Březen 2008

auta a já

22. března 2008 v 0:52 | najda |  Auta a cestování
Když tak někdy přemýšlím o tom co napsat příště, tak mě napadají takové samozřejmosti ze života. A to mám v bloku ještě několik zajímavých a vážných témat. Ale nějak se k nim nemůžu odhodlat. Nedávná hromadná havárie na dálnici (bylo to vlastně předevčírem) mě přivedla k již dlouho promýšlenému tématu mého vztahu k autům.
Když jsem chtěl jako středoškolák dělat řidičák - tehdy asi za dva tisíce korun - neuvolnil mě fyzikář z hodin fyziky jelikož jsem z celé látky pochopil pouze teorii relativity. Všechno je relativní. Těch několik málo zážitků s řízením auta by nevydalo ani na sloupek do novin. První pokus popojet s autem proběhl na svatbě mého strýce. Umyl jsem mu jeho modrou stodvacítku a on mi řekl - popojeď s tím dopředu, ať nemusíme nastupovat v tom bahně. Sedl jsem za volant, nastartoval, zařadil, pustil spojku a poskočil asi o dva metry dopředu. Auto chcíplo, já jsem vyleštil obtisk svého čela na předním skle a z okna strýc s ledovým klidem podotkl - řekl jsem popojet, ne poposkočit.
Druhý kontakt už tak dobře nedopadl. Na chmelové brigádě si šel traktorista někam zdřímnout a traktor s vlečkou nechal stát nad česačkou na kopci. Volal jsem, troubil jsem a nic. Pak vylezl ze křoví a říká - dyk s tím vodjeď, ne. No tak jo. Sedl jsem do toho starého modrého zetoru, šlápl jsem na spojku, zmáčkl tlačítko startéru, motor naskočil. Mezitím řidič přišel. Hoď tam trojku, odbrzdi a jeď. Trojku jsem tam natlačil botou, ale ruční brzda nechtěla povolit. Povídá - ukaž, vždyť to šlo. Nešlo. Ruční brzda povolila až pod náporem cihly. Rozjel jsem se. Otevřela se vrata česačky. Znaje terorii, nadjel jsem si, protože vlek byl dlouhý. Já taky. Minul jsem futra asi o dva centimetry a zjistil jsem, že bych už měl točit zpátky, protože se blížila zeď. Zarejdoval jsem na druhou stranu, ale tam už zase byla česačka, takže zpátky, ale to už přede mnou byl prázdný vlek, který právě česáči vyprázdnily. Šlápl jsem na brzdu. Traktor jel vesele dál. Zapřel jsem se o volant a vší silou jsem se opřel o pedál brzdy. Česáči seskákali z vlečky a utekli. Traktor se o vlečku opřel, chvíli se ji snažil odtlačit, leč marně, načež chcípl. Traktorista ke mně přišel, podíval se klidně na pomačkaný plech a pochroumanou vlečku, pak se otočil ke mně a říká - ty nemáš spojku? Tos mi neřek, že musím šlápnout na spojku, když chci zastavit - odpověděl jsem. A tím má anabáze prozatím skončila.
Situace se trochu vylepšila na vojně, kdy jsem se naučil jezdit s gazem. Ale tank jsem nerozjel. Jsem asi moc velký. Spojkový pedál mě vždycky vystřelil z tanku ven, protože jsem se při své výšce nemohl dobře zapřít do opěradla. Ale to je celkem jedno. Nakonec jsem autoškolu absolvoval, o čemž ještě určitě něco napíšu. Dneska řídím rád a docela hodně. Pár desítek tisíc kilometrů jsem už najel a navíc strašně rád řídím v zimě. Tam se pozná kdo koho řídí, jestli řidič auto, nebo auto řidiče. Že je to pravda bylo vidět tento týden na dálnici. Za nehody nemohou auta, nebo počasí, ale řidiči. Nevím, proč je povinné ručení na auto a ne na řidiče. Auto samo nehodu nespáchá. Když je řidič magor, tak je vcelku jedno co řídí, jestli trabanta, nebo Ferrari. Výsledek může být nakonec stejný.
Hlavně že je nám neustále připomínáno, že máme jet tak, jak to dovolí stav silnice, počasí, stav auta a hlavně naše schopnosti. Co je platné, když je furt vysvětlováno, že máme jet jen tak rychle, abychom dokázali zastavit na vzdálenost na kterou vidíme. Ať je mlha, tma, sněžení, liják, vítr, spousta řidičů jezdí jako by se nechumelilo. Bohužel to pak odnesou ti, kdo se snaží jet "přiměřeně stavu věcí". Sotva v únoru vykoukne sluníčko, sundají zimní gumy a pak se diví, když ráno kloužou na náledí. Dobře vědí, v jakém stavu je naše dálnice, přesto se poženou stopadesátkou i více a je jim jedno, že nevidí ani na přední kapotu, protože je mlha a sněhová vánice. Pak samozřejmě nadávají, že silničáři zaspali. Mnohdy přesně ti silničáři, které s troubením předjeli o několik kilometrů dřív a ještě si u toho klepali na čelo, proč ti blbci jedou tak pomalu. Stálo by za to mít nad silnicemi trvale kamery a těmto lidem zabavovat auta a řidičáky. Mnohým nejlépe natrvalo. Taky nejsem svatý a občas své felicii šlápnu na krk (dá-li se to tak napsat), ale vždycky se snažím jet tak, abych měl auto pod kontrolou. Myslím, že ideální styl jízdy se dá snadno poznat. Kdo jezdí předvídavě, ten zpravidla používá brzdu až když je to potřeba. Většina manévrů se dá dobrzdit motorem. Nesmíte však jet nalepení na nárazníku auta před vámi. Zkuste si někdy absolvovat vaši oblíbenou trasu a jet tak, abyste nemuseli použít brzdu. Samozřejmě ji ale použijte, když potřebujete zastavit. Ale jde o to dát včas nohu z plynu když se blíží obec, když se blíží auto přede mnou, když předpokládám překážku apod. Jezdit stylem brzda - plyn, to není frajeřina, ale blbost. Ničíte si vlastní auto, nehledě na to, že gumy něco stojí, brzdové destičky taky a při takové akceleraci má auto velkou spotřebu. Víte vůbec, že když dáte nohu z plynu se zařazenou rychlostí (brždění motorem), že je spotřeba mnohem nižší, než když vyřadíte? Měřiče spotřeby nejsou zpravidla schopny hodnoty naměřit a ukazují nulu. Při volnoběhu ale spotřeba ihned naroste.

Rodinné finance

16. března 2008 v 0:28 | najda |  Dobré? rady
Omlouvám se ale je to trochu delší, než jsem původně chtěl.
Již v momentě, kdy jsem si začal vydělávat peníze jsem se zajímal o to, jak je ušetřit, a jak s nimi správně zacházet. Spíše nežli získané znalosti ze školy to však byl pud sebezáchovy. Podotýkám že jsem školu začal i skončil ještě za bývalého režimu a to popravdě v ekonomii byli nejvíce kovaní vexláci, zelináři, řezníci a ke konci pár prvních vlaštovek soukromého podnikání.
O znalostech tehdejších ekonomů však nepochybuji, nicméně myslím že i přesto, že znalosti měli, nemohli je příliš uplatnit. V centrálně řízené ekonomice bylo důležité na čem se usnese strana a vláda, nikoliv to, co je ekonomicky správné. Všechno, co zavánělo správnou ekonomikou, zavánělo zároveň i ekonomikou kapitalistickou a ta nebyla tehdy in.
Moje první spoření se tedy dělo do krabičky, kam jsem si ukládal drobné ušetřené ze svačin a pár korun obdržených tu a tam při příležitosti nějakého svátku či narozenin. Posléze přibyly i peníze pracně vydělané na brigádách. Především ta v papírnách byla opravdu lukrativní, kromě padesátikoruny, kterou jsem obdržel asi za deset odpoledních směn u kartonážního stroje jsem si přilepšil o několik balíků sešitů a pár hodně silných bloků. Ještě že bylo brzké jaro a nosili se ještě zimní bundy s velkými kapsami. Poněkud zajímavější výdělky byly na chmelových brigádách a těch jsem popravdě, i když to zní nepravděpodobně absolvoval během střední a vysoké školy celkem asi šest. Třikrát u česačky a třikrát jako kulturní referent. Uspořené koruny jsem zpravidla investoval do zálib, jako třeba do nové kytary, která mě tehdy stála nekřesťanských 2.600,- Kč. (Nejlevnější jste pořídili tuším za 300,- Kč, ale ta byla fakt dobrá tak na pádlování).
Když jsem začal pracovat a připravovat se na rodinný život, fungoval jsem tak, že jsem normálně hospodařil s výplatou a co mi po příští výplatě zbylo jsem poctivě odnesl do spořitelny. Někdy i sto dvacet korun. Tehdy jsem bral 2.100,- Kč hrubého a to jsem si připadal jako boháč.
Postupně jsem začal vydělávat víc a vznikaly jakési drobné přebytky a tehdy jsem si stanovil limit, že na účtu budu mít maximálně rezervu ve výši jednoho platu, a zbytek uložím na nějaké lepší zhodnocení. A už jsem se taky zabýval tím, jak si utvořit rezervu dlouhodobou, ale na tuto myšlenku mě přivedl známý, který mi přišel nabídnout penzijní spoření. Dlouhodobá rezerva mě zaujala a zapracoval jsem ji do svého plánu.
Když jsem po pár letech v jednom pracovně hluchém období zkoušel pracovat pro cizí pojišťovnu, protože té české prostě nevěřím, zjistil jsem na jednom školení, že jsem úplně sám přišel na to, na co oni přišli taky, ale asi jich u toho bylo víc. Popravdě mě to celkem potěšilo. Člověk si hned zlepší mínění o sobě a o svém úsudku. Minimálně si nepřipadá jako úplný idiot.
Tedy abych shrnul systém rodinných financí, který mám ověřený, že je správný, pak to vypadá takhle - Doma mějte jenom nutnou hotovost na běžný nákup ve vašem obchodě, kde neberou kartu, případně na nějaké drobné opravy a spropitné pro řemeslníky a samozřejmě na kapesné pro vaše děti. V bance si nechávejte jenom tolik, kolik zajistí zaplacení všech plateb zhruba na jeden měsíc, kromě měsíce výplaty. Tedy mějte tam zhruba tolik peněz, kolik dostává vaše rodině na výplatu od svých zaměstnavatelů. To jsou přesně peníze, se kterými jste zvyklý vyjít a jednoměsíční rezerva úplně stačí. To proto, že běžné účty jsou velice špatně úročené a je zbytečné na nich držet všechny volné peníze, když jinde vám budou sami vydělávat. Jakmile množství peněz přesáhne měsíční rezervu - a sami si určete o kolik, využijte nabídky spořících účtů, nebo ještě lépe různých peněžních fondů. Ovšem pozor, pokud možno bankovních. Tam máte přece jenom jistotu, že je o vaše peníze postaráno. Který fond vyberete záleží především na vaší odvaze. Můžete zvolit fondy konzervativní, ale s tím rizikem, že nezbohatnete, ale ani nezchudnete. Pokud vám stačí zhodnocení na úrovni inflace, nebo těsně pod ní, pak budete spokojeni. Nebo můžete riskovat více, případně téměř hazardovat, ale s tím, že výnosy mohou být celkem zajímavé. Ale mohu vás uklidnit, ani investice do akciových fondů i přes svoje riziko nemusí být ztrátová, především pokud víte, že peníze můžete nechat spořit několik let. Výkyvy kurzu akcií se s délkou vkladu vyrovnávají a jejich hodnota má zpravidla rostoucí tendenci.
A pokud máte pocit, že toho rizika je již dost a je potřeba taky zajistit rodinu pro strýčka Příhodu, nakonec nikdo tady není věčně, pak zvolte životní pojištění. Nejlépe s délkou k odchodu do důchodu (a nebojte se že se ho nedožijete, dnešní důchodci si to mylsleli taky), abyste využili státem garantované úlevy, případně aby vám mohl přispívat i zaměstnavatel. V zásadě pokud chcete i tyto peníze mít jako rezervu, pak zvolte pojištění investiční. To vám zajistí dostupnost peněz v průběhu celého pojištění za dodržení určitých podmínek. Ale pozor. Dobře vybírejte pojišťovnu a nenechte se zlomit pseudoporadci jednotlivých pojišťoven. Ti mají jediný úkol prodat vám produkt své pojišťovny, který si ona vybrala za ten nejlepší, ale je nejlepší pro ni a pro poradce. Není většinou už tak moc dobrý pro vás. Přestože jsem si kdysi myslel, že jedině poradci pojišťovny mohou přesně znát to co nabízejí, musel jsem svůj názor změnit. Oni znají jenom svoje produkty. Jsou v nich kovaní a školení v tom, jak je prodat a hlavně jak přesvědčit klienta, že to je to co on právě potřebuje. Bohužel tomu tak není. Každá pojišťovna má svoje produkty, které jsou podle ní nejlepší a viděl jsem i lidi s patnácti pojistkami. Ale dnes vám můžu doporučit jediné. Vyhledejte finančního poradce. Řekněte mu co chcete vy, co od pojistky očekáváte a nechte na něm, ať na trhu vyhledá to, co odpovídá vašim požadavkům. Prakticky každá pojistka je pro někoho vhodná, ale ne každá je vhodná pro vás. Uvědomte si, že dobrá pojistka se uzavírá na celý život. Je to jako volba partnera. Taky si chcete zvolit toho pravého, ale jediným rádcem je vaše srdce a to umí někdy pěkně kecat. Dobrý finanční poradce chce, abyste se k němu vrátili, pokud budete chtít zase poradit, a ne pokud ho budete chtít zmlátit. Hlavně pozor na pojistnou částku. Mějte na paměti, že potřebujete rodinu zajistit v průměru na pět let. To znamená, že by pojistka měla nahradit váš příjem na celých pět let v případě, že se s vámi něco stane. To je zjištěno statisticky i podle psychologů je to ideální doba. Dřív si váš protějšek nového partnera nenajde (pokud už ho neměl).
Ale dosť bolo kecov. Jdu si lehnout.