Pod maskou

27. února 2015 v 17:44 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 2. 2015
Téma týdne 93:
Pod maskou čehokoliv se skrývá cokoliv. Jednodušší verzi lze vysvětlit tak, že pod maskou luxusního vozu je ukryt nějaký motor, nebo nějaká funkční součástka. Většinou je tam chladič. Někdo namítne, že to je za maskou, a vlastně má pravdu. Pod maskou je většinou nárazník, nebo spojler. Přeneseně se dá říct, že seč pod maskou lidového vozu skrývá plnokrevný sporťák, nebo naopak. Obecně se spíš spojení "pod maskou" používá ke znázornění něčeho ukrytého, utajeného, schovaného, či jaké synonymum lze ještě použít.
Pod maskou dobráka se pak skrývá pěkný zmetek, zatímco pod maskou tvrďáka vcelku citlivý člověk. Obyčejně se extrémy maskují za extrémy jiné, většinou celkem opačné. Na co se maskovat vlastní maskou? Maskovat šaška maskou šaška nedává valný smysl, to už se nemusíte maskovat vůbec. Mnohdy potřebujeme zamaskovat něco, co je pro nás v daném okamžiku nepotřebné, nepřijatelné či nepříjemné. Ale vždy musíme mít na paměti, že stejně v jistém momentě dojde k odmaskování. To pak podle typu masky může být příjemné, nebo nepříjemné. A to jak pro maskovaného, tak pro jeho okolí. Žádná maska není docela jednoznačná. Vždy může přinést příjemné odmaskování, ale i velké zklamání. Osobně se ve svém životě nemaskuji. Je to popravdě pohodlnější. Nemusíte si pamatovat, kde si máte nasadit jakou masku. Vlastně je to podobné, jako se lží. Kdo lže, musí si pamatovat komu, a co nalhal. Jinak mu hrozí nepříjemné odhalení. I maskovaný musí používat na stejných místech stejnou masku, aby nebyl odhalen. Tedy, pokud hovoříme stále o maskách pomyslných. Pomyslná maska, je de facto vlastně lež. Lež o tom, kdo a jací jsme. Maska je snaha přesvědčit okolí, že jsme někdo jiný, nebo nějací jiní, než jsme ve skutečnosti.
Já jsem líný si pamatovat masky a lži, takže se nemaskuji a nelžu, neboť je to mnohem pohodlnější. Je problém si pamatovat lži, stejně tak je problém si pamatovat, co jste komu neřekli. Není to sice čistokrevná lež, ale pokud to mělo za účel něco zamlčet, zkreslit, nebo jinak upravit, pak je taky důležité si to pamatovat. Když si to nepamatujete, hrozí riziko, že budete přistiženi a budete muset vysvětlovat, proč jste to, či ono neřekli. Nepříjemné odmaskování zamlčené skutečnosti. A popravdě to vidím pravidelně v různých seriálech. Lidé si tam neříkají důležité věci, přitom, kdyby si je řekli ihned, nenapáchaly by vlastně většinou žádnou škodu. Takto napáchají zpravidla nedozírné škody, především na důvěře a vztazích.
Někdy jsou masky prospěšné. Třeba na karnevalu. Já tedy většinou chodím na karneval za fotografa, čímž mi odpadá nutnost se složitě upravovat. Nakonec, když se na sebe podívám, tak už toho příroda napáchala sama dost, tak proč to ještě vylepšovat? Takovéto masky jsou neškodné. Tedy - zpravidla jsou neškodné. Umožňují lidem odhodit zábrany a jak se říká, odvázat se. Nejlépe jsem se cítil v masce tučňáka, protože mě vůbec nebylo vidět. S člověka spadne veškerá tréma, ostych a sebekontrola a může bezuzdně dovádět. Ani vaši známí a sousedi vás často nepoznají, tak si můžete dovolit věci, které byste jinak nikdy neudělali. A zde je právě jisté riziko, které jsem uvodil slovem - zpravidla. Mnozí jedinci využívají maškar k páchání nekalostí. Mnohdy i k páchání trestných činů, přičemž spoléhají na jistou anonymitu své masky. Často se jim to vyplácí, neboť identifikovat někoho, kdo je zakryt maskou bývá dosti složité. Musí udělat nějakou banální chybu v ustrojení, a nechat si na sobě nějaký markant, který jej normálně identifikuje. Má třeba nápadné značkové boty, nebo výrazné hodinky, tetování a podobně. Ale pokud je maska dokonalá, a navíc se jich v okolí pohybuje víc, je identifikace nemožná. Zkuste najít jednoho Santu mezi tisícovkami jiných. Nebo Mikuláše, či jinou bytost vyznačující se specifickou celotělovou maskou. Maska, rovná se anonymita.
Anonymitu masky lze využít i k jiným účelům. Maskování používají například automobilky při testování nových modelů, aby ztížili identifikaci přesných tvarů. Využívají přitom optických klamů a iluzí, které zakryjí některé specifické detaily. Především v poslední době jsem si podobných případů všiml hned několikrát.
Maskování používá příroda, aby ochránila některé druhy živočichů i rostlin. Buď se maskují neškodné druhy, jako druhy nebezpečné, nebo se maskují tak, aby je nebylo vůbec vidět. Kupodivu i příroda vyvinula nápadné maskování. Každý by očekával, když se řekne maskování, že to, co je maskované, nebude skoro vidět, a někdy i příroda zvolí přesně opačný efekt, a naopak na maskovaný druh přímo upozorní. Ale protože živočichové jsou nedůvěřiví, tak, i když je daný druh zcela neškodný a poživatelný, raději se mu vyhnou, neboť daná barevná, nebo tvarová variace působí příliš nápadně, než aby byla bezpečná. Takže i taková kamufláž je možná.
Nevím, jak dlouho by přežil nápadně kamuflovaný voják. Ti si berou spíše příklad s kamufláží zaručujících neviditelnost. Pod maskou křoví se pak skrývá po zuby ozbrojený sniper, který je ale většinou nebezpečný hlavně na velkou vzdálenost, což je zákeřné. Když jsem si spojil slovo křoví a zákeřné, vyplynulo mi z toho, že zákeřnost je vlastně vlastnost, kdy je někdo ohrožován někým jiný, kdo je schován v záloze, čili historicky většinou v křoví, nebo za křovím. Pokud se dokonce sám za křoví vydává, je to o to zákeřnější.
Někdy jsou maskované i věci, o nichž bychom to nikdy neřekli. Třeba pod maskou lákavé nabídky se ve skutečnosti skrývá pěkná zlodějina. Pod maskou hodného prodejce pak pěkný šmejd, a pod maskou politika obyčejný zloděj a podvodník. Pod maskou souseda můžete najít zabijáka, a pod maskou nádeníka bývalého ředitele banky. Některé masky jsou bezděčné a nechtěné. Kterýpak ředitel by chtěl skončit jako nádeník, kterýpak lékař, jako topič v kotelně. A přece se i takovéto maskování objevovalo a objevuje. Kdo si myslí, že je to přežitek totalitního režimu, ten se mýlí. Osobně znám doktora přírodních věd, který pracoval jako ostraha, a to docela nedávno. Bylo mu slibováno, on uvěřil a nakonec byl rád, že sehnal takovéto místo. Stačí, když se Vám začne někdo vlivný mstít, a nic moc se svým maskováním nenaděláte. Ale byly doby, kdy bylo mnohem hůř. Dnes se nakonec můžete sbalit a jet z dosahu mstitele, a máte klid. Ne vždy to však šlo, a tak jsme se všichni svým způsobem maskovali, abychom byli přiměřeně nenápadní, a neupoutávali na sebe pozornost. Vlastně jsme celkem vycvičení v různých mimikrách, jenom mi už nepřijde nějak moc aktuální je využívat nepřetržitě, neboť nakonec můžeme mít problémy s vlastní identifikací, s vlastním sebeurčením a stanou se z nás schizofrenici, kteří si nakonec nebudou jistí, kdo že vlastně jsou, co je maska, a co skutečnost. Bylo by špatné, abychom pod vlastní maskou nenašli sami sebe, či abychom nakonec nedokázali sami bezpečně říct, zda jsme to ještě my, nebo už ne. V každém z nás se schovává maska. U někoho vyplave občas napovrch, někdo si ji nechává pro sebe, neboť ji považuje za intimní tajemství. Typickým vítězstvím masky nad člověkem byla Maska, která ovládala Jima Carryeho. Vlastně jsme mohli vidět, byť ve filmové nadsázce, jak vlastně taková maska funguje a co se pod ní vlastně může skrývat. A o tom to je, jak praví Pitkin.
 

Hon na čarodějnice

20. února 2015 v 17:50 | najda |  Úvahy, věda a tak

20. 2. 2015


Téma týdne 92:


Téma, které jsem odkládal, ale o němž jsem zároveň na jiných místech často psal. Musím ho spojit s tématem křižáckých válek, neboť mi to k sobě tak nějak patří. Jsou to dvě související fáze vývoje náboženství a zároveň i jakékoliv jiné ideologie. Přitom je nutno dodat, že i náboženství je vlastně ideologie, takže lze mezi moderní ideologie a náboženství udělat v řadě bodů rovnítko. A tak, jak si prošlo křesťanství svými křižáckými válkami, které jsou vlastně jenom způsobem, jak rozšířit ideologii násilným způsobem, tak si svými křižáckými válkami procházeli i politické ideologie, především ti totalitářské. Dá se vlastně vysledovat, že totalitní ideologie jsou velmi často provázeny kultem osobnosti, což je v mnoha ohledech podobné, jako víra v jediného Boha, ač právě proti ní nelze mít jedinou výhradu. Na rozdíl od toho je potřeba mít ke kultu osobnosti řadu výhrad, neboť jedinec se nemůže povyšovat na roveň Boha, neboť mu zpravidla nesahá ani po kotníky.

První fáze rozšiřování víry, či ideologie je vždy na úrovni osobního kontaktu. Pokud má ideologie jenom omezený počet příznivců, tak jim ani nic jiného nezbývá, než vzbudit důvěru slovy a dobrými skutky. Víra k tomu používá i zázraky, z nichž mnohé lze nakonec i vědecky podložit, a jsou mnohdy důkazem toho, že jejich vykonavatelé byli velmi inteligentní a dokázali využít aktuální znalosti a aktuální situaci. Poté, co se víra, či ideologie dostatečně rozšíří a dobyde souvislá území, či alespoň získá jistou moc a pravomoci, může přejít do fáze dobyvatelské, čili do fáze křižáckých válek. Jde jen o to, jak rozšířit svoji víru či ideologii mezi další masy lidu, tentokrát však násilným způsobem. O kvalitě takto rozšířené ideologie lez samozřejmě účinně pochybovat. Pod pohrůžkou násilí se každý rozumný smrtelník rozhodne akceptovat vnější projevy víry, či ideologie, ač si o ní v duchu myslí cokoliv, jen ne to, že v ni věří. To je také největší nebezpečí pro víru, či ideologii, neboť si tím vlastně pěstuje obrovskou masu zarytých odpůrců, kteří se ovšem velmi dlouho tváří, jako příznivci.

Výsledkem je narůstání obav vedoucích postav ideologie, či víry, z neposlušnosti věřících, či dokonce obav z toho, že je věřící chtějí připravit o jejich statky, vedoucí pozice, či dokonce o jejich životy. Většinou je to v první fázi čistá paranoia, která však paradoxně vede k tomu, že se stane skutečností. A to jsme ve fázi honu na čarodějnice. Jde vlastně o hon na ty, kdo podle představ vedoucích představitelů moci, ideologie, či víry, nevěří dostatečně, či věří v něco jiného a víru pouze předstírají, nebo kují ďábelské plány na sesazení mocných. V prvních obdobích je tento hon skutečně paranoidní hrou na hledání nepřátel tam, kde nejsou. Zpravidla to odskáčou nejbližší spolupracovníci, věrní společníci a hrdí šiřitelé ideologie, či víry, kteří se v očích mocných proviní vlastně jenom tím, že jsou. Jakmile získá mocný pocit, že mu někdo z jeho souputníků šlape na paty, zdánlivě jej ohrožuje, či opravuje jeho zjevné omyly, je upálen, popraven, či jinak sprovozen ze světa.

Tím se však logicky dostane hon na čarodějnice do druhé fáze, kdy ti, kdo o správnosti víry skutečně pochybovali, ale rafinovaně to nedávali najevo, začnou skutečně kout pikle ve snaze sesadit stávající mocné. Ne vždy to má stejný průběh. Záleží na rafinovanosti těchto spiklenců. Zpravidla jsou velice chytří a podlézaví, takže se i přes zjevnou nevíru dokáží vetřít do přízně těch, které chtějí sesadit, což jim dá dostatek příležitostí k tomu, aby svoje plány dovedly do konce. V jiných případech se mezi nimi najde pověstný Jidáš, který ve vidině prospěchu jejich plány odhalí. Většinou se ze svého zisku neraduje dlouho, neboť v této fázi má již stávající mocenská elita tolik odpůrců, že není problém ukout nové plány s novými lidmi a celou věc dotáhnout do konce.

Paradoxem honu na čarodějnice je to, že v první fázi zpravidla postihne ty, kdož skutečně věří, a naivně si myslí, že hlásáním původních tezí vlastní víry budou spaseni. Tyto původní teze však byli lety upraveny a zkomoleny ve prospěch mocných, kteří však jejich původní znění nechtějí znovu vzkřísit k životu, neboť upravené teze se jim pro jejich potřeby hodí lépe. Proč upálili Jana Husa? Právě proto, že věřil ve správné učení Krista a opravoval omyly mocných. Ti je však opravovat nechtěli, a je vždy snazší hlasatele správných tezí označit za kacíře, než přiznat, že má pravdu. Proč popravili Hitler, či Stalin řadu svých předních vojevůdců a příznivců? Z těch samých důvodů. Ohrožovali samu podstatu jejich bytí. A nakonec si vzpomeňme na padesátá léta u nás. Tatáž skutková podstata, jen s jinými aktéry.

A přitom si i tyto poslední ideologie prošly svým křižáckým tažením. Hitler pro svoji ideologii uvrhl do války celý svět a Stalin toho využil, aby na Hitlerův úkor prosadil ideologii svou. Ten druhý byl nakonec rafinovanější a dokonce svět na nějaký čas přesvědčil, že to myslí dobře. Ale jenom na čas. Zásadním rozdílem se zdá být časová sekvence událostí. Zatímco křesťanství se svými etapami brodilo celá staletí, moderní ideologie to zpravidla stihly za několik let. Je to vlastně jenom otázka složitosti ideologie, jejího totalitního podtextu a nepostřehnutí historických paralel, které jsem uvedl. Netotalitní ideologie, které přece jenom zakládají svoje pravidla na větší míře autonomie jedince, jeho individuálních schopnostech a demokracii názorů, nejsou k podobnému průběhu dějin tak náchylné, i když proti němu nejsou v žádném případě imunní. Nakonec i válka severu proti jihu nesla punc křižáckého tažení za novou víru, v tomto případě za víru rovnosti, svobody a demokracie. Vzhledem k primární snaze těchto ideologií o střídání vlády a založení systému řízení na souboji více ideologií, je systém méně náchylný k honům na čarodějnice, i když vzhledem k rychlosti fungování moderních ideologií se může nakonec ukázat, že i desetileté vládnutí jedné ideologie může vést k podobným jevům. Nakonec i v Americe došlo k atentátům na prezidenty, či k aféře Watergate. V mnoha ohledech by tyto události mohly splňovat kritéria honu na čarodějnice, jenom se zde podařilo mnohem dříve dosáhnout kýžených změn.

Moderní doba přináší jedno velké křižácké tažení. Je to válka proti terorismu a islamismu. Především u islamismu chci uklidnit pravověrné Muslimy, že se v tomto ohledu nemusí nutně jednat o válku proti nim. Spíše jde o válku proti těm, kdo jejich víry zneužívají k získání moci a nadvlády, byť je to moc založená na strachu. Vzhledem k delšímu poločasu rozpadu u náboženství je zjevné, že si Islám právě v dnešní době prodělává svoje období křižáckých válek. Islamisté se snaží násilnými prostředky vnutit svoji víru a svůj světový názor, ostatnímu světu. Mohu je uklidnit. Pokud se jim to podaří, bude to jenom Pyrrhovo vítězství, neboť si touto metodou vyrobí víc nepřátel, než věřících. Bůh nestojí o věřící, kteří svoji víru projevují pouze povrchními prostředky, a přitom v srdci vnuceného Boha nenávidí, ať už mu dáme jméno jakékoliv. Mohu se navenek modlit, až do roztrhání těla, ale nikdo nevidí do duše člověka a do jeho myšlenek. Mohu se hluboko klanět vrchnosti, usmívat se na ni, a přitom ji z duše nenávidět. Většinou se to neprojeví ihned, ale jednoho dne se takovýto vřed protrhne a dojde na pálení čarodějnic.

Nakonec moderní doba a její rychlost uspíšila už i tuto fázi. Stačí si povšimnout, že ti tzv. pravověrní muslimové, či islamisté, nebo jak je budeme nazývat, přestávají při svých útocích rozlišovat mezi příslušníky vlastní víry a příslušníky jiných věr, či bezvěrci a útočí bezhlavě na všechno, co se hýbe. To ale popravdě dělají jenom poraněné šelmy. Musíme doufat, že i zde jde nakonec jenom o poslední tažení. Islamisté klidně popraví příznivce vlastní víry, neboť jim vadí, že věří trochu jinak. Opět paralela k původním čarodějnickým procesům. Půjde-li i zde vývoj stejně, budou i oni nakonec smeteni ze světa, a to paradoxně opět těmi, kdo věří ve stejného Boha jako oni, neboť nejzarytějšími bojovníky jsou vždy ti, kdo věří ve stejné ideje. Důkazem je to, že křesťanství po čarodějnických procesech nezaniklo. Že komunismus přežil. Vždy záleží na tom, jak moc nesmlouvavá daná ideologie je. Pokud je v ní alespoň něco lidského, tak se zpravidla narodí znovu obrozená a čistší. Pokud byla od základu špatná, pak zřejmě zanikne, nebo bude okleštěna na úzký okruh fanatiků, který však zpravidla nebude mít nadále potřebné vážnosti, aby nakazil nějaké významné množství dalších lidí. Samozřejmě vždy se něco zachová a budou-li vhodné podmínky, může z jiskry vzniknout plamen. Ale když se ponaučíme z výše uvedeného a uvědomíme si potřebné souvislosti, měli bychom být schopni napříště tomuto cyklu účinně předcházet. Ať už zvenčí, tím, že nebezpečné ideologie zavčas eliminujeme, nebo zevnitř, tím, že si nenecháme správné myšlenky překrucovat a rozvracet.

Islamisté se nevědomky dostávají z období křižáckého tažení, do období honu na čarodějnice, a nebude to dlouho trvat, a začnou se stravovat zevnitř. Nejúčinnějšími bojovníky proti nim jsou přitom právě muslimové. Tedy především ti muslimové, kteří chápou víru jako motivaci k dobrému, jako soubor zkušeností, které nás nemají nabádat k boji, ale mají nám pomoci boji předcházet. Přitom je nutné vždy uvažovat v kontextu doby. I křesťanství musí některé svoje teze upravit, aby udrželo krok s moderním světem, moderními lidmi a vědou. Pokud si budou křesťané, muslimové, či příslušníci jiných náboženství myslet, že věda podkopává jejich víru, pak si nenajdou cestu k srdcím moderních lidí. Ale pokud uznají, že věda řadu otázek jejich víry potvrzuje, že dokonce potvrzuje i pravdivost řady doposud zpochybňovaných částí svatých textů, můžou si najít cestu i k duším moderních lidí. Doba křižáckých válek a honů na čarodějnice by měla skončit. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda nakonec nevěříme všichni v téhož Boha, a zda mu jenom každý nedáváme jiné jméno. Vždyť v Bibli je psáno, že když lidé začali stavět Babylonskou věž, byl to Bůh, kdo je rozdělil jinými jazyky. Není to tak, že právě díky tomuto rozdělení bylo nutno každému národu podat víru jiným způsobem a pojmenovat Boha jiným jménem, aby byl znova přijat? Není již čas, abychom opět pojmenovali Boha jedním jménem a pochopili jeho tehdejší záměr? Co když čeká právě na to, že to konečně prohlédneme a přikročíme opět k tomu, že začneme táhnout za jeden provaz. Ne proti Bohu, ale proti jeho nactiutrhačům a pochybovačům. Na zemi je nás už mnoho a společná práce nás může posunout mnohem blíž k důležitým objevům, které nás mohou jako lidstvo zachránit. Určitě je lepší napnout síly ke společnému cíli, než se rozpustit v místních potyčkách o kus hlíny, kus žvance, nebo o správný význam toho, či onoho slova, ať už je lidské, nebo Boží.

Náš malý black out

6. prosince 2014 v 16:57 | najda |  Autorská próza

4. 12. 2014


Čekání na proud bylo jako čekání na Godota. Vlivem námrazy přestal proud proudit kolem půlnoci ze 3. na 4. prosince. Do rána byla doma zima jak v Ruském filmu. Odpoledne mi účetní sdělila, že proud nepůjde až do rána. Odpoledne jsem seděl doma potmě, jenom při svíčkách a luštil jsem sudoku. Po obýváku jsem rozprostřel asi sedm čajových svíček, jednu voňavou a jednu obyčejnou, aby bylo alespoň romantické šero, a ne tma jak v prdeli. Rozdíl mezi tmou jak v prdeli a romantickým přítmím je tedy cca 8 svíček.

Ve stodole jsem zpod ponku vyhrabal starý propanbutanový vařič, abych si k té selance mohl alespoň uvařit čaj. Kdybych byl blondýna, tak bych si určitě uvařil horkou vodu předem, abych si měl ráno čím zalít kafe. Svíčky se mihotaly a mnou mihotala zima. Ono 15 °C není žádné horko, když v tom máte sedět. A svíčky barák nevytopí. Ačkoli mě napadají dvě možnosti, jak svíčkou vytopit barák, i když je to nakonec vlastně možnost jedna jediná. Prostě ho svíčkou podpálíte. Pak vám v něm bude pěkně horko, takže bude dobře vytopený, načež přijedou hasiči a vytopí vám jej ještě jednou - vodou. Ani jedna varianta mě nenadchla. Raději jsem si oblékl fleecovou bundu, i když nevím dost dobře, co to je. Prostě taková košile, nebo mikina z teplého materiálu.

Volal jsem na linku bezpečí, nebo to asi byla jiná linka. Spíš to byla poruchová linka správce elektrického rozvodu. Linka byla bez řečí. Po zazvonění mi automat sdělil, že hovor bude nahráván. Žádný hovor se neuskutečnil, takže asi nahráván nebyl. Nejdříve mi automat sdělil, že mají vyhlášený krizový stav na celé Jižní Moravě a po celé severní polokouli, takže nás prosí o trpělivost. Pak mi bylo sděleno, že všichni operátoři s kýmsi hovoří, což se dalo předpokládat. Načež mi automat sdělil, že mám na displeji napsat směrovací číslo, aby se urychlilo vyřízení mého požadavku. Vám se to kurňa řekne, napiš číslo, když si ten dotykáč dělá co chce. Po chvíli zápasení s telefonem se mi podařilo číslo skutečně napsat na displej, ne jenom na papír na stole. A ejhle, automat mi sdělil, že v dané lokalitě má nahlášeny poruchy v obci Kravsko, termín ukončení nelze odhadnout. Druhá nahlášená porucha - Vranovská Ves, termín ukončení nelze odhadnout. Volal jsem tam každou hodinu. Asi v devět mi to zvedl operátor, který mi sdělil, že je tam popadané vedení, rozbitá trafostanice, a ještě několik dalších závad, které by vydaly na román. Skoro to vypadalo, že budou muset natáhnout nové vedení až z Dukovan. Každopádně tvrdil, že by vše mělo být opraveno po půlnoci. Jenomže neřekl, kterého dne. Ono i poledne je po půlnoci.

Doma nic nefungovalo. Ani topení. Bez elektriky se v tomto světě nic neděje. Zastavil se život. Takový malý obecní blac out, který nikdo neřešil. Tedy alespoň mám pocit, že starosta o něm vůbec nevěděl. Jako spolehlivé se ukázaly svíčky, neboť hoří i bez proudu. V mobilu mi docházela baterka a nabít ji nebylo kde. Hodiny, kterých doma svítí normálně několik nešly ani jedny a meteostanice fungovala taky jenom díky bateriím uvnitř. Propanbutan také fungoval spolehlivě, i když už volá po údržbě. Napadlo mě, že bych si měl pořídit elektrocentrálu. Alespoň nějakou malou, která by uživila alespoň kotel. Všechno přežiju, ale sedět doma v zimě není zrovna to, po čem by člověk celý život toužil. Připadal jsem si skoro jako bezdomovec, kterého odstřihli. Nevím, jak by to bylo řešeno v případě, že by výpadek postihl větší území. Stejně je zajímavé, že všechny obce okolo svítí, jenom ta naše se topí ve tmě. To k ní vede jen jeden drát?

Alespoň jsme s manželkou neponocovali. Ještě před desátou jsme se zachumlali do peřin. Kolikpak bude mít tento výpadek následků? Běžně měly podobné výpadky za následek populační boom. Lidi se nemohli koukat na televizi, ani poslouchat rádio, tak se věnovali příjemnějším věcem. Uvidíme v srpnu, co to přinese.

Ráno jsme vstávali do zimy. Jako kdysi na horách, když se ještě topilo v Petrách dřívím a uhlím. V celém domě bylo necelých 15°C. z uvedeného vyplývá, že oprava nebyla po půlnoci dokončena, jak bylo slíbeno. Uvařili jsme si čaj jako v kempu a snídali při svíčkách oblečeni v zimních bundách, případně v županu. Ani psům se nechtělo z pelechu do té zimy. Hlavou mi bleskla myšlenka. Tak kde je? Snídani má na stole, čaj mu vychládá a on nikde. Asi ho ještě nepustily. Mrazáky na něj čekají jak na smilování, ani kotel už se ho nemůže dočkat, a on se pořád někde fláká. Několikrát jsem ho vyhlížel přes okno, a proud pořád nikde.

V práci jsem dal umírající mobil na nabíječku, protože se ho taky nemohl dočkat a žalem málem umřel. Když se trochu probral, vytočil jsem opět číslo poruchové linky, protože číslo odpovědného pracovníka za likvidaci poruch mezitím z netu zmizelo. Nejprve mě opět oslovil automat, který mi sdělil to samé, co včera. Vranovská Ves něpremáva, a kdo ví, kdy bude. Asi za hodinu jsem to zkusil znovu a to už jsem měl opět štěstí na operátora. Ten požádal o chvíli strpení, aby mi pak vyjmenoval soupis závad, který by vydal opět na delší povídání, dokonce jsem měl pocit, že to bylo ještě delší než včera. Až jsem se lekl, jestli tam ti opraváři nenadělali po tmě víc škody, jak užitku. Spadlé vedení, zlomené sloupy, voda v rozvaděči, rozvité izolátory, bída a nouze. Termín dokončení v nedohlednu. Zeptal jsem se, zda není možné obec přepnout na jinou větev. Na to mi operátor sdělil, že co šlo přepojit odjinud, to přepojili, ale u nás to bohužel nejde. Skoro jsem se ho zeptal, jestli by nemohli natáhnout prodlužovačku z Pavlic. Jsou to jenom asi tři kilometry, ale raději jsem neprovokoval. Poděkoval jsem za vyčerpávající informace a zcela vyčerpán jsem se pustil do smysluplné práce v práci. I můj mobil byl zcela vyčerpán a sál ze sítě šťávu jak mimino z flašky.

Bylo poledne, když mi psala účetní z obce, nebo snad i telefonovala, že už to zapnuli. Heuréka! Mrazáky si oddechly a kotel určitě taky. Teď je ještě otázka, kolik vypínačů jsme ze zvyku nechali omylem zapnutých. To jsem zjistil až po návratu domů. Žádný. Všechno zase fungovalo, jenom kotel odmítal topit. Konzultoval jsem situaci po telefonu s topenářem a dospěli jsme k závěru, že výpadek nepřežil termostat. Navigoval mě, jak ho mám rozebrat a propojit dráty, abych zapojil kotel natvrdo. Vím, že se to nemá. Doktor vám taky nebude po telefonu vykládat, jak si máte vyoperovat slepé střevo. Ale je to nakonec jenom 24V, a kotel jsem vyndal ze zásuvky, takže by mě to zabít nemělo. Povedlo se. Kotel se rozeběhl a ze stávajících šestnácti stupňů to do večera vytáhl na skoro devatenáct. A to je venku relativně teplo - 10°C. Co by se dělo kdyby byl venku mráz, to nevím.

Odešel jsem na úřad pořídit nějaké výpisky a přitom jsme s paní účetní probrali minulou situaci. Tak ten proud nešel od dvou hodin od rána, 3. 12., do oběda 4. 12., čili celých 34 hodin. Dobrý trénink na black out. Ukázalo se, že na to nejsme vůbec připraveni. Kdyby k něčemu takovému došlo ve větším, či dokonce globálním měřítku, zkolabovala by civilizace během několika hodin, jakmile by došli baterky a nafta v generátorech. Apokalypsa. Armagedon. I bez atomovky, nebo obřích asteroidů. Prostě nás asi jednou zahubí závislost na technologiích. Paní účetní si posteskla, že jsou někteří lidi divní, protože se tváří, jako by za výpadek mohla ona, nebo starosta. Nějak nechápou, že pokud jde o dodávky proudu, nemá s tím obec v těchto případech nic společného. Je to prostě zásah vyšší moci, a s tím ani starosta nic nenadělá.

Večer volala mamka a sdělila mi, že jsme byli ve zprávách na ČT, v regionech. Nakonec jsem viděl reportáž i v hlavním zpravodajství. Asi jsme byli jedna z obcí, kterou výpadek postihl nejvíce, alespoň na Znojemsku. Mluvil tam pan Svoboda a potvrdil, že výpadek skutečně ochromil život v celé obci, protože se, kromě toho, že se nedalo svítit, nedalo zpravidla ani topit.

Doma jsme si uvařili s Gábi kafe, dali jsme si večeři a užívali jsme si sledování snookeru v televizi. Hrál Ronie O'Sullivan na UK Championchip. Zvládl to 6:0 a ještě s posledních dvou framech atakoval absolutní počet bodů. Napoprvé to sice ještě nevyšlo, skončil na jedenácté červené, ale napodruhé už 147 padlo, což sledovali i hráči od vedlejšího stolu, protože si takovou událost nenechá nikdo z hráčů ujít. Ronnie je prostě kádr, a já můžu jít klidně spát. V teple.
 


Poznámky ze školení k dokumentaci

5. prosince 2014 v 17:55 | najda |  Moudra a srandy
3. 12. 2014

  • Derathizace
  • Pokud není k nástroji návod, musí být zpracován bezpečnostní předpis. Třeba k takovému kladivu nikde návod neseženete, tak si jej musíte vytvořit.
  • Někteří neschopní jsou všeho schopní
  • Když už jsem se to naučil, je mi to k ničemu.
  • Houfy paragrafů mě navádí.
  • Byl jsem na ortopedii, že mám krátké ruce. Poslali mě na oční.
  • Zaměstnanec je v poměru se zaměstnavatelem. Poměr by měl být pracovní, nikoliv milostný.
  • Podepsal jsem něco, co bylo úplně vzadu a ještě vzhůru nohama.
  • Udělat z malého idiota velkého idiota může jedině idiot.
  • Školit může kdo chce, ani to nemusí mít formu.

Nejoblíbenější knižní postava

4. prosince 2014 v 17:29 | najda |  Úvahy, věda a tak
2. 12. 2014


Téma týdne 91:


Opět po čase trochu času na zamyšlení. Téma pro mnohé složité proto, že nečtou, pro jiné naopak proto, že čtou. Když nečtete, je složité vybrat nějakou literární postavu, neboť zpravidla žádnou neznáte. Pokud čtete hodně, je to o to složitější, neboť těch postav je spousta. Těžko vybrat jedinou. Je zde ovšem oproti živým lidem jedna výhoda. Když na nějakou postavu zapomenete, těžko vám to bude vyčítat, což u živých lidí vždycky jako vážné riziko hrozí.

Možná bych se mohl soustředit na postavy neoblíbené, neboť z nějakého důvodu nezajímavé. Třeba malý Bobeš mě tedy vůbec neoslovil. Přečetl jsem pár stránek a knihu jsem, znechucen, odložil. Naopak nemohu říct, že by některé další postavy, byť záporné byli vyloženě neoblíbené, neboť zpravidla plnily v knize jistou úlohu. Je to jako u herců. Řada z nich je mi nesympatická, protože hraje téměř výhradně záporné postavy, což ale nemusí nutně znamenat, že je herec sám o sobě nesympatický. Z knižními postavami je to stejné. Ony takové prostě být musí, jinak by to byla šílená nuda.

V dětství mě zaujaly knihy Arthura Ransoma. Partička podnikavých dětí byla vcelku sympaticky napsaná a já se pídil po dalších dílech, protože to byly knížky poutavé. Ale nikdo z hrdinů nevyčníval. Taková je ostatně většina knih, i když mají nějakého hlavního hrdinu, je zpravidla obklopen dalšími osobami, které jsou tak, či onak zajímavé. Tu a tam však postava z děje vyčnívá, viz například dobrý voják Švejk. Je sice obklopen spoustou postaviček, více či méně legračních, komických, tragických i obyčejných, ale přece ostatní převyšuje. Asi to byla první vlaštovka mezi oblíbenými postavami. Taková ryze česká. Člověk se se Švejkem celkem snadno ztotožní. Snad proto je to jeden z nejoblíbenějších knižních hrdinů u nás, ale i jinde ve světě.

Dnešní mládež spíše vyzdvihne Harryho Pottera, což je pochopitelné. My bychom možná vzpomněli na čaroděje ze země Oz, nebo Vinetoua, kapitána Nemá a jemu podobné. Řada hrdinů nám ovšem poněkud splývá v davu. Málokterý autor dokáže napsat zajímavou postavu, čnící v díle nad ostatní. Trochu si s tím pohrávají autoři detektivek, kteří se tu a tam zaměří na jednoho detektiva, takže nám stvoří Sherlocka Holmese, nebo Hercula Poirota či někoho docela jiného. Vskutku zajímavé postavičky. Na rozdíl od Švejka, který je věčně v opozici a stále vymýšlí nové a nové maléry, tito pánové často působí distingovaně, mají výborný pozorovací talent, bystrý mozek, dokážou dobře kombinovat, vyznají se v logice a spoustě dalších užitečných věd. vlastně nám tím imponují, neboť zpravidla dokážou všechno to, co my neumíme. Na rozdíl od Švejka. S tím se člověk ztotožňuje z určité podstaty a podobnosti. S jinými hrdiny nás pojí diametrální odlišnost. Snad proto máme rádi různé akční hrdiny, mušketýry, indiány a kovboje.

Když jsem téma četl poprvé, tak mě ale popravdě napadla zcela jiná literární postava. Nemá s výše uvedenými pranic společného. Není to ani akční hrdina, ani životní ztroskotanec, ani zdrcující logik. Je to takový obyčejný a docela malý princ od Exupéryho. Ten mě napadl jako první. To byla moje první myšlenka na oblíbenou postavu. Hrdina knihy, kterou každý z nás chápe jinak. Kterou v každém věku pochopíme jinak. Hrdina knihy napsané tak, že v nás pokaždé zanechá něco jiného. Četl jsem ji poprvé asi v osmnácti letech. Nechápal jsem, jak by tuto knihu mohlo přečíst malé dítě. Co by z ní mělo? Vždyť by nic nepochopilo. A přesto je pravděpodobné, že by ji pochopilo po svém, skutečně jako pohádku.

Když jsem před lety o Malém princi přemýšlel, napadlo mě, že by bylo zajímavé udělat průzkum mezi dětmi. Přečetl bych knížku dětem v první třídě a chtěl bych od nich vědět, co si představují. O čem kniha je. Pak bych jim knihu dával číst průběžně v každém dalším ročníku, a pokaždé by měli napsat svůj dojem z knížky, co si o ní myslí, a jaké hlavní myšlenky přináší. Určitě by bylo zajímavé postihnout vývoj chápání knihy v průběhu let u každého jednotlivce. A v tom je pro mě tento hrdina nezastupitelný a tudíž nejoblíbenější. Že není jednoznačný. Já se u knížky dokonce rozbrečel. Pro děti je to možná pohádka, pro dospělé je to ale velmi náročné drama. Knížka plná obrazů a utajených poselství, zamyšlení, povzdechů a stesků. Je to vlastně velice smutná pohádka. Nebo je to prostě jenom o životě? Myslím, že Malý princ si sám není jistý, jetli to, co prožívá je pohádka, drama, nebo jenom obyčejný život.

Přes Malého prince se dostávám k Exupérymu. On byl vlastně hrdinou všech svých knih. Malý princ byl jenom prostředníkem pro vyřčení myšlenek a otázek, které tak nějak neseděly k dospělému muži, přesto, že si je zjevně sám pokládal. Exupéry, jako hlavní hrdina popisoval co viděl, a přemýšlel o věcech kolem sebe, či spíše dole pod sebou, neboť zpravidla přemýšlel, když pilotoval letadlo. Snad proto měl nad řadou věcí a problémů velký nadhled. Dokázal přetavit nadhled fyzický v nadhled lidský. To, že se díval na zemi z letadla, mu umožnilo nahlížet na problémy z jiného úhlu a bylo zajímavé, že si tuto výhodu udržel i po přistání na zemi.

Osobně mám velmi rád hrdiny humorných knížek. Životních dramat je náš život přeplněn a přesycen, proto bychom měli vyhledávat odreagování v lehčích tématech, které nás uvolní, přivedou na jiné, pozitivnější myšlenky. Nevím, proč bych měl i v literatuře a v televizi neustále sledovat děje plné podrazů, lží, přetvářek a jiných negativ, když to musím denně konzumovat v běžném životě. Moje oblíbené postavy tedy často negují realitu. Vymykají se z ní, jsou jiné. Proč číst o zakomplexovaném a zamindrákovaném hrdinovi, když takové vidím denně kolem sebe. Proč se ještě více zatěžovat dalšími problémy literárních postav, když máme svých vlastních mindráků a problému až nad hlavu. Hledejme pozitivní hrdiny a veselé postavy, které nám pomůžou se odreagovat a zrelaxovat.

Poslední díly seriálů

3. prosince 2014 v 17:11 | najda |  Moudra a srandy
2. 12. 2014


1. Vraždy v Midsomeru


Závěrečný 68435 díl seriálu. Hrabství Midsomer se po řádění vrahů v předešlých dílech stalo liduprázdným místem. Lidé se tu povraždili navzájem. Poslední dva přeživší - šéfinspektor Barnaby a jeho žena žijí poklidně na svém venkovském sídle uprostřed pustiny. Jednoho rána nalezne inspektor Barnaby svoji ženu mrtvou. Rozjíždí se složité vyšetřování, na jehož závěru Barnaby zjistí, že vrahem je on sám, protože tady už nikdo jiný není. Odsuzuje se tedy k trestu smrti vyhladověním.


2. Svatby v Benátkách


Závěrečný 12345 díl seriálu. Všichni v Benátkách a širokém okolí jsou už pod čepcem. Poslední svatba právě skončila. Byla oddána čerstvě narozená miminka, protože nikdo jiný už o svatbu nejeví zájem. Zaměstnanci salonu obcházejí jednotlivé domácnosti a přemlouvají lidi, aby se rozvedli a znovu vzali, aby měli nějaké kšefty. Lola urvala Arabského šejka a stěhuje se do harému. Olga se konečně rozhodla a vzala si všechny tři nápadníky najednou - nač troškařit. Drozdovi rozdělili farmu napůl, v jedné polovině je velkochov králíků a ve druhé tiskárna krásné literatury. Ivan si uhnal HIV a odmítá s ním spát i koza. Jeho žena vstoupila do kláštera. Zubař David se oženil - vzal si svého kolegu ze studií, a jeho expartnerky se rovněž rozhodli pro společný klidný život. Zbytek se někam odstěhoval, nebo vymřel.


3. Doktoři z Počátků


Ruda vyhrál ve sportce přesně podle hesla, že štěstí sedá výhradně na vola. Koupil si celou vesnici a umožnil v několika objektech zřídit sklady munice. Jednoho večera se do jednoho ze skladů vloupal s vypůjčeným nádobíčkem a způsobil výbuch, který srovnal Počátky se zemí. Nikdo nepřežil. Armáda obec obehnala ostnatým drátem a dodnes čeká, až tam přestanou vybuchovat zbytky poškozené munice.


4. Ulice


Scénárista se definitivně zbláznil. Studio vyhořelo.


5. Ordinace v Růžové zahradě


Zlatej Dietl, ten měl alespoň rozum a psal v průměru jenom 13 dílů, takže to lidi neotravovalo. Z nedostatku invence se televize rozhodla pouštět již natočené díly v náhodném pořadí, což ze seriálu udělalo nekonečný seriál, bez nutnosti točit další díly.

Tři bratři

2. prosince 2014 v 17:09 | najda |  Pohádky
1. 12. 2014

Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Nejmladšího jmenoval následníkem trůnu, protože byl vyvolený. Lidé ho měli rádi, měl krásnou manželku a hodné děti. Nikomu neubližoval, byl spravedlivý a vůbec měl jenom všechny dobré vlastnosti, což je možné jenom v pohádce.

Jeho bratři byli jeho pravým opakem a nejprve se snažili jeho manželku zabít. Poslali na ni kata. Ten na ni počkal v její ložnici. V noci, když spala, se postavil nad její lůžko a rozmáchl se mečem. Byla ale tak krásná, že se kat nemohl odhodlat k ráně a když už se odhodlal, tak netrefil. Paní se vzbudila. Nejdříve se sice lekla, ale když viděla, že kat nemá sílu jí ublížit, a ten se jí navíc omluvil a přiznal, o co šlo, odpustila mu.

Nejstarší bratr podlehl obžerství, byl tlustý jak sud a jeho žena také. Pěstovali krysy a jimi se i obklopovali. Prakticky všichni jejich přátelé byli krysy v lidské kůži. Aby měl na zhýralý a rozmařilý život, stále zvyšoval daně a dral ze svých poddaných kůži.

Prostřední bratr podlehl chamtivosti a lakotě. Byl hubený, neměl ženu ani děti, protože mu to přišlo příliš rozmařilé živit další krky. Lidem půjčoval peníze, ale za takové úroky, že je nemohli nikdy vrátit.

Oba starší bratři chtěli získat království pro sebe, a tak jim moudrý rádce poradil, aby vyhlásili volby. Ale pokud chtějí opravdu uspět, musí všem, kdo k volbám přijdou slíbit volný a svobodný odchod za hranice. Aby lidé měli jistotu, že si to nerozmyslí, a skutečně je zvolili, mají postavit volební urny na hraniční přechody, aby každý kdo odvolí mohl svobodně odejít. Byli tak zaslepení touhou po moci, že tuto okatou lest neprohlédli a udělali vše podle rady. Všichni lidé šli skutečně k volbám, radostně a všichni, s sebou měli dobytek, rodiny i majetek a po odevzdání hlasu ihned odjížděli za hranice, až v království zůstali jenom tito dva bratři se svými přívrženci.

Nejmladší bratr založil nové království na území otce své manželky, a pokud nezemřeli, kralují všichni spokojeně dodnes.

Bisexualita

27. října 2014 v 17:19 | najda |  Úvahy, věda a tak
27. 10. 2014

Téma týdne 90:


Jedna známá prohlašuje, že člověk je v podstatě od přírody bisexuální, jenom si to ne všichni jedinci hodlají připustit a přiznat. Tak docela s tím nesouhlasím, i když uznávám, že na tom bude dost pravdy. Zatímco jiné živočišné druhy se věnují páření jen příležitostně, člověk a druhy jemu příbuzné si z toho udělaly sport. Nakonec proč ne, když je to docela příjemné zpestření života. Bohužel se nám však pletou do cesty zásadní překážky. Muži můžou prý téměř pořád, což není tak docela pravda. I muži mají své dny. I muž potřebuje trochu regenerace, alespoň pokud je již po svém nejplodnějším období. Mladí můžou logicky mnohem častěji, ale zase si to tak neužijí, protože to neumějí. Tedy oni si myslí, že to umějí a že jsou přeborníci, ale není tomu tak. Problém tkví v tom, že zatímco se chlap udělá skoro pokaždé, některé ženy s tím mají problém. Pokud to tito samci nevědí a nerespektují potřeby ženy, mají sice čárku, ale v podstatě jenom splnili kopulační povinnost, bez oboustranného uspokojení. Ti starší si to mnohem víc užívají.

Ženy nemají potřebu tak často, a navíc jim do toho leze tetička z Červené Lhoty. Pokud bychom se měli pářit jenom za účelem plození potomků, byla by to nuda. Navíc se to ne vždy povede napoprvé. Spolehlivou metodu ještě nikdo nevymyslel. Plodné dny nezabírají vždy. Některé páry spolu nemohou mít z neznámého důvodu děti vůbec, přesto, že jsou jinak v pořádku. Když dáte dohromady potřeby a touhy muže a ženy, sejde se jim to jenom občas, a v pozdějším věku ještě méně často. Ještě, že nás to baví.

Pozvolna tím směřuji ke zdůvodnění toho, proč nás příroda možná obdařila bisexualitou. Bez sexu by nám asi brzo hráblo. Někdo to řeší svépomocí. Jiní se dostali do situace, která jim nenabízí jiné alternativy. Už kapitáni námořních lodí věděli, že brát na palubu ženy je holý nerozum. Žádná by tam dlouho nevydržela. Namítáte, že některé třeba ano. Opakuji - žádná. Nebyla to plavba na týden. Trvalo to měsíce i déle. Je tedy vcelku logické, že si příroda pomohla. Otázkou je, nakolik je možné považovat podobné extrémy za dostatečně prokazující existenci bisexuality u lidí. Vždycky se do toho vloudí otázka nedobrovolnosti a jiná specifika. Každopádně to nic nevypovídá o tom, nakolik můžou mít podobné události a okolnosti vliv na přirozenou lidskou bisexualitu. Zatím mi z toho vyplývá jenom to, že si člověk umí poradit v extrémních situacích.

U žen může být bisexualita spojena například s bezpečným sexem. Kontaktem s jinou ženou nemůže zpravidla otěhotnět, a přesto si může užívat toho, co se jí líbí. Navíc, jak pravila jedna z nich, jenom žena ví, co dělá ženě dobře. On to nakonec zjistí i leckterý muž, ale až mnohem později. U žen bych tedy řekl, že je to mnohem přirozenější, než u mužů. Navíc je to pro ně také bezpečnější. Vždycky to bylo bezpečnější. Druhy, které mohou být oplodněny prakticky kdykoliv, musí někdy volit alternativní způsoby, neboť jě někdy nežádoucí přivádět na svět neustále nové potomky. Je to otázka přežití spojená například s ročním obdobím a dostatkem potravy. Když to na samici přijde, a hrozí přivedení potomků do nepříznivých klimatických, či potravních podmínek, může samici logicky volit alternativní plán, aby zabránila nežádoucímu početí. Což o to, u lidí lze kalkulovat s jakousi antikoncepcí, ale ne každý je zodpovědný, ne každý to umí a respektuje, a ne všechny prostředky jsou stoprocentní. Pak může být bisexualita u samic vcelku logickou vývojovou variantou. Samcům je to jedno a nepřijde mi tudíž přirozenost jejich bisexuality jako podložená.

Někdy je to jenom otázka zvědavosti. Řada jedinců, ač heterosexuálních, se klidně přizná i k homosexuálním pokusům, které ovšem plynuly spíše z touhy po něčem jiném. Většinou je to jeden pokus, po kterém již nenásleduje žádné opakování, neboť u typicky heterosexuálního jedince tím zdaleka nejsou jeho touhy uspokojeny, dokonce mu tato skutečnost může být nepříjemná. Platí to jak pro muže, tak pro ženy. Řada z nich si raději pomůže sama, než by vyhledávala podobné extrémní vztahy.

Mám-li použít vlastní zkušenost, tak v tomto ohledu žádnou nemám. Docela mi stačí, když se tu a tam podívám na nějaký hambatý film, a je mi jasné, že jsem čistě heterosexuální, neboť mi na těchto filmech muži překážejí. To se raději podívám na film plný bab, než bych se musel dívat na funícího chlapa. A to nemluvím o tom, co za extrémy režiséři do svých filmů vybírají. To si pak člověk připadne téměř méněcenný, pokud nemá nářadí velikosti basebalové pálky. Ale to je jiné téma.

Bisexualitu nikomu neberu. Pokud je v situaci, kdy nemá jinou možnost, nebo je to od přírody experimentátor a má na to žaludek, tak ať si klidně užívá tu s tím, tu s tou. Já zůstanu jenom u bab. Tedy u té své. J Už od malička mi bylo jasné, že jsem hetero. V mých pubertálních snech se objevovaly všechny možné dívky. Jeden čas jsem měl teoretických favoritek asi patnáct. Platonicky. Fakticky mě čtrnáct z nich vůbec neznalo. Ale při snění je to mnohem bezpečnější, alespoň jsem se vyhnul problémům. Časy se měnily a favoritky také. Jak jsem postupně tu a tam s nějakou dívkou fakt chodil, musely ostatní favoritky stranou. I přes faktickou nepolíbenost jsem byl vždycky věrný. To už je holt asi povahová vada. Za mých mladých let se o nějaké homosexualitě, či bisexualitě vůbec nemluvilo. Nebylo to dostatečně socialisticky zodpovědné. Ani hanbaté časopisy se nedaly běžně sehnat. Pokud je někdo měl, bylo to zpravidla jenom proto, že někdo z rodiny jezdil do zahraničí, kde podobné plátky byly běžně v prodeji. To už si dneska nedokáže nikdo ani představit, že bylo nutno podobné věci tajně pašovat v kufru a doufat, že to celníci nenajdou, protože by z toho byla pěkná polízanice. To byste byli hned za vyvrhela a narušitele socialistické morálky. Co na tom, že zabavené tiskoviny putovaly dál mezi celníky, politiky a dalšími, takže se často nakonec vrátily oklikou do ruky tomu, komu byly původně určeny, aniž to kdo tušil. Dneska už to není žádné vzrůšo. Časopisů a filmů jsou plné regály a na netu si můžete prohlédnout, co chcete. Třeba cokoliv.

Toliko mírná retrospektiva do dob dávno minulých. Já jenom aby dnešní mládež věděla, že to nebylo vždycky tak jednoduché. Tehdy nebylo možné někomu vykrást uložiště na netu a rozeslat jeho fotky do světa. Žádný internet nebyl a svět končil na Česko - Rakouské, či Česko - Německé hranici. Ti odvážnější si mohli vyzkoušet vlastní výrobu lechtivých fotek. Na to jste ale museli mít vhodnou a ke všemu svolnou modelku, a fotokomoru. Nedoporučoval bych dávat podobné filmy vyvolat do fotosběrny. Asi by vám je nevrátili, a ještě by se vás spousta divných lidí vyptávala na spoustu nepříjemných otázek. Ani vlastní fotokomora nebyla vždy stoprocentní řešení. Stačilo zapůjčit fotky nesprávnému kamarádovi a problémy nastaly naprosto stejné. Navíc jste kromě sebe udělaly problémy i modelce, a to to klidně mohla být jinak slušná holka. Po podobném extempore se mohla z fleku odstěhovat, nejlépe za polární kruh.

Pak se divte, že raději nikdo neřešil otázky nějaké bisexuality. Byla to spíš jenom otázka náhody, že na sebe narazili lidé s podobnými zájmy. Tím chci říct, že se to jistě dělo, ale v nijak masovém měřítku. Lidskou sexualitu nepředělá ani totalita a socialistická morálka. Tehdy mohla vzniknout spousta bisexuálů z trucu. Prostě proto, že se to nesmělo. Zákazy dělají s lidmi divy. Zakažte člověku souložit a při nejbližší příležitosti se usouloží k smrti. Zakažte mu chlast a uděláte z něj notorika. Zakažte mu kouřit a fabriky nestihnou balit cigarety. A to tak máte vlastně se vším. Zakázané ovoce chutná vždycky nejlépe, a to už od Adama a Evy.

17:07

Nemožné

24. října 2014 v 17:39 | najda |  Bůh a jiné záhady
24. 10. 2014

Téma týdne 89:
Nic není nemožné. Něco je možné. Něco je nemožné. Něco není možné. Něco není nemožné. Nic je možné. Nic je nemožné. Nic není možné. Tři zápory za sebou, to je síla. Každopádně však souhlasím s mottem Toyoty, že je všechno možné, byť ho používají v negativním provedení. Podle matematické logiky se dva zápory za sebou vylučují. Pokud tedy vezmeme za výchozí tvrzení - nic není nemožné, nutně z toho vyplývá, že buď je něco přece jenom nemožné, a/nebo je nic možné. Celý výrok je tedy v zásadě totální nesmysl.
S nemožným jde ruku v ruce předpoklad, že je-li něco nemožné, pak to nejde. Jestli něco fakt nesnáším, tak výraz, že něco nejde. Vždycky mě jako první napadne, že se někomu spíš nechce. A když se nechce, to je horší, jak když člověk nemůže. V podstatě jde všechno, jenom malé děti musíme vodit. Ale vodit dospělého je nerozum. Navíc se stejně vždycky najde blbec, který to udělá, tak proč u toho být za vola. Podle mě je lepší třeba přiznat, že to neumím. Vypadá to mnohem líp, než stupidní výrok - to nejde.
Historie nám již mnohokrát dokázala, že věci, které vypadaly zprvu zcela nemožné, se nakonec podařilo uskutečnit. Je to jasné vodítko k tomu, že de facto neexistují věci, které jsou nemožné. Jenom to třeba dneska ještě neumíme, ale pokud se budeme snažit, určitě to jednou možné bude. Tak třeba našim předkům připadalo nemožné pohybovat se rychleji než zvuk. Dnes to zvládáme i několikrát rychleji, ale zase nám jako nemožné připadne pokoření rychlosti světla. Zřejmě to ale bude stejně možné, jako překonání rychlosti zvuku, jenom zatím nevíme, jak na to. Nebo to možná víme, jenom netušíme, že to je ono. To už tady také bylo, že jsme měli odpověď na otázku přímo před nosem, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že je to ta hledaná odpověď. Někdy jsme příliš krátkozrací, omezení a zabednění. Ukotvení v zaběhlých stereotypech. Přitom by třeba stačilo dát na názor někoho jiného, nezatíženého stereotypy. Podívat se na věc z odstupu, z nadhledu. Ne každý to umí, a pro mnohé lidi je to téměř zcela nemožné.
Abychom učinili z nemožného možné, musíme mnohdy překročit vlastní stín, a to docela výrazně. Řada lidí jej běžně překračuje, a jsou pak terčem výsměchu. Jiní zase svůj stín překročí, ale nemají dostatečné znalosti, aby si s nabytou zkušeností věděli rady. Mnohdy vůbec netuší, čeho jsou vlastně svědky a co objevili. Jindy nám chybí souvislosti. Máme mnohdy celou řadu dílčích zkušeností, objevů a poznatků, ale dokud je někdo nespojí k sobě, jsou nám k ničemu. Je to vlastně takové obrovské puzzle. Některé díly k sobě patří jen zdánlivě a svádějí nás na scestí, jiné k sobě na první pohled nepatří, ale opak je pravdou. Ač mnohé věci vypadají odlišně a rozporuplně, tak velmi často spolu tvoří jeden nedílný celek. Chce to jenom trpělivost. Tak jak lze složit každé puzzle, tak se nakonec dají vyřešit i problémy, jejichž řešení se zdálo nemožné.
Ale není to jenom o vědě. Velmi často se nám zdá, že je nemožné najít řešení banální životní situace. Tady velmi často platí, že je potřeba nechat situaci vyhnít. Řada zdánlivě neřešitelných věcí má tendenci se vyřešit sama. Jindy je dobré zvolit to nejjednodušší řešení a nehledat v tom vědu. Když se tu a tam podívám na nějaký stupidní seriál, a vidím, jak si "hrdinové" komplikují život zastíráním a lhaním, a přitom by stačilo jenom říct věci otevřeně a postavit se problému čelem, je mi jasné, že mezi normálními lidmi je mnohem lepší řešit problémy narovinu. Od toho máme partnera, aby nám naslouchal a my naslouchali jemu. Od toho máme přátele. Problém je, když někdo poslouchat nechce, nebo nechce věřit. To mi připomnělo ten starý vtip, když manželka nachytala manžela in flagranti a samozřejmě začala hádka, ve které jí manžel pravil, tak ty věříš vlastním očím víc, než mě? A to je jádro věci, či pudla.
Někdy člověku přijdou nemožné i obyčejné věci, o kterých dobře ví, že možné jsou. Vliv na to má momentální psychické rozpoložení. Jsme-li v depresi, zdají se nám i nejjednodušší věci být nedostižné a neuskutečnitelné. Naopak, když budeme v euforii, nebude nám připadat nemožné prakticky nic. Já třeba pokaždé, když začínám psát podobnou úvahu, považuji za nemožné, abych popsal celou stránku. Výsledek zpravidla překvapí mně samotného, neboť mívám zpravidla problém se do jedné stránky vměstnat a to přesto, že na začátku zpravidla ani netuším, o čem budu vlastně psát. Ale jak začnou myšlenky plynout, stává se nemožné možným a řádky přibývají jako houby po dešti.
Podobně jsou na tom vědci. Když jim na začátku zkoumání přijde nemožné, že by danou věc mohli rozlousknout, tak se jim to zpravidla záhy povede, a oni mnohdy ani netuší, jak k tomu došlo. Naopak, jdou-li do řešení problému s tím, že je to v podstatě banální a řešení na sebe nenechá dlouho čekat, setkají se po cestě s tolika problémy, o jejichž existenci neměli ani tušení, že se nakonec řešení problému povážlivě vzdaluje. Dalo by se z toho usoudit, že pokud jde člověk do akce s pokorou a mírnou nedůvěrou, bývá spíše příjemně překvapen a pokora je následně oceněna hladším průběhem akce. Oproti tomu přílišný optimismus a sebejistota vedou nezřídka ke komplikacím a scestím, se kterými si příliš sebejistý jedinec prostě nedokáže poradit. Nakonec se do problému zamotá tak, že jej z něho nevysvobodí ani vědecký superman a on se v něm umlátí vlastními protiargumenty. Nicméně jít do všeho s apriorním přesvědčením, že je to vlastně nemožné, není zrovna ideální varianta. Používat výraz nemožné je vlastně jenom házením flinty do žita, nebo stahováním kalhot, když je brod ještě daleko. Říct, že jsou věci nemožné, aniž bychom se o ně alespoň pokusili, je nezodpovědné a pohodlné. Kdyby se takto stavěli k řešení problému všichni, tak ještě dnes skáčeme po stromech a házíme po sobě kamením. Ačkoliv uznávám, že někde je to ještě i dnes zvykem a svědčí to o úrovni myšlení a stupni vývoje daných jedinců. Prostě zamrzli někde v době kamenné. Jiní zase v době bronzové. Zbytek světa létá do vesmíru a snaží se rozlousknout zásadní otázky vědy, zatímco nějaké zaostalé ostrůvky lidské blbosti a malosti nejsou schopny dohlédnout dál, než na špičku svého nosu. Ale jejich osvícení není nemožné. Přinejmenším budou ozářeni, pokud je něco neosvítí. Ale i takovéto věci jsou dnes možné.

Naruby

23. října 2014 v 17:58 | najda |  Úvahy, věda a tak
22. 10. 2014

Téma týdne 88:
Někdy mi opravdu přijde, že je naruby úplně všechno. Jako dítě jsem si musel osvojit zásady oblékání, abych si neoblékl tričko naruby. Ačkoliv tuto činnost již docela zvládám, stejně si ho občas naruby obléknu. Některé svršky či spodky klamou tělem natolik, že bývá problém určit, jak vlastně patří, takže si je často obléknu špatně. Až potom se ujistím, že svršek skutečně patří obléci jinak.
Někdo nosí některé oděvní součásti naruby záměrně. Z pověrčivosti. Údajně, když si obléknete tričko naruby a nespravíte si jej, přináší to štěstí. Už si popravdě nepamatuji, zda se mi tato pravda potvrdila či nikoliv, neboť mnohdy se může štěstí projevit zcela nenápadně, že si ani nevšimneme, že jsme jej měli. Můžeme třeba nevědomky zabočit o ulici dřív, čímž se stane, že nám na hlavu nespadne lavina sněhu ze střechy, nebo uvolněná taška. To nemusíme vůbec zjistit. Takže si v konečném důsledku nemusíme zásah štěstěny ani uvědomit.
Mnoho lidí pere oděvy i jiné textilie naruby. Prý se tím šetří jejich lícová část. Asi je to nesmysl. Spousta lidí se obrátí svršky naruby pokaždé, když je sundává, protože to prostě jinak neumí. Jejich partneři jim pak nadávají, což je taky nesmysl. Řada věcí se musí sušit naruby, protože by v normální poloze dobře neproschla. Třeba rukavice.
Naruby ovšem nemusí být pouze oděvy. I když u těch je to mnohem častější. Občas můžeme mít naruby žaludek. Je to vcelku nepříjemné, byť pouze obrazné. Ve skutečnosti se žaludek dá naruby obrátit jenom při zabijačce, když jej čistíme, abychom do něj mohli zašít tlačenku. Nebo hovězí žaludek, když si chceme uvařit dršťkovou polívku. Fyziologicky je totiž obrácení žaludku naruby za normálních podmínek nemožné. Ale ten pocit tam prostě je, a není to nic příjemného.
Každý rub mívá svůj líc. Je to dialektická jednota protikladů. Neexistuje rub bez líce a líc bez rubu. I když není mnohdy na první pohled patrné, která strana je která. Někdy to závisí výhradně na úhlu pohledu, zvyklostech či jiné objektivní realitě. Obecně se jako rub označuje vždy ta horší strana. Asi proto, že jsme vždy spokojenější, když se můžeme dívat na stranu lícovou, která je líbivější, i když ne vždy vypovídá o skutečnosti zcela objektivně. Když obrátíme rub a líc naruby, vznikne z toho nežádoucí efekt, ve kterém je to co vidíme příšerné a to co nevidíme, ještě horší.
Někdy se setkáme s vyjádřením, že někdo obrátil někomu život naruby. To si tak klidně žijete ve vyjetých kolejích, máte stálého partnera, rodinu, děti, práci, koníčky, stálý příjem, no prostě samá pozitiva a sociální jistoty, a do toho přijde třeba krize, a jste bez práce a bez peněz. Nebo si partner najde někoho jiného, a vy jste rázem bez rodiny, bez dětí, bez peněz, bez chuti do života, někdy i bez střechy nad hlavou. Život máte obrácený naruby. Takových příkladů se dá vymyslet bezpočet. Někdy stačí se podívat na reality show, nekonečné seriály či bulvární zprávy a zjistíte, že je naruby celý svět. Zpravidla obrácení naruby v tomto kontextu znamená změnu zaběhlých hodnot a jistot tím, že se kterákoliv z nich zhroutí jak domeček z karet. Pokud se jednalo o systém vzájemně propojený, dojde zpravidla během času k postupné destrukci celého systému, neboť jednotlivé součásti jsou na sebe navázány a mezi sebou různě vzájemně propojeny. Pouhý výpadek příjmu nemusí být tedy fatální, pokud není dlouhodobý, a jeho důsledkem není úplná ztráta zaměstnání. Tady už se začíná do pozitivní strany života pomalu vsouvat strana negativní. Následuje delší pobyt na úřadě práce, postupné vyčerpání rezerv, a to už partnerovi dochází trpělivost. Začínají výčitky, hádky, zdravotní problémy, odchod partnera, a další životní negativa a to už to obracení života naruby jede samospádem.
Někdo umí udělat z negativa pozitivum. I rub může z určitého hlediska být považován za líc. No dobře, tak nejsem milionář, ale hlavně že jsem zdráv. Pro někoho může oproštění se od hmotných statků znamenat obrovskou úlevu. Když mám málo, mám jen málo starostí. Malé náklady, malé riziko, že mi bude někdo závidět. Velký dům například znamená velké výdaje. Opravy, údržba, poplatky, daně. Když naopak máte jenom malou chatku, jsou tyto náklady pouze zlomkové, vydržíte tudíž s mnohem menší sumou peněz a starostí. Mnohé to osvobodí, a když si vzpomenou na život v přepychu, tak jej nakonec mohou dokonce pokládat za to horší období plné stresu, obav, honění se za úspěchem a penězi. Zatímco v mnohem prostším prostředí si mohou připadat daleko volněji a svobodněji.
V partnerství je to podobné. Když máte partnerku semetriku, a k ní adekvátní tchýni, můžete si připadat spokojeně, dokud můžete uspokojovat jejich potřeby dostatkem hmotných statků. Dojdou-li statky, bývají zpravidla první, kdo opouštějí loď, a takto opuštěný kapitán si nakonec může v důsledku oddechnout a obrácení života naruby může považovat za klad. Přijde žena nezatížená statky, neoslepená parádou a takovýto bývalý milionář s ní nakonec stráví spokojený zbytek života někde na venkovské chalupě, kde budou společně pěstovat zeleninu a chovat domácí zvířectvo.
Chtěl jsem jenom říct, že zdání někdy klame, a život zdánlivě obrácený naruby může naopak znamenat pozitivum, návrat k podstatě, nalezení sebe sama, nalezení trvalejších hodnot, než jsou peníze a majetek. Problém tkví v tom, že pro nás v prvních chvílích znamená ztráta stávajících hodnot velký problém a pozitivum v tom hledáme jenom velmi těžko. To přichází až časem. Fakt je, že na přepych se zvyká mnohem snáz, než na skromné podmínky. Přesednout z lepšího do horšího je zprvu náročné. Ale ne všechno, co nevypadá zprvu přepychově je ve skutečnosti docela skromné. Někdy zjistíme, že je to vlastně mnohem větší přepych, než to, na co jsme byli doposud zvyklý. My totiž za přepychem vidíme nejčastěji peníze, zlato, diamanty a podobný klumprt, místo abychom za ním viděli lidi, pohodu a spokojenost. Je to jenom otázka toho, jak moc máme pokřivený žebříček hodnot. Čím pokřivenější, tím větší náraz je takové obrácení života naruby.
Někdy nám obrátí život naruby naši politici. Stačí když vymyslí nějaký nesmyslný zákon, a už máme problém. Doposud zaběhlá pravidla jsou obrácena naruby přesto, že spolehlivě a dokonale fungovala. Někdy se až nestíháme divit, jak málo stačí k dramatickým zvratům. Někdy je to spojka, nebo čárka ve větě, a všechno má docela jiný význam. Jedno písmenko obrátí význam věty naruby.
Při oblékání stačí, když si rozsvítíme, prohlédneme si dotčený kus oděvu, srovnáme si v hlavě, jak patří a v kontextu předchozích zkušeností zabráníme oblečení svršku naruby. Pokud jde o život, musíme být stále ve střehu a být připraveni na nejhorší. Nicméně řadě zvratů zabránit nedokážeme. Přijít o práci může i majitel firmy, neboť krize je sviňa. Partnerka uteče i hodnému a pozornému chlapovi, neboť hormony jsou svině. Bankovní konto nám někdo vyluxuje, nebo zkrachuje banka, protože to tak je. Dům nám třeba shoří, nebo ho vezme velká voda, protože těmto věcem moc poroučet neumíme. Ale v žádném případě bychom si neměli nechat vzít optimismus, pokoru, lásku a podobné pozitivní vlastnosti, neboť ty dokážeme ovlivňovat sami.
Těžko vinit venkovní realitu za dějinné zvraty, krize a katastrofy. Mnozí sice tvrdí, že za to může lidstvo, ale to je jenom zaklínadlo. Lidstvo je stejně součástí přírody, jako cokoliv jiného, a tudíž jakýkoliv vývoj je vývojem nutným. Většina zákonů, ať už fyzikálních, nebo ekonomických, či jiných funguje nezávisle na naší vůli a na naší snaze je zvrátit, či změnit. Prostě neoblafneme Newtona, ale ani kohokoliv jiného. Jednou za čas prostě příroda nazná, že je potřeba změny, a tak obrátí všechno naruby. Ani dinosauři na tom nedokázali nic změnit, a to byli jinačí kabrňáci.

Další články


Kam dál