Duben 2008

Plánování cest

29. dubna 2008 v 20:08 | najda |  Auta a cestování
Snem každého řidiče romantika je - sednout do auta s plnou nádrží a jenom tak někam jet, kam ho silnice doveze. Pokud však jedete s malými dětmi a máte na jízdu omezené množství PHM a málo času, je to obyčejný hazard. Většinu cest je potřeba pečlivě naplánovat. Především těch cest, které vedou mimo váš běžný akční rádius. Asi těžko budete nějak zvlášť pečlivě plánovat trasu do města do supermarketu, nebo ke známým do vedlejší vesnice. Tedy pokud se po cestě zrovna nevyskytují složité objížďky, nebo pokud právě neprobíhá nějaká osvětová akce naší dopravní policie. Tomu se snaží i střízlivý řidič s platným řidičákem a vlastním autem po technické pokud možno vyhnout.
Podařilo se mi jednou podcenit obyčejnou trasu z Brna do Znojma. Tedy do Brna jsme přijeli vcelku normálně. Ale když jsme se vraceli domů ku Znojemi, zaskočila mě objížďka u brněnského hřbitova. Ona by celkem dlouhá nebyla, kdyby byla dobře označená. Stačilo odbočit doleva místo doprava a celá věc by zabrala asi jeden kilometr a několik minut. Já však odbočil doprava a jel jsem směrem k Bohunicím, pak dál směr Ivančice, ty jsem však rafinovaně minul a projel jsem se až na Mohelno, Dukovany a Jaroměřice. No krásný rodinný výlet. Místo osmdesáti kilometrů jsme jich ujeli asi sto šedesát. Moje žena měla dřevěné nohy, protože měla celou cestu na klíně obě dcery. Ještě že jsme v té době neměli mobil. Počítám, že babička by nám nejméně pětkrát telefonovala, kde jsme.
Další drobné zmatení měla na triku moje žena. Když jsme jeli k příbuzným k Vyškovu, nechtělo se mi jet po dálnici, protože nejbližší sjezd byl až za místem návštěvy, což byla zajížďka pěkných pár kilometrů. Sjel jsem tedy z dálnice dřív s tím, že pojedu dál po staré silnici. Moje žena mě ale v rozhodující chvíli rozhodila, když získala pocit, že bysme měli jet doleva, zatímco já věděl, že musíme doprava. Skončili jsme tak nějak uprostřed čumákem nad příkopem. Vysvětlil jsem ženě, že mi nemá kecat do řízení, pokud chce dojet ve zdraví, a že pokud pojedeme doleva, pak se vracíme směr Brno a dále Praha. Pokud chceme dojet k přízni musíme doprava. Víckrát mi do řízení nemluvila.
Ještě než se dostanu ke skutečnému plánování, musím připomenout, že je důležité mít rovněž spolehlivého navigátora. Máte-li totiž dojet bezpečně, nemůžete se o mapu, nebo rozpis trasy starat sami. Problém je, když se spolujezdec neorientuje ani v mapě, ani v provozu. Nebo když dokonce nezná ani význam značek (o těch mapových ani nemluvě). Problém je, když vás někdo nenavede ani po trase, kterou jezdí denně několikrát. To byl případ mého švagra. Jeli jsme navštívit tátu do práce. Bylo to na staré olomoucké v Brně. To mi však švagr nebyl schopen popsat. Tak jsme jeli. Cesta probíhala vcelku dobře, až k odbočce na starou olomouckou výpadovku. To že na ni mám odbočit mi švagr řekl, až už jsme byli za půlkou křižovatky a vedle nás se začaly bělat neproniknutelné šrafy. Na poslední chvíli jsem tedy odbočil, což jistě rozladilo mnoho řidičů za mnou. Asi o kilometr dál stačilo, aby mi řekl - támhle u té cedule doprava. On mi řekl - tady doprava, až už jsme odbočku míjeli. Tady už nešlo jenom tak zabočit, částečně proto že byl celkem hustý provoz, ale především proto, že odbočka byla celkem úzká. Musel jsem dojet až skoro do Líšně, tam se otočit a jet zpátky. Takového navigátora si fakt neberte.
V závislosti na finančních možnostech je několik způsobů, jak cestu naplánovat. Jedním z nich je automapa. Výchozí bod je jasný. Cílový zpravidla také. Trasa se volí podle potřeby. Máte-li nabitý program, volíte tu nejkratší a nebo nejrychlejší. Ne vždy je to tatáž trasa. Nejrychlejší je zpravidla využití dálnice a silnic 1. třídy. Samozřejmě za předpokladu, že tam nejsou objížďky, nebo havárky. Pokud máte čas a chcete si prostě jenom užít cestu, uvidět kus rodné hroudy, pak můžete do trasy zakomponovat i přiměřené množství vedlejších záchytných bodů. Dokonce lze volit i jinou trasu tam a jinou zpátky. Z mapy si pak vypíšete důležité opěrné body cesty a především si poznamenáte místa, která by podle mapy mohla činit problémy. Především průjezd většími městy je potřeba projít i na mapě města, nebo s někým, kdo se tam alespoň trochu vyzná. Pak ale musíte mít někoho, kdo je schopen operativně s pomocí mapy trasu přehodnotit, pokud se vyskytne nepředpokládaný problém. Dost často se to řeší zastávkou na cigaretu a konzultací problému mezi všemi zúčastněnými posádkami. Ostatně cestovat je vždy lepší ve skupinách. Dá se tak předejít mnoha malérům.
Další dnes často užívanou metodou je využití plánovače cest na internetu. Je jich několik a každý si určitě najde ten, který mu vyhovuje. Při troše šikovnosti vám sdělí i časy dojezdu, spotřebu PHM a s tím související provozní náklady, případně i různé varianty trasy. Výsledek je možné si vytisknout, a to jak ve zkrácené verzi, tak v podrobné podobě. I zde ale potřebujete mít k ruce atlas a šikovného navigátora, který bude sledovat trasu a především dopravní značení a včas vám řekne, kdy dojde ke změně trasy.
Ti movitější již dnes mají satelitní navigaci. S tou už asi opravdu dokáže zabloudit jenom technický a orientační antitalent, nebo ješitný ignorant přesvědčený o své neomylnosti. I když musím přiznat, že i přes zjevnou dokonalost těchto systémů, existuje určité riziko, že přece jenom tu a tam odbočíte jinak. Především vzhledem ke způsobu navigace je rozdíl v souběžných pruzích minimální a pokud je pruh do kterého jste byli navedeni a nejste v něm již oddělen zeleným pásem, nebo obrubníkem, navigace to zřejmě nepostřehne. Ale nezoufejte. Dokáže trasu přepočítat a navede vás další nejkratší variantou na správný směr. Pokud jste ovšem zadali správně cíl cesty. Rovněž je třeba počítat s tím, že mapy nemohou obsahovat všechny potřebné uzávěry a objížďky a to i když je pravidelně aktualizujete. Je to otázka lidského faktoru.
Ať už zvolíte jakýkoliv způsob plánování cesty, nikam nespěchejte. Pokuste se občas přibrzdit, nebo zastavit a pokochat se krajinou. Protáhněte se. Zajděte se podívat do lesa na houby, nebo k vodě pobesedovat s rybáři. Dejte si kafe v nějaké hospůdce (jenom kafe!), zastavte neplánovaně u památky, kterou náhodou míjíte. Prostě si cestu užívejte a hlavně dobře dojeďte.

Piráti silnic II.

29. dubna 2008 v 20:07 | najda |  Auta a cestování
Tak jsem si nakonec ještě na nějaké kategorie pirátů vzpomněl. Tou jednou jsou známá DDÓčka. Pro ty, kterým to nic neříká jenom připomenu, že se jedná o Dobrovolné Dárce Orgánů - motorkáře. O způsobu jejich hazardu je zbytečné se blíže zmiňovat. Určitě jsme se tím setkali všichni. Maximální zrychlení, vysoká rychlost, všude se vlezou a předjíždějí bez ohledu na čáry a protijedoucí auta, bohužel i bez ohledu na počasí a ostatní kolem.
Další jednostopou kategorií pirátů jsou cyklisté. O technické způsobilosti jejich strojů se dá mnohdy spekulovat. Především pokud jde o stroje staršího data značky Ukrajina. Nejenže nemají odrazky, mnohdy nemají ani brzdy, blatníky, světlo a kola jsou opatřena výraznou osmicí. Jejich řidič pak dosti často i výraznou opicí. Při neexistenci převodů je jejich jízda z kopce vcelku svižná, ovšem vzhledem k mizerné funkci brzd dosti riskantní. Při jízdě do kopce ti soudnější kolo tlačí - či spíše se o něj opírají, ti méně mentálně zdatní se na něm snaží jet. Výsledkem je jízda velmi pomalá vyznačující se prudkými změnami směru a tudíž velmi nepředvídatelná. Jezdci ji mnohdy zakončují nekoordinovaným seskakováním končícím zpravidla pádem. V lepším případě přímo do příkopu, v tom horším pak rovnou pod kola vašeho vozu.
Z této kategorie je nutno vyjmout jezdce na technicky způsobilých strojích, kteří se ovšem vyznačují jinými druhy hazardu. Jsou zpravidla prvotřídně a předpisově vybavení - přílba, oblečení, odrazky atd., ovšem díky tomu mají pocit, že se jim nemůže nic stát. Jedou-li ve skupině, pak zpravidla minimálně dva vedle sebe a to v tom lepším případě. Čím více jich jede vedle sebe, tím pomaleji jedou a tím méně jsou ochotni vám uhnout. Ve městě se vyznačují rafinovaným manévrováním, především na křižovatkách. Využívají každou skulinu, aby se dostali dopředu, dokonce jsou ochotni využít i chodníku. Ti slušnější sesednou a využijí možnosti probít se kupředu jako chodci. Většina z nich však z kola nesleze a klidně se projedou po chodníku, následně na zelenou po přechodu, propletou se mezi chodci stejně svižně jako mezi auty. Jedou-li po stezce pro cyklisty, pak neznají bratra, a to ani v případě, kdy stezka kříží silnici.
Jasnou kategorií jsou i ti účastníci, kteří využívají k pohybu jiné prostředky, než byly prozatím zmíněny - koloběžky, kolečkové brusle, skateboardy. O zvěrstvech, která jsou schopni napáchat se snad nemusím zmiňovat, a přitom paradoxně nemají ani povinnost být pro účely silničního provozu pojištěni.
Jako samostatnou kategorii musím uvést svoji bývalou šéfovou. To je samostatný druh. Jednou jsem na krátkém úseku cca 10 km počítal, kolikrát se nás pokoušela zabít. Dospěl jsem k číslu dvacet, což činí průměr jeden pokus na pět set metrů jízdy. Jenom namátkou mohu jmenovat - vyřazení rychlosti před zatáčkou, bez ohledu na její poloměr. Snaha zařadit v zatáčce, zpravidla v momentě, kdy je nejvíce potřeba mít obě ruce na volantu. Telefonování za jízdy bych celkem překousl, kdyby mu nepředcházelo hledání mobilu v kabelce na zadním sedadle. To se dělo zpravidla tak, že pustila volant oběma rukama a otočila se dozadu pro kabelku, a to opět bez ohledu na situaci v dopravě. Tedy klidně i při průjezdu zatáčkou. Opravdu úžasným zážitkem bylo projíždění serpentin z prudkého kopce po zimě na zcela zdemolované silnici opatřené silnou vrstvou písku a to vše s vyřazenou rychlostí. Když v půli cesty zazvonil v kabelce na zadním sedadle mobil, začal jsem se modlit a byl jsem připraven okamžitě opustit auto. Raději si natluču kutálením po louce, než válením sudů v plechovce.
Výše uvedené skutečnosti ve mně utvrzují přesvědčení, že povinné ručení je u nás naprosto zcestně vydáváno na vozidlo. Opravdu jsem přesvědčen, že auta za nic nemůžou. Mělo by být vydáváno na řidiče, respektive na jakéhokoli účastníka provozu, tedy i chodce, bruslaře, lyžaře, skateboardisty, cyklisty. Odstupňování by bylo podle nejvyššího dosaženého oprávnění. Nejlevnější by to měli chodci, nejdražší řidiči kamionů. Bonusy by nadále byly za jízdu bez nehod. V rámci pracovního výkonu by na povinné ručení připlácel zaměstnavatel. Soukromě člověk zpravidla řídí maximálně osobák s vlekem. A když je někdo magor, tak je vcelku jedno co řídí. I cyklista může způsobit hazardní jízdou hromadnou havárii. A to opravdu pomíjím chodce a další zarputilé hazardéry účastnící se provozu na našich silnicích.

Piráti silnic I.

29. dubna 2008 v 20:05 | najda |  Auta a cestování
Samostatnou kapitolou našich silnic jsou piráti. Těch je několik druhů, ovšem nebezpeční jsou všichni. Ti co jezdí jakoby auto ukradli jsou všem známí. Ohrožují okolí riskantní jízdou a to bez ohledu na to, jak vypadá silnice, jaké je počasí, zda jsou v obci nebo ne, dokonce i bez ohledu na to, co řídí. Dokáží nehorázně riskovat i se starou "vytuněnou" stovkou. Jsou buď hodně mladí, nebo to jsou podnikatelé, v tom horším případě jsou to mladí podnikatelé, nebo podle mě nejhorší kategorie mladí synové podnikatelů. Je zajímavé, že i přes narůstající množství řidiček se málokdy v této kategorii vyskytne žena.
Další kategorií pirátů jsou ti, kterým říkám pracovně - piráti rovných silnic. Na rovném úseku vás předjedou neuvěřitelnou rychlostí a to mnohdy i v místech, kde byste nepředjížděli ani omylem, protože tam je například nepřehledný horizont, nebo křižovatka. Zato o pár kilometrů dál je dojedete v místě, kde je několik prudších zatáček. Zatáčky projíždějí zpravidla čtyřicítkou a navíc tak, že je ani nemůžete předjet. Když se vám to povede, tak jim svižně ujedete, protože se většina zatáček dá projet celkem svižně, není potřeba je brázdit zrovna čtyřicet. Jakmile nastane rovný úsek, opět vás dojedou a předjedou neuvěřitelnou rychlostí.
Třetí kategorií jsou kloboučníci a čepičáři. Ti zpravidla sedlají své letité oře pečlivě garážované. Koupit od nich auto je výhra v loterii, protože je zpravidla v lepším stavu než nové, motor sotva zajetý a na tachometru bez nějakých úprav nějaká ta tisícovka kilometrů. Jejich styl jízdy připomíná první skupinu. I oni jedou bez ohledu na stav silnice i auta, a bez ohledu na to zda jsou v obci nebo ne. Jejich rychlost je však podobná spíše doprovodnému vozidlu závodu míru, nebo kombajnérů v době žní. Jet za takovým řidičem stojí hodně nervů. Především v dopravní špičce, nebo na místech, kde je zákaz předjíždění. Když se vám navíc podaří tento druh potkat ve variantě s dvaceti dioptriemi a sedmi křížky, pak si určitě užijete.
Samostatnou kategorii pirátů tvoří vymetači struh. Jejich styl jízdy je nebezpečný především pro chodce a cyklisty. Zásadně pravými koly kopírují postranní čáru, pokud tam není, pak krajnici. Kde jsou svodidla, tam kopírují jejich průběh s takovou přesností, že byste tam nestrčili ani list papíru. Pokud sedíte na místě spolujezdce, máte pocit, že v zatáčce chtějí svodidla použít místo volantu jako přirozený směrový vodič. Nedoporučuji s těmito řidiči absolvovat jízdu v oblastech výskytu příkrých strání, především pokud by se stráň vyskytovala na vaší straně. Asi byste hodně trpěli, především pokud máte závratě. V této kategorii se vyskytuje většina žen řidiček. Zajímavé je, že tuto hazardní jízdu dokáží zpravidla zvládat i v normální provozní rychlosti. Problém nastane, pokud se na krajnici vyskytne překážka. V ten moment prudce brzdí a pokud jede něco v protisměru, pak zpravidla i zastaví v domnění, že překážku neobjedou, byť by to byl i rozjetý ježek.
Jednou jsem s takovou dámou jel, když jsem se poranil na ruce a musel jsem se nechat odvézt do nemocnice. Popravdě jsem už po prvních metrech zapomněl na své zranění, když jsem pak musel ještě přes ruku řadit rychlosti, protože dotyčná osoba si to svištěla osmdesát na trojku s pětirychlostním favoritem a s kopce, tak mě nějaké zranění už vůbec nezajímalo. Běžná provozní rychlost této řidičky však byla třicet kilometrů a když jí moje bývalá žena řekla ať jede rychleji, že se za nimi tvoří kolona odpověděla, že nikam nespěchá a že jí to takhle vyhovuje. To bylo i pro moji ženu silné kafe - uměla totiž jezdit celkem slušně, i když si teď nejsem jistý, jestli už v té době měla řidičák. Pokud ne, pak jí tahle zkušenost určitě dodala odvahu, protože si musela říct, že když to udělala tahle, tak jí ten řidičák musí dát taky.
Ještě jednu historku s tímto druhem mám. Byl to můj kolega z práce. Jezdil celkem normálně. Jednou mě ale ve slabší chvilce upozornil na jednu zajímavost z jeho řidičského umění. Když se napil, tak se zásadně držel krajnice. Podle toho se dalo poznat, že pil. Měl ale jednu výhodu. Díky této vlastnosti dokázal i po večírcích rozvézt celou společnost domů, čehož mnozí jiní schopni nebyli. Pro auta si pak dojížděli zpravidla druhý den na kolech.
Zajímavým druhem jsou sváteční jezdci. Mnohdy se rekrutují z řad čepičářů, kloboučníků i vymetačů krajnic. Tito však ovšem skutečně vyjíždějí jenom svátečně. Kamuflují to umně tím, že v autě sundávají klobouk, nebo čepici, místo brýlí nasazují čočky, oblékají koženou bundu a sluneční brýle a vedle sebe posadí svoji vnučku, aby budili dojem mladíků. Tyto mimikry jsou ovšem velmi nebezpečné a to pro všechny, neboť tito šoféři mnohdy nesledují aktuální stav předpisů, takže zpravidla nesvítí, když svítit mají, při vjíždění na kruhový objezd blikají a při jeho opouštění ne ale co je nejhorší, mají ve zvyku najíždět na kruhový objezd do protisměru, a na dálnici taky. Mnohé značky už neznají, takže při vjíždění do tunelu zůstávají v jízdním pruhu, který by měli opustit, systém zipu při sjíždění jízdních pruhů si vykládají po svém, na křižovatce čekají až skutečně naskočí zelená, případně brzdí na krev když blikne oranžová a to už se raději nezmiňuji, jaké zmatky dokážou způsobit u přechodu pro chodce, nebo ve městě, pokud jsou z vesnice. Nechci si ani představit, jak by to dopadlo, kdyby se vypravili do Prahy nebo jiného velkoměsta. Znal jsem jednoho takového. Koupil si první model favorita a když vyběhli Felície, tak se ho ptali - strýcu, tak kolik máte najeto? Tož asi tři tisíce kilometrů. A kam jezdíte? No tož na hřbitov, do obchodu a tak. A jak daleko to máte na hřbitov? Tož asi tři sta metrů. Jednou se strýc rozvykládal a pravil -tož onehdá sem takhle jel dom a před cedulů vyřadím a dojížďám. No a zastavili mě policajti. Tak stáhnu okýnko a ten klučina mě říká "strýcu, víte kolik ste jel?" já mu povídám - tož já sem dojížďál, a on na to "dojížďál? Strýcu my jsme vám naměřili v obci stodeset" ale však já sem jen dojížďál! Další perlička byla, když se pochlubil, jak najel na dálnici a najednou kouká - auto v protisměru a za ním další a další. No popravdě takového řidiče potkat, odstavím auto do škarpy a uteču.
Pokud jste se setkali ještě s nějakým zajímavým druhem pirátů silnic, dejte mi vědět.

Autoškola

29. dubna 2008 v 20:04 | najda |  Auta a cestování
Zajímavou kapitolou mého řidičského života byla autoškola. První pokus o její absolvování jsem absolvoval již na gymnáziu. Tehdy to ztroskotalo na neochotě mého profesora fyziky uvolňovat mě z hodin svého předmětu. Na jeho obhajobu musím dodat, že jej naprosto chápu. Mé výsledky ve fyzice byli zhruba na úrovni Einsteina - nic moc. Pochopil jsem pouze teorii relativity. Známku jsem si vylepšoval drobnými pozornostmi. Obětoval jsem například technický atlas ABC, nebo funkční parní stroj. Profesor měl radost a já taky. Autoškola se ale nekonala. To bych mu musel asi přinést funkční model jaderného reaktoru.
Po vojně už situace začala být zoufalá. V práci jsem musel mít s sebou řidiče, což okolí značně obtěžovalo. Navíc jsem se přestěhoval mimo město a jízda stopem byla značně nespolehlivá a zdlouhavá. Veřejná doprava začala po revoluci silně řídnout, takže mnoho spojů, především těch, které jezdily přeplněné bylo zrušeno. Jakékoliv vyřizování byl problém. Jízda k lékaři byl problém. Cesta k rodičům byl problém a utrpení. Tehdy jsme se vláčeli ještě s kočárkem. Nevím, jestli jste někdy zkoušeli jet osmdesát kilometrů autobusem s dítětem v kočárku. To je opravdu zážitek na celý život.
Přitlačen okolnostmi jsem se tedy přihlásil do autoškoly. Bylo to zrovna v době různých transformací čehokoliv na cokoliv. I autoškola se měnila. Byli jsme jedni z posledních, kdo zažili trenažér a jízdu na školním autodromu. Dnes tam již stojí rodinné domky.
Teorie mi problémy nedělala. Jízda na trenažeru byla děsná a s řízením auta neměla nic společného. To už bylo lepší si zajezdit na vinobraní na autíčkách. Fungovalo to prakticky stejně. Jenom v autoškole vám nad hlavou běhala kulatá průsvitná placka připomínající značku zákaz zastavení, ovšem v zelenošedém provedení. Někteří se bavili tím, že se rozjeli a projížděli úhlopříčky bez zatáčení a bez brzdění. Výsledek byl ten, že rastr vyběhl z vodítek ven a spadl na zem, což budilo mezi cvičícími salvy smíchu. Z praktického hlediska to nemělo sebemenší smysl.
Jednoho krásného březnového dne jsme se po mnoha hodinách teorie a bezcílného kroužení na trenažérech sešli na cvičišti autoškoly. Vyučující vyjel z garáže se třemi speciály škoda 120. Postavil si nás do řady a seznámil nás se svým záměrem. S každý si objede jedno kolo, aby viděl co v nás je, a pak se budeme pravidelně střídat. Na každé auto jsme byli dva. Už první dobrovolnice jej však přesvědčila, že to nebude tak jednoduché, jak předpokládal. Ihned po rozjezdu si to namířila přískokem k první značce. Pedagog využil zdvojené pedály a prudce zabrzdil. Auto chcíplo. Po dalším rozjezdu přišla na řadu další značka. Celé asi stometrové kolečko trvalo slečně asi deset minut. Když bledý pedagog vystoupil z vozu prohlásil, že slečna pojede jenom v případě, že se mezi námi najde někdo, kdo bude schopen sedět vedle ní a přinejhorším auto zastavit. Když jsme obkroužili všichni povinné kolečko v doprovodu pedagoga, padla volba spolujezdce zmíněné slečny na mě. Podotýkám, že ten den jsem na tak dlouhé trase (100 metrů) prvně v životě. Byla to první plynulá jízda.
Úkol zněl celkem jasně. Objet si svoje, pak přepustit místo slečně a v případě nouze šlapat na pedály místo ní. To pedagog netušil, že půjde o permanentní nouzi. Já si svoje kolečka odkroužil. Zkoušelo se všechno - rozjíždění, zastavování, pouštění blinkrů, zatáčení, zajíždění, předjíždění, objíždění, no prostě na co si vzpomenete. Slečna měla trochu problém už jenom s tím vyřadit a zařadit, rozjet se, zastavit, přeřadit, zatočit a tak. Ono jí prostě to auto celkem nic neříkalo. Těch úkonů nutných pro jednotlivé operace bylo prostě příliš mnoho a slečna měla poněkud honičku.
Asi v půlce dne jsme se přesunuli do střední části autodromu, kde se trénovalo parkování, couvání, jízda mezi kuželkami a podobné akrobacie. Má spolupráce se slečnou pokračovala. V jejím případě ale k couvání raději vůbec nedošlo. Měla problém zatočit na správnou stranu při jízdě dopředu, natož při couvání. Zato já si couvání užil asi ze všech nejvíc. Zatímco ostatní do omrzení trénovali parkování, já honil škodovku pozpátku mezi kuželkami.
Druhou polovinu autoškoly zaměřenou na technické záležitosti na autech a praktické jízdy jsem vzhledem k pobytu mé ženy v nemocnici absolvoval za asistence své roční dcery, což bylo bráno ostatními kolegy jako zajímavé zpestření. Jí tento zájem nijak nevadil. Svou první jízdu po silnici jsem ale absolvoval bez její asistence (raději). Bylo to celkem zajímavé a nezvyklé. Jenom s předjížděním jsem měl trochu problém. Přece jenom k tomuto manévru, především na úzkých okreskách, musí mít začátečník trochu odvahy. Ale to se časem vystříbřilo. Nakonec mě ježdění už od začátku bavilo, a to jde pak všechno snáz. Dokonce jsem jednou při odbočování vpravo ve snaze projet křižovatku plynule podřadil jenom na trojku, což instruktor doprovodil slovy - no však to zkus, jsem zvědavej jestli to uřídíš. Uřídil jsem to. Nakonec jsem uřídil i závěrečné zkoušky a tak jsem svou ženu vyzvedával z nemocnice rozmnoženou o naši druhou dceru již sám a v "novém" trabantu. Prohlásila sice, že z toho bude mít to dítě šok, sotva se narodilo, ale děti z toho moc v šoku nebyly. Nakonec i žena když jsme se později dopravovali stodvacítkou říkala - zlatej trabant. Jel skoro stejně rychle, ale nikdy jsem nemusela mít kabele pod nohama, a dokonce v něm nebyl ani takovej randál. No on motor vepředu má svoje výhody. Především motor za zadním sedadlem je v autě slyšet mnohem víc a co je horší, zmenšuje se tím prostor pro ukládání bagáže. Prostě dozadu se dá auto natáhnout a upravit, aby se do něj něco vešlo. Vepředu těch možností tolik není.

auta a já II

17. dubna 2008 v 21:37 | najda |  Auta a cestování
Když jsem psal o autech, která průběžně prošla vlastnictvím naší rodiny, uvědomil jsem si, že si mnozí můžou myslet, že jsem byl dítě štěstěny. A popravdě se nebude mýlit. Na přízeň osudu pokud jde o rodiče si stěžovat fakt nemůžu. Ale aby nevznikl nějaký mylný dojem musím dodat, že většinu aut, která jsme s tátou postupně přesouvali na náš dvůr jsme poctivě zaplatili z peněz utržených za prodej staršího modelu.
V zásadě jsme ale měli vcelku štěstí, neboť například stodvacítku jsme prodali za cenu, za kterou ji táta pár let předtím koupil. Kupoval ji za totality za nějakých 65 tisíc a za stejnou cenu jsme ji někdy v roce tuším 92 prodali. Ale byla fakt v dobrým stavu. Byl jsem ještě mladej a blbej a těch blbin, co jsem na ni navěšel, aby vypadala k světu…. No škoda slov. Favorita jsme taky přesto, že byl bouraný prodali skoro za stejnou cenu, za jakou jsme jej koupili. V prvních letech šly ceny aut dost rychle nahoru a prodat za cenu, za kterou člověk předtím nakoupil nebyl zase takový problém.
Když tedy pominu stodvacítku, kterou jsem dostal za promoci, tak další auto, za které táta nic nechtěl byl Escort. O způsobu převzetí Megana jsem už psal. Za podobných okolností by člověk to auto i oželel.
Další fakta, která mi vešla na mysl při psaní minulého pojednání o autech se týkala toho, co jsem vlastně všechno řídil. Kromě vlastních aut samozřejmě přibyla i auta služební. Takže když opět vynechám již zmíněné pokusy o rozjetí strýcovy škodovky a zážitky s traktorem na chmelu a s tankem na vojně, tak vlastně první auto, které jsem přinutil poslouchat byl Gaz. Bylo to taky na vojně. Tam mi ho půjčil kolega z jednotky v autoparku a popravdě mi celkem dobře vysvětlil základy řízení. Přišedší lampasák mě sice zpoza volantu vyhodil, ale zkušenost to byla dobrá.
Nebudu se zmiňovat o řádění na trenažeru v autoškole. Kdo to zažil ví, že to byla kravina nejvyššího kalibru. Vždycky se mi z toho akorát motala hlava. Navíc se volant točil bez omezení pořád dokola a nekladl vůbec žádný odpor.
Dobrá škola byla práce u lesů. Tam se jezdilo hodně v terénu a to byl tedy výcvik pro rally. Tam jsem kromě trabanta zvládl především ARO, a s trochou dobré vůle i žigulíka. Ale musel mi ho někdo nastartovat. Když to bylo studený tak to chcípalo. Ale on ho měl jako svoje služební náš šéf polesí a ten ho moc z ruky nedával. Kromě toho jsem si od kolegy půjčil starého žigulíka. Když se chtěl člověk udržet na silnici, musel točit volantem zprava doleva jak o život. Mělo to vůli v řízení asi jednu otočku volantu, než to zabralo. Ale do lesa dobrý - ne? Pak mi půjčil další perlu silniční dopravy - Oltcita. Auto pro zoufalce. Když jsem odjížděl, tak mi sdělil, že tam asi čtyřku nezařadím. Chce to prý hodně otáček a trojku je potřeba rozjet minimálně na devadesát, což se mi na naší okresce asi nepovede. Jinak se to začne dusit. Měl pravdu. Nezařadil jsem málem ani trojku a už jsem si to víckrát nepůjčil.
Pak jsem měl to štěstí si zajezdit hned s dvěma verzemi Peugeta boxer. Se slabší i s dvoulitrem TDI. Především ten druhý skýtal velké potěšení z jízdy. Jezdit s takovým autem byla radost, dokázal bych se tím i živit. Trasu z Ivančic do Třebíče jsem zvládl pod třicet minut a z Jemnice do Znojma mi to taky netrvalo o moc déle. Řízení různých modelů Felicií je v našich zeměpisných šířkách téměř samozřejmostí - 1,3; 1,6; pick-up; combi - jenom stručný výčet. Časem k tomu přibyla i Fabie (bohužel - tohle auto se mi vůbec nelíbí, především vevnitř) a Octavie (s tempomatem i v dieselu). V zásadě můžu říct, že do 3,5 tuny odjedu se vším a nedělá mi problémy ani délka, nebo výška. Naučil jsem se couvat na zrcátka i s vlekem. Tam kde jiní odpojují vlek, já klidně couvám. Je to vrozená lenost. Raději jsem se naučil couvat, než bych musel vylézt z auta. Z hlediska drobného popojíždění jsem se svezl i v Opelu a dost možná ještě v dalších modelech, na které si vzhledem k zanedbatelné vzdálenosti, kterou jsem s nimi ujel, asi nevzpomenu.

Moje auta

14. dubna 2008 v 21:06 | najda |  Auta a cestování
Na auta, která hrála v mém životě nějakou roli, vzpomínám rád. Prakticky jedna z prvních vzpomínek patří starému Chevroletu, který podle svědectví těch, co ho pamatují lépe, jezdil na dřevoplyn. Bylo to na sklonku šedesátých let minulého století. Já si pamatuji jenom jeden útržek kdy jsme se při cestě na chatu zastavili pro zbylou přízeň a můj malý bratranec - asi dvouletý - vykoukl ze dveří a začal jásat - á-tem pojetem… Pak celou cestu zvracel.
Na chatě si pamatuji starého Tudora. Ten už ani nejezdil. Tuším že byl světle modrý. Pak následoval starý trabant s červenými pruhy na boku a červenou střechou. Měl ještě kulatou karoserii. Pak to byl modrý trabant kombi. U něj si pamatuji na přepínání dálkových světel na podlaze. Šlapalo se na něj nohou.
Jako dítě jsem rovněž absolvoval cestu na chatu a zpět starou V3S - kou. Tentokrát jsem zvracel já. Ale až doma. To bylo asi z těch vajec, které jsme měli na chatě.
Velice na mě zapůsobila jízda starou Zetkou 5. Měla strašně krásná sedadla a bambulky na sloupcích. Je to auto, které bych si chtěl jednou pořídit. Tenhle kousek skončil bohužel ve šrotu. Strejda - závodník ho zadřel. Zetka stála pak několik let na zahradě na špalcích, než ji mužové neprozřetelně rozsekali do sběru. Zbyl po ní nosný rám z traverz s ruční brzdou. Co nespolkl šrot zmizelo v základech naší chaty. Věčná škoda. Kdo ji má doma, ať mi dá vědět.
Pak jsme měli úžasné auto. Spotřebu mělo jako ruský tank ale tehdy se na to nehrálo. Byla to Poběda. Taky krásnej veterán. Pár měsíců po prodeji jsme jej našli v Brně u tehdejší rušičky, kde bylo vrakoviště. Pak přišel tuším skutečný ruský tank - Moskvič 408. Vnitřek krásně voněl použitou koženkou. Všude vyjel, akorát ta koženková sedadla byla trochu nepraktická především v létě. Pamatuji si, že jsme s ním byli na houbách. Kdo to auto zná a zná parametry jeho kufru, ten ocení jistě informaci, že jsme tenkrát tento kufr naplnili houbami po okraj.
I když s velikostí kufru Wartburga se to nedá srovnat, hlavně pokud to byl kombík. Wartburgy vlastnil strýc. Pamatuji si toho starého kulatého i toho novějšího hranatého. Klasický zvuk trojválce měl svoje kouzlo.
Ale vraťme se k autům, která vlastnila naše rodina. Po Moskviči to byla, pokud mě paměť neklame, první škodovka 120L. Červená s výbavou modelu GLS, který v ní byl omylem. Když to táta zjistil, šel do servisu, kde to koupil a technik ho rychle poslal pryč. Ať to prý neřeší, nebo po něm budou chtít doplatit rozdíl v ceně. No byl by hloupej. Tak odjel.
Následoval tuzexový Ford Eskort, model 1980. Tehdy tuším dokonce auto roku. Byl to nezvyk. Na naše poměry to jezdilo dost rychle. Měli jsme černou barvu a soused červenou. Když jsme vyrazili do Maďarska na výlet, jel s námi ještě známý se stodvacítkou. Pořád jsme na něj čekali. Při cestě zpátky jsme si to tak šinuli po dálnici stotřicet (povoleno bylo 110) ale bylo to ještě v Maďarsku, tak to mohlo být i jinak. Táta se podíval do zpětného zrcátka. Konstatoval, že vidí jenom souseda a jinak nic. Sotva to dořekl, prosvištěla kolem nás motorka. Po pár stech metrech jsme dojeli na zlom, odkud bylo vidět několik kilometrů dálnice a motorka nikde. Zastavili jsme na parkovišti abychom počkali na známé. Po chvíli bylo slyšet svištění, asi jako když letí stíhačka. Parkoviště bylo asi pětset metrů dlouhé a na každou stranu bylo ještě dalšího půl kilometru vidět. Zvuk se zesiloval. Najednou jsme uviděli stříbrnou šmouhu, která kolem nás prosvištěla a během několika vteřin zmizela na druhém konci zorného pole. Asi Porsche.
Asi po dvou letech táta použil svoji oblíbenou frázi - to auto je nějaký špinavý, měl bych koupit nový. Prodal ho a koupil novou škodovku 120. To bylo de-facto moje první auto, protože bylo psáno na mě a dostal jsem jej k promoci. Jezdil s ním ale táta, protože já neměl řidičák.
To už se ale schylovalo k době, kdy i já absolvoval autoškolu, byť dost pozdě. Moje první skutečně vlastní auto pak byl trabant 601S. Toho jsem koupil asi za dva a půl tisíce od lesů. V kufru rostla tráva a za značkami pšenice. Výfuk kouřil do kabiny a sedadla byla přivařena natvrdo k lyžinám. Když jsem se kolegy ptal, jak se tam řadí, řekl mi, že normálně akorát že je to otočený. Rozjel jsem se na trojku. Pak jsem řadil systémem pokusů a omylů. Když to začalo řvát, bylo mi jasné, že jsem podřadil. Než jsem dojel do bazaru ve Znojmě, tak jsem rychlosti vychytal. Na křižovatkách jsem stál patou na brzdě a špičkou jsem přidával plyn, aby mi to nechcíplo. Když jsem to v bazaru vyřídil a získal papír o koupi, jel jsem zpátky do práce. Po cestě mě zastavila moje první policejní hlídka. Když se vnitřek trochu vyvětral, podal jsem příslušníkovi doklad z bazaru. Ten se podíval na vzrostlé obilí za espézetkou, pak se podíval na mě a řekl mi ať raděj jedu. O víkendu jsem odvezl AUTO bratranci, který jej během asi čtrnácti dnů dal se strýcem dohromady. Po tu dobu jsem pilotoval výše zmíněnou škodovku. Nadával jsem u toho jak křeček. I když jsem s trabantem ujel pár kilometrů, zvykl jsem si na řazení pod volantem. Řazení ve škodovce bylo pro mě utrpení. Především, když jsem se chtěl na jedné okresce v lese otočit a nešla mi tam zařadit zpátečka v momentě, kdy jsem byl napříč přes silnici. Nepomáhalo nic. Ani popojíždění ani pouštění spojky. Dobrých pět minut jsem blokoval dopravu. Ještě že nic nejelo.
Jak jsem si oddechl, když jsem si zase přivezl trabanta. Tohle auto zatím nikdo nepřekonal. Jednoduché, spolehlivé, malé a přitom velké, jezdí tak akorát rychle. Dodnes si rvu vlasy když si vzpomenu, že jsem ho prodal. V trabantu jsme neznali co to je, mít kabele pod nohama. Do kufru jsem složil trojkombinaci (kočárek Liberta). Kolečka na bok, kostru jsem složil za sedadla a dopředu do kufru jsem posadil celou korbu. Do ní jsme naskládali kabele a jeli jsme. Když jsme se pak pokoušeli přepravit škodovkou, byli jsme zaskládaní až po střechu a v kufru přitom byli jenom dvě igelitky s oblečením, protože se tam nic jiného nevešlo. Zlatej trabant. Po drobné úpravě karburátoru startoval na první nakopnutí i v zimě. Všude vyjel, kde to nešlo popředu, vyjel na zpátečku. Řazení trojky a čtyřky se dalo zvládnout malíčkem aniž byste pustili volant. A to už nemluvím o volnoběžné čtyřce. Stačilo dát nohu z plynu a rychlost se odřadila, pak jste na plyn šlápli, kolečka se zase odstředivou silou zachytila a jelo se dál. Tohle auto si zase koupím. Už jenom pro ten nádherný zvuk dvoutaktu - rin-tin-tin.
Po stodvacítce si táta koupil favorita. Stodvacítka se stěhovala k nám. Trabant byl jaksi navíc. Měl jsem si ho nechat. Stodvacítka ale sloužila celkem dobře, až na to věčné cupování benzínu. Večer jste zaparkovali a ráno jste museli napumpovat benzín, protože to nechtělo chytit.
Asi po roce táta favorita rozpáral o vrata až po převodovku. Měl najeto asi 7 a půl tisíce kilometrů. Když ho bratranec spravil, putoval k nám domů a škodovka šla na prodej. Favorit barvy vína měl ale smůlu. Najel jsem s ním 7 a půl tisíce a otočil jsem jej na střechu. Další oprava by vydala na samostatný článek. Někdy se k tomu vrátím. Nicméně i po této opravě jezdil favorit ještě několik let, než tátovi vrátili řidičák a pořídil si nové auto. Tedy nebylo nové. Po letech si koupil auto ojeté, ale od známého. Favorita Silver line. To bylo jiné ježdění. Ale vydrželo mu to asi tak rok. Pak si vyhlédl Forda Escorta a silver line putoval k nám na dvůr. Červeného favorita jsem prodal známým, kteří samozřejmě o jeho neutěšeném osudu věděli. Ale když přijeli ve starém žigulíku, ze kterého jim při brždění utíkala kastle, tak člověk pochopil, že tady nejde o to jestli to bylo bourané nebo ne.
Pak si udělala řidičák i moje drahá polovička a jedno auto bylo málo. Já ho potřeboval na podnikání, ona na ježdění do práce. Koupili jsme teda starou škodu 100. Taky krásný auto. Z bazaru jsme to vezli společně. Moje žena dostala zodpovědný úkol odvést naše "staré" auto, já jel "novou" stovkou. Na první křižovatce jsem se lekl, že mi to chcíplo. Ale motor šlapal jako hodinky. Jelo to skoro jako nové. Ženě jsem s tím ujel. Ale ona asi jela opatrně. Až později jsem zjistil, že při vyjíždění z parkoviště lehce ťukla světlo. Asi proto se pak nikam moc nehnala.
Netrvalo dlouho a tátovi před garáží začali kopat díru v chodníku. Naznal, že si nenechá Escorta poškrábat závistivými chodci, tak nás požádal, jestli si ho k nám nemůže schovat. Zaparkovali jsme ho do stodoly. Hned po neděli táta zavolal, že jestli chci, tak s tím můžu klidně jezdit. O další týden později mi zavolal, že si ho mám nechat, že si koupí nové auto. Forda měl asi dva roky a najeto nějakých dvacet tisíc.
Když jsem mu pomáhal vybrat nové auto, padlo nakonec rozhodnutí na Renault Megane. Ale hned jsem říkal, ať tam nechá namontovat tažné zařízení a koupí pokud možno kombíka, protože takové auto je u nás na vesnici mnohem lépe použitelné. Tvrdil, že tohle už je poslední auto a to že už nedostanu. Vydrželo mu asi rok, než ho naboural. Asi ve třiceti kilometrech zastavil na zastávce trolejbusu aby si oškrábal námrazu z okna. Opřel se přitom o sloup trolejového vedení. Škoda byla skoro dvěstě tisíc. V servisu si to vzal jeden technik na protiúčet a táta si doplatil za novější model.
My jsme mezitím prodali stovku a nakonec i "silvrlajna", protože jsme potřebovali peníze na opravu baráku. Navíc jsem už nepodnikal, takže jedno auto celkem stačilo. Escort neměl chybu a přežil i moje manželství. Dovezl nás úplně všude. Bohužel byl poněkud falešně kamarádský, protože vozil i moji ženu za jejím milencem a mě nic neřekl. Ale co. Teď už nic. Nakonec i megane skončil na mém dvoře, i když tentokrát za poněkud smutnějších okolností. Táta neunesl rozhodnutí mé ženy a popravdě nesl rozvod ještě hůř než já. Auto jsem nakonec zdědil a Escorta dostal švagr za to, že mamce pomáhal vyřizovat pohřeb. Vážil si toho. Tak naleštěný auto neuvidíte ani v prodejně. Nakonec ho jeden dobrák sestřelil. Nedal mu přednost zprava a udělal mu z forda banán. Bohužel sehnat novou karoserii k motoru Zetec bylo nemožné. Takže můj milovaný ford skončil někde na náhradní díly.
Renault mi taky sloužil celkem dlouho a spolehlivě, ale když došlo na pravidelný servis, především otázku výměny rozvodů, zjistil jsem, že na tak drahé auto nemám. Bylo mi to sice líto, ale dal jsem ho do bazaru a vzal si na protiúčet felicii kombi. Přece jenom udržovat škodovku je mnohem levnější a službu prokáže stejnou. Když jsem ji trošku naťukl, ocenil jsem cenu náhradních dílů dvojnásob. Ta samá oprava Renaulta by mě stála nejméně čtyřikrát tolik, nemluvě o tom, že jsem jej neměl havarijně pojištěného, zatímco felicii mám. Nakonec u nás ještě zrušili pobočku renaultu, takže při své servisní poctivosti bych musel jezdit někam mimo okres. A to vám teda můžu garantovat, že do servisu jezdím pravidelně - jaro, podzim, výměny oleje i pneumatik. Přece jenom autu svěřuji život svůj i svých blízkých a nerad bych jednou dojel na tom, že podcením technický stav auta. Stačí když musím podceňovat schopnosti ostatních účastníků provozu.