříkej vždy co víš, ale snaž se vždy vědět, co říkáš.

667) Nic nepodceňovat, ale zároveň nic nepřeceňovat!

668) Cesta ze světla do tmy. - Že by budování sociálismu?

669) Téměř zbytečná investice.

670) Lidové rčení praví, že alkoholikové zůstávají dlouho čerství. Namítnete možná, že alkohol je droga. Nedá se tedy usoudit, že humor je také droga, a že tudíž dlouho čerství vydrží i humoristé a lidé, kteří se smějí?

Bezmyšlenkovité myšlenky - 651. - 660.

29. června 2009 v 21:24 | najda |  Moudra a srandy
651) Běhá-li klientka v negližé, nemluvíme ani o krytí, ani o číslech.

652) To co říkáte, já říkám rychle.

653) Není mi špatně. Jenom mi není dobře.

654) Z výkladu je zřejmé, že v obchodě nic nemají.

655) Život mi přinesl mnoho. Ale všechno si zase odnesl.

656) Co je to zač? (lověka)

657) Hnije po shnilém ovoci.

658) Všichni blili, akorát pan farář zvracel.

659) Proč líbat ženy na rety
když rudé jsou jak růže?
Proč nelíbat je na prdel?
Vždyť je to jedna kůže! (život)

660) Zas budu mít přes svátky,
hovno z každé pohádky.

Sonet 1998

28. června 2009 v 21:22 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Klademe si velké cíle.
Nejsou na ně peníze.
Kouká z toho dlouhá chvíle.
Hele!... přišel Rybízek.

Potlačíme špatný pocit
v nejtěsnějším souladu
nezbyte pak místo pro cit
natož touha po hladu.

Zatímco někdo dupe po podlaze
jiný charakterizuje znaky
a předestírá principy.

Celá ta fraška tváří se dost draze
mé druhé já si to myslí taky
jen nepředstírá principy.

7.10.1998 , 721

Sedím tiše na školení

28. června 2009 v 21:21 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Sedím tiše na školení
celkem vzato nedutám.
Hlava čeká na bolení
- blbost je to třeskutá.

Ve střevech se cosi honí
lépe jinde seděti,
moje duše slzy roní
mozek myslí na děti.

Lépe sobě Bycha honit
nežli vnímat hlouposti
už by mohli konec zvonit
za systémem jakosti.

7.10.1998 , 715

Tenkrát u Dyje

28. června 2009 v 21:20 | najda |  Autorská próza
7.9.1989
chachachacha …. Tady je legrace jak o pohřbu. Já jsem úplně umřitá. Chachacha… Umřití blbě nekecaj. - Co víš! - holt, někdo kecá ze spaní a někdo z hladu a jiný z mrtva. A já tady ležím na trávě, právě, rozvalená jako na Šíravě. To vidím, zelenou ještě poznám. Nebýt mezi námi zhruba více než patnáct let rozdíl, tak nevím. No teda, věděl bych, ale raděj nevím. To víte, tady je to pohraničí, to by z toho mohli kromě pohlavního zneužití udělat taky pokus o ilegální přechod státní hranice. To jsou ale pěkné ryby, viď? Ty jsou ale hájený a o kus dál se nesmí chytat vůbec žádný, ale stejně se tam nesmí, natož chytat. To je ale blbý. A to ty ryby sežerou toho červa i s tím háčkem? Nebo vám ten háček vrátí? Já nevím - jak kdy. To víte, když tam hodíte jenom červa bez háčku, asi ho už zpátky nedostanete. Ale když to všechno přivážete na silon…. Tenkrát tady bylo ryb. Dva metráky za rok jsem jich chytil. Nám totiž někdo ukradl lístky na jídlo. Ta ryba se nehýbe! Dýchá? Ještě trochu jo. Vždyť jí skoro nic není, jenom se píchla o háček. Já ji raději vytáhnu z té vody ven, aby se neutopila. Vidíte, tam ty druhé ryby taky chtějí ven! Pořád vyskakují a lokají po vzduchu, třeba neumí plavat! Ale umí v tom plavat, ale asi žerou jenom z legrace, protože vůbec nechtějí žrát. Asi budou pouštět přehradu. To letos už šla přes vrch, to sem tenkrát nateklo ryb. To jsem je dokonce i chytil. To teda jo, to jo.
Nějak jde z té vody zima. Že ona bude studená? Asi se půjdu stmívat domů. Ale ty ryby aby nám nenastydly. To je vám nejhezčí - ten ostrůvek v té řece pod tím splavem. Tam bývala maringotka a oni si tam vodili ženský.Teďka to chtějí odvést tu vodu rourami, to zas všechnu vodu kolem zaserou a bude to tu smrdět. Ty studny a tak. Oni taky zkurví co můžou, to jsou celí oni. Co můžou. Oni vlastně nemůžou vůbec nic a přece furt do všeho vrtají a pak to stojí za hovno. Tak já jdu tudy nahoru. Já jdu rovně. Dobrou noc a nashle.

V mlhavém březnovém podvečeru

27. června 2009 v 21:16 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
V mlhavém březnovém podvečeru
Kdy pršela mlha
A asfalt odmítal pít sníh
Se u odřeného kontejneru
Zvedla duha
A divoký potkaní smích.

Vítr jak cholerik v ulicích šílel
Mile se tvářila smrt
Co si ustlala v odpadcích z hostiny
Žaludek světa šíleně kvílel
Jak hladový chrt
Se hnal záhubě na křtiny.

Pak objevila se zbloudilá létavice
Jak rozcuchaná kurva
Zamířila přímo do souhvězdí blíženců
Srpen oblékl si teplé rukavice
Orel maso z prsou vyrval
Vyrval maso z prsou mrtvých milenců.

A v roztrhaném přístřešku z celtoviny
Se narodila ztrouchnivělá myšlenka
Na rovnoprávnost mrtvých
A šířila se světem jako buňky staré Rakoviny
Co se smrtkou je milenka
Ač všem je stejně pro smích.

Na louce kvetly černé kopretiny
Jak smuteční věnce
V ledovém úmoru šíleného kvintakordu
A na rohu býka se sběhly sliny
Na Sunar pro kojence
Jež koncem je i pro zmar kordu
Jež koncem je i pro snažení
Aby bylo co je a nebylo co není
(a to vše i po setmění).

10.3.1990 21:45

Pomlčka

27. června 2009 v 21:16 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Pomlčka mezi životem
A znovunarozením
Je ona chvíle
Kdy člověk na okamžik zemřel
A pak znovu ožil
Kdy si neuvědomoval
Aby si náhle uvědomil
Kdy chvíli nevěděl
Aby poznal
Kdy chvíli necítil
Aby mohl milovat
Kdy se přesvědčil
Že přežít
Je důležitější smrti.

10.3.1990 22:00

Pozdrav z vojny

27. června 2009 v 21:15 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Jestli mě opravdu miluješ,
Lásku věrnou slibuješ
Na řeči druhých nedávej
A v dobrém na mě vzpomínej.

Za zamlženým oknem…

26. června 2009 v 21:14 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Za zamlženým oknem s mříží
Padá déšť
Ve tmě se nám cesty kříží
Jak mohutná věž
Se nám nad hlavami tyčí
Zítřejší obloha.

Dvě kapky na okně se spojily
Tím rychlejší byl jejich pád
Tím hlubší byla rýha
Kterou po sobě zanechaly.
Lidé opěvují násilí
A krkolomný prstoklad
Na kytaře
Na kterou nikdy sami nezahráli.

Ocelové nýty pláčou ve zdi
Zoufalstvím těch, kdo za jejich mřížemi sedí
Ve čtyřech zdech
A mlčky pozorují ladnost
Tetelícího se vzduchu.

Kráska s paragrafem vyšla do ulice
Moje oči na ni smutně hledí
Ona to ví a snad právě proto
Mě provokuje více
Za zády mi bouchl výstřel okenice
Oba dva jsme byli trochu bledí
Lidé koukají se, říkají - no toto
Taková poběhlice!

A přitom zhřešili jsme pouze pohledem
Dotkli jsme se slovem
Lehkou vůní nedělního parfému
Co zanechal v mé duši ozvěnu
Co prozradil nám rychlý rozlet
A rychlý návrat zpět.

V mozaice mříží smutné oči hledí
Jak včela na svůj medonosný plást
V ztemnělé místnosti smutné tělo sedí
A nemuselo vlastně ani krást.
Za mříží přešla malá poručnice
Můza s lyrou mezi koleny
Pak věčné světlo vešlo do světnice
Aby naše hlavy byly holeny.

Se zaslzeným okem vidíš
Moji dlaň
Za oponou z šatů cítíš
Moje tělo
Já viděl běžet lesem zlatou laň
Já viděl stříkat vodní dělo.

Neříkej prosím, že mi nevěříš
Já vím, že jsem hodně věcí zkazil
Však mám tě stále rád
Snad už to víš
A nechci stát
A kousat mříž
Snad abych si zuby nevylomil
Jen hlavou biju pořád proti zdi
Až řev mi nožem vnikl do žil
To co je uvnitř nikdo nevidí
Ač rád bych se té chvíle dožil
Kdy lidi nebudou se ničit
Pro lidi.
20.2.1990 8:30

Slohová práce - 2.díl

26. června 2009 v 21:13 | najda |  Autorská próza
Jenomže člověk tu není proto, aby ostatním upíral ta práva, která s nimi má společná, ale proto, aby jich společně s ostatními využíval ve prospěch všech. Je tu proto, aby zužitkoval energii, která se na naší planetě díky slunci hromadí, aby nezůstala ladem. Díky tomu, že ji člověk spotřebovává, a to dosti rychle, nemusí se energie uvolňovat samovolně a ve velkém, což by znamenalo jistou katastrofální situaci. Je tu také proto, aby zužitkoval suroviny, které jsou v zemi i na ní uloženy. Byla by přece velká škoda, kdyby ta obrovská ložiska, ty obrovské zásoby, nebyly využity. Toto své poslání člověk vykonává, dokáže v jisté míře i udržovat rovnováhu v některých částech přírody, ale vnucuje se mu stále jedna a táž otázka - je třeba na vykonávání lidského údělu - tj. využívání bohatství materiálního, které je v zemi uloženo, i duchovního, které si člověk vytvořil, tolik ztrát, tolik škod, tolik nevyvážených kroků? Vždyť toto všechno nás stojí spoustu času a sil. Ztratíme tím mnoho cenného, jak z tohoto materiálu, tak z duchovna. Cožpak sečlověk může s hrdostí a jistotou a čistým svědomím chlubit vším, co udělal? Nemůže. A to je důvod, proč stále nemůže být plně hrdý na to, že je člověkem. Většina z nás by se měla řadit k jinému druhu, než je Homo Sapiens, snad by vyhovoval druh Homo Asapiens, což by stejně nevyjadřovalo v plné míře vše, co jsme kdy zkazili a zničili.
Kdybych se chtěl vrátit k těm ztrátám času a sil, musel bych říct, že na to, abychom něco zničili je spotřeba obou složek minimální. Ale na to, abychom to dali zase do původního stavu (pokud to ještě jde) je třeba obrovského kvanta sil i času a nebýt mnohdy pomoci samotné přírody nevím, co by tady dnes bylo.
Příroda nás stvořila. Příroda nám dala rozum, rozvíjí naše myšlení a my se jí za to všechno odvděčujeme způsobem přímo odporným, kterého není slovo "člověk", pokud na něj máme být opravdu hrdi, hodno. Přes všechny naše nedostatky a prohřešky proti přírodě, nás vždy právě ona - příroda, vpravdě mateřským způsobem vždy znova postaví na nohy.
Příroda je vlastně naší trpělivou matkou a trpělivým konstruktérem. Přejdeme-li tedy obrazně do problematiky robotů, dalo by se říct, že příroda konstruuje robota, který je rozpustilý, domýšlivý, nesnášenlivý, hrubý, drzý atd., ale i chytrý, chápavý, kulturně založený, přátelský…. A odpouští mu všechny jeho nedostatky a prohřešky i za cenu toho, že mnohdy není schopna škody, které způsobil napravit a doufá, že se jednou dostane na takový stupeň vývoje, že bude schopen alespoň nějakou část svých chyb napravit. Až tato doba nastane, a lidé opět po mnoha milionech let splynou s přírodou, ovšem na vlastní vyšší úrovni, budou moci být vskutku hrdi na to, že jsou lidé, a až napraví všechny své chyby, budou mít právo se tímto přívlastkem chlubit.
Opět musím ovšem podotknout, že někteří mohou část tohoto práva využít již dnes, ale je stále mnoho těch, kterým by se nemělo říkat vůbec nijak. Nazval-li bych je totiž zvířaty, mohla by se tato cítit právem ukřivděná, protože ona žijí uprostřed přírody, aniž by jí vážně škodila. V současné době mohou tedy jen zvířata být hrdá na to, že jsou zvířaty a mohou se tím dokonce chlubit. A člověk jim může stále jenom závidět, a závistí třeba modrat, růžovět, červenat, černat, nebo dokonce zelenat. Vlastní vinou.

O komunikaci - 6.díl

26. června 2009 v 21:00 | najda |  Autorská próza
6. Převrat

ano, skutečný převrat v předávání informací způsobilo devatenácté a dvacáté století. Musím je jmenovitě uvést proto, že jsme se již přehoupli do století jedna dvacátého.
Takže si to shrňme. Doposud se člověk dorozumíval posunky a grimasami, slovem a zvuky, písmem, signály, které mohl vyvinout dostupnými prostředky, eventuelně používal různé prostředníky - posly, a to ať už lidské jdoucí pěšky, či vezoucí se koňmo, nebo zvířecí, z nichž nejznámější jsou zřejmě poštovní holubi. Posla dokázal urychlit až vynález parního stroje a výstavba železnice, a postupem času se z něj stalo povolání poštovního doručovatele. Rozdíl je hlavně v tom, že posel mnohdy znal obsah doručované zprávy, zatímco pošťák by jej znát neměl.
V tom všem nastal převrat v okamžiku, kdy se začal používat elektrický proud, a kdy učenci vyřešili způsob příjmu a vysílání zvukových vln. Pak mohl přijít jistý pan Morse a uplatnit první kódový signál, který šel vysílat a přijímat na značné vzdálenosti. Načež jistý pan Bell přišel na způsob, jak v reálném čase poslat po drátech i bez nich přímo lidský hlas. Vývoj pak šel rychle kupředu. Přenos signálu po drátech, i bez nich (telefon, rádio), přenos obrazových vln - televize, kombinace všeho - videotelefon, faxování psaných zpráv, digitální přenos informací, počítače, e-maily, icq, internet, chat.
Dnes už si naše děti pomalu začínají myslet, že nemusí umět psát a číst, protože to za nás zvládnou počítače. Ale to je omyl. Někdo je (počítače) to musí naučit. Někdo se s nimi musí domluvit a ten někdo jsme my lidé. A tudíž to psaní a čtení budeme stejně stále potřebovat, nebo budou počítače jednoho dne chytřejší než my a bude zle.

Proč?

25. června 2009 v 21:14 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Několik loků dunihlavu
Proč?
No jen tak pro zábavu!
Dám si po ránu.

Proč's ho ven pouštěl toho blba?
Proč?
To víš, už je taková doba
Slupek z banánu.

A polož to když s tebou mluvím!
Proč?
Když bude konec utrpením
A propustí nás přes bránu.

Už zase vylomili dveře.
Proč?
Dát za vděk nedůvěře
K učení koránu.

A bubny v dáli temně duní!
Proč?
Když utahaný běžec funí
Hurá - mu!

KONEC!

16.3.1990 18:35

Slohová práce 1.díl

25. června 2009 v 21:12 | najda |  Autorská próza
na téma Maxim Gorkij - Člověk, jak hrdě to zní.

Opravdu, zní to hrdě. I když si toho přívlastku jako lidi moc nevážíme. Pyšníme se, chlubíme se - to my jsme lidé! Vymysleli jsme si dokonce vznešený zoologický název Homo Sapiens. Jenomže tento přívlastek v mnoha případech pokulhává. Copak člověk, který si říká "rozumný", má právo pohrdat vším ostatním? Říkat si, já jsem člověk, kdo je víc? Může, nebo lépe řečeno, má právo si říkat rozumný, když jeho činy mnohdy rozumem příliš neoplývají? Když jsou spíše nerozumné?
Kdyby měl člověk alespoň část té hrdosti, jaká zní ve slově "člověk", nemohl by připustit, aby byl zesměšňován přídomek "rozumný". Máme-li být hrdi nato, že jsme lidmi, měli bychom používat rozumu ve prospěch okolí a omezit využívání rozumu ve svůj vlastní prospěch. To naše "já" se bude samo zlepšovat a nabývat na kvalitě tím víc, čím víc budeme používat rozumu ve prospěch okolí.
Obdařila-li nás příroda kdysi tou obrovskou a jedinečnou vlastností, kterou je schopnost myslet, logicky uvažovat, měla pro to snad svoje důvody. Věděla, že přece jenom na všechno sama nestačí a že je potřeba mít určitý stimulátor, který bude z hlediska jeho reality schopen udělat v krátké době to, co by příroda dělala několik desítek, stovek, ba i tisíců let. Jenomže, než si tohle uvědomí všichni, myslím absolutně všichni lidé, mohlo by dojít ke katastrofě, která by se mohla rovnat zániku. Byl by to zánik rychlý, hlavně z hlediska naší planety. Vždyť planety mají životnost mnoha miliard let, než na nich ta jejich příroda, dá-li se o něčem takovém v tomhle smyslu hovořit, vytvoří katastrofu, která tu danou planetu zničí. Lidé jsou toho schopni po velmi krátké době své existence. Ale proto je příroda nestvořila. Ta je stvořila proto, aby tu svoji vlastní katastrofu s jejich pomocí co nejvíce oddálila.
Člověk je naštěstí čím dál tím učenlivější a získává čím dál víc poznatků o věcech kolem sebe, a stále více si uvědomuje své místo v přírodě. Bohužel ti, kteří si to plně neuvědomují mají zatím stále převahu. Nikoliv číselnou, ale morální, materiální a mocenskou. Materiální a mocenská převaha je bohužel jeden z hlavních a nejdůležitějších rysů těchhle lidí. Mají peníze a moc a toho využívají ve svůj prospěch, což kamuflují výroky, jako - děláme to pro všechny, v zájmu všech atd.
Jejich výroky znějí navýsost směšně, když většina těch, které těmito výroky myslí nemá stejný názor. Většina z nich jsou mladí lidé, kteří mají život před sebou a chtějí, aby jejich děti mohly žít. Toto právo dané člověku a všemu živému kdysi dávno, i když v případě každého jedince jen na určitou krátkou dobu, je pošlapáváno jedinci, kteří mají stejné právo bez nejmenší výjimky.
Dělají to tedy proto, že chtějí, aby po nich ještě někdo, případně něco, zůstalo? Copak chtějí, aby oni byli poslední, kdo tu krásu tady ještě uvidí? To je přece poněkud sobecké! I když v mnoha případech je důvodem pošlapávání práv druhých již zmíněná materiální stránka věci. Prostě "člověk", ten hrdý a pyšný člověk, dokáže vytřískat peníze ze všeho, i když mu to patří jenom díky nějakým zákonům, které si sám vymyslel. Nebo mu to dokonce nepatří vůbec.

O komunikaci - 5.díl

25. června 2009 v 20:59 | najda |  Autorská próza
5. Jak se lidé dorozumívali dál

Když už lidé zavedli písmo, a poslové si tudíž nemuseli nic pamatovat, začalo se rychle rozvíjet písemnictví, zprvu se psali hlavně rozkazy, příkazy, smlouvy a podobné úřední dokumenty. Ale i svědectví předků, náboženské spisy a pověsti. Občas se ovšem stalo, že posel cestou zahynul (proč a jak je celkem jedno) a vzkaz nedorazil, kam bylo potřeba. Posílení poselstva o další ozbrojené muže bylo sice řešení, které vyřešilo bezpečnost poselství, ale na úkor jeho rychlosti. Tak se stalo, že měli učenci zase o čem dumat. Je s podivem, že v té době šla zpráva mezi nevzdělanci mnohem rychleji, než mezi učenci. Znáte to jistě sami. Na jednom konci obce se něco špitne, a než se to dostane na druhý konec oficiální cestou, už to tam stejně všichni vědí. Primitivní národy se dodnes dokáží domluvit na obrovské vzdálenosti, aniž si toho mnohdy někdo všimne, a nepotřebují k tomu žádnou složitou techniku. A nemám teď na mysli nějaké zázraky, přenášení myšlenek a podobné nepochopitelnosti. Myslím docela obyčejnou znakovou poštu. Třeba tamtamy, nebo jiné zdroje zvuku, které mají tyto kmeny k dispozici, nebo kouřové signály a podobně.
Středověcí myslitelé a panovníci museli tyto dávno objevené věci znovu objevovat, takže se začali stavět hlásné věže, ze kterých se troubilo, svítilo, bubnovalo, kouřilo atd. I obyčejné kostelní zvony jsou takovýmto poslem zpráv. Kdo umí naslouchat jejich hlasu, dobře ví, co kdy vyzvánějí, zda klekání, umíráček, nebo večerní mši.

Můza

24. června 2009 v 21:11 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Sníh v peřinách
Sen na víčkách
V něm dívka všech dívek
Spí na slzách.

Smích pokoušíš
Jdeš sám v závějích
Sem smějí jen Můzy
A ty to víš.

Mráz v květinách
Tvá Můza má strach
Hra s písmeny hrůzy
Je krach
Byla krach
Bude krach.

Blýská se prach
V pavučinách
Zní zpěv divé lůzy
A zdvíhá se prach.

Stesk na řasách
Mor v oázách
Svět plný hrůzy
Hořící Palach.

Láska je stesk
Přátelství zbraň
Zlá písmena hrůzy
Zvuk hran
Alelůja
Zvuk hran.

Líbáš jí tvář
Ďábel je zář
Ta krev - ta je pravá
A Osud je lhář.

Když zní z šalmají
Lvi padají
A z říše všech krás
Se střepy stávají.

V kápi jde Smrt
A tryzna je svět
Jen Ďábel zná písmo
A význam těch vět.

V náruči máš
Ten svůj zvadlý květ
Tak proč naříkáš
Takový už je svět.

Výstřely zní
Mrak zahalí
To řádění lůzy
Tep se zpomalí.

Dívka jen spí
V tom písmu stojí
Že změní se v sklenku
Vypij ji
Vypij ji
Vypij ji!

Opět jeden těžko určitelný textík. Dokonce má i melodii, ale je to dost ponuré. I dneska mi z toho běhal mráz po zádech.

Kdyby byla nebyla…

24. června 2009 v 21:10 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Kdyby byla nebyla ta
Totalita
Nebyl bych já v dilematu
Hrozném lítal.
Zašel bych si na Kryla
Přečetl bych Havla
Práce by mi skončila
A měl bych tudíž padla.

Jenže teď mám mezery
I z dějepisné stránky
Temno jako od Jiráska
Nebo z černé schránky
Nečetl jsem Calderona
Nerona i rukopisy
Krmili mě od malička
sebranými spisy.

Neznám nic od Škvoreckého
Neposlouchám Hutku
Zastih jsem jen Vysockého
Plíhala a Nohavicu,
Neznám ani obávané
Lysenkovi spisy
Neviděl jsem Dekameron
V noci klidně spím si.

Ve škole nám povídali
Roztodivné bajky
Moje žena dneska nosí
Pod riflemi krajky
Jsa zvědavý, já přečet kdysi
Spisy jedním dechem
Škoda, že ty ideje už
Obrůstají mechem.

Myšlenka to byla dobrá
Ne však v dobrých rukách
Sundali jsme starý obraz
Visel v strašných mukách
Dnes tančí ti kdo pískali
A nestihli jít s dobou
A ti co bičem práskali
Teď zhusta práskli do bot.

2.8.1995 11:30 - 11:47

O komunikaci - 4.díl

24. června 2009 v 20:58 | najda |  Autorská próza
4. Cyril a Metoděj

Když některý panovník naznal, že písmo jeho národa je moc složité a těžkopádné, pozval si učence z ciziny, aby se poradili s učenci v jeho zemi, jak dále. Tak se stalo, že jednoho dne přišli na Moravu Cyril a Metoděj, a v tašce nesli písmo své země. Tady si prohlédli naše písmo, vzali z něj to dobré, ze svého písma použili to dobré a tak vzniklo první moravské písmo. No abych řekl pravdu, to dnešní se mu ale ani trochu nepodobá.
Je to tím, že jsme od té doby zase o kousek dál. Zase jsme ty znaky jednotlivých písmen poněkud zjednodušili, takže sami autoři našeho písma by si dnes asi moc nepočetli. Už od počátku mělo však každé písmo svůj řád. Psalo se do řádků. Zleva doprava, nebo i naopak, do sloupců, shora dolů i naopak. Rovněž tak stránky se popisovala v různých dobách různými písmy různě. Možností je vždycky hodně.
Cyril a Metoděj začali psát písmo zleva doprava a řádky klást pod sebe shora dolů a tomu se také písmo přizpůsobilo. Psát - to bylo kdysi umění. Člověk, než napsal stránku, měl odpracováno. Každé písmeno se "malovalo". Aby bylo písmo přehledné, začalo mít rozdílnou velikost písmen, každý typ písma měl i svůj sklon. My skláníme písmena vpravo a píšeme je velká, nebo malá. Velká písmena píšeme stejně velká, malá stejně malá a všechna stejně skloněná. A další poznatky? Píšeme rovné řádky, když to neumíme, píšeme pomalu, řádky nepřetahujeme ani neignorujeme, ruku dáme tak, abychom ji při psaní posunovali co nejméně, pero držíme lehce a netlačíme na něj, píšeme tak, abychom z toho sami měli radost, při psaní myslíme na psaní, a ne na hlouposti.
Pak je celkem jasné, že po nás jednou něco zůstane, tak jako po mnoha lidech před námi. Proto se ke všemu, co je napsané chováme s úctou. Je to dar od, mnohdy anonymních, autorů našim budoucím, a zatím stále anonymním prapotomkům.

Zvídavost

23. června 2009 v 21:09 | najda |  Moudra a srandy
Tati, proč nejsou jahody modrý?
Protože je máma málo zalévá modrou skalicí.
Já si myslím, že po té skalici by byly modré akorát vztekem.
Jo, to je typický příklad cyanózy. Ty jahody se prostě dusí.
Já taky. - Smíchy.

Skládám notu za notou

23. června 2009 v 21:09 | najda |  Autorská poezie 1990 - 2000
Skládám notu za notou
Aby netrpěly samotou
Jak za taktem kladu takt
Jak za faktem kladu fakt
Písmeno jde k písmenu
A utvoří ozvěnu
Z písmen slova
Ze slov verš
Věta holá.
Začnu znova
Hledám verš
Na slovo "verš"
Už mám ho zpola
Mám jen veš
"R" nám trpí samotou
Tak dáme refrén
Skrytý tmou.
Noty, takty - píseň
Slova, věty - báseň
Tečka.

24.7.1995 19:17 - 19:24

O komunikaci - 3.díl

23. června 2009 v 20:57 | najda |  Autorská próza
3. Jak člověk zjistil, že existuje skleróza a tak si začal dělat poznámky

uběhla další doba a pralidé se změnili na lidi. Už se celkem dobře domluvili. Alespoň jednotlivé kmeny mezi sebou. Což ovšem neznamená, že se na sebe jen usmívali. Občas si taky pěkně zaválčili. Ve válkách padlo mnoho chytrých lidí, zemřelo mnoho poslů, kteří měli něco vyřídit. Mnoho dalších to po cestě zapomnělo. A tak začali další chytří lidé uvažovat, jak to udělat, abychom nic nezapomněli a aby po nás i po smrti naše myšlenky zůstaly. A tu si lidé všimli, že když se něco nakreslí, nebo vyryje, či vymodeluje, tak to vlastně zanechává určitou zprávu. A co to tedy celé zjednodušit? Nekreslit složité obrazy, ale jenom to lehce načrtnout? Dobrý nápad! Načrtla se podoba zvířete, věci, rostliny, člověka, naznačily se různé šipky a značky a první dopis byl na světě. Stačilo značky vymačkat do hliněné tabulky, do keramické mísy, na placatý kámen, vyrýt do kusu dřeva, nebo do čehokoliv, co vydrží.
Je jasné, že si každý kmen značky zjednodušoval svou vlastní cestou. Někdo zůstal u obrázků, jiný rozdělil slova na hlásky a těm dal podobu písmen, jiný zase označil,opakující se shluky písmen jedním znakem a tak se stalo, že my píšeme písmenka, jinde píší znaky a jinde zase jakési divné vlnovky, nebo změť čar. Smysl je ale naprosto stejný - zaznamenávají se tak myšlenky. Jen forma je jiná.